V tento velikonoční čas snad nebude nijak nepřípadným počinem umístit zde vyobrazení Ježíše, v daném případě od opravdu velkého umělce, Lucase Cranacha Staršího.
Jsou názory, podle kterých je možno v tomto portrétu rozpoznat podobu jeho samotného tvůrce, malíře. To se může zdát být detailem vzhledem k samotnému duchovnímu obsahu obrazu nepodstatným; bylo by to také možno hodnotit jako projev umělcovy samolibosti, ne-li přímo troufalosti.
Ale – možná že to není ani jedno ani druhé. Tedy že se naprosto nejedná o detail nepodstatný; ale ani že za tímto činem nestojí neskromná čí přímo narcisistní snaha tvůrce vydávat se za bytostně podobného s Tím, který se v každém případě stal centrální duchovní bytostí dvou tisíciletí evropské religiózní, ale i kulturní tradice.
Totiž – celá záležitost nabude podstatně jiných souvislostí, když si připomeneme, že výjimečné specifikum křesťanství spočívá v tom, že se zde – a to sice právě v osobě Ježíše – spojuje a prolíná božské s lidským, transcendentální s přirozeným. Pokud tedy toto vyobrazení Ježíše skutečně nese rysy reálné podoby jeho tvůrce, pak tím možná má být vyřčeno právě toto: božské se zde setkává s lidským. Nebo snad spíše naopak: principiálně každému člověku je možno prostřednictvím Ježíše dosáhnout, dobrat se i těch nejvyšších božských sfér.
– – –
Zadívejme se teď ale přímo na samotného Ježíše. Přesněji řečeno – vystavme my se jeho pohledu. Protože on hledí na nás. Hledí na nás pohledem beze slov; ale není to v žádném případě pohled němý. Jeho přímo na nás upřený pohled je – snad – vlídný, nebo snad přinejmenším chápající. Chápající naše slabosti; chápající že ne každý může být takovým jako on sám, vykonat to samé dílo jako on. A přece – jeho pohled je neúhybný, před jeho zkoumavou tázavostí není úniku.
Ježíš jako by tímto svým pohledem beze slov říkal: „Já už jsem vykonal svůj díl. Já jsem přinesl Pravdu, přinesl jsem boží Slovo do světa; a za tuto Pravdu jsem přinesl oběť nejvyšší. A – co ty?… Co ty sám děláš, co ty sám konáš pro to, aby pravda, aby pravý řád zavládly v tomto světě? Co ty jsi připraven obětovat ze svého, aby se lidský svět stal lepším, pravdivějším, spravedlivějším?…“
Tak toto je otázka, která na nás hledí z tohoto obrazu, z očí tohoto Ježíše. A ať už sami jsme či nejsme věřící, v ryze religiózním smyslu – tato otázka je stavěna před každého z nás, a na každého z nás. A každý by si ji měl zodpovědět, v prvé řadě sám pro sebe. Neboť ať už věříme či nevěříme v nesmrtelnou duši a posmrtný soud nad ní, v každém případě platí co v jednom ze svých starých songů zpíval Jaroslav Hutka, totiž že naše duše je v tomto světě naším největším bohatstvím. A že tedy všechno záleží na nás, jestli budeme toto své bohatství chránit a množit, anebo jestli ho necháme zakrnět, směníme ho za drobné.
Ediční poznámka: při umístění obrázků zde bohužel není možno překročit určitý – relativně malý – formát jejich vyobrazení. Je ale možno si je zvětšit – buďto prostřednictvím zoomové funkce internetového prohlížeče, nebo pomocí funkce lupy operačního systému Windows. V obou případech je optimálním zvětšením 200 procent. Nejjednodušší metodou je pak stisknout zároveň klávesy „Ctrl“ a „Shift“, a přitom pohybovat kolečkem myši. (Když se pak ty obě klávesy zase pustí, je možno kolečkem myši obraz posouvat vertikálně.) V tom třetím případě je pak ale trochu obtížné zvětšení zase vrátit do původní velikosti; nejjednodušeji je to pak možné zase prostřednictvím internetového prohlížeče, když se zoom vrátí na 100 procent.
Tak já si dovolím sem jen tak něco plesknout.:-) Nijak moc komentovat to asi nemusím, mluví to samo za sebe.:-)
https://www.youtube.com/watch?v=3nHiwi6CIt8
Pane Skočný, to jste mě opravdu dostal. Myslel jsem, že Vás mám přečteného☹ a že Vaše duše tíhne jiným směrem a Vy takto. ???
Třeba jsem prostě jen chtěl oslovit a možná potěšit některé lidi…
„Mluví to samo za sebe“… – jenomže dosti rozporuplně. Takže nějaký ten komentář k tomu asi přece jenom bude zapotřebí. 😉
V prvé řadě je dozajista pozitivním momentem, že tento farář Ruda se poctivě snaží vyhmátnout ryzí jádro křesťanského sdělení (a nehledá ho ve vnějškových artefaktech); a že se totéž ryzí jádro snaží probudit, aktivovat i v člověku. Že k tomu používá – pojmového, výrazového, obrazového – instrumentária které mu poskytuje jeho křesťanská víra a křesťanská teologie: budiž mu přáno.
Ovšem co je vždy projevem křesťanského přesvědčení o vlastní exkluzivitě je jeho tvrzení, že ten velký impuls k vnitřní proměně člověka přišel až s Kristem. Přitom – Sokratova „péče o duši“ je starší o celého půl tisíciletí.
To že není spokojen s obrazem Krista na kříži (jakožto „nemohoucího“) – to je sice v pořádku, že chce vidět Krista aktivního, Krista živého, ale tady je nutno konstatovat, že on je tu limitován tím klasickým, jaksi „oficiálním“ Kristem na kříži, jak ho zavedla církev.
Právě to byl důvod proč jsem tady umístil obraz Krista, který je zcela jiný; který není v žádném případě pasivní, nýbrž naopak je výzvou. Je výzvou, je otázkou na každého jednotlivého člověka: „A co jsi – pro blaho lidstva, pro spásu člověka – udělal ty?!“
Takovýto obraz Krista by se sám o sobě mohl docela krýt s tím tématem, o které se jedná i faráři Rudovi. Ovšem – závěr jeho rozmluvy naprosto bourá vše pozitivní, co v jejím úvodu mohl vybudovat. Je sice dozajista opět pozitivním momentem, že cítí nutnost zásadního přerodu celého lidstva; ale vykládat vposledku zcela banální virózu za jakési „znamení Boží“, to už svědčí o – velice mírně řečeno – krajně bujné fantazii.
Přitom jeho vlastní vývody bezprostředně popírají jeho centrální tézi. Pokud totiž tvrdí, že nákaza koronavirem postihuje především ty, kteří této nápravy mají „nejvíce zapotřebí“ – jak to pak srovnat s faktem, že její obětí jsou ze všeho nejvíce staří lidé nad osmdesát let?! Jaké pak „proměny“ ti ještě mohou dosáhnout ve svém nitru? A jaký reálný přínos by jejich případná charakterová proměna měla pro tento svět? Proč nejsou postiženi především kapitáni průmyslu v aktivním věku, politici a ideologové? Jaký to má mít smysl, že tato „Boží zvěst“ postihuje ty, jejichž život se už tak jako tak blíží ke svému vyústění, a kteří sotva mohou mít jakoukoliv šanci něco reálně změnit na této planetě?!…
Takže ještě jednou: farář Ruda má dozajista dobré a čisté úmysly; ale bylo by také zapotřebí uchovat si alespoň základní smysl pro realitu.
Ano, pane Poláčku, cesta do pekel je plná „dobrých úmyslů“, naprostá pravda. S hodnocením závěru toho nebožtíka souhlasím. Blabol zůstane Blabolem i když ho Ruda nebo Halík zabalí do pozlátka.
Tvoje námitky jsou sice oprávněné, ale promiň, to nejsou zásadní věci.
S tím koronavirem – to sice může vzbudit nesouhlasné reakce, ale jak pan farář správně říká, tak nás právě ten virus učí tomu, že jsme propojeni. To bylo totiž patrné právě těm kapitánům průmyslu, politikům a ideologům (aspoň těm velkým hráčům). A bylo jim to jasné ekonomicky. A uměli toho využít. Nyní to musí pochopit i „normální lidi“, aby mohli dát svoje „normální zájmy“ do souladu s celkem. A lidi, jak známo, hlasují svým nákupním vozíkem. Proč by toto nemohla být cesta?
Jinak to samozřejmě (tedy současná situace) vypovídá i o tom, že člověk je součástí přírody a není tedy někým výlučným. On je součástí přírody i jako ta individualita.
Pane Skočný, stejně jste v špatné sektě. Oproti Rudovi, který měl dobré úmysl, jak říká pan Poláček, ale katastrofální závěry. U Vás je to zcela obrácené. Začátek hrůza, ale poslední věta super.
I z chybných premis lze dojít k „pravdivým“ postulátům!
Ad V. Skočný: ale ano, samozřejmě že on má – objektivně – pravdu, skutečně je tomu podle všeho tak, že tak razantní rozšíření koronaviru je spoluzapříčiněno či ulehčeno devastováním životního prostředí. V tom případě je tedy v pořádku, že on na tuto „souvislost všeho se vším“ chce poukázat. Ale jinak je ten jím tvrzený kauzální řetězec naprosto nesmyslný; co všechny ty virózy, epidemie a pandemie, které lidstvo postihly v minulosti? To také bylo varování před globalizací?
V takovém případě by pak bylo nutno tvrdit, že všechny ty viry a baktérie které způsobují nemoci jsou „Božími posly“…
Já se nechci přít o význam nějakých nemocí, to ať si každý přebere sám. Z určitého úhlu pohledu můžou být všichni lidi, všechny věci, všechny události… nebo třeba sny… božími posly. Ať si to každý přebere, jestli tomu věří nebo ne. V každém případě jsou posly reality.
O globalizaci tady až tak nejde, spíš o to, kdo ji provádí. A pokud by současná situace vedla „jenom“ k omezení dopravy, k potravinové soběstačnosti, většímu zájmu o zdravotní prevenci… nebo třeba k tomu, že i rodilí Němci zase začnou dělat popeláře, tak to bude fajn. 🙂
Pane Skočný, zase stejně začátek na … ale závěr, hlavně s těma Němci super, že jo pane Poláčku.
Tož aspoň něco se zadařilo. :-))))))
Mně ten Ruda nedá spát. Neumím si ho zařadit, do kategorie padlých na hlavu (nebo s jiným úrazem mozku, jako u sv. Pavla, …) mi nesedí. Co mě napadá, ale musím to ještě prověřit, je ta téze naši paní misionářky o přeběhlících z „mezi světy“. V ČR totálně, ale i ve světě se registruje spíš úbytek než přírůstek oveček a ono ejhle, sám Bůh nám posílám „challenge“, proč to nevyužit, využívají to všichni (strach z něčeho neexistujícího, vymýšleného, čím víc neuvěřitelné tím to více zabírá), zahrajeme zcela racionálně, pragmaticky, podnikavě na velký strach z neexistujícího boha a to by to čert vzal aby se něco neujalo a oveček nepřibylo ať mám komu ty báchorky kázat.
Pane Skočný, s těma popelnicemi a Němci jste to nemyslel na p. Poláčka, že jo?
Pane Kosmele, ale kdeže, na Němce jsem to myslel. Poněvadž to není ok. 😉
A z jiného úhlu pohledu to zase je ok, ale ten úhel bychom možná měli změnit.
No, já jenom tak mimochodem, protože se mi někdy zdá, že se na nás ČR p. Poláček dívá trochu německýma očima. Oni platí ty dotace za které mi v ČR stavíme dětská hřiště a tím můžeme šetřit ve státním rozpočtu na rohlíky Penam.
Já dávám přednost malopekárně. Ty rohlíky od Babiša se nedají jíst, a to říkám i přesto, že ho považuji za celkem schopného.
Já také, všehoschopného.
To se nevylučuje. :-)) Byť to není ideální, je mi to milejší než koalice všehoschopných a neschopných. Ale to je věc názoru.
Ano, to by se pak = 0.
Zajímavá potravinářská diskuze, že ano? Mějte se.
? ? ?
Jedna aktuální zpráva, možná ne tak docela od věci: zjistilo se, že nákaza koronavirem nabyla explozivního rozšíření především v prostředí ortodoxních židovských komunit. Oni se totiž nějak vysloveně stydí si tuto nákazu přiznat, a tak se s ní neléčí, ani se neuchýlí do karantény – a tak ji „vesele“ šíří ve své komunitě dál a dál. (Ostatně jedna taková velká ortodoxní židovská komunita je i v severní Itálii, kde opravdu významně přispěla k rozšíření epidemie.)
V té zprávě nebyla přímo jmenována příčina tohoto studu mezi ortodoxními Židy; ale bylo by docela dobře možné uvažovat tím směrem, že důvod je právě ten, že oni tuto pandemii považují za – trest Boží! A že právě proto mají takové zábrany se přiznat (respektive vůbec vzít na vědomí), že jsou touto nákazou také postiženi – protože by tím fakticky přiznali, že je trestá Bůh! Totiž: je osobně; takže by tím fakticky doznali, že museli ve svém životě spáchat něco velmi hříšného, když je Bůh takto postihl.
Takže toto je pak reálný důsledek toho, když se jistá virová nákaza začne pojímat jako „záměr Boží“…
Jenom jestli je to pravda, že je koronavirus tak hrozně postihl, pane Poláčku. Člověk neví, čemu může věřit.
Jinak, u těch Židů se Boží trest nevylučuje s Božím vyvolením.
Četla jsem to v knížce Karola Sidona. Vyvolení je fakticky doprovázeno prokletím. Tak nějak to napsal.
Navíc, když Bůh trestá, nemohou z toho spravedliví být vyjmuti. Leda utéct jako ze Sodomy. Nebo jako když někteří křesťané věří ve vytržení církve. A život na onom světě.
KDE JE SÍLA KÁZÁNÍ?!…
Ještě jednu věc bych chtěl k tomu příhovoru kněze či faráře Rudy připojit. Já jsem vlastně svým způsobem s ním od počátku cítil účast: jak to pro něj totiž musí být těžké, mimo svého tradičního prostředí v kostele, které samo od sebe vytváří určitou sakrální atmosféru, teď muset jenom ve volné přírodě, jenom před anonymním okem netečné kamery vytvářet, hledat slova kázání, aby to nepůsobilo nepřípadně, nicotně, nebo přímo směšně.
Na jedné straně nutno přiznat: za daných okolností se své úlohy zprostil celkem úspěšně; řekl to co si předsevzal, a na ty kdo s ním vnitřně souzní to mohlo působit do jisté míry přesvědčivě.
Ale stejně: s přibývajícím časem jsem si musel čím dál tím více stavět otázku: t o h l e že má být kázání? Tohle že má být Slovo boží? Když si tu nějaký chlap v košili sedne někam do trávy a vykládá tam něco o koronaviru?!…
Kde pak jsou ty časy, kdy křesťanství ještě mělo skutečný náboj, impuls, sílu?! Kde jsou plamenná kázání Mistra Jana proti zlořádům, proti zkaženosti tohoto světa? Dneska se musíme spokojit s takovýmto nevýrazným – téměř mám chuť říci: mňoukáním – a považovat to za „hlas Boží“?…
A nejedná se zdaleka o tento jednotlivý případ; ale kdykoli někdy – náhodou, v televizi – spatřím nějaké kázání v křesťanském kostele (jedno zda katolickém či protestantském), vždy je možno spatřit a uslyšet jenom slabý odvar toho, co by mělo být skutečným kázáním. Jiskra, zapalující jiskra už dávno dohasla, zůstala jenom slova, slova, slova…
Zažil jsem vlastně jenom dvě osoby z křesťanského prostředí, které se vymykaly z této šedi, z této bezvýraznosti: jednou byla německá evangelická pastorka Antje Vollmerová, kterou jsem ovšem vnímal spíše jako političku Strany zelených; ta byla snad jediná, u které bylo neklamně znát že za tím co říká stojí ona sama, celou svou osobností, celým svým přesvědčením. A druhou byla (taktéž protestantská) biskupka Margot Käßmannová; také velice citlivá a vnímavá osoba. Ale v obou těchto případech se daleko spíše jednalo o výjimečné osobnosti nežli o to, že by se jim dostalo nějaké mimořádné inspirace ze samotného křesťanského ducha.
Paní Hájková, kdyby to ti (ortodoxní) Židé vnímali jako své „vyvolení“, pak by se s tím asi sotva tak skrývali.
A jestli je ta zpráva pravdivá? – Za prvé, četl jsem ji v opravdu seriózních (německých) novinách. A za druhé, ono to má svou logiku: právě ortodoxní (Židé) trvají samozřejmě s železným přesvědčením na tom, že budou za každou cenu i nadále praktikovat své bohoslužby. Čili se tam setkává velké množství lidí na stísněném prostoru; což je ovšem ideální prostředí pro šíření nákazy.
Problém je v tom, pane Poláčku, že mezi křesťany je velmi málo lidí, kteří jsou schopni politického působení. V církvích (zejména v té katolické) jsou na jedné straně ještě pořád lidé, pro které je účast v církvi jakýmsi zděděným zvykem, ale ti bývají spíš politicky konzervativní.
A na druhé straně – ke křesťanské víře se dnes uchyluje čím dál tím víc lidí, kteří jsou nějak psychicky zranění. A od těch můžete sotva čekat, že se budou angažovat politice. Nehodí se dokonce ani k tomu, co propaguje Halík a spol. Nebo i papež František. Totiž aby církev byla útočištěm pro zraněné a ublížené v tomto světě. Vždyť ti, co tam jsou, jsou sami ublížení a zranění. Jak se mají starat ještě o lidi mimo církev? Řešením by bylo, kdyby do církve přicházelo víc schopných lidí. Ale ti by tam zase vnesli cizí, nekřesťanské prvky. Leda by se z nich stali opravdu přesvědčení křesťané.
Já sama mám zážitek, že Bůh ta zranění a ublížení uzdravuje. Ale to neznamená, že se člověk zničeho nic stane schopným politického působení.
Pane Poláčku, když je to slabé, myslím Ruda, zkuste něco z jiné provenience:
https://www.youtube.com/watch?v=hd_YiO8NIzY
https://www.youtube.com/watch?v=nsvUQgz5VZY
? takže nakonec cenzura?
Paní Hájková, jak jsem právě napsal v diskusi pod článkem „O co jde?“, těch „zraněných a ublížených“ bylo dozajista velké množství i v samotném Ježíšově houfci. Jenže: tehdy (a jmenovitě po jeho smrti) byli zapáleni, byli elektrizováni silou Ježíšovy nové ideje; takže i prostí lidé mohli hovořit „s králi a mocnými“. A právě to je přesně to, co mi chybí na současném křesťanství: opravdový zápal, oživující plamen, strhující jiskra. Tady se nejedná o politiku; ale o přesvědčivost samotného kázání.
Jestli to nebude tím, že dnes obyčejný člověk krále a mocné jen tak snadno nepotká. A taky tím, že dnes jsme do značné míry chráněni zákonem založeným na lidských právech, takže nás nemůže nikdo jen tak pro nic za nic šoupnout do vězení.
Nešoupli tam ani Gretu (i když ta křesťankou není). Naopak, oslavovali ji.
Jinak, myslím, celkem pořád platí, co řekl apoštol Pavel: „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži.“
Paní Hájková, už i Ježíš měl právo první noci? Já myslel, že to přišlo později.
Ptáte se nesmyslně, pane Kosmeli. Znamená to tolik, že člověk, který má rodinu, se v prvé řadě většinou stará o ni a až potom o ostatní lidi. Ví to jistě i pan Poláček. Aspoň z jeho někdejších příspěvků to bylo patrné.
Proto se apoštol Pavel neoženil.
Paní Hájková, já jsem se ptal vyloženě na to co jste uvedla, cituji: „svobodná dívka se stará o věci Páně“. Tak to nezavádějte na p. Poláčka. To že se Pavel neoženil mi je vcelku jedno.
Pane Poláčku, z odpovědí paní Hájkově, dospívám k názoru že se z Vás stává novodobý Ježíš a závazný vykládač bible. Paní Hájková se už neodvolává, nedovolává Bible, Wiki ale přímo z odkazem na Vás ve věcí práva první noci. Jak jste to dokázal? Kde se to ve Vás bere?
Pane Skočný, možná jste ten odkaz myslel i pro mne – děkuji:-) Myslím že v roce 1990(nebo kdy se to začínalo mluvit o restitucích) jsem psal jednomu knězi o takovém – tehdy i pro mne naivně fantazijním – obraze, v němž naše (všeobecná:-)) církev opouští bariérové kostely a vydává se na cesty. „Vyzbrojena“ třeba jen spolehnutím na slova dle Mt. 6.26(o tom ptactvu nebeském…) Ale dobré je všimnout si za tím vším „příliš lehkým“ té poslední Ježíšovy věty: „… Každý den má dost VLASTNÍHO TRÁPENÍ“. … jít s důvěrou a „nalehko“, abychom měli naději vnímat/unést dary/trápení právě tohoto dne.
Souhlasím ale přitom s protestem p. Poláčka stran interpretace (jakéhokoli) onemocnění nebo zdravotního handicapu jako „Boží pedagogiky“. Vlastně bychom si tak „robili bůžka“.. Jedině myslitelné je to v kontextu jak píšete 17.4. ve 13.13 …a jak zní ten Matouš.
Pravdou ale je i to, že ten kousek „neživé“ hmoty nesoucí jakési lidem nepříjemné až nebezpečné informace ukázal (ve spojení s lidskou kreativitou stran nových technologií) potenciál proměnit převažující výrobní způsob skoro současně ve značné části lidských společenstev snad až srovnatelně s VFR, na možná i s VŘSR:-(
On Marx také něco psal o tom že se ta věc (revoluce) stane současně ve větší části světa… vzpomínám že svých zčásti nedobrovolných studií:-)
Jinak mne pobavil a moc se mi líbí Váš konstruktivní ekumenický návrh: „…v každém případě jsou posly REALITY:-)“
Já myslím, že posly reality jsou celé dějiny.
Ano, tak jsem to od pana Skočného pochopil. Dějiny osobní i společeně sdílené. A cokoli čemu se dokážeme nechat vystavit s odloženými „brýlemi“:-)
Nedá mi to abych ještě „nezahlasoval“ stran „plamennosti“ kázání. Napadá mne příběh o setkání Boha s Eliášem (po utichnutí větru).
Toto myslíte, pane Nusharte?
„Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.“
Čím dál tím víc lidí prý hledá v tom dnešním „zemětřesení“ Boha. Protože přišli o všechny dosavadní jistoty. Jenom Boha (Ježíše) jim nikdo nemůže vzít.
Paní Hájková, kdo Vám ho proBoha, toho Vašeho Ježíše bere???? Nechte si ho a necpěte ho do veřejného prostoru, to by pro začátek postačilo!
Ale proč by vlastně lidé, kterým zůstal jenom Ježíš, nemohli do veřejného prostoru, například do takového, jaký je zde?
A je celkem samozřejmé, že tam s nimi bude Ježíš.
Pane Nusharte, bylo to též pro Vás. A také mi bylo nějak líto, že zrovna pod tímhle článkem se nediskutuje. Vnímat tuto situaci jako boží trest by byl samozřejmě nesmysl. 🙂 I tak jsem se podivil, že tam ten farář říkal, že ten virus není důležitý, ale tady se diskutuje jenom o tom, co tom ten farář Ruda říkal o tom viru. 🙂
Vidím to tak, že se po poslední ekonomické krizi lidstvo rozhodlo zničit i ty dosud zbývající kousky přírody. Ono to tedy není tak, že by to bylo nějaké zlovolné rozhodnutí, je to dejme tomu vyústění nějakých objektivních podmínek, nicméně ta tendence ještě vytěžit, co se dá a dokud to jde, ta tady byla. A protože by asi nebylo úplně šťastné zničit přírodní prostředí a v důsledku toho i lidskou civilizaci, považuji současnou situaci opravdu za dar, a to za velmi sofistikovaný a inteligentní dar. Samozřejmě budou i oběti. No možná jsme si ten vir vyrobili sami, takže na koho se vlastně zlobit. Ta proměna se jednak týká jak píšete výrobních vztahů, ale týká se i způsobu uvažování. V tom je určitá naděje, že by změny v jednání mohly být trvalé. A týká se i porozumění tomu, že my skutečně jsme správci, ale nikoli pány tohoto prostoru. Viz závěr toho videa – Ježíš potřebuje již vyškolené pracovníky.
Že by si člověk neměl dělat nadbytečné starosti a že je člověk samozřejmě cenný, s tím naprosto souhlasím. Poslové reality? To je asi tak přesně ta hranice, proti které by nikdo nemusel protestovat. 🙂
Pane Skočný, Vy mě opět „šokujete“, cituji: „No možná jsme si ten vir vyrobili sami, takže na koho se vlastně zlobit.“ My už umíme vyrobit „život“, no Bože to už fakt můžeš do prdele, bez Tebe se obejdeme. Já myslel, že to je jenom „fake“ od Trumpa na výsledky průzkumu v USA. No Bože to jsou věcí, už se to hlásá i na filosofických stránkách pana faráře Poláčka?
Právě čtu aktuální článek s nadpisem: „V dubnu 1990 se po 25 dnech podruhé měnil název Československa.“ Teď jsou opět kolem toho názvu kolotoče, prosím Vás zda bychom nepodpořili návrh, myslím že je to z péra „Feniče“ (z hlavy to určitě být nemůže) na změnu na :HAVELAND.
Také se připojuji k hlasování: Bůh je více než mohoucnost, ba i více než blaho a sláva věčnosti.
Ještě se mi líbilo, co nedávno napsal jeden křesťan na Facebooku, když byla řeč o strachu ze smrti: „Já jsem umřel před několika lety při křtu a od té doby žiji svůj posmrtný život“
No vidíte paní Hájková, jakou krásnou myšlenku umíte vyplodit, když se pořád neoháníte tím svým Ježíšem:)
Paní Hájkové, také si myslím, že všichni jsme žijící mrtvoly, jen to některým nedochází, tak jím to občas musí někdo, např. věhlasný obvodní lékař, nebo tak nějak připomenout. Zdraví a živí jsme do nejbližší návštěvy zařízení „našeho“ zdravotnictví.
No a my katolíci zvlášť – nás křtí často už pár měsíců po narození, když z toho ještě nemáme rozum:-)
Paní Hájkové:
Ano, to jsem myslel. Asi se toho ohně nějak podvědomě bojím, když mi v paměti zůstal jen ten vítr:-)
Ještě paní Hájkové: „… po ohni hlas tichý…“ Možná jde právě o tu zkušenost, kdy (až) je člověk nejlépe schopen naslouchat tichu. Není to „úkryt“ před zemětřesením,…
Před zemětřesením se dá ukrýt jen těžko. Leda ujet z epicentra někam pryč. Ale co když je zemětřesení všude?
Možná záleží na tom, co kdo pokládá za zemětřesení. Co si on sám připustí jako zemětřesení.
Co se toho „naslouchání tichu“ týče – právě dnes se chystám přetisknout sem jednu pasáž z Exupéryho, která je právě o tichu.
A je to vyřčeno s natolik hlubokou moudrostí, že bych sám neměl/netroufal bych si k tomu ještě něco dalšího připojit.
„NECPĚTE JEŽÍŠE DO VEŘEJNÉHO PROSTORU“ – pane Kosmele, jestli jste delší čas sledoval diskuse na DR, pak je Vám dozajista známo, že sám jsem s tamější „křesťanskou frakcí“ vedl trvalé tuhé boje. A mnohdy právě z toho důvodu, že jsem měl pocit, že osoba Ježíše je do jistých – objektivně jsoucích – témat vtahována až příliš nepřiměřeně.
Ovšem: na straně druhé stejně tak platí, že Ježíše do veřejného prostoru není zapotřebí nijak „tahat“ – on v těm totiž už dávno je, a to sice už celá dvě tisíciletí. A je v něm přítomen, je v něm zakotven natolik hluboce, že stopy jeho působení je možno objevit třeba i u takového zarytého ateisty, jakým byl Karel Marx.
Jsou prostě věci lidské, které je sotva možno uchopit jinak, nežli přes tím či oním způsobem uspořádané spirituální zrcadlo. Snad by byl ještě příhodnější příměr: přes vypouklé zrcadlo. Protože právě touto spirituální optikou je možno zvětšit věci našeho bytí a žití, které se nám napohled jeví příliš nepatrnými, nežli abychom jim věnovali svou pozornost. A až když jsou nám tímto způsobem, touto oklikou zvětšeny a přiblíženy, pak pochopíme (alespoň někdy a alespoň někteří) jejich nekonečnou důležitost.
Takže daleko spíše nežli „vtahování Ježíše do veřejného prostoru“ bych protestoval proti jeho n a d m ě r n é m u vtahování, které se ovšem stále ještě mnohdy děje. „Nevezmeš jméno Boha do úst nadarmo“ – to platí i v tomto případě. Nejedná se tedy (a tak to také bylo míněno v původní judaistické tradici) o to že by vůbec nemělo být vyslovováno jméno Boha (či Ježíše) – ale o to, aby se všechno dělo s mírou.
Co je správná míra věcí, to je ovšem už od dob antiky nemálo problematická záležitost; a i u daného tématu o tom zřejmě vždycky budou probíhat spory. Nicméně v daném případě platí: nejde o to vůbec nezmiňovat Ježíše, vůbec neargumentovat Ježíšem. Jde jenom o to netahat ho někam, kam on skutečně nepatří. Tedy – být si vždy vědom té správné míry, správné hranice.
To ovšem platí stejnou měrou pro obě strany.