Kočka pohledem schizofrenika

V jednom ze svých starých archivů jsem objevil uložené obrazy a výjevy, které jsem už dávno považoval za zmizelé. O některé z nich se hodlám podělit i s ostatními členy naší webové komunity; a začnu hned s výjevem ze všech nejdrastičtějším.

O co se v dané řadě vyobrazení jedná, naprosto jasně prozrazuje už název: „Kočka očima schizofrenika“. To jedinečné na celé věci je to, že onen schizofrenik vytvořil celou tuto řadu vyobrazení téhož objektu, tedy kočky. A tato výtvarná řada zároveň sleduje a vyjadřuje progresivní rozvoj jeho schizofrenických stavů. Jestliže na prvním vyobrazení je stále ještě možno spatřit kočku v její víceméně přirozené respektive přírodní podobě, pak už na druhém obrázku se ta samá kočka mění v jakéhosi ohnivého, ne-li přímo pekelného tvora, s rudě žhnoucíma očima, z jehož kožichu přímo sálá rudočerný žár do všech stran.

To však stále ještě nic není proti vyobrazení třetímu a čtvrtému. Na tom třetím se z obyčejné kočky stává jakýsi démon, už zcela zbavený původní přirozené podoby, s široce rozevřenýma, či spíše vytřeštěnýma očima, které fixují pozorovatele upřeným pohledem propukajícího šílenství. Aby se pak v poslední fázi z démona stal čirý běs, šklebící se nám do tváře hrůzou z nahlédnutí do hlubin skrývajících se v našem vlastním nevědomí.

Není to vskutku nijak útěšný pohled, na toto umělecké vyjádření progresivní schizofrenie. Tím spíše, že jak řečeno my tu hledíme nejen na jeden konkrétní cizí osud, ale dost možná tu spatřujeme démony, které se v zásadě kdykoli mohou probudit i v kterémkoli z nás samých.

Chrám, kámen, a posměch racionalisty

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

Tento text sem vkládám jaksi „mimo pořadí“, z aktuálního popudu. Právě on je ale vlastně naprosto klíčovým pro pochopení – či nepochopení – celé jedné větve úvah a diskusích zde běžících. Je odpovědí na skepsi racionalistů, nedovedoucích – či nechtějících – ze jsoucího světa vidět a uznávat nic jiného, nežli to co dokáže pochopit a pojmout aparát holého rozumu a pozitivisticky fundovaných věd. A kteří pro toto „navíc“ mají pouze slova posměchu a pohrdání.

Připomeňme si znovu Exupéryho klíčovou pasáž: „…Veden iluzí falešné vědy hledá zbraň v ironii. Ironie však je věcí darmochleba. Neboť směšuje písmena, aniž čte knihu. – A on se tím ještě pyšní, ačkoli je pouhý vykradač, a svým činem nic nevytvořil. – Ty nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nevzácnější majetek: smysl věcí.“

Trnová koruna

Jan Zrzavý – Hořící trnová koruna

Je vlastně zcela nepatřičným počinem tuto čistou a průzračnou malbu Jana Zrzavého doslova kontaminovat nějakými slovními výklady a komentáři; obzvlášť když se jedná o natolik vysoce spirituální téma.

Ale přesto možná bude účelné poukázat právě na naprosto úsporný minimalismus Zrzavého pojetí jeho motivů, kdy je vědomě ponecháno stranou vše nepodstatné, veškerý nadbytečný kolorit, aby tím více mohlo vyniknout samotné jádro uměleckého, a v daném případě i duchovního sdělení.

Kristova trnová koruna – ta je jinde prakticky vždy zobrazována v jejím reálném, mnohdy i přímo naturalistickém provedení, aby tak byla zvýrazněna a zdůrazněna Kristova muka. Zrzavý ale zcela vědomě opomíjí a opouští všechny tyto vnější předmětné znaky; jeho Kristova trnová koruna je vyobrazena ve velmi decentním, čistě symbolickém provedení. Zrzavý zcela vědomě neútočí na emoce pozorovatele; nýbrž oslovuje jeho schopnost, jeho připravenost chápat a sdílet hluboké duchovní obsahy.

A ostatně: Zrzavého Trnová koruna je daleko spíše nežli obrazem zmaru naopak symbolem naděje; ty plameny z ní vzcházející, z ní šlehající nepálí, ale směřují do budoucnosti; a do vyšších duchovních sfér, kterých se nijak nedotýká pomíjívost života pozemského.