Komenského Jedno a světské Mnohé
Ve druhém díle našeho seriálu o Komenského „Labyrintu“ jsme sledovali jeho Poutníka, jak po dlouhém bloudění světem, a po hořkém zklamání z jeho všeobecné marnosti a povrchnosti nalezl definitivní útočiště v plném a naprostém oddání se Kristu.
Tím by vlastně bylo možno celé naše vyprávění ukončit; a Komenskému dopřát pokud možno blažené spočinutí v jeho dozajista upřímně a niterně prožívané víře. Jenže – nedá se nic dělat, ale je tady několik momentů, které vyžadují bližšího přezkoumání. Co jako první upoutá pozornost při tomto Komenského přechodu ze světa marného do světa víry je to, jak on znovu a znovu zmiňuje nestálost, různorodost, mnohotvárnost světa vezdejšího, s jeho neustálou aktivitou, činorodostí, podnikavostí – a proti tomuto ruchu a vzruchu světa vnějšího staví a vyzdvihuje Jedinost a jedinečnost svého zakotvení v Kristu.
Tento kontrast oněch dvou světů totiž velice nápadně připomíná jedno z centrálních témat řecké, především předsokratovské filozofie: totiž vztah mezi „Jedním“ a „Mnohým“. Už tito staří myslitelé totiž narazili na skutečnost, že vnější svět předmětných věcí v sobě nemá žádnou stálost. Že se zde věci neustále pohybují, mění, vznikají a zanikají – a že v tomto neustálém pohybu a zanikání není možno nalézt nic, co by mohlo být pravým, trvalým a nepomíjejícím základem. Proto se vydali hledat tento základ; a z nedostatku možností jak ho blíže určit ho nazvali prostě „tím Jedním“ (tó hen).
Toto řecké Jedno se poté prolínalo jak obecně s božským principem (mimo řeckého polyteismu respektive nad ním), tak ale později i s Bohem křesťanů. Například svébytným způsobem toto Jedno v novoplatonovské recepci znovu oživil Mistr Eckhart. V každém případě se ale i v křesťanském Bohu reprodukují základní metafyzické otázky, které se vynořily už v souvislosti s tím řeckým Jedním, a s jeho vztahem k „Mnohému“.
V každém případě natrvalo zůstává otevřenou základní otázka, jaký status, jaká hodnota má být přiznána tomuto Mnohému. Tedy našemu jsoucímu, přítomnému, předmětnému světu. Je to pouze „svět klamu a falešných názorů“, jak ho viděl Parmenides? Anebo je to svět sice pouze odvozený od světa čistých idejí (respektive samotného bytí), nicméně sám o sobě reálný, jak to nahlížel Platón? – V každém případě: v řeckém myšlení (respektive v této jeho větvi) nemá ten jsoucí svět „mnohého“ sám v sobě svou vlastní konečnou hodnotu; buďto vůbec veškerá, nebo přinejmenším nadřazená hodnota je přesouvána do sféry onoho „Jednoho“, respektive (božského) Bytí. Jednou větou: svět přítomný je devalvován a degradován ve své hodnotě.
A u Komenského se ukazuje velmi zřetelně, jak on se zcela vyhraněně přiklání k tomu samému modelu. Celý vezdejší, lidský svět je pro něj spojen s negativním předznamenáním; je to ten nicotný svět „mnohého“, zatímco skutečnou pravdu, pravou podstatu všeho je možno nalézt výhradně u Krista, jakožto „jediného“. Je nutno si ocitovat několik pasáží ze samotného Komenského, aby se stalo zřejmým, s jak bezvýhradným zaujetím se plně odevzdává do svrchovanosti Boha respektive Krista:
Všechno světské snažení vložit na Boha. „Žádám od tebe jen tolik, abys cokoli, co jsi viděl ve světě, jakákoli lidská usilování při pozemských věcech, vložil a složil na mne, dokud budeš živ, to bude tvá práce a zaměstnání, a toho, co lidé ve světě nenacházejí pokoje a radosti, ti dám dostatek.“
Se samotným Kristem, věčným manželem, se spojit. „Viděl jsi v manželském stavu, jak ti, kdo v sobě najdou zalíbení, opouští všechno, aby byli svoji. Učiň tak i ty, opusť všechno, i sebe sama (!!), a plně se mi odevzdej a budeš můj a bude to tak dobře. Dokud to neuděláš, slibuji ti, že nedojdeš žádného upokojení mysli. Ve světě se totiž všechno mění, a když se budeš chtít svou myslí a citem držet čehokoli jiného než mne, všechno tě bude zaměstnávat a znepokojovat samo sebou i jinak a nakonec tě to opustí, a zalíbení, které jsi v tom nalezl, se obrátí v žal. Proto ti dobře radím, synu můj, upusť ode všeho a chop se mne, buď můj a já tvůj! Zavřeme se spolu zde v tomto útočišti a zakusíš opravdovější rozkoš, než lze nalézt v tělesném manželství. Snaž se líbit jen mně, mít mne za rádce, průvodce, svědka, druha a společníka na všech svých cestách, a kdykoli ke mně budeš mluvit, říkej: Jen já a ty, Pane můj. Není třeba, abys ses staral o někoho třetího. Drž se jen mne, hleď na mne, mile se mnou rozmlouvej, objímej mne, líbej mne a ode mne zase to vše očekávej.“
Tolik tedy vyznání Komenského k jeho víře, k jeho jedinému Bohu, jedinému Kristu. Je zde jasně a jednoznačně vyřčena definitivní rozluka se jsoucím světem, s jeho rozmanitostí, s jeho pohybem; nadále má být vše podstatné, a zároveň zdroj veškerého štěstí hledán jenom v nepohnuté přítomnosti s Bohem. Tento Komenského postoj je fakticky životním vyznáním poustevníka, který už nechce mít vůbec nic společného se světem lidí, a který se ze všeho nejtoužebněji chce stáhnout do osamělosti jeskyně, aby tam celý zbytek svého života strávil v nekonečných modlitbách.
„Proti gustu žádný dišputát,“ chtělo by se říci. Budiž každému přáno, v čem se domnívá nalézt své osobní štěstí. Nicméně – tato Komenského naprostá degradace přítomného, živoucího světa zachází skutečně až do naprostého extrému. Vlastně se fakticky potkává s extrémem buddhistickým, kdy celý svět a život sám je prohlášen pouze za zdroj bolesti a utrpení. S tím závěrem, že jediným rozumným počinem je naprostý útěk z tohoto světa, stažení se do čistých duchovních sfér, kterých se bolesti tohoto světa nemohou rušivě dotknout.
Samozřejmě: je vždy nutno mít na paměti, že Komenský svůj „Labyrint“ psal v tom samém roce, kdy mu na morovou ránu zemřela žena i dvě děti. V takové situaci, po takovém otřesu je opravdu krajně obtížné dokázat ve jsoucím světě a ve vlastním životě nalézt ještě něco pozitivního, nějaký trvalý a bezpečný zdroj radosti. Ale přes toto všechno pochopení pro Komenského osobní situaci v danou chvíli nelze přehlédnout, že toto jeho naprosté přimknutí se ke Kristu vstupuje plně do staré, už v antickém myšlení pramenící tradice jednostranné degradace jsoucího světa ve prospěch údajně absolutně nadřazených a jedině pravých sfér nehmotného bytí. Na tomto odvrhnutí jsoucího světa je něco principiálně nezdravého; a není možno se vyhnout otázce, nakolik oprávněné může být kladení konečného smyslu všech věcí mimo samotnou životní přítomnost a realitu toho jediného tvora, kdo vůbec tuto otázku po smyslu dokáže položit.