Konzervativní socialismus podle P. Druláka

(Ediční poznámka: tento text jsem původně zamýšlel jenom jako aktuální komentář k mému článku „Tři příliš snadné odpovědi“. Ukázalo se ale, že tato analýza je příliš rozsáhlá; rozhodl jsem se ji proto přeměnit na samostatný text. Tím se vysvětluje jeho spontánní a poněkud neuspořádaný charakter.

–                                  –                                   –

Musím přiznat: i po přečtení posledního vyjádření samotného Petra Druláka k dané problematice: https://denikreferendum.cz/clanek/31041-obrana-konzervativniho-socialismu mi stále zůstává dosti nejasným, jaká je vlastně skutečná Drulákova ideová (či ideologická) pozice; o co se mu vlastně doopravdy jedná, jaký typ společnosti by si on představoval jako ideální respektive optimální. Především mi zůstává nezodpovězenou otázkou, zda se v jeho případě opravdu jedná jenom o „čistý“ konzervatismus (nejsoucí si vědomý svých vlastních důsledků); anebo zda za tím nestojí přece jenom ještě něco značně jiného, podstatně méně ušlechtilého.

Pokusme se napřed vytyčit několik bodů, které jsou u Druláka evidentní:

1. Velmi silný důraz na sociální otázku. Ta je podle něj naprosto prioritní; v jejím jménu důsledně kritizuje kapitalismus; a též v jejím jménu zavrhuje levicový liberalismus (respektive „kulturní levici“), protože její boj za práva minorit podle jeho přesvědčení odvádí pozornost právě od této sociální otázky. Což pak prý v konečném efektu jenom posiluje kapitalismus.

2. Naprosto jednoznačné preferování národního řešení. I sám boj proti kapitalismu (a jeho sociálním důsledkům) je podle Druláka možno vést účinně výhradně v národním měřítku, prostřednictvím silného státu.

3. Zatvrzelé odmítání jakýchkoli nadnárodních (evropských) řešení; za všemi nadnárodními strukturami vidí Drulák jenom nepřípustné „zasahování do vnitřních záležitostí“.

4. Jednoznačné preferování silného státu před principem – občanského, humánního – liberalismu. („Menší hrozbou je neliberální demokracie, než liberální nedemokracie“!!)

5. V každém případě je u Druláka možno detekovat vysokou míru identitarismu: národního, etatistického, sociálního, tradicionalistického.

Toto jsou tedy úhelné body, v zásadě značkující kontury Drulákova ideového a politického světonázoru. Pokusme se teď rozebrat některé jeho klíčové argumenty.

Jako zcela prvý bod musím opakovat to samé, co jsem už uvedl v souvislosti s článkem Jana Kellera v „Právu“: dochází k naprosto zásadní a fatální záměně příčiny a následku. Drulák je skálopevně přesvědčen, že západní liberalistická levice zradila a opustila „starý dobrý“ sociální boj. A že tak tato levice učinila naprosto svévolně, jaksi čistě z plezíru. Drulák používá příměr o pekaři, který prý „před lety měl dobré pečivo a lidi k němu rádi chodili. Pak z nějakých důvodů přestal péct a začal nakupovat hotové produkty ve velkoobchodu“.

Dojemná historka, což? Člověku by hned ukápla slza z nostalgie po „starých dobrých časech“. Jenže bohužel – reálný běh událostí byl podstatně jiný. Ten pekař sám totiž najednou zjistil, že má zákazníků mnohem méně. Že už jenom několik vesnických tetek se ještě spokojí s tím, že on jim celá léta nenabízí nic jiného, nežli jenom jednu jedinou housku, a jeden jediný chléb. Ovšem – tradičně pečený. A tak většina zákazníků houfně odběhla do supermarketů, kde mají mnohem větší a modernější výběr.

Zkrátka: není tomu tak – jak Drulák spolu s Kellerem tvrdí – že by levice nějak čistě svévolně utekla od sociální otázky. Tato levice ale prostě zjistila, že jenom a pouze s čistě sociální otázkou už nedokáže skoro nikoho oslovit.

Další Drulákův citát: “ (jde) o oslovení těch částí společnosti, které jsou ohrožovány globálním kapitalismem a které dnes oslovuje kde kdo vyjma levice“.

A teď si položme otázku: která část konkrétně české společnosti je „ohrožována globálním kapitalismem“?… O tom, že za podmínek kapitalismu existují velké sociální rozdíly, není sporu. A je dozajista hodno uznání, že Petr Drulák tyto sociální protiklady vidí, a chce proti tomu něco dělat. Jenže: co to všechno má co dělat s „globálním kapitalismem“? Neprofituje snad naprostá většina české společnosti z mezinárodní ekonomické spolupráce, a v řadě naprosto neposlední ze štědrých dotací, které jí poskytují fondy Evropské unie?!… Koho v české společnosti chce Drulák vlastně ještě oslovit svým antievropanstsvím? Skutečně jenom sociálně postižené vrstvy společnosti – anebo ale její reakční, nacionalistické nálady?!…

Jestliže Drulák tvrdí, že liberální levice svým odklonem od tradičního programu (sociální) levice ztratila své voliče, pak znovu připomínám, že například němečtí Zelení byli od svého samotného prvopočátku takto liberální – a přece nyní ve voličské přízni naprosto drtí a válcují tradicionalistickou německou sociální demokracii! A to proto, že jsou to právě oni, kdo dokázali přesvědčivým způsobem spojit ekologická témata se sociálním cítěním a s bojem proti diskriminaci jakéhokoli druhu.

Dále. Drulák tvrdí, že boj proti globálnímu kapitalismu je možno účinně vést pouze na národní (státní) úrovni – například vyšším zdaněním kapitálu. Jaký by byl ale důsledek takovéhoto izolovaného národního opatření? – Prostě ten, že by se kapitál přelil někam jinam, do zemí s nižším zdaněním. O tom že kapitál je v tomto ohledu naprosto „tekutý“, že nezná hranic ani národní příslušnosti, o tom věděl už Marx; snad tento prostý fakt nebudeme dnes muset objevovat znvou.

Otázka demokracie: Drulák konstatuje, že v současném kapitalismu už dávno nefunguje pravá demokracie, ale že zde rozhoduje kapitál, respektive víceméně anonymní experti. – To je sice o sobě správné zjištění; ale i tohle – tedy faktickou nadvládu kapitálu i za podmínek formální demokracie – znal už Marx. Nicméně je záhadou, jak tu Drulák může nacházet řešení v restauraci nacionalismu. Národní stát tu nebude mít v tomto ohledu o nic jiný charakter, nežli struktury nadnárodní. Ledaže by si Drulák přál – a takové podezření se bezmála vnucuje – jakousi novodobou obnovu „diktatury proletariátu“. Tedy silný stát, který vyznává ideologii naprosté sociální rovnosti; a při uskutečňování tohoto programu se příliš neohlíží na principy standardní demokracie.

Při hodnocení Michéovy knihy jsem napsal, že on by současný svět zřejmě nejraději vrátil do stavu dřívější vesnice, kde všechny mezilidské vztahy byly ještě jasné, familiární, průhledné. S patriarchální mocí hlavy rodiny, nekontaminované ještě takovými zbytečnostmi jako je svobodná vůle jednotlivce. A podle všeho i sám Drulák velmi dalece sdílí tuto Michéovu vizi.

Opakuji ještě jednou: samotný Drulákův boj proti negativním stránkám kapitalismu a za sociální spravedlnost je bezpochyby hodný uznání. Ale co se toho týče, jakými prostředky P. Drulák tohoto cíle hodlá dosáhnout, tak to i nadále budí nemalé pochybnosti. Ve své odpovědi na kritický článek M. Plevy Drulák odmítá – nabízející se – poměření jeho státně politických a národoveckých představ s některými existujícími režimy současnosti: „nevím přesně, proč řešit Putina, Erdogana či Orbána“.

Proč je řešit? – Prostě z toho důvodu, že v rovině abstraktních úvah se Drulákovy představy o státním a společenském uspořádání mohou zdát být přesvědčivé, v každém případě sociálně angažované. Ale – pro jejich opravdu odpovědné posouzení by bylo skutečně velice užitečné znát, jaký je Drulákův postoj ke zcela konkrétním státním režimům současnosti, které ze všeho nejblíže stojí jeho ideálu „konzervativního socialismu“. Takže tímto otázka na Petra Druláka: jaký je Váš názor na vládu PiS v současném Polsku? Jaký je Váš názor na směřování současné české sociální demokracie – která je vším jiným nežli nějakým „liberalistickým extrémistou“? Jaký je Váš názor na maďarský etatismus – kdy si maďarské vedení řeší své problémy svou vlastní cestou, zcela bez ohledu na demokratické hodnoty (západní) Evropy? Odpovědi na tyto otázky by mohly velice usnadnit odpověď na otázku, jaký vlastně má být skutečný charakter a skutečné směřování toho v současné době natolik popularizovaného „konzervativního socialismu“.

91 komentářů u „Konzervativní socialismus podle P. Druláka“

  1. Pane Poláčku, to jste zvládnul v rekordním čase?, myslím Druláka. (jen jestli i tak kvalitně☹) Dle mého skromného názoru: b) méně ušlechtilé – je správná odpověď na nástin na začátku příspěvku.
    V dalším průběhu se již ale na ČR díváte trochu očima Němce. Prošustrované fondy EU moc k blahobytu, těch které chtějí Druláci( Zemanové, Foldynové, Zimolovi … hodně a hodně dalších podobných) oslovit nepřispěly. Chtějí oslovit holé lebky, které bojují proti Romům a přistěhovalcům, např. Nebo také lidí, kteří zrovna teď sepisuji petici za zpět vzetí vyhozeného policejního strážníka, který v ohrožení života (6 policistů proti 4 výrostkům) zmlátil holku a ani se za to neomluvil, a prohlásil, že by příště zachoval stejně. Proč by ale táto „lůza“ chodila ke kovaříčkovi (Drulákovi) když může ke kovářům (Okamura, Klaus křivohubý apod.).
    Podívejte se někdy, např. v TV, na obličeje těch, o které chce Drulák a jemu podobní usilovat, jsou to daleko větší ubožáci, než Ti proti, kterým díky Drulákům bojují.
    Vaše pozitivní hodnocení Socanů nesdílím. Strana, která produkuje osobnosti (Křeček, Zeman, Foldyna, Urban, Hašek, … ) nemůže mít moji úctu a voličský hlas (už dávno jsem se měl na ně vykalit).
    Nevím jestli to bude lepší s jakýmkoli demokratismem, nevím kdo vyslovil myšlenku, že kdyby mohly volby něco změnit, tak by je zrušili. A k této „pravdě“ se má maličkost čím dál, tím víc blíží. Už nějakou dobu si dodávám sily abych už volit nešel.
    Co se tyká „nadnárodní“ dimenze byl bych opatrný, nebo se snad domníváte že takové instituce jako IMF, WB, EK (EU) … mají v preambuli boj s kapitalismem?
    Nemáte odkaz na ten Kellerův „výplod“ v Právu?

  2. Především, pane Kosmele, jestli jste mé analýzy pochopil tak, že nějakým způsobem vyzdvihuji českou stranu sociálně demokratickou – pak jsem se buďto vyjádřil naprosto zmateně, anebo Vy byste si tu pasáž měl přečíst ještě jednou. 😉

    Ty fondy EU: je nutno si uvědomit, že pomalu každé české sportovní či dětské hřiště apod. se staví s pomocí evropských fondů. To znamená: bez těchto fondů by tady ta hřiště buďto nebyla – anebo by na ně ale musela přispívat česká vláda, a ta by pak měla v odpovídající míře méně peněz na sociální sektor. Takže i když je tu souvislost jenom nepřímá, přesto je možno právem tvrdit, že z těchto evropských fondů nakonec profitují všichni (a nejenom jistý Andrej Babiš).

    Proč byl lůza chodila ke „kováříčkovi“ Drulákovi místo rovnou k Okamurovi a podobným: tuhle otázku byste ovšem měl směřovat na P. Druláka, tu by si měl především zodpovědět on sám.

    „Kdyby volby mohly něco změnit, byly by už dávno zakázány“ – tento citát pochází od Kurta Tucholského; a je to už dávno mé vlastní přesvědčení, a proto jsem sám už řadu desetiletí zásadovým nevoličem. Nevidím (téměř) nikoho, kdo by mi stál za to dávat mu můj hlas; ale odrazuje a znechucuje mě především ten samotný mechanismus voleb, kdy naprosto spolehlivě vždy zvítězí lidská hloupost (Dummheit, jsme zase u té Vilarové), maloměšťácká přízemnost. Takže když můj vlastní hlas hodím rovnou do koše, vyjde to nakonec úplně nastejno.

  3. Toho Kellera jsem bohužel nenašel, vůbec si už nevzpomenu kdy to vyšlo ani jak se to jmenovalo…

  4. Mně přijde, že je zbytečné se přít o tu knížku i o konzervativní socialismus vůbec.
    Neboť, jak se jednou vyjádřil Václav Bělohradský, každý člověk pochopí psaný text svým vlastním způsobem. Jedna věc je psaný text a druhá je jeho pochopení někým jiným.
    Například Platón špatně pochopil Sokrata, Aristoteles špatně pochopil Platóna, Lenin špatně pochopil Marxe atd.
    A tak není tak důležité, co vlastně Michéa napsal, jako co v tom kdo vidí.

  5. No vždyť právě o to se jedná, paní Hájková: co v tom kdo vidí! 🙂

    V každém případě se tu srážejí různé koncepty toho, jak mají být řešeny problémy našeho života. A jednotlivé publikace apod. (jako v daném případě Michéova kniha) daný problém vždy určitým způsobem otevře, prezentuje. A právě tím poskytuje konkrétní základnu pro to, aby se mohly navzájem konfrontovat (a v optimálním případě: kultivovat a dále rozvíjet) jednotlivé koncepty a myšlenkové směry.

    Přičemž samozřejmě prvotní následek respektive fáze je to, že se názory rozdělí na dva tábory: buďto souhlas, anebo odmítnutí, negace. Ale pokud se nezůstane jenom u toho čistě lineárního vztahu pozice – negace, respektive téze – antitéze, pak se tím otevře prostor pro jakési „rozlití“ dalších myšlenek doširoka, pro uvažování o daném tématu z různých stran a úhlů pohledu.

  6. DRULÁKOVA AFINITA K FAŠISMU?

    K úvodnímu textu je ještě nutno připojit stanovisko k výtce respektive obvinění ze strany M. Plevy na adresu P. Druláka, že se tento svým národoveckým populismem ocitá v příliš úzké blízkosti k fašistickým hnutím respektive ideologiím.

    Drulák ve své replice toto obvinění – ovšemže – striktně odmítá; ale celá věc tím podle všeho ještě není zcela uzavřena respektive vyčerpána.

    Musíme si uvědomit jedno: i klasická fašistická hnutí minulého století byla přinejmenším ve svých počátcích vyhraněně

    – konzervativní
    -národovecká
    – a dokonce i výrazně sociální!

    Jinak řečeno: v každém případě přinejmenším objektivně vykazují naprosto stejné základní znaky, jako Michéův/Drulákův „konzervativní socialismus“.

    Nejen že Mussolini byl socialista; ale – a o tom se dnes už jen velice málo ví – dokonce i samotný Hitler byl ve svých počátcích vyhraněně antikapitalisticky orientovaný! Celé pasáže z jeho „Mein Kampfu“, ve kterých nekompromisně obviňuje třídu kapitalistů z toho jak vysává a vykořisťuje poctivého (německého) dělníka, by mohly bez jakýchkoli změn stát v kterémkoli programu komunistické strany! A ještě ve třicátých létech se jeden z nejčelnějších pohlavárů nacistického hnutí (Röhm) vyjádřil, že „nacionálně socialistické hnutí je nejen nacionální, ale i socialistické – a možná dokonce více socialistické, než nacionální“!!

    A stejně tak faktem je, že po převzetí moci nacistickou stranou německý stát skutečně podnikl celou řadu opatření, vedoucí ke znatelnému zlepšení pracovních i životních podmínek dělnické třídy!

    Jestliže tedy P. Drulák svůj „konzervativní socialismus“ výslovně koncipuje jako

    – národovecký
    – konzervativní
    – populistický!!

    pak se ovšem nevyhnutelně staví otázka, na základě jakých znaků by takovýto typus socialismu ještě vůbec bylo možno nějak zřetelně odlišit, ohraničit od (původního) charakteru nacionálně socialistických a fašistických hnutí dvacátých a třicátých let minulého století.

  7. OTÁZKA POPULISMU

    Zastavme se ještě u té záležitosti s populismem. P. Drulák tedy populismus zcela evidentně chápe jako něco nejen legitimního, ale zřejmě i pozitivního. Jako vyjádření přímého kontaktu politika respektive státníka s jeho lidem.

    No budiž; ten termín „populismus“ je sám o sobě samozřejmě značně neostrý, je možno ho pojímat a vykládat dozajista různým způsobem. A zřejmě (téměř) všichni vedoucí světoví státníci – a to i ti demokratičtí – používají přinejmenším občas určité formy populismu, když se obracejí na svůj lid, když ho chtějí motivovat k nějakému činu, když ho chtějí přesvědčit, získat pro svůj politický program.

    Ale postavme si otázku takto: bylo by myslitelné, bylo by představitelné, aby se třeba takový Masaryk dopouštěl nějakého druhu populismu?…

    Masaryk sice samozřejmě učinil pro český národ tolik, jako jen málokdo jiný. On byl tou vedoucí osobností, která dokázala český (respektive tehdy ještě „československý“) národ provést úspěšně všemi úskalími a nebezpečími první světové války, a nakonec ho dovést až k národní samostatnosti. A i on tedy v těchto komplikovaných mezinárodních vztazích a konstelacích „svůj“ národ pociťoval jako svým způsobem jedinečný, který zasluhuje jeho obzvláštní pozornosti a péče.

    Ale přesto: bylo by kdy možno s Masarykovým působením spojit označení „populismus“? Toho Masaryka, který – když to bylo zapotřebí – se v zájmu pravdy dokázal postavit p r o t i celému národu, proti jeho zatuchlému a reakčnímu národovectví?!… Nikoli; Masaryk skutečně nebyl populistou, v žádném ohledu. On měl své jasné a nezpochybnitelné mravní hodnoty; tyto hodnoty se snažil vštípit i svému národu, ale sám se nikdy a za žádných okolností nepřizpůsoboval vrtkavým náladám lidu. Masaryk byl populární; ale ne populistický.

    Populismus – to je totiž právě toto. Pochlebovat lacině vlastnímu národu, přihrávat jeho vlastnímu přesvědčení, že on je něčím lepším než všichni ostatní; a to jenom proto, že to jsme přece prostě „my“. Což o to; na tom samotném faktu národní identity nemusí být ještě nic špatného, to je naprosto přirozený pocit. Ale velice zle začíná být tam, kde se tato přirozená národní identita začne měnit v pocit nacionální výlučnosti. Protože pak to automaticky znamená, že všichni ostatní jsou nějakým způsobem méněcenní. Jsou prostě něčím méně, nežli my (Češi). Tento pocit národní výjimečnosti může být napřed jenom velice nezřetelný, neznatelný. Ale jakmile se nějakým způsobem vyostří národní či mezinárodní situace, pak tento latentní nacionalismus velice rychle vycení své zuby.

    Tolik tedy k otázce populismu. Ještě jednou: on nemusí být nevyhnutelně něčím vysloveně negativním. Ale – pokud není držen na uzdě velmi důsledným a přísným kánonem hodnot univerzálních, pak se jeho odvrácená stránka dříve či později vyjeví s prakticky nezadržitelnou silou.

  8. Pane Poláčku, jediný přínos TGM pro český národ spatřují v zavedení tradice, že všichni čs prezidenti chtěli/jí umřít v úřadě jako papežové. Já osobně bych raději žil v celku jaký představovalo RU než ČR, sry jako.

  9. Otázkou opravdu je, co si pod konzervativním socialismem kdo představuje. V Itálii prý stát nezvládá pomáhat lidem v nouzi, a tak se toho úkolu chápe mafie, která se tváří jako velmi sociální a tím posiluje svůj vliv.
    https://www.novinky.cz/zahranicni/koronavirus/clanek/don-corleone-v-krizi-rozdava-aby-pak-mohl-brat-40320169?seq_no=1&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null

  10. Pane Kosmele, většina to nestihla, Masarykem počínaje. Takže to rozhodně spíš neplatí, než platí, když ve funkci zemřeli jen Gottwald a Zápotocký.

  11. POPULISMUS A POCTIVÝ ZPŮSOB ARGUMENTACE

    Tož tedy paní Zemanová, díky za ten poukaz na ony texty. Ovšem musím upřímně přiznat – moc radosti jste mi tím neudělala, musel jsem se totiž namáhavě prokousávat dvěma texty, které se mi jeví dost konfuzní, až téměř zmatečné. Autor prvního článku Daniel Prokop se zřejmě do značné míry stal obětí své profese: tento „nový“ populismus se snažil analyzovat sociologicky, jako důsledek těch či oněch společenských a kulturních změn; tím se mu ale zcela ztratilo vlastní jádro populismu. Což pak ovšem poskytlo vítanou příležitost J. Kellerovi, aby Prokopovu argumentaci zcela zrelativizoval; v principu tím argumentem, že když všichni státníci (a všechna lidová hnutí, i ta jednoznačně legitimní) používají tak či onak populistických hesel, tak že tedy ve skutečnosti populistou není nikdo. A že tedy ta Prokopova kategorie „nového populismu“ není sama ničím jiným, nežli populistickou nálepkou.

    O tom že i většina současných státníků (a to i těch demokratických) přinejmenším tu a tam sahá po nástrojích působení na svůj lid z arzenálu populismu, jsem sám psal. Není to samozřejmě nijak potěšitelná věc; ale to ještě není žádný legitimní důvod pro to, čeho se dopouští Keller – totiž házet všechny druhy populismu do jednoho jediného hrnce. Jenom proto, že vykazují nějaký společný znak. „Hodinky nebo holinky, vám je všechno jedno, obojí se natahuje“ – toto na nás volávala jedna naše hodně emocionální profesorka dějepisu na gymnáziu, když jsme zase jednou nebyli schopni řádně vysvětlit a odůvodnit ty či ony dějinné procesy. A Keller – ano, ten renomovaný, erudovaný a akademickými tituly obdařený Jan Keller – činí nakonec přesně to samé: z celého širokého komplexu dané záležitosti si vyškubne jeden jediný moment, který je společný o sobě velmi rozdílným fenoménům, a za pomoci tohoto argumentačního triku stírá všechny ostatní rozdíly. Všechno jedno, obojí se natahuje!

    Z onoho článku Daniela Prokopa jsem si ale vybral jeden citát, který stojí za to se u něj poněkud blíže zastavit: „nový populismus je až na výjimky konzervativní. Jeho zastánci to vysvětlují jako reakci na dominanci liberálního progresivismu. Možná. Ale proti ní lze bojovat i poctivě – dokládáním negativních dopadů migrace, adopcí ze strany homosexuálů či pobytu dětí do tří let ve školkách“.

    Ano, právě tato napohled zcela nepatrná půlvětička je nakonec nejvlastnějším jádrem celé záležitosti: proti diskutabilním fenoménům respektive tématům je možno bojovat i poctivě. A – to je přesně to co nedělají populisté, a co nedělá ani Keller. Totiž argumentovat poctivě.

    Populismus jako takový vlastně neargumentuje vůbec; nýbrž on působí v prvé řadě na emoce. Ale na rozdíl od onoho populismu ještě relativně legitimního, který tyto emoce oslovuje v zájmu dobré věci, totiž v zájmu hodnot humanistických, se populismus ve vlastním, negativním smyslu vždy obrací v prvé řadě na emoce temné, destruktivní, atavistické. Apeluje na pudy smečky, která při pohledu na cokoli cizího okamžitě začne cenit zuby. Tato smečka nepřemýšlí, co je či co není dobré. S tím si neláme hlavu. U ní působí právě jenom tyto čistě atavistické pudy: dobré je všechno co je naše, co je známé a zažité; a špatné je všechno, co je cizí, co je nezvyklé, co narušuje tradiční jistoty.

    Každý populista který pracuje s těmito konkrétními emocemi „našeho“ a „cizího“, „tradičního“ a „podezřele novátorského“, tedy bez dalšího své posluchačstvo strhává v jejich kulturním vývoji dolů, na úroveň prvotní animální smečky.

    A to je – mimochodem – přesně to, co permanentně dělá a jakým způsobem veřejně působí prominentní český sociolog a publicista Jan Keller.

  12. Pane Poláčku, Druláci potřebují místa náměstků, velvyslanců, … a to se s průzkumy pod 5 % blbě získává. K volbám již chodí spíš IV cenová skupina a ta je také vyhrává (viz Zeman). A táto skupina, jak zmiňovaný geroj několikrát opakoval, který dle pí Zemanové nechce umřít v úřadě je ze 70 % … ale hlavně nereaguje na „argumenty“. Proto Druláci, když to jde Okamurům, křivohubkám, … mobilizuje cestou jakoukoli, cestou populizmu, nacionálního socialismu 21. století , konzervativního socialismu (Pane Poláčku co to je ten KS?) (jak správně definoval na DR, myslím Macháček) atd, účel světí prostředky. Ani Machiavelli to lépe nevymyslí.
    Druláci a ostatní socáni si totiž nepřiznají, že 5 % mají díky ztrátě gesichtu a pokřivení všech morálních principů a zásad a ne kvůli migraci.
    Jejich představa je stejná jako nového Havlíčka Borovského, dovezeme jsem novodobé otroky ze Slovenska, Ukrajiny, Mongolska, … ať nám postaví dálnice, smontují německá a korejská a jiná auta a pak je necháme na holičkách

  13. Pane Kosmele, v tom případě je mi ale dost nejasné, proč preferujete monarchii oproti republice: v monarchii jak známo víceméně už ze samotné definice všichni vládci umírají sedíce na trůně. 😉

    A co se Masaryka týče, tak za prvé, ono to nebylo tak že on by na své prezidentské funkci až tak železně lpěl. On si byl naprosto dobře vědom – při svém posledním zvolení – že mu jeho zdravotní stav výkon této funkce prakticky už vůbec neumožňuje. Jenže – tehdy se jednalo o to zabránit, aby se prezidentského úřadu zmocnila reakce. A tehdy ještě nebyla taková situace, aby jako svého následovníka mohl prosadit jím preferovaného Beneše.

    A za druhé: jestli na Masarykovi nevidíte opravdu nic více nežli délku jeho vládnutí, pak by Vám asi opravdu bylo možno doporučit si trochu zopakovat český národní dějepis. Přičemž – v mých očích není největší Masarykovou zásluhou o český národ ani tak samotné obnovení jeho samostatnosti – jako právě ten striktní a neúhybný humanistický mravní kánon, který se Masaryk důsledně snažil vštípit i československému lidu.

    A není možno právem tvrdit, že by v tomto ohledu byl naprosto a zcela neúspěšný; za německé okupace mnozí lidé v odboji nasazovali svůj život právě ve jménu masarykovských ideálů.

    ——————-

    A ještě dodatek: Kellerovo obvinění, že Masaryk se svým konceptem jednotného „československého národa“ také dopouštěl populismu, je zase jenom typickou kellerovskou argumentační manipulací: samozřejmě že z dnešního hlediska se jednalo o fikci, a to sice o fikci utilitaristickou; ale to nemění nic na skutečnosti, že tehdy se na tuto jednotu do značné míry opravdu poctivě a upřímně věřilo. To že vývoj pak šel jiným směrem, je už zase jiná záležitost.

  14. Pane Poláčku, asi jsem se špatně vyjádřil, já bych nechtěl žit v RU monarchii ale v celku o rozloze, jaký představovala? než v pídí zemičce, která musí … víte Pane Poláčku proč si pes před Čechem sedá na zadek?
    Pane Poláčku, také mi promiňte neuvědomil jsem si že v době panování TGM ještě nikde ve světě nebyla praxe omezeného mandátu, např. prezidenta. To mě opravdu mrzí, že to nechtěl a musel tak dlouho táhnout. Ale inaugurační projev na začátku čtvrtého období prý pronesl bezvadně.

  15. Jiřímu Kosmelovi: Správně. Proto je nutno z EU co nejrychleji udělat funkční federaci.

    BTW, kdyby se byla monarchie udržela, tak nejspíš jako Spojené státy velkorakouské – 16členná federace subjektů vytvořených na národnostním základě – viz návrh Aurela Popoviciho předložený r. 1906 Františku Ferdinandovi d’Este, který s ním prý souhlasil…
    Mapa viz tady:
    https://en.wikipedia.org/wiki/United_States_of_Greater_Austria
    Pak by ovšem Deutschböhmen a Deutschmähren byly federálními státy německého jazyka, z Čech a Moravy by zbylo něco o rozsahu Protektorátu Čechy a Morava a Brno by bylo úzkým koridorem spojeno s Dolním Rakouskem…

  16. Ještě k tomu Kellerovu citátu o Masarykově populismu, který je podle mne totálně ahistorický a lživý:
    Masarykovi idea čechoslovakismu neposloužila k tomu, aby co nejvíc poškodil vídeňské elity /to už zařídila válka/, ale aby přesvědčil rozhodující mezinárodní síly o oprávněnosti existence nového státního útvaru Čechů a Slováků. Neobracel se s tím populisticky na lid, to nebylo třeba. Lidu to s Benešem a Štefánikem prostě sdělili a ten to víceméně nadšeně přijal. „Víceméně“ znamená, že lid sudetský to nepřijal vůbec a žádný populismus to nemohl zvrátit. Pro ochotu české části obyvatel nebylo užití populismu nutné: zrušení monarchie se současným převzetím celého území Českého království bylo bráno jako vítězství. Co to znamenalo pro budoucnost, nikdo v tom jásání neviděl.
    Méně jásání a větší porozumění pro cítění německojazyčné menšiny by bylo mohlo mnohému zabránit. Kdyby tomu Masaryk věnoval své úsilí, třeba i populistickým způsobem…..

  17. Politika se dnes bez určité vstřícnosti i podbízení neobejde. Alexandr Makedonský vládl, i když jen krátce, ohromné říši, dnes území nesjednotitelnému, ze sedla koně. Masaryk vedl, o něco déle, zaniklou dlouhou středoevropskou republiku, cestuje vlakem. Proti dnešním státníkům to (např.) zmínění dva určitě neměli kdysi lehké, ale ve věci nutnosti populismu mnohem snazší. V moderním globálním světě totiž všude více a více rozhodují reklama a marketing. Toto prostředí se nám stalo vlastním (když si „svobodně“ bereme zboží z regálů). V témž musí obstát také politici.

    Stručně bych řekl, že s politikou je to v demokracii tak trochu jako s vařením. Obojí by mělo směřovat k produktu zdravému, stravitelnému, jaký se lidem líbí a jaký jim hlavně chutná. To vše samozřejmě za nízkou cenu. I dobrý, „nepopulistický“ kuchař se v moderní společnosti těžko ubrání např. slazení či solení, které je, poměřováno jídelníčkem našich dávných předků, nadměrné. Kuchaři ovšem plní záměry majitelů podniků a lákají lidi na osvědčené či dobře vypadající menu. Třeba bez masa to jde ještě tak na Velký pátek.

  18. K tomu „čechoslovakismu“ jako údajně umělému útvaru je nutno připojit ještě to, že on měl svou naprosto reálnou základnu – a to sice už v československých legiích, především v Rusku. Sice ten zcela první útvar v tomto smyslu na území Ruska nesl ještě název „Česká družina“; ale jakmile bylo ruskou vládou povoleno její rozšíření, s naprostou samozřejmostí se k těmto legiím přidávali i Slováci. Bylo to ostatně pochopitelné; oni sami neměli (v Rusku ani jinde) žádnou jinou vlastní reprezentaci, vlastně jejich jediným opravdovým reprezentantem byl Štefánik, a ten ovšem pracoval s Masarykem a Benšem na vytvoření společného státu. A opravdu nevím, že by v té době někdo závažně uvažoval (ať v rámci legií či jinde) o vytvoření samostatného Slovenska. To by byl ostatně naprosto nerealistický projekt. Ten vznik společného „dvojnároda“ Čechů a Slováků tedy nebylo něčím co by vzniklo jenom a pouze uměle, nějakým přikázáním Masaryka – nýbrž opravdu zároveň i zezdola, naprosto přirozeným spolucítěním dvou velmi příbuzných národů, sdílejících společný osud v rámci Rakouska-Uherska.

    ———————————

    Co se vztahu k německé menšině týče: tady je zrovna Masaryk tím posledním, komu by bylo možno dělat nějaké výčitky, on se – v rámci daných možností – opravdu poctivě snažil o narovnání se s německou menšinou, ale on sám byl nakonec „jenom“ prezident, on neměl ani výkonnou moc, ale ani vlastní silné politické zázemí, on mohl působit víceméně jenom svou vlastní autoritou. A v běžné politické reprezentaci byl vztah k Němcům mnohdy značně jiný, například první předseda vlády Kramář prý striktně vyhlásil: „S Němci? – Nikdy!!“

  19. POPULISMUS A LID

    K tomu příměru pana Horáka populismu s jídlem: ano, je vždy důležité si být vědom toho, že jestliže na jedné straně – právem – politikům vytýkáme jejich (laciný) populismus, pak na straně druhé je to lid sám, který si žádá chutný, ale nezdravý „pokrm“. To jest: je to lid sám, který populismus nejen trpí, nejen připouští – ale fakticky si ho sám vyžaduje.

    Populismus ze strany politiků má totiž pro lid obecný dvě velké výhody, které spolu vnitrně souvisejí:

    – za prvé, lid je tu oslovován v jeho vlastních emocích; dochází tu tedy k bezprostřednímu souznění, lid velice rád uvěří tomu, že ten politik který dokáže zahrát na strunu jeho emocí, že takový politik také hovoří a přináší pravdu

    – a za druhé, lid obecný je tímto populismem zbaven nutnosti přemýšlet. On v tomto pocitu bezprostředního, podprahového emočního souznění zažije hřejivé přesvědčení: „Ano, přesně takhle je to, a takhle je to pravda“ – a tím je okamžitě zbaven všech nejistot, všechno se zdá být jasným, přehledným a nesporným, lid si může ušetřit námahu spojenou s kritickým přezkušováním samotného obsahu politikovy řeči.

    Vlastně – ten obsah jeho řeči se stává jenom sekundární záležitostí, to jest všechno co snad by mohlo mít nějakou formu logických argumentů či myšlenkových úvah přestává hrát roli, všechno je fokusováno jenom na jedno jediné, emočně ale vysoce potencializované sdělení.

    Právě tohle naprosto přesně věděl ostatně Hitler, ve svém „Mein Kampfu“ píše zcela výslovně, že když se vede nějaká řeč k lidu respektive vůbec k širšímu publiku, tak že všechno ostatní je nutno redukovat jenom na jednu jedinou myšlenku, jedno jediné heslo – ale toto heslo je nutno tomu publiku natloukat do hlavy stále znovu.

  20. POPULISMUS A LID: Ano, Pane Poláčku, lid (např. ten co volí hradní pány,…) chce i další věci, lynčování, hlavy apod. Proč mu to nedát, že jo, je to náš lid, proč mu nevyjít vstříc, když si to vlastně žádá? To jste nemohl vymyslet něco jiného???

  21. Copak byste měl asi tak na mysli, pane Kosmele? Totiž s tím „něco lepšího“?…

  22. Pane Poláčku, no já jen že se mi zdála Vaše obhajoba populismu nějak divně postavená. Když budou všichni skákat z okna a nehoří, mám také, když si to žádá lid?

  23. Pane Kosmele, jste si opravdu jistý že já jsem v tom mém vstupu „obhajoval populismus“?…

    Já jsem výslovně napsal, že populismus je výhodný pro lid – protože ho zbavuje nutnosti myslet. Ale snad mě opravdu nebudete podezřívat z toho, že já bych tuto ztrátu myšlení pokládal za nějaký pozitivní výdobytek.

  24. Omluva: Pane Poláčku, omlouvám se, ale přišlo mi, že to buď schvalujete nebo minimálně zlehčujete. Tímto jste mi to objasnil.

  25. Tak tohle je právě ten článek od Kellera v Právu, který jsem zmiňoval (a který jsem pak už nedokázal nalézt).

    Jako obvykle Keller této příležitosti používá/zneužívá pro prezentaci svého reakčního pojetí (pseudo)levicovosti.

    Jak už jsem uvedl, jádrem jeho převrácení celé věci na hlavu je jeho znovu a znovu opakované tvrzení, že prý přivrácení se (západní) levice k boji za práva minorit ve svém důsledku levici zbavilo jejích tradičních voličů. Ve svém komentáři jsem už uvedl, že skutečností je pravý opak: je to právě ta tradicionalistická levice, která se omezuje pouze a výhradně na sociální otázku (a to ještě v nacionálním provedení), která naprosto propadá u voličů. Zatímco například němečtí Zelení (kteří byli od svého samotného počátku zcela vyhraněně takovouto progresivní či „kulturní“ levicí tuto tradiční německou sociální demokracii ve voličské přízni předhonili, a stali se v Německu druhou nejsilnější politickou silou).

  26. „FAŠISTKA“ NANCY FRASEROVÁ

    „Jak už jsem uvedl, jádrem jeho převrácení celé věci na hlavu je jeho znovu a znovu opakované tvrzení, že prý přivrácení se (západní) levice k boji za práva minorit ve svém důsledku levici zbavilo jejích tradičních voličů.“

    Netvrdí to, pane Poláčku, jenom ti Vaši „fašisté“ (Keller, Drulák), tvrdí to třeba i Nancy Fraserová:

    „To, co jeho voliči [voliči Donalda Trumpa] odmítli, nebyl neoliberalismus sám o sobě, ale neoliberalismus progresivní. Může to znít jako oxymóron, jenže je to skutečné, byť perverzní uspořádání, které je klíčové pro pochopení výsledků voleb v USA i jinde. Ve své americké podobě je progresivní neoliberalismus aliancí hlavních proudů nových sociálních hnutí (feminismu, antirasismu, multikulturalismu a LGBTQ) na straně jedné a špičkových sektorů byznysu založeného na službách (Wall Street, Silicon Valley a Hollywood) na straně druhé. V této alianci jsou progresivní síly na jedné lodi se silami kognitivního a finančního kapitalismu.“

    https://a2larm.cz/2017/01/konec-progresivniho-neoliberalismu/

  27. Pardon, nadpis měl správněji znít „AFINITA FRASEROVÉ K FAŠISMU?“

  28. Nancy Fraser:
    „Vysmáli se stranickým establishmentům a zavrhli systém, který ničil jejich životní podmínky posledních třicet let. Překvapením není to, že tak učinili, ale že jim to trvalo tak dlouho.“
    Je to hezké, je to pláč nad rozlitým mlékem, a tak trochu na IV cenovku ne proslulou „?“ (ať si dosadí kdo ji za co považuje /fašistku pane Nusharte/?., já proti takovým kecalům nic osobně nemám) . Máme zachraňovat ztracenou průmyslovou výrobu, střední třídu, OSVČ?
    Levice má 5 % proto že hají rovnoprávnost žen a všechny ty opakující se demagogické výkřiky konzervosocanů anebo tím, že zkurvila co mohla a na co šahla? a Fraserová nad tím teď jenom pláče.

  29. Fraserová: „Namísto přijetí předkládaných podmínek ze strany politické třídy, která proti sobě klade emancipaci a sociální zajištění, bychom měli pracovat na jejich redefinici tím, že podchytíme znechucení celé společnosti ze současného řádu věcí.“
    Ano, ano, to je přesně to na čem všichni dosavadní myslitele a hlavně praktici staví: na nejhlubší ? (nemám termín) v člověčím tvoru: báchorky (čím vylhanější tím lepší) a neexistujícím strachu. Zlatý Gustave Le Bon. Sjednoťme se na znechucení!!! Nádherné!!!
    Já osobně, sice se toho nedožiji, bych se spíš spoléhal víc na „moje“ vědce než na „Vaše“ Filosofy a potažmo ideology politiků k jakým soudružka Fraserová určitě patří. Jestli se má něco změnit k lepšímu (nevím sice vysvětlit pojem lepší) bude z toho co nejvíc třeba eliminovat „svobodovolné“, „racionalní“, … rozhodování člověka. Bude potřeba vytvořit umělou inteligenci, která člověka („individualistu“, „dav o počtu více než 3“) vyeliminuje z procesu rozhodování „skoro“ úplně. Na počátku asi „něco“ jako „etický“ nástin dovoleno. Samozřejmě to se nesmí svěřit Gatesům,…a bude třeba hodně zamakat, sry jako, na „něčem“ co bych nazval nestrannosti z hlediska zneužití prospěchářsky. Nějaké příklady odpoutání od Gatesů, Zukenbergů, Googlu již existují např. Linux, různé projekty open source, apod. Dost z toho se již děje i pod vedením kapitálu (co se dá při úpravě převzít), např. autonomně řízené automobily, apod. Hlavní a podstatné aby o „opravdu“ důležitých věcech nerozhodoval člověk, jinak jsme opravdu v hajzlu.

  30. Při této příležitosti si nemohu nevzpomenout na slavný let první našeho zástupce do kosmu. Hlavní úkol : 3 x denně krmit opici a proBoha na nic nesahat.

  31. V dnešním Salonu (Právo) Petr Drulák reaguje na články autorů, kteří ho (tamtéž) za jeho propagaci konzervativního socialismu kritizovali. (Jejich pozice jsem rozebral v textu „Tři příliš snadné odpovědi“. – Zajímavé je, že na kritiku ze strany V. Bělohradského nijak nereaguje.)

    K doposud známým svým pozicím a argumentům zde ovšem Drulák připojuje sotva co nového. Bylo by to také značně překvapivé; jeho „program“ (pokud se v této souvislosti o nějakém uceleném programu či konceptu vůbec dá hovořit) je totiž obsahově naprosto chudičký. Všechny jeho myšlenky je možno nakonec shrnout do pouhých vět: kontrola velkokapitálu + patriotismus. Nic víc.

    Podívejme se ale napřed, čím se pokouší odrážet argumenty svých kritiků. V zásadě znovu opakuje své (a Kellerovo) tvrzení, že levice svým příklonem k lidským právům ztratila své voliče ve prospěch pravice. Že je tento argument falešný, jsem už doložil na příkladu německých Zelených, kteří byli od samotného svého počátku „kulturní levicí“, a přesto už předhonili v přízni voličů tradicionalistickou sociální demokracii. A za druhé je nutno se ptát, jestli levice má o ty, kteří se teď přiklánějí k fašistoidní pravici, opravdu stát jenom proto, že patří k sociálně níže postaveným vrstvám společnosti. Drulák vyzdvihuje, že centrální hodnotou levice je rovnost; má tím ovšem na mysli výhradně rovnost sociální, a nijak neodpovídá na klíčový argument Ondřeje Slačálka, jak důvěryhodnou by mohla zůstat levice, která by tento princip všeobecné rovnosti upírala národnostním, genderovým či jiným minoritám.

    Nicméně nutno přiznat, že Drulák na obranu svých pozic používá jeden velmi zajímavý argument: totiž tvrzení, že nejen liberální pravice, ale samotný kapitalismus vlastně odstraňuje diskriminaci! Drulák píše: „A o boj proti diskriminaci se velmi dobře postarají liberálové už proto, že odpovídá kapitalistické tendenci vše uniformizovat. Kapitalismus má zájem na co nejzaměnitelnějších subjektech, které odpovídají jeho potřebám masové reprodukce. O diskriminaci nestojí a bude ji sám odstraňovat.“

    Jak řečeno, napohled je to velmi silný argument. Říká v podstatě dvojí: za prvé, že proti diskriminaci není zapotřebí bojovat, protože ji odstraní už samotný kapitalismus. A za druhé, že když proti diskriminaci bojují (pravicoví) liberálové, tak by si levice ušpinila ruce, kdyby bojovala za totéž.

    Ovšem – ten argument ohledně nepotřebnosti boje proti diskriminaci za podmínek kapitalismu má asi takovou hodnotu, jako kdybychom řekli: „Kapitalismus potřebuje zdravého a výkonného pracovníka – a proto není nijak zapotřebí starat se o kvalitu zdravotnictví, protože kapitalismus se o ni postará už sám!“ A co se toho „ušpinění rukou“ týče, tak ten by zase znamenal v podstatě toto: „Když se o dobrý stav zdravotnictví zajímá i pravice, pak se o něj nesmí starat levice, protože tím by se vystavila podezření, že je s pravicí jedna ruka!“ – Zkrátka, při bližším pohledu se oba tyto Drulákovy argumenty ukáží být naprosto falešnými.

    A co se jeho tvrzení týče, že kapitalismus – svým tlakem na uniformizaci – „o diskriminaci nestojí a bude ji sám odstraňovat“: tak to je sice samo o sobě pravda, ale jenom v určitém smyslu. Kapitalismus – a to věděl už Marx – potřebuje opravdu uniformního, zaměnitelného pracovníka, který je podle potřeb kapitálu dnes nasaditelný zde a zítra zase jinde; ale touto zaměnitelností veškerý zájem kapitálu na tomto pracovníkovi také končí. Kapitalistu nijak nezajímají všechny další formy diskriminace, které přesahují dosah jeho továrny; a boj proti těmto jiným formám diskriminace je tedy v prvé řadě doménou právě levice. Která by měla hledět na odstranění nerovností mezi lidmi ve v š e c h oblastech života, ne pouze na poli ryze – a úzce – sociálním. Což je ovšem přesně to, co chce právě Drulák: veškerý horizont levice omezit výlučně na otázku sociální.

    Vraťme se ještě jednou k Drulákovu argumentu, že velkokapitál je prý možno účinně kontrolovat jenom v národních hranicích. Národní stát – poháněný citem patriotismu – je prý „to jediné co máme“. Už jsem napsal o mohu to jenom opakovat: takovýto argument je naprosto nesmyslný, a svědčí o naprostém ekonomickém diletantismu. Takový kapitál který by byl nadměrně zatížen, sešněrován jenom a pouze v hranicích jednoho jediného národního státu, by tento stát opustil, a přestěhoval by se jinam. To co by zůstalo, by byla rovnostářská chudoba; ovšem „naše“, patriotická. Jestliže Drulák opravdu chce bojovat proti velkokapitálu, pak by snad měl v prvé řadě pochopit alespoň ten základní ekonomický fakt, že je to účinně možné právě jenom v nadnárodním, konec konců celoplanetárním měřítku.

    Jenže: ono stejně zůstává podezření, že Drulákovi se ve skutečnosti jedná nakonec o něco jiného, nežli o boj proti velkokapitálu. Že jeho nejvyšší prioritou je ve skutečnosti ten „patriotismus“ – to jest český nacionalismus. A v tom případě není jinak možné nežli znovu opakovat otázku, do jaké míry se tento jeho patriotický „konzervativní socialismus“ vlastně liší od nacionálně socialistických a fašistických hnutí z dvacátých a třicátých let minulého století. Které přece stejně tak – alespoň ve svých počátcích – bojovala proti moci velkokapitálu, ve prospěch dělnické třídy. Ovšem – za podmínek vyhraněného „patriotismu“.

  32. Zjišťuji, jak dobře umím předvídat, pane Poláčku. Neboť dříve, než jste toto napsal, rozhodla jsem se sama od sebe, že si zase půjdu koupit Právo, že by tam mohlo zase být něco ke konzervativnímu socialismu. Ačkoliv normálně Právo nekupuji. Prostě mě to jen tak napadlo.
    A vida. Je tam Drulák.
    Ale proč bych vlastně měla nějakého Druláka vůbec číst, že? Teprve uvidím, jestli se mi bude do toho chtít.

  33. Tak tohle byla opravdu trefa, paní Hájková. 😉

    Ovšem Vaše otázka „proč vlastně nějakého Druláka vůbec číst“ – ano, ta má skutečně něco do sebe. A stojí za hlubší zamyšlení.

    Samozřejmě, bezprostředně je věc taková, že toto téma je v současné době na levici intenzivně diskutováno. A patří tedy k všeobecné informovanosti znát, jaké jsou v dané záležitosti názory relevantních osobností.

    Na straně druhé – ten fakt, že vůbec mezi levicí běží diskuse na takováto témata, je vlastně dokladem jejího naprostého ideového (a teoretického) úpadku. Já jsem se už sám chystal na toto (či podobné) téma napsat samostatný článek: totiž jak se současný veřejný diskurs (nejen levicový, ale i levicový) konec konců utápí v naprosto efemérních, povrchních tématech. A jak se tím na okraj zájmu vytlačují všechna témata opravdu podstatná.

    Myslím že opravdu v době dohledné takový článek napíšu, mohl by mít název „Politologie místo filozofie“, nebo tak nějak.

  34. Drulák jde na dračku – už tam byl poslední kousek práva.

    (Musím se na vlastní oči přesvědčit o té jeho afinitě.)

  35. Tak jsem si to nakonec přečetla. Drulák popírá, že by on či Michea chtěli zakládat kibucy a komuny. Ale pro podporu družstev a živnostníků by byli.
    Jinak Drulák dává najevo, že je pro posílení moci státu, který byl měl rozhodně dávat přednost svým vlastním lidem před cizími. Stát by měl mít právo na hranicích kontrolovat pohyb kapitálu, zboží i osob. Pohromadě by ho měl držet především patriotismus. Ten lze mimoto pojímat i šířeji než pouze v rámci jednoho státu. I třeba směrem k Evropě.

  36. Kan se hrabe Drulák. Teorie a praxe konzervativního socialismu: Hašek volebním lídrem ČSSD díky Hamáčkovi. Ještě, že jste mě přesvědčil ať už nechodím volit, p. Poláčku, už opravdu nebudu:)

  37. Pane Kosmele, měl bych pro Vás jednu alternativu: volte propříště Haškovu (totiž J a r o s l a v a Haška!) Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Za prvé je to národní klasika, a za druhé je přitom možno užít aspoň trochu legrace. Na rozdíl od reálné politiky, kterou je možno (například recyklováním exhejtmana Haška sociální demokracií) zažít nanejvýš jako frašku.

  38. P.S. Docela by stálo za to založit Stranu nevoličů. Ačkoli si to jenom málokdo uvědomuje, ve skutečnosti tato – virtuální – strana nevoličů bývá při volbách pravidelně tou nejsilnější politickou frakcí! Jestliže se voleb zúčastňuje nějakých 60 procent oprávněných voličů – pak ta potenciální strana nevoličů má celých 40 procent; tady všechny ostatní partaje musí blednou závistí! Kdyby se jednou opravdu podařilo všechny tyto nevoliče spojit do jednoho společného bloku, to už by byla obrovská síla.

  39. SILNÝ STÁT, PATRIOTISMUS, DISKRIMINACE

    Paní Hájková, já jsem už ve svém prvním článku na toto téma („Tři příliš snadné odpovědi“) napsal, že čistě teoreticky bych s tím Drulákovým pojetím naprosto mohl souhlasit; dokonce snad ještě více nežli s těmi jeho kritiků. Jenže – to je vždycky pořád to samé, ono je vzhledem k celému kontextu krajně obtížné uvěřit mu, že on to všechno myslí opravdu tak upřímně a poctivě, jak to předstírá.

    „Silný stát“, „patriotismus“ – to jsou principy, o kterých je v každém případě možno seriózně uvažovat. Jenže – Drulák vzápětí sám ukazuje, jaký pravý charakter tento jeho „patriotismus“ má. On totiž zcela otevřeně přiznává, že patriotismus má vždy diskriminační charakter!!

    Mohlo by se samozřejmě říci, že on tím jenom konstatuje zcela reálný stav věcí. Jenže – on tento fakt diskriminace zcela evidentně konstatuje s vnitřním souhlasem a uspokojením.

    Já si v této souvislosti nemohu nevzpomenout na to, když jsem svého času jako emigrant přišel do Německa. A Němci nejenže nám – kteří jsme jako čerství emigranti byli ovšem zcela bez prostředků – dávali tu samou sociální podporu jako svým vlastním domácím potřebným; ale dokonce nám stejně tak přidělovali i pořadníky na byty, přestože měli sami velké počty čekatelů! Je sice fakt, že Němci byli v tomto pořadníku poněkud zvýhodněni; ale tato „diskriminace“ skutečně nebyla taková, že by se řeklo: „Napřed mají Němci všechna práva, a až teprve po nich přijdou cizinci!“ Ti příchozí museli mít v tom pořadníku trochu více trpělivosti; ale jinak měli to samé právo na přidělení bytu jako domácí obyvatelstvo.

    Podle měřítek P. Druláka tady německý stát vlastně „diskriminoval“ své vlastní obyvatelstvo, když ho dostatečně neupřednostňoval před všemi těmi cizinci. Jenže – toto férové zacházení s migranty se německému státu, ale i celé německé společnosti nakonec velice vyplatí, protože ti příchozí se pak do německé společnosti zařadí, integrují se v ní daleko spíše, nežli kdyby jim od samého počátku bylo dáváno najevo, že jsou tu cizím elementem.

    Ten Drulákův „patriotismus“, pokud je spojen – a jako že je – spojen s diskriminací „cizáků“, je velice dvousečnou zbraní, která se nakonec vždycky tak či onak obrátí i proti tomu, kdo s ní mává příliš divoce.

  40. Ale co když Německo na to prostě má, protože je to bohatý stát?
    Mimochodem, připomenu zde příchod Řeků po roce 1948, kteří taky dostali všechno, na co mělo nárok domácí obyvatelstvo. Přitom stát bohatý nijak nebyl. Ale nebylo to tak, že by cizinci mohli přicházet zcela nekontrolovaně v libovolném množství. Stát tehdy zřejmě také počítal s tím, že se to vyplatí. On totiž potřeboval pracovní síly. A taky bylo třeba předvést světu (nebo určité části světa) nějaký ideový příklad.
    Tito konzervativní socialisté zřejmě také neodmítají úplně všechny cizince. Ovšem, oni sami by vybírali, kdo smí a kdo nesmí přijít.
    Každý stát je řízen nějakou ideologií. Ne že Německo ne.

  41. A jestli je to tak, že si můžeme vybrat jednu ze dvou momentálně soupeřících světových ideologií, pak děkuji, nechci ani jednu z nich.

  42. Pan Poláček píše:

    „V zásadě znovu opakuje [Drulák v Salonu 23. 4.] své tvrzení, že levice svým příklonem k lidským právům ztratila své voliče ve prospěch pravice. Že je tento argument falešný, jsem už doložil…“

    Drulák v Salonu 23. 4. píše: „Barša uznává, že západní levice ustoupila ze zápasu o sociální rovnost a kompenzovala ho obranou práv menšin.“

    Barša v Salonu 19. 3. píše:
    „Problém západní levice v posledních čtyřiceti letech nespočíval v tom, že by se brala za práva menšin, ale v tom, že tím kompenzovala svůj ústup ze zápasů za sociální rovnost.“

    —————————-

    Pokud tedy pan Poláček tím „příklonem k lidským právům“ myslí „obranu práv menšin“, tak je patrně v rozporu jak s Drulákem, tak i s Baršou.

  43. Pane Nusharte, tady se jedná o posloupnost příčinné souvislosti. (Už jsem o tom ostatně dříve psal.)

    To že (západní) levice si svým bojem za práva těch či oněch minorit do značné míry kompenzuje svou ztrátu (či omezení) boje za sociální rovnost, je nesporný fakt.

    Ovšem: Drulák (a Keller) tvrdí toto: levice ztratila voliče p r o t o ž e opustila sociální otázku; a proto tuto ztrátu musí kompenzovat přeorientováním se na práva minorit.

    Já poukazuji na to, že reálný vývoj byl opačný: levice (tradicionalistická) ztratila přízeň voličů, protože sociální otázka s a m a už netáhne tak jako dříve. A proto si levice musela najít tuto „kompenzaci“.

    Přičemž ovšem ten pojem „kompenzace“ je tu dost klamný. Přinejmenším vůči velké části této nové levice by byl velmi nespravedlivý v tom smyslu, pokud by jí podsouval, že svůj boj za práva minorit nemyslí vážně, že je to to pro ni jenom a pouze náhražková činnost.

    Podívejme se na věc takto: jak naprosto správně argumentuje Slačálek, vůdčím principem levice byl vždy boj za rovnost, proti diskriminaci. Jestliže tedy sociální nerovnost (a diskriminace) v moderním sociálním státě ztratila na své původní palčivosti – co je pak přirozenějším počinem levice než to, že pole své působnosti rozšíří i na jiné formy diskriminace, vůči kterým byla (i ona!) dříve slepá? – Ukazuje se tedy, že tato „kompenzace“ byla jedině možným a legitimním počinem levice, poté co sociální otázka sama ustoupila do pozadí. Jak „úspěšná“ je u voličů tradicionalistická levice která se omezuje jenom na pouhou otázku sociální, je možno názorně vidět na osudu české sociální demokracie. Což takoví autoři jako Drulák a Keller ovšem nemohou nevědět; proto je jejich argumentace v daném smyslu naprosto vědomou manipulací.

  44. Paní Hájková, i tady daleko spíše platí naprostý opak: Německo je právě proto tak bohatým státem, protože přijalo tolik cizinců. Kteří pak samozřejmě přispívají významnou měrou k tvorbě národního produktu.

    Jen tak pro zajímavost: po té velké vlně syrských uprchlíků do Německa před několika lety škarohlídi prorokovali, že v Německu nastane vysoká nezaměstnanost, že sociální výdaje na tyto uprchlíky rozboří německý státní rozpočet. Skutečnost? – Už po několika letech má velká část těchto syrských uprchlíků nějaké zaměstnání; a až do vypuknutí současné epidemie nezaměstnanost v Německu neustále klesala, na rekordně nízké hodnoty. A německý státní rozpočet každým rokem bohatl o další a další miliardy.

    ——————————

    A co se toho druhého bodu týče, pak – na rozdíl co se v Česku stále ještě věří a kolportuje – Německo v žádném případě nepouští cizince do své země nekontrolovaně. Totiž – v jednom smyslu jejich pobyt samozřejmě omezovat nemůže: pro občany Evropské unie. Ale i tady nakonec zavedlo jisté omezení: ti musejí prokázat schopnost postarat se o vlastní obživu. Ale jinak: ještě tak před deseti-patnácti lety se i v Německu hodně emocionálně diskutovalo o tom, kolik má či nemá přijímat migrantů. Ale nakonec se prosadil liberálnější postoj; do nemalé míry zřejmě na nátlak průmyslu, žádajícího si neustále další a další pracovní síly. Což souvisí s nízkou porodností; nebýt migrantů, bylo by Německo vymírajícím národem.

    Ostatně: ono se pořád hovoří o tom, kolik lidí do Německa proudí. Ale ví se velice málo o tom (a to i v samotném Německu), že každý rok zemi opustí statisíce(!) jeho obyvatel. (Čili značná část migrantů putuje po čase zase někam dál. Případně zpět domů.) A německé úřady každý rok expedují desetitisíce žadatelů o azyl, kterým jejich nárok nebyl uznán. Není to tedy v žádném případě tak, že německý stát by nevykonával žádnou kontrolu nad tím, kdo se v něm smí (právoplatně) usadit; jenomže on má ta kritéria nastavená poněkud jinak.

    A ještě něco: je to opravdu nemálo groteskní, když český stát ochotně přijme celé statisíce ukrajinských, bulharských a jiných gastarbeiterů – ale okamžitě spustí rozhořčený povyk, když by měl přijmout hrstku syrských uprchlíků…

  45. Ano, tím kritériem přijetí je „schopnost postarat se o vlastní obživu“. Čili vlastně jde o jakýsi sociální darwinismus, který se navenek tváří humánně.
    Ovšem, co funguje v jedné zemi, nemusí fungovat v jiné.
    Mimochodem, proč vlastně ti Ukrajinci chodí k nám a ne až do Německa?

  46. Evě Hájkové:
    „A jestli je to tak, že si můžeme vybrat jednu ze dvou momentálně soupeřících světových ideologií, pak děkuji, nechci ani jednu z nich.“

    Které dvě máte na mysli?

    Jenže nebudeme vybírat mezi ideologiemi, ale komu se podřídit z vedoucích mocností multipolárního světa. A při tomto výběru nám neutralita nebude povolena.

  47. Panu Poláčkovi

    „Přičemž ovšem ten pojem ‚kompenzace‘ je tu dost klamný. Přinejmenším vůči velké části této nové levice by byl velmi nespravedlivý v tom smyslu, pokud by jí podsouval, že svůj boj za práva minorit nemyslí vážně, že je to to pro ni jenom a pouze náhražková činnost.“

    V takovém případě by ale, pane Poláčku byla klamná i ta formulace „hledání náhradního revolučního subjektu“. Sama levice ovšem tuto formulaci používá.

  48. Koho myslíte tím „my“, pane Kalousi? Českou republiku? O tom, čemu se podřídí náš stát, ať rozhodnou volby. Jedinec může být státem nějakým způsobem omezován, nemůže však být státem zcela určován jeho život.
    Těmi dvěma ideologiemi jsem myslela (neo)liberální kapitalismus a autoritářský státní kapitalismus. Jistě je jich víc, ale tyhle mi připadají teď hlavní.

  49. Evě Hájkové: A Vy si myslíte, že se na to voličů někdo bude ptát? Zeptal se Vás někdo, zda chcete vstoupit do NATO?

    Kapitalismus není ideologie. Kapitalismus je způsob organizace společnosti. Společensko-ekonomická formace, jestli chcete.

    Klasické třídění za hlavní (politické) ideologie považuje liberalismus, konzervativismus a socialismus, ale možná jsou i jiná třídění. Podle mého názoru je lepší dvourozměrný graf, kde je na jedné ose politické spektrum pravice – levice a na druhé ose kulturní spektrum svoboda – autorita. Možná se to pak hůře vyjadřuje jednoslovnými pojmy, ale zato lze takto vyjádřené postoje lépe kvantifikovat, a to na individuální, skupinové i celospolečenské úrovni.

  50. Pane Kalous, s tím odkazem jste mě hluboce zklamal. To je stejně vypovídající, jako volby Zemana. Názory 70 % lůzy, z nichž 70 % jsou alkoholici, dementi apod. hodně vypovídající. Nic ve zlem!

  51. Vyšlo mi, že jsem liberál – sociální, mírový, umírněný, neutrální

  52. Evě Hájkové: Abych trochu zpochybnil sám sebe, tak potvrdím vlastní zkušeností zjištění jednoho redaktora ČRo, který si text udělal v češtině i angličtině, že to v jiném jazyce může vyjít i dost výrazně jinak… S každým testem podobného druhu je podobná potíž jako s IQ testy: Někteří vědečtí disidenti se domnívají, že výsledek IQ testu nepopisuje nic jiného než schopnost testovaného řešit IQ testy. Já jsem to sem dal spíš jako příklad jedné z řady možností kategorizace a možná i kvantifikace občanských, ideologických a částečně i etických postojů.

  53. A ještě Jiřímu Kosmelovi: Máte za to, že těch 33 000 testovaných, kteří si test sami našli na webu ČRo, můžete takhle jednoduše spláchnout do jednoho kanálu a označit je za lůzu? Podíval jste se, jaké jim vyšly průměrné výsledky?

    Jestli to s tou lůzou měl být pokus o vtip, tak sorry jako, ale nic moc… A jestli to myslíte vážně, tak jste se zařadil do ctihodné společnosti sociopatů s mocenskými ambicemi, jako jsou prelát Duka nebo božím dopuštěním president Zeman. Nebo je tu ještě jedna možnost, a to že jste se rozhodl plnit tady podobnou roli jako ti jinde zmínění čínští loupežníci – v každé internetové diskusi přece musí být v zájmu zachování harmonie přítomen nejméně jeden troll…

  54. Vyšlo mi to ve všech čtyřech ukazatelích skoro na polovině:

    Nejvíce (podle testu) upřednostňuji rovnost před trhem, lehce upřednostňuji svět před národem – to asi ve stejné míře jako autoritu před svobodou, a nakonec také lehce (o 3% nad polovinu) upřednostňuji tradici před pokrokem. Odhad pozice: centrismus.

    Takže, pane Kalousi, podle mého výsledku v tom testu bychom možná mohli být i názorově spřízněni 🙂

  55. Ano, pane Kalousi, mám lepší metr, ten ČRo jsem nezkoušel, je to shit, oblbovačka, na takové tipky co tady chodí pro totální „pravdy“ a doma luští růženec aby sousedům chcípla kráva. Asi jsem sociopat, p. Poláček to také říkal, takže je to pravda, že jo pí Hájková?

  56. Pane Kalousi, to jste mi jako chtěl naznačit, že se mám stát 33 001-vním debilem, který si jako bude zkoušet čím je na nějaké jakoby debilní volební kalkulačce. Já jsem toho zombieho na hradě nevolil, každý kdo zná moje názory mi samozřejmě neřekne že ho volil, takže ty lístky do urny dal duch svatý.

  57. To máte fuk, pane Kosmele. Já byl zas jeden čas internetový bot – chatterbot s nezvykle dlouhou prodlevou – ale i přesto byl pan Kalous tehdy s úrovní těch mých odpovědí na DR celkem spokojen – vyjádřil se totiž pochvalně o mém programátorovi. Ve skutečnosti jsem ale agentem Vatikánu, jak jste si možná již všiml.

  58. Ale mezi botem a agentem vlastně ani žádný velký rozdíl není, pane Kosmele. Agenty Vatikánu prostě jen programuje Duch Svatý – i když někdy mohou být docela zavirovaní – no však víte – od tamtoho…

  59. Mně v tom „rozhlasovém“ textu dlouhodobě vychází, že jsem liberální progresivní demokratický socialista, kterýchžto jedinců bych řekl je v ČR dosti málo. Pseudolevicovost zdejších diskutérů tak začíná být i oficiálně potvrzena 🙂 Doufám, že pan Poláček vezme výsledky testů v potaz a komu nevyjde alespoň příslušnost sociálně-demokratická bude zde podmínečně vyloučen a nucen test do půl roku opakovat s lepším výsledkem 🙂

  60. Vždyť pan Poláček sám není vyhraněně levicový.

    Vsadím se, že při opakování testu by člověku vyšlo něco jiného.
    Třeba já jsem skoro nikdy nedávala „rozhodně ano“ či „rozhodně ne“. A často jsem naopak dávala „ani jedno ani druhé“, které autoři bohužel ztotožňují s „nevím“. Což je nesmysl.

  61. Panu Kosmelovi.
    Kdyby se někdo modlil za to, aby sousedovi chcipla kráva, tak by to byla černá magie a ne modlitba. Tou já se rozhodně nezabývám.

  62. Jako vždy, máte pravdu pí Hájková, navíc Poláček není levicový, on je vše.

  63. Pí Hájková, p. Poláček se drží slavného výroku „Existuje pouze jedno náboženství, i když existuje mnoho verzí“ a on vyznává všechny ty verze.

  64. Ušlechtilou filosofickou debatu, která se zde rozproudila, jistě budu občas sledovat.
    Pan Poláček ji sice nezakládal s cílem, aby řešila, kdo je pan Poláček, ale to tak s ušlechtilými debatami bývá, že se ubírají všelijakými zákrutami.

  65. „Náhradní revoluční subjekt“ – kde tady vidíte jaký rozpor, pane Nusharte? Když jako revoluční subjekt pro zásadní systémovou změnu odpadla dělnická třída, pak je samozřejmě nutno hledat subjekt jiný. Tedy náhradu.

  66. Paní Zemanová, pan Petrasek by možná tuto debatu – a její intelektuální úroveň – komentoval takovým způsobem, že zásadním problémem „ušlechtilých filozofických debat“ je jejich případná kontaminace ze strany účastníků s vyhraněně plebejským světovým názorem i osobním nastavením. Což nicméně v každém případě poskytuje široké možnosti pro vlastní sebepoznání, ať pro zakladatele těchto webových stránek či pro jejich další účastníky, bych dodal.

  67. Co se pak toho dotazníku týče (sám jsem se nezdržoval jeho vyplňováním), pak to zdaleka nejzajímavější na něm je to, že už jenom různé jazykové verze těch samých otázek (!) mohou vést k diametrálně rozdílným výsledkům.

    Nemohu si při této příležitosti nevzpomenout na zásadní konflikty, které jsem měl s vedením mé bývalé firmy, která si zřejmě chtěla nějak vylepšit svůj image mezinárodního kapitalistického koncernu tím, že každý rok pořádala jakousi anketu mezi zaměstnanci o tom, co soudí o kvalitě interních firemních řídících struktur a jiných organizačně pracovních záležitostech.

    Snažil jsem se tehdy vedoucímu managerovi vysvětlit, jak naprosto nezodpověditelná je například otázka typu: „Máte pocit, že jste svými nadřízenými dostatečně informováni o organizačních změnách které se vás týkají?“ – když jsem třeba v jednom případě správně a korektně informován, zatímco v případě druhém zůstanu (jakožto odpovědný týmový vedoucí) naprosto bez informací. Jakou pak odpověď je tady možno zaškrtnout? „Ano“ – či „ne“? Takže člověk nakonec zadá nějakou střední hodnotu, která je nakonec falešná, neodpovídající realitě na obě strany.

    Ano, hodnota takto formulovaných anket většinou neleží nikde jinde, nežli v poznání, jakým způsobem byly zodpovězeny právě takto položené otázky; ale o pravých názorech respondentů, o pravém stavu věcí se tu není možno dovědět téměř nic. A jak řečeno, už jenom nepatrná změna formulace otázky může vést ke zcela jiným výsledkům.

    A ostatně to celé se většinou nevymyká z mechanismu platnosti Gaussovy křivky rozložení sociálních jevů: nejsilnější je vždy střed, a směrem k obou koncům (extrémům) četnost ubývá.

    Jen tak pro zajímavost: kdybych tuto anketu vyplnil, nejspíš bych se o sobě dozvěděl, že i já jsem liberálem; ačkoli v určitém smyslu trvale bojuji právě proti ideologii liberalismu.

    A možná bych zjistil i to že jsem kosmopolitou (ačkoli mi nic není více cizího) – jenom proto že zatuchlý nacionalismus je mi nepřijatelnější ještě mnohem více.

  68. Jak naprosto na hlavu postavené mohou být výsledky dotazníků, to jsem zrovna nedávno zjistil ze studia starých ročníků Rudého práva, z roku osmašedesátého. Jestliže ankety veřejného mínění prováděné v průběhu roku vlastně nezávislou institucí, totiž Československou akademií věd, ukazovaly v zásadě většinový souhlas populace s politickou komunistické strany, pak podobná anketa prováděná samotným Rudým právem (!) byla pro komunisty vlastně naprosto zničující; tenorem jejích výsledků bylo, že komunistické straně nevěří vlastně už téměř nikdo – a to včetně samotných členů strany!

    K tomuto drastickému rozdílu v těchto anketách došlo zcela evidentně právě v důsledku toho, že v nich byly podobné otázky formulovány rozdílným způsobem. Protože jinak by bylo opravdu stěží vysvětlitelné, jak se během nějakých tří měsíců mezi uspořádáním těchto anket z lidu přesvědčeně podporujícího politiku komunistické strany stal náhle národ přesvědčených antikomunistů.

  69. Jiřímu Kosmelovi: A můžete nám tedy prozradit, jaký lepší metr na měření rozložení individuálních postojů ve společnosti používáte?

  70. Josefu Poláčkovi: No jistě, však taky někteří poctivější sociologové – u nás třeba Daniel Prokop – na důležitost formulací výzkumných otázek při zkoumání společenských postojů důrazně upozorňují. Jenže na druhé straně existuje dost „sociologů“, kterým v jejich výzkumech vždycky vyjde to, co si někdo dopředu zaplatil…

  71. No, pane Kalousi, pro mně je daleko podstatnější například průzkum v USA, již jsem to na těchto stránkách zmiňoval. Přes třetinu Američanů se nedávno v průzkumu vyjádřilo že koronavirus vznikl uměle v čínských laboratořích a Trump to tak nenechá a prošetří. Co je to 33 tis „Vaších“ idiotů proti „mým“ cca 80 mega?

  72. Ano, pane Kalousi, všichni poctivější sociologové (ale nejenom oni ale i Poláčkovi „Filosofové“) ví 100 % přesně co bylo po vojně, po bitvě, po krizi, vždy po. Ukažte mi jednoho který to řekl dopředu, Delfy a Sibylu neberu:)

  73. Jiřímu Kosmelovi: Ujasněte si pojmy. Sociologie není prognostika. Úkolem sociologů je měřit, popisovat a interpretovat stávající stav života společnosti.

  74. Jiřímu Kosmelovi: A Vy si opravdu myslíte, že se výzkumníci v USA zeptali 80 miliónů lidí…?

    Je opakovaně prakticky dokázáno, že výsledky dotazování při průzkumech veřejného mínění se při počtu nad 1000 dotazovaných významně nemění. Obvyklý vzorek je proto 1000 lidí; když někomu na něčem hodně záleží nebo když má na to, aby si to zaplatil, tak se dotazují max. 10 000 lidí. Takže správná odpověď zní, že 300 nebo nanejvýš 3000 dotazovaných Američanů z příslušného vzorku si myslí… atd. (Nehodlám teď zjišťovat, kdo si to objednal a zaplatil.) V tomto ohledu je ten rozhlasový vzorek 33 000 dotázaných mnohem reprezentativnější, i když třeba nebyl vybrán zcela „lege artis“ náhodně…

    Disclaimer: V 90. letech jsem dělal tazatele pro STEM, dnes jsem on-line panelistou při dotazování agentury Median. Považuji se proto ve věci za přiměřeně poučeného laika.

    A mimochodem, výše zmíněný D. Prokop byl 10 let pracovníkem Medianu, z toho poslední 3 roky ve vedení; dnes má vlastní firmu, ale s Medianem i nadále spolupracuje. Median je jedna z agentur, které mívají nejspolehlivější volební prognózy.

  75. Pane Kalousi, asi „nechcete“ pochopit princip, na který „chci“ poukázat. Průzkumem se dají zjisti hovadiny ale ne pravdy.

  76. Jiřímu Kosmelovi: Jistě. Ty pravdy jsou následující: Země je placatá, nějací oni nám nalívají na hlavy chemtrails, covid se šíří sítěmi 5G, všechno to řídí Soros a dohlížejí na to Plejáďani.

    Zapomněl jsem na něco?

  77. Přesně to jsem myslel, pane Kalousi, vidím že si začínáme rozumět. A tento princip je úplně stejný u kalkulačky ČRo. Jakou pravdu Vám sdělila, buďte upřímný:)

  78. Ten test na stránkách Rozhlasu podle mě není dokonalý, ale na mě ty výsledky sedí. A shodovaly se víceméně i s názory lidí, které jsem znal či znám.

    Jinak jak jste pane Poláčku zmínil to firemní testování, zažil jsem ho ve Škodovce: ačkoli si tam věčně dělníci na něco stěžovali, tak pak v anketě o spokojenosti s firmou a jejím vedením vyšlo, že řadoví zaměstnanci jsou s firmou spokojeni. Buď tedi ti zaměstnanci byli povrchní reptalové nebo se báli, že někdo zjistí, jak se vyjádřili a měli obavy o své místo a celkem dobrý plat a nebo byly výsledky zfalšovány. Myslím, že nejblíže pravdě bude ta prostřední možnost. Dělníci byli pravděpodobně s firmou a kapitalismem konformní, vycházejíc z přesvědčení, že nemají na výběr.

    Já sám jsem s jedním kolegou (a myslím, že jsme byli osamoceni) podrobili v rámci ankety firmu kritice: že vždy nejsou pracovní pomůcky, že je práce permanentně silně nerovnoměrně rozdělena atd. Ačkoli jsem k tomu byli vedením firmy vyzváni a v anketě pro to byla kolonka, tak nás za to náš nejbližší nadřízený seřval a na pracovišti se samozřejmě nic nezměnilo. Takto to dnes v Česku chodí, pokud čověk nemá štěstí a něco se mu oprávněně nelíbí, může si někdy leda tak vzít deku a jít spát pod most. Podobně jako před rokem 89: tam si ale mohl vzít deku a jít spát do vězeňské cely.

  79. Ten test na ČRo, stoji za to, jak konstatoval Pálivec když se připojil k Švejkovi do basy. Už delší dobu se ve světě a v České kotlině (polo/celo)inteligentní společnosti promílá „konzervativní socializmus“ a p. Kalousem objevená kalkulačku v te skoro stovce směrů ji ani nemá. Ale je to velmi representativní, protože to zkusilo 33 000 blbečků, promínte pane Krupičko už asi 330 001, hlavně že Vám to sedí.

  80. Pane Kosmeli, jak píšu, sedí to nejenom mě. Ostatně můžete to vyzkoušet a ten test si udělat sám a s několika lidmi, jejichž politické přesvědčení už dopředu znáte. Ale obávám se, jak tady čtu vaše názory, že vaše přesvědčení o blbosti testu a lidí, kteří si ho dělají, jen tak něco nenalomí.

    Jinak se omlouvám za překlepy a pravopis, mám asi něco jako lehkou dyslexii, pravopis myslím tak na 98 % ovládám, ale ruka mi třeba někdy na klávesnici (zvlášť když píšu rychle) zmáčkne měkké i místo tvrdého y (jakkoli se to může jevit bizarní) nebo trochu vynechávám větné členy a písmena. Všímám si toho někdy až s odstupem času a tady to zřejmě nejde opravit.

  81. Pane Krupičko, za češtinu se omlouvám, bohužel jsem do žádné české školy nechodil, moje chyba, když jsou tak dobré, měly tak dobré učitele jako Komenský apod. Budu se snažit psát bez i/y:)

  82. Nerozumím pane Kosmeli. To byla moje omluva, za moje chyby, určená ostatním.

  83. Pane Krupičko, výroky pana Kosmela jsou někdy ještě kryptičtější nežli samotného pana Petraska. 😉 Takže se tím nemusíte příliš znepokojovat.

    Co se opravování vlastních komentářů týče: ano, ve standardním nastavení to bohužel pro „normální“ účastníky možné není; tuto možnost má pouze administrátor, tedy já. (Občas sám opravím nějakou evidentní chybu, ale jinak do cizích textů nezasahuji.) Já jsem instaloval jeden dodatečný program o kterém jsem předpokládal že by tuto dodatečnou úpravu vlastního textu umožňoval; ale bohužel je to zřejmě o něčem jiném. Ještě se pokusím podívat, jestli takový program neexistuje; ale bohužel těch plug-inů pro WordPress jsou celé stovky, opravdu těžko se v tom orientuje.

    ——————————-

    Ale co se těch firemních „výzkumů mínění zaměstnanců“ týče, tak tady jsme zřejmě udělali přesně tu samou zkušenost. Přičemž v mém případě byla celá záležitost ještě o to pikantnější, že práce v naší firmě vykonávaná byla opravdu velice namáhavá, a to sice v pekelném tempu. Po straně si prakticky všichni zaměstnanci na to permanentně stěžovali, naprosto běžné bylo úsloví o „otrocké práci“. Ale – když byly zveřejňovány výsledky těchto anket, tak se najednou pravidelně ukazovalo, že zaměstnanci jsou se svou firmou vlastně téměř stoprocentně spokojeni!!

    Příčin tohoto podivuhodného obratu bude zřejmě několik:

    – za prvé, i když bylo přislíbeno že anketa je zcela anonymní, podle všeho tomu mnozí nevěřili, a měli strach z postihu za kritické vyjádření

    – za druhé, mnoha lidem byla celá věc zcela lhostejná, respektive nevěřili že to bude mít nějaký význam když vyjádří kritiku

    – nakonec nejvíce rozhodujícím faktorem podle mého názoru byl ale právě způsob, jakým byly otázky formulovány. Protože už způsob jejich postavení fakticky vůbec neumožňoval vyjádřit cílenou kritiku (jak jsem na konkrétním příkladě uvedl minule).

    Já jsem tehdy dost rozvažoval o tom, jestli takto nesmyslným, manipulativním způsobem ta externí servisní firma otázky formuluje záměrně, aby tím svému zákazníkovi (naší firmě) ušetřila případné problémy. Anebo ale jestli je to čistě důsledkem jejich naprosté nekompetence. Napřed jsem se domníval, že oni to tak opravdu dělají schválně; ale nakonec jsem se spíše přiklonil k názoru, že je to opravdu jenom „přirozeným“ důsledkem jejich naprosté odborné neschopnosti. Ty otázky se totiž při povrchním pohledu mohou zdát být v pořádku; je nutno se do věci opravdu zabrat trochu hlouběji, aby se rozpoznala jejich nesmyslnost, respektive nezodpověditelnost.

    Ovšem na straně druhé je zase nutno se ptát, jak to že firma specializovaná na výzkum mínění není schopna prohlédnout ani základní úskalí ohledně formy dotazování. Takže by zase vstupoval do hry přece jenom ten druhý faktor, totiž vědomá manipulace otázek, v zájmu platících zákazníků.

  84. P. Poláčku, rozumím Vaším pocitům, to abych přiznal už déle, ale Vaše vývody jsou mi docela nesrozumitelné; možná jim rozumím, ale bohužel totálně nechápu. Měli strach, bylo jim to lhostejno, … , apodobné kecy mě neuspokojují ani z Filosofického ani praktického hlediska, pomůžeme si z Antiky?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *