Když jsem v četbě Komenského díla „Labyrint světa a ráj srdce“ dospěl asi do jedné třetiny jeho vyprávění, a když se mi stalo zřejmým, že úvahy autora se dotýkají natolik závažných věcí, že bude nezbytné o nich napsat obsáhlejší komentář, spontánně mě napadlo jako centrální téma této repliky, že celé toto Komenského bloudění může mít svou příčinu v tom, že on sám byl hnán snad až příliš žhavou touhou, až příliš silným očekáváním, co má, co může přinést tento svět.
Zalistoval jsem pak v knize zpět na její počátek, abych si poměřil co zde o Komenském v úvodní stati sděluje editor novodobého výtisku; a hned první věta této předmluvy začíná takto: „Vir desidorium – muž touhy (!!), tak Komenský označuje sebe sama v díle Jedno potřebné, jakési své duchovní závěti: ‚Vzdávám tedy díky Bohu svému, jenž chtěl, abych byl po celý svůj život mužem touhy; a třebas přitom mne nechal upadnout do rozličných labyrintů…‘“
Ano, právě tato jeho hluboká, niterná, žhavá, snad až spalující touha bude zřejmě klíčem k veškerému jeho bloudění labyrinty tohoto světa. Ale přibližme si napřed konkrétně toto jeho bloudění; jeho potýkání se se jsoucím světem, s lidmi a národy tento svět obývajícími; jakož i jeho hluboké a hořké zklamání z tohoto světa a jeho obyvatel.
Komenský – ve fiktivní postavě Poutníka, jsa doprovázen a veden dvěma průvodci – prochází snad všechny kouty tohoto světa, sleduje jeho obyvatele ve všech jejich činnostech: v činnosti produkční, v činnosti válečnické, ve sféře vědy i čisté filozofie, v řemesle válečnickém, ve oblasti politiky a vládnutí, v jeho zábavách, i v zabývání se věcmi božími. A všude – jakmile sejme brýle které mu nasadili jeho samozvaní průvodci a dohlížitelé – spatří znovu a znovu to samé, jenom lidskou povrchnost, prázdnotu, předstírání, faleš a klam. Poutník v tomto celém lidském hemžení, snažení a usilování nenalezne nic; naprosto a vůbec nic, co by obstálo před jeho zkoumavým zrakem, co by mohl uznat za pravé, opravdu poctivé, ryzí a nezkažené.
Musím přiznat – zpočátku se mi tato jeho vše lidské zahrnující a zavrhující skepse zdála být až příliš přehnanou, až příliš paušální; když jsem si pak ale náhle vzpomněl na jednu knihu, kterou jsem četl už před mnoha léty. Její autorkou byla Esther Vilarová, německo-židovsko-argentinská spisovatelka. Tato kniha nese název „Der betörende Glanz der Dummheit“, tedy „Omamný lesk hlouposti“. Vilarová zde prakticky naprosto stejně jako Komenský mapuje všechny oblasti a sféry lidské činnosti, od materiální produkce až po výšiny ducha, filozofie a umění. A stejně jako on i ona všude shledává pouze lidskou povrchnost, přízemnost, pouhé předstírání hloubky tam, kde ve skutečnosti vládne jenom všeobecná touha po laciném efektu, po vlastní slávě a vlastním prospěchu.
A také při četbě této knihy se mi napřed zdálo, že Vilarová ve svém paušálním skepticismu vůči tomuto světu snad až příliš přehání; že ve svém každém líčení všeho špatného a povrchního v tomto světě postupuje nakonec až příliš mechanicky, podle jednoho jediného myšlenkového vzorce. Až – až jsem si náhle v jednom okamžiku s úžasem uvědomil, že ona tu fakticky vyslovuje mé vlastní myšlenky! Ano, tato povrchnost, tato přízemnost, až vyslovená hloupost – to je skutečně to, na co člověk toužící po zážitku něčeho pravého a ryzího znovu a znovu naráží v tomto světě; a co nakonec život a pobyt v tomto světě činí až nesnesitelným. Od tohoto okamžiku, kdy jsem si toto uvědomil, jsem Vilarovou začal číst zcela novýma očima; tam kde se mi předtím zdála pouze mechanicky popisovat – s negativní konotací – tu či onu lidskou činnost, jsem nyní chápal, jak ona sama (velmi inteligentní a kultivovaná bytost) trpí touto obecnou povrchností, prázdnotou a falší jsoucího světa. A to samé prohlédnutí jsem teď zažil i s Komenským; poté co jsem rozpoznal že jeho i můj pohled na svět je fakticky jeden a týž.
Zastavím se konkrétně u toho, jak Komenský zhodnotil činnost filozofů. Napřed se mi zazdálo že je až příliš přísný – až nespravedlivě přísný v odsudku cechu filozofů, vždyť zde do jednoho společného sudu házel nejenom bohapusté žvanily či manipulátory na poli filozofie (kterých jsou i dnes celá množství), ale i tak nesporně velké myslitele jako Sokrates, Platón a Aristoteles. Ale – i tady jsem si až dodatečně uvědomil, jaký je vlastní Komenského motiv jeho tak zásadního odsudku celé komunity filozofů. Nejvlastnějším jádrem jeho zklamání či odsouzení je to, že z těchto filozofů – a to i z těch největších – nakonec každý říká něco jiného. Právě tady se nad jiné jasněji ukazuje, o co se Komenskému vlastně jedná: on chce, on hluboce touží mít a získat Jednu jedinou Pravdu, jasnou a čistou, nezkalenou a nezpochybnitelnou. Takovou Pravdu, která by ho okamžitě a jednou provždy zbavila všech pochybností, všech zmatků duše; která by mu jednou provždy mohla sdělit: Tady stojíš správně, zde jsi dosáhl nejvyššího smyslu tvého vlastního žití a bytí!
Je pak naprosto jasné a samozřejmé, že takovouto Jedinou Velkou Pravdu filozofové poskytnout nemohou; i když se o to vlastně všichni snaží, a velmi mnozí jsou přesvědčeni že této Velké Pravdy skutečně dosáhli. Jenže: filozofie je právě proto filozofií, že je neustálým zkoumáním, neustálým přezkušováním, neustálým hledáním nových a nových cest, nových možností a výkladů. Kdyby nějaká filozofie skutečně jednou provždy nalezla a vyslovila takovouto absolutně Věčnou pravdu – pak by tím okamžitě zrušila, ba dokonce zradila sama sebe jakožto filozofii. Filozofie, jakožto nejvyšší lidské myšlení, zcela principiálně nikdy nemůže zůstat stát na jednom místě. – A právě toto je ale to, po čem Komenský tak žhavě, tak zoufale touží: nalézt místo, kde by mohl jednou provždy spočinout, s blahým vědomím že zde je naprosto bez jakýchkoli pochybností správně, že zde nalezl konečný smysl a cíl své existence, jak té pozemské tak i té nadčasové.
Komenský tedy nenalézá, a principiálně vůbec naleznout nemůže tuto svou Velkou a věčnou Pravdu ve jsoucím světě; až teprve v druhé části svého líčení přece jenom objevuje něco, co se mu jeví být tím hledaným útočištěm, spásným přístavem, konečnou stanicí jeho veškerého bloudění. Ale o této části jeho hledání bude pojednáváno zase až příště.
Pane Poláčku, děkují za příspěvek, velmi čtivé do doby, než jsem narazil na, cituji: “Filozofie, jakožto nejvyšší lidské myšlení, zcela principiálně nikdy nemůže zůstat stát na jednom místě.“ Tomu teda moc nerozumím je nejvyšší lidské myšlení? To mi opravdu vzalo dech. Škoda (pro mě), že Esther Vilarová tu knihu napsala německy, zatím tímto jazykem nevládnu tak, abych si ji mohl přečíst. Nevíte jestli to nebylo vydáno např. v angličtině? Mějte se a těším se na pokračování!
Celý ten Váš článek mě jenom utvrzuje v tom, co jsem Vám psal již dříve. Je to jenom o „hledání“ a ne „nalézání“.
Pane Poláčku, já jsem opsala celý ten odstavec, kde Komenský o sobě píše jako o muži touhy, a z něhož je vidět, že existuje zřídlo dobra, potoky a řeky dobra, moře dobra, oceán dobra a tím zřídlem i oceánem je Bůh. My však k němu chodíme labyrintem neboť něco neustále odvádí naši pozornost. A někdy to bloudění trvá celý život. Neustále scházíme z cesty a znovu ji nacházíme.
„Vzdávám díky Bohu svému, jenž chtěl, abych po celý život byl mužem touhy a třebas mne při tom nechal upadnout do rozličných labyrintů, přece mně již dopřál většinou z nich vyváznout nebo mne již vlastní rukou přivádí k očekávání blaženého pokoje. Neboť touha po dobru, ať jakkoli nebo kdykoli vznikne v srdci člověka, je vždy potůčkem prýštícím ze zřídla dobra, Boha; a v sobě vždy je dobrý a cíl má dobrý, jen kdybychom ho dovedli užít. Ale na nás je vina, že nedovedem jít podle potoků a najít zřídlo, nebo svádějíce potoky v řeky, přijít k moři, kde je plnost a sytost dobra. Božské dobrotě musíme děkovat, že nás takovými oklikami našich labyrintů po skrytých nitích své moudrosti, nití Ariadniny, konečně přece vyvádí k sobě, k vlastnímu zřídlu i oceánu všeho dobra.“
Proč vlastně nebyla vytvořena nějaká lepší společnost? Proč se vše zdá tak povrchní? Protože nějaká lepší společnost nikdy nebyla myšlena vážně. Snad tu bylo pár lidí, co to mysleli poctivě, ale většina to rozhodně nebyla.
Člověk dokáže přesvědčit sám sebe, že má sociální cítění, horlivě o ideálech přesvědčuje i další lidi – ale ve skutečnosti se chce lépe najíst a mít větší šanci u té blondýny od vedle. Člověk rád mluví o spravedlnosti, ovšem v reálu se cítí znevýhodněn dědičnými privilegii někoho jiného, nebo chce narovnat ekonomické podmínky, ale ve skutečnosti se chce pouze pomstít někomu, kdo ho legálně okrádá.
Společnost, která zaměňuje jedinečnou individualitu člověka se zvířetem (které je také dobré a potřebné) se nemůže vyvinout do vyššího stupně, než je volný trh majetků a schopností. Společnost, která lidskou individualitu vůbec neuznává, se stane pouhou pyramidou uniformovaných mravenců s privilegovanou vrstvou na jejím vrcholu.
Jestliže člověk nerozumí svým potřebám, nebo tyto potřeby popírá, bude nevědomě ovládán. Člověk, který si nerozumí, bude mít vždy sklony k nenasytnosti a malichernosti. Jen těžko se může uskromnit a kultivovat. Tudíž upřímnost k sobě a práce na sobě je to hlavní, co schází. Posedlost zvířetem člověku brání, aby vnímal něco víc.
Pan Kosmel: bohužel, jak to vypadá tak ten Vilarové „Betörende Glanz der Dummheit“ vyšel opravdu jenom v němčině. Což je opravdu škoda – jinak je tato kniha už k mání volně v internetu, zadarmo ke stažení. Objevil jsem sice jednu anglickou stránku, kde je – po registraci – také možnost jejího volného stažení; ale obávám se, že ten text bude stejně zase v němčině. Pro jistotu ta stránka: https://abookstorage.com/3865690661?reg=de&status=unlimited_full_30days_promo&iqbalbook#CXWH2MUHZ.html
Samozřejmě dnes je už možno texty překládat ze všech jazyků, například s google-translatorem; ale to jsou ovšem hodně humpolácké překlady, bohužel.
—————————————
Co se té „filozofie jako nejvyššího lidského myšlení“ týče – ano, sám jsem měl trochu pochyby když jsem to psal, že to možná u někoho způsobí trochu zmatky 😉 – ale to „nejvyšší lidské myšlení“ má nicméně své dobré odůvodnění, filozofie (totiž ta pravá) na rozdíl od všech jiných věd nezůstává stát u toho, jak se nám věci jeví v našem vnímání, ale stoupá k jejich nejpůvodnějším kořenům („principům“, jak to nazvali už první řečtí myslitelé).
Příklad: fyzika může zkoumat dejme tomu pohyb těles nebo pohyb oscilujících částic; ale jenom filozofie může klást otázku, co je pohyb jako takový. Například podle Platóna se bytí (jakožto nejobecnější, absolutní kategorie) bezprostředně rozpadá (tj. skládá se) na „klid“ a „pohyb“. Z čehož pak Platón dál dialekticky odvozuje základní strukturu všeho jsoucího.
———————–
Co s pak toho „nalézání“ a „hledání“ týče – tak o tom bude až druhý (a možná ještě i třetí) díl mého komentáře ke Komenského „Labyrintu“. Takže konkrétněji až tam.
Pane Skočný, nevím, co tímto příspěvkem chcete světu sdělit. Chybí mi nějaká pointa, závěr. Na můj vkus je to moc sladké, naivní, ne Nietzscheovské! Chcete říct, jako že kdyby lidé chtěli… měli jsme již od počátku lepší společnost?
Paní Hájková: to samé, tím kde Komenský pro sebe objevil ten jediný, nepochybný „pevný bod“ – tím se budu zabývat v pokračování mých komentářů k „Labyrintu“, takže bude snad lepší s diskusemi na toto téma ještě chvíli vyčkat. Já jsem tu druhou část chystal vlastně na dnešek, ale podle všeho budu napřed muset napsat repliku na ten článek Druláka, to je aktuální záležitost.
Pane Poláčku, na té stránce, kterou jste mi poslal chtějí při registraci identifikační údaje k platební kartě. Slibují, že ji nebudou zatěžovat, že je to jenom pro ověření. Máte s tou stránkou zkušenosti? Je bezpečné jim to poskytnout? Dík.
Toto mi to píše: Validate Account
Your credit card will not be charged for validating your account.
Pane Poláčku, dobře děláte, Drulák (jeho replika na Plevu) je důležitější. Já tomu už začínám totálně nerozumět.
„NIKDY TO NEBYLO MYŠLENO VÁŽNĚ“
Tak tohle je opravdu vážné obvinění veškerého lidstva, pane kolego Skočný. 😉 – Ale obávám se, že máš bohužel naprostou pravdu. A že jsi tím dokonce opravdu trefil jádro věci.
Vlastně se tu přímo potkáváš s Komenským. To je přesně to co i on sám konstatuje (když ukazuje snažení všech těch filozofů, teologů, vládců a mudrců): ono to nakonec všechno jde do prázdna. Dokonce i u takového Šalamouna (kterému Komenský – snad jako jedinému – naprosto neupírá moudrost a dobré úmysly) nakonec všechno vede k ničemu, protože i on je nakonec z pravé cesty sveden jak špatnými rádci, tak ale i svody smyslového (a smyslného) světa. – Zcela konkrétně právě těmi „blondýnami“, čili harémem plným svůdných krasavic.
Máš bezpochyby pravdu v tom smyslu, že všechny dosavadní snahy zlepšit společnost mířily vlastně jenom na vnější stránku věci. Snad určitou výjimkou bylo křesťanství; v každém případě ve své původní, ježíšovské formě, která by opravdu ze všeho nejspíše odpovídala tomu tvému „upřímnost k sobě a práce na sobě“. Jenže: postupem času i to se nakonec u většiny převrátilo v opak, tedy jenom ve vnější rituály: v neděli do kostela, pomodlit se, vyslechnout si kázání, jít ke zpovědi – a jakmile se opustí brána do kostela, tak už se zase jede po starém.
Takže se svým důrazem na vnitřní stránku věci, na vnitřní proměnu máš samozřejmě pravdu; ale u tebe mi zase chybí objektivní stránka celé záležitosti.
Hned vysvětlím: ta „práce na sobě“, to je obsahově identické nejen s Ježíšem, ale například i se sokratovskou „péčí o duši“.
Jenže: jestliže Sokrates sám (snad, o něm toho víme jen málo opravdu přesně) zůstal jenom u té mravní výzvy po vnitřní metanoie, pak jeho následovníci, Platón a Aristoteles, už v každém případě věděli, že aby tato vnitřní proměna mohla být úspěšná v celospolečenském měřítku, tak že takovým způsobem musejí být nastaveny i ty vnější, objektivní podmínky. Tedy charakter celé polis, celé komunity, celého státu. Protože jinak tato metanoia, tato práce na sobě samém zůstane fakticky omezena jenom na několik výjimečně angažovaných jednotlivců. Kteří sice pak právem budou s despektem hledět na tu masu ostatních, kteří žijí povrchním způsobem existence – ale na samotné realitě se tím naprosto nic nezmění.
Zkrátka: k cíli vede nakonec jenom jednota obojího, jak vnitřní proměny tak ale i objektivních rámcových podmínek. Teprve když obojí bude zaměřeno stejným směrem, teprve potom je možno mít naději na úspěch.
Pan Kosmel: ta stránka samotná snad bude v pořádku (alespoň můj Kaspersky Internet Security, který je jinak velice striktním strážcem, na ní nehlásí nic podezřelého) – ale věc vypadá tak že oni chtějí nalákat zájemce na první měsíc zadarmo; nemohu zaručit že by potom nezačaly nabíhat nějaké měsíční poplatky.
Ale v každém případě: podíval jsem se na celou záležitost ještě jednou, a opravdu bohužel tato kniha Vilarové zřejmě nikdy nebyla přeložena do angličtiny. – I na této stránce je nakonec vidět jenom německý, nikoli anglický titul. Takže zřejmě by nemělo smysl tu něco riskovat.
„Kdyby lidé chtěli“
Máte pravdu, tak jednoduché to není. Je tady nějaký vývoj, který se nedá dost dobře obejít…
Snad mi odpustíte jeden citát: „Jen bez touhy po jednotlivých věcech jsme schopni poznat jejich univerzálnost.“ Eduard Tomáš
To zní tak trochu asketicky, ale není tomu tak. Představte si, že člověk má k dispozici poklad, ale vůbec si ho neužívá, protože drží v hrsti několik zlatých mincí. Nechce se jich vzdát, jsou přeci tolik hodnotné a jsou jeho! Myslí pořád na svoje mince a vůbec se nevěnuje pokladu. Pořád myslí, že má málo a touží mít víc. Nebo třeba nějaký krásný obraz. Já si mohu užít všech obrazů, které se mi líbí (pravda, kromě těch v soukromých sbírkách). Když budu věnovat pozornost jenom tomu obrazu, co vlastním, tak mě ten obraz omrzí, i kdyby byl skutečně krásný. Když budu myslet na to, že nemohu získat nějaký jiný, taky se nebudu cítit dobře. Takže si myslím, že je vhodné mít nějaký vlastní obraz a jindy jít třeba do galerie. Nemusím vlastnit všechny obrazy.
Když to převedu do ekonomie, tak je mnoho lidí, kteří mají reálně málo, ale pak jsou i lidé, kteří mají mnoho, ale stejně jim to nestačí. Nevědomé nutkání mít co nejvíc, zajistit se, odvodit svoji hodnotu od majetku – jim ve skutečnosti úplně zničí život. Naprosto zřejmé je to u části lidí, kteří „vyhráli“ velké peníze. Sklenice je prostě buď poloprázdná nebo poloplná, takže se snažím přemýšlet nad tím, co mi postačí a radovat se z toho, co je. Když nad tím, co mám, přemýšlím pouze občas, prožívám a užívám to, co je. A stejně tak i s budoucností – jestliže o něco přijdu, pak je na cestě již něco dalšího.
Copak se ve skutečnosti někdo dokázal proti všemu zajistit? Vždyť nic nemáme, můžeme jen prožít. Se vším, i s tím negativním.
Jopole, souhlasím s Tebou v tom, že vnější podmínky mohou ledačemu dopomoci. Ono to není tak, že bych si toho nebyl vědom, jenom zdůrazňuji to, čemu není věnována pozornost. A vnější podmínky jsme vylepšovali až nad míru. 🙂
Vnější podmínky jsme vylepšovali až nad míru…
Možná jak pro koho, ale obecně platí, že člověk, který se má příliš dobře a má přílišnou volnost, dopadne jako Puškinův Oněgin:
„Ne: brzo ustydly v něm city
a omrzel ho světa šum.
I krasavic byl brzo sytý,
dav sbohem zevšednělým snům.
I nevěra ho unavila,
z přátelství lhostejnost jen zbyla,
vždyť nelze přece tolikrát
s paštikou biftek jísti rád
a šampaňským to zalévati
a mluvit vtipně cokoli,
když hlava přec jen rozbolí.
A třeba za zbojníka platil,
i hádek syt byl nakonec,
i olova i šavle přec.“
Paní Hájková, máte naprostou pravdu (nebo má pravdu Oněgin 🙂 ), že pomíjivé věci člověka natrvalo neuspokojí. Snad i proto, že se stále opakují, ale trvalá spokojenost v tom není.
Nechci zbytečně psát o sobě, ale když byla zmíněna ta bolavá hlava: včera jsem byl u zubařky „na zákroku“. Nikterak jsem netrpěl, ale samozřejmě se mi tam nechtělo. Když jsem pak odcházel z ordinace, dal jsem si asi 15 minut procházku, namísto toho, abych se svezl (Hamáčkovi to prosím neříkejte). Prostě bylo hezky slunečno a stromy rašily… Tak já si myslím, že o tom to je. Mít dobrou zubařku a být otevřen životu. Nevlastnit život, pak je to opravdu dar. Zdravím!
Pane Poláčku, dík za tip na Vilar, našel jsem sice jenom jednu kapitolu a prolouskal ji mojí lámanou němčinou a jsem okouzlen, už jenom kvůli takovým skvostům: Dummheit darf also nicht länger mit Ignoranz (Unwissenheit) verwechselt werden: Bildung (Wissen) kann man kaufen, Intelligenz nicht.
Kinderbriefen an Gott, “mein Vater ist sehr gescheit. Vielleicht könnte er Dir helfen?”
Musím ji někde sehnat. Našel jsem od ní asi 30 jiných titulů. Nevíte, píše stejným (tj. skoro naučným) všechno?
Pane Skočný, nebudete mi to věřit, ale hned po pár odpovědích z minula jsem Vás přesně tipoval k „této“ kastě?. Já k ní osobně také trochu tíhnu ale spíše dle jiných „guru“ a méně „mysticky“. A mimochodem, Janečkové „celostránkové“ inzeráty v denících k lepšolidem nepřispěly?.
OBECNÉ A JEDNOTLIVÉ
Já jsem to chtěl zmínit už minule – Hegel rozeznával tři základní stavy věcí: obecné, individuální, a konkrétní.
Individuální – to jsou věci v jejich bezprostřední, fyzické, smyslové přítomnosti. Čili v daném příměru by se jednalo o jednotlivé zlaťáky. Nebo o ten jeden obraz – ovšem právě jenom v jeho bezprostřední jedinečnosti, tedy v tom smyslu že je na něm dejme tomu zobrazený tulipán.
Obecné – to by zřejmě odpovídalo tomu Tomášovu „univerzálnímu“. Tomáš tedy doporučuje (či požaduje) odpoutat se od toho jednotlivého, abychom získali náhled onoho univerzálního, respektive obecného.
Ovšem – Hegel říká něco trochu jiného. Hegel říká: jak je to jednotlivé omezené jenom na svou bezprostřední, individuální, smyslovou jsoucnost, tak stejně tak to „obecné“ je neúplné. Je neúplné, protože je jenom abstraktní; a chybí mu zase všechno to, co má to jednotlivé.
Takže podle Hegela je jediným skutečně pravým stavem ono „konkrétní“ – které je vědomým spojením, syntézou obou předchozích stavů, jednotlivého a obecného.
To znamená: když u toho obrazu dejme tomu teoretickou analýzou překročím rámec jeho bezprostředního ztvárnění, pak za tím tulipánem spatřím nějakou vyšší, univerzální uměleckou ideu. To je sice dozajista pokrok; ale pokud zůstanu jenom v této obecné, univerzální rovině, pak všechno zůstane jenom ve sféře abstraktní, suché teorie. Musím tedy dokázat spojit obojí: jak bezprostřední vizuální požitek z právě takto vyobrazeného tulipánu – tak i vyšší vědomí a pochopení jeho (univerzální) umělecké ideje.
Pan Kosmel: tak bohužel musím se opravit, ta kniha opravdu není k mání zadarmo, zmýlily mě ty poukazy na náhled zadarmo. Objevil jsem ovšem jeden další link, kde jak to vypadá je možno si ten text přece jenom stáhnout – pro členy. Samotné členství je zřejmě zadarmo, jenom s registrací. A – je to anglicky; ale bohužel tam není možno vidět, jestli i ten samotný text snad přece jenom také není převedený do angličtiny. Musel byste se tam buď přihlásit, nebo přinejmenším v tom fóru zeptat (jestli je tam možno klást otázky bez registrace: https://d0wnl0ad.net/v6/preview/?pid=6&offer_id=26&ref_id=8c148d685e4ca85d19f573MyrjTnRu3t_e6cef1e4_c28f910b&sub1=26862&keyword=Betörende%20Glanz%20Der%20Dummheit%20-%20Esther%20Vilar
Jinak je tuto knihu možno (v němčině) koupit i v českých knihkupectvích; nejlevnější cenu jsem našel tady: https://www.megaknihy.cz/odborna-naucna/5311656-der-betorende-glanz-der-dummheit.html
Je to opravdu mimořádně levné, viděl jsem i cenu dvakrát tak vysokou.
Literární styl autorky: bohužel nemohu porovnat, jiné knihy jsem od ní nečetl. Ona se proslavila hlavně svým – antifeministicky zaměřeným – „Der dressierte Mann“, ale to jsem nečetl.
Pokud byste tu knihu tedy opravdu četl: pokud mohu doporučit, nenechte se odradit jejím opravdu trochu suchým stylem. 😉 Jak jsem sám už napsal, mně se to dost dlouho zdálo nemálo suchopárné – až jsem najednou prožil ten okamžik osvícení, když jsem pochopil, že ona vidí svět přesně tak, jak jsem ho viděl i já. Je nutno za těmi jednotlivými líčeními hlouposti tohoto světa spatřit hlubší rovinu jejího vyprávění, totiž její hlubokou touhu po pravém, pravdivém, skutečným duchem a skutečnou inteligencí naplněném světě.
Pane Poláčku, dík za odkaz, zas chtějí tu zatracenou kartu a již jsem risknul i to nebezpečí, a bylo my sděleno že se nedá autorizovat. (asi jím česká nevoní, i když s ní normálně na Ebay, Amazom … platím bez problému). Ta cena 389,-Kč je výtečná. Bohužel v němčině si to nevychutnám. Tu zmíňovanou jednu kapitolu jsem „lámal“ celé dopoledne a moc si z toho neodnáším ?
Pane Kosmele, nedá se nic dělat, jsem odhalen. Pak už tedy víte, co se ode mě dá čekat.:-) Janeček je podle mého takový zvláštní člověk, to jde tak trochu mimo mě.
Pane Skočný, úchylka je to tak jako tak, co se dá dělat☹. Každý jsme nějací?.
:-)))))
Tak jsem se podruhé, po velmi dlouhé době, dal zase do čtení Labyrintu od Komenského; musím říci, že ten jistý Komenského pesimismus mi je nepříjemný více než dříve; i když zase na druhou stranu, když člověk čte něco po dvaceti letech, je zajímavé pozorovat, jak ho upoutávají jiné pasáže a všímá si i věcí, které dříve prošel bez povšimnutí.
A co mě například zaujalo je pasáž, kdy lidé vybírají před Osudem (nádherně personifikováno), jaké činnosti se budou ve svém životě věnovat. Tedy že se bez rozmyslu chápou toho, co je jim předkládáno a co se namane, kdežto Komenský jako filosof musí správce, tedy Osud, požádat, aby nejdříve směl zkoumat a až potom si něco vybral, což je mu umožněno. Na tom je zvláštní například to, že Osud je pouhým správcem, on nikomu neurčuje, čím bude, jsou tu pouze určité možnosti a lidé na ně bez rozmyslu a zřejmě i bez pochopení vztahují své ruce. A další zajímavá věc, když tedy je Komenského žádost akceptována, Osud sám mu podává lístek s úkolem „dívej se“. To se dá interpretovat i tak, že na základě toho, co si Komenský přál, je mu přidělen jeho osud, tedy osud pozorovatele. Lidé se tedy sami chápou toho, co budou prožívat, aniž by tomu pořádně rozuměli; kdo však má konkrétní přání, tomu Osud vyjde vstříc.
Tak napřed k tomu Komenského skepticismu: ano, to je přesně to o čem jsem sám psal, že se mi napřed dost dlouhou dobu zdálo že Komenský všechno na tomto světě vidí až příliš negativisticky, a to sice paušálně negativisticky.
Ale potom jsem si uvědomil, že on v rámci svého konceptu vůbec nemůže jinak (stejně jako jinak nemohla Esther Vilarová). Komenskému (a vlastně Vilarové) se jedná o to ukázat, že vedle toho profánního a povrchního jsoucího světa jsou tu k mání ještě i jiné, lepší alternativy. Tato lepší alternativa (kterou ovšem oba vidí někde jinde) – ta je ovšem napohled nezřetelná, neviditelná, je velice obtížně uchopitelná; a tak se k ní oba propracovávají prakticky cestou negace. Vlastně čistě dialektické negace, kdy tím jak odhalují omezenost přítomného světa, ve všech jeho součástech, tak tím prakticky přinutí tento svět sám, aby ukazoval přes sebe, přes své hranice, přes svou vlastní omezenost. A teprve po tomto aktu negace mohou přistoupit k pokusu o pozitivní vyjádření toho, o co se jim jedná, tedy té lepší, ryzejší alternativy.
OSUD A VOLBA ČLOVĚKA
Ano, tohle je velmi zajímavá záležitost, s tím jak to čemu se říká „osud“ je na jedné straně slepá, nahodilá záležitost – ale na straně druhé velmi úzce a bytostně souvisí s charakterem daného jedince, a jeho „osud“ je tedy zároveň jeho vlastní volbou.
Krásně – a vlastně velmi poeticky – tento vztah nahodilosti a zákonitosti vyjádřil už Platón, když napsal, že „vřeteno nutnosti se otáčí, ale každý volí svého vlastního démona (daimon)“. – Nejsem si teď zcela jistý, jestli to bylo „vřeteno nutnosti“ nebo „vřeteno osudu“, ale na tom víceméně nesejde.
V každém případě i Platón vidí to, že člověk je na jedné straně uchopen, polapen mechanismy dějů, které jsou dány nezávisle na něm; ať už jsou tyto mechanismy a události předurčeny Sudičkami, či jakkoli jinak.
Ale na straně druhé – každý si sám volí svého „démona“; což byla v řecké mytologii jakási bytost někde mezi člověkem a bohem, a v dané souvislosti se jedná o to, že pro daného jedince je to jakási vůdčí duchovní figura v jeho životě. Takže jakého konkrétního daimona si dotyčný jedinec sám zvolí, tak tím směrem bude také ve svém životě veden.
Ano, zdá se, že se po předložení té negativní alternativy ukazuje v knize nějaká lepší alternativa.:-))
Je to zřejmě úmysl autora, ale přesto mi tam cosi neladí. Totiž ona světská marnost je nějak nedomyšlená. Nemá to být kritika autora, kdo ví, jak bychom smýšleli, kdybychom prožili jeho život; ale chybí tam jakési smíření, možná bych řekl až akceptace. Totiž nejde dohromady, jestliže člověk napíše, že se ve všem projevuje Bůh, s tím, že je v životě jen marné pachtění. K čemu by pak ten život byl? Komenského přivedl jeho život k duchovnímu poznání, byl to tedy marný život? Z toho úhlu pohledu by se naopak dalo říct, že ona marnost nebyla žádnou marností, ale byla naopak velice smysluplná.
No – tady máš naprostou pravdu, právě tohle se chystám tematizovat v dalším pokračování mých úvah na dané téma, ve druhém, možná dokonce až ve třetím, v tuhle chvíli sám ještě přesně nevím jak se celá ta věc vyvine. Takže prozatím k té tvé myšlence tady nepřipojím žádný další komentář, jak říkám všechno přijde až v příslušném textu.
Pane Poláčku, uvádíte: „jeho „osud“ je tedy zároveň jeho vlastní volbou“. Takovou blbost bych od Vás; u mě renovovaného filosofa, nečekal. Opravdu si myslíte, že člověk má svobodnou volbu? To jste mě zklamal. Ani kdyby se picnul nebyla to jeho svobodná vůle a volba.
Pane Poláčku, toho Ježíše, do koše! Nebo jste se na stáří stal apologetik katolicismu?
Poláčku, smysl života je také jedna z fikcí. Život se asi nejvíc přibližuje, nevím který (ne)filosof to řekl, nějakému balancování mezi nudou a utrpením při hledání ne „vaší pravé pravdy“ ale prchavého štěstí. První věta Anny Kareniny mluví za vše (kníže byl dobrý pozorovatel). Nejlíp se s tím vyrovnává dle mně malá skupina tzv. badatelů, kteří po 14-hod pobytu (badání) „někde“ při návratu domu neví kde zaparkovali auto a proto jdou příště raději městkou dopravou. Jinak se mi také libí takové novodobě přístupy, jako např. Flow, Mindfulness, MBSRS …
Víc Vám k tomu dle mně může určitě dodat pan Skočný nebo p. Janečka?, nejsem si ale jist, zda docela odideologizovaně, i když na druhé straně co není „ideologie“?
Zdravím Vás přátelé – známí ze stránek DR i zatím neznámí. Omlouvám se že ruším zajímavou diskusi byť vpodstatě nemám k Vámi z různých stran nasvícenému už co dodat.
Jen mne napadá že možná ani není lehkých osudů, i když některé nepochybně jsou (se nám jeví) zjevně velmi těžké. Jiné mohou být těžké zdánlivou (prozatímní?) lehkostí… A kdybychom si mohli „vybrat“, dokázali bychom to lépe? Nebo – pomohlo by nám to lépe porozumět? Někdo z Vás asi namítne: je vůbec čemu se snažit porozumět? Nevím. Snad aspoň tomu, že tíže našich osudů bude propojená, i kdybychom se snažili vybrat pro sebe samé to nejlepší „zboží“:-)
Tak tedy v první řadě zde vítám pana Nusharta; pro stálejší účastníky diskusí na DR zdůrazňuji – aby snad nedošlo k omylu – že se jedná o pana Nusharta Jaroslava, který tedy tímto do našich (veřejných) diskusí vstupuje zcela nově. A přes jeho skromné prohlášení, že „nemá k námi nasvícenému už co dodat“ jsem přesvědčen o opaku; totiž že k našim diskusím přispěje mnoha nevšedními a inspirativními náhledy.
———————————
Co se těch „osudů“ a „porozumění“ týče; napřed tedy k té lehkosti a nelehkosti vlastního osudu. Na straně jedné jsou samozřejmě lidé, jejich životní osud byl či je naprosto výjimečně těžký. Až přímo krutý. O tom nemůže být sporu. Ale na straně druhé se říká, že „každý si musí nést svůj kříž“. To jest: pro každého je ze všeho nejtěžší právě ten jeho vlastní život.
A ještě jedna zajímavost z psychologického výzkumu: američtí výzkumníci svého času udělali dost obsáhlý výzkum právě o tom, jak lidé snášejí své osudy. (Pokud mě neklame paměť, byl to dokonce výzkum na dvojčatech, která byla po narození od sebe oddělena, a vyrůstala ve zcela odlišných podmínkách.) A skutečně se ukázalo: to jak kdo proplouvá svým životem, to skutečně daleko více nežli na vnějších podmínkách záleží na vlastním přístupu dotyčného. Tedy na tom, zda on sám svůj život pojímá pozitivně, s optimismem – anebo naopak, jestli si on sám celý svůj život začerní svým pesimismem. Z těchto zkoumaných osob byly takové, které stíhala jedna rána osudu za druhou; a přesto se tito jedinci ukázali být „vstávajícími panáčky“, po každém takovém úderu se po krátké době zase vzpamatovali, zase nalezli půdu pod nohama, a s nezdolnou životní energií kráčeli svým životem dál.
Tolik tedy k té otázce snadnosti či nesnadnosti – vlastního – osudu.
Ovšem co se těch „lehkých osudů“ týče: tak tady mně spontánně v paměti vyvstává vzpomínka na Kunderovu „Nesnesitelnou lehkost bytí“. U Kundery samotného to snad bylo spíše o něčem jiném; ale to samotné slovní spojení nás poukazuje na to, že zdánlivá „lehkost“ bytí či našeho života může být hodně velkou iluzí, a může se snadno stát velmi nesnesitelnou. Když totiž tento zdánlivě lehký život postrádá nějakou skutečnou substanci, která by mu propůjčila zakotvení, oporu a smysl.
OSUD A VOLBA
Pane Kosmele, bez ohledu na mé vlastní filozofické schopnosti či neschopnosti, snad jste mohl zaznamenat, že tu myšlenkovou figuru o „otáčejícím se vřetenu nutnosti“ a o „vlastní volbě svého démona“ vytvořil Platón – a to byl opravdu velký myslitel bez jakýchkoli pochyb. A tento jeho myšlenkový model nakonec dovršil stejně tak velký (německý) filozof Hegel, se svou dialektikou svobody a nutnosti.
V dnešní době se sice stalo vysloveně módou naprosto a zásadně popírat svobodnou vůli člověka; ale to je důsledkem právě toho, že současné lidstvo naprosto ztratilo schopnost dialektického, respektive vůbec filozofického myšlení. A toto myšlení bylo vytěsněno plochým pozitivismem.
Ano, jistě – z jedné strany je možno vysledovat determinaci psychických procesů a mechanismů až do posledního detailu. Jenže – právě že jenom z jedné strany. Ale ona je tady vždy přítomna ještě strana druhá – totiž jedinečná schopnost lidského ducha povznést se nad jakoukoli determinaci, právě svým uvědoměním si kauzálních řetězců, a jejich volným a kritickým přehodnocením.
Zcela jednoduše řečeno: logika (stejně jako dejme tomu matematika) sama nepodléhá determinaci materiálními kauzalitami. Pokud je tedy člověk činný ve svém duchu, potud se vymaňuje z dosahu těchto ryze materiálních kauzalit.
A co se toho obrazu Ježíše týče: ano, bylo mi předem jasné, že zdaleka ne všichni tento výjev dokáží pochopit. Někteří k tomu dorostli; jiní ještě ne.
K tomu mohu vlastně jenom citovat to co jsem napsal k definici fundamentalistů: fundamentalista je ten, kdo vidí jenom to co vidět chce. A nevidí nic, co vidět nechce.
A ostatně pane Kosmele, za tu dobu co jste tady jste si snad mohl povšimnout, že vždy vedu zcela zásadní dělicí linii mezi původním Ježíšem Nazaretským – a mezi jeho obrazem, jak byl vytvořen v další, pozdější křesťanské tradici. Ježíš sám o nějakém katolicismu neměl ještě vůbec žádné ponětí; je tedy opravdu značně nepřípadné ho spojovat s nějakou „apologií katolicismu“.
Myslím si, že daimon, o němž mluvil Sokrates, latinsky genius, je totéž, co duch. Můžeme si myslet, že si ho člověk volí nebo naopak, že duch si volí člověka.
Pane Poláčku, přesto, že se dovoláváte Platona a Hegela mi přijde tvrzení v 21. století že člověk jedná na základě svobodné vůle, racionálního rozhodnutí a podobných nesmyslů ve světle poznatků daleko „vědečtějších“ disciplín, než je filosofie, je podle mě stejné jako tvrdit že existuje bůh. Dokázat nejde ani jedno ale oboje je blbost.
…Můžeme si myslet že muž si volí ženu; nebo naopak:-)
Ano, pane Nushart, tak nějak☹. A navíc, je to jenom chemie!
Čili svět podle vás funguje čistě na chemickém základě, pane Kosmele?
Je to chemie, nebo skoro chaotické pálení neuronálních sítí, nebo stav přechodné dynamické stability hmoty po souhře náhod a evolučních tlaků, nebo… Záleží odkud a skrz jaké brýle se chceme nebo zrovna můžeme dívat. Ale jsme to kdosi jako my, kdo se dívá(a je odkázán na své hypotézy o viděném, a trápí se že ty hypotézy zase nesedí… možná podle „svého daimona“?)
No ano, paní Hájková, obecně se uvádí že římský „genius“ byl ekvivalentem řeckého „daimona“; a podobnou roli hrál například v předislámském arabském světě „džin“ (který byl po příchodu islámu ovšem dosti degradován ve své působnosti). Ovšem: ten genius a džin, to byli v prvé řadě ochranní duchové (přičemž římský génius byl výhradně ochranný duch muže; zatímco u žen podobnou funkci zastávala bohyně Juno) – zatímco role toho řeckého „daimona“ byla asi poněkud komplexnější; přinejmenším v té podobě, jak ji podává filozof Platón.
K tomu si musíme připomenout, že tehdejší helénistický svět neměl žádný závazný, univerzálně platný kánon ohledně mytologie. V zásadě platil „seznam“ hlavních bohů který vytvořil básník Hésiod; ale jejich konkrétní pojetí bylo tradováno především řeckými mýty, které se mnohdy značně lišily. Navíc jednotlivé polis měly i své vlastní ochranné bohy. Takže jak řečeno s tím „daimonem“ je to u Řeků poněkud nejisté, v každém případě Platón ho evidentně nepojímal jenom jako jakéhosi ochranného ducha, nýbrž jako (polobožskou) bytost, která člověka vede určitým směrem. A zřejmě tito duchové měli sami svou vlastní individualitu, to jest nebyli stejní jeden jako druhý, ale právě z té Platónovy formulace „každý si vybírá svého daimona“ je nutno usuzovat, že každý byl jiný, a tedy jak řečeno každý toho kdo si ho zvolil ho pak v životě vedl zcela určitým směrem.
Paní Hájková, ne úplně a jenom chemický, jak jste si všimla, pan Nushart to doplnil o pálení neuronálních sítí a tam se skrývá kromě chemie i trochu elektromagnetismu?.
CHEMIE DUŠE
Takže pan Kosmel se domnívá, že všechno lidské je nakonec jenom chemie. A že současné vědy prý všechno vědí lépe nežli všichni velcí myslitelé celé evropské tradice dohromady.
Jen tak pro zajímavost: v době přechodu od středověku k novověku se tehdejší vědci domnívali, že člověk je v podstatě jenom čistě mechanický stroj. A že ho jako takového bude také možno napodobit, vytvořit. – No, jak známo, s těmi pokusy o „mechanického člověka“ to nedopadlo příliš dobře.
A všechny ty současné „vědy“ na tom nejsou v daném ohledu příliš lépe. Přesněji řečeno: i ty dnešní vědy se stále tak nějak snaží vytvořit svého „mechanického člověka“. Jejich metody jsou samozřejmě už mnohem detailnější a propracovanější než někdy v 18. století; ale konec konců za tím stále stojí ta samá víra, že lidská duše funguje v zásadě lineárním, tedy mechanickým způsobem; a když se nám jenom podaří tyto mechanismy odhalit a zreprodukovat s dostatečnou přesností, že pak už budeme definitivně „znát člověka“.
Daleko přesněji podstatu této záležitosti asi svého času vystihl populární český psychiatr dr. Plzák (tedy muž vzdělaný právě moderní vědou), když zcela upřímně konstatoval: „Psychiatr nerozumí lidské duši. Psychiatr jenom pozná, co je v ní špatně.“ A k tomu pak ještě připojil, že „podle mě je to tak i dobře“. Tedy to, že psychiatr konec konců lidské duši nerozumí, a zřejmě ani nikdy neporozumí. Protože právě tím „úplným porozuměním“ by z ní udělal jenom mechanickou hračku, robota.
Uvědomme si (pokud už tedy chceme na celou věc hledět čistě z hlediska vědy), že potenciální počet všech možných neuronálních propojení v lidském mozku je větší, než množství všech elementárních částic v celém vesmíru!! To znamená: lidský mozek (a tedy i lidská duše v něm usídlená) je ve své potencialitě, ve svých možnostech větší než celý materiální vesmír! Tady se okamžitě ukazuje, jak marné jsou snahy tuto lidskou duši uchopit prostředky a nástroji pozitivistických věd, které jsou principiálně omezeny právě jenom na čistě hmotnou skutečnost.
To znamená, pane Kosmele: všechny tyto „exaktní“, pozitivistické vědy se – v jejich aplikaci na lidskou duši – zcela zásadně dopouštějí metodologického redukcionismu. Zcela obecně: my nemůžeme žádný fenomén adekvátně vysvětlit prostředky pocházejícími z nižší evoluční respektive systémové úrovně. To jest: už ani komplexní matematickou rovnici nikdy nepochopíme v jejím specifickém významu, když ji rozložíme na jednotlivé (primární) číslice. My nikdy nepochopíme gotickou vznešenost Svatovítské katedrály, když ji rozebereme na hromadu kamenů. A my nikdy nepochopíme (respektive neuchopíme) tajemství lidské duše, když ji redukujeme na sumu chemických procesů, respektive neuronálních vzruchů.
Toť vše; opakuji ještě jednou, k adekvátnímu uchopení každého fenoménu je nutno používat prostředky, které jsou skutečně odpovídající jeho vlastnímu charakteru, jím dosaženému stupni komplexity.
Je to sice vytrženo z kontextu: „ale konec konců za tím stále stojí ta samá víra, že lidská duše funguje v zásadě lineárním,“ ALE domnívám se, že je v tom dost podstatného, vše je to jenom ta Víra, a nic jiného jsem pane Poláčku nikdy netvrdil. Vše jsou to jenom povídky. O tom mechanickém člověku to máte trochu popletené, to „Filosofové“ to tak pojali na základě „objevení“ některých přírodních zákonů a ne obráceně!
Další vytržení z kontextu: „To jest: už ani komplexní matematickou rovnici nikdy nepochopíme v jejím specifickém významu, když ji rozložíme na jednotlivé (primární) číslice.“ Matematiku si vymysleli matematici, aby si mohli hrát. Fotbalovým pravidlům také všichni nerozumí.
Ze všeho, co tvrdíte to vše, boha, duší atd. může pochopit jenom velký filosof a já říkám že je to prdlačka, jako všechny povídky, příběhy apod.
Pane Poláčku, to přesné číslo o těch elementárních částicích a synaptických kombinacích je od Platona nebo Hegela ☹?
Nikoliv, pane Kosmele; toto číslo nám dodaly současné exaktní vědy. 😉
Nebude „věřit“, ale já si to také myslel.
Poláčku, to že se láska je chemie (vždyť ten Ježíš se z toho obrazu tak „laskavě“ dívá), upálit ty vědce, vždyť podobné nesmysly o kulaté zemi jsme tu už zažili a víme, jak to dopadlo. Pane Poláčku lidské a někdy i vědecké poznatky vždy byly a vždy budou nějakým náboženským(filosofickým) fanatikem zneužito. Pro mě je filosofie = náboženství. Na názvu tolik nezáleží, podstata je stejná. Je sice pestřejší z hlediska různosti názorů (nevím přesné „číslo“ náboženství a sekt) ale o to zmatenější, bych dodal ať se Petrásek nezlobí za zneužití slovního obratu.
Sry, v předchozím my vypadlo oslovení.
Paní Hájková, „k základům fungování světa“, jak se ptáte, tak do hloubky to Bohudík neumím (kdybychom dík Vám podobným tady neměli několik tisíc let zatmění, možná jsem sloužil, teda na základě díky Vám neexistujících vědeckých poznatků). S tím budete muset na Duku nebo Halíka. Jmenování tu ještě sice nechodí ale vzhledem k nastolovaným tématům panem Poláčkem se tu brzy objeví. Takže chvilku strpení! Kristus také trpěl!
Xxx
Pane Kosmele, kdyby do našich diskusí a hovorů vstoupil pan Halík, považoval bych to v každém případě za jejich obohacení; a pro nemalou intelektuální výzvu. – Z důvodů které blíže objasním v mém programatickém článku „O co jde?“
Co se Vašeho srovnání filozofie a víry týče: no jistě, svým způsobem je všechno předmětem (resepktive produktem) víry.
Já například věřím, že tyto webové stránky objektivně existují (ačkoli nemám žádného důkazu že nejsou jenom produktem mých představ); stejně tak věřím že reálně existuje nějaký pan Kosmel; a že písmenka a věty zde se pod jeho jménem objevující nejsou jenom produktem nějakého internetového (ro)bota.
Zkrátka: my se vždycky nevyhnutelně pohybujeme v pravděpodobnostním, probabilistickém světě. Tomu se nevyhneme. A všechny obrazy které si o tomto světě děláme konec konců nejsou nic jiným nežli naším pokusem, naší snahou nějak si utřídit ten o sobě nepochopitelný fakt naší živoucí přítomnosti v něm. I ta takzvaná věda je nakonec jenom jedním z těchto pokusů; a sotva je možno tvrdit, že pokusem nejúspěšnějším. Ta svých úspěchů dosahuje jenom v čistě fyzikálním, předmětném světě; ale za jeho hranicemi velice rychle ztrácí dech.
Pane Poláčku, s uvedeným „Ta svých úspěchů dosahuje jenom v čistě fyzikálním, předmětném světě; ale za jeho hranicemi velice rychle ztrácí dech.“ 100 % souhlasím. A za těmi „hranicemi“ se toho chopí Dukové a Filosofové???
Pane Poláčku, co taková matika, kde tam vidíte fyzično a (před)(za)materiálno a podobný oborů bude asi víc mimo náboženství. Myslím, že jste to již znamenitě „zkomplikoval“ těma „čísly“ ty „komplexní rovnice“.? Nemyslel jste něco jiného a nepřeklepnul se?
Především, pane Kosmele, opravdu nemyslím že je záhodno do stejného hrnce vkládat „Duky a filosofy“. I když je samozřejmě i celá řada velmi špatných filozofů. 😉
Co se toho poměru matematiky a materiálna týče: tak to je ovšem velmi složitý, ale zároveň velmi zajímavý problém. (A ostatně, tento problém je ovšem v prvé řadě doménou filozofů; takže jak je vidět, bez nich se přece jenom tak zcela neobejdeme.)
Ale já jsem v dané souvislosti matematiku vnesl do hry především ze dvou důvodů. Za prvé jsem tím chtěl doložit, že jsou věci tohoto světa, které jsou nepodmíněné. To jest, nejsou podmíněné našimi vlastními subjektivními vlastnostmi nebo předpoklady. Matematická rovnice 1+ 1 = 2 platí zřejmě stejným způsobem pro každého (pokud není psychicky natolik narušený, že už zcela ztratil schopnost vnímat realitu).
A za druhé moje zmínka o komplexních matematických rovnicích poukazovala na to, že dokonce ani ve sféře natolik exaktní vědy jako je matematika nikam nedojdeme, když komplexní fenomény rozložíme, zredukujeme jenom na jejich prvočinitele. Protože se tím pak dostáváme o úroveň níž. A proto ani není možno fenomény natolik komplexní, že na jejich uchopení postačí jenom pojmový a myšlenkový aparát filozofický, v dostatečné míře uchopovat a vysvětlovat prostřednictvím pozitivistických, exaktních věd. Ty na to prostě nestačí. Ty se svým aparátem dosáhnou jenom po určitou hranici; ale ne dál. Ne výš.
Já sice matematice příliš nerozumím, ale vím, že například geometrie je eukleidovská a neeukleidovská. Každá vychází z nějakých axiomů. Která geometrie je vlastně ta pravá, čili která popisuje skutečnou realitu? Pokud eukleidovská, proč potom vznikly ty další?
Pane Poláčku, budu pokračovat ve vytrhávání z kontextu a poukazování na to jak mě čím dál, tím víc jako „renomovaný“ Filosof, no nechci používat tvrdší slova, ale řekněme třeba nepřesvědčujete a proč ty Vaše a jiné Filosofické povídačky jsou jenom povídačky. Tak za 1: „Matematická rovnice 1+ 1 = 2 platí zřejmě stejným způsobem pro každého (pokud není psychicky natolik narušený, že už zcela ztratil schopnost vnímat realitu).“ Tak s tím nesouhlasím ani náhodou. Jako vy, nebo který jiný Filosof, jste rozhodl že něco jako 1 bude existovat nezávisle na lidech, na mně. Tak to teda, na to bych se podíval. Pokud mi nevysvětlíte, co je 1 a a co „+“ a co 2, opakuji ani náhodou. Nevím dokonce ani jestli když mi to vysvětlíte a nepřesvědčíte s tím budu souhlasit. Pro doplnění Filosofického vzdělání bych doporučil hezký zpátky na fildu, nebo alespoň si něco progooglit, proyoutubovat. Např. navrhuji pro začátek: doc. RNDr. Ivan KUPKA, CSc. – Existujú vôbec čísla? Nezávisle na nás, na mně? https://www.youtube.com/watch?v=YAZlIffDeEg
Za 2.: „Ty se svým aparátem dosáhnou jenom po určitou hranici; ale ne dál. Ne výš.“ Ano, ano, výš a výš na nebesa, k bohu ale také vše do cloudu?. Ano, jak jsem naznačil již výše do cloudu, na google na youtube, na wiki chodí tam i pí Hájkové, když to neříkají ženské v prodejně.
Xxx
Pane Kosmele – ne že byste neměl tak docela nepravdu. Jak jsem sám napsal, ten vztah matematiky k materialitě (realitě) je sám o sobě velice zajímavý, a dozajista by bylo možné si o tom dopodrobna popovídat.
Ale: tady jsem ten příměr s matematikou použil ve zcela j i n é m kontextu. Pokud tohle nepochopíte, je zbytečné o věci dále diskutovat.
Ještě jednou: tady se jedná výhradně o otázku r e d u k c i o n i s m u; ten příměr s matematikou měl sloužit jenom k pochopení toho, že opravdu není možné, není přípustné fenomény tohoto světa vysvětlovat adekvátně tím způsobem, že je rozložíme na jednotlivé prvočinitele.
Zkusím Vám dát ještě jednu pomůcku: najděte si v internetu něco o „emergentnosti“. To je právě toto, jenom z opačné strany: jak z jednodušších elementů – jejich vzájemnou kombinací – vzniká principiálně nová kvalita, jejíž podstatu není možné pojmout, pochytit jenom analýzou těch výchozích elementů.
Euklidovská (nebo eukleidovská) geometrie se vztahuje na náš běžný, trojrozměrný prostor a svět. Konkrétně součet úhlů v trojúhelníku tu tvoří vždy 180 °. Tohle ale neplatí v (Einsteinově) zakřiveném prostoru. V tomhle prostoru se zkřiví i ten celý trojúhelník; a součet jeho úhlů tedy už naprosto nemusí dát těch 180 ° jako u Euklida.
Názorně je možno si to představit například tak, když se ten trojúhelník promítne na plochu jezdeckého sedla: https://de.wikipedia.org/wiki/Nichteuklidische_Geometrie#/media/Datei:Hyperbolic_triangle.svg
Čili tedy: nedá se říci že tou „pravou“ geometrií by byla b u ď t o euklidovská, n e b o neeuklidovská. Obě se vztahují na specifický způsob, modus naší reality. Je to v zásadě dost podobný vztah jako vztah newtonovské mechaniky k teorii relativity. Newtonovská mechanika platí i po objevu zakřiveného prostoru – jako speciální případ, kdy pozorujeme předměty dejme tomu v našem pozemském světě, kdy je vliv zakřiveného prostoru tak mizivý, že je možno od něj v praxi zcela odhlédnout. (Nebo jinak řečeno: v praxi je neměřitelný a bez reálného významu.)
Ale pane Kosmele, pokud Vás ta záležitost se vztahem matematiky a reality skutečně zajímá více do hloubky, jak řečeno je možno si o ní podiskutovat. Protože to má ale s Komenského Labyrintem opravdu jenom dost málo společného 😉 , tak bych v tom případě to téma raději přenesl do obecného diskusního fóra. Takže mi v tom případě dejte vědět.
Přidal jsem sice včera ráno k chemické interpretaci dění v nás a kolem nás nabídku dalších interpretací, např. chaotickými systémy, ale s poukazem na fakt že nakonec jsme to MY (jakési já) kdo se dívá. Ať už jakýmkoli – chemickými, matematickými, psychoanalytickými … brýlemi. Tento fakt, prožitek jeho zvláštnosti-nepochopitelnosti…a vědomí že je nám společný (ač ty brýle můžem míti rozličné), by nás mohl instinktivně přivádět k „jednomu ohni“.
Pokus o parafrázi na předchozí slova paní Hájkové (…nebo naopak,…) jsem nemyslel jako jejich zpochybnění. Spíš mne v tu chvíli napadla jako ilustrace té jemné asymetrie…Duch si možná volí člověka… a člověk s tím má pak někdy práce, že mu na to jeden život nestačí;-)
MY SE DÍVÁME NA SVĚT
Ano, pane Nusharte, i mně samotnému probíhala hlavou přesně ta samá myšlenka. My samozřejmě můžeme vykládat svět tím či oním způsobem, mohou se střetávat ty či ony – vědecké či nevědecké – koncepty, je možno se dohadovat o jejich větší či menší plauzibilitě, odůvodněnosti, legitimitě.
Ale: vposledku jsme to vždycky my – my lidé, kteří stojí uprostřed tohoto světa, a nějakým způsobem tento svět prožívají. A tento svět se snaží si nějakým způsobem přiblížit, uchopit ho. To jest: uchopit ho pro sebe samé.
Je to právě toto uchopování – které je nakonec klíčem ke všemu. Jak řečeno my můžeme ve prospěch různých světonázorů argumentovat tak či onak; ale nakonec vždycky přijde na to, k o l i k tím či oním způsobem ze jsoucího světa (a z našeho přebývání v tomto světě) dokážeme uchopit.
Ty „vědecké“ způsoby poznávání – ty samozřejmě mají své nepopiratelné přednosti, ale když se zeptáme na to, kolik skutečně dokázaly uchopit a vysvětlit právě z toho hlavního, totiž z lidské přítomnosti a jsoucnosti v tomto světě, pak pravidelně zjistíme, že jejich možnosti a schopnosti v tomto ohledu velice rychle klesají až téměř k nule, jakmile se opustí pole ryzí faktografie.
Takže v tomto „uchopování“ bezprostředně vzato všechny koncepty, všechny náhledy, všechny teorie stojí napřed na stejné startovní čáře. A jejich hodnota, jejich použitelnost se konec konců musí usvědčit právě na tomto „uchopování“: na jejich schopnosti uchopit lidský život jako takový, jeho tajemství, a v jeho hodnotě. Všechno ostatní je nakonec jenom holá teorie.
„DUCH SI VOLÍ ČLOVĚKA“
Tohle je samozřejmě velmi smělá téze; až přímo slovo do pranice, dalo by se říci.
Ale zkusme se na tuto věc napřed podívat relativně neutrálním způsobem. Dejme tomu, že tohoto „ducha“ budeme pojímat v čistě objektivním smyslu řecké filozofie, jakožto „logos“. Přesný obsah a význam tohoto pojmu je ovšem značně neostrý, těch významů může být celá řada. Ale už etymologicky je zde zřetelně cítit příbuznost s logikou; tedy s jasně daným uspořádáním věcí. Rozhodující je toto: tento „logos“ může existovat už před materiálními předměty samotnými.
Jestliže tedy například vyjdeme z předpokladu, že elementární částice se mohou do komplexnějších struktur řadit jenom podle zcela určitých modelů či vzorců – pak tento „logos“ těchto dejme tomu atomů zde existuje ještě předtím, nežli skutečně vznikl první reálný atom. A ostatně, přesně tak to proběhlo s Mendělejevovou tabulkou chemických prvků: jakmile byl objeven „logos“, vnitřní řád této tabulky, pak bylo možno předpovědět existenci některých elementů ještě předtím, nežli byly skutečně reálně objeveny.
V tomto smyslu je tedy skutečně naprosto možné, že „logos“, jakožto imateriální určení, si teprve sekundárně může nacházet svou materiální realitu, své hmotné zpředmětnění.
————————————–
Tolik tedy obecně. A jak by tomu bylo, kdybychom onen „logos“ používali v rozšířenějším významu? – V prvé řadě ho sami Řekové používali víceméně souběžně s pojmem „nús“ pro označení vnitřního, všeobsahujícího řádu veškerého vesmíru. I v daném smyslu je možno uvažovat tím způsobem, že tento „vesmírný řád“ existuje apriori, a že veškerá hmotná, předmětná realita se může konstituovat a udržovat jenom v jeho vlastním rámci. A tedy že je to fakticky on sám, kdo si tuto materiální realitu „najde“.
A nakonec a naposled: je možno uvažovat i tím směrem, že by sám „duch“ (tedy dejme tomu „subjektivní logos“, respektive „logos nadaný subjektivitou“) si takto mohl vyhledávat samotného člověka?…
Pokud bychom vyšli z předpokladu, že tento logos skutečně může být obdařen subjektivitou (a v určitém smyslu to platit může, neboť pokud je onen „kosmický logos“ východiskem všeho, pak tedy i samotné subjektivity), pak by skutečně bylo možno celou věc nahlížet i tak, že „Duch si volí člověka“. A že jednotlivému člověku skutečně nemusí zdaleka stačit celý jeho pozemský život, aby velikost a hloubku tohoto „Ducha“ dokázal plně pojmout a pochopit.
—————————
Podotýkám ovšem rovnou: tyto úvahy se týkaly výhradně té otázky, jak byla položena; tedy jestli je v určitém smyslu možno uvažovat tím způsobem, že „Duch si volí člověka“. Ve skutečnosti je celá věc ještě řádově složitější. Ale k tomu možná zase až někdy jindy.
Omlouvám se, napsal jsem tu větu s přílišnou lehkostí, spíš jako „bonmot“, napadla mne v tu chvíli vzpomínka na četbu knihy N.Kazantskise Chuďásek Boží (o Františkovi z Assisi). A ta paralela se sporem „muž si volí ženu“/nebo naopak…a – (ideálně) sjedoceno: oba si volí láska.
Jinak jsem si matně vědom že existují i fyzikální představy, že „přírodní zákony“(tedy asi logos tou antickou terminologií) vznikají jako atributy hmoty/energie v dané „části univerza“; a tedy mohly by být teoreticky i jiné. Ale nic podrobného o tom nevím, ani si nevzpomínám na zdroj.
PŘÍRODNÍ ZÁKONY, LOGOS A HMOTA
„Přírodní zákony“ – to je to, co Marx postavil proti Hegelovu systému idealistické filozofie, vycházející z řeckého logu. Pro Marxe tím byla celá záležitost definitivně uzavřena; existenci a účinnost přírodních zákonů nikdo rozumný nemůže popírat, tak čím si tady ještě zbytečně lámat hlavu.
Tato – napohled natolik samozřejmá – věc má ovšem jednu dosti zásadní chybu: Marx nikdy nevysvětlil, odkud se tyto „přírodní zákony“ vlastně berou. Svého času jsem na toto téma hovořil s jedním německým profesorem filozofie (který vedl řadu přednášek o dialektice, a tedy i o té marxistické); a v dané souvislosti jsem dokonce konstatoval, že Marx vlastně ani vůbec neřekl, co je samotná příroda. – Kteréžto mé tézi pan profesor ostatně velmi živě přisvědčil.
Totiž: ten poukaz na „přírodní zákony“ – který se napohled zdá mít definitivní charakter – ve skutečnosti nevysvětluje naprosto nic. Tyto takzvané přírodní zákony totiž mohou mít dvojí, a to zcela rozdílný charakter, podle momentu svého vzniku. Jedna možnost je, že vznikají až se samotným (naším) vesmírem, v důsledku samopohybu hmoty. (To je vlastně to co zmiňuje pan Nushart.) Ovšem – v tom případě to nejsou zákony v pravém smyslu slova, nýbrž pouhé p r a v i d e l n o s t i. Které sice za standardních podmínek platí víceméně bez výjimek; nicméně v zásadě je kdykoli možné že se nějaká ta výjimka přece jenom objeví.
Anebo tyto zákony mají apriorní charakter, existují ještě před vznikem hmotného vesmíru – pak to sice jsou zákony, platné a neměnné, ale nikoli přírodní (v materialistickém slova smyslu), nýbrž pak se jedná právě o logos, ve smyslu antické filozofie. Tedy o nehmotný princip, který existuje jako takový ještě před vší hmotou (alespoň před hmotou ve smyslu látky, rozprostraněného vesmíru).
V každém případě tedy ten (marxistický, materialistický) poukaz na „přírodní zákony“ jak řečeno ve skutečnosti neřeší naprosto nic; základním otázkám po původu všeho jsoucího se vyhýbá, místo aby je řešil.
Ostatně právě ten zmíněný profesor ve svých přednáškách o dialektice v té části, které věnoval dialektickému modelu Marxe, pronesl větu, která se mi navždy vryla do paměti: „Marxovo použití dialektiky je legitimní. Ale – Marx zkracuje celý problém!“
Neustálé oscilování mezi o sobě legitimními výklady a modely na straně jedné, a mezi „zkracováním problému“ na straně druhé je ostatně snad nejvýznačnějším rysem celé Marxovy filozofie, respektive celého jeho konceptu společnosti, dějin a ekonomiky.
JAK VZNIKL VESMÍR?
Když už jsme tady ale narazili na vznik našeho hmotného vesmíru, pak zrovna včera byl publikován nový objev na poli fyziky částic. Který má právě pro dané téma svou nemalou zajímavost.
Už předtím se vědělo, že náš vesmír může existovat fakticky jenom proto, že je porušením zákona symetrie. Kdyby totiž poměr mezi hmotou a antihmotou byl naprosto vyvážený, symetrický (jak by se v zásadě muselo očekávat), pak by se částice hmoty a antihmoty okamžitě navzájem vyrušily, zničily, anihilovaly. To že celý ten náš krásný hmotný vesmír vůbec může existovat, to je vlastně jenom v důsledku jakési anomálie. Nepravidelnosti. Úchylky. Kdyby byla hmota jako taková naprosto dokonalá, symetrická, nikdy by nemohl existovat natolik relativně stabilní útvar jako je náš vesmír.
Takže jak řečeno, tento fakt byl znám už dříve. Teď byl ale objeven a vědecky popsán i konkrétní případ této asymetrie: zjistilo se totiž, že neutrina se chovají poněkud odchylně, nežli jejich zrcadlové protějšky, tedy antineutrina. Ačkoliv i tady by se muselo očekávat, že ta se budou – právě jakožto zrcadlové protějšky – chovat naprosto stejně, jenom s opačným nábojem.
Pane Poláčku, o zkratce přes „přírodní zákony“ slyšíme hodně i v těchto dnech. Trumpová vláda bude zkoumat, zda koronu nevyrobili Číňane. Dle emerického průzkumu si to myslí třetina populace tak je to třeba zjistit. Mělo by se také dotázat, zda to nezpůsobil Bůh, jako odplatu, odměnu … dosaď si kdo co chceš.
Když se však položí v Emerice nebo Česku otázka jinak: zda provádět obranu přírody nebo teritoria je odpověď docela jasná. Jeden z modrých Bohů a popíračů nám to v těchto dnech předvádí v Bruselu. https://denikreferendum.cz/clanek/31070-evropske-obludarium-sasi-vondry
Nemám obavy, že nám příroda těch zákonu neposkytne víc. Ale nic, nenechte se rušit, pokračujte v disputacích o bláznění velikánu a Filosofů, kteří stejně nakonec skončí u Ježíše, Alaha, … nebo tam někde. V době kdy v plně rozjetém TGV lidstvo směřuje do řítí.
? ? ?
Pane Poláčku, nezlobte se na mně?, Vy to určitě myslíte dobře, ale na druhé straně mi Vaše vášnivá debata o tom zda Zákony (ještě že tam nedáváte do souvislosti zda Starý Z nebo Nový) vznikly před samotným vesmírem nebo poté…nedá abych i nepřipomenul zasvěcené debaty za totáče o tom co bylo dřív, vejce nebo slepice, než se došlo k tomu, že předtím, tedy před totáčem bylo všechno a pak už ani toaletní papír.
? ? ?
Koukám pane Poláčku že zase „vědci“ objevili „něco“ a už se na to zase sápou filosofové, Bože to to zas dopadne!
Pane Poláčku, kam se hrabou všichni mojí „vědci“ a „vaši“ Filosofové, v Americe objevili vědecký objev. Umíme stvořit přímo ŽIVOT. Už v žádném případě není potřeba Boha, Paní Hájková, to je pro Vás jestli jste na připoslechu. Teda tu informaci objevil Trump, dokázali to ale Číňane v laborátoři a chtěli to utajit. Ještě že máme takové hrdiny jako strejda Sam.
? ? ?
CHAOS A ŘÁD
K tomu příspěvku o vzniku vesmíru je nutno připojit ještě tohle: v tom případě by pak ovšem neplatila ta klasická představa, že nás – strukturovaný – svět vznikl z chaosu. Protože výchozím stavem by pak nebyl chaos, ale naopak naprostá uspořádanost, absolutní symetrie, dokonalá harmonie, dokonalý řád. A náš jsoucí vesmír – včetně naší planety a nás samých – by tedy byl výsledkem, produktem deformace, asymetrie, narušení „dokonalého“ řádu. – I když je nutno připojit, že toto narušení symetrie je (vzhledem k celkové mase vesmírné hmoty) relativně jen nepatrné.
Takže nakonec všechno ukazuje na to, že pravdu měl starý dobrý Hérakleitos: všechno je v neustálém pohybu, neustálé disharmonii, v neustálém boji a střetu. – Na straně druhé, to všechno jako celek zase opravdu směřuje k harmonii, k symetrii, k uspořádanému řádu. Kterýžto harmonický, rovnovážný stav ale nikdy nebude absolutní (protože právě to by vytvářelo patovou situaci, stav stagnace kde nemůže vzniknout nic stálého) – nýbrž vždy se vynoří nová disharmonie, nové narušení rovnováhy, které bude impulsem pro další pohyb, pro další vývoj.
Je svým způsobem opravdu fascinující přihlížet tomu, s jakou geniální prozíravostí tento starý antický myslitel – v dobách kdy samotná fyzika se teprve začínala rodit – dokázal jenom čistě logickými a metafyzickými úvahami o dvě a půl tisíciletí dříve předpovědět, k jakým výsledkům se dobere moderní fyzika dvacátého prvního století.