Rubrika: Umění a kultura

 

V tento velikonoční čas snad nebude nijak nepřípadným počinem umístit zde vyobrazení Ježíše, v daném případě od opravdu velkého umělce, Lucase Cranacha Staršího.

Jsou názory, podle kterých je možno v tomto portrétu rozpoznat podobu jeho samotného tvůrce, malíře. To se může zdát být detailem vzhledem k samotnému duchovnímu obsahu obrazu nepodstatným; bylo by to také možno hodnotit jako projev umělcovy samolibosti, ne-li přímo troufalosti.

Ale – možná že to není ani jedno ani druhé. Tedy že se naprosto nejedná o detail nepodstatný; ale ani že za tímto činem nestojí neskromná čí přímo narcisistní snaha tvůrce vydávat se za bytostně podobného s Tím, který se v každém případě stal centrální duchovní bytostí dvou tisíciletí evropské religiózní, ale i kulturní tradice.

Totiž – celá záležitost nabude podstatně jiných souvislostí, když si připomeneme, že výjimečné specifikum křesťanství spočívá v tom, že se zde – a to sice právě v osobě Ježíše – spojuje a prolíná božské s lidským, transcendentální s přirozeným. Pokud tedy toto vyobrazení Ježíše skutečně nese rysy reálné podoby jeho tvůrce, pak tím možná má být vyřčeno právě toto: božské se zde setkává s lidským. Nebo snad spíše naopak: principiálně každému člověku je možno prostřednictvím Ježíše dosáhnout, dobrat se i těch nejvyšších božských sfér.

                             –                                            –                                         –

Zadívejme se teď ale přímo na samotného Ježíše. Přesněji řečeno – vystavme my se jeho pohledu. Protože on hledí na nás. Hledí na nás pohledem beze slov; ale není to v žádném případě pohled němý. Jeho přímo na nás upřený pohled je – snad – vlídný, nebo snad přinejmenším chápající. Chápající naše slabosti; chápající že ne každý může být takovým jako on sám, vykonat to samé dílo jako on. A přece – jeho pohled je neúhybný, před jeho zkoumavou tázavostí není úniku.

Ježíš jako by tímto svým pohledem beze slov říkal: „Já už jsem vykonal svůj díl. Já jsem přinesl Pravdu, přinesl jsem boží Slovo do světa; a za tuto Pravdu jsem přinesl oběť nejvyšší. A – co ty?… Co ty sám děláš, co ty sám konáš pro to, aby pravda, aby pravý řád zavládly v tomto světě? Co ty jsi připraven obětovat ze svého, aby se lidský svět stal lepším, pravdivějším, spravedlivějším?…“

Tak toto je otázka, která na nás hledí z tohoto obrazu, z očí tohoto Ježíše. A ať už sami jsme či nejsme věřící, v ryze religiózním smyslu – tato otázka je stavěna před každého z nás, a na každého z nás. A každý by si ji měl zodpovědět, v prvé řadě sám pro sebe. Neboť ať už věříme či nevěříme v nesmrtelnou duši a posmrtný soud nad ní, v každém případě platí co v jednom ze svých starých songů zpíval Jaroslav Hutka, totiž že naše duše je v tomto světě naším největším bohatstvím. A že tedy všechno záleží na nás, jestli budeme toto své bohatství chránit a množit, anebo jestli ho necháme zakrnět, směníme ho za drobné.

Tímto obrázkem tedy otvírám a zahajuji rubriku „Umění“. Jak už to však v životě bývá, všechno mělo být vlastně úplně jinak. Můj původní záměr byl vložit sem na úvod obrazy jednoho kdysi velmi talentovaného malíře; ale ty se mi teď nepodařilo v mém počítači najít, ale místo toho jsem objevil fotografie, o kterých jsem už vlastně dávno zapomněl že je mám. Takže tedy čest prvního zobrazení zde náleží této africké skulptuře, pořízené svého času na výstavě sochařů z afrického Harare v německém Mnichově.

Jedinečnost těchto afrických skulptur (to jest, určitého jejich typu) spočívá v jejich bytostném sepětí s tradicí afrických rituálních masek; které – jak svého času ocenil i sám Picasso – objevily respektive ztělesnily specifické možnosti kubistického náhledu, který umožňuje pohled pozorovatele osvobodit od všech nepodstatných, vedlejších detailů, a soustředit jeho zrak jenom na zcela nejpodstatnější rysy zobrazovaného objektu. Přičemž – na rozdíl od kubistické tradice evropské – tato originálně africká tvorba si uchovává právě ještě schopnost magického vnímání skutečnosti; v daném případě je to jakási hluboká ponořenost sama do sebe, do niterného světa zobrazujícího daleko spíše sféru duchů a zemřelých předků, nežli předmětného světa.