Kapitalismus a demokracie III/4

Josef Poláček

V minulé kapitole jsme si ukázali, že nástup tzv. neoliberalismu v sedmdesátých létech minulého století nebyl žádnou historickou nahodilostí ani zlovolným aktem konspirujících asociálních skupin, nýbrž zcela přirozenou reakcí reálné ekonomiky na zbytnělý sociální stát předcházející poválečné periody. Dnes si podrobně rozebereme názor P. Kužvarta, že prý v rámci tohoto neoliberalismu světovou politiku fakticky ovládají mezinárodní koncerny.

5. Diktatura koncernů?

Podívejme se teď podrobněji na centrální tézi P. Kužvarta. Podle jeho tvrzení jsou to mezinárodní respektive nadnárodní koncerny, které fakticky vládnou světu; a veškeré vlády, a stejně tak mezinárodní organizace (jako EU apod.) nejsou prý ničím jiným nežli „servisními organizacemi“ plnícími poslušně všechna přání těchto koncernů. Je to prý důsledkem tohoto dominantního postavení těchto koncernů, že ony bohatnou stále více (neboť tyto vlády a mezinárodní organizace jim úslužně stále snižují daně), zatímco chudší vrstvy prý stále chudnou.

Podívejme se tedy blíže, jaká je vlastně realita. Samozřejmě: není žádné pochybnosti o tom, že jak v národních ekonomikách, tak i v mezinárodní ekonomice existují „silní hráči“. Kteří jsou mnohem silnější než ti ostatní. Ovšem – na tom není nic nepřirozeného. Když znovu sáhneme po příkladu s evolucí respektive džunglí: i tady samozřejmě existují živočichové větší a silnější, stejně tak jako menší a slabší. Prakticky všude kam se jenom v tomto světě podíváme, všude se vytvářejí víceméně přirozené hierarchie. Ty existují třeba i v mraveništi nebo ve včelím úle, které jinak platí za symbol pospolitosti.

Teď se ale jedná o Kužvartovo obvinění, že tyto koncerny, tito silní hráči plně ovládají i národní vlády a mezinárodní organizace. Že tu tedy neexistuje žádná skutečná demokracie, nýbrž pouze její zdání; neboť tyto politické subjekty prý nerozhodují v zájmu lidu, nýbrž výhradně v zájmu koncernů. Podívejme se tedy konkrétně na některá jeho obvinění, a přezkoumejme si je na jejich platnost:

Tvrzení: vlády těmto koncernům – na jejich nátlak – odpouštějí nebo přinejmenším snižují daně.

Realita: takto paušálně se to v žádném případě nedá tvrdit. Zásadní chyba této radikální části levice je, že se dívají vždy jenom nahoru, k oněm mohutným a bohatým koncernům; ale naprosto opomíjejí podívat se také dolů. Tedy: k dolním patrům produkční sféry. Tady totiž velká část firem vede fakticky permanentní boj za vlastní přežití. Protože mají příliš malé ziskové marže. A když pak přijde nějaká náhlá kolize (třeba jenom přechodný pokles odbytu) – pak už to neunesou, finančně se zhroutí. To znamená: každá vláda ví, že jestliže zvýší daně podnikové sféře – že tím fakticky popraví celou řadu svých vlastních produkčních podniků! A spolu s tím se na dlažbě ocitnou i všichni jejich zaměstnanci! Které nikdo nově nezaměstná, protože těmito vyššími daněmi bude zatížena celá produkční sféra. (O tom už byla řeč výše.) Zkrátka: demokraticky zvolené vlády nesnižují daně proto, že by byly jenom jakýmsi pasivním posluhou či pomahačem velkých koncernů; nýbrž proto že vědí, že kdyby příliš zvýšily daně ekonomické sféře, tak tím nakonec poškodí svou vlastní ekonomiku, a svůj vlastní (pracující) lid!

Samozřejmě: je vždy možno uvažovat o progresivní dani. Jenže: ani tady není možno zvyšovat daňovou zátěž donekonečna. Protože i tady platí naprosto základní a jednoduchý zákon: čím více je nějaký ekonomický subjekt zatížen daněmi ze zisku, tím více klesá jeho motivace tento zisk vůbec produkovat. Jinak řečeno: při přílišném zatížení klesá produkce, spolu s tím stoupá nezaměstnanost – a to už jsme si všechno vysvětlili. A za druhé: ani ty nejbohatší koncerny nejsou „nesmrtelné“. I jim se může stát, že za nečekané kritické situace (jako je například současná pandemie) se zcela náhle ocitnou na pokraji bankrotu. A proto je i pro ně životně nutné, aby si vytvářely dostatečné finanční rezervy.

Není pochyb o tom, že je to z morálního hlediska až vysloveně perverzní, když nějaký superbohatý mezinárodní koncern jako Google je nějakou (konkrétně irskou) vládou prakticky zbaven povinnosti odvádět jakékoli daně. Jenže: ani ta irská vláda to neudělala proto že by byla jenom otrockou „servisní organizací“ Googlu poslouchající poslušně na rozkaz; nýbrž tato vláda věděla, že i s tímto minimálním zdaněním se jí to pořád ještě vyplatí. Že Google přinese do země pořád ještě obrovský balík peněz, že tam vytvoří celou řadu (dobře placených) pracovních míst (ze kterých pak tito zaměstnanci budou státu odvádět daně).

Ano, tyto téměř nulové daně jsou skutečně odsouzeníhodné; ale to není proto že by tyto koncerny nějak přímo ovládaly politickou sféru, nýbrž národní vlády se samy předhánějí ve snaze, aby se u nich tyto velké firmy usídlily. Něčemu takovému je možno zabránit jenom na mezinárodní úrovni; a není tomu tak že by se v tomto ohledu nic nedělalo. Ostatně, Irsku byly tyto praktiky pokud vím také už zatrženy. (Mimochodem, tady se ukazuje jak naprosto nesmyslná jsou tvrzení všech těch Kellerů a Druláků, že prý kapitalismus je možno regulovat jenom v rámci národního státu. Přesný opak je skutečností: jenom mezinárodními opatřními je možno takovéto praktiky omezit.)

Ostatně: ohledně toho tvrzení, že snižování daní slouží prý jenom zájmům bohatých koncernů, můžeme předložit zcela aktuální data z ekonomického vývoje Spojených států, pod vedením pravicového prezidenta Trumpa. Ten své první klání o prezidentský úřad vyhrál především proto, že slíbil oživení ekonomiky tím, že radikálně sníží daně pro komerční sféru. Což pak také doopravdy udělal. Jaký je výsledek tohoto snížení daní koncernům? Takovýto (cituji teď z německého deníku Süddeutsche Zeitung, z 29. 10. 2020):

„Sice z této reformy profitovaly především firmy a vyšší příjmové skupiny, ale ona oživila také ekonomický růst (i když zdaleka ne tolik jako bylo slibováno) a stlačila míru nezaměstnanosti s 3,5 procent na nejnižší hodnotu za 50 let. (!) I menšiny jako afroameričané a latinos dosáhli rekordních čísel zaměstnanosti, dokonce tak okrajové skupiny jako zdravotně postižení a osoby po výkonu trestu, které to jinak mají na trhu práce velmi těžké, nacházely v důsledku rostoucího nedostatku pracovních sil (!) zaměstnání. Kursy na burze stoupaly – ale také mzdy prostých dělníků a zaměstnanců. Míra chudoby klesla.“

Je tedy možno vidět na naprosto reálném příkladě, že snížení daní komerční sféře se nakonec opravdu vyplatí pro všechny. I když – samozřejmě – v nestejné míře. To jediné co na této Trumpově kalkulaci ovšem nevyšlo je to, že tento hospodářský boom nestačil na to, aby dokázal vyrovnat ztráty státního rozpočtu vzniklé oním snížením daní. Jinak řečeno: nakonec to celé bylo na úkor rostoucího státního zadlužení.

Tvrzení: vlády nedělají nic proti neustále rostoucí moci koncernů.

Realita: a co pak všechno to antimonopolní zákonodárství, které má za cíl právě toto, totiž zamezit naprosté dominanci jednoho jediného ekonomického subjektu?!… A proč například zrovna v minulých dnech americká vláda (prezidenta Trumpa!!) podala žalobu na softwarového giganta Google právě za to, že (podle jejího názoru) zneužívá svého monopolního postavení?!… Je to snad všechno jenom divadlo pro veřejnost? Ze strany samotného Trumpa to možná bylo divadlo, před blížícími se volbami; ale to nic nemění na tom, že tato žaloba má naprosto reálnou šanci uspět. Není tomu tedy v žádném případě tak, že by vlády tohoto světa jenom vždy poslušně srazily podpatky před přáními (ne-li přímo rozkazy) velkých koncernů; tyto vlády naprosto dokáží vystoupit na ochranu veřejnosti, na ochranu spotřebitelů i proti těmto velkým koncernům. Každý politik chce být znovu zvolen; a proto musí takovéto aktivity ve prospěch běžného spotřebitele vyvíjet, i kdyby nechtěl, jinak by na znovuzvolení neměl šanci.

Tvrzení: anglická/britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová svého času brutálně potlačila akce pracujících, bojujících za udržení svých pracovních míst, a postavila se na stranu velkých koncernů. Kužvart tím má zřejmě na mysli svého času opravdu masivní konflikt Thatcherové s horníky, když se Thatcherová rozhodla zavřít uhelné doly kvůli jejich neefektivitě. Tehdy se opravdu rozhořel „třídní boj“ v plné síle, a byl veden s plnou vášní a vzdutými emocemi. A nakonec horníci svůj boj prohráli, Margaret Thatcherová byla velkou vítězkou, doly byly zavřeny, a pro mocného šéfa hornických odborů Scargilla to znamenalo prakticky jeho politický konec.

Skutečnost: ano, všichni jsme tenkrát drželi palce anglickým horníkům, aby vyhráli tento boj za svá pracovní místa; jenže nedá se nic dělat, objektivně je nutno uznat, že M. Thatcherová měla pravdu. Totiž: ty doly byly opravdu naprosto neefektivní, vláda je musela permanentně subvencovat ze svého rozpočtu; a navíc – jak víme dnes – uhlí z nich těžené bylo i krajně neekologické.

Snad by se mohlo říci, že státní rozpočet je tady přece právě od toho, aby (ve prospěch pracujících) zasahoval a intervenoval právě tam, kde zákony volného trhu selhávají, respektive projevují až příliš svou principiální necitelnost. Jenže Thatcherová tehdy v jednom televizním vystoupení předvedla jeden zcela názorný příklad, jehož platnost nelze žádným způsobem popřít: ukázala jednu nákupní tašku, s produkty které si v obchodě koupí běžná hospodyně. A pak ukázala tašku druhou, mnohem prázdnější – a dodala k tomu, že ta je tak prázdná právě proto, že tolik finančních prostředků jde na subvence neefektivních a zastaralých dolů. A je to fakt: vláda nevydává prostředky na subvence ze svého; vláda žádné vlastní peníze nemá. Ona může jenom přerozdělovat. A když jednomu přidá nadmíru, pak musí zase vzít někomu jinému.

Zkrátka: ani samotná M. Thatcherová v daném případě nejednala jenom proto, že by se nějak chtěla „zaprodat kapitálu“; nýbrž z hlediska čiré ekonomické racionality jednala naprosto oprávněně, ve prospěch běžného spotřebitele.

Tvrzení: kapitalismus má silnou tendenci k diktátorským formám vládnutí, případně přímo k fašismu.

Skutečnost: takto paušální tvrzení naprosto neobstojí před střízlivou historickou analýzou. Když se podíváme na německý fašismus, jakožto nejvyhraněnější ze všech fašistických režimů, pak se nám zjeví tento obraz:

Hitler sám ve svém programovém díle „Mein Kampf“ opakovaně útočil na kapitalisty, na to jak vykořisťují německého dělníka. Mnohé jeho formulace jsou v tomto ohledu natolik radikální, že by mohly bez dalšího stát i v „Komunistickém manifestu“! A není to nakonec žádný div; Hitler sám pocházel z dolních vrstev společnosti, jeho otec byl sice státní zaměstnanec, ale Hitler sám zakusil časy citelné bídy.

A obdobné platí i pro naprostou většinu sociální základny německého nacistického hnutí: to byli muži z ulice, z nemalé části deklasovaní proletáři, kteří sotva mohli mít nějaký důvod pociťovat obzvláštní sympatie k vrstvám zbohatlíků. A velitel SA (ve své době nejmocnější složky nacistického hnutí) Röhm byl vysloveně radikální socialista, který plánoval provedení revoluce! Až ho Hitler – kterému se jednalo aby v boji o politickou moc proti sobě příliš nepopudil konzervativní kruhy – musel brzdit. Bojůvky SA zcela běžně v ulicích německých měst fakticky přepadaly zámožně vypadající chodce a vyžadovaly od nich příspěvky na sociální fondy SA!

V každém případě po převzetí moci němečtí fašisté donutili zaměstnavatele (tedy: kapitalisty!) provést na vlastní náklad celou řadu sociálních opatření ve prospěch dělníků: týden placené dovolené, pro dělníky v továrnách se musely postavit řádné ubikace místo dosavadních maringotek, zavedla se zdravotní a hygienická opatření, kvůli k nim bylo nutno přestavovat celé továrny, aby v nich bylo více světla a lepší větrání. A to všechno, opakuji znovu, na vlastní náklady zaměstnavatelů! Jak je při pohledu na všechny tyto skutečnosti možno závažně tvrdit, že kapitalisté si přejí vládu fašistů?!…

Samozřejmě: když se kapitalisté musejí rozhodovat mezi nebezpečím komunismu a nebezpečím fašismu, vždycky se mnohem raději rozhodnou pro fašismus; neboť tam jim alespoň nehrozí ani totální konfiskace majetku, ani osobní internace v gulagu. Ale v zásadě je jim fašismus suspektní, neboť i u něj vždy hrozí že se jim politika bude míchat do jejich vlastních podnikatelských aktivit.

Tvrzení: v Chile provedl svého času Augusto Pinochet svůj pravicový puč ve prospěch asociálního neoliberalismu; a právě proto zavedl fašistický režim, aby mohl brutálně potlačit pracující vrstvy bouřící se proti tomuto neoliberalismu.

Skutečnost: nazývat Pinochetův režim „fašistickým“, to byla ideologická floskule komunistických režimů. Ve skutečnosti se jednalo fakticky o docela „standardní“ jihoamerickou diktaturu; tvrdou a brutální, ale bez jakékoli strukturované ideologie. (Pokud bychom za ideologii nechtěli prohlašovat jenom čirý zavilý antikomunismus.) Není ale nic známo že by zde byl zaváděn nějaký korporativismus – naprosto základní znak jakéhokoli fašismu. A že pak Pinochet zavedl v ekonomické sféře tvrdý neoliberalismus? – No bože, chtělo by se říci, a co měl vlastně jiného dělat? Allende byl socialista, stát i jeho ekonomiku tlačil víceméně směrem ke kubánským poměrům – a to je v prostředí jihoamerické „politické kultury“ krajně rizikové počínání. Když tedy Pinochet Allendův socialistický experiment zarazil násilným pučem, pak bylo jasné že musí ekonomiku převést na zcela jinou kolej. Zavedl tedy klasický „trh bez přívlastků“, tedy první historickou realizaci tehdy nově se konstituujícího neoliberalismu. A nelze popírat: jeho ekonomická reforma byla úspěšná, chilská ekonomika zažila celá léta hospodářského boomu.

——————————————————————————–

Krok za krokem, případ za případem tedy můžeme sledovat, že obraz který nám P. Kužvart vymaloval, o jakési absolutní nadvládě koncernů na tomto světě a o poslušné servilitě vlád a mezinárodních organizací, že to je obraz ideologicky zaujatý, který v této absolutní a vyhraněné podobě nenachází oporu v realitě. Jistě: není sebemenšího sporu o tom, že tyto nadnárodní koncerny jsou velmi silní hráči; že znovu a znovu projevují snahy prosadit své zájmy i prostřednictvím politiky, a že se jim to nezřídka i daří. Ale to všechno nemění nic na tom, že toto dominantní postavení koncernů není absolutní, nýbrž že společnost a politika mají nástroje jak tuto moc koncernů omezit, a tyto nástroje také využívají. Pokud bychom se ještě jednou vrátili k našemu příměru s džunglí, pak by to bylo asi tak, že zde skutečně existují mohutní predátoři typu tyrannosaurus rex; ale že ostatní, menší zvířata v džungli se už mezitím dala dohromady, spojila své síly a těmto predátorům sdělila: „No dobře, vy jste tedy ti velcí dravci; my vás necháme existovat, protože kdybychom vás odstranili, na vaše místo by okamžitě nastoupil jiný predátor. V celkovém ekosystému máte svou objektivní funkci, a to my hodláme respektovat. Ale: odsud až podsud, nedovolíme vám vaší síly zneužívat víc, než jak je to v zájmu přirozeného fungování celého ekosystému potřebné a nutné!“

Neexistuje tedy žádné přímé ovládání společnosti ze strany koncernů prostřednictvím politiky; ale nakonec se musíme podívat blíže právě ještě na specifickou oblast politiky samotné. Musíme si položit otázku, jestli tato politika – v soudobých kapitalistických státech – je ve své podstatě demokratická, anebo ne. O tom bude pojednávat příští kapitola.

2 komentáře u „Kapitalismus a demokracie III/4“

  1. Petr Kužvart dne 17.11. 2020:

    Je bohužel dost rozšířeným neduhem polemik, že diskutér s oblibou posune sdělení, s nimiž polemizuje, do jiného světla nebo kontextu, případně si je prostě přeformuluje. A pak snaživě polemizuje nikoli s předlohou, ale se svým vlastním výtvorem, se svou představou o předloze. Děje se to kolikrát nikoli záměrně, ale bezděky. Josef Poláček toto činí opakovaně. Nehodlám napravovat jednotlivá zkreslení. Pouze zmíním to opravdu důležité podle jeho členění v textu III/4:

    Světovou politiku prý fakticky ovládají koncerny – je to složitější. Za “koncerny” (ale mohou to být nadnárodní komerční – podnikatelská uskupení různě organizovaná a právně strukturovaná, lépe asi mluvit o korporacích) a nad nimi stojí ona několik-promile populace zahrnující hyperoligarchie a pod nimi nebo vedle nich jsou servisní skupiny (struktury), jež jejich zájmy hlídají, zajišťují a vnucují. Ale tak jednoduché to není. Je tu mnoho různých skupinových zájmů na nadnárodní, národní i regionální úrovni, servisní skupiny často nefungují jako profesionální lobbisté s jednoznačnou a jednobarevnou agendou ale jde kolikrát o neformálně vymezené a proměnlivé části státních či nadstátních (integračních) aparátů, přičemž tyto aparáty mají řadu svých oficiálních řídících, správních a rozhodovacích agend, jež mohou ale nemusejí být v přímém dotyku se zájmy hyperoligarchů a jimi ovládaných nadnárodních korporací. Je to tak, že mezi mnoha navzájem se střetajícími a konkurenčními zájmy pouze víceméně a konec konců bývají dnes nejvlivnější právě zájmy nadnárodní hyperoligarchie. Ta ale musí soupeřit s jinými a ne vždy prosadí svou, dochází často na prožluklé kompromisy, taky někdy docela ostrouhá. Společenský pohyb je prostě pestrý a nelze jej redukovat na chod mechanického hodinového stroje.

    Vlády koncernům odpouštějí nebo snižují daně – zase je to komplikovanéjší, jak život bývá. Je pravda, že nadnárodní korporace dosahují často monopolních zisků a také získávají monopolní rentu, plynoucí z dominantního postavení na trhu. Jejich zisky bývají se zisky jiných, menších ekonomických subjektů nesouměřitelné. K tomu, aby své zisky maximalizovaly, mohou setřást “nadbytečné” náklady přesunem výrob nebo jiných aktivit tam, kde je levnější pracovní síla a zaostalé nebo žádné sociání a pracovněprávní zákonodárství. Vedle toho mohou přesunout svá sídla do daňových rájů a tam platit minimální nebo žádné daně. A pokud neudělejí ani to ani ono, mohou si najmout profesionální daňové poradce a sofistikovaně “optimalizovat” daňovou zátěž. To vše se opravdu běžně děje, nekecám! Výsledkem je pak stagnace daňových výnosů a tendence přesunu podstatné části daňového břemena z korporací na zaměstnanectvo, střední a drobné podnikatele. Různými způsoby. Zvlášť oblíbené je nepřímé zdanění (typicky DPH), ale způsobů je víc.
    Okopávat kotníky “Kellerům a Drulákům” je poněkud trapné. Oni vkládají naděje do obrody národníhio státu, když nadnárodní struktury jsou nedemokratické a celkem spolehlivě je kontrolují nadnárodní korporace a využívají jich docela úspěšně k servisu svých agend a prosazení vlastních zájmů. Není jisté, zda je to cesta, jež vše vyřeší, ale zatím nelze jejich úvahám upřít racionalitu.

    “Snížení daní komerční sféře se nakonec opravdu vyplatí pro všechny” – ideologicko-propagandistická mantra neoliberálů z pera levicového intelektuála, snad dokonce marxisty! Ach jo!!

    “Vlády nedělají nic proti neustále rostoucí moci koncernů” – mohu odkázat na argumentaci výše, ve druhém odstavci tohoto textu. Tam řečené platí zde analogicky. Život je pestrý a mnohovrstevný. Vlády hrají různé role, Nejsou jen mopslíkem panáčkujícím před korporacemi. Nejsou vždy a všude jen poslušnou exekutivou nadnárodních korporací. Někdy se vzepřou, něco udělají po svém Někdy dojde ke kompromisu. Ale pokud například přistoupí k nadnárodním mnohostranným obchodním dohodám (TTIP, pamatujete? Biden ji možná zase přihraje z autu!), tak se vzdávají části své suverenity přímo ve prospěch nadnárodního businessu. Je to různé.

    “Kapitalismus má silnou tendenci k diktátorským formám, případně přímo k fašismu” – zase jen schematismus, dojmologie a pár obecně tradovaných stereotypů. Jen esejistika, ne analýza. To platí jak pro formulaci tohoto výroku, tak i pro jeho popírání. Už jsem psal, že kapitalismus je velmi přizpůsobivá děvka. Bude prosperovat za každého režimu, pokud se mu to umožní a nepřijde nějaký ten Vítězný únor. Navíc je nutno uvést, že v případě sociální nestability a zesílení odporu a bojovnosti nižších společenských tříd má tendenci se schovat pod křídla fašistické diktatury, když v ní vidí pro sebe větší jistoty, než v politickými konflikty destabilizovém demokratickém vládnutí. To bylo třeba Řecko v době poválečné občanské války a opět od poloviny 60. do poloviny 70. let 20. století (Papadopulos, “diktatura černých plukovníků”). Víc příkladů je v Latinské Americe.

    Pohled na Pinochetovo Chile je opět pohled pravicového, mainstreamového esejisty, nic víc. Ekonomická neoliberální reforma byla tam tak “úspěšná”, že ožebračila důchodce!

  2. Tak chilská ekonomická reforma „ožebračila důchodce“. Jenže: celá chilská společnost asi nesestává jenom z důchodců. Nebyl jsem sice – samozřejmě – v Chile ani za Allenda, ani za Pinocheta. Ale všechno co je možno o neoliberální ekonomické politice za Pinocheta číst (ze seriózních, a to i z levicových!) zdrojů hovoří celkem jasnou řečí: ekonomika se oživila, a z toho nakonec profitovala i pracující třída.

    Platí přesně to co jsem citoval z onoho textu o éře Trumpa: z jeho – taktéž neoliberálních – reforem profitovali samozřejmě především bohatí; ale fakt je, že prospěly i širokým vrstvám pracujících, a především těch, kteří by jinak byli nezaměstnaní. – Právě to je ostatně jedním z hlavních důvodů toho, proč je Trump stále ještě tak oblíbený, a to i u velkých částí právě průmyslového proletariátu!

    ——————————

    Co s těch „servisních organizací“ koncernů týče: on je to ale skutečně zcela zásadní rozdíl, jestli se napíše že koncerny mají s v é servisní organizace – a když se napíše že (demokraticky zvolené) vlády nejsou ničím jiným nežli „servisními organizacemi“ těchto koncernů!

    Že tyto koncerny vyvíjejí veškeré možné snahy prosadit své komerční zájmy i přes politiku – to je samozřejmé, ale opakuji znovu, nelze přehlédnout že politika současných států je alespoň v té míře demokratizovaná, že dokáže zájmy celku hájit proti těmto ryze partikulárním komerčním zájmům.

    Naprosto typickým příkladem jsou mezinárodní obchodní dohody, zrovna ta TIPP: je to jakousi oblíbenou zábavou krajní levice tyto dohody vykládat jako naprostou rezignaci vlád před zájmy mezinárodních velkokoncernů.

    Tak za prvé: tyto dohody jsou principiálně skutečně naprosto p o z i t i v n í m momentem pro všechny národní ekonomiky. Ze zcela prostého důvodu: protože odbouráváním celních bariér umožňují naplno využívat to, co už i sám Marx pochopil a vysoce oceňoval jako základní zdroj společenského bohatství: totiž (mezinárodní) dělbu práce. Zkrátka: je možno vyrábět efektivněji, což pak samozřejmě vede k obecnému vzrůstu bohatství.

    Že konkrétně v TIPP byly nějaké kontroverzní momenty? Že zde bylo nebezpečí že budou obcházeny do té doby dosažené národní standardy například při ochraně spotřebitele? – To všechno je pravda; ale za prvé právě toto bylo včas monitorováno, a dohoda v původní formě nebyla přijata. A za druhé tento moment naprosto nic nemění nic na základní skutečnosti, že tyto mezinárodní dohody o volném obchodu jsou principiálně ekonomicky naprosto pozitivním počinem, který nakonec přináší výhody i pro méně majetné vrstvy společnosti. Respektive h l a v n ě pro ně – neboť v důsledku toho budou moci nakupovat levněji.

    A to samé platí i o dalším oblíbeném tématu radikální levice: tedy o tom jak „koncerny“ zlovolně přenášejí svou produkci do zemí třetího světa, aby ušetřily na mzdách pro domácí obyvatelstvo.

    Samozřejmě že to tyto koncerny dělají; samozřejmě že i nadále jejich hlavní motivací je prostě zisk.

    Jenže: za prvé, druhou stránkou této záležitosti je opět to, že především méně majetné vrstvy (domácí) společnosti profitují z toho, že si pak mohou koupit levnější výrobky. (Naprosto postačí jenom porovnat si ceny „běžné“, tedy v Asii vyrobené košile s takovou, která je ještě vyrobena ve průmyslově vyspělé zemi. Ta je několikanásobně dražší; v podstatě vysloveně luxusní zboží.)

    A za druhé: je tady docela zajímavý protiklad. Na straně jedné levice bouří proti proti tomu, jak Západ lhostejně hledí na chudobu v zemích třetího světa – a na straně druhé ale stejně tak vehementně protestuje proti tomu, když západní producenti svou produkci přenesou právě do tohoto třetího světa, čímž tam ovšem vytvoří celou řadu velice žádaných pracovních míst!

    Samozřejmě, bylo by možno argumentovat tím, že zde tito výrobci platí jenom hladové mzdy. Tak tomu skutečně bylo původně; ale v důsledku tlaku veřejného mínění – na Západě! – se mezitím stav přece jenom už dost zásadně změnil, a například ty proslulé bangladéšské šičky si (ve srovnání s místními podmínkami) vydělávají mnohem lépe!

    Takže i tady je celá situace velmi dvojznačná. A ani tady není možno nadnárodní koncerny a jejich roli jenom zcela jednostranně démonizovat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.