Komenského Jedno a světské Mnohé
Ve druhém díle našeho seriálu o Komenského „Labyrintu“ jsme sledovali jeho Poutníka, jak po dlouhém bloudění světem, a po hořkém zklamání z jeho všeobecné marnosti a povrchnosti nalezl definitivní útočiště v plném a naprostém oddání se Kristu.
Tím by vlastně bylo možno celé naše vyprávění ukončit; a Komenskému dopřát pokud možno blažené spočinutí v jeho dozajista upřímně a niterně prožívané víře. Jenže – nedá se nic dělat, ale je tady několik momentů, které vyžadují bližšího přezkoumání. Co jako první upoutá pozornost při tomto Komenského přechodu ze světa marného do světa víry je to, jak on znovu a znovu zmiňuje nestálost, různorodost, mnohotvárnost světa vezdejšího, s jeho neustálou aktivitou, činorodostí, podnikavostí – a proti tomuto ruchu a vzruchu světa vnějšího staví a vyzdvihuje Jedinost a jedinečnost svého zakotvení v Kristu.
Tento kontrast oněch dvou světů totiž velice nápadně připomíná jedno z centrálních témat řecké, především předsokratovské filozofie: totiž vztah mezi „Jedním“ a „Mnohým“. Už tito staří myslitelé totiž narazili na skutečnost, že vnější svět předmětných věcí v sobě nemá žádnou stálost. Že se zde věci neustále pohybují, mění, vznikají a zanikají – a že v tomto neustálém pohybu a zanikání není možno nalézt nic, co by mohlo být pravým, trvalým a nepomíjejícím základem. Proto se vydali hledat tento základ; a z nedostatku možností jak ho blíže určit ho nazvali prostě „tím Jedním“ (tó hen).
Toto řecké Jedno se poté prolínalo jak obecně s božským principem (mimo řeckého polyteismu respektive nad ním), tak ale později i s Bohem křesťanů. Například svébytným způsobem toto Jedno v novoplatonovské recepci znovu oživil Mistr Eckhart. V každém případě se ale i v křesťanském Bohu reprodukují základní metafyzické otázky, které se vynořily už v souvislosti s tím řeckým Jedním, a s jeho vztahem k „Mnohému“.
V každém případě natrvalo zůstává otevřenou základní otázka, jaký status, jaká hodnota má být přiznána tomuto Mnohému. Tedy našemu jsoucímu, přítomnému, předmětnému světu. Je to pouze „svět klamu a falešných názorů“, jak ho viděl Parmenides? Anebo je to svět sice pouze odvozený od světa čistých idejí (respektive samotného bytí), nicméně sám o sobě reálný, jak to nahlížel Platón? – V každém případě: v řeckém myšlení (respektive v této jeho větvi) nemá ten jsoucí svět „mnohého“ sám v sobě svou vlastní konečnou hodnotu; buďto vůbec veškerá, nebo přinejmenším nadřazená hodnota je přesouvána do sféry onoho „Jednoho“, respektive (božského) Bytí. Jednou větou: svět přítomný je devalvován a degradován ve své hodnotě.
A u Komenského se ukazuje velmi zřetelně, jak on se zcela vyhraněně přiklání k tomu samému modelu. Celý vezdejší, lidský svět je pro něj spojen s negativním předznamenáním; je to ten nicotný svět „mnohého“, zatímco skutečnou pravdu, pravou podstatu všeho je možno nalézt výhradně u Krista, jakožto „jediného“. Je nutno si ocitovat několik pasáží ze samotného Komenského, aby se stalo zřejmým, s jak bezvýhradným zaujetím se plně odevzdává do svrchovanosti Boha respektive Krista:
Všechno světské snažení vložit na Boha. „Žádám od tebe jen tolik, abys cokoli, co jsi viděl ve světě, jakákoli lidská usilování při pozemských věcech, vložil a složil na mne, dokud budeš živ, to bude tvá práce a zaměstnání, a toho, co lidé ve světě nenacházejí pokoje a radosti, ti dám dostatek.“
Se samotným Kristem, věčným manželem, se spojit. „Viděl jsi v manželském stavu, jak ti, kdo v sobě najdou zalíbení, opouští všechno, aby byli svoji. Učiň tak i ty, opusť všechno, i sebe sama (!!), a plně se mi odevzdej a budeš můj a bude to tak dobře. Dokud to neuděláš, slibuji ti, že nedojdeš žádného upokojení mysli. Ve světě se totiž všechno mění, a když se budeš chtít svou myslí a citem držet čehokoli jiného než mne, všechno tě bude zaměstnávat a znepokojovat samo sebou i jinak a nakonec tě to opustí, a zalíbení, které jsi v tom nalezl, se obrátí v žal. Proto ti dobře radím, synu můj, upusť ode všeho a chop se mne, buď můj a já tvůj! Zavřeme se spolu zde v tomto útočišti a zakusíš opravdovější rozkoš, než lze nalézt v tělesném manželství. Snaž se líbit jen mně, mít mne za rádce, průvodce, svědka, druha a společníka na všech svých cestách, a kdykoli ke mně budeš mluvit, říkej: Jen já a ty, Pane můj. Není třeba, abys ses staral o někoho třetího. Drž se jen mne, hleď na mne, mile se mnou rozmlouvej, objímej mne, líbej mne a ode mne zase to vše očekávej.“
Tolik tedy vyznání Komenského k jeho víře, k jeho jedinému Bohu, jedinému Kristu. Je zde jasně a jednoznačně vyřčena definitivní rozluka se jsoucím světem, s jeho rozmanitostí, s jeho pohybem; nadále má být vše podstatné, a zároveň zdroj veškerého štěstí hledán jenom v nepohnuté přítomnosti s Bohem. Tento Komenského postoj je fakticky životním vyznáním poustevníka, který už nechce mít vůbec nic společného se světem lidí, a který se ze všeho nejtoužebněji chce stáhnout do osamělosti jeskyně, aby tam celý zbytek svého života strávil v nekonečných modlitbách.
„Proti gustu žádný dišputát,“ chtělo by se říci. Budiž každému přáno, v čem se domnívá nalézt své osobní štěstí. Nicméně – tato Komenského naprostá degradace přítomného, živoucího světa zachází skutečně až do naprostého extrému. Vlastně se fakticky potkává s extrémem buddhistickým, kdy celý svět a život sám je prohlášen pouze za zdroj bolesti a utrpení. S tím závěrem, že jediným rozumným počinem je naprostý útěk z tohoto světa, stažení se do čistých duchovních sfér, kterých se bolesti tohoto světa nemohou rušivě dotknout.
Samozřejmě: je vždy nutno mít na paměti, že Komenský svůj „Labyrint“ psal v tom samém roce, kdy mu na morovou ránu zemřela žena i dvě děti. V takové situaci, po takovém otřesu je opravdu krajně obtížné dokázat ve jsoucím světě a ve vlastním životě nalézt ještě něco pozitivního, nějaký trvalý a bezpečný zdroj radosti. Ale přes toto všechno pochopení pro Komenského osobní situaci v danou chvíli nelze přehlédnout, že toto jeho naprosté přimknutí se ke Kristu vstupuje plně do staré, už v antickém myšlení pramenící tradice jednostranné degradace jsoucího světa ve prospěch údajně absolutně nadřazených a jedině pravých sfér nehmotného bytí. Na tomto odvrhnutí jsoucího světa je něco principiálně nezdravého; a není možno se vyhnout otázce, nakolik oprávněné může být kladení konečného smyslu všech věcí mimo samotnou životní přítomnost a realitu toho jediného tvora, kdo vůbec tuto otázku po smyslu dokáže položit.
Ano, taky si myslím že je třeba rozumět slovům Labyrintu v kontextu těžkých ztrát, o kterých píšete. Myslím že si lze zkoušet představit hloubku toho ponoření, po kterém ale bude následovat ne poustevnické odvrácení od „světa mnohostí“ ale jakási „chůze po hladině jezera“ k nim – pomíjivě jsoucím mnohostem. Ze svého oživlého „středu“ za jejich tušenými „středy“. Představuji si že Komenský si ve výzvě k opuštění i „sebe sama“ při spolu-vzetí svého kříže na další cestu s Ježíšem ve svém srdci (Mt.16.24,25,…) byl jistě vědom nebo opět později vědom i slov z Matouše 25.35-40(žíznil jsem a dali jste mi napít,byl jsem na cestách…).
Porozumění, že je svět a život v něm zdrojem bolesti a utrpení může být motivem k novému přivrácení se k němu, s novými „očekáváními“, v novém, „neobrýleném“, vřelejším vztahu.
Je určitě třeba přihlédnout k tomu, že Komenský žil ve zvlášť těžké, drtivé době. On opravdu mohl jen stěží čekat nějaké pozitivní společenské změny, i když zpočátku v ně možná doufal.
Já se domnívám, že dnešní křesťan nemusí svět nutně odvrhnout, jak se domnívá pan Poláček. Nemusí být poustevníkem, pokud jím není už svým založením (někteří lidé mají opravdu rádi samotu). On jenom nemá být na ničem, kromě Boha, závislý a nemá od ničeho kromě od Boha čekat uspokojení. Ovšem radosti ze života se přitom nikterak zříkat nemusí, pokud je ta radost dosažitelná.
Jenže ono se jedná o to: toto Komenského radikální odvrácení se od lidského světa a naprostý příklon ke světu Jediného duchovna má svou logiku. Nebo snad ještě přesněji řečeno: Komenský tu jedná naprosto důsledně; tak jak to vyžaduje věc sama.
On totiž jedná podle hesla: proč jít ke kováříčkovi, když je možno jít rovnou ke kováři? Proč se zdržovat, proč se rozmělňovat nějakým profánním lidským světem, když všechno pravé, všechno podstatné je nakonec stejně jenom u Boha?…
Právě tohle jsou – logické a nevyhnutelné – důsledky v š e c h modelů světa, které vycházejí z principiální priority nějakého nadřazeného duchovního (respektive metafyzického) principu. Celý jsoucí svět, a dokonce i lidský život sám je tím nutně odsunut na druhou kolej, jako něco ne-li rovnou zcela nepodstatného, tak přinejmenším jenom méně podstatného. A Komenský tedy jak řečeno jednal v zásadě naprosto důsledně, když si řekl že když tedy tento lidský svět nemá svou vlastní hodnotu, tak že on se jím nebude dále zdržovat, a všechnu náplň svého života bude nadále čerpat už jenom ze samotného Krista.
Ale to je nesmysl. Proč by vnější svět neměl hodnotu? Vždyť všechno, co Bůh stvořil, je dobré.
Mimochodem, slyšel už jste někdy názor, že introverti čerpají svou energii ze samoty, zatímco extroverti z přítomnosti jiných lidí?
Možná jsou nakonec i ti poustevníci k něčemu dobří.
Je to zajímavé, ale tou větou o čerpání energie ze samoty jsem možná vyjádřila něco podobného jako papež František, který při dnešní ranní mši mluvil o čerpání energie z modlitby k Otci, jak tomu učil Ježíš své učedníky, aby mohli sloužit lidem.
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30989
Ale paní Hájková, tady nejde o to že by svět neměl (vůbec) hodnotu. Tady jde o to, že ji nemá sám ze sebe. Že tedy – v těchto modelech – nakonec vždycky zůstane jenom něčím odvozeným, nesvébytným.
Vezměme si příklad ze samotné Bible: kdo či co má větší hodnotu – hrnec, který svýma rukama vytvořil hrnčíř, anebo ale ten hrnčíř sám?… Hrnec je zaměnitelný, hrnec je možno kdykoli nahradit nějakým jiným; zatímco je to hrnčíř sám, který je prapůvodním tvůrcem, který ve svém tvůrčím aktu je nezaměnitelným.
Proto jsem napsal, že Komenský byl nakonec zcela důsledný tím, že „od kováříčka přešel ke kováři“. Ani Komenský sám snad netvrdil, že by jsoucí svět neměl vůbec a naprosto žádnou hodnotu; ale tu „jedinou pravou“ hodnotu viděl v Bohu respektive osobě Krista.
A – to se nedá nic dělat – když má jedna strana jednoho jediného vztahu nadřazenou hodnotu, pak druhá strana jí má nevyhnutelně o to méně.
Co se toho papežova kázání týče, tak tady by napřed bylo nutno dokázat, že Ježíš byl skutečně extrovert. Já bych si daleko spíše troufal tvrdit naprostý opak. To že Ježíš hovořil k zástupům – to je samozřejmé, on měl své poslání, a to nemohl realizovat jinak nežli kázáním lidem.
Ale – ty jeho pobyty na poušti, osamělé vystupování na horu, stahování se do osamění modlitby – to vše by daleko spíše hovořilo pro osobnost introvertní, nežli extrovertní. Ostatně: dokážeme si snad Ježíše představit jako typického extroverta, který se neustále družně baví se svými společníky, i o banálních všedních záležitostech, žertuje s nimi?… Ne, takovýto extrovertní Ježíš je skutečně naprosto nepředstavitelný. On byl naopak zcela ponořený do svého cíle, do svého poslání – a to všechno měl v prvé řadě uložené v sobě samém, v hlubinách své duše. Proto – opakuji znovu – bych daleko spíše sázel na Ježíše silně introvertního, nežli na opačnou osobnostní charakteristiku.
Já jsem netvrdila, že Ježíš byl extrovert. Netvrdila jsem ani že byl introvert, i když to vypadá daleko pravděpodobněji.
Papež v tom kázání naznačuje, že Ježíš (svou energii) čerpal od Otce (nekonečného zdroje) a učil tomu i své učedníky. Ale ne proto, aby ji měli sami pro sebe (aby si libovali v samotě s Ježíšem), nýbrž proto, aby tu načerpanou energii předávali lidem. Kteří si ji bohužel neuměli načerpat sami.
Ježíš měl poslání. Měl předat Božího ducha lidem.
Introvert může za určitých okolností jednat jako extrovert. Čili obracet se k lidem a komunikovat s nimi. Ovšem vyčerpává ho to, takže to dlouho nevydrží. Ježíše to možná tolik nevyčerpávalo, protože čerpal ne ze sebe, ale od Otce. Ačkoliv je pravda, že on to poznal, když z něj „vyšla síla“.
Hrnci ve skutečnosti vůbec nevadí, že jeho hodnota nepochází z něho samotného, nýbrž od hrnčíře. Dokonce ani rostlinám a zvířatům to nevadí. Zdá se, že to vadí především vám, pane Poláčku. Vám by velice vadilo, kdyby si lidé mysleli, že to co píšete, není z vás, nýbrž od Boha. Protože vy si zakládáte na tom, co umíte. Neberete to jako dar, nýbrž jako svou zásluhu.
Já bych ovšem soudil, paní Hájková, že čím dál tím více obyvatelům současného moderního světa by dost vadilo, kdyby jim někdo začal tvrdit, že jejich život nemá hodnotu sám od sebe, nýbrž jenom v závislosti od někoho jiného.
A jestli já snad něco umím a znám: paní Hájková, tak za tím stojí opravdu příliš velký – a těžký – kopec vlastní námahy, studování a uvažování, nežli abych se mohl domnívat, že výsledky tohoto úsilí pocházejí od někoho zcela jiného.
A pokud to opravdu pocházelo od Boha, pak bych se ho musel ptát, proč mně toho vědění o jsoucím světě a jeho pravdě stále ještě sdělil (či nalil) tak naprosto málo.
Když je něco z Boha nebo z Ducha svatého, není to cizí. Vždyť, jak řekl Komenský i svatý Augustin: Bůh je nám bližší než jsme my sami sobě (nebo než je nám naše vlastní nitro.
Tady jde taky o to, že Bůh není jenom můj nebo jenom tvůj (jeho, její), ale že je náš společný Otec. A tedy to, co děláme, to, čeho jsme díky Bohu nebo z Ducha svatého schopni, nepatří jenom nám, ale je to pro všechny. Není to tedy něco s čím obchodujeme, něco, co máme dostat zaplaceno, protože jsme se namáhali více než jiní. V tomto smyslu je víra vlastně základem pravého komunismu. Duchovní statky mají totiž patřit všem, ať už se jedni namáhají více, jiní méně. Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Jenomže, realita je taková, že lidé většinou chtějí mít svou námahu zaplacenu a tak jim nezbývá, než dál svou práci prodávat.