Komenského Labyrint II.

Centrum securitatis. Vlastní Komenského kresba. Poskytnuto laskavě paní Hájkovou.

Komenský nachází útěchu v Kristu

V první části svého „Labyrintu tedy Komenský putoval a bloudil jsoucím světem, aby všude znovu a znovu shledával pouze jeho marnost, povrchnost, faleš a prázdnotu. Ať lidé tento svět obývající dělají co dělají, ať usilují o cokoliv, a třebas i někdy s dobrými úmysly – vždy se vše v marnost obrátí, ani ty nejlepší úmysly neobstojí ve střetu s obhroublou, vypočítavou a falešnou realitou tohoto světa.

Nicméně – už během tohoto pozemského putování Poutník potkal několik lidí, kterým zprvu nevěnoval přílišnou pozornost; ale kteří se svým chováním zřetelně odlišovali od velké masy, sledující vždy jenom profánní a přízemní cíle. Tito lidé se zcela vědomě a cíleně vyčlenili z této velké masy; odmítli se zúčastnit jejího materialismu, její neustálé honby za osobním prospěchem a za lacinými požitky všeho druhu. Vůbec už sám lomoz tohoto uspěchaného a stále se za něčím honícího světa jim byl protivný; oni se stáhli tiše do svého vlastního nitra, kde se plně ponořili do užívání a prožívání hodnot mnohem vyšších, nežli jaké kdy může poskytnout tento profánní a materialistický svět.

Poutník-Komenský nijak blíže nejmenuje, neurčuje toto bratrstvo těchto neobvyklých lidí; ale není žádných pochyb o tom, že tím má na mysli komunitu Moravských bratří, jejíž se sám stal členem. Nežli se později blíže podíváme na její vlastní způsob života, tak jak ho Komenský sám líčí, poznamenejme ještě, že oni nebyli jedinými příslušníky celého lidského pokolení, u kterých Komenský nacházel a uznával pravost a ryzost jejich postoje. Opět nikoho nejmenuje konkrétně, ale hovoří o těch, kteří se neúplatně a neúhybně zasazovali o pravou Pravdu boží, a pro tuto pravdu byli ochotni dávat a obětovat i své vlastní životy. Řada těchto – velmi nepočetných, ale přece jenom existujících – bojovníků za pravou pravdu počíná zřejmě starozákonními proroky, a pokračuje až do časů světa soudobého.

Touto určitou oklikou se Komenský nakonec dostává k samému jádru, ke konečnému cíli svého veškerého putování. Jestliže celý tento svět sám je povrchní a marný, jestliže v něm nikde není možno nalézt pravého spočinutí, pak to jediné co zbývá je uchýlit se do vlastního nitra, a v něm prožívat ničím nezkalený dotyk s Boží pravdou, a to především se samotným Kristem. Právě u tohoto – niterně prožívaného – Krista Komenský nalézá všechno to, co nenalezl v povrchním a marném světě: pravost, ryzost, jistotu, a především – konečný a ničím a nijak nezpochybnitelný, nadosobní a nadčasový smysl a cíl své vlastní existence.

Nejblaženější věc je odevzdat se cele Kristu. Na to jsem řekl: „Hospodine, Bože můj, chápu, že ty sám jsi vším, a kdo má tebe, snadno může oželet celý svět, protože v tobě má víc, než o co dokáže žádat. Bloudil jsem, již tomu rozumím, toulal jsem se světem a hledal jsem odpočinutí ve stvořených věcech. Ale od této hodiny si již nepřeji žádné jiné potěšení než tebe, tobě se hned teď cele oddávám, jen mne, prosím, ty sám posilni, abych od tebe zase neodpadl ke stvořeným věcem a znovu se nedopouštěl té nesmyslnosti, jíž je svět plný. Milost tvá mne chraň, na ni se spoléhám.“

– – –

Tímto je tedy ukončeno předestření, vylíčení samotného Komenského „Labyrintu“. Jeho putování zkaženým a nepravdivým světem, a jeho nalezení útočiště před touto vší marností světa. V příštím pokračování se pak podíváme blíže na to, jaký charakter má tato jeho oáza klidu a blaženého spočinutí; a zda může sloužit jako obecný návod pro ty, kdo hledají vyšší pravdy žití a bytí, anebo nikoli.

6 komentářů u „Komenského Labyrint II.“

  1. Ten obrázek patří ke spisu Centrum securitatis a znázorňuje svět jako strom, vyrůstající z kořenů, které symbolizují Boha, na němž je vše závislé. Ty tři kořeny nesou označení (Boží) Moc, Moudrost a Dobrota. Komenský ke spisu vymyslel ještě jeden obrázek a tím je kolo jako symbol světa, jehož středem je nehybný Bůh. Čím jsme od Boha, svého centra, více vzdáleni, tím horší pociťujeme nejistotu a nepokoj. Zatímco čím blíže jsme středu, tím větší máme pokoj a jistotu. Je to docela moderní pojetí Boha
    Myslím, že se tím trochu přiblížil Mikuláši Kusánskému a některým humanistům, podle nichž je Bůh kruhem, jehož střed je všude a obvod nikde.
    Přesto Komenského Bůh nebyl bohem filosofů, k němuž je marné se obracet. Naopak, on má k Bohu velmi vřelý vztah.
    A není divu. Co bychom byli bez svého osobního centra.

  2. Možná bychom si mohli zkusit „zadefinovat“ případný rozdíl mezi tím, jaký význam máme tendenci očekávat za slovy „oáza klidu a spočinutí“ / oproti (křesťanskému) významu slova Pokoj – ten je pro mne spojen s pohybem. Dokonce s jasným pohybem „ke světu“. Vždyť ani („Střed“) se od svých „obvodů“ nikdy neodvrací:-)

  3. Střed se od svých obvodů nikdy neodvrací…
    Včera o tom pokoji mluvil i papež František.
    „Obecně se má za to, že pokoj je klid, harmonie a vnitřní rovnováha. Tento akcent slova „pokoj“ je neúplný a nesmí se absolutizovat, protože neklid může v životě představovat důležitý moment růstu. Pán do nás častokrát zasévá nepokoj, abychom se vydali vstříc Jemu a nalezli Jej. V tomto smyslu jde o významný moment růstu, zatímco vnitřní klid může odpovídat ochočenému svědomí a nikoli duchovnímu vykoupení. Pán musí nezřídka být »znamením odporu« (srov. Lk 2,34-35) a otřásat našimi falešnými jistotami, aby nás přivedl ke spáse. V takové chvíli se nám zdá, že postrádáme pokoj, avšak Pán nás tak uvádí na cestu, abychom dosáhli pokoje, kterým nás obdaří On sám.“ https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30944

  4. Občas zapomínáme, co řekl Ježíš: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“

  5. Co se toho „osobního centra“ (v křesťanství i mimo něj) týče, tak tomuto tématu se chystám věnovat ve čtvrtém pokračování mých úvah o Komenského Labyrintu. (Ukázala se mezitím nutnost napřed zpracovat ještě jiné téma, které bude předmětem třetího dílu; ten bych měl uveřejnit v průběhu dnešního dne, nejpozději zítra.)

    Ten „klid a pohyb“ – v zásadě naprosto správný model, ale v redukovaném respektive jednostranném pojetí. Obojí – totiž „klid“ a „pohyb“ jsou dva z nejzákladnějších principů veškerého bytí (například podle Platóna se bytí jako takové bezprostředně rozčleňuje právě na „klid“ a „pohyb“) – jenže v onom křesťanském modelu tyto dva elementy nejsou vnitřně provázané, nýbrž ve skutečnosti od sebe oddělené: na straně jedné stojí „věčný klid“ Boha a u Boha, a na zcela opačné straně (ve jsoucím světě, u člověka) onen pohyb, aktivita. Takže takovýto model není možno v žádném případě považovat za opravdu vnitřně provázaný, vyvážený a konzistentní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *