Štítek: Dějiny

Nepodmíněné individuum, nebo běh dějin?

Josef Poláček

Následující text je kopií diskusního příspěvku, který jsem napsal na Deníku Referendum. Nicméně jeho obsah se mi jeví být natolik zásadní, že jsem se rozhodl ho znovu zreprodukovat i zde. Celá diskuse na dané téma na DR https://denikreferendum.cz/clanek/35058-odbory-a-socialni-demokracie-si-pod-sebou-podrezavaji-vetev je ovšem delší, začíná přinejmenším k tomuto datu: 12. dubna 2023 v 10.49

Klíčová téze o určujícím vlivu „materiální základny“ a o zákonitostech dějinného vývoje pochází od Marxe. (Ovšem dodnes přelomový význam této téze zůstává v naprosté většině nepochopený, jak před nedávnem svým výrokem v Salonu/Právo plasticky ilustroval Jiří Přibáň.)

Ovšem – ani sám Marx v tomto ohledu naprosto nebyl první, on jenom navázal na Hegela, na jeho svého času proslulý výrok o „lsti rozumu“. Připomeňme si znovu jeho (dnes už také většinou zapomenutý) výrok; neboť je skutečně naprosto zásadní důležitosti.

Hegel – ačkoli ortodoxní metafyzik a tvůrce idealistické filozofie – zde pronesl výrok který má fakticky univerzální platnost. Tedy jak ve sféře idejí, tak ale i ve sféře reálného, materiálního světa, respektive reálných dějin.

Hegel – vycházeje ze svého metafyzicko-idealistického pojetí skutečnosti – zde říká, že lidé, jakožto jednotlivci, vůbec nejsou schopni dohlédnout všech souvislostí, důsledků, ale ani skrytých, vzdálených příčin svého jednání. Oni sice sledují své vlastní osobní zájmy, domnívají se (respektive: namlouvají si), že jejich jednání je výsledkem a projevem jejich vlastní, autonomní vůle – ale ve skutečnosti svým jednáním uskutečňují intence dění, historických procesů vyššího řádu. U idealisty Hegela je tímto vyšším, určujícím řádem metafyzicky pojatý „Rozum“, respektive „světový duch“.

Reálnou existenci tohoto hypotetického „světového ducha“ mu dnes ovšem (snad s výjimkou křesťanů) už nikdo neuvěří; ale to nijak neznamená, že by tato jeho téze neměla mít naprosto reálné, pravdivé jádro.

Vraťme se k tomuto jádru. Člověk – jakožto individuum – tedy jedná určitým způsobem, sleduje své vlastní zájmy. A domnívá se že jedná svobodně, nepodmíněně. Ve skutečnosti je ale objektivním stavem věcí stavěn do zcela určitých situací, do zcela určitých konstelací, na které musí reagovat, které musí řešit zcela určitým způsobem. A to sice právě ve vlastním osobním zájmu. Jeho konání tedy fakticky předurčuje, preformuje objektivní skutečnost, nikoli on sám.

Konkrétní příklad: v éře občanských, antifeudálních revolucí byl samozřejmě každý aktér těchto revolucí pevně přesvědčen, že je to jeho vlastní rozhodnutí, když bojuje za svou svobodu. Z jeho – subjektivního – pohledu tomu tak také skutečně bylo. Jenže – z hlediska běhu dějin k těmto masovým povstáním proti feudálnímu režimu došlo až tehdy, když ten se objektivně přežil; když už jeho společenské hierarchie a mocenské struktury neodpovídaly objektivnímu stupni vývoje a rozvoje společnosti, jmenovitě v oblasti společenské produkce. Krátce řečeno: feudální systém byl už velmi neefektivním krunýřem pro nově se rodící průmyslově-kapitalistický typ produkce.

Je tedy možno naprosto právem říci: z hlediska samotných dějin to byly tyto naprosto objektivní změny ve způsobu společenské produkce, které teprve vyvolaly toto revoluční hnutí, tuto revoluční atmosféru. A tedy i tyto zcela zásadní změny v myšlení, ve vědomí lidí. Ti samí lidé kteří ještě včera feudální systém přijímali jako přirozený a bohem daný, proti němu najednou šli na barikády, s nasazením vlastního života.

Ještě jednou tedy: je to naprosto zúžený, redukcionistický pohled na společenské dění, když ho vykládáme jenom a pouze z jeho subjektivní stránky, jakožto svobodné volní jednání jednotlivců. Hegelova idealistická téze o „lsti rozumu“ má své naprosto reálné, racionální jádro; jenom bychom dnes spíše hovořili o „lsti struktur“, o „lsti sytému“, a podobně. Nicméně stále platí: je naprostou iluzí domnívat se, že člověk v dějinách, a tedy i v politice jedná naprosto autonomně a nepodmíněně. Člověk vždycky byl, je a bude ovlivňován, a tedy determinován konkrétním kontextem svého jednání. Člověk se nestane svobodným tím, že bude železně setrvávat na své iluzi svobody. Skutečné (byť i stále jen relativní) svobody je možno naopak dosáhnout jenom tak, když si uvědomíme, když si přiznáme svou podmíněnost. Jedině nahlédnutím své (dějinné, kontextuální) podmíněnosti se jí můžeme postavit vědomě, a právě tím (alespoň v rámci možného) neutralizovat její moc nad námi.

Není to možná zcela nejvhodnější příklad, ale stejně tak alkoholik se jedině tehdy může osvobodit od své závislosti na alkoholu, když si tuto závislost napřed uvědomí a přizná. Dokud si bude nalhávat, že má svůj excesivní konzum alkoholu pod kontrolou, a že pije jenom proto že „sám má chuť“ – do té doby zůstane v jeho moci, a bude jím zcela ovládán, i ve své údajně „svobodné vůli“.

Celá tato záležitost – totiž objektivní podmíněnost aktů lidského jednání – se zdá být natolik samozřejmá, že jediné co je na ní skutečně nepochopitelné je to, jak je možné, že ještě dvě staletí po Hegelovi a Marxovi je stále ještě nutno ji znovu a znovu vysvětlovat, jako by se jednalo o něco nového. Příčiny tohoto stavu (a tohoto nepochopení) jsou ryze psychologické: my jsme celou svou životní zkušeností kondicionováni na to, své jednání chápat výhradně jako akty naší vlastní vůle. Z hlediska bezprostřední životní praxe je takovéto přesvědčení samozřejmě potřebné a nutné; ale tato optika nám pak brání pochopit, uznat a přiznat, že zde existuje i druhá stránka věci, kdy naše zdánlivě zcela autonomní, svobodné jednání je ve skutečnosti podmíněno, preformováno a predestinováno objektivními společenskými a dějinnými faktory a dynamismy. Všechno v nás se bouří, abychom se nemuseli vzdát této své iluze o absolutní svobodě našeho jednání, naší vůle.

Jenže nedá se nic dělat: pokud se chceme dostat někam dále na cestě dějinného, ale i intelektuálního vývoje, pak základní podmínkou tohoto progresu je zásadní změna paradigmatu právě v této oblasti. Tedy dokázat se zbavit iluzí o vlastní nepodmíněnosti, a dokázat sebe sama pochopit jako součást celkového společenského a dějinného dění.

Jenom takový člověk může svobodně tvořit své dějiny, kdo dokázal pochopit jejich objektivní běh.

Marx a dnešek III.

Dějiny podle Marxe

Josef Poláček

V prvních dvou pokračováních této série bylo vyloženo, jak naprosto zásadně se Marxův pohled na společenskou skutečnost liší od od pohledu konvenčních, „mainstreamových“ autorů. Ukázali jsme si, že Marxův pohled na společnost i na samotného člověka má své kořeny až v dávném, antickém respektive anticko-křesťanském pojetí, kde člověk je pojímán jako svým způsobem exkluzivní bytost, jejíž výjimečnost spočívá nejen v jejích intelektuálních, kognitivních potenciálech (nesrovnatelných s čímkoli jiným v celé živočišné říši), ale stejně tak i v jejím zakotvení ve světě chápaném jako vycházejícím z metafyzického kosmického řádu, respektive z božské dokonalosti. Právě na pozadí tohoto duchovně-dějinného horizontu se nyní musíme blíže podívat, jak Marx chápal lidské dějiny, jejich běh a jejich směřování.

Zde je nutno si uvědomit především jedno: jestliže marxisticko-komunistické hnutí svého času dokázalo oslovit, přesvědčit, strhnout velké lidové masy, pak to zdaleka nebylo jenom pro otázku čistě sociální. Samozřejmě, otázka sociální je – alespoň v bezprostřední rovině – vlastním jádrem celé marxistické doktríny; ale tato skutečnost nesmí v žádném případě zastírat pohled na to, že se tu jedná ještě o mnohem více. Fascinující přitažlivost kterou mohla marxisticko-komunistická idea vykonávat na tolik lidí spočívala v tom, že každý člověk (tedy zdaleka ne pouze ten, kdo se sám nacházel v sociálně prekérním postavení!) zde mohl získat pocit, že se zúčastní velkého, monumentálního dějinného díla; anebo jinak, že prostřednictvím jeho vlastní osoby dějiny spějí ke svému konečnému, nejvyššímu cíli. Mohlo se tehdy zdát naprosto nepochybnou skutečností, že lidské dějiny ze své nejvlastnější podstaty nemohou směřovat nikam jinam nežli k plnému, všestrannému osvobození lidské bytosti; a že jedině a právě komunismus je tím hnutím, které tento konečný cíl dějin rozpoznalo a má vůli a potenciál ho uskutečnit.

Ještě jednou tedy: komunismus naprosto nebyl hnutím pouze úzce sociálním; nýbrž byl to jedinečný dějinný projekt komplexního, všestranného osvobození lidské bytosti, byl to projekt vytvoření společnosti zcela nového typu, kde člověk konečně může dospět k plnému rozvinutí a uplatnění všech svých bytostných a tvůrčích sil. Jestliže je tedy spojovací linií této série článků téma „Marx a dnešek“, pak je naprosto nevyhnutelné podívat se blíže, co z tohoto marxistického pojetí dějin a jejich směřování je dnes ještě použitelné; zda je dnes ještě možno vytyčit natolik vysoký a strhující cíl.

Mají dějiny nějaké směřování?

Jako zcela první krok je nutno zodpovědět si právě takto položenou otázku. Nepochybné je: jak na straně jedné marxistická doktrína s neotřesitelným přesvědčením tvrdila toto cílové směřování dějin, ke konečnému stadiu komunistické společnosti, pak dnešní mainstreamoví teoretici v naprosté většině se stejně železným přesvědčením tvrdí naprostý opak. Dějiny podle nich nemají žádné předem dané směřování, neexistuje zde prý žádná centrální vývojová linie, budoucnost je otevřená a její další vývoj není v žádném případě možno předem určit. A pokud se ještě vůbec nějak „sníží“ k tomu aby se zabývali starým Marxem, pak pro jeho pojetí dějin nemají nic jiného nežli slova přezírání, s tím že on prý operoval se zcela svévolným, fiktivním, deterministickým pojetím dějin. Které pro pravou lidskou svobodu neponechává žádný prostor.

Na tomto místě je především možno (a nutno) zaznamenat, jak málo tito mainstreamoví vědátoři, kteří se cítí být tak vysoko povzneseni nad Marxem, toho většinou vědí o jeho skutečných intencích. O jeho skutečném pojetí dějin. Holým faktem je: Marx s Engelsem zcela výslovně odmítli názor, že by dějiny byly nějakým autonomním mechanismem, který se odvíjí za zády samotného člověka; že by tedy člověk nebyl ničím jiným nežli pouhou figurkou uskutečňující tento předem daný mechanismus. (Tak jako tomu bylo u Hegela, který výslovně napsal, že člověk je jenom „loutkou dějin“!) Marx s Engelsem naprosto jednoznačně napsali, že své dějiny si člověk dělá sám; svým vlastním činem, svou vlastní aktivitou.

Ovšem – je možno namítnout – jak se toto nedeterministické pojetí dějin snáší s tím klasickým marxistickým modelem, podle kterého dějiny nezadržitelně směřují ke komunismu? – Tento bod je skutečně nutno rozebrat si více do hloubky.

Ale – svým způsobem tato otázka byla zodpovězena už výše. Konstatovali jsme, že Marx pojímá člověka důsledně jako všestranně svobodnou bytost; a to pak neznamená nic jiného nežli právě to, že na své dějinné cestě za svou svobodou se člověk nezastaví dříve, nežli jí dosáhne. A protože všechny dosavadní, třídně antagonistické a vykořisťovatelské společenské formace (s určitou výjimkou prvobytně pospolné společnosti) tuto jeho svobodu omezovaly a negovaly, pak je naprosto samozřejmé, že aby člověk této své konečné a všestranné svobody dosáhl, pak musí tyto antagonistické a vykořisťovatelské společenské formace překonat, nechat za sebou. Člověk tedy své dějiny tvoří svobodně; ale právě protože směřuje ke své svobodě, pak nemůže směřovat nikam jinam nežli ke společnosti zbavené třídního protikladu – tedy k té společnosti která byla nazvána „komunistickou“. Je nutno si uvědomit jednu klíčovou věc (a jen sotva kdo z Marxových kritiků si ji uvědomuje): podle Marxe celé dosavadní dějiny byly vlastně jenom teprve prehistorií lidstva, kdy člověk byl ovládán jemu cizími silami. A teprve po dosažení komunistické společnosti začnou pravé dějiny lidstva – pravé, protože svobodné.

Zopakujme si tedy ještě jednou: jediný „determinismus“ v pojetí dějin u Marxe spočívá v tom, že podle jeho přesvědčení lidské dějiny nezadržitelně spějí ke svobodě. Podle všech přirozených měřítek by takovéto pojetí muselo vlastně platit za naprosto samozřejmé a nezpochybnitelné. Nicméně, nedá se nic dělat – na straně druhé zde stojí to naprosto nepochybné dějinné faktum, že pokus o instalování oné komunistické, všestranně svobodné společnosti naprosto selhal; a přinejmenším v současné době není na obzoru nic, co by mohlo poskytnout dostatečně nosný fundament pro úspěšné dovršení tohoto projektu. Nezbývá tedy nic jiného nežli si znovu položit, a se vší důkladností ze všech stran rozebrat a zodpovědět klíčovou otázku: mají dějiny nějaké směřování?

Dějiny, evoluce, svoboda

Už bylo řečeno, že podle všeobecného přesvědčení současných mainstreamových teoretiků dějiny žádné směřování nemají; stejně tak jako ho – prý – nemá evoluce. Je na tom celém ovšem zajímavé: stejně jako dřívější marxistická doktrína s železným přesvědčením apodikticky tvrdila, že dějiny toto koncové směřování mají, pak stejně tak tito mainstreamoví autoři si vůbec nedávají žádnou námahu s tím dokázat svou tézi o absolutní nedeterminovanosti dějin. Jinak řečeno: jak dříve platilo dogma o determinismu dějin, tak stejně tak dnes platí dogma o naprosté otevřenosti, nedeterminovanosti a nepředpověditelnosti dějin a evoluce. Stalo se dnes přímo módou tvrdit, že evoluce nikam nesměřuje, že nemá žádnou vývojovou linii, že o všem rozhoduje jenom druhová a lokální schopnost přežití.

Jistě; pokud se na evoluci budeme dívat jenom z tohoto úzkého hlediska čistě druhového přežití, pak dospějeme právě k takovému závěru. Jenže – právě proto je nutno překročit omezený horizont pouze biologické evoluce, a tuto zařadit do vývoje celého kosmu. A tady se nám vzápětí ukáže obraz podstatně jiný.

My samozřejmě nevíme, co bylo, co existovalo před vznikem našeho současného vesmíru. Je docela dobře možné, že předcházející stav byl tím, co staří Řekové označovali jako „chaos“, a co moderní fyzika popisuje jako stav permanentní fluktuace: neřízený pohyb elementárních částic, které nedokázaly vytvářet žádná stabilní spojení. V každém případě se vznikem našeho vesmíru přišlo právě toto: částice začaly vytvářet stabilní, trvající, pevná spojení. Napřed jenom naprosto jednoduchá, v podstatě mezi plus a minus; s postupem času ale čím dál tím komplexnější. Zdá se tedy, že sama hmota svým vlastním samopohybem směřuje k narůstající komplexitě; a lidská společnost je doposud nejvyšším známým stadiem a stupněm této vzrůstající komplexity. Ovšem i sama tato lidská společnost prochází vývojem; od prvotních, jednodušších forem až k vyšším, pokročilejším formám, vykazujícím principiálně vyšší míru komplexity, vzájemné integrace a kooperace.

Co se pak současné fáze kapitalistické společenské formace týče, pak o té je možno konstatovat, že na jedné straně v ní existuje vysoká míra komplexity v oblasti vědy a produkce; ale že zároveň proti této komplexitě stojí a ji limituje individualistická – tedy atomizovaná – forma přivlastňování výsledků této produkce. Anebo jak to nazval Marx, společenský charakter produkce se dostává do zásadního rozporu se soukromovlastnickou formou přivlastňování. Vzniká tedy zásadní systémový konflikt, který je nutno nějakým způsobem pozitivně vyřešit, novým způsobem organizace celého společensko-ekonomického systému.

Zaznamenejme si tedy naprosto klíčový poznatek: není ničím podložené tvrzení, že by evolučně-dějinný vývoj nesměřoval nikam. Že by neměl žádný cíl, žádný účel. Lidská společnost se vyvíjí od nižších, méně vyvinutých forem k vyšším a komplexnějším; přičemž každý vyšší vývojový stupeň představuje nižší míru entropie, nižší míru závislosti na vnějších (pouze fyzikálních či mechanických) faktorech, a tím tedy vyšší míru svobody.

Zopakujme si ještě jednou klíčovou tézi: lidské dějiny směřují ke svobodě. A to sice ke svobodě úplné, všeobsáhlé, která je doprovázena a realizována všestranným rozvojem lidské osobnosti, všech jejích bytostných lidských možností a potenciálů. Tento vývoj se nedá natrvalo zastavit; naprosto bez ohledu na to, kdo všechno už se cítil být oprávněn jednou provždy zvěstovat „konec dějin“.

I současná vývojová fáze jak kapitalismu, tak ale i jeho politické formy, tedy liberální demokracie, je formou pouze přechodnou, která bude – až k tomu dospějí objektivní podmínky – vystřídána formou pokročilejší, společensky soudržnější (komplexnější), a svobodnější.

(Pokračování)