Štítek: Svobodná vůle

Nepodmíněné individuum, nebo běh dějin?

Josef Poláček

Následující text je kopií diskusního příspěvku, který jsem napsal na Deníku Referendum. Nicméně jeho obsah se mi jeví být natolik zásadní, že jsem se rozhodl ho znovu zreprodukovat i zde. Celá diskuse na dané téma na DR https://denikreferendum.cz/clanek/35058-odbory-a-socialni-demokracie-si-pod-sebou-podrezavaji-vetev je ovšem delší, začíná přinejmenším k tomuto datu: 12. dubna 2023 v 10.49

Klíčová téze o určujícím vlivu „materiální základny“ a o zákonitostech dějinného vývoje pochází od Marxe. (Ovšem dodnes přelomový význam této téze zůstává v naprosté většině nepochopený, jak před nedávnem svým výrokem v Salonu/Právo plasticky ilustroval Jiří Přibáň.)

Ovšem – ani sám Marx v tomto ohledu naprosto nebyl první, on jenom navázal na Hegela, na jeho svého času proslulý výrok o „lsti rozumu“. Připomeňme si znovu jeho (dnes už také většinou zapomenutý) výrok; neboť je skutečně naprosto zásadní důležitosti.

Hegel – ačkoli ortodoxní metafyzik a tvůrce idealistické filozofie – zde pronesl výrok který má fakticky univerzální platnost. Tedy jak ve sféře idejí, tak ale i ve sféře reálného, materiálního světa, respektive reálných dějin.

Hegel – vycházeje ze svého metafyzicko-idealistického pojetí skutečnosti – zde říká, že lidé, jakožto jednotlivci, vůbec nejsou schopni dohlédnout všech souvislostí, důsledků, ale ani skrytých, vzdálených příčin svého jednání. Oni sice sledují své vlastní osobní zájmy, domnívají se (respektive: namlouvají si), že jejich jednání je výsledkem a projevem jejich vlastní, autonomní vůle – ale ve skutečnosti svým jednáním uskutečňují intence dění, historických procesů vyššího řádu. U idealisty Hegela je tímto vyšším, určujícím řádem metafyzicky pojatý „Rozum“, respektive „světový duch“.

Reálnou existenci tohoto hypotetického „světového ducha“ mu dnes ovšem (snad s výjimkou křesťanů) už nikdo neuvěří; ale to nijak neznamená, že by tato jeho téze neměla mít naprosto reálné, pravdivé jádro.

Vraťme se k tomuto jádru. Člověk – jakožto individuum – tedy jedná určitým způsobem, sleduje své vlastní zájmy. A domnívá se že jedná svobodně, nepodmíněně. Ve skutečnosti je ale objektivním stavem věcí stavěn do zcela určitých situací, do zcela určitých konstelací, na které musí reagovat, které musí řešit zcela určitým způsobem. A to sice právě ve vlastním osobním zájmu. Jeho konání tedy fakticky předurčuje, preformuje objektivní skutečnost, nikoli on sám.

Konkrétní příklad: v éře občanských, antifeudálních revolucí byl samozřejmě každý aktér těchto revolucí pevně přesvědčen, že je to jeho vlastní rozhodnutí, když bojuje za svou svobodu. Z jeho – subjektivního – pohledu tomu tak také skutečně bylo. Jenže – z hlediska běhu dějin k těmto masovým povstáním proti feudálnímu režimu došlo až tehdy, když ten se objektivně přežil; když už jeho společenské hierarchie a mocenské struktury neodpovídaly objektivnímu stupni vývoje a rozvoje společnosti, jmenovitě v oblasti společenské produkce. Krátce řečeno: feudální systém byl už velmi neefektivním krunýřem pro nově se rodící průmyslově-kapitalistický typ produkce.

Je tedy možno naprosto právem říci: z hlediska samotných dějin to byly tyto naprosto objektivní změny ve způsobu společenské produkce, které teprve vyvolaly toto revoluční hnutí, tuto revoluční atmosféru. A tedy i tyto zcela zásadní změny v myšlení, ve vědomí lidí. Ti samí lidé kteří ještě včera feudální systém přijímali jako přirozený a bohem daný, proti němu najednou šli na barikády, s nasazením vlastního života.

Ještě jednou tedy: je to naprosto zúžený, redukcionistický pohled na společenské dění, když ho vykládáme jenom a pouze z jeho subjektivní stránky, jakožto svobodné volní jednání jednotlivců. Hegelova idealistická téze o „lsti rozumu“ má své naprosto reálné, racionální jádro; jenom bychom dnes spíše hovořili o „lsti struktur“, o „lsti sytému“, a podobně. Nicméně stále platí: je naprostou iluzí domnívat se, že člověk v dějinách, a tedy i v politice jedná naprosto autonomně a nepodmíněně. Člověk vždycky byl, je a bude ovlivňován, a tedy determinován konkrétním kontextem svého jednání. Člověk se nestane svobodným tím, že bude železně setrvávat na své iluzi svobody. Skutečné (byť i stále jen relativní) svobody je možno naopak dosáhnout jenom tak, když si uvědomíme, když si přiznáme svou podmíněnost. Jedině nahlédnutím své (dějinné, kontextuální) podmíněnosti se jí můžeme postavit vědomě, a právě tím (alespoň v rámci možného) neutralizovat její moc nad námi.

Není to možná zcela nejvhodnější příklad, ale stejně tak alkoholik se jedině tehdy může osvobodit od své závislosti na alkoholu, když si tuto závislost napřed uvědomí a přizná. Dokud si bude nalhávat, že má svůj excesivní konzum alkoholu pod kontrolou, a že pije jenom proto že „sám má chuť“ – do té doby zůstane v jeho moci, a bude jím zcela ovládán, i ve své údajně „svobodné vůli“.

Celá tato záležitost – totiž objektivní podmíněnost aktů lidského jednání – se zdá být natolik samozřejmá, že jediné co je na ní skutečně nepochopitelné je to, jak je možné, že ještě dvě staletí po Hegelovi a Marxovi je stále ještě nutno ji znovu a znovu vysvětlovat, jako by se jednalo o něco nového. Příčiny tohoto stavu (a tohoto nepochopení) jsou ryze psychologické: my jsme celou svou životní zkušeností kondicionováni na to, své jednání chápat výhradně jako akty naší vlastní vůle. Z hlediska bezprostřední životní praxe je takovéto přesvědčení samozřejmě potřebné a nutné; ale tato optika nám pak brání pochopit, uznat a přiznat, že zde existuje i druhá stránka věci, kdy naše zdánlivě zcela autonomní, svobodné jednání je ve skutečnosti podmíněno, preformováno a predestinováno objektivními společenskými a dějinnými faktory a dynamismy. Všechno v nás se bouří, abychom se nemuseli vzdát této své iluze o absolutní svobodě našeho jednání, naší vůle.

Jenže nedá se nic dělat: pokud se chceme dostat někam dále na cestě dějinného, ale i intelektuálního vývoje, pak základní podmínkou tohoto progresu je zásadní změna paradigmatu právě v této oblasti. Tedy dokázat se zbavit iluzí o vlastní nepodmíněnosti, a dokázat sebe sama pochopit jako součást celkového společenského a dějinného dění.

Jenom takový člověk může svobodně tvořit své dějiny, kdo dokázal pochopit jejich objektivní běh.

Hvězdy a osud

Eva Hájková

Když mi bylo okolo patnácti let, objevila jsem hvězdnou oblohu. Celé večery jsem vydržela sedět na balkóně a pozorovat ji, pokud městské osvětlení a znečištění ovzduší nad mou rodnou Ostravou vůbec umožňovalo viditelnost astronomických objektů. Ze severního okna našeho bytu jsem viděla Velký a Malý vůz (s Polárkou na konci oje), Labuť a Kassiopeu. A z balkónu, který byl obrácen k jihu jsem nejčastěji obdivovala souhvězdí Orion se třemi stejně velkými hvězdami uprostřed (tzv. Orionův pás). A samozřejmě také Měsíc – všechny jeho fáze i zatmění. Ve dne jsem pozorovala Slunce, jeho východy i západy – ať jasné, mlhavé nebo červánkové. A také oblaka různých velikostí, tvarů i barev. Byla to nádhera. Snila jsem o dobrodružných cestách na vzdálené planety, které snad člověk jednou podnikne. Věřila jsem v úžasnou budoucnost lidstva.

Astrologie v té době ještě nebyla nijak moc populární. Do módy přišla znovu teprve v devadesátých letech. V knihách, které jsem v mládí četla, bývala pokládána za jeden z naivních omylů našich předků, takže jsem ji nebrala vážně.

Ve starověku toho lidé o hvězdách věděli méně než my dnes, ale pilně je pozorovali a dělali si o nich záznamy. Některé národy se tomu obzvláště věnovaly – Egypťané, Peršané, Babylóňané… Zřejmě je fascinovala železná pravidelnost, s jakou hvězdy sledovaly vytyčené dráhy. V souhvězdích spatřovali obrysy bájných bytostí. Hvězdnou sféru si lidé představovali jako jakousi klenbu – hranici mezi nebesy a zemí – mezi horním a dolním světem. Pravidelnost pohybu nebeských těles byla tak dokonalá, že nikdo nepochyboval o řádu, kterým se celý kosmos řídí. Lidé byli přesvědčeni, že z hvězdné oblohy lze vyčíst zákony, jimž podléhá celý svět. Že hvězdy vypravují o běhu tohoto světa.

Jednou jsem hledala v Bibli, kolikrát jsou tam zmíněny hvězdy. Objevila jsem, že o hvězdách se píše v 87 biblických verších. Metaforou hvězd se často vyjadřuje nesčíslné množství. Bůh slibuje Abrahamovi, že rozmnoží jeho potomstvo, až ho bude tolik, „jako je na nebi hvězd“. V knize Job najdeme překrásná básnická vyjádření o hvězdách a o přírodě vůbec. Dokonce jsou tam jmenována souhvězdí. Bůh se ptá Joba: „Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? (Job 38, 31-33) Nový zákon vypráví o hvězdě Betlémské a také o tom, že jednou budou hvězdy padat dolů z nebe. To až se naplní čas vymezený tomuto světu. V knize Daniel se píše o hvězdopravcích a planetářích působících na dvoře krále Nebúkadnesara v Babylónu.

Všechny národy se řídily podle hvězd. Jen Izraelci odjakživa věděli, že to nesmějí dělat. Ne proto, že astrologie je nesmysl. Ale protože Izrael se nikdy nemohl řídit kosmickým řádem, určeným veškerému tvorstvu. Podléhal přímo Hospodinovi. Pro Izrael platilo Hospodinovo slovo víc než cokoli jiného. Kdyby se Boží lid řídil zákony tohoto světa, nemohl by na zemi vůbec přežit. Prostě by neexistoval. Kdyby všechen život běžel s železnou pravidelností a byl by předpověditelný, nebyl by na zemi vůbec prostor pro mimořádné Boží zásahy, ani pro působení Ducha svatého. Bůh ustanovil dráhy hvězd, i jiné kosmické zákony, ale Bůh může také cokoliv změnit – pokud to uzná za moudré a potřebné. V Knize Job se píše: „Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy.“ Nemusím to jistě chápat doslova. Beru to spíš jako varování před vírou v nezměnitelný osud, jež byla tak charakteristická pro pohanský svět. Když někdo začne na hvězdy spoléhat, začne jim ke své škodě podléhat. To je celkem logické, že podléháme tomu, nač spoléháme.

Bůh ukázal, že může změnit i to, co zlého bylo předpověděno. Prorok Jonáš nechtěl rozumět, že Hospodinova slova o zničení Ninive, která měl tlumočit, jsou jenom varováním, jež má vést k nápravě Ninivských. Měl patrně pocit, že se s prorokováním zbytečně namáhal, když Hospodinem předtím ohlášené vyhlazení města bylo samotným Hospodinem odvoláno.

Jeden starý příběh vypráví o učeném rabínovi Akibovi (žil na přelomu 1. a 2. století), jemuž nějaký Chaldejec předpověděl, že jeho dcera zemře v den své svatby na uštknutí hadem. Prý je to psáno ve hvězdách. Akiba moc nevěřil, ale pro jistotu dal v den dceřiny svatby střežit celý dům a okolí. Nic se nestalo. Jen se později ukázalo, že had se do domu přese všechna opatření dostal. Byl však nalezen mrtvý. Zabila ho nevědomky sama nevěsta. V jednu chvíli totiž, ač nemusela, vstala od svatebního stolu, aby obsloužila příchozího žebráka. Aby se žebrák mohl posadit ke stolu, vzala jeho plášť a vlastnoručně ho pověsila na kousek dřívka, jehož ostrý konec předtím zabodla do stěny. To se prý dělávalo. Ukázalo se pak, že tím ostrým dřívkem probodla, aniž si toho všimla, hada, který se právě chystal ji uštknout. Poučení, které z příběhu plyne, je takové: Had byl sice předurčen k tomu, aby na ní vykonal své dílo – tedy aby ji uštkl, ale ona to zmařila tím, že udělala něco, co leželo mimo dosah pozemských zákonů. Nikdo od nevěsty nečekal, že bude v den své svatby obsluhovat žebráka. Udělala tedy něco, co udělat nemusela, a navíc to bylo velmi dobré. Tím odvrátila to, co jí bylo souzeno. Ostatně, když děláme jenom to, co musíme dělat, pak (i když činíme dobře) víme, že jsme jen „služebníci neužiteční“.

Co dodat? Jde jistě o vymyšlený příběh s mravoučnou pointou, ale stejně – řekla bych, že dívce z příběhu v té chvíli (když dělala, co nemusela) napověděl asi Duch svatý, jak se má zachovat. I když to byla Židovka a Židé podle křesťanské nauky Ducha svatého neobdrželi.

Mimochodem – duch se latinsky řekne spiritus. Souvisí to se slovem spirare = dýchat (viz např. slovo „respirátor“). Dum spiro, spero – napsal prý Cicero. Dokud dýchám, doufám. Volně bychom to mohli přeložit – dokud žiji, mám pořád naději. Protože, kde chybí naděje, tam už není život.

Osud je jinými slovy též úděl. Ve Starém zákoně často čteme o tom, jak Hospodin změnil či ještě změní úděl svého lidu. Je to v jeho moci. Nevěřme nikomu, když říká, že je náš osud zpečetěn, že nemáme budoucnost, že nějaká situace vypadá beznadějně. I když to třeba nepředpovídají hvězdy, ale nějaké vědecké kapacity. Nepodléhejme pesimistickým předpovědím ani v té nejhorší životní krizi.