Proč tříbit jazyk?

Eva Hájková

V době před českým národním obrozením (a možná ještě i později) mnozí Češi neuměli pořádně česky. Někdy se jako komický příklad z té doby uvádí věta: „Štumédla pucovala na forhauze hausmajstrovi vinterok“. Kdyby tomu někdo nerozuměl, tak ta průpovídka znamená: „posluhovačka čistila na chodbě domácímu zimník.“ Můžeme se tomu jistě zasmát. Ale tenkrát se tak (nebo nějak podobně) opravdu mluvilo. Hlavně v řeči městského lidu se to germanismy jenom hemžilo.

Národní obrozenci měli s Čechy asi mnoho práce, než je naučili mluvit lépe. Co by však řekli na dnešní český jazyk plný novotvarů pocházejících z angličtiny? Ne, že bychom měli být jako ten poštovní úředník z Jiráskova románu F. L. Věk, co ve svém „slovaři“ nahrazoval slova jako „student“ a „švagr“, která se mu nezdála dost česká, nově vymyšlenými tvary „knihovtipník“ a „sestromuž“, ale přece jenom se mi někdy zdá, že těch anglických slov je až příliš a že nám to začíná nějak přerůstat přes hlavu. Vezměme si třeba počítačovou mluvu. Sice už dávno vím, co znamená „mejlovat“, „gůglit“, „heknout“ nebo „spamovat“, vím i co znamená, že jůtubeři sbírají lajky, ale nějaké mezery přece jen mám. A asi dost velké. Tuhle jsem si v internetové diskusi přečetla, že někoho „zabanovali“ a musela jsem si zjišťovat, co to vlastně znamená. Kdyby před třiceti lety někdo zaslechl, že kdosi „spamoval“ nebo „trolil“, až ho „zabanovali“, nevěděl by „vo co gou“, jak s oblibou říká mládež.

Digitální svět je také jednou z oblastí, kde se užívá obrázkového písma (ikony). Pro mnoho lidí je to asi velmi srozumitelné. Odpadá jazyková bariéra. Já osobně dávám přednost (srozumitelným) slovům před obrázky.

Možná mnoho lidí přijímá anglické výrazy v počítačové a internetové mluvě jako samozřejmost a nepochopí tedy, proč by měly někomu vadit. Nesbližuje nás to nakonec s cizinci? Ale představme si, že kdysi si kdosi dal tu práci a vymyslel české názvy například i pro tak odborné výrazy, jako jsou chemické prvky a sloučeniny. Nebo pro rostlinné a živočišné druhy, pro které se v češtině původně nevyskytovalo žádné pojmenování. Proč to dělal? Vždyť se mohly přebrat cizí termíny a nemuseli bychom se názvosloví učit dvakrát, pomyslí si možná někdo. Z dnešního hlediska jde o těžko pochopitelnou věc pro ty, kdo už nerozumějí svým předkům. A takových lidí je, bohužel, čím dál víc. Ochuzuje nás to o něco.

Uznávám, že se bez přejímání cizích slov neobejdeme. Zprvu nám nezvyklé slovo vadí, ale později si na ně zvykneme. Nebo se naše vnímání neladu otupí – jak se to vezme. A přijmeme je. Když jsem začínala číst deník „Křesťan dnes“, tahalo mě trochu za uši velké množství slov převzatých z angličtiny. Gospelový, worshipový a pod. Nebyla jsem na ně předtím zvyklá. Připouštím, že gospel je hudební žánr. A kdyby ten název měl někomu vadit, musel by mu vadit také džez nebo folk.

Když jsem tam však nedávno četla o nějakém hudebním festivalu, na němž se první den bude hrát gospelová hudba a worship, druhý den bude dominovat pop a rock a třetí den víkend uzavře hip-hop, a o tom, že zde budou workshopy a jídlo se bude podávat z festivalových food trucků, zase mě to trochu rozladilo. Ale hned jsem si sebekriticky řekla: No tak vymysli pro ty věci lepší názvy! Vždyť ti v tom nic nebrání. Ty, která jsi se za celý svůj dlouhý život ani nenaučila anglicky! A zmlkla jsem.

Používání cizích slov podléhá také módě. Nebo spíš řekneme, že určitým „trendům“? Kdysi se velmi rozšířilo slovo „diskurs“. Dnes si mnozí lidé oblíbili „narativ“. Jednou, při poslechu jinak docela zajímavého rozhlasového pořadu, jsem počítala, kolikrát tento termín přednášející použije. A stalo se tak nejméně patnáctkrát.

To, co čteme, na nás působí a mění náš mozek. Nejen obsah četby, ale i forma. Čtení knih pozitivně podporuje i znalost pravopisu, protože právě tam bývá pravopis správný. Jazyk by se měl tříbit. To je krásné české slovo a známe ho i z Bible. Na internetu jsem si přečetla výklad, že tříbit znamená: zbavovat chyb, kazů, uvádět do dokonalejšího stavu, popřípadě čistit; zušlechťovat (ale to prý platí spíš v chemii). Tříbení není jen úkolem Ústavu pro jazyk český, který jistě není všemocný a nemůže proto vládnout takovému fenoménu bez hranic, jakým je internet. Je to úkol pro nás pro všechny, kteří svůj jazyk máme rádi a přejeme si, aby zůstal nejenom živým jazykem, ale aby také zůstal krásný.

8 komentářů u „Proč tříbit jazyk?“

  1. Tak „hausmajstr“ znamenalo dříve pana domácího? – V novodobé němčině je to docela obyčejný domovník.

    Ale jinak: ano, je tomu skutečně tak. Tedy s touto přemírou cizích názvů, označení a pojmenování. Ale – je to opravdu velmi složitá záležitost. Co se germanismů týče: ano, když se člověk začne učit německý jazyk, pak se ho časem nevyhnutelně zmocní skeptický pocit, zda je čeština vůbec svébytný národní jazyk. Pocitově jako by snad každé druhé slovo (především v oblasti techniky) bylo nějakým způsobem převzaté z němčiny. – Ovšem je také nutno poznamenat, že ještě větší pochybnosti o své vlastní svébytnosti má například norština.

    A je fakt, že časem dochází k tomu efektu, že ta svým původem cizí slova postupem času jsou natolik počeštěna, že už vůbec nepůsobí jako cizí element. Kdo by se dnes například pozastavoval nad tím, že tak běžné výrazy jako „benzín“, „nafta“, nebo třeba „matematika“ jsou cizího původu?… A kdo by pro ně chtěl hledat nějaké domácí, ryze české názvy? (Snad s výjimkou matematiky, tam se – pro vyučující jazyk – alternativně používalo slovo „počty“; aniž by tím matematika jako taková mohla být ale v obecném užívání plnohodnotně nahrazena.)

    Tento proces pozvolné, neznatelné domestikace cizích pojmenování svého času krásně ilustroval Jiří Suchý v televizním pásmu „Recital“, ve kterém vystupoval s Jiřím Šlitrem. Přičemž: slovo „recitál“ bylo tehdy v našich krajích ještě nezvyklé, a zřejmě působilo poněkud podezřele „buržoazním“ dojmem. (Tento pořad byl vysílán tuším v roce 1965.) Jiří Suchý tedy v samotném úvodu pořadu vysvětloval divákům, že slovo „recital“ je zahraničního původu; a že znamená víceméně totéž jako „estráda“. Což je slovo – v tuto chvíli se Jiří Suchý poněkud zarazil, cosi si uvědomil, nicméně pak pokračoval – „což je slovo sice také cizího původů; ale míň“.

    Tohle byl skutečně nádherně výstižný moment. Ano, jak „estráda“ tak i „recitál“ jsou cizího původu; jenže v oné době byla „estráda“ už naprosto zažitá, zatímco „recital“ byl nezvyklý. A to přesto že „recital“ by vlastně musel působit mnohem „domáčtěji“, pro svou příbuznost se slovem „recitovat“.

    Dnešní stav je přitom takový, že slovo „estráda“ se už pokud vím nepoužívá už téměř vůbec (respektive sám tento druh pořadu víceméně zmizel ze scény), a slovo „recitál“ se používá jenom pro specifický druh uměleckého přednesu. Zatímco dnes dominují označení „show“, či dokonce „event“.

    Takže tedy: onen „import“ pojmů z cizích jazykových oblastí probíhá neustále; a jak řečeno po nějakém čase dané slovo prakticky už vůbec nevnímáme jako nějakým způsobem cizorodé. Nicméně – na straně druhé dávám paní Hájkové plně za pravdu, že v dnešní češtině se to anglicismy jenom hemží. Co mně osobně na tom především vadí: že se tyto anglicismy používají i tam, kde by byly k dispozici i domácí, české názvy. Jenže ty zřejmě nejsou „in“, protože nepůsobí dostatečně „cool“.

    Jinak řečeno: já v tomto slepém přebírání anglicismů mnohdy spatřuji v prvé řadě za prvé laciné opičení se, a za druhé osobní exhibicionismus, kde se dotyčný nadměrným užíváním anglicismů snaží dokázat, jak on sám je „v trendu“.

    Možná že se tomuto trendu objektivně nedá zabránit; že vývoj směřuje k vytvoření jednoho jediného celoplanetárního jazyka. Ovšem – tím už je tak jako tak angličtina; a dost dobře není důvodu (alespoň v současné době ne), aby se stejným způsobem glajchšaltovaly i všechny národní jazyky. Paní Hájková použila výraz „tříbení“ národního jazyka; a přesně o to se jedná. Jestliže přestaneme tříbit svůj vlastní rodný jazyk, jestliže ztratíme cit pro jeho jemné nuance, pak každým tímto laciným, konjunkturálně přebíraným anglicismem bude skomírat i celá naše národní kultura. Respektive naše vlastní kulturnost.

  2. V německo-českém slovníku jsou oba české výrazy ke slovu Hausmeister: domovník i majitel domu (tedy dříve „domácí“). Uznávám, že slovo „domácí“ je spíš zastaralé než aktuální. Připomíná mi první republiku, popřípadě devatenácté století. Na mysli mi nejspíš vytane pan Brouček jakožto někdejší domácí, který bydlel v domě, jehož byl sám majitelem, a zároveň byty v něm pronajímal. A dával se oslovovat „pane domácí“. Možná to ani v dnešním Německu už nebývá zvykem. Já jsem to slovo (domácí) použila, protože mi bylo docela zatěžko představit si posluhovačku (nebo služku), která by čistila zimník domovníkovi. Vždyť domovník sám je podle mého osoba více méně sloužící druhým. Že by si tedy domovník dal od někoho jiného než od manželky čistit zimník?

    Jen pro zajímavost. Na Facebooku kdosi připsal, že prý z článku není poznat, zda je autorka pro nebo proti. Nevěděla jsem pro co nebo proti čemu. Pokud se otázka týkala přejímání cizích slov, pak samozřejmě nejsem zásadně proti. Což ale neznamená, že jsem pro jakékoliv přejímání. Je třeba mít pro přejímání cit a dodržovat určitou míru. Ovšem tu laťku (cit a smysl pro míru) že má asi každý trochu jinde.

  3. Tedy, v dnešní němčině „Hausmeister“ znamená jenom a pouze domovníka; majitel domu je „Hausbesitzer“. Ale opravdu nevím, jak tomu bylo dříve, během času se významy slov ovšem mnohdy posunují a mění.

    – Na toho pana Broučka jsem si přitom ale také vzpomněl. 🙂

  4. Pan domácí, to je výraz, který nověji, s restaurací soukromovlastnických poměrů, zažívá, aspoň u starších lidí, renesanci. Může jim totiž opět posloužit jako (lehce devótní) oslovení, jako neutrální pojmenování i coby eufemismus nebo sarkasmus. Když slyším o něčím panu domácím (já naštěstí žádného nemám), připomenu si spíše než pana Broučka pana Poláčka. Myslím ovšem Karla Poláčka (od něhož jsem toho taky hodně přečetl). Spisovatel ve svém Domě na předměstí (přes šťastný konec románu) vykresluje krajně nelichotivý obraz domácího Faktora, jenž mne, za změněné společenské situace dost potěšil a přidal něco na misku vah ve prospěch K. Poláčka (oproti K. Čapkovi). Mimochodem, napsal jsem svrchu, záměrně, hromadu cizích termínů. Jak se k jejich zavádění do praxe stavím?

    Místo formulace (obratu) „zažívá renesanci“, lze ovšem dobře použít prosté „ožívá“. V kunsthistorickém (nota bene!) (kon)textu však bude užití standardního termínu vhodnější, přesnější a nakonec i srozumitelnější než nějaký jeho obecný ekvivalent (křečovité překládání „znovuožití“). Totéž samozřejmě platí pro gotiku nebo baroko. Od nějaké doby je v případě odbornějších výrazů dávána přednost existujícím cizím pojmenováním. (U nás máme secesi, jako v Rakousku, nikoli třeba jugendstyl).

    Problematika cizích slov se typicky promítla do pojmenování časových období. V neglobalizovaném světě Češi měli (a zůstal jim) „Měsíc“ (s velkým M nově), zatímco třeba Němci „der Mond“). Na proměňování jeho fází (jak se jeví ze Země) můžeme hledět po večerech celý měsíc (Německy ovšem der Monat). Bude-li to např. září, pro Němce (i Slováky) September. Je tedy vidět, že i větší národy kdysi slova přejímali. Jak také jinak, byť září není už hodně dlouho sedmým měsícem roku, podobně jako Sonntag není dnem božského Slunce… Určitě nebudeme přejmenovávat ani dny, ani měsíce, ani planety jako jsou poněkud zbožtěný Mars, Jupiter a spol.

    Zároveň je ovšem jasné, že třeba naše názvosloví zoologické, botanické ad. je, co novější, vhodněji konstruované než to mají jiné, jazykově i jinak dříve vyspělejší národy. Rodové a na druhém místě druhové jméno zrcadlí odbornou (latinskou) taxonomii. Ohebnost slovanského jazyka zase umožňuje varírovat jména pro příbuzné rody (jelen, jelínek, jelenec). Vymýcení většiny starých pojmenování (mořská kráva, mořský lev) šlo pak vývoji „na ruku“.

    Zatím tedy – poněkud sice hekticky – aspoň tolik.

  5. Čeština je úžasný jazyk. Její bohatství není jen ve slovní zásobě, ale taky v tom, jak dokáže tvořivě a hravě pojímat podněty, které přináší nová realita, například v prostředí internetu. Náš jazyk je tzv. flexivní. Skloňujeme, časujeme, přidáváme přípony a předpony, a to nám taky pomáhá při vytváření nových slov, například sloves z nově přejatých termínů. Nejde o slova spisovná. Jsou však pro svou srozumitelnost a užitečnost brzo široce užívána. Hezký příklad jsou slovesa „gůglit“ či „vygůglit“. Místo obratu „použít vyhledávač Google“ je to rychlé a jasné. Mne to rozhodně neuráží.
    Jako větší nebezpečí než přejímání cizích slov /hlavně z angličtiny/ vidím snahu očesat právě tu ohebnost jazyka, která dělá češtinu češtinou. Jde například o kampaň proti přechylování ženských příjmení. Nejde ani tak o podobu jmen v dokladech. Tu ať si každá zvolí podle potřeby. Vadí mi, že útok je veden i na používání přechýlených jmen v běžné konverzaci, ve sportovní reportáži anebo v kulturních pořadech v televizi či rozhlase. Tady se necitlivost k zásadnímu používání naší mateřštiny projevuje pro mne dosti bolestným způsobem.

  6. Paní Zemanová, to u mě je to spíše přesně naopak: časem jsem se už nějak smířil s tím když se třeba jméno polské tenistky vysloví „Swiatek“ místo (české formy) „Swiateková“ (ostatně to „Swiatek“ odpovídá originálu), zatímco ono „vygůglení“ bych sám z úst nevypustil, to vždy raději použiju nějaký opis, byť i třeba delší.

  7. Jazyky mají mnoho rovin a pro češtinu to platí v míře vrchovaté. Cizinec, který měl příležitost naučit se po našem skoro dokonale, se často prozradí právě jen užitím hovorového výrazu v nepatřičném kontextu. Autor klasické literatury užije jiný (vlastní) styl pro autorskou řeč, kdežto své postavy charakterizuje obraty, odpovídajícími prostředí, do něhož je zasadil. (Profesor Higgins a Líza Doolittlová nemluví – zpočátku – stejně). Částečně, s ohledem na čtenáře, bývá někdy archaizována i mluva hrdinů historické prózy. Nemá-li jít o frašku, módní výrazy jsou nepřípustné.

    „Je-li někdo na okruhu“, není divu, když si osvojí nepřechýlenou podobu ženských jmen. Když pak řekne v rádiu, že „Swiatek vyhrála“, je to (skoro stejně) normální, jako když podotkne, že „holky jí to moc přály“. Nejen dodržování, ale i nedodržování jazykových rovin má (někdy) své opodstatnění. V některých případech je vhodné (a přirozené) nepřejít hned na mluvu daného prostředí, v jiných jen zčásti a ještě v jiných zcela. Ovšem komentátor, tak jako nebude říkat, že „holky vydělávají balík“, nesdělí ani, že „pěkný prize money si tedy připsala Swiatek“.

    Ve slovníku, který používám „za sebe“, nové módní výrazy, byť správně utvořené, zkracující a užitečné (třeba to „vygůglit“), chybí. Mohu je však vyřknout i napsat, budu-li chtít vyjádřit určité zabarvení svého komentáře. Tuším, že jsem tady na Dialozích už několikrát napsal „hafo“, „hustý“ apod. Nikoli proto, že jsem se zapomněl (já ty výrazy nemám za vlastní), nýbrž pro jejich charakterizační potenciál.

    Kapacita lidské paměti je velká. Leckdy rozumíme i slovu, které jsme slyšeli jen jednou. Známe (aspoň zčásti) nějaké cizí jazyky a velké množství vlastních jmen (různého druhu). Často si se slovy hrajeme a vytváříme nová. Není proto na škodu, když „chňápeme“ i jiné cizokrajné jazykové výpůjčky než banán, ananas, pomeranč, avokádo, liči, kiwi… Můžeme je klidně používat, byť český ekvivalent existuje. Mělo by to však být v náležité jazykové rovině. Mnohá cizí slova, třeba německého původu, žijí v jazyce dál (ba ožívají), ale už jen jako citově zabarvená. Řeknu-li „koupil si barák“, nemyslím něco jako „barabiznu“. Spíš je tu přítomná paralela s „bourákem“. Nejde zkrátka o něco, co bychom vnímali jako docela samozřejmé. „Odvezli ho do špitálu“, je dnes velmi oblíbené. Nemocnice je (skoro jako český výraz pro fotbal) na ústupu. V televizi by ovšem výraz nemocnice neměl zůstat rezervován pouze pro seriál o špitálu na kraji města. Možná, že nemocnice, podobně jako „požárníci“ vykořenění co reziduum minulého režimu, nezní příliš dobře. (Lepší by asi bylo „léčitelna“). Na vzestupu je rovněž „krchov“. Naproti tomu třeba „tébich“, užívaný k charakterizaci měšťácké mluvy (poplatně) píšícím mladým Jiřím Markem, je zřejmě pasé.

    Vedle emoce vyjadřujících slov přetrvává také něco z profesní hantýrky. (Přesto, že existují někdy poněkud strojeně působící české ekvivalenty). Většina z nás řekne rudl a ani neví, pod jakým jiným výrazem by měli užitečný vozík na internetu hledat. Kolečko mají za trochu jiný vehikl. Ve spádové kdysi oblasti Vídně je to ovšem ještě stále rádvanek…

  8. Ještě jsem chtěl připojit zmínku k oblíbenosti, či přesněji řečeno k módnosti užívání určitých pojmů v určité době. Tedy jak píše paní Hájková, že v určité době byl permanentně frekventován pojem „diskurs“, zatímco dnes je takovýmto módním termínem slovo „narativ“. Kterýžto pojem se užívá mnohdy skutečně až vysloveně inflačně.

    Zde musím říci: právě z toho důvodu se já užívání takovýchto módních slov pokud možno vyhýbám. Užívám je jenom tehdy když není zbytí. Přičemž: oba tyto termíny mají vlastně svůj dobrý smysl, něco reálně označují; ale já z této jejich nadměrné frekventovanosti cítím především tuto lacinou módnost. A tento dobový konjunkturalismus – to je něco co mě automaticky odpuzuje. Já jsem i v této oblasti vždy šel proti proudu, proti vládnoucím trendům.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *