Deliberativní demokracie po francouzsku

Vždy jsem byl značně skeptický vůči všem projektům státnosti, které vycházejí z principu přímé demokracie; ať už se tato nazývá „demokracie zdola“, „deliberativní demokracie“, či po německy „Basisdemokratie“, čili „demokracie základny“. Vždy jsem v tom cítil za prvé přílišnou živelnost, a za druhé – což s tím ovšem souvisí – příliš velkou naivitu ohledně představ, jakým způsobem je možno smysluplně řídit tak složitý komplex jako je stát. Tyto modely „lidové demokracie“ vždy napohled působí velice – no právě „demokratickým“ dojmem, ale takováto údajně ryzí demokracie jen velice zřídka obstojí v konfrontaci s reálným světem. Který potřebuje vedle zapojení samotného lidu do rozhodovacích procesů také řád, ustálené struktury a instituce, ale i určitou hierarchii. Nikdy nemůže být každý člověk z ulice bez dalšího kompetentní rozhodovat o vrcholných státních záležitostech.

Nicméně: ten počin francouzské vlády o kterém referuje dnešní vydání německého deníku „Süddeutsche Zeitung“ přece jenom stojí za bližší pohled. Prezident Macron – který se svého času prezentoval jako aktivní reformista – se rozhodl (kromě jiného pod tlakem protestního hnutí „Žlutých vest“) k velkému demokratickému počinu v oblasti ekologie. Nechal svolat jakýsi „ekologický konvent“, ve kterém zasedalo 150 víceméně obyčejných Francouzů z lidu, určených losem. Přičemž byl kladen důraz na to, aby zde byly zastoupeny všechny věkové, i všechny sociální vrstvy. Úkolem tohoto konventu bylo dodat francouzské vládě nové impulsy, zákonodárné iniciativy na poli ekologie.

Zdá se, že tento Macronův experiment přece jenom přinesl své výsledky. Po devítiměsíční práci tento občanský konvent předložil 149 návrhů, jak zlepšit francouzské životní prostředí, to jest v prvé řadě snížit míru produkce CO². A jak výslovně píše korespondent SZ, při pohledu na podané návrhy je možno vysledovat, jak mnohaměsíční zabývání se ekologickou problematikou z průměrných občanů vytvořilo ekologické aktivisty. K jejich návrhům patří například omezení vnitrostátních letů, zvláštní daň na nadměrně velké a těžké osobní automobily (SUV), omezení rychlosti na dálnicích na 110 km/h, ale i vydávání zvláštních poukazů pro chudé pro nákup ekologických potravin, anebo zavedení zvláštního trestného činu „ekocid“, pro poškozování životního prostředí.

Dalo by se tedy říci, že se jedná opravdu o velmi pozitivní příklad přímé demokracie, kdy lid sám je přímo účasten na zákonodárném procesu. A za druhé je zde i onen zmíněný efekt, že když se normální, průměrný občan začne nějakou tématikou (v daném případě ekologií) zabývat osobně a intenzivně, tak je schopen a ochoten se do dané věci opravdu „zakousnout“, a věnovat se jí s plnou vážností a odpovědností.

Potud tedy dobře; nicméně celá záležitost má i své stinné stránky. Tak za prvé: z oněch 149 podaných návrhů jich francouzská vláda předem vyřadila více než polovinu. Prostě vůbec nebudou projednávány. A za druhé si ekologičtí aktivisté stěžují, že ty zbývající velice citelně oslabila, redukovala.

Navíc se zde projevil další, vlastně zcela typický efekt jakéhokoli boje za ekologii: vlastně všichni (snad s výjimkou našeho Václava Klause) chtějí bojovat za ekologii; ale na straně druhé to nikdo nechce platit z vlastní kapsy. A i když ti navrhovatelé tedy pocházeli přímo z lidu, tak stejně i oni naráželi na to, že tento samý lid tyto zvýšené výdaje na ochranu životního prostředí financovat buďto nechce, nebo – zčásti – ani nemůže.

Ovšem – v tom novinovém článku samozřejmě nebyl otištěn celý seznam podaných návrhů, ale je možno předpokládat, že celá řada z nich byla sice dobře míněná, ale fakticky nerealizovatelná.

Všeho všudy je tedy možno celou záležitost alespoň předběžně ohodnotit tak, že na jedné straně se skutečně ukázalo, že je možno zapojit samotný lid do tvorby vůle státní moci, a že to může přinést velmi pozitivní efekty. Ale na straně druhé se ukázalo i to že tento model sotva může být nějak univerzálně použitelný – tato „demokracie zdola“ často nemá vůbec potřebnou kompetenci pro odpovědné posouzení velice komplexních problémů, a její představy možných řešení bývají často více idealistické nežli realistické.

Teď bude v každém případě zajímavé vyčkat, kolik z těchto lidem podaných návrhů na ochranu životního prostředí nalezne skutečnou realizaci v přijetí příslušných zákonů. Prozatím Macron v daném ohledu ohlásil jedinou iniciativu: vepsat ochranu životního prostředí přímo do ústavy. Což je akt sice vznešený, ale ve své podstatě ryze deklarativní.

3 komentáře u „Deliberativní demokracie po francouzsku“

  1. Myslím, že uplatnění principu losu je s demokracií slučitelné stejně dobře jako provedení subjektivní volby (např. elektorátem). Má přitom některé výhody. Nemožnost mandát obhajovat může mít pozitivní následek v podobě omezení snah o sebeprezentaci. Do téže kategorie bych řadil rovněž konec upřednostňování příliš ambiciózních a úspěšných jedinců a získání sociálně adekvátnějšího sboru. Pravděpodobnější by byla menší předpojatost vylosovaných v konkrétních otázkách. Naopak nevýhodu by mohla představovat nemožnost získat dostatek zkušeností a taktéž problém většinové pasivity by se možná (ještě více) prohloubil.

    Myslím, že fungování podobných stálých (proměňujících se) skupin by mohlo minimálně doplnit institut referenda jako systému vyvažujícího politickou moc založenou volbami.

  2. Nedostatek zkušeností vylosovaných poslanců by se snad dal nějakým způsobem zmírnit. Možná by mohli po přechodnou dobu /před přijetím mandátu/ pracovat jako asistenti stávajících legislativců anebo absolvovat seminář věnovaný organizačnímu řádu sněmovny a pravidlům legislativního procesu. Rozhodně by celé věci prospělo, kdyby se takový zákonodárný sbor obměňoval postupně, podobně jako náš senát. Třeba i po menších částech než je třetina.

  3. Otázkou volby losem (dá-li se vůbec použít toto slovní spojení) do funkcí ve státní administrativě (respektive: magistratuře) se dopodrobna zabýval už Aristoteles. S jemu vlastní důkladností a důsledností znovu a znovu rozebíral všechna možná pro i proti; a jako obvykle i v tomto případě mu nakonec vyšel výsledek, že zde není možno učinit žádný zcela jednoznačný závěr. To jest: tato pro i proti existují zcela objektivně. Tento princip tedy má jak své výhody, tak i své nevýhody.

    Kromě principu demokratismu (státní moc může vykonávat kdokoli, nejsou tu žádné bariéry, ať majetkového či jiného druhu) je tu přítomen i ten pozitivní efekt, že je tím omezován i faktor jakékoli korupce respektive demagogie. Kdo je určen přímo losem, ten nemůže být (alespoň až do okamžiku své inaugurace) zkorumpován, neboť se o něm neví že bude mít nějakou funkci. A stejně tak on se nemusí uchylovat k metodám populismu (a tím fakticky korumpovat své volitele), aby byl zvolen.

    Zásadní nevýhodou je ovšem především otázka jeho kompetence. To byl problém už za Aristotela – a přitom tehdy státní správa byla ovšem nesrovnatelně jednodušší ve srovnání s dneškem. Zmínil jsem už před časem, že například jeden poslanec německého Bundestagu (parlamentu) se vyjádřil, že až po dvou letech (!) své účasti v něm víceméně prohlédl a poznal procesy v něm probíhající. Jestli by tomuto problému odpomohl zmíněný návrh, aby napřed pracoval určitou dobu jako asistent poslance? – Jemu by to dozajista pomohlo k získání jeho pracovní či poslanecké kompetence; ale fakticky by to bylo obtížně praktikovatelné, každý poslanec samozřejmě může úzce spolupracovat jenom s takovými asistenty, kteří s ním naprosto sdílejí jeho politickou orientaci. A ne s někým kdo mu byl nějak náhodně vylosován (a pak by se třeba zjistilo že vyznává zcela protichůdný politický názor.)

    Takže z tohoto důvodu by se asi spíš jevilo vhodným určovat losem opravdu jenom členy právě takového ad hoc grémia jako teď ve Francii, kde by se jeho členové mohli zaměřit jenom na jeden jediný zcela specifický okruh témat. – Ovšem na straně druhé by opravdu mohlo nemálo zvýšit úroveň respektive kvalitu obecného demokratismu, kdyby takováto grémia byla ustavována častěji. A možná především na lokální úrovni.

    Ostatně dalším pozitivním aspektem volby losem je to, že se do příslušného grémia dostanou i hlasy a názory, které jinak nemají šanci projít běžným politickým sítem. Prostě proto, že pro svou individuálnost či výjimečnost nezapadají do žádného ze zavedených názorových či politických směrů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *