Sousedské setkání

Eva Hájková

SOUSEDSKÉ SETKÁNÍ

Má sousedka

je jako já

Taky musí vařit

a proto mi přinesla recept

na okurkové čatní

Má sousedka

je jako já

Taky ji něco bolí

až někdy v noci nemůže spát

a její okno svítí do tmy

jak lampa naděje

Vede k ní cestička

brankou v plotě

kudy nikdo cizí nechodí

Je tak blízko

Jenom pár kroků

přes zahradu

A já jí neumím pomoct

v té její bolesti

Jen občas v zahradě

vyslechnu

její slova

MYŠLENKY

Četly si spolu

o jednom léčiteli

který žil pro druhé

Úžasný člověk –

řekla první

a myslela si v duchu:

Proč tu dnes není

pro mne?

Vždyť já tolik trpím!

Úžasný člověk –

řekla si druhá v duchu

Proč nejsem jako on?

Ale nahlas neřekla nic

Čí myšlenka byla pravdivější

to ví jen Bůh

A jenom On

to může posoudit

PROCHÁZKA PO DEŠTI

Po krátkém dešti

lesknou se mokré chodníky

Slunce už zase oslňuje

K večeru si spolu vyjdeme ven

ty a já

ruku v ruce

V ulici před návsí

potkáme jiřičky

Je jich tu celé hejno

a živě spolu švitoří

O kousek dál

hejno povykujících vrabců

vylétlo k obloze

a zase svorně slétlo na zem

Schovávají se v loubinci

kterým až po střechu obrůstá

západní zeď staré stodoly

zalitá sluncem

Někde vysoko v oblacích

slyšíme hukot letadla

Psi štěkají za ploty

a večerní zvon hlaholí

z kostelní věže

Zmrzlina a Vlaštovky

Eva Hájková

ZMRZLINA

Když horko dýchne do ulic

potkáš ji na chodníku

Nese se v křupavém kornoutu

a studí na jazyku

Na tácku mince zacinknou

Kdo si ji odpustí?

Malá či velká – pospěš si

nežli se rozpustí

VLAŠTOVKY

Chtěla jsem vyfotit vlaštovky

ale na snímku jsem našla jen

prázdné dráty

Chtěla jsem si jejich fotku zarámovat

a pověsit na stěnu pokoje

místo obrazu

Ale ony nechtěly

a proto uletěly

A proč by měly chtít?

Jim patří celá hladina rybníka

Když nefouká vítr a voda se uklidní

vidí v ní za letu svůj obraz

jako v zrcadle

Druhý život

Eva Hájková

Snad každý z nás někdy zažil letní prázdninový čas – čas, kdy se nic nemusí. Ráno je jako vymalované – nebe modré se zlatou sluneční září, vzduch po noci ještě chladivě svěží. Člověk může zavřít dům a zamířit někam k lesu, cestou mezi lány zlatě okrového obilí. Někdy přichází chvíle, kdy nemáte chuť s nikým mluvit ani nikoho potkat (ač jindy vám to naopak může být milé). Jdete a jdete a les vás chce vtáhnout dovnitř, ale vy odoláte a posadíte se v otevřené krajině na odpočívadle pod dubem, které je hned vedle stezky vedoucí do vedlejší vsi. Lidé, co venčili psy, se s nimi už vrátili domů. Snad tu bude ticho.

Já to znám. Sednu si na dřevěnou lavici k dřevěnému stolu a dívám se kolem. Ten ošklivý modrý odpadkový koš by tu být nemusel, ale je to přece jenom lepší, než aby lidé odhazovali odpadky na zem. Kam nasměrovat svůj pohled? K lesu? K úvozu lemovanému stromy a křovinami? K poli s obilím? K nebi? Ucho rychle zachytí ptačí trylek, který se docela pravidelně opakuje. Chci to všechno vnímat, ponořit se do toho, ale myšlenky mě stále odvádějí pryč. Když se mi po chvíli podaří je na krátký okamžik vypustit a vrátit se do přítomné skutečnosti, zahlédnu krajinu zcela novým a zvláštním způsobem, který se podobá snu. A hned se mi zas vrátí neodbytné myšlenky. I když krásné myšlenky. Hlavou se mi, nevím proč, mihnou slova: Požehnané léto!

Stromy jsou živé – povívá jimi jemný větřík. Dívám se na dřevěný stůl před sebou a napadne mě: I on byl kdysi stromem. A teď je mrtvý. Mrtvý? Nežije stůl, spolu s lavicemi, jakýsi druhý život, který jim vtiskl člověk? A co ta pole s obilím? Brzy přijede kombajn, obilí sklidí, ze zrna bude mouka a z mouky chleba, který přijde na náš stůl.

Moje myšlenky nemizí a tak se vydávám nazpátek domů. Pěšina sloužící zároveň jako cyklostezka je z udusané hlíny, vespod zpevněná hrubým štěrkem i různým odpadovým materiálem – stavební sutí, která občas vylézá na povrch. Zahlédnu keramické střepy – snad ze starých kachlových kamen. Vida, i ta stará kamna nalezla svůj druhý život! Posloužila jako drť na zpevnění cesty.

Naslouchám bzučení včel a čmeláků na květech. Sbírají sladkou šťávu, aby z ní vyrobili med, který se stane jakýmsi druhým životem květin. Sbírají květinový nektar, ukládají ho v plástvi a proměňují v med, podobně jako my sbíráme přítomné okamžiky a proměňujeme je ve vzpomínky uložené v naší paměti. Jsou to naše zážitky, které žijí svůj druhý život. Med není totéž, co nektar. Ani naše vzpomínky nejsou totožné s tím, co jsme skutečně zažili a prožili. Není to už prvotní skutečnost. Je to naše zažitá, prožitá a v nové formě uchovaná skutečnost, která je jakousi naší vnitřní hodnotou, jakýmsi „medem života“. A jen Bůh ví, co se s nimi stane, až jednou zemřeme! Rozpadnou se? Přesunou se někam? Do nějakého jinobytí? V hlavě se mi odněkud vynoří myšlenka – vzpomínka – na slova z Čapkovy knížky Zahradníkův rok: „Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“

Ty věty plné naděje napsal Čapek v kapitole Zahradníkův listopad. Člověk by řekl, že listopad je čas neveselý, přesto se Čapkovi jevil jakýmsi záhadným způsobem nadějný. My tu teď ale máme radostný červenec. Ten ovšem v Čapkově „zahradnickém“ podání s sebou nese věty plné smutku:

„Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá. Zahradníkův podzim se začíná už v březnu – první odkvetlou sněženkou”.

A v tom je celá podivuhodnost našeho života. Střídá se v něm smutek ze ztrát a lítost z uplývání času s hlubokou nadějí v čas budoucí, v jakousi věčnou radost zahradníka, který trvá „z časů do časů“.

Červnový soumrak

Eva Hájková

ČERVNOVÝ SOUMRAK

Tajemný okamžik před západem slunce

které svým měkkým žlutým světlem

přes ornamenty záclon

rýsuje stíny na zdi pokoje

Otevřeným oknem

vplouvá do domu

ptačí švitoření

vůně jasmínu a sena

a svěží vlhkost blížícího se deště

Ach léto

léto před slunovratem

Tebe tak chytit

a zavřít do památníku

Jenže to nejde

Leda tak uložit

do paměti duše

Uletíš rychle

jak vlaštovky

od prázdných hnízd

PO SLUNOVRATU

Vrcholné léto je tu

Odkrytí až k nahotě

opájíme se jeho žárem

Horké střechy žízní po dešti

Města s rozpálenou dlažbou

pod chodidly

se pomalu vyprazdňují

Je čas odpočívat

Vytratit se někam

do stínu lesa

Přelom slunovratu je tichý

jak otočení listu

v kalendáři

Slunce stoupalo vzhůru

a teď změnilo kurs

Bude nenápadně ztrácet na síle

než léto dohoří

jak suchá tráva

To nač jsme čekali

to už je za zenitem

jak zralý lidský věk

Ještě se budeme těšit

z mnoha plodů léta

ale jahody

to už nebudou

Lidé dneška

Eva Hájková

LIDÉ DNEŠKA

Chceme žít své malé životy

Velký svět nám je drtí

Sázíme růže za ploty

a bojíme se smrti

Že nepustí nás přes čáru

co černou rukou vyměří

až ve svém černém taláru

neslyšně stane u dveří

Až přijde konec poznáme

jak krátký čas jsme žili

Komu jsme z bídy pomohli?

Koho jsme zachránili?

Chceme žít své malé životy

Velký svět nám je ruší

Růže nám kvetou za ploty

a tíseň roste v duši

KONVALINKA

Rolničky jak z porcelánu

obléká si konvalinka

Ani večer ani k ránu

nezazvoní nezacinká

Ukrývá se v stinném koutu

zavinutá do kornoutu

Nezacinká nezazvoní

ale zato krásně voní

CHVÁLA VĚTRU

Můj větře

který vaneš kudy chceš

Chladivý větře

jsi mírný i prudký

jak lidské srdce

Jsi bez tvarů

a bez barev

A přece je tě vidět

když pohupuješ větvemi stromů

a stébly trávy

Umíš pohladit tvář

Jemně nadnášíš motýly

a čechráš ptákům peří

Zvedáš ze země prach

Prudce se opíráš do plachet

i do praporů

Lomcuješ křídly oken

A převracíš prázdné popelnice

Můj živý větře

odnes na svých perutích

všechno zkažené a zatuchlé

A provoň zemi svěžím vzduchem

Klaunka

Dvojí tvář Jitky Molavcové

Josef Poláček

Klaunka – pod tímto nezvyklým, nicméně gramaticky korektním označením vysílala nedávno Česká televize dokument režisérky Olgy Sommerové o stálici divadla Semafor Jitce Molavcové: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13120371508-klaunka/

V diskusích na webu „Humanistické dialogy“ jsme už častěji hovořili o divadlu Semafor a o jeho protagonistech, především o jeho zpěvačkách, v prvé řadě v souvislosti s jeho „zlatou érou“ konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Na počátku let sedmdesátých divadlo Semafor nabylo popularity především díky televizí vysílaným „Návštěvním dnům divadla Semafor“, případně obdobným pořadům dvojice Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Kteří byli po většinu této doby doprovázeni trojicí zpěvaček Miluška Voborníková, Zuzana Burianová a Jitka Molavcová. Po úmrtí Jiřího Šlitra pak Jiří Suchý Jitku Molavcovou „přetáhl“ do svého vlastního programu, jako svou stálou partnerku. A přes všechny peripetie času, změny politických režimů, ekonomických podmínek a samotné divadelní scény tomu tak zůstalo doposud, dvojice Suchý – Molavcová stále vystupuje pospolu. Přičemž Jitka Molavcová časem nalezla své umělecké, respektive přesněji řečeno své komické vyjádření v postavě Žofie Melicharové – podivné hubaté ženštiny svou garderóbou připomínající ze všeho nejspíše proslulého strašáka do zelí, prakticky naprostého protikladu oné jemné, něžné, citové Jitky Molavcové známé z představení Šimka a Grossmanna.

Musím rovnou přiznat: s touto rolí Melicharové, s touto hereckou tváří Jitky Molavcové jsem se nikdy nemířil. A dokonce jsem toho přesvědčení, že ona se tím sama umělecky pohřbila. A přitom – bylo to její vlastní rozhodnutí, její vlastní volba. Já jsem původně choval podezření, že ji do této kašparské role „uvrtal“ její principál Jiří Suchý; ale později jsem se dozvěděl, že tomu bylo naopak, on tuto roli vytvořil jenom pro jedno jediné představení, a sám nijak nepočítal že tato postava bude mít nějaké pokračování. Byla to sama Jitka Molavcové, která v ní nalezla takové zalíbení, že si její jméno, její vizáž, i její manýry ponechala už natrvalo.

Ale – co vlastně na této její postavě shledávám natolik nepřijatelného, nestravitelného? Je to bezpochyby postava komická, čili v tomto ohledu ovšem souzní s těmi rolemi, které Molavcová na scéně divadla Semafor hraje. Pro vysvětlení se musíme podívat trochu blíže na širší záběr hereckého působení Jitky Molavcové. U ní mě totiž – pokud pomineme ony vzácné doby počátku sedmdesátých let – i v mnoha jiných případech nemálo rušil a vadil jeden rys jejího herectví: totiž přehrávání. Jako by se znovu a znovu před kamerou nutila do něčeho, co v ní vlastně vůbec není. Nebo co v ní třeba je; ale ona jako by se to snažila ze sebe „vyždímat“ až na maximum. Tento rys jejího herectví jsem u ní zaznamenával třeba i u pořadů pro děti. Nedokázala přitom být skutečně spontánní, nedokázala být „pouze“ svá, ale stále znovu jako by se nutila do své role.

A tento samý rys je pak profilujícím momentem postavy Melicharové. Molavcová se zde znovu a znovu snaží groteskním způsobem zveličit základní jevištní znaky této postavy, tedy její neohrabanost, její neomalenost vůči jejímu jevištnímu partnerovi, její „imidž“ školní uklízečky. Ovšem – toto nucení se do této obhroublé ženskosti podle mého přesvědčení nejen že vůbec nesluší oné půvabné, citlivé a kultivované Jitce Molavcové – ale navíc její herecký projev mění v neustálou křeč.

Tím se dostáváme ke klíčovému momentu celé záležitosti. Kterýžto moment je obsažen už v samotném názvu onoho televizního pořadu: Klaunka. Se vší samozřejmostí se v tomto portrétu Jitky Molavcové vychází z přesvědčení, že ona je rozený klaun v ženském vydání. Dokonce na jednom místě je provedeno přímé srovnání některých pohybových kreací Žofie Melicharové s Giuliettou Masinovou v proslulém Felliniho filmu „La Strada“. Kde Masinová provádí několik takovýchto ryze klaunských gest a pohybů. Molavcová – viditelně dojatá – sama zmiňuje, že po jednom představení divadla Semafor v Norsku tam její výkon někdo ocenil právě přirovnáním k Masinové.

Dovolím si prohlásit: takovéto tvrzení, takovéto srovnání je naprosto neudržitelné. Každý kdo má oči, ten musí vidět (a především když se provede takto bezprostřední srovnání hereckého projevu obou aktérek), že se jedná o něco naprosto jiného. U Masinové její klaunský projev a výraz vychází naprosto bezprostředně, spontánně z jejího nitra; zatímco Molavcová takto spontánní klaunkou není, ona své klaunství musí jenom a pouze hrát.

Nechci tím nijak dehonestovat talenty Jitky Molavcové; naopak jsem toho přesvědčení, že ona má vynikající herecký talent, a že je škoda že nedostala větší příležitost ho uplatnit, jmenovitě ve filmu. Ale – jestliže jsem toho názoru že ona má herectví v krvi, pak je stejně tak mým přesvědčením, že v krvi nemá klaunství. Neboť být hercem (byť třeba komickým)

a být klaunem, to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti. Klaun – budiž to řečeno ještě jednou – ten musí své klaunství prožívat a projevovat naprosto spontánně, bytostně, musí vyplývat z jeho přirozenosti. Zatímco herectví – tam se vždy nějakým způsobem zapojí hlava, která aktérovi sděluje, že má hrát takovou a takovou roli. Klaun – ten nehraje roli, on je. Klaunství jako takové je jeho nejpřirozenějším životním výrazem.

Zatímco u Molavcové – tam je naprosto jasně vidět a znát, že ona své klaunství hraje, že ho předstírá. Vždycky je zde patrná ona oklika přes hlavu; tedy přes vědomí: teď zahraju tohle a tohle. Já jsem už dříve poukazoval na zásadní rozdíl například mezi africkými tanečnicemi, a mezi Evropankami které se snaží jejich tance napodobit. A už tehdy jsem konstatoval, že tato snaha je marná. Právě z onoho uvedeného důvodu: u Evropanek jejich taneční kreace vždy nějak vycházejí z hlavy. Nikdy v jejich tanečních pohybech není dosaženo oné naprosto bezprostřední identity mezi pohybem a tělem. U Němců existuje jeden zajímavý slovní obrat: dělat něco „aus dem Bauch heraus“, tedy doslova: z břicha. Označuje to ty případy, když někdo nějakou činnost (například řízení automobilu) zvládl už natolik, že ji vykonává čistě intuitivně, aniž by musel přemýšlet o tom, co právě v daný moment koná a proč. A přesně tohle je onen rozdíl mezi klaunstvím na straně jedné, a mezi herectvím na straně druhé.

Zůstávám tedy u tvrzení, že Jitka Molavcová toto spontánní, zcela intuitivní klaunství v sobě nemá, a že tento deficit musí nahrazovat tím, že ho hraje, jako divadelní roli. A přitom nevyhnutelně znovu a znovu musí přehrávat, svůj herecký výraz „vyšponovat“ nad tu úroveň, která by jí byla přirozená. Co je ale na celé věci zajímavé: Molavcová takto nadsazeně vystupuje nejen ve svých rolích na divadle, ale stejně tak i v samotné televizní dokumentaci, když vypráví o svém životě! I zde – a právě zde – se ukazuje její dvojí tvář: v některých chvílích (když se „zapomene“, když přestane něco hrát a předstírat, a když je sama sebou) – tak dokáže působit velice sympaticky, příjemně, a přes svůj dozajista ne již mladý věk dokonce i vysloveně žensky okouzlujícím dojmem. Ale pak zase přijdou chvíle, kdy se její projev, dokonce i její barva hlasu změní, a ona začne hrát jakousi roli, to jest místo přirozeného spontánního osobního projevu začne přehrávat, nutit se do jakési stylizace.

Toto jsou tedy dvě tváře, dvě podoby herečky a zpěvačky Jitky Molavcové. Samozřejmě jí nelze upírat právo na profesní dráhu kterou se vydala, tedy včetně jejího jevištního vystupování. Ale pro mou osobu zůstávám u toho, že tato její druhá, stylizovaná a nadsazená podoba jí nesluší, a že dokonce překrývá a ničí ty skutečné talenty, které ve své přirozenosti něžná a citlivá Jitka Molavcová bezpochyby má.

Pivoňka

Eva Hájková

PIVOŇKA

Pivoňko ukaž svou

tajemnou moc léčivou

Pro lásku pro štěstí

trhají tě nevěsty

Lidé tě v naději

u zdi domů sázejí

že v čarovných nocích

chráníš před zlou mocí

Z rosy máš perličky

nadýchané spodničky

Jenom ti nesluší

když do květů naprší

ČEKANKA

Co to tak modře svítí

tam na tom rozcestí?

Čekanka modrooká

roste tu u cesty

Co dělá u silnice

taková krasavice?

Prý čeká na milého

čeká už po léta

tak velmi chce být jeho

ta dívka zakletá

Svou věrnost neztrácí

on se však nevrací

Nebude jeho paní

Občas ji bota zraní

tam v prachu u cesty

Ona se zase vzpřímí

a dá se do čekání

bláhové nevěsty

ČEKÁNÍ NA LOĎ V POUŠTI

Na poušti přebývám

O oceánu sním

Obzor je daleký

Loď za ním nevidím

Ze zrnek písečných

hrady si nestavím

Na poušti bez vody

o vzdušných zámcích sním

Má loď už odplouvá

od břehů vzdálených

Vítr se prohání

po dunách písečných

Slunce mě spaluje

když s větrem poledním

a s pískem ve vlasech

o oceánu sním

Slzy jako déšť

Eva Hájková

SLZY JAKO DÉŠŤ

Déšť smáčí ulice.

Omývá chodníky.

Nad mokrým dlážděním

vyrostly deštníky.

I slzy jsou jak déšť,

co duši omývá

od splínu, od smutku,

který tak bolívá.

Padají do duše

při pláči velikém.

Svou duši před nimi

neskrývej deštníkem.

MÁJOVÍ ZAJÍCI

Bicykl na jarní projížďce

na měkké stezce u lesa

vyplašil zajíce

Uháněl do polí

jako když střelí

daleko od nás

Ale tam v zeleném osení

zkřížil mu cestu

jiný zajíc

Chvíli se na sebe dívali

a dál už běželi spolu

Možná to byli on a ona

Kdo ví?

Za chvíli nám oba

zmizeli z očí

v rašícím obilí

Je první máj

A třešně kolem cesty

kvetou

Ráno v parku

Eva Hájková

Je páteční ráno

Jdu březnovým parkem

plným zelené trávy

žlutých narcisů

a tajemně rašících pupenů

Nad holými větvemi stromů

a nad střechami blízkých budov

poletují velká hejna ptáků

Vrána si nese v zobáku

suchou větvičku

Park je plný pohybu

plný energie

plný života

až kamenné sochy žasnou

Slunci se nechce

z oblakových přikrývek

ale vzduch je jasný a svěží

Vítr proudí v korunách stromů

a po chodnících proudí lidé

oběma směry

Do práce

Do školy

Blíží se osmá

Jenom já nikam nespěchám

a tak vnímám

to proudění kolem

Ten probouzející se život