Josef Poláček
Touto kapitolou končí celá série článků na dané téma. V minulém pokračování byla dána odpověď na celou řadu konkrétních tvrzení P. Kužvarta ohledně poměru v současném kapitalismu; teď už zbývá jenom uzavřít samotné centrální téma.
6. Kapitalismus, demokracie autentická a demokracie formální
Teď – poté co jsme vyřešili a zodpověděli řadu dílčích témat – se tedy konečně dostáváme k tomu, abychom zhodnotili, v jakém poměru spolu vlastně navzájem stojí kapitalismus a demokracie. Přičemž zde musíme rozlišovat demokracii v užším smyslu, tedy demokracii politickou, a obecně demokratické formy spoluúčasti, především ve sféře podnikového řízení.
A. Politická demokracie
Tady je v prvé řadě nutno zaznamenat velmi významný posun v hodnocení politické demokracie ze strany Petra Kužvarta. Jestliže ve své původní odpovědi na mou tézi, že demokracie je tou nejpřirozenější formou vlády za kapitalismu reagoval tvrzením, že tohle může platit nanejvýš pro rané formy demokracie, s omezeným volebním právem (kdy tedy pracující vrstvy neměly ještě žádný nebo jen omezený přístup k politické participaci), pak v rozšířené a přepracované verzi svého textu zveřejněném na webu outsidermedia.cz: https://outsidermedia.cz/k-povaze-a-roli-demokracie-v-dejinach-2/ podrobuje tuto tézi zásadní revizi, a dospívá k závěru, že ani masová demokracie nevede pravidelně k žádné systémově změně, ve smyslu převzetí moci pracujícími vrstvami společnosti. Kužvart konstatuje: „Výsledkem je nakonec stav, kdy s vlastně nic moc ani po zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva nemění, kapitalismus není podroben žádným zásadním změnám a funguje dál.“
Tohle je ovšem zcela zásadní obrat. Jestliže totiž v prvém případě Kužvart ještě zcela zásadně popíral mou tézi, že (politická) demokracie je pravidelnou formou kapitalismu, nyní tuto skutečnost zřejmě (i když jen implicitně) akceptuje! Následně však (opět implicitně) dělá to zásadní rozlišení, že tuto masovou politickou demokracii zjevně neuznává za demokracii pravou, neboť nevede k onomu uchopení moci pracujícími vrstvami. Reálná moc tedy zůstává i nadále v rukou buržoazní třídy.
Kužvart tento – z hlediska revoluční doktríny – vlastně zcela nepochopitelný fakt, že pracující vrstva svou politickou moc nikdy nevyužila k reálnému převzetí moci od kapitalistů – vysvětluje mnohými faktory, jako je přeměna sociálně demokratických stran ve strany reformistické (tedy systémově konformní), roztříštěností politického spektra do mnoha různých subjektů, tím že masová demokracie zásadně nepřeje radikálním, antisystémovým změnám.
To všechno samozřejmě může být tím či oním způsobem pravda. Zásadní problém je ale v tom, že Kužvart zde zásadně zaměňuje příčinu a následek. Kdyby totiž pracující třída opravdu pociťovala svůj vitální zájem na systémové změně – pak by ani nedošlo ke konverzi revolučních stran ve strany reformistické, ani by nedošlo k roztříštění sil dělnictva do celé řady politických směrů, mnohdy se zcela opačným zaměřením. Zkrátka: ať se to komu líbí nebo ne, nedá se nic dělat, ale široké vrstvy pracujících v zásadě akceptovaly systém kapitalismu; a v odpovídající míře tedy tento kapitalismus má demokratickou legitimitu!
Ovšem: tato demokratická legitimita skutečně není absolutní. Nýbrž jen velice relativní. Podle jednoho výzkumu prováděného před lety v Německu by si vysoce nadpoloviční většina obyvatelstva (tedy celé populace, nikoli pouze dělnické třídy!) přála nahrazení kapitalismu nějakým jiným, humánnějším uspořádáním, kdyby takové bylo k dispozici. (Pokud mě neklame paměť, bylo to dokonce přes 60 procent respondentů – čili téměř dvě třetiny!)
To tedy znamená: demokratická legitimita kapitalismu sahá jenom potud, že aktuálně není k dispozici žádná funkční náhrada. Ovšem: to zároveň ovšem znamená i to, že právě dokud tu nebude k dispozici takováto použitelná náhrada, potud má kapitalismus svou část legitimity. Právě tuto skutečnost si radikální levice stále zatvrzele odmítá přiznat a připustit: že ona sama takovouto funkční alternativu ke kapitalismu nemůže nabídnout! Experiment se stáním socialismem kolosálně ztroskotal; a jinak nemá současná levice k dispozici nic jiného, s výjimkou stále přetrvávajících iluzí o samospasitelnosti družstevnictví.
Vraťme se ale k samotnému tématu vztahu kapitalismu a demokracie. Pokud bychom se tedy s Petrem Kužvartem shodli na tom, že za podmínek kapitalismu je politická demokracie jeho pravidelnou, tedy jeho přirozenou formou, ale že tato demokracie má nakonec pouze formální charakter, neboť nevede ke skutečné „vládě věcí svých“ samotným lidem – pak mezi námi není žádného zásadního názorového sporu!
Nikdy jsem netvrdil, že tato (buržoazní) demokracie by byla demokracií skutečně pravou, plnohodnotnou, právě ve zmíněném smyslu autentické správy vlastních věcí lidem a člověkem:
– za prvé, v této demokracii fakticky vůbec není přítomen lid ve vlastním slova smyslu, tedy jako homogenní entita; nýbrž tento lid je zde rozštěpen na řadu vzájemně konkurujících zájmových skupin a navzájem sebou pohrdajících ideových směrů
– a za druhé, člověk je zde sice v zásadě osobně svobodný, ale tato osobní autonomie na druhé straně pouze kašíruje jeho faktickou svázanost celou řadou společensko-ekonomických vazeb a determinací.
Ovšem: na straně druhé je nutno i tuto osobní autonomii vzít vážně. Ta sice nepřináší plnou, plnohodnotnou svobodu člověka; nicméně vytváří základní podmínku této svobody. Právě proto jsem ve svém vlastním článku zdůraznil, že pod pojmem „demokracie“ rozumím celou sumu procesů a vymožeností, která je součástí celkového dějinného demokratizačního procesu. Kapitalismus sice nepřináší plnohodnotnou lidskou svobodu; ale přináší alespoň tuto relativní autonomii jednotlivce.
Tuto pasáž je tedy možno ukončit konstatováním, že vztah kapitalismu k demokracii je zcela zásadně ambivalentní; že kapitalismus na jedné straně přináší určité demokratizační elementy, ale na straně druhé nejen že nepokračuje dále k demokracii úplné (substanciální), nýbrž lapá lidskou bytost do celá řady nových závislostí a manipulací. Což je tedy přesně to, co jsem tvrdil už v mém prvním textu, a co P. Kužvart odmítl uznat.
——————————————————————————–
B. Demokracie v produkční sféře
Podívejme se tedy ještě nakonec, jaký je stupeň demokracie, to jest stupeň participace na řídících procesech za podmínek kapitalismu v samotné produkční sféře. P. Kužvart tvrdí, že jestliže sice ještě v šedesátých či sedmdesátých létech minulého století docházelo k progresivnímu vývoji, například instalováním podnikových rad, pak že s nástupem neoliberalismu došlo k pohybu regresivnímu, a že především ve velkých koncernech vládne fakticky tvrdý autokratismus. A že pokud zde jsou nějaké skupinové formy rozhodování, tak že se jedná jenom o „štábní“ formu technické přípravy rozhodování, ale že nakonec rozhoduje výhradně svými rozkazy koncernový šéf.
V prvé řadě je ovšem nutno konstatovat, že Kužvart tu – opět jednou – protiřečí sám sobě. Totiž tím, když uznává, že byla doba, kdy se v kapitalismu prosazovaly i reálné formy spoluúčasti zaměstnanců na podnikovém vedení. Tady je naprosto vedlejší, jestli snad poté opět došlo k neoliberální restauraci, tedy k odbourávání oněch participačních (a tedy demokratických) vymožeností. Naším centrálním tématem zde není otázka neoliberalismu; nýbrž otázka, do jaké míry sám kapitalismus přináší či nepřináší demokratické prvky spoluúčasti. Je tedy zcela nelegitimní tady srovnávat neoliberalismus s léty šedesátými; nýbrž je nutno srovnávat poměry za kapitalismu s poměry za feudalismu! Nebo přinejmenším s poměry za raného, ještě nerozvinutého kapitalismu. A v tomto ohledu není žádných pochyb: kapitalismus (vyspělý) přináší i ve sféře zaměstnanecké spoluúčasti naprosto jednoznačný pokrok. Jestliže Kužvart tvrdí, že v současných koncernech prý vládne fakticky armádní princip nepodmíněné velitelské pravomoci, pak je nutno si uvědomit, že ve skutečnosti to byl naopak fabrikant z dob manufaktur, který byl fakticky neomezeným diktátorem ve své firmě! Mohl produkovat co se mu zlíbilo a jak se mu zlíbilo, mohl platit mzdy jaké sám uznal za vhodné, a když se mu někdo znelíbil, mohl ho okamžitě vyhodit na ulici! To všechno jsou věci, které si i ten nejvyšší koncernový šéf současnosti jen tak bez dalšího nemůže dovolit. Je tu svázán celou řadou zákonů, mocí odborů, podnikových rad, ale i obecně panující „politickou kulturou“. Ne že by leckterý koncernový šéf neměl žádné choutky diktátora; ale jak řečeno platí pro něj mnohá omezení, a alespoň navenek musí dodržovat určité dekorum.
Zde zase musím přijít s vlastní osobní vzpomínkou. Pracoval jsem dlouhá léta ve filiálce jednoho velkého mezinárodního koncernu. Tedy přesně takového, které Petr Kužvart označuje za reálné vládce tohoto světa, a kterým (tj. jejich vedením) přisuzuje autokratický, zcela nedemokratický způsob rozhodování.
Ano, skutečně souhlasí: když do naší odbočky měli přijet na kontrolní návštěvu velcí koncernoví šéfové z Ameriky, pak u našeho vlastního managementu vypukl poplach. Bylo to doslova jako když svého času Brežněv přijel do Prahy: všude se čistilo, uklízelo, jindy od špíny černá obrovská produkční hala se celá nově nabílila; jindy přímo pekelné pracovní tempo se náhle zmírnilo snad o polovinu. Zkrátka, stavěly se naprosto klasické Potěmkinovy vesnice. Naše místní vedení mělo vyslovenou hrůzu z toho, že velcí šéfové objeví něco v nepořádku, a že to pro ně (to jest: pro jejich kariéru) bude mít fatální důsledky. A když tito velcí šéfové při své kontrolní pochůzce procházeli naší produkční halou – nedá se nic dělat, ale oni opravdu i svým zevnějškem vypadali jako karikatury sebe sama: distancovaní, strnulí, nepřístupní, s trvale nakysle-přísným výrazem v obličeji. Ano, v tomto smyslu je skutečně nutno dát Petru Kužvartovi za pravdu: zde skutečně vládla daleko spíše militaristická hierarchie, nežli nějaký humánní demokratismus.
Ovšem – to je jen jedna stránka věci. Druhá stránka věci je ta, že v naší vlastní firemní odbočce například dveře do kanceláře vedoucího manažera byly permanentně otevřené (až ten úplně poslední tento zvyk porušil); kdykoli k němu kdokoli mohl vstoupit a projednat s ním svou záležitost. Každý den se konaly porady šéfa s vedoucími jednotlivých oddělení a týmů; samozřejmě že šéf měl nejsilnější pozici, ale i tady platilo, že každý mohl a směl říci svůj vlastní názor na věc. Mimochodem: protože se jednalo o americký koncern, panovaly v něm i typicky nenucené americké normy vzájemného styku: všichni jsme si (a to i našimi vedoucími manažery) navzájem tykali a oslovovali se křestními jmény. A například já sám (ačkoli na jedné z nejnižších vedoucích pozic) jsem se mnohokrát takto nenuceně bavil s nejvyšším šéfem celého jihoněmeckého distriktu našeho koncernu! A že jsem leckdy měl zcela opačný názor nežli on, a to jsem mu také zcela otevřeně sděloval!
A co se těch podnikových rad týče, o kterých Kužvart tvrdí, že byly zaváděny v šedesátých a snad ještě i sedmdesátých letech, ale pak byly v průběhu nástupu neoliberalismu zase osekávány: já sám jsem byl přitom, když se takováto podniková rada u nás zaváděla – někdy v první dekádě tohoto století! Tedy už v plné éře neoliberalismu.
Tedy: je fakt, že zřízení této podnikové rady našim vedoucím manažerům nijak nevonělo. Dělali přitom viditelně velice kyselé obličeje. A jeden funkcionář celoněmeckých podnikových rad, který k nám přijel poskytnout pro její zřízení podporu, při svém úvodním projevu prozradil, že v jiné německé koncernové filiálce za takové příležitosti doslova „létaly lavice vzduchem“! Takže prosazování těchto podnikových rad opravdu ne všude nacházelo pochopení a láskyplnou vstřícnost ze strany vedení. Nicméně: tyto podnikové rady (tedy forma spoluúčasti zaměstnanců) vznikaly a stále vznikají; a já sám jsem od naší podnikové rady dostal významnou podporu, když firma napřed zruinovala (vlastním zaviněním) mé zdraví, a potom se mě chtěla pokud možno lacině zbavit.
Všeho všudy tedy: jestliže jsme naše analýzy politické demokracie za podmínek kapitalismu uzavřeli konstatováním, že tento vzájemný vztah je velice ambivalentní – pak přesně ten samý závěr můžeme učinit i s pohledem na demokracii respektive zaměstnaneckou spoluúčast v oblasti vlastní produkce. Je samozřejmé, že soukromí vlastníci respektive kapitalisté mají maximální zájem na tom, aby ve svých firmách a koncernech mohli rozhodovat co možná „nejsvobodněji“, tedy podle vlastního uvážení a ve svém vlastním zájmu; ale na straně druhé je stejně tak fakt, že rozvinutý kapitalismus rozvíjí a prosazuje určité formy participace zaměstnanců na podnikovém vedení a rozhodování, a že tyto formy participace je nutno hodnotit jako prvky demokratické.
Opakuji ještě jednou co jsem uvedl už výše: samozřejmě že tento principiálně ambivalentní vztah kapitalismu a demokracie vede k tomu, že jejich vzájemný silový poměr není vždy stejný; je to neustálý zápas, kdy se poměr sil přesouvá sem a tam. V tomto světle je nutno vidět i současnou éru tzv. „neoliberalismu“. Není to proto že by po jakémsi „zlatém období“ sociálního a demokratického kapitalismu šedesátých let minulého století nyní došlo k nějakému trvalému zvratu, kdy by se definitivně prosadil tvrdý, asociální a nedemokratický kapitalismus (neoliberalismus); nýbrž jedná se víceméně o kyvadlový pohyb sem a tam. Kdy po nadměrně štědrém (finančně trvale neudržitelném) sociálním státu šedesátých let nevyhnutelně došlo k protipohybu, tedy k uvolnění produkční sféry jak od nadměrných daní, tak i od celé řady dřívějších sociálních výdobytků.
Ještě jednou tedy: kapitalismus je vnitřně naprosto rozpolcený, rozštěpený historický společenský útvar, který na jedné straně přinesl celou řadu nesporných demokratizačních prvků; ale který na straně druhé zůstává stát na půl cesty, a jeho demokratismus jen málokdy překračuje pouhou autonomii osobně nezávislého individua.
Veškerý další vývoj – a tedy veškeré usilování levice – musí jít tedy tím směrem, tento pouze individualistický, a tedy limitovaný demokratismus rozvinutého kapitalismu převést do formy demokracie nové, která se neváže pouze na individuum (ale ani ne pouze na kolektiv, což je fakticky jenom druhá strana téže mince) – nýbrž na celého člověka, v plném horizontu jeho humánní a kulturní existence.
*************************************************
V samém závěru je tedy ještě jednou možno souhrnně zhodnotit ten názor (tolik rozšířený v prostředí radikální levice), že současný svět je prý fakticky plně ovládán mezinárodními koncerny. A že bude stále hůř. Svým způsobem je ovšem docela zajímavý vývoj v této oblasti: původně za všechno zlo na této zemi mohli prostě „kapitalisté“. Respektive buržoazie. Potom na scénu nastoupily kapitalistické monopoly, které bylo možno vinit z toho, že ovládají a dusí veškerý lidský život. A nyní tedy jsou zase vysloveně v módě „koncerny“. Teď jsou to ony, na které je možno zaměřit a cílit veškerou aktivitu radikální levice; na které je možno svalovat vinu za to, že levice není schopna uskutečnit svůj program socialistické přeměny světa.
Toto tvrzení, že původem všeho zla na této planetě jsou mezinárodní koncerny, ve skutečnosti obsahuje všechny strukturální momenty konspirativních teorií:
– monokauzální výklad namísto složité a komplexní systémové analýzy
– za viníka se označí jediný subjekt (respektive skupina subjektů), namísto aby se odhalovaly objektivní strukturální příčiny dějinného vývoje
– tomuto subjektu jsou připisovány jakési démonické snahy ovládat a vysávat lidstvo
– zároveň je mu připisován reálný potenciál k ovládnutí světa; je to prý on, který v pozadí všech politických i jiných rozhodnutí tahá za nitky a všechno ovládá svou temnou vůlí.
Takovýto výklad má tu „výhodu“, že je velice zjednodušující, zbavuje nutnosti zdržovat se složitými a náročnými analýzami komplexní a vždy vnitřně protikladné skutečnosti. Ovšem: takovéto konspirativní výklady pak neumožňují nic více, nežli praktikovat víceméně slepý akcionismus; promyšlená a cílená změna světa na jeho základě možná není.
Dokončení
Petr Kužvart dne 17.11. 2020 – závěrečný příspěvek:
Josefu Poláčkovi je třeba doporučit, aby si před sepisováním analýz, jež bývají spíše dojmologií a odvarem z mediálního mainstreamu pochycených ideových stereotypů, předmětnou problematiku nastudoval. Je nutno vycházet ze spolehlivé znalosti (historických, ekonomických a jiných) reálií. Je třeba prostudovat prameny (nikoli primární, ale publikace k tématu). Práci na analýze vztahu kapitalismu a demokracie bych na jeho místě začal sestudovnáním prakticky fungujících prvků a forem demokracie od 16. do 21. století, možná i studiem příslušných politicko-právních doktrin (novodobá teorie svrchovanosti lidu má své počátky už v hlubokém středověku, počátkem 14. století v díle Marsilia z Padovy!). Teprve pak je možno se znalostí problematiky poznané analýzovat a opatrně generalizovat. Nelze se spokojit s poněkud plytkou apologetikou kapitalismu ve stavu, který už je minulostí. Je nutno porozumět tomu soudobému kapitalismu. A to si vyžaduje pečlivé studium a racionální volbu pramenů.
V tomto pokračování III/5 se jen znovu opakují simplifikace složitějších problémů a jevů, jež byly již uplatněny dříve. Proto pro stručnostodkazuji na své reakce pod jednotlivými pokračováními III/1 – III/4.
Zajímavá je konstrukce, že politická demokracie je za podmínek kapitalismu jeho “pravidelnou, tedy přirozenou formou”. Kousek dál dochází k inovaci v tom smyslu, že vztah kapitalismu k demokracii je zásadně ambivalentní. Jak tohle jde dohromady, nevím. Zvlášť, když je to obojí pojednáno zcela obecně a ahistoricky, tak je to celkem málo říkající soustava výroků.
Demokracie v produkční sféře – tady Josef Poláček nezamýšleně popisuje týmový (štábní) způsob rozhodování, který obohacuje o postřehy z vlastního působení v korporátu. To obohacení spočívá v tom, že si šéfové i podřízení tykali a on mohl šéfům kdykoli bez obav říct, co si myslí. Jak to tedy je s rozhodování v nadnárodních korporacích? Přibližně takto: nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o drsně centralistický diktátorský systém pracující v zájmu maximalizace zisku, systém, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace výroby a ziskovosti na nižší úrovně hierarchické vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním (týmovým) rozhodováním v rámci nedílné velitelské či manažerské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných členů daného grémia, zpravidla se tak nakonec po debatě děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování týmovém, čili víceméně povojensku jsou samozřejmě také využívány kolektivní aktivity, ale kolektivní tým nebo štáb je tu jednak proto, aby zajistil obsluhu řady různorodých dílčích agend a také aby včas dodal jejich použitelné výstupy jako podklady k rozhodování, jednak proto, aby členové týmu nebo štábu uplatnili své názory, návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele dané struktury tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem. Demokratické prvky jsou tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tady neexistuje, spíše se – pokud to ještě jde – uplatňuje tendence právě opačná.
Problematika podnikových rad by si zasloužila podrobnou analýzu. V nadnárodních korporacích je ale nehledejte. V národní ekonomice vyspělých zemí hrají stát od státu různě významnou roli. Jejich role ale spolehlivě končí vymístěním výroby do Indie nebo Číny. Stejně jako role odborů. Josef Poláček setrvává u abstraktních úvah nad abstraktní představou kapitalismu, jež se jeví jako odraz reality existující zhruba před půl stoletím v západní Evropě. Že některé prvky přežívají dodnes, neznamená, že by dnes byly profilujícím, určujícím faktorem. Kapitalismus se dál vyvinul a těmto prvkům, jejich působení převážně ujel do sféry nadnárodní, globální.
Ke konspiračním bludům (nikoli teoriím, to by musely projít fází formulace hypotézy a následné její úspěšné verifikace) jejich významu a sociální funkci chystám samostatný text. Zde jen zdůrazním, že moc nadnárodních korporací a jejich vliv nejsou vůbec zanedbatelné, často dominují a těžko se s nimi bojuje. To je objektivní historické konstatování. Prosím, n e z a m ě ň o v a t s bludy o tajném spiknutím světového Židovstva, Rosenkruciánů, Iluminátů, Svobodných zednářů, Bilderbergu, New World Orderu a tak dále a tak podobně!
Závěrem bych chtěl varovat před neplodným, samoúčelným a vnitřně zacykleným mudrováním, před bludným teoretizováním. Proti tomu stojí pak snaha vymezit si téma, prostudovat k němu dostupné podklady a pak vyhodnotit poznané a vytvořit výstup, kde se bude nejen popisovat, ale posléze popsané i vyhodnocovat a na těchto základech je pak možno zobecňovat a teoretizovat. Je škoda zůstávat na kvalitativní úrovni mainstreamových politických úvodníků, na úrovni dojmologické esejistiky.
Nestačí ani negativisticky kritizovat kde koho (a žít v bludu, že jen já vím, jak to všechno ve skutečnosti je: tady je nezbytná i kritická sebereflexe, což bývá hodně obtížné) a pokud jde o budoucnost jen rezignovaně konstatovat, že řešení není momentálně na skladě.
Měl jsem naději, že si přečtu podnětný, fundovaný výklad, snad i na základě bohaté erudice provedenou analýzu, ale dostavilo se zklamání. Soubor dojmologických esejů klouzal po povrchu a byl poněkud schematický a myšlenkově zastaralý, nereflektoval aktuální výsledky dějinného pohybu. Z textů nebyla zřejmá znalost literatury k tématu. Převážně šlo spíše jen polemiku s mými texty. Škoda!
Docela jsem si mnohé těmito příspěvky upřesnil, donutil se k jednoznačným formulacím, ale nyní se loučím. Budu se raději v dotyku s levicovými autory (vůči kterým má Josef Poláček samé výhrady), kteří již publikovali řadu zajímavých výstupů, snažit o prošlapávání cest k radikální levici a důkladné analýze soudobého kapitalismu. Setrvávat aktivně na Humanistických dialozích je v tomto kontextu neefektivní. Má vlastní kapacita je omezená a musím tedy volit, jak ji vyplnit.
Ujišťuji že mě těšilo, nic jsem nebral ani neberu osobně, Josefu Poláčkovi přeju, aby ho jeho usilování naplňovalo a těšil se z jeho výsledků.
Sbohem.
NĚCO O FUNDAMENTALISMU
No dobře; takže tu máme v krátké době už další odhlášení se z diskusí na „Humanistických dialozích“.
Upřímně řečeno: nejsem nijak překvapen. Mohu pouze zopakovat to samé, co jsem konstatoval už u pana Krupičky: žádný fundamentalista nikdy nesnese konfrontaci s fakty.
Nikdy nesnese, když jsou mu předložena fakta, která mu nabourávají jeho zjednodušený, jednodimenzionální obraz světa. Fundamentalista nesnese pohled na složitost, na vnitřní rozporuplnost společenského a historického dění. Fundamentalista musí mít vždy naprosto jasný obraz nepřítele. Fundamentalistův pohled na svět je vždycky jasně černo – bílý. Na jedné straně jsou ti dobří (to jsme samozřejmě my); a na druhé straně stojí ďábel. Který může být definován různě, jako náboženský heretik, jako „nepřítel svobody“, jako „agent imperialismu“, jako třídní nepřítel.
Fundamentalista se nezdržuje složitým přemýšlením; fundamentalista kádruje. „Kdo není s námi, je proti nám!“ – to je jednoduché životní heslo fundamentalisty.
Vždycky znovu se musím ptát, co to těmto dogmatickým fundamentalistům vlastně přináší, když se uzavřou do takto zjednodušeného, jednodimenzionálního vnímání světa. Jestli v tom opravdu nacházejí nějakou svou životní spásu.
No ano: v určitém smyslu to „spása“ je. Má to – čistě psychologicky – právě tu obrovskou výhodu, že není zapotřebí si lámat hlavu nějakými složitostmi tohoto světa. Je možno bezvýhradně splynout se svým vlastním přesvědčením, se svými vlastními dogmaty, a není zapotřebí se trýznit nějakými pochybnostmi. A je možno se plně upnout na onen obraz nepřítele, na boj proti němu. Fundamentalista fakticky potřebuje svého nepřítele; právě ten věčný boj proti němu dodává energii, dodává smysl vlastní existenci.
Tento zužující pohled fundamentalisty – to je vlastně totéž, co je známý „tunelový pohled“ při požití nadměrného množství alkoholu před jízdou automobilem. Takto preparovaný řidič je pohledem fixovaný jenom dopředu, jeho zorné pole je zúžené na několik málo úhlových stupňů, není schopen vnímat nic kolem.
Petr Kužvart si stěžuje, že prý jsem mu nepředložil žádná fakta. Domnívám se, že jsem jich předložil dost a dost. Když on ale všechna fakta „velkoryse“ přehlíží a ignoruje, pak je to ovšem hodně těžké. Petr Kužvart žádá „fundované studie“; ale zdá se, že jako takové uznává jenom a pouze takové, které jsou v naprostém souladu s jeho vlastním ideologickým přesvědčením.
On mi vytýká „dojmologii“ – ale přitom všechno co z jeho strany přišlo za tvrzení o údajné „nadvládě koncernů“ nad tímto světem, není nic jiného nežli právě takovouto dojmologií, ryzími spekulacemi. Nedokázal předložit jeden jediný reálný důkaz o svých tvrzeních, že prý vlády tohoto světa jsou pouze otrockými „servisními organizacemi“ nadnárodních koncernů, plnícími poslušně jejich příkazy.
Opakovaně po mě žádal nějaké doklady ohledně mého konstatování, že zatížení ekonomické sféry nadměrnými daněmi (tedy přebujelým sociálním státem) vede nevyhnutelně k podvázání reálné ekonomiky, a tedy ke snížení životní úrovně veškerého obyvatelstva. A když jsem mu takovýto rozbor prezentoval – v tom okamžiku utíká pryč, že prý s něčím takovým „nehodlá ztrácet čas“.
Svým způsobem až groteskní je jeho postoj ke „konspirativním teoriím“ (respektive „bludům“, jak sám píše): konkrétně ve svém seriálu na téma reálného socialismu na straně jedné naprosto precizně analyzuje tyto konspirační teorie a distancuje se od nich – aby sám vzápětí při líčení listopadového převratu bez jakýchkoli zábran přesně jednu takovou konspirační teorii nastolil! Podle který prý celý převrat byl řízen – západními rozvědkami!!
A stejně – opakuji znovu – veškerá tvrzení o tom, jak tento svět je ovládán temnou mocí nadnárodních koncernů, není ničím jiným nežli zase jenom další konspirační teorií. Která se jenom parciálně odlišuje od naprosto fantasmagorických tvrzení o „spiknutí svobodných zednářů“ a podobně.
Tady opravdu není možno zdržet se přirovnání o „nevidění břevna v oku vlastním“.
Fundamentalisté žijí v blahém přesvědčení, že jsou to oni a právě oni, kteří jako jediní „bojují za spravedlivou věc“. A že bez jejich neutuchajícího úsilí celý svět propadne do marastu a zkázy. Ale ve skutečnosti každý takovýto fundamentalismus svou jednostranností a omezeností vysloveně živí a napájí fundamentalismus strany protikladné! Každý fundamentalismus svým ignorováním velkých částí skutečnosti přímo dodává munici protistraně. A tak se spolu potírají dva fundamentalismy, srážejí se dvě beraní hlavy – a výsledkem není samozřejmě nic jiného, nežli naprostá stagnace. Každá z obou stran stále věří a doufá ve své „konečné vítězství“ (Endsieg); a vůbec nechápe že každý její úder automaticky vyvolává protiúder ze strany opačné.
Tito fundamentalisté se navzájem nenávidí a potírají; ale přitom jsou fakticky naprosto zaměnitelní, jejich vztah ke světu (a k pravdě) je prakticky naprosto stejný.
Místo těchto vzájemných bojů by vlastně měli vytyčit heslo: „Fundamentalisté všech zemí, spojte se!“
Naštěstí na něco takového oni sami nikdy nepřijdou; kdyby se opravdu dokázali spojit, teprve pak by bylo doopravdy zle. A tak je snad nakonec dobře, když své negativistické energie vybíjejí a neutralizují tím věčným vzájemným srážením se beraních hlav.
Petr Kužvart to tady rychle „zvětřil“ a rychle se rozžehnal. Trpělivost z něho velká opravdu nevyzařovala, jako by mu pár lidí za ni ani nestálo. Jako kdyby na jeho slova čekaly masy a revoluce, tentokrát socialistická, měla být spuštěna ještě 17. listopadu večer.
Na druhou stranu, my bychom měli prokázat lepší přístup a brát názory vážně, i když třeba vyznívají jednostranně. Kapitalismus od nás ostatně obhajobu nepotřebuje, silný je dost. Bát se o něj asi netřeba. Také není, aspoň pro mě, obzvlášť potěšujícím tématem k probírání. Alternativní koncepty, byť nejsou právě aktuální, ani zrovna neprůstřelné, netřeba jen zpochybňovat. Někdy, ba leckdy se určitě mohu zastat (konkrétní) vlády, přece však mám za to, že kritice je záhodno podrobovat spíše vládnoucí moc než opozici. S tím kapitalismem to vidím nejinak. A ne že by mi to kdysi netrvalo, třeba při hodnocení postojů levicových osobností za První republiky, docela dobu pochopit.
Říká se, že pravici spojují peníze, zatímco levici rozdělují ideje.
Nebo něco jiného?
Každopádně se nikdy nespojí.
Ještě tedy něco k osobě Petra Kužvarta: ano, on je svým nejvlastnějším založením opravdu revolucionář. A já jsem ne náhodou na něj opakovaně zamířil otázku, jestli by snad ze všeho nejraději nechtěl ještě jednou zopakovat bolševickou revoluci. Právě pro něco takového by jeho osobnostní nastavení bylo totiž naprosto ideální: upnout se se vší životní energií (a i s nespornou intelektuální kapacitou) k jednomu jedinému cíli – a přitom nehledět napravo nalevo, nezdržovat se naprosto žádnými pochybnostmi.
Cíl – sociální revoluce – je přece naprosto nepochybný, tak co bychom se zdržovali takovými margináliemi, jako například že tu naši posvátnou revoluci vlastně vůbec nikdo nechce. My přece víme nejlépe, co je pro lid dobré a správné. A když to někdo nechce pochopit – je to pravičák, renegát, třídní nepřítel! A tak do gulagu s ním!
Jestli my bychom měli brát vážně i jednostranné názory? – V podstatě celý život nedělám nic jiného. 😉
Hegel tomu říkal: postavit se do okruhu síly protivníka. Tedy: nespokojit se s tím, že toho kdo má opačný názor mohu porazit prostřednictvím jeho chyb; nýbrž vzít vážně ty oblasti, kde on má – i když třeba jenom parciální – pravdu. Nebo ji přinejmenším mít může.
Jenže: když se člověk začte do toho co se píše na takových webech jako je „e-republika“ a „nová republika“ (které jsou zřejmě Kužvartovými kmenovými médii), to pak z toho přechází zrak i sluch. Opravdu nevím, jak bych vůbec mohl nějakým způsobem brát vážně ty, kdo s nejhlubším přesvědčením tvrdí, že všechno dění v ČR je řízeno Západem, západními kapitalistickými koncerny, či přímo západními zpravodajskými centrálami! A co tam píše například takový Umlauf, to už je opravdu případ pro psychiatra, je neuvěřitelné jak může dospělý člověk s vážnou tváří vyslovovat takové nesmysly.
Ostatně, opravdu tomu není tak že bych názory P. Kužvarta vůbec nebral vážně. Opakovaně jsem mu v mých polemikách s ním uznal, že velké koncerny samozřejmě mají velkou moc, a že se samozřejmě pokoušejí této své moci využít, a to i prostřednictvím politiky.
Opakuji ale ještě jednou naprosto klíčový moment: je zcela zásadní rozdíl, když někdo konstatuje, že se koncerny p o k o u š e j í ovlivňovat vlády – a když někdo tvrdí, že tyto koncerny o v l á d a j í demokraticky zvolené vlády tohoto světa, takže tyto jsou jenom poslušnými pomahači těchto koncernů! To první je samozřejmá realita; to druhé je ale už čirá fantasmagorie.
Pane Poláčku, možná vás bude zajímat, že pan Vyleťal už nepíše do E-republiky. Redakční rada mu totiž prý poprvé (a naposledy) nepřijala článek, ve kterém zmínil zločiny srbských představitelů Miloševiče, Karadžiče a Milaniče v rozpadávající se Jugoslávii devadesátých let.
Tak se s nimi rozešel, podobně jako s Patočkovým Referendem.
Ovšem na druhé straně – pan Vyleťal zase obdivuje Františka Josefa I., Švihlíkovou a Šebestíka z Argumentu a další podobné lidi.
Každý má něco.
BÍDA RADIKÁLNÍCH MARXISTŮ
Svým způsobem ale tento střet s názory a postoji P. Kužvarta pro mě není nic nového. Nejen proto že jsem jeho – jednodimenzionální – názory znal už z dřívějších dob; ale něco velmi podobného jsem pak zažil ještě i při mém studiu filozofie v Německu.
V tehdejší době totiž byla na mnoha (západo)německých univerzitách velice aktivní skupina radikálních marxistů, která se nazývala „Marxistische Gruppe“.
Co bylo na celé věci obzvláště pikantní: na naší – filozofické – fakultě byla tato skupina přítomna především na seminářích našeho marxistického docenta. Který byl už tehdy jedním z nejlepších německých znalců marxismu, osobně přesvědčený komunista. (A měl s tím v Německu – s jeho tehdejším „berufsverbotem“ – jakožto vysokoškolský učitel nemalé osobní a profesní problémy.) Jenže: pro tyto radikály z Marxistische Gruppe (MG) se i on jevil nejenom příliš vlažným, příliš málo revolučním – nýbrž oni mu dokonce znovu a znovu předhazovali, že prý on(!) špatně chápe Marxe!!
Přitom oni sami z Marxe neznali – a neuznávali – prakticky nic jiného, nežli jeho „Kapitál“. (Ten se ovšem naučili skoro zpaměti, byli mezi nimi borci kteří dokázali zpaměti říci, čím se například třetí vydání Kapitálu na straně 327 ve třetím odstavci shora liší od vydání prvního!)
Oni tedy znali Marxovu ekonomickou teorii – jenže právě že nic více. Jejich pohled na celý marxismus byl krajně zúžený; mladý Marx-humanista a filozof pro ně prakticky vůbec neexistoval, respektive jeho raná díla degradovali jenom na jakési „hříchy nezralého mládí“. Jenže: bez tohoto filozofického Marxe není žádný skutečný Marx. Skutečný Marx, to je právě celá ta hloubka a šíře jeho filozofických konceptů; pokud se všechno toto odstřihne, pak zůstane už jenom karikatura, kostra. Pak se celé humánní poselství Marxe scvrkne jenom na pouhý ekonomismus – tedy na „třídní boj“ proti nadvládě kapitálu.
Když se odstraní všechno toto filozofické, myšlenkové „podhoubí“ marxismu, pak zůstanou jenom ty naprosto nejviditelnější, ale také nejplošší, nejpovrchnější atributy kapitalismu: kapitál, peníze, moc. A všechna energie se pak z komplexního systémového přebudování celé společnosti přesouvá jenom na neustálý „třídní boj“ proti kapitálu. Právě tím pak dochází k onomu bolševickému převrácení procesu revoluce: namísto aby se napřed ve společnosti staré evolučním vývojem vypracovalo jádro společnosti nové, progresivnější, učiní se pravý opak: provede se (násilná) revoluce, a pak se doufá že „nový člověk“ se už dostaví jaksi sám od sebe.
Zkrátka: pojetí marxismu u této „Marxistische Gruppe“ bylo krajně zúžené, zploštělé a trivializované. A přitom: oni sami byli s železnou jistotou přesvědčeni, že jenom oni a právě oni jsou ti jediní legitimní vykladači Marxe! A jak řečeno cítili se oprávněni neustále poučovat našeho marxistického docenta, skutečného znalce, o tom jak on prý ho chápe špatně!! Znovu se ukazuje (a potvrzují to i výsledky moderního psychologického zkoumání): čím méně kdo ví o nějaké věci, tím sebejistější, tím apodiktičtější, tím arogantnější o ní vynáší soudy! Tito (pseudo)marxističtí radikálové byli fundamentalisty ještě dávno předtím, nežli tento pojem vůbec vešel v užívání.
A víceméně přesně takovýto postoj k Marxovi jsem shledal i u P. Kužvarta. Stalo se mi to nápadným hned na začátku, kdy jsem ho poukázal na dějinný proces „materiální praxe“ – tedy na klíčový moment celého Marxova konceptu dějin. Ale panu Kužvartovi se něco takového zdálo být příliš „abstraktním“. On chce mít – stejně jako ti pseudomarxisté z MG – své „konkrétno“: totiž svého naprosto viditelného nepřítele, kapitalisty a jejich koncerny, proti nimž je možno vybojovat třídní boj.
A stejně tak když jsem mu začal klást otázky, s kým vlastně vůbec by chtěl provést tu svou „systémovou změnu“ (čili: revoluci), jakým způsobem by měla být provedena, a co by mělo být jejím výsledkem. Tedy otázky naprosto klíčové; ale jeho nic z toho vůbec nezajímalo, respektive si s tím vůbec nelámal hlavu! Právě tady se ukazuje převrácený svět všech těchto radikálů: oni chtějí mít opravdu jenom svůj boj, nezajímá je vůbec nic jiného, ignorují všechno co by je v tomto jejich „svatém boji“ proti kapitalismu mohlo nějak zdržovat. Tohle je ale zcela prázdný radikalismus; radikalismus který je uzavřen jenom sám do sebe, vyživuje se a krmí se sám sebou, je to čistě radikalismus pro radikalismus, kruh bez východiska.
Paní Hájková, já jsem vůbec nevěděl že pan Vyleťal do e-republiky psal.
Na jedné straně je to pro mě dost překvapivé; protože – alespoň podle těch několika článků které jsem tam četl, jakož i tam běžících diskusí – na mě tento web skutečně působil jako velice obskurní médium, jako opravdová levičácká sekta. (Je ovšem fakt že několik málo diskutujících přece jenom působilo poněkud rozumnějším dojmem. Takže i tam to zřejmě není všechno zcela jednolité.)
Na straně druhé to zase tak moc překvapující není – pan Vyleťal měl (a zjevně stále má) velmi vyhraněný vztah vůči kapitalismu, který se mi někdy zdál přece jen poněkud příliš přetažený. Takže že se cítí být spřízněn s prostředím – a linií – Argumentu a pod., to samo o sobě opravdu nijak příliš nepřekvapuje.
Že mu na e-republice nevzali článek kritizující zločiny Miloševiče – mě spíše překvapuje jak on vůbec přišel na myšlenku, že zrovna tam by mu něco takového mohli otisknout. 😉
Protože to jsou opravdu fundamentalisté, ti nedokáží myslet jinak než černobíle, pro ně stále ještě existuje železná opona, a všechno co je na západ od ní to je dílo zlovolných imperialistů. Zatímco všechno co je na východ od ní, to je legitimním bojem proti tomuto imperialismu. Takže i takoví zločinci typu Miloševiče a spol. jsou pro ně „hrdinové antiimperialistického boje“.
ROZDĚLENÁ LEVICE
Což o to, paní Hájková: ani pravice není nikdy zcela jednotná. V každém případě zde existuje víceméně stálý rozdíl (a konflikt) mezi občanskou pravicí, a mezi fašistoidní pravicí. Tyto dvě skupiny opravdu není možno házet do jednoho pytle. A pak je tu ještě liberální střed – který na jedné straně systémově patří jednoznačně k pravici, protože s ní sdílí zcela základní hodnoty, totiž volnou tržní ekonomiku, obecné liberální principy, svobodnou občanskou společnost. Na straně druhé jsou tito liberálové ale právě mnohem liberálnější nežli klasická pravice; a to vede k tomu že se někdy mohou dát do svazku i s (umírněnou) levicí.
Ale na straně druhé opravdu souhlasí: na levici jsou vzájemné konflikty mnohem větší, ostřejší. Je to ovšem přirozené a zákonité: pravice je principiálně konzervativní, v zásadě chce jenom udržet stávající status quo. To znamená: pravice vůbec nemá zapotřebí vyvíjet nějaké nové, do (nejisté) budoucnosti ukazující ideje. A když nevytváří žádné ideje, tak se o ně také nemusí hádat.
Zatímco levice – ta naopak zpochybňuje současný stav, chce ho nějakým způsobem změnit. A tady pak už samozřejmě nevyhnutelně nastává spor o to, jakým konkrétním způsobem. Naprosto první – a zároveň klíčový – je spor o zásadní charakter změn: zda umírněné, nebo radikální. Zda povlovné reformy, anebo komplexní systémová změna.
A pak – především v táboře zastánců radikálních, systémových změn – nadále propukají spory o konkrétní taktiku. Jakož vlastně i o cíle, kterých má být dosaženo.
V každém případě: z tohoto hlediska je opravdu naprosto přirozené a nevyhnutelné, že levice je rozhádanější nežli pravice. Kdo nehledá nové cesty, nemusí se přít o správný směr.
Považuji se za celkem otevřeného člověka, ale zde jmenované levicové servery jsem nikdy nečetl a myslím, že ani číst nebudu. Asi bych velmi nesouhlasil, ale hlavním důvodem je, že mě dostatečně vytíží sledovat jedno (totiž toto) malé alternativní fórum a malinko ještě DR. Nechci omezit jiné své zájmy a aktivity.
Nemám rád sektářství a tvrdou (auto)cenzuru, jež jsou mnohým platformám vlastní. Samozřejmě ani „hámotiny“. Nemělo by tu platit (předkapitalistické i kapitalistické) „Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš.“ Zaráží mne, jak pochybný možný budoucí zisk stačí k tomu, aby se lidé drželi ducha uvedeného rčení.
Vzpomínám, že jen několik málo měsíců po listopadu 1989 jsem se sešel s několika studenty, kteří dávali dohromady něco jako redakční radu. Příspěvek jsem jim neposkytl, zpozoroval jsem včas, že se dávají do služby nějakému hlasateli primitivního kreacionismu. Přišlo mi neuvěřitelné, jak snadno ze sebe udělají „nosiče vody“ kohosi z připravenějších, jímž přeje štěstí.
Když někde čtu, jak bojovat proti fake news a spikleneckým teoriím, tak bych tam vždycky nejradši napsal, že předpoklad, že tomu lidé věří, není opodstatněný. Motivem totiž není něčemu věřit, ale někam patřit, případně s dalšími vytvořit formaci, která se jednou etabluje. Původní provokativní ideje, leckdy vlastně spam, bývají naštěstí v případě úspěchu v liberálním systému většinou odhazovány jako přítěž.
Panu Poláčkovi
Pokud vím, měl V. Umlauf takovou představu, že noviny musejí mít nějaký koncept. Tedy, že mají být zaměřené určitým směrem. Pan Vyleťal asi do toho jejich (politického) konceptu neseděl. Jeho články tam se ještě dají vyhledat, když zadáte jméno a název webu. Našla jsem jeden jeho článek i v Nové republice.
Nevím vlastně, jakým způsobem na to pan Vyleťal přišel, že začal publikovat na těchto webech. Napadlo mě, že jsem ho možná na V. Umlaufa upozornila já – v diskusích na Referendu. Tehdy mu redakce DR odmítla článek (tuším) o Zemanovi. Vy jste ho pak publikoval na svém blogu.
Přemýšlela jsem nad tím, zda je skutečně lepší, aby noviny měly nějaké vyhraněné zaměření (např. určitá část levice, která má podobné názory) nebo zda je naopak lepší otiskovat texty velmi širokého názorového spektra, bez předem udaného zaměření.
U běžných komerčních médií (novin a pod.) je ten zásadní problém, že mají svou stálou klientelu. Která tedy od „svého“ média očekává určitý konkrétní profil, a to tedy znamená konkrétní způsob výkladu událostí. Toto médium si tedy vůbec nemůže dovolit (ať se třeba samo považuje za jakkoli „nezávislé“) překračovat příliš daleko tyto hranice očekávaného – jinak mu jeho abonenti utečou jinam. Ke konkurenci.
Pro velká média platí vlastně přesně to samé jako pro politické strany: musejí mít určitý – politický, světonázorový – profil; ale zároveň musejí bojovat především o středového „voliče“, tedy abonenta. Ideově příliš vyhraněné médium by mělo příliš úzký okruh – platících – zájemců, a nemohlo by přežít v konkurenčním boji.
Už z tohoto čistě komerčního faktu vyplývá, že za podmínek volného trhu žádné (komerční) médium nemůže být skutečně svobodné. Vždycky se musí ohlížet na to, aby tu či onde „nenarazilo“ na hranice ideového přesvědčení svých abonentů.
A na straně druhé je zde obrovská závislost od komerční reklamy. Já v Německu čtu deník „Süddeutsche Zeitung“ – liberálně levicově zaměřený, přibližně podobně jako české „Právo“. Je to velký deník – nákladem největší seriózní noviny v celém Německu. V souladu s tímto levicovým zaměřením zde jednou vyšla velká reportáž o tom, jak velký německý obchodní koncern Aldi velmi pochybnými praktikami (prakticky šikanováním) dusí všechny snahy zřídit v jeho filiálkách podnikové rady pracujících.
Výsledek? – Koncern Aldi se těžce urazil; a přestal v tomto deníku umisťovat své reklamy. Což pro něj ovšem (ten deník) znamenalo mnohamiliónové ztráty. Nějakou chvíli trval vzájemný válečný stav; ale pak zřejmě došlo k nějaké tiché dohodě. Reklamy Aldi se zase začaly objevovat – ale od té doby v těchto novinách nevyšly žádné kritické zprávy na adresu tohoto koncernu.
Zkrátka: nějaká „názorová svoboda“ je za podmínek komerčního trhu skutečně pouhou iluzí. Ne že by se jednalo o vyložený stav permanentní nesvobody; ale jsou zde dány hranice možností, které je velice neradno překračovat.
Větší míru „svobody“ mají dozajista internetová média, kde je provoz podstatně levnější. Ovšem – ta zase mají odpovídajícím způsobem nižší příjmy, nikdo za ně nebude platit tolik jako za běžné noviny. Tím spíš že tato média jsou většinou úzce specializovaná na určitý předmět zájmu, neposkytují univerzální zpravodajství jako standardní média.
A navíc: klientela je tu ještě vyhraněnější nežli u těch standardních médií. Jestliže třeba takové „Právo“ si může dovolit vedle velmi konzervativních autorů jako je Keller mít za kmenové přispěvatele i relativně liberálnější jako je Lukáš Jelínek, pak v ideově (respektive ideologicky) natolik vyhraněných médiích jako je třeba „e-republika“ by sotva bylo možno umisťovat nějaké ideově „heretické“ názory, aniž by to vzbudilo bouři nevole u kmenového publika.
Pokud tedy ale ponecháme stranou tato komerční a ideologická omezení a postavíme si tu samotnou otázku, co je principiálně lepší, noviny ideově zaměřené nebo univerzální – jaká by byla odpověď?
Bezprostředně vzato by samozřejmě bylo lepší respektive hodnotnější, kdyby média připouštěla paralelní existenci různých názorů. Právě tím by byl naplněn ideál demokracie – konfrontace různých názorů, z kteréžto konfrontace pak vyjde vítězně ten nejlepší, nejlépe odůvodněný. Ovšem: faktickým stavem je že takovýmto vyloženě středovým pozicím (obecně) schází vlastní profil. To jest: jsou vlastně nezajímavá, nikam nesměřují. Buďto jsou tedy názorově indiferentní, bezzubá; anebo by zde opravdu byly přítomny zásadně jiné názory – a pak by vlastně utápěla v nekonečných ideologických střetech.
Zkrátka: naprosto optimální řešení zřejmě opravdu neexistuje. Já – ještě než jsem dnes zapnul počítač a našel zde tuto otázku – jsem sám uvažoval na touto nesmiřitelnou mnohostí názorů. A napadlo mě srovnání s imunitním systémem. Zrovna v současné epidemiologické situaci se ukazuje, že imunitní systém člověka na jedné straně má být univerzální – ale že na straně druhé může být zase výhodné, mít ho specializovaný.
Ti kdo mají imunitní systém univerzální, jsou relativně chráněni proti onemocnění covidem; ale právě jenom relativně. To jest: nezemřou na něj, ale onemocní na něj, a nakazí ještě další. Je tedy výhodnější mít imunitní systém který je „specializovaný na covid“ – pak dotyčný jedinec vůbec neonemocní. Ovšem: specializovaný imunitní systém zase nemá takové univerzální schopnosti, respektive je zase mnohem méně účinný vůči onemocněním jiným.
Přitom: z hlediska evoluce je relativně optimální právě tento mix různých nastavení imunity. Dalo by se říci: evoluce vždy obětuje určité množství jedinců (kteří zrovna v tom či onom případě nemají „ten správný“ imunitní systém) – ale za to přežije celek, většina daného druhu.
A bylo by tedy možno říci, že z hlediska společnosti (tj. její evoluce) je to naprosto stejné. Je dobré když jsou tu nějací „univerzálové“ – ale stejně tak je dobré když jsou tu „specialisté“ jenom na ten či onen patologický profil. Společnost jako celek je tedy nakonec vyzbrojená pro všechny potenciální případy; i když jednotlivé specializace jsou příliš úzké, a vlastně „neživotaschopné“. Ale – zůstávají jaksi v záloze pro krizové situace.
Můžeme si například celkem realisticky přestavit scénář, že skutečně dojde k naprostému ekologickému kolapsu této planety. Kdy dojde k naprosté destrukci stávajících společenských, politických i ekonomických struktur. Vypukne chaos doprovázený masovou migrací, bojem každého s každým o holé přežití. Standardní ekonomika na komerční bázi přestane fungovat. Vlády ztratí schopnost řídit chod událostí. – Za těchto okolností by se pak docela snadno jediným realistickým řešením mohlo ukázat znovuzavedení centrálně plánované, direktivní ekonomiky. Tedy: víceméně plné zrušení komerčního sektoru, a zavedení příkazového socialismu. Takováto nekomerční ekonomika dnes žije jenom v představách těchto okrajových, respektive extrémních skupin a ideových směrů; ale jak řečeno za určitých okolností by právě ona mohla být jediným spásným řešením.
Já se přece jenom ještě jednou vrátím k záležitosti levicového (respektive levičáckého) radikalismu. Shodou okolností totiž právě na toto téma vyšel jeden článek na Deníku Referendum: https://denikreferendum.cz/clanek/32014-radikalny-stred-je-pre-slobodu-rovnakou-hrozbou-ako-jeho-pravicova-sestra
Bohužel tam stále nefunguje možnost přihlášení se do diskuse (je to i u jiných, nebo jenom u mě?!…), takže nemám možnost autorovi přímo tam poskytnout odpověď o tom, co vlastně je levicový radikalismus.
Nečetl jsem ani původní text Martina Šimečky, jenom – volně přístupnou – úvodní část. Nevím tedy jak konkrétně argumentuje, a nemohu tedy posoudit jestli bych s jeho středovou pozicí opravdu dokázal souznít. Nelze vyloučit, že je to opravdu jenom neutralistický, formální střed (jak to podle všeho kritizuje jeho oponent na DR Robert Mihály. Ale v každém případě souhlasím plně s jeho tézí, že radikální levice je nakonec stejným nebezpečím pro svobodu, jako radikální pravice. Radikální levice sice tvrdí že je to právě ona a jedině ona, kdo skutečně důsledně bojuje za pravou lidskou svobodu; ale ten fanatismus který ji pravidelně doprovází vzbuzuje nutně nemalé pochybnosti o tom, jak by tato „pravá svoboda“ v jejich pojetí skutečně vypadala.
Ovšem: je nutno rozlišovat mezi „radikální levicí“ na straně jedné, a mezi „fundamentalistickou levicí“ na straně druhé. V reálné praxi má obojí k sobě značně blízko; ale přesto není možno apriori házet obojí do jednoho pytle. „Radikální levice“ sama o sobě neznamená nic jiného nežli přesvědčení o nutnosti zásadní systémové změny. Zatímco fundamentalismus k tomuto principiálnímu přesvědčení o systémové změně přistupuje tehdy, když se všechno podřídí jenom boji proti „systému“, a přitom se zcela ignoruje přirozený (tedy většinový) modus života člověka a společnosti. Krátce řečeno: když si někdo osobuje právo tuto „systémovou změnu“ většinové společnosti vnutit, bez ohledu na to co ona sama si o tom myslí.
Přihlášení do diskuse na DR mi taky nefunguje, poslední komentář, co tam mám, je z 19. listopadu, od té doby jsem to nezkoušela. Pan Nushart tam přispěl ještě 26. t.m., pan Kolařík dokonce 28. 11., to jest v sobotu.
Díky za zprávu, paní Zemanová. Nebyl jsem si zcela jistý jestli ten problém není jenom u mě, já se tam například už dlouhou dobu vůbec nemohu přihlásit do stránky s mým osobním nastavením, takže si ani nemohu prodloužit předplatné. Takže tam podle všeho ke konci roku tak jako tak definitivně končím, v každém případě v diskusní části.
Toto je včerejší reakce z DR na můj dotaz, proč to nefunguje:
„Oprava chyby ktora sa nepodarila a viac pokazila. Vcera sme mali plne ruky prace s udrzanim servera pod naporom, dnes to opravim, ospravedlnujem sa.“
No, bude to brzy právě rok, kdy Deník Referendum s velkou slávou (a za velké peníze) otevřel svůj nový formát.
Zdá se, že my tady na tom našem malém webu (za mnohem menší peníz) jsme na tom podstatně lépe, přinejmenším po technické stránce.
Diskuse na Referendu nefungují? Komu teď bude pan Kolařík nadávat?
Už to není co to bejvalo – ani když to funguje. Ten adrenalin už je dočista pryč, staří pardálové taky, nebo tak nějak zkrotli…
Člověk aby si tam teď vedl monolog sám se sebou, takže je vlastně nakonec rád, když pan Kolařík tu unylou náladu alespoň trochu rozproudí – člověk zase zavzpomíná na starý dobrý časy.
Je trochu ironií, že to vzalo tenhle konec nedlouho poté, co Petr Pithart veřejně pochválil Deník Referendum za kvalitní, slušně vedené a zajímavé diskuse.
Ty diskuse byly tak zajímavé, pane Nusharte, že jste se k jedné chtěl vrátit ještě po roce, že?
https://denikreferendum.cz/clanek/30477-prekonavat-nenavist-diskusi
Nebo jste chtěl jen vyzkoušet, zda funguje vstup do diskuse?
Když tak na ty diskuse vzpomínám, nechybí mi pan Kolařík ani pan Profant. Dovedli být velmi nepříjemní. Kvůli panu Kolaříkovi jsem jednou dokonce brečela. Říkala jsem si: mám to zapotřebí? – Asi jsem měla.
A přece mě taky něčím obohatili. Něco jsem se od nich naučila. Tak to jistě nebyla ztráta času.
Když jsem si přečetl ten Pithartův článek, chtěl jsem k němu tady spontánně připojit několik poznámek. Pak jsem si přečetl mou tehdejší repliku pod oním článkem – a zjistil jsem že všechno potřebné jsem vyřkl už tehdy. A že ani po té době bych k tomu mohl připojit sotva co nového. (Nakonec to není zase tak moc dlouho, jeden jediný rok.)
Takže tady zmíním jenom ty scholastiky; to byl sám o sobě opravdu zajímavý zvyk, kdy případný oponent napřed musel zreprodukovat to co řekl původní řečník. Opravdu i v našich diskusích (a to především dříve na DR) velmi mnoho zbytečných polemik vzniklo jenom z toho že oponent buďto nepochopil, anebo překroutil smysl výroků svého předřečníka.
Ovšem: i tady je jeden problém. Když jsem kritizoval téze P. Kužvarta o vztahu kapitalismu a demokracie, on vzápětí tvrdil, že prý jsem jeho výroky interpretoval mylně. Ovšem – já mám i nadále velké podezření, že jsem je interpretoval správně; jenže on pak nechtěl připustit ty protimluvy, které z toho vyplývaly.
Krátce řečeno: když dva zastávají zásadně protikladné názory, pak se dost obtížně mohou shodnout dokonce i na tom, co ten druhý vlastně řekl. Respektive, jak to myslel, nebo co z toho vyplývá.
Určitě. Já taky pořád říkám, že k porozumění a ke shodě musí být vůle.
A platí to i obráceně. Staré přísloví říká: Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Tak hlásím, že možnost komentovat texty na DR je obnovena. Je tam ale tma a ticho. Asi to už všichni vzdali.
Díky za hlášení, paní Zemanová. 😉
Ale zřejmě si toho ještě nikdo nevšiml. A stejně se tam už skoro nediskutovalo. To jediné co mi v daném případě vadí že to bylo právě v tu chvíli když jsem napsal komentář k tomu článku paní Zemančíkové, chtěl jsem ji tam o tom nechat zprávu. Takže až zase někdy příště. Pokud tam napíše ještě něco během prosince, pak už tam já nebudu mít přístup vůbec.
Porozumění by se jistě zjednodušilo, kdyby lidé mluvili jen za sebe. Tedy, kdyby říkali, co si oni sami myslí. Kdyby neměli zapotřebí přít se například o to, co řekl Marx, proč to řekl a co tím myslel. Kdyby neměli zapotřebí ho druhým vykládat. Protože tady je navíc ten problém, že každý člověk jinak chápe to, co řekl Marx. Jedni si myslí, že Marx si něco myslel, jiní si myslí, že si to nemyslel. A Marx sám už to nemůže vysvětlit.
Ostatně, podobně je to s výkladem Bible. Ani křesťané se na něm neshodnou, natož nekřesťané.
Snažit se mluvit jen za sebe je dobrý nápad, který jistě k porozumění přispívá. Také pomáhá, když máte jistotu, že vás člověk, se kterým si něco vysvětlujete, za váš jiný názor neodsoudí, když vás stále akceptuje jako rovnocenného člověka (když vás „přijímá ve svém nebi“ a nijak to nezávisí na tom, že si právě teď nerozumíte, že se nechápete).
A pozná se to?
No… nevím, jestli to poznám sám u sebe – říkám si, jestli třeba sám nevzbuzuji v ostatních pocit, že je odsuzuji, a přitom o tom ani nevím. Často třeba nesouhlasím s panem Poláčkem a nejsem si vlastně jistý, jestli on ten můj nesouhlas vnímá jako nesouhlas, nebo jako odsouzení.
U Vašich odpovědí, paní Hájková, tu jistotu mám ještě dřív než je přečtu – jistotu, že odsouzení se bát nemusím.
„Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů, jsou téměř neuvědomělým dějem, jako trávení. O vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví.“
„Mluvit jen za sebe“ – paní Hájková, to by šlo opravdu dost těžko, naprostá většina veřejných diskursů se točí kolem toho, co řekl či napsal někdo jiný. Naprosto důsledně praktikováno by to znamenalo, že bychom nemohli citovat žádné autory, žádné cizí texty (včetně Bible).