Lesk a bída fundamentalismu

LESK A BÍDA FUNDAMENTALISMU

Pojem či označení „fundamentalista“ neznačí v dnešních dobách nikterak pozitivní charakteristiku. Postačí připomenout si vousatého islámského teroristu, který s plamenným zrakem fanatika bombami vyhazuje do povětří kohokoli, kdo se mu zazdá být příliš troufalým nevěřícím, anebo třeba i heretikem v rámci jeho vlastní víry. Být označen za fundamentalistu je prakticky totéž, jako být vyřazen z okruhu lidí, s kterými je možno vést dialog, racionální disput s cílem dobrat se pravdy o pravé podstatě věcí.

Jenže… Jenže se tu vynořuje ten jistý problém, že v určitém smyslu jsme „fundamentalisty“ všichni. Není prakticky jednoho jediného člověka, který by nebyl spojen, přímo svázán s jedním zcela určitým pohledem na svět, s jedním jeho zcela specifickým výkladem a pojetím – a tento svůj názor a postoj zastává za všech okolností s neotřesitelnou neústupností. Jedná se o ten samý fenomén, který byl už v prvním článku zdejší řady pojednáván v souvislosti s tématem osobní a názorové identity; kdy tato vlastní identita se ukazuje být nejsilnějším motivem mezi všemi ostatními, v každém případě mnohem silnějším nežli motiv dobrání se – objektivní – pravdy.

V daném smyslu se tedy nezdá být možné respektive odůvodněné dělit lidstvo na fundamentalisty na straně jedné, a na nefundamentalisty na straně druhé. Pokud tedy takové dělení chceme zachovat, pak zřejmě podle poněkud jiného kritéria. Tedy ne podle toho, jestli kdo má či nemá nějaké základní, v podstatě neměnitelné přesvědčení; nýbrž podle toho, zda je dotyčný vůbec v zásadě ochoten uvažovat za hranice svého vlastního „svatého“ přesvědčení, anebo nikoli.

Fundamentalista – podle tohoto druhého rozlišení – je někdo takový, kdo ve svém pohledu na složitosti tohoto světa má to, čemu se v oblasti dopravní psychologie říká „tunelový pohled“. Tento pohled má automobilista, který požil přílišné množství alkoholových nápojů (či jiných omamných prostředků); v důsledku toho ztrácí schopnost vnímat širší okolí, jeho zorné pole se zúží jenom na několik málo úhlových stupňů. On je zcela fixovaný na svůj cíl před ním, a přestává být schopen vnímat a respektovat všechny další faktory a účastníky silničního provozu. Přitom ale propadá přesvědčení o své vlastní řidičské dokonalosti; o tom že on je za všech okolností pánem situace, a že čím rychleji a bezhlavěji se řítí vpřed, tím jistěji a bezpečněji dosáhne svého cíle. Jak velice klamné může být toto přesvědčení o vlastní výlučnosti, o tom neúprosně svědčí policejní statistiky dopravní nehodovosti a úmrtnosti.

Tolik tedy k „tunelovému pohledu“ účastníka silničního provozu. Jakým způsobem se ten samý fenomén projevuje u zastánce toho či onoho přesvědčení, toho či onoho ideového, politického či jiného názoru? – Společné je v každém případě to, že i tento ideový fundamentalista je naprosto fixován svým cílem, kterého chce dosáhnout. I jeho zorné pole je zúženo jenom na několik málo úhlových stupňů; ani on není schopen vnímat žádnou realitu okolo sebe, pokud se nějak vymyká jeho vlastnímu směřování k jeho cíli. Právě tím se takovýto „plnokrevný“ fundamentalista odlišuje od fundamentalisty relativního, ve výše uvedeném obecném smyslu. Pokud zůstaneme u příkladu s dopravní situací, pak i ten relativní fundamentalista sice třeba pospíchá ke svému cíli a je k němu upnut; ale stále ještě si zachoval základní smysl pro realitu, stále ještě dokáže vnímat a respektovat že existují i jiní účastníci silničního provozu, a že všichni nemusí nutně směřovat tím samým směrem jako on.

Fundamentalista je tedy ten, který je slepý vůči vší realitě, která je v rozporu s jeho vlastním niterným přesvědčením; a když ho někdo na tento rozpor s realitou poukáže, pak odsekne spolu s Hegelem: „Tím hůře pro realitu!“ U něj tedy dochází k naprostému převrácení relací: namísto aby svůj životní názor porovnával s realitou a korigoval ho podle ní, tak naopak jako „realitu“ uznává jenom to, co je v souhlasu s jeho vlastním přesvědčením.

Ukazuje se tedy, že tento fundamentalista je nejenom ve svém výhledu a pohledu na svět velice limitovaný, zúžený; ale on je vysloveně nebezpečný, jak jiným tak sám sobě. – Tímto konstatováním by bylo možno tuto úvahu na téma fundamentalismu vlastně ukončit; jenže to by byl přece jenom krok příliš předčasný.

I tady totiž platí: kde se na jedné straně něco ubere, tam toho na druhé straně bude zase o to víc. Tam kde se rozmyslný člověk utápí v nekonečné komplexnosti a relativnosti věcí, kde v moři vzájemně protichůdných aspektů a argumentů ztrácí orientaci a cíl, tam je to právě tento vnitřně železně přesvědčený fundamentalista, který rozetne gordický uzel, a který udá jasný směr. Který vytyčí silné, chytlavé heslo; který jednoznačně vyhlásí, o co má být usilováno, a co být zavrženo. A který se tímto svým radikalismem mnohdy opravdu dostane mnohem blíže k samotné podstatě věci, nežli onen věčně váhající a donekonečna rozumující intelektuál.

Fundamentalista tedy sice drastickým způsobem zúží, redukuje celou složitou realitu jenom na jednu jedinou dimenzi, jenom na jeden jediný protiklad; ale zároveň je to právě on, kdo svým bezpodmínečným zaujetím vnáší do celé věci nový impuls, a kdo i toho do všech možných souvislostí polapeného intelektuála nutí k usilovnému hledání samotné podstaty. Kdyby nebylo na světě nikoho jiného nežli oněch vždy rozmyslných nefundamentalistů, pak by se tito nakonec nikdy nedokázali vůbec pohnout z místa, protože by donekonečna promýšleli všechny možné aspekty a nejasnosti dané záležitosti.

Jak je tento fundamentalista rušivým elementem ve vytříbených, úplnou pravdu hledajících diskusích, tak stejně tak je jeho přítomnost potřebná a nutná; on je tím ohněm, který pouhá slova přetaví v reálný čin. Ovšem – cenou za toto vzplanutí, za tento nový impuls je to, že je lidstvo odsouzeno k neustálému střetu a boji. Protože každý fundamentalismus je ze své podstaty pouze jednodimenzionální, nikdy se do něj nevejde celý jsoucí svět; a proto se každý tento fundamentalismus dostává do trvalého střetu jak se zastánci pohledu komplexního, tak ale i s fundamentalistickými reprezentanty všech jiných dimenzí skutečnosti.

Měl tedy skutečně pravdu starý Hérakleitos: nakonec všechno probíhá ve formě střetu a boje, a nikdy tomu nemůže být jinak. Všechny sny o plně harmonickém a souladem naplněném světě jsou jenom iluzí; žádná jednotlivá mysl není schopna postihnout kompletní celek, a tak je střet partikulárních náhledů jediným možným důsledkem a východiskem.

Ovšem: Hérakleitos říká ještě jednu věc. On říká, že tento neustálý střet a boj má jenom tehdy opravdu smysl, když směřuje k dosažení nějaké nové, vyšší jednoty. Hérakleitos uvádí příklad luku nebo lyry: v obou případech jsou tu síly, které působí proti sobě, které spolu vedou boj. A přece: právě tento jejich vzájemný boj, toto napětí mezi nimi, když je ovládnuto vědomou myšlenkou, vytváří novou kvalitu.

Pokud je tu tedy řeč o fundamentalistech, znamená to toto: ano, jejich jednostranně fixované zaujetí má svou relativní oprávněnost. Ale: skutečně pozitivní kvalita může vzniknout jenom a pouze tehdy, když i oni si uvědomí a připustí, že jejich fundamentalistické přesvědčení nemůže vést lineárně donekonečna; nýbrž že i ono musí být spoutáno jinou, protichůdnou silou, která převezme jeho pozitivní impuls, ale zároveň ho zbaví jeho divoké a slepé živelnosti.

22 komentářů u „Lesk a bída fundamentalismu“

  1. Musím konstatovat, že bereme-li společnost jako ekosystém, pak tam mají místo i ti fundamentalisté, podobně jako na louce roste sem tam bodlák a patří tam. Jen se to prostě nesmí nechat dojít tak daleko, aby bodláčí pohltilo celou louku.

  2. „Být označen za fundamentalistu je prakticky totéž, jako být vyřazen z okruhu lidí, s kterými je možno vést dialog, racionální disput s cílem dobrat se pravdy o pravé podstatě věcí.“
    Můžeme (nemusíme) sice vést racionální disput, jak někteří říkají žvanění u chlebíčků ALE je nám to platné jako mrtvému zimník, protože se vždy chováme iracionálně a žvasty o tom že se učíme z vlastních chyb jsou jenom a jenom nepodložené žvasty. Vědecké poznatky čím dál tím víc potvrzují tuto druhou stránku věcí, tj. iracionalitu lidského stádního chování. Mohou existovat výjimky s darem od Boha, jako jsou např. albíni apod. ale těch bude jenom do statistické odchylky. Lidé milují strach, jsou na to evolučně vybavení a všichni ovládači lidí (Kristové, Trumpové, Zemanové, novináři) se na tuto strunu naučili dobře hrát. 70 % lidí jsou debilové, alkoholici apod. , to není z mé hlavy, to jsou svatá slovo českého klasika.
    Co se tyká neměnnosti názoru s tím bych si Pane Poláčku nebyl úplně jíst. Jenom idiot nemění názory, jak říká český klasik.

  3. Ano, paní Hájková, právě o to se jedná, že v ryze objektivním smyslu (tedy dejme tomu společnost jako ekosystém) má fundamentalismus nejen své místo, ale dokonce i svou nezastupitelnou úlohu. (Nejsem si sice úplně jistý, jestli má takovou nezastupitelnou úlohu i bodláčí; ale budiž.) 😉

    Ten fundamentalismus představuje/ztělesňuje určitý dynamismus, je to určitá energie, je to hledání nových možností. – Ostatně, i takový Marx byl v daném smyslu dozajista „fundamentalista“; i on viděl jenom tu svou vlastní pravdu, svůj cíl, a zavíral oči před všemi kritickými hlasy. To všechno mělo pak samozřejmě nevyhnutelně své negativní důsledky; nicméně zůstává historickým faktem, že Marx tímto svým projektem lidstvo konfrontoval se zcela novými, a to zcela zásadními otázkami. To že lidstvo tyto otázky nebylo schopno zodpovědět respektive pozitivně vyřešit doposud, to už není možno přičítat za vinu Marxovi.

  4. Pan Kosmel: „změnit názory“ – přijde na to v jakém smyslu, jsou samozřejmě lidé kteří vůbec nedokáží mít svůj vlastní názor, a to jsou právě ti kteří jsou pak velice snadno manipulovatelní, ti se plně oddají do moci a autority prvního silného vůdce, na kterého narazí.

    Ale na straně druhé jsou velice obtížně změnitelné ty názory, které jsou velice hluboko zakořeněné v samotné osobnosti dotyčného. Například u Vás osobně je evidentně hluboce zakořeněný krajní skepticismus vůči všemu lidskému pokolení; a bylo by jen velice obtížně možné Vás přesvědčit o opaku. (Nevyjadřuji se teď k tomu názoru na lidstvo samotnému; ale jenom o čirém faktu obtížnosti názorové změny.)

    Co se toho polapení lidstva vlastními emocemi týče: no ano, Vy sám jste toho naprosto dokonalým příkladem, zcela zjevně jste ovládán svými (negativními) emocemi; ale místo toho abyste se je pokusil ovládnout, neutralizovat, na jejich místo postavit svou vlastní osobnost, tak se jimi necháte vláčet, jako nějakým demagogickým vůdcem.

    —————–

    Co se pak toho Krista (jakožto jednoho z Vámi jmenovaných „ovladačů lidí“) týče – tak tady záleží na tom jestli máte opravdu na mysli až pozdního Krista (jakožto výtvor křesťanské teologie) – anebo ale pravého, původního Ježíše. Protože ten pravý Ježíš byl přesně naopak vším jiným nežli nějakým demagogickým manipulátorem, těžiště jeho poselství, jeho učení spočívá přesně naopak právě v tom, aby lidé sami prohlédli, aby sami začali mravně jednat ve své vlastní odpovědnosti, ze svého vlastního poznání a náhledu.

  5. Fundamentalismus je hledání nových možností? Já jsem myslela, že je to spíš lpění na starém. Ale asi záleží na úhlu pohledu.

  6. Pane Poláčku, při vysvětlování univerzálního fundamentalismu jste; mimo jiné; použil termín ze smyslového vnímání, označovaný jako „tunelový pohled“. Nevím jestli jste to použil metaforický a/nebo v přímé souvislosti.
    To, že smyslové vnímání (nejenom zrakové) je defektní (otázka co je v tomto kontextu defekt by asi chtělo rozvést) se už možná učí i na základce. To, že je defektní (spíš bych použil slovo nedokonalé) je tedy obecně známo a je i obecně známo že s evolucí se spíš zhoršuje. Zůstanu jenom u zraku: Vyvinuli jsme sice různé berličky (dalekohledy, lupy, mikroskopy – nejenom optické) ale dokázal byste Pane Poláčku tvrdit, že vidíme lépe než lovec mamutů? Možná vidíme dál, ostřeji, hlouběji ALE lépe? Dále jsem se domníval, že smyslové orgány spíš než na utváření světonázoru a tím k fundamentalismu slouží k bezprostřední reakci na dění v okolní prostředí a k tzv. rychlým reakcím s přímým přenosem přes amygdalu, a že na objevení fundamentalismu slouží jiný orgán lidského těla. Ano, někde jsem na to narazil, že „tunelové vidění“ se používá i v kontextu s některými duševními pochody (já bych úved např. Husa, Pavla…) ale uvedu příklad, citací uznávané psycholožky z Wiki (i když to jiným vytykám – argumentaci je to i na wiki) k případu upálení Adamce z roku 2003: „Psycholožka Policejní akademie Ludmila Čírtková se k případu pro noviny vyjádřila, že pro osobnost lidí, kteří volí sebevraždu upálením, je typická dominance černobílého vidění světa, tzv. tunelové vidění spočívající v zaměření na jedinou myšlenku, a intenzivní prožívání emocí.“

  7. Fundamentalismus: hledání nového nebo lpění na starém? – Ano, paní Hájková, tady asi opravdu záleží na úhlu pohledu. Respektive na kontextu.

    Na straně jedné: ano, dozajista, fundamentalismus principiálně znamená mechanické, úporné lpění na starých pravdách, starých dogmatech.

    Ale podívejme se na věc z jiné stránky. Zcela konkrétně: máme tu daný – a velmi silně etablovaný – systém kapitalismu. A to i s jeho standardní formou, tedy s politickým systémem parlamentní a partajní demokracie.

    Tento systém se – především svým momentem svobody – velmi mnohým zdá být opravdu tím posledním, nejlepším možným uspořádáním lidské společnosti. A najednou do této selanky „nejlepší společnosti ze všech možných“ praští dejme tomu staromarxisté, se svými hesly vykořisťování a třídního boje.

    A teď: kdo je tu vlastně opravdu konzervativní, a kdo představuje progresivní element? Je konzervativní ten staromarxista, který – za použití starých hesel – žádá radikální přeměnu, radikální humanizaci společnosti? Nebo je tu ve skutečnosti konzervativním elementem ten zdánlivě moderní a pokrokový apologet současného společenského uspořádání, který pod heslem „svobody“ přehlíží a popírá všechny hluboké protiklady, které se skrývají pod povrchem této údajné svobody?

    Takže jak řečeno, všechno je relativní, a vždy záleží na konkrétním kontextu, jakou který faktor právě v danou chvíli hraje roli.

  8. FUNDAMENTALISTA JAKO SPECIALISTA

    Já k tomu článku o fundamentalismu musím připojit ještě toto (co už se mi tam nějak nevešlo, i když jsem to původně plánoval): jedinečná přednost fundamentalisticky zaujatého aktivisty spočívá v tom, že on je často opravdu jedinečným specialistou, znalcem předmětu svého zájmu.

    Právě tím že on celou svou životní energii upře, fixuje jenom jedním jediným směrem, tak právě tím si on získává vědomosti o podrobnostech, o kterých sotva bude vědět někdo, kdo stojí na pozicích univerzalismu, tedy vyváženého hodnocení všech věcí. Vezměme nějaký relativně neutrální příklad, dejme tomu – fundamentalistického – ekologického aktivisty.

    Tam kde nejen běžná veřejnost, ale i odborníci v dané oblasti váhají, jsou nerozhodní, právě jakožto odborníci znalí celé spletitosti problému se neodvažují vydávat zcela jednoznačné soudy a doporučení, tam tento fundamentalisticky zaujatý aktivista s neutuchající energií vyhledává nové a nové aspekty, nové a nové detaily podporující jeho vlastní přesvědčení.

    Právě v oblasti ekologie je možno velice dobře vidět – a ocenit – pozitivní vliv, který fundamentalismus také může vykonávat. Sice: už v druhé polovině šedesátých let minulého století světem poněkud otřásla alarmující zpráva iniciativy „Club of Rome“, která světu stále ještě plně ponořenému do světa nekonečného konzumu sdělila, že tento blahobyt má své velice zřetelné hranice a meze. Ale – byli to až právě ekologičtí „fundamentalisté“, kteří toto o sobě vědecké, ale tím i vědecky abstraktní zjištění dokázali přetavit v energii reálného společenského hnutí, které nakonec přece jenom dokázalo něčím pohnout.

    Ale i zcela obecně: takovýmto „fundamentalistou“ může být třeba i umanutý vyznavač starých tradic, který sice svým fixováním se na časy minulé někdy může působit směšně nebo alespoň staromilsky, ale přitom je to právě on, kdo svým zaujetím zachovává a uchovává folklórní bohatství našich předků.

    Takže za optimální stav je opravdu možno považovat jakousi „ekologickou jednotu“, kdy v rámci tohoto komplexu existují jak síly a aktéři univerzální, vyvážené – tak ale i určité elementy a síly „extrémní“, které vytvářejí alternativy vůči tomu střednímu proudu, a nutí ho přijímat alespoň do určité míry nové impulsy.

  9. Pan Kosmel: ano, ten pojem „tunelové vidění“ jsem v daném kontextu samozřejmě použil v přeneseném smyslu. A ta definice od policejní psycholožky Čírtkové je naprosto přesná a výstižná: ano, skutečně se jedná o to „zaměření na jedinou myšlenku“ a o „hluboké prožívání emocí“.

    Přičemž k tomu druhému je asi nutno ještě připojit toto: v těchto případech se jedná především o nezdravě hluboké prožívání emocí. Samotný fakt že někdo hluboce prožívá své emoce může znamenat také jenom to, že je to nadprůměrně citlivá osoba; ale na této fixaci na jednu jedinou myšlenku je vždycky něco nezdravého, tady se totiž fakticky opouští celý jsoucí svět, celý život, a všechno je podřízeno jenom jedné jediné myšlence, jedné jediné fixní ideji.

    Přičemž ovšem – ani tady není možno dělat zcela jednoznačné závěry, zcela jednoznačné odsudky. Tuto „fixaci na jednu myšlenku“ je možno přetavit i ve zcela pozitivní, vlastně ve zcela mimořádně pozitivní počin. A všechny velké (duchovní) osobnosti minulosti byly vlastně právě takto fixovány na „jednu jedinou myšlenku“. A toto upnutí se k této velké ideji bylo u nich dozajista spojeno i s hlubokým emocionálním zaujetím. Ale – přesto nakonec jde o to tyto vzduté emoce ukrotit, nestát se jejich bezmocnou, pasivní obětí. Právě tohle vlastně nakonec dělá rozdíl mezi těmi zmíněnými velkými osobnostmi minulosti, a mezi sektářskými fanatiky.

  10. Pane Poláčku, v daném článku jste uved, už jsem to zmiňoval i předtím, cituji: „racionální disput s cílem dobrat se pravdy o pravé podstatě věcí“. Mně by hodně zajímalo, kdybyste mi mohl uvést alespoň jednu MALOU „pravdu“, kterou se hledačům (myslím filosofy) podařilo objevit, nalézt, dobrat se k, např. vzhledem k Vaší zdravé „posedlosti“ Antikou od doby řekneme Ezopa nebo stačí Sokrata podnes. Všechny ty VELKÉ (vesměs smyšlenky a lži) již znám!
    Nemyslím tím objevy jako např. od Nietzscheho, že Bůh je mrtvý, což je samozřejmě lež. Nemůže umřít, kdo nežil.
    Jinak dík za předešlou odpověď samozřejmě.

  11. V první řadě Vám, pane Kosmele, musím poblahopřát k tomu, že znáte v š e c h n y dosavadní velké myšlenky. – Pro svou osobu musím přiznat, že doposud jsem se stačil blíže seznámit jenom s nepatrnou částí z nich.

    Ale k samotnému tématu respektive otázce: tady asi bude nejlepší, když počkáte na mé komentáře ke Komenskému „Labyrintu“. Tam se totiž jedná právě o to; a kromě jiného se tam Komenský s naprosto stejným despektem vyjádřil k celému cechu filozofů, a jejich – prý tak zmateným – myšlenkám. Takže jak řečeno: počkejte ještě nějaký ten den, první článek ke Komenskému chystám už na příští dny.

  12. Z toho si nic nedělejte Pane Poláčku, z těch úplně NEJVĚTŠÍCH jako např.: „Hádáš-li se s idiotem, je tu velká pravděpodobnost, že on dělá totéž.“, „nevylívat dítě i s vaničkou“ znám také jenom pár.
    Mějte se a Budu se těšit na Komenského! Moc ho nerozneste na kopytech, prý to byl hodně chytrý Čech a proto ho od Vás vyštvali.

  13. Ano, byli; právě proto jsem napsal, že i fundamentalismus je vnitřně ambivalentní, že má jak své negativní, tak i své pozitivní stránky.

    Otázka je ovšem, do jaké míry je ještě dnes možno si vystačit s bojem za ta či ona práva, té či oné partikulární skupiny či vrstvy společnosti.

    Tehdy se ještě mohlo zdát, že osvobození dělnické třídy s sebou automaticky přinese i osvobození, humanizování celé společnosti. Takovýto automatismus dnes už ale v žádném případě neplatí. Už jenom proto, že ta „dělnická třída“ dnes tvoří už jenom minoritu společnosti.

    Není prostě možné natrvalo vyžít z minulosti. A jak byl v minulosti boj za práva dělníků potřebný a oprávněný, tak dnes už v žádném případě nepostačí na to, řešit existenční problémy současného světa. A to je právě to, o co se jedná. Toto fixování se na ryze sociální otázku je dnes vlastně svým způsobem útěkem právě před touto složitostí. Je to snaha vrátit se zpět, do krásně přehledných časů třídních bojů 19. století, kdy bylo naprosto jasné kdo je přítel a kde stojí nepřítel.

  14. Samozřejmě, že slovo fundanetalista či fundamentalismus má především pejorativní význam. Jinak tomu ovšem dnes není ani s liberálem, socialistou, „konzervou“, o komunistovi alias komančovi ani nemluvě. Potřeba diskreditace je asi vskutku velká, což ovšem souvisí se svobodou všelikých denominací.

    Pojem fundamentalismus odkazuje při „nenálepkovém“ užití k sakrálnímu, nebo sakralizujícímu vztahu (či aspoň postoji) k nějakému podstatnému, základnímu zdroji legitimity, nejčastěji kánonu. Často jde o náboženské texty. Pro stáří takových pramenů a jejich neměnnost je fundamentalismus považován za opak modernismu, jenž naopak oceňuje pouze nové a ještě novější poznání, resp. jeho výsledky.

    Zajímavý je ovšem také protiklad mezi fundamentalismem a pragmatismem. Jen tak bychom asi nenašli člověka, který by u nás byl spíše opakem a odpůrcem fundamentalismu než Karel Čapek. Pan Povondra proti mlokům, jimž je vlastní (a znovu a jinak alegoricky velmi aktuální) jediné a velké téma i účel jejich bytí. (Jinde spisovatel napsal „Budeš činit věci malé…“). Na druhé straně ovšem může pragmatismus ve své hrubé a sobecké podobě být fundamentalismu blízký tím, že druhé zavrhuje jako bližní. Jeho základnou se stává náš zájem. Třeba Jan Hus měl fundamentalistický vztah k textu Bible, což o papežích (v době schizmatu) či vůdčích osobnostech Koncilu zrovna říct nejde. Ti měli za fundamentální mocenský nárok církve. Totéž můžeme sledovat za protireformace, kdy jsou požadavky na člověka shledávány příliš náročnými, a posléze mnohokrát, třeba i ve střetu Brežněva s Dubčekem.

    Příklad tržního fundamentalismu může doložit, že podstatný je sdílený zájem a svaté texty se už (třeba i v bližší minulosti) najdou. Za jejich sakralizací bývají nejčastěji něčí peníze a protislužby. Tržní fundamentalismus nám však může (u nás) také pomoci ukázat, že v pravý čas (po půstu) přichází s neodolatelnou nabídkou (pobídkou i hrozbou) a šíří se …no, skoro jako koronavirus v neimunizované populaci. A v opozici proti němu stojí… vidím stát polistopadového Valtra Komárka, který by povídal a povídal, ale rozhodnout (se) nedokázal.

  15. Tak s tím Valtrem Komárkem, to je opravdu okouzlující příměr, pane Horáku! 😉 Ale – je to opravdu přesně k věci.

    Pokud totiž zůstaneme právě u něj, pak si dodnes vzpomínám, jak byli svého času (v době ekonomické transformace) sociální demokraté dotčení a uražení, když tehdy televize odvysílala legendární „Léčbu Klausem“ – ale odmítla odvysílat konkurenční „Terapii Komárkem“. A jako určité vzdorogesto sociální demokracie nechala toto pásmo s Valtrem Komárkem běžet v nekonečné smyčce ve vitríně svého Lidového domu. Já jsem byl tehdy zrovna v Praze, náhodou jsem šel zrovna kolem Lidového domu, tak jsem se na tu Komárkovu „Terapii“ chvíli díval. A nedá se nic dělat: ať jsou naše ideové sympatie (a antipatie) k obou aktérům jakékoliv, je tomu prostě tak: tam kde Klaus v přelomové situaci zaujme jednoznačný postoj, dokáže určit jasný směr a cíl, tam Komárek doslova mečí stále něco sem a tam, dá se z toho rozpoznat jenom to že je to vždycky nějak proti Klausovi, ale jinak není vůbec jasné co by se vlastně konkrétně mělo dělat a proč. Kdyby tehdejší transformaci měl řídit Komárek – sice by byla možná o něco sociálně snesitelnější, ale ve svém celku -obávám se – by skončila v naprostém chaosu.

    Právě tohle je jedna zásadní výhoda (a v objektivním smyslu dokonce přednost) fundamentalistů: oni si nelámou hlavu nějakými zbytečnými ohledy či úvahami, oni prostě – ze svého nejhlubšího přesvědčení – určí směr. A i když to třeba nemusí být směr nejlepší, neideálnější – z hlediska společenského pragmatismu je to (skoro) vždycky lepší, než donekonečna přešlapovat na místě.

    Už sám Aristoteles napsal – byť i v poněkud jiné, čistě teoretické souvislosti – že „někde je nutno se zastavit“. On s tím „zastavením se“ měl na mysli ale právě to, že není možno donekonečna bloudit, sledovat všechny možné i nemožné souvislosti a vzájemné vazby. Někde je nutno říci: „stát, tady je – alespoň relativně – pevný bod; o ten se chceme opřít, a od něj se chceme dát na pochod vpřed“.

  16. KDO VŠECHNO JE FUNDAMENTALISTA?

    Ano, to je také velmi zajímavá otázka. Zůstaňme u toho Čapka: na jedné straně byl samozřejmě přesvědčeným odpůrcem jakéhokoli ideologického či politického dogmatismu (fundamentalismu); ale na straně druhé bychom mu asi sotva učinili přílišné bezpráví, kdybychom prohlásili, že on sám byl fundamentalistickým vyznavačem – právě těch malých věcí, drobného lidského činu! Není mi známo jestli toto pojetí převzal od Masaryka nebo zda v tom ti dva spolu prostě ideově souzněli, ale ozývá se v tom ta Masarykova „drobná práce“, kterou stavěl proti velkým ideologiím, ovšemže především proti marxismu a komunismu.

    Naprosto klasický v tomto ohledu je závěr Čapkova „Krakatitu“, kdy inženýr Prokop – poté co spatří možné katastrofické důsledky svého objevu nové supervýbušniny (která je ovšem anticipací atomové bomby) – tak dospěje k jakémusi vnitřnímu procitnutí, kdy v rozhovoru s vozkou přijme jeho vyhlášení, že místo výbušnin je zapotřebí objevit něco, „aby to svítilo, aby to hřálo“.

    V dané rovině – při konfrontaci s hrozbami války – je to samozřejmě zcela oprávněný postoj; nicméně jasně svědčí o tom, že Čapek neměl naprosto žádný smysl pro velké ideje. Že si přál mít lidstvo které stejně jako on bude v poklidu a v míru opečovávat svou zahrádku. Jenže – to se nedá nic dělat – lidstvo si jenom s tou mírumilovnou zahrádkou nevydrží navěky. I ty velké, smysl dávající ideje jsou zapotřebí; a když nebudou dodány žádné velké ideje pozitivní, pak lidé sáhnou po těch negativních, destruktivních.

    ————————–

    Takže jak řečeno je možno být i fundamentalistickým vyznavačem vyhraněně antiideologického postoje; a stejně tak je možno být vůbec fundamentalistickým vyznavačem postoje čistě středového. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento středový postoj je naprostým opakem jakéhokoli fundamentalismu; jenže já jsem už v minulosti (ještě na DR) vedl mnoho a mnoho sporů se zastánci tohoto „neideologického středu“, kteří s želeným přesvědčením trvali na tom, že je to právě a pouze stávající systém parlamentní demokracie, který je nejvyšším myslitelným společenským uspořádáním; a vůbec nebyli ochotni uvažovat za hranice tohoto systému.

    Označení „fundamentalista“ je tedy opravdu velmi relativní; a jak už jsem sám napsal, v určitém smyslu může každý zastávat fundamentalistický postoj, ať se jedná o cokoli.

  17. Ještě k panu Kalousovi: zásadní problém je v tom, že – i kdybychom vzali v potaz jenom novější dějiny – že proti kapitalismu se bojuje, na kapitalismus se útočí už od šedesátých let minulého století. A – co to přineslo? Kapitalismus je tu stále; a přes neustálá zbožná přání antikapitalistických aktivistů není o nic slabší než dříve.

    Tady se pak naprosto nevyhnutelně staví otázka, jestli má levice opravdu pokračovat donekonečna ve svých frontálních útocích proti kapitalismu, kapitálu a kapitalistům – když se zdá být jasné, že ani do budoucna to k ničemu nepovede. Anebo jestli levice nemá začít hledat nějaké principiálně nové cesty.

  18. Vlastně nejkratší definice fundamentalisty by byla tato: fundamentalista je ten, kdo vidí jenom to , co vidět chce; a zatvrzele odpírá vidět všechno, co vidět nechce.

  19. Pane Poláčku, to je úplně přesné. A tak se chová 100 % lidí (teda alespoň příčetných) . Ale bohužel žádná pravda to není. Je to jenom skutečnost.

  20. Dvě poznámky

    V některých situacích může být úspěch fundamentalistů opravdovou katastrofou. Třeba nastolení tzv. Islámského státu. Neměli bychom však přehlédnout jednu skutečnost, totiž jak snadno se pravověrní bojovníci zmocnili třeba Mosulu. A naopak jak nesmírně ztuha jej bylo třeba zpět dobývat…

    Dílo Karla Čapka jsem četl z velké části brzy. Jeho styl mi přišel (a přijde dodnes) velmi čtivý. Rovněž mi vyhovovala autorova všestrannost a třetím jeho apologetika, ba oslava 1. republiky. Karla Poláčka, který byl Čapkovým kolegou a souputníkem, ale k politice se vyjadřoval jen málo, jsem četl později, zčásti až po roce 1990. Třeba jeho Dům na předměstí na mě tehdy udělal značný dojem (zatímco před Listopadem by mi šel „proti srsti“). Přes šťastný konec příběhu je popis praxe pronajímatele Faktora něčím, co by Čapek nenapsal. Snad i proto, že rodák z Malých Svatoňovic byl synem lékaře, měl za imperativ „hlavně neuškodit“.

  21. Pan Kosmel: „skutečnost“ a „pravda“ jsou ovšem oba velmi problematické a nejisté pojmy.

    Ovšem: jestliže Vy sám hovoříte o „skutečnosti“ (a přitom popíráte „pravdu“) – pak je nutno poznamenat, že už jenom tím samotným výrokem „je to jenom skutečnost“ si sám činíte nárok na výrok pravdivý, a tedy na samotnou pravdu.

    Takže jak se zdá, ať se nám pojem pravdy může zdát být jakkoli nejistý a relativní, tak se bez něj nakonec stejně neobejdeme.

    —————————-

    Mimochodem, byli to řečtí sofisté, kteří popírali jakýkoli principiální rozdíl mezi „pravdou“ a „nepravdou“; s tím že jakýkoli (lidský) výrok je ve své podstatě výrokem/tvrzením ryze pragmatickým; že tedy všechno záleží jenom na jeho faktické účinnosti.

    Oproti tomu Sokrates zásadně bojoval proti tomuto nihilismu sofistů; a byl nezlomně přesvědčen o tom, že přece jenom existuje objektivní pravda; a reálným základem pro tuto pravdu je právě sama skutečnost. – Ovšem, skutečnost ve své skryté a hluboké podstatě, nikoli tak, jak se nám jeví napohled, respektive v pouhém (nekvalifikovaném) obecném mínění.

    Ale i tohle téma má co společného s tím Komenským, o kterém právě připravuji mé komentáře (první by měl vyjít ještě dnes).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *