Komenského Labyrint II.

Komenský nachází útěchu v Kristu

V první části svého „Labyrintu tedy Komenský putoval a bloudil jsoucím světem, aby všude znovu a znovu shledával pouze jeho marnost, povrchnost, faleš a prázdnotu. Ať lidé tento svět obývající dělají co dělají, ať usilují o cokoliv, a třebas i někdy s dobrými úmysly – vždy se vše v marnost obrátí, ani ty nejlepší úmysly neobstojí ve střetu s obhroublou, vypočítavou a falešnou realitou tohoto světa.

Nicméně – už během tohoto pozemského putování Poutník potkal několik lidí, kterým zprvu nevěnoval přílišnou pozornost; ale kteří se svým chováním zřetelně odlišovali od velké masy, sledující vždy jenom profánní a přízemní cíle. Tito lidé se zcela vědomě a cíleně vyčlenili z této velké masy; odmítli se zúčastnit jejího materialismu, její neustálé honby za osobním prospěchem a za lacinými požitky všeho druhu. Vůbec už sám lomoz tohoto uspěchaného a stále se za něčím honícího světa jim byl protivný; oni se stáhli tiše do svého vlastního nitra, kde se plně ponořili do užívání a prožívání hodnot mnohem vyšších, nežli jaké kdy může poskytnout tento profánní a materialistický svět.

Poutník-Komenský nijak blíže nejmenuje, neurčuje toto bratrstvo těchto neobvyklých lidí; ale není žádných pochyb o tom, že tím má na mysli komunitu Moravských bratří, jejíž se sám stal členem. Nežli se později blíže podíváme na její vlastní způsob života, tak jak ho Komenský sám líčí, poznamenejme ještě, že oni nebyli jedinými příslušníky celého lidského pokolení, u kterých Komenský nacházel a uznával pravost a ryzost jejich postoje. Opět nikoho nejmenuje konkrétně, ale hovoří o těch, kteří se neúplatně a neúhybně zasazovali o pravou Pravdu boží, a pro tuto pravdu byli ochotni dávat a obětovat i své vlastní životy. Řada těchto – velmi nepočetných, ale přece jenom existujících – bojovníků za pravou pravdu počíná zřejmě starozákonními proroky, a pokračuje až do časů světa soudobého.

Touto určitou oklikou se Komenský nakonec dostává k samému jádru, ke konečnému cíli svého veškerého putování. Jestliže celý tento svět sám je povrchní a marný, jestliže v něm nikde není možno nalézt pravého spočinutí, pak to jediné co zbývá je uchýlit se do vlastního nitra, a v něm prožívat ničím nezkalený dotyk s Boží pravdou, a to především se samotným Kristem. Právě u tohoto – niterně prožívaného – Krista Komenský nalézá všechno to, co nenalezl v povrchním a marném světě: pravost, ryzost, jistotu, a především – konečný a ničím a nijak nezpochybnitelný, nadosobní a nadčasový smysl a cíl své vlastní existence.

Nejblaženější věc je odevzdat se cele Kristu. Na to jsem řekl: „Hospodine, Bože můj, chápu, že ty sám jsi vším, a kdo má tebe, snadno může oželet celý svět, protože v tobě má víc, než o co dokáže žádat. Bloudil jsem, již tomu rozumím, toulal jsem se světem a hledal jsem odpočinutí ve stvořených věcech. Ale od této hodiny si již nepřeji žádné jiné potěšení než tebe, tobě se hned teď cele oddávám, jen mne, prosím, ty sám posilni, abych od tebe zase neodpadl ke stvořeným věcem a znovu se nedopouštěl té nesmyslnosti, jíž je svět plný. Milost tvá mne chraň, na ni se spoléhám.“

– – –

Tímto je tedy ukončeno předestření, vylíčení samotného Komenského „Labyrintu“. Jeho putování zkaženým a nepravdivým světem, a jeho nalezení útočiště před touto vší marností světa. V příštím pokračování se pak podíváme blíže na to, jaký charakter má tato jeho oáza klidu a blaženého spočinutí; a zda může sloužit jako obecný návod pro ty, kdo hledají vyšší pravdy žití a bytí, anebo nikoli.