Josef Poláček
Nedávno jsme v našich diskusích krátce probírali – a příliš lehkými shledali – vývody profesora cardiffské univerzity Jiřího Přibáně na téma pravdivosti v politice; nyní ten samý autor napsal další text v Salonu (Právo), který z určitých důvodů zasluhuje bližší pozornost. Tento jeho nový článek nese titul „V chaosu je řád. Rok s covidem“. Původně jsem měl v úmyslu na jeho zde vyjádřené názory opět reagovat jenom v rámci běžných diskusí; ale pak jsem dospěl k názoru že dané téma má natolik principiální význam, že stojí za to ho rozebrat ve formě samostatného článku.
O co se tu jedná? – Musím přiznat, že sám jsem byl nějakou chvíli bezradný nad tím, co zde vlastně „chce básník říci“. Profesor Přibáň své úvahy začíná citováním jednoho amerického profesora, který tvrdil, že s covidovou epidemií se úspěšně mohou vypořádat pouze demokraticky vedené státy. Oproti tomu Přibáň sám naprosto správně uvádí, že v potírání nákazy jsou daleko úspěšnější autoritativně či přinejmenším populisticky vedené státy, jako je Izrael, či přímo diktatury jako je Čína.
Nicméně pak Přibáň jakýmsi podivným argumentačním zvratem tvrdí, že přednost demokracií spočívá v tom, že jedině ony dokáží operativně reagovat na nově vznikající situace. Že tedy nepostupují dogmaticky, nejsou svázány nějakou závaznou ideologií, nýbrž mohou přijímat čistě věcně odůvodněná opatření.
Tuto svou tézi pak Přibáň uvádí do obecného rámce úvah o vztahu chaosu a řádu. Opírá se přitom o jednu hru dramatika Toma Stopparda, ve které tento zřejmě přesvědčivým způsobem rozehrál dialektiku řádu a chaosu: chaos vznikající z řádu, a v chaosu se obnovující řád.
Potud tedy dobře; jenže z tohoto v obecné rovině naprosto správného pojetí Přibáň pak napohled neznatelně sklouzává k výkladu jednostranně zjednodušujícímu. V jeho pojetí se totiž společnost a společenské dění stávají náhle pouze a jenom „chaosem“, to jest sumou jednotlivých událostí, jejichž nástup a další vývoj jsou naprosto nepředvídatelné. A kdy jenom až sekundárně zde vznikají nějaké struktury řádu. A přednost demokracie podle Přibáně spočívá právě v tom, že dokáže na tyto nepředvídatelně vznikající situace adekvátně reagovat.
Přibáň tvrdí, že současná politika je stále ještě uchycená v osvícenském myšlení vycházejícího z předpokladu rozumného světa, který je tedy možno řídit osvíceným rozumem, zatímco sociologie tento model racionálního a předvídatelného světa už dávno opustila, a pracuje o ním „chaotickým“ pojetím společnosti, jakožto volného proudu naprosto nepředvídatelných situací.
Potud tedy Jiří Přibáň. Konstatujme jako první krok, že argumentačně odporuje bezprostředně sám sobě. Na jedné straně tvrdí že jsou to demokracie, které principiálně dokáží na nečekané situace reagovat lépe, operativněji nežli autoritativní režimy závislé na názoru jednoho vůdce; a na straně druhé sám přiznává, že covidovou epidemii ze všech postižených států zcela nejlépe dokázala zvládnout diktátorská (a ideologicky fixovaná) Čína.
Podívejme se teď ale na celé teoretické zázemí jeho argumentace. Jejím jádrem je tvrzení, že společenské procesy jsou principiálně nepředvídatelné, a že je tedy možno je adekvátně řešit jenom metodami ideologicky nesvázané demokracie. Přibáň se při tomto svém tvrzení o nepředvídatelnosti společenských dějů odvolává na německého sociologa Luhmanna.
Jistě: pokud budeme vycházet z převládajících směrů současné sociologie, skutečně se nedostaneme nikam dále, nežli k chaosu. (V ryze teoretickém smyslu míněno.) Sociologie – pokud není vedena a inspirována vyšší teoretickou, tj. filozofickou úrovní, nevyhnutelně zůstane polapena ve svém vlastním předmětu, a především ve své vlastní metodologii, tedy ve víceméně kvantitativně-statistickém pojímání a zkoumání společenských procesů. Sociologie sama ze sebe vůbec nemá dostatečný teoretický a metodologický aparát k tomu, aby překročila meze ryze empiricko-pozitivistického pohledu na svět, aby dokázala spatřit struktury vyššího řádu. Takovýto pohled tedy nutně zůstane jenom ve sféře „chaosu“, tedy víceméně nahodilého výskytu nových událostí; a nikdy nedokáže pokročit k pochopení toho, že celý tento bezprostředně-empirický chaos se může pohybovat v rámci obecnějších faktorů, které ve svém souhrnu vytvářejí řád, jakožto protiklad a protiváhu onoho chaosu.
Já jsem už v oné zmíněné první diskusi o názorech prof. Přibáně konstatoval, že ačkoli jeho specializací je právní filozofie, tak zřejmě nikdy nečetl (respektive nepochopil) Hegelovu „Filozofii práva“. Což je naprosto klíčové dílo právě pro pochopení toho, že existují tyto faktory, tyto struktury vyššího řádu, které vytvářejí rámec pro ony bezprostředně jenom chaoticky se jevící pohyby empirické sféry.
Právě proto bylo zapotřebí se tímto článkem J. Přibáně zabývat podrobněji. Naprosto výmluvně se v něm totiž zrcadlí žalostný stav současného filozofického, respektive společensko-filozofického myšlení. Prakticky zcela se vytratilo vůbec jakékoli povědomí o vyšších rovinách filozofie, a tedy i o vyšších strukturách řádu, stojícího v pozadí zdánlivě chaoticky probíhajících společenských procesů. Namísto filozofie skutečné veřejný prostor praktiky okupuje (jmenovitě v českých poměrech) jakási „profesorská filozofie“, opírající se o nespornou akademickou erudici pánů profesorů, kteří dokáží své výklady podpořit (nebo snad spíše: zamlžit) napohled velice precizní a zdánlivě nevývratnou argumentací; kteréžto „profesorské filozofii“ ale naprosto chybí vhled do vyšších sfér a obecnějších struktur skutečnosti.
Jmenovitě u politického uspořádání demokracie se pak tímto způsobem adoruje její schopnost operativního reagování na nově vzniklé situace – aniž by se přitom jakkoli zmínila druhá stránka tohoto přístupu, totiž že tyto demokracie na tyto nově vzniklé situace mohou vždy reagovat fakticky až ex post. Právě proto že tyto demokracie nejsou schopny existovat a pracovat s pochopením onoho vyššího řádu, s pochopením jeho strukturálního působení, pak nemohou předvídat důsledky jeho projevů v empirickém světě, a vždy se musí omezit na pouhá ad hoc řešení chaoticky vznikajících situací.
Všeho všudy: dozajista, Přibáň má pravdu v tom, že demokracie tuto schopnost ideologicky nesvázaného řešení nově vzniklých situací mají; ale on naprosto přehlíží druhou stránku věci, tedy principiální neschopnost demokracií působit v rozsáhlejším časovém horizontu, fakticky ne delším nežli je právě běžící volební období. Ze v obecné rovině správného principu „řád v chaosu a chaos v řádu“ tedy Přibáň nakonec sklouzává nejen k pouze jednostranné preferenci chaosu před řádem; ale navíc k vysloveně ideologické adoraci jednoho specifického politického systému, tedy liberální demokracie současnosti.