Eva Hájková
V době před českým národním obrozením (a možná ještě i později) mnozí Češi neuměli pořádně česky. Někdy se jako komický příklad z té doby uvádí věta: „Štumédla pucovala na forhauze hausmajstrovi vinterok“. Kdyby tomu někdo nerozuměl, tak ta průpovídka znamená: „posluhovačka čistila na chodbě domácímu zimník.“ Můžeme se tomu jistě zasmát. Ale tenkrát se tak (nebo nějak podobně) opravdu mluvilo. Hlavně v řeči městského lidu se to germanismy jenom hemžilo.
Národní obrozenci měli s Čechy asi mnoho práce, než je naučili mluvit lépe. Co by však řekli na dnešní český jazyk plný novotvarů pocházejících z angličtiny? Ne, že bychom měli být jako ten poštovní úředník z Jiráskova románu F. L. Věk, co ve svém „slovaři“ nahrazoval slova jako „student“ a „švagr“, která se mu nezdála dost česká, nově vymyšlenými tvary „knihovtipník“ a „sestromuž“, ale přece jenom se mi někdy zdá, že těch anglických slov je až příliš a že nám to začíná nějak přerůstat přes hlavu. Vezměme si třeba počítačovou mluvu. Sice už dávno vím, co znamená „mejlovat“, „gůglit“, „heknout“ nebo „spamovat“, vím i co znamená, že jůtubeři sbírají lajky, ale nějaké mezery přece jen mám. A asi dost velké. Tuhle jsem si v internetové diskusi přečetla, že někoho „zabanovali“ a musela jsem si zjišťovat, co to vlastně znamená. Kdyby před třiceti lety někdo zaslechl, že kdosi „spamoval“ nebo „trolil“, až ho „zabanovali“, nevěděl by „vo co gou“, jak s oblibou říká mládež.
Digitální svět je také jednou z oblastí, kde se užívá obrázkového písma (ikony). Pro mnoho lidí je to asi velmi srozumitelné. Odpadá jazyková bariéra. Já osobně dávám přednost (srozumitelným) slovům před obrázky.
Možná mnoho lidí přijímá anglické výrazy v počítačové a internetové mluvě jako samozřejmost a nepochopí tedy, proč by měly někomu vadit. Nesbližuje nás to nakonec s cizinci? Ale představme si, že kdysi si kdosi dal tu práci a vymyslel české názvy například i pro tak odborné výrazy, jako jsou chemické prvky a sloučeniny. Nebo pro rostlinné a živočišné druhy, pro které se v češtině původně nevyskytovalo žádné pojmenování. Proč to dělal? Vždyť se mohly přebrat cizí termíny a nemuseli bychom se názvosloví učit dvakrát, pomyslí si možná někdo. Z dnešního hlediska jde o těžko pochopitelnou věc pro ty, kdo už nerozumějí svým předkům. A takových lidí je, bohužel, čím dál víc. Ochuzuje nás to o něco.
Uznávám, že se bez přejímání cizích slov neobejdeme. Zprvu nám nezvyklé slovo vadí, ale později si na ně zvykneme. Nebo se naše vnímání neladu otupí – jak se to vezme. A přijmeme je. Když jsem začínala číst deník „Křesťan dnes“, tahalo mě trochu za uši velké množství slov převzatých z angličtiny. Gospelový, worshipový a pod. Nebyla jsem na ně předtím zvyklá. Připouštím, že gospel je hudební žánr. A kdyby ten název měl někomu vadit, musel by mu vadit také džez nebo folk.
Když jsem tam však nedávno četla o nějakém hudebním festivalu, na němž se první den bude hrát gospelová hudba a worship, druhý den bude dominovat pop a rock a třetí den víkend uzavře hip-hop, a o tom, že zde budou workshopy a jídlo se bude podávat z festivalových food trucků, zase mě to trochu rozladilo. Ale hned jsem si sebekriticky řekla: No tak vymysli pro ty věci lepší názvy! Vždyť ti v tom nic nebrání. Ty, která jsi se za celý svůj dlouhý život ani nenaučila anglicky! A zmlkla jsem.
Používání cizích slov podléhá také módě. Nebo spíš řekneme, že určitým „trendům“? Kdysi se velmi rozšířilo slovo „diskurs“. Dnes si mnozí lidé oblíbili „narativ“. Jednou, při poslechu jinak docela zajímavého rozhlasového pořadu, jsem počítala, kolikrát tento termín přednášející použije. A stalo se tak nejméně patnáctkrát.
To, co čteme, na nás působí a mění náš mozek. Nejen obsah četby, ale i forma. Čtení knih pozitivně podporuje i znalost pravopisu, protože právě tam bývá pravopis správný. Jazyk by se měl tříbit. To je krásné české slovo a známe ho i z Bible. Na internetu jsem si přečetla výklad, že tříbit znamená: zbavovat chyb, kazů, uvádět do dokonalejšího stavu, popřípadě čistit; zušlechťovat (ale to prý platí spíš v chemii). Tříbení není jen úkolem Ústavu pro jazyk český, který jistě není všemocný a nemůže proto vládnout takovému fenoménu bez hranic, jakým je internet. Je to úkol pro nás pro všechny, kteří svůj jazyk máme rádi a přejeme si, aby zůstal nejenom živým jazykem, ale aby také zůstal krásný.