Kapitalismus a demokracie III/1

Josef Poláček

Tímto tedy zahajuji mou odpověď na článek Petra Kužvarta „K textu ‚Kapitalismus a demokracie‘ Josefa Poláčka“, kterým tento autor reagoval na můj původní text uvedeného jména. Na úvod mé vlastní odpovědi na jeho kritiku musím udělat několik poznámek. Především: ačkoli jsem se původně domníval, že má odpověď bude běžnou polemikou, v rozsahu jednoho dalšího běžného textu, nakonec se jeho délka roztáhla na více nežli 20 stran. Petr Kužvart s jemu vlastní důkladností totiž při své polemice proti mým názorům probral prakticky všechny jednotlivé aspekty dané problematiky; což pro mě znamenalo nutnost učinit totéž, ale navíc ještě mnohem podrobněji. Neboť jádro mého vlastního pojetí spatřuji právě v tom, že namísto zjednodušujícího lineárního výkladu používám komplexní systémovou analýzu, která zohledňuje celý okruh různých, mnohdy zcela protichůdných faktorů.

Tato nutnost podrobného rozpracování všech relevantních elementů daného tématu má ovšem jeden pozitivní aspekt. Já sám jsem do budoucna chystal celou sérii textů, analyzujících všechny podstatné rysy jak kapitalismu, tak i marxisticky fundované analýzy a kritiky tohoto kapitalismu. Zde vzniklý názorový střet mě tedy přiměl k tomu, abych celou řadu z těchto momentů projednal už zde. V daném smyslu je tedy tento můj text prvním článkem této plánované řady.

Vzhledem k délce, jaké tento mnou napsaný text dosáhl, bude zde rozdělen do celé série jednotlivých dílů – pravděpodobně v pěti pokračováních, která budou označena pořadovými čísly v arabských číslicích. Je plánováno, že následující díly budou vycházet obden.

Na můj text „Kapitalismus a demokracie II.“ reagoval Petr Kužvart svým vlastním rozsáhlým komentářem, který byl následně uveřejněn jako samostatný text: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/k-textu-kapitalismus-a-demokracie-josefa-polacka/ Tento jeho komentář byl vůči mnou nastoleným tézím o principiálním systémovém spojení kapitalistického produkčního způsobu a demokracie značně kritický; prý byl mým článkem „zklamán“. Oproti mému závěru, že kapitalismus je ve vztahu k demokracii velice ambivalentní, nicméně že nakonec nejpřirozenější formou kapitalismu je systém parlamentní liberální demokracie, postavil své vlastní tvrzení, podle kterého kapitalismus vždy směřuje k nedemokratickým formám vládnutí, a že ve skutečnosti jsou to především nadnárodní koncerny, které fakticky ovládají veřejné a politické dění.

Ovšem: z mé strany musím ve vztahu k jeho komentáři konstatovat víceméně to samé. Tedy určité zklamání. A to sice z jednoho zcela konkrétního důvodu. Já jsem mé téze o principiálním propojení kapitalismu a demokratismu opíral především o centrální marxistickou tézi o determinujícím vztahu „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“; přičemž – a toto je naprosto rozhodující moment – já toto působení pojímám jakožto komplexní, nikoli pouze mechanicky lineární vztah. Ale P. Kužvart jako by se této nastolené marxistické analytické metodě vysloveně systematicky vyhýbal; což je skutečně krajně překvapivé u někoho, kdo byl alespoň dříve důsledným marxistou. A jestliže P, Kužvart mně vytýká „určitou povrchní abstraktnost pojednání“, pak musím konstatovat, že nemálo podobný pocit jsem měl z jeho vlastních vývodů. S jedním rozdílem ovšem: jeho (historická) líčení nejsou samozřejmě – v bezprostředním smyslu – abstraktní, nýbrž velice podrobná a konkrétní; ale jen krajně zřídka jsem měl pocit, že by šly opravdu k podstatě věci. Tedy právě k onomu marxistickému propojení „materiální základny“ se „společenskou nadstavbou“.

Základní – a vše ostatní určující – rozdíl mezi mou a jeho perspektivou je právě v oné zmíněné komplexitě pohledu. On sice také v zásadě vidí spojení mezi ekonomikou a politikou – jenomže nikoli v celé komplexitě tohoto mnohotvárného a mnohdy ambivalentního propojení, nýbrž v jedné jediné výkladové ose, víceméně ve smyslu „bohatství rovná se moc“. Samozřejmě, že tato téze není zásadně chybná; ale k tomuto konstatování naprosto není zapotřebí být erudovaným marxistou. Jinak řečeno: jestliže se celá problematika zúží jenom na tento jeden jediný faktor, pak se fakticky ztrácí celé to (potenciální) myšlenkové bohatství, které je v marxistické systémové teorii skryto. Tento redukcionistický výklad je ovšem velice rozšířený, a to právě mezi angažovanými marxisty. Mohu na tomto místě tedy vyjasnit předem, jednou provždy: veškerá má argumentace je zaměřena proti tomuto zjednodušujícímu lineárnímu výkladu, a směřuje ke komplexně-systémovému pojetí kapitalismu, s celou jeho mnohotvárností a ambivalencí. Pokud se totiž zůstane stát jenom u toho lineárního vztahu „bohatství (respektive kapitál) rovná se moc“, pak to pak nevyhnutelně vede k ideologizovaným závěrům toho typu, že „celý svět ovládají koncerny“. Což je tvrzení v současné době u radikální levice sice velice oblíbené respektive přímo módní; ale pro opravdu seriózní systémovou analýzu společnosti pokročilého kapitalismu zadává jenom velmi nedostatečnou základnu. Pro takto „hlubokomyslnou“ úvahu není opravdu zapotřebí být znalcem marxismu; tato hesla vykřikuje i každý levicový (respektive levičácký) aktivista, když si svou životní frustraci vybíjí tím, že hází dlažební kostky do výkladních skříní nenáviděného kapitalismu.

Tolik tedy úvodem; nyní se podívejme konkrétně na jednotlivé body komentáře P. Kužvarta.

—————————————————————————


1. Co je demokracie?

Toto je naprosto klíčová otázka. Už v úvodu mé polemiky s názory P. Kužvarta jsem mu sdělil, že mnoho problémů vyplývá už jenom z toho, že se nedostatečně vyjasní, kdo co má konkrétně na mysli pod pojmem „demokracie“. A vybídl jsem ho, aby upřesnil, jak tento pojem definuje on – zda institucionálně, substanciálně či nějak jinak. Jeho odpověď v tomto bodě zněla:

„Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických.“

No budiž; takováto definice demokracie dozajista postihuje určité její základní rysy. Ovšem: jestliže P. Kužvart výslovně popírá, že by demokracii chápal v politicko-institucionálním respektive substanciálním smyslu, pak ve skutečnosti činí toto obojí: pokud chápe demokracii jako formu vlády, pak se jedná samozřejmě o pojetí politicko-institucionální; a pokud je demokracie chápána jako účast na rozhodování o veřejných záležitostech, pak se jedná o pojetí demokracie ve smyslu substanciálním (obsahovém, reálném). Toto rozlišování je samo o sobě krajně důležité: musíme vždy naprosto přesně vědět, zda mluvíme o demokracii jakožto formě vládnutí, anebo zda máme na mysli reálnou možnost účasti, participace lidu obecného na rozhodování o společných záležitostech; to opravdu naprosto není to samé. P. Kužvart obojí spojuje v jeden blíže nediferencovaný celek; a v důsledku toho se mu v jeho dalších výkladech obojí mnohdy prolíná a směšuje.

Proč je toto rozlišování natolik zásadní se snad ještě blíže ozřejmí, když teď předestřu své vlastní pojetí demokracie (upozorňuji: především v dané souvislosti, to jest v souvislosti s kapitalismem, respektive vůbec s marxisticko-materialistickým pojetím dějinného vývoje). Demokracii v daném smyslu pojímám především jako hnutí emancipační, kdy se člověk v procesu svého dějinného vývoje osvobozuje od veškerých závislostí omezujících jeho druhový, společenský, humánní a kulturní vývoj. To o co se mně jedná je tedy daleko spíše samotný proces demokratizace, nežli demokracie v obecném smyslu, tedy jako fixní (politický) stav. A ostatně připomínám, že i sám Marx daleko spíše operoval s pojmem „emancipace“, chápané v takto širokém a univerzálním smyslu, nežli s pojem „demokracie“, která vždy přinejmenším svádí k onomu zúženému, pouze politicko-institucionálnímu pojetí.

Já tedy – opakuji znovu – pojem a institut „demokracie“ v dané souvislosti chápu především jako vývojovou linii „emancipace – demokratizace – demokracie“. Přičemž „demokracie“ ve smyslu formy vlády je až posledním stupněm této linie; kdy ovšem jednotlivé momenty této linie mají svou vlastní relativní samostatnost. Není to tedy jenom ryze lineární vývoj a vzestup, emancipační proces může například „předběhnout“ politickou demokracii a rozvíjet se bez ohledu na ni.

—————————————————————————

V souvislosti s určením pojmu „demokracie“ je nutno vyjasnit ještě jednu věc. Petr Kužvart mi – v samotném závěru svého příspěvku – vytýká, že ztotožňuji kapitalismus se skutečnou, pravou a pravdivou demokracií: „‘přirozenou formou vyspělého kapitalismu‘ (cit. J. Poláček) není parlamentní liberální
demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické
bezmoci.“

Tady je to ale P. Kužvart sám, kdo zaměňuje pojmy. – Petře, kdybys mohl sledovat dřívější diskuse už na Deníku Referendum i zde na Humanistických dialozích, pak bys měl vědomost o tom, že jsem to právě já, kdo – v neustálých polemikách se zastánci občanského pojetí politiky (jmenovitě M. Profantem na DR a paní Zemanovou na HD) znovu a znovu zdůrazňuje, že tato parlamentní liberální demokracie není skutečně pravou, substanciální demokracií, nýbrž víceméně jenom prázdnou formou, která pod svým svobodomyslným zevnějškem může skrývat i velice nedemokratické (ve smyslu oné humánní emancipace) obsahy. V tomto ohledu se tedy naše názory na věc nijak dramaticky neliší; a zřejmě nemalá část Tvé polemiky proti mně spočívá právě na tomto nedorozumění, že jsi mi podsouval glorifikaci stávajícího modelu (buržoazní) demokracie, ačkoli mně ve skutečnosti není nic vzdálenějšího nežli právě toto.

Ovšem – na straně druhé je nutno mít důsledně na paměti i to, že jestliže tento způsob demokracie označíme za „formální“, že to ještě zdaleka nemusí znamenat, že by byla zcela nereálná. I samotná forma si může dávat svůj vlastní obsah, jak nám ostatně sděluje Platón.

6 komentářů u „Kapitalismus a demokracie III/1“

  1. K textu Josefa Poláčka “Kapitalismus a demokracie III/1”
    Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz), Praha 7.11. 2020

    Předesílám, že v mých jen mírně polemických, ale hlavně výkladových vstupech není nic osobně konfliktního nebo konkurenčního. Naopak, můj dávný přítel a kolega ze studií Josef Poláček i jeho nynější snažení jsou mi veskrze sympatické a jsem připraven je podporovat. Mým motivem není ani nějaké zviditelnění, kariérní ctižádosti, politické angažmá, dokonce ani snaha mít vždycky pravdu a poslední slovo. S trochou ironie o sobě říkávám, že jsem blahobytný český důchodce, který dělá, co ho baví. Blahobytný jednoduše proto, že mé nároky jsou malé. Vzdal jsem se, přinucen vážnou nemocí, profesního působení a i když bych nyní, již zdráv, mohl navázat a pokračovat, neudělal jsem to a ani neudělám. Vzdal jsem se auta, nikdy jsem nevyhledával luxusní exotické dovolené, nemám nákladné koníčky, a tak mám právě tolik, abych jako existenčně zajištěný člověk dělal to, co mě baví, dokonce to, co jsem chtěl dělat od sudentských let – a douho, celý aktivní život neměl šanci. Prostě mě baví študovat, snažit se chápat alespoň zčásti složitost světa a psát. Je to vždy dobrodružství a to mě mi prostě stačí. Při psaní si člověk utřídí myšlenky. Především proto také toto píšu.
    1. Realita je vždy konkrétní. Její poznávání také. Snaha o její pochopení a reflexe toho celého teprve může opatrně zahrnout i zobecňování a hledání mezi opakovatelnostmi a časovými korelacemi a souslednostmi možné kauzality a obecnější souvislosti, zákonitosti. A to vše s vysokým rizikem chybovosti, omylů a matoucích zjednodušení.
    2. Je nutno si dávat zejména pozor na rizika “zdravého selského rozumu”, jenoduchého uvažování se sklonem vidět hlavně lineární závislosti, vidět svět jako jednoznačně deterministický systém, jako mechanický hodinový stroj. Je to velké zjednodušení, svět je totiž ovládán principem příčinně pravděpodobnostním, Jde o mnohofaktorový model, kde řada různých příčin mívá s jistou pravděpodobností za následek celé spektrum následků.
    3. Pokud z tohoto nebudeme vycházet, pak zejména ve společenskovědní oblasti zůstaneme v zajeti pouhé dojmologie, pouhého básnění tušeného. Bez toho je zde riziko, že ulpíme na úrovni planého teoretizování spojeného s opomíjením výše řečeného, na úrovni teoretizování, jež je odvíjeno především z vlastní doktrinální výbavy, a to daleko více než z empirie a jejího zkoumání, tedy z poznání realitysamotné. To představuje past vedoucí k neplodnému rozumování, k pseudoteoretizování, uzevřenému do sebe.
    4. Marx měl hluboké znalosti o histori i z řady dalších oborů a z této rozsáhlé erudice ve svém teoretizování vycházel. Nevařil z vody, planě neteoretizoval na rozdíl od četných německých mledohegelovců jeho generace.
    5. K samotnému textu jen krátce:
    a) avizovaná komplexita Poláčkova pohledu na vztah kapitalismu a demokracie zní zajímavě a slibně, takže věřím, že bude také náležitě popsána a předvedena v následujících pokračováních jeho nového textu. Že půjde o pronikavou, na znalostech reálného vývoje kapitalismu i forem vlády založenou analýzu. Že bude odvozena z reálného vývoje samotného společenského uspořádání.
    b) varuji před ztotožňováním demokracie a lidské emencipace, před ztrotožňováním emencipačního hnutí či úsilí s procesem demokratizace. Jde o dvě různé záležitosti a dva odlišné prvky. Nelze jen tak ztotožňovat jablka s hruškami. A opět – obojí je třeba zkoumat a popisovat na základě reálného dějinného pohybu, vždy zprvu konkrétně, nikoli abstraktně.
    c) svou původní reakcí na Poláčkův text jsem rozšířil do dvoudílného pojednání “K povaze a roli demokracie v dějinách Pokus o stručný přehled”, publikovanou 26. a 29 října 2020, na https://outsidermedia.cz/k-povaze-a-roli-demokracie-v-dejinach. Jde o přehled uplatnění demokracie v různých historických epochách včetně obšírněji pojednaného kapitalismu. I dějiny demokracie (demokratických prvků) je nutno vidět konkrétně, v bohatství historických forem a teprve z toho odpozorovávat a odvozovat vývojové trendy, opakovatelnosti, obecné principy, případně zobecňovat vývojové tendence.
    d) kapitalismus jsem již minule metaforicky popsal jako velmi přizpůsobivou děvku, jež za příslib zisků podrží každému, kdykoli a kdekoli. Přidám ještě jeden postřeh: nejefektivnějším propojením výroby a přivlastňování zisků s mocí nad lidmi je klasická mafie. Tady ovšem chybí demokratické principy a mafiálnské rodiny jsou řízeny velmi přísně monokraticky svými kmotry. Demokracie tu může hrát a také hrává jistou roli, ale jde o roli vnějšího, zákulisím placeného a úkolovaného vnějšího divadýlka pro lid, aby byl oblbnut, zmaten a pacifikovan a jako ovce se nechal pěkně poslušně vždy zniovu a znovu stříhat. A nyní tento systém povyšme na globální úroveň – a máme před sebou (s jistým zjednodušením) velmi přibližně to, co se v této naší době opravdu odehrává před našimi žasnoucími zraky.
    Se zájmem očekávám komplexní analýzu vztahu kapitalismu a demokracie v dějinách.

  2. Ono už v Bibli se vyskytuje jakési povědomí o třídním rozdělení společnosti. Například ve Starém zákoně, v knize Sírachovec, kap. 13 se píše:
    „Dokud jsi boháčovi k užitku, projevuje o tebe zájem, ale jakmile se octneš v nouzi, nezná tě. Pokud něco vlastníš, přiživuje se u tebe a ožebračí tě, sám se však o nic nepřičiní. Když bude od tebe něco potřebovat, začne s přetvářkou. Bude se na tebe usmívat a tvářit se povzbudivě, bude s tebou úlisně mluvit a ptát se: „Nepotřebuješ něco?“ Bude tě zahanbovat svou pohostinností, dokud tě jaksepatří neožebračí, aby se ti nakonec vysmál. Když tě později uvidí, přejde kolem tebe a bude nad tebou jen potřásat hlavou. Dej pozor a nedej se svést, abys pro svou hloupost nezažil ponížení. Když tě k sobě pozve vladař, dělej okolky, a s tím větším naléháním tě bude zvát. Nevnucuj se a nebudeš odehnán, ale ani se příliš nedrž zpátky, aby se na tebe nezapomnělo. Nechtěj mluvit s mocným jako se sobě rovným a nedůvěřuj jeho vemlouvavým slovům; neboť svým povídáním tě bude zkoušet, a čím více se bude usmívat, tím hlouběji tě bude provrtávat pohledem. Je nemilosrdný a nedrží slovo, nezastaví se ani před týráním a věznění. Chraň se ho a dávej si dobrý pozor, neboť se pohybuješ na pokraji záhuby. Všechno tvorstvo se sdružuje podle svého druhu a člověk přilne k sobě rovnému. Jak může být vlk ve spolku s beránkem? Stejně tak je tomu s hříšníkem a zbožným. Jak může být mír mezi hyenou a psem? A jak mohou žít spolu v míru bohatý a chudý? V pustině jsou kořistí lvů divocí osli a podobně pastvou boháčů jsou chudáci. Pyšný si oškliví poníženost a stejně tak si boháč oškliví chudáka. Když zakolísá bohatý, najde podporu u přátel, upadne-li ubožák, přátelé ho ještě odkopnou. Když boháč zavrávorá, podepře ho mnoho pomocníků, a když prořekne, co nemá říkat, ospravedlní ho. Když však chudý zavrávorá, ještě ho napadnou, a když mluví rozumně, nepopřejí mu sluchu. Boháč jen promluví, a všichni hned zmlknou, a co řekne, vynášejí až do nebe. Chudák promluví, a už se ptají: „Co je to za člověka?“ A když zakopne, ještě ho postrčí. Bohatství je dobré, pokud na něm nelpí hřích, a chudoba je špatná jen v ústech svévolníků.“

  3. Tak „Kniha Sirach“ se do češtiny překládá jako „Sírachovec“?… No dobře, tak jsem se alespoň zase dozvěděl něco nového.

    Ale jinak máte pravdu, paní Hájková: když jsem před časem tohoto „Sírachovce“ četl, byl jsem také nemálo překvapen tím, s jak vysokou mírou jednoznačnosti je tu vedena dělící linie mezi bohatými a chudými. O nějaké – vlastně očekávatelné – vnitřní jednotě hebrejského „Božího národa“ tu není ani stopy.

    Ovšem na straně druhé, Ježíš (především ten Lukášův) argumentuje prakticky přesně stejně radikálně sociálně-třídně. Ale tady je alespoň vidět, že měl v judaistické tradici na co navazovat.

  4. Petře, když tak líčíš svůj – zdá se že bezmála blažený – důchodcovský věk, připadám si skoro jako bys psal o mně samém. S tím jediným rozdílem že auto ještě mám; ale budu ho také muset v dohledné době prodat, což ovšem – při mých potížích s pohybovým aparátem – bude značný problém.

    Jinak: v obecné teoretické rovině s Tvými výklady prakticky bezvýhradně souhlasím. Ale jak známo, čert vždycky vězí v detailu. Tedy v tom, jak jsou tato o sobě správná teoretická východiska aplikována v reálné praxi.

    Co se mého „komplexního pojetí“ kapitalismu týče: jak už jsem uvedl v předmluvě, tato má řada článků na téma kapitalismus a demokracie je fakticky teprve prvním článkem celého chystaného řetězce textů na téma kapitalismu a marxismus; nevznáším proto v žádném případě ambice už hned teď postihnout fenomén kapitalismu opravdu v celé jeho komplexitě. Tady k této komplexitě dělám prakticky jenom první – ovšem rozhodující – krok, totiž že realitu kapitalismu pojímám v jeho dialektické, tedy vnitřně protikladné linii.

    Předběžně bych měl k Tvým tézím jenom jednu kritickou poznámku: totiž když odmítáš ztotožnit demokracii s emancipací. Tady totiž zase záleží čistě na tom, jak termín „demokracie“ chceme definovat.

    Faktem je: v odborné (politologické) literatuře je pojem „demokracie“ dodnes s konečnou platností neurčený. Nedefinovaný. Tento pojem je vnitřně příliš mnohoznačný, nežli aby bylo možno ho jednou provždy definitivně fixovat. Záleží tedy na nás, v jakém smyslu ho v tom či onom kontextu chceme používat.

    Právě z toho důvodu jsem zdůraznil, že výhradně v této dané souvislosti demokracii víceméně ztotožňuji s dějinným procesem emancipace. V žádném případě tím nechci tvrdit, že by pojem „demokracie“ byl bez dalšího totožný s pojmem „emancipace“. Dá se říci, že emancipace je jádrem, respektive předpokladem emancipace.

    Jenže: my se tu zabýváme především vztahem demokracie ke kapitalismu; a mou základní tézí je, že v dějinném procesu kapitalismus přináší právě tuto emancipaci (individua).

    Opakuji a zdůrazňuji ještě jednou: v žádném případě netvrdím, že tato – kapitalistická – emancipace by byla skutečnou, pravou, naplněnou demokracií, ve smyslu autentické samosprávy lidské bytosti. Ale i nadále tvrdím, že kapitalismus přináší onu – individuální – emancipaci, která s sebou následně přináší i alespoň u r č i t é prvky demokracie. Jinak řečeno: proces emancipace běží paralelně s procesem demokratizace. (Ještě přesněji řečeno snad naopak: proces emancipace je doprovázen procesem demokratizace.)

  5. A nakonec: Petře, ještě jednou opakuji mou prosbu – do přihlašovací masky zadávej své jméno, nikoli název tvého příspěvku. (I když v té masce je psáno: Zadejte název.) Protože když se pak v aktuálním přehledu nejnovějších příspěvků objeví například „K textu ‚Kapitalismus a demokracie‘ Josefa Poláčka: Kapitalismus a demokracie III/1“, pak je to mišmaš který nedává smysl. Zatímco když tam – jako všichni ostatní – zdáš své jméno, pak je hned daleko snadnější orientace o tom, kdo co kde napsal. Pokud chceš nadpisem zvýraznit téma toho o čem píšeš, můžeš to udělat přímo v psaném příspěvku (jako to dost často dělám i já sám).

  6. V ekumenickém překladu Bible je kniha vedena pod názvem Sírachovec.
    Jde o knihu deuterokanonickou, takže někteří protestanti ji neuznavají. Ale někteří ano, jak jsem si všimla, asi protože se k nim nedoneslo, že by ji neměli uznávat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.