Štítek: kapitalismus

Josef Poláček

Touto kapitolou končí celá série článků na dané téma. V minulém pokračování byla dána odpověď na celou řadu konkrétních tvrzení P. Kužvarta ohledně poměru v současném kapitalismu; teď už zbývá jenom uzavřít samotné centrální téma.

6. Kapitalismus, demokracie autentická a demokracie formální

Teď – poté co jsme vyřešili a zodpověděli řadu dílčích témat – se tedy konečně dostáváme k tomu, abychom zhodnotili, v jakém poměru spolu vlastně navzájem stojí kapitalismus a demokracie. Přičemž zde musíme rozlišovat demokracii v užším smyslu, tedy demokracii politickou, a obecně demokratické formy spoluúčasti, především ve sféře podnikového řízení.

A. Politická demokracie

Tady je v prvé řadě nutno zaznamenat velmi významný posun v hodnocení politické demokracie ze strany Petra Kužvarta. Jestliže ve své původní odpovědi na mou tézi, že demokracie je tou nejpřirozenější formou vlády za kapitalismu reagoval tvrzením, že tohle může platit nanejvýš pro rané formy demokracie, s omezeným volebním právem (kdy tedy pracující vrstvy neměly ještě žádný nebo jen omezený přístup k politické participaci), pak v rozšířené a přepracované verzi svého textu zveřejněném na webu outsidermedia.cz: https://outsidermedia.cz/k-povaze-a-roli-demokracie-v-dejinach-2/ podrobuje tuto tézi zásadní revizi, a dospívá k závěru, že ani masová demokracie nevede pravidelně k žádné systémově změně, ve smyslu převzetí moci pracujícími vrstvami společnosti. Kužvart konstatuje: „Výsledkem je nakonec stav, kdy s vlastně nic moc ani po zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva nemění, kapitalismus není podroben žádným zásadním změnám a funguje dál.“

Tohle je ovšem zcela zásadní obrat. Jestliže totiž v prvém případě Kužvart ještě zcela zásadně popíral mou tézi, že (politická) demokracie je pravidelnou formou kapitalismu, nyní tuto skutečnost zřejmě (i když jen implicitně) akceptuje! Následně však (opět implicitně) dělá to zásadní rozlišení, že tuto masovou politickou demokracii zjevně neuznává za demokracii pravou, neboť nevede k onomu uchopení moci pracujícími vrstvami. Reálná moc tedy zůstává i nadále v rukou buržoazní třídy.

Kužvart tento – z hlediska revoluční doktríny – vlastně zcela nepochopitelný fakt, že pracující vrstva svou politickou moc nikdy nevyužila k reálnému převzetí moci od kapitalistů – vysvětluje mnohými faktory, jako je přeměna sociálně demokratických stran ve strany reformistické (tedy systémově konformní), roztříštěností politického spektra do mnoha různých subjektů, tím že masová demokracie zásadně nepřeje radikálním, antisystémovým změnám.

To všechno samozřejmě může být tím či oním způsobem pravda. Zásadní problém je ale v tom, že Kužvart zde zásadně zaměňuje příčinu a následek. Kdyby totiž pracující třída opravdu pociťovala svůj vitální zájem na systémové změně – pak by ani nedošlo ke konverzi revolučních stran ve strany reformistické, ani by nedošlo k roztříštění sil dělnictva do celé řady politických směrů, mnohdy se zcela opačným zaměřením. Zkrátka: ať se to komu líbí nebo ne, nedá se nic dělat, ale široké vrstvy pracujících v zásadě akceptovaly systém kapitalismu; a v odpovídající míře tedy tento kapitalismus má demokratickou legitimitu!

Ovšem: tato demokratická legitimita skutečně není absolutní. Nýbrž jen velice relativní. Podle jednoho výzkumu prováděného před lety v Německu by si vysoce nadpoloviční většina obyvatelstva (tedy celé populace, nikoli pouze dělnické třídy!) přála nahrazení kapitalismu nějakým jiným, humánnějším uspořádáním, kdyby takové bylo k dispozici. (Pokud mě neklame paměť, bylo to dokonce přes 60 procent respondentů – čili téměř dvě třetiny!)

To tedy znamená: demokratická legitimita kapitalismu sahá jenom potud, že aktuálně není k dispozici žádná funkční náhrada. Ovšem: to zároveň ovšem znamená i to, že právě dokud tu nebude k dispozici takováto použitelná náhrada, potud má kapitalismus svou část legitimity. Právě tuto skutečnost si radikální levice stále zatvrzele odmítá přiznat a připustit: že ona sama takovouto funkční alternativu ke kapitalismu nemůže nabídnout! Experiment se stáním socialismem kolosálně ztroskotal; a jinak nemá současná levice k dispozici nic jiného, s výjimkou stále přetrvávajících iluzí o samospasitelnosti družstevnictví.

Vraťme se ale k samotnému tématu vztahu kapitalismu a demokracie. Pokud bychom se tedy s Petrem Kužvartem shodli na tom, že za podmínek kapitalismu je politická demokracie jeho pravidelnou, tedy jeho přirozenou formou, ale že tato demokracie má nakonec pouze formální charakter, neboť nevede ke skutečné „vládě věcí svých“ samotným lidem – pak mezi námi není žádného zásadního názorového sporu!

Nikdy jsem netvrdil, že tato (buržoazní) demokracie by byla demokracií skutečně pravou, plnohodnotnou, právě ve zmíněném smyslu autentické správy vlastních věcí lidem a člověkem:

– za prvé, v této demokracii fakticky vůbec není přítomen lid ve vlastním slova smyslu, tedy jako homogenní entita; nýbrž tento lid je zde rozštěpen na řadu vzájemně konkurujících zájmových skupin a navzájem sebou pohrdajících ideových směrů

– a za druhé, člověk je zde sice v zásadě osobně svobodný, ale tato osobní autonomie na druhé straně pouze kašíruje jeho faktickou svázanost celou řadou společensko-ekonomických vazeb a determinací.

Ovšem: na straně druhé je nutno i tuto osobní autonomii vzít vážně. Ta sice nepřináší plnou, plnohodnotnou svobodu člověka; nicméně vytváří základní podmínku této svobody. Právě proto jsem ve svém vlastním článku zdůraznil, že pod pojmem „demokracie“ rozumím celou sumu procesů a vymožeností, která je součástí celkového dějinného demokratizačního procesu. Kapitalismus sice nepřináší plnohodnotnou lidskou svobodu; ale přináší alespoň tuto relativní autonomii jednotlivce.

Tuto pasáž je tedy možno ukončit konstatováním, že vztah kapitalismu k demokracii je zcela zásadně ambivalentní; že kapitalismus na jedné straně přináší určité demokratizační elementy, ale na straně druhé nejen že nepokračuje dále k demokracii úplné (substanciální), nýbrž lapá lidskou bytost do celá řady nových závislostí a manipulací. Což je tedy přesně to, co jsem tvrdil už v mém prvním textu, a co P. Kužvart odmítl uznat.

——————————————————————————–

B. Demokracie v produkční sféře

Podívejme se tedy ještě nakonec, jaký je stupeň demokracie, to jest stupeň participace na řídících procesech za podmínek kapitalismu v samotné produkční sféře. P. Kužvart tvrdí, že jestliže sice ještě v šedesátých či sedmdesátých létech minulého století docházelo k progresivnímu vývoji, například instalováním podnikových rad, pak že s nástupem neoliberalismu došlo k pohybu regresivnímu, a že především ve velkých koncernech vládne fakticky tvrdý autokratismus. A že pokud zde jsou nějaké skupinové formy rozhodování, tak že se jedná jenom o „štábní“ formu technické přípravy rozhodování, ale že nakonec rozhoduje výhradně svými rozkazy koncernový šéf.

V prvé řadě je ovšem nutno konstatovat, že Kužvart tu – opět jednou – protiřečí sám sobě. Totiž tím, když uznává, že byla doba, kdy se v kapitalismu prosazovaly i reálné formy spoluúčasti zaměstnanců na podnikovém vedení. Tady je naprosto vedlejší, jestli snad poté opět došlo k neoliberální restauraci, tedy k odbourávání oněch participačních (a tedy demokratických) vymožeností. Naším centrálním tématem zde není otázka neoliberalismu; nýbrž otázka, do jaké míry sám kapitalismus přináší či nepřináší demokratické prvky spoluúčasti. Je tedy zcela nelegitimní tady srovnávat neoliberalismus s léty šedesátými; nýbrž je nutno srovnávat poměry za kapitalismu s poměry za feudalismu! Nebo přinejmenším s poměry za raného, ještě nerozvinutého kapitalismu. A v tomto ohledu není žádných pochyb: kapitalismus (vyspělý) přináší i ve sféře zaměstnanecké spoluúčasti naprosto jednoznačný pokrok. Jestliže Kužvart tvrdí, že v současných koncernech prý vládne fakticky armádní princip nepodmíněné velitelské pravomoci, pak je nutno si uvědomit, že ve skutečnosti to byl naopak fabrikant z dob manufaktur, který byl fakticky neomezeným diktátorem ve své firmě! Mohl produkovat co se mu zlíbilo a jak se mu zlíbilo, mohl platit mzdy jaké sám uznal za vhodné, a když se mu někdo znelíbil, mohl ho okamžitě vyhodit na ulici! To všechno jsou věci, které si i ten nejvyšší koncernový šéf současnosti jen tak bez dalšího nemůže dovolit. Je tu svázán celou řadou zákonů, mocí odborů, podnikových rad, ale i obecně panující „politickou kulturou“. Ne že by leckterý koncernový šéf neměl žádné choutky diktátora; ale jak řečeno platí pro něj mnohá omezení, a alespoň navenek musí dodržovat určité dekorum.

Zde zase musím přijít s vlastní osobní vzpomínkou. Pracoval jsem dlouhá léta ve filiálce jednoho velkého mezinárodního koncernu. Tedy přesně takového, které Petr Kužvart označuje za reálné vládce tohoto světa, a kterým (tj. jejich vedením) přisuzuje autokratický, zcela nedemokratický způsob rozhodování.

Ano, skutečně souhlasí: když do naší odbočky měli přijet na kontrolní návštěvu velcí koncernoví šéfové z Ameriky, pak u našeho vlastního managementu vypukl poplach. Bylo to doslova jako když svého času Brežněv přijel do Prahy: všude se čistilo, uklízelo, jindy od špíny černá obrovská produkční hala se celá nově nabílila; jindy přímo pekelné pracovní tempo se náhle zmírnilo snad o polovinu. Zkrátka, stavěly se naprosto klasické Potěmkinovy vesnice. Naše místní vedení mělo vyslovenou hrůzu z toho, že velcí šéfové objeví něco v nepořádku, a že to pro ně (to jest: pro jejich kariéru) bude mít fatální důsledky. A když tito velcí šéfové při své kontrolní pochůzce procházeli naší produkční halou – nedá se nic dělat, ale oni opravdu i svým zevnějškem vypadali jako karikatury sebe sama: distancovaní, strnulí, nepřístupní, s trvale nakysle-přísným výrazem v obličeji. Ano, v tomto smyslu je skutečně nutno dát Petru Kužvartovi za pravdu: zde skutečně vládla daleko spíše militaristická hierarchie, nežli nějaký humánní demokratismus.

Ovšem – to je jen jedna stránka věci. Druhá stránka věci je ta, že v naší vlastní firemní odbočce například dveře do kanceláře vedoucího manažera byly permanentně otevřené (až ten úplně poslední tento zvyk porušil); kdykoli k němu kdokoli mohl vstoupit a projednat s ním svou záležitost. Každý den se konaly porady šéfa s vedoucími jednotlivých oddělení a týmů; samozřejmě že šéf měl nejsilnější pozici, ale i tady platilo, že každý mohl a směl říci svůj vlastní názor na věc. Mimochodem: protože se jednalo o americký koncern, panovaly v něm i typicky nenucené americké normy vzájemného styku: všichni jsme si (a to i našimi vedoucími manažery) navzájem tykali a oslovovali se křestními jmény. A například já sám (ačkoli na jedné z nejnižších vedoucích pozic) jsem se mnohokrát takto nenuceně bavil s nejvyšším šéfem celého jihoněmeckého distriktu našeho koncernu! A že jsem leckdy měl zcela opačný názor nežli on, a to jsem mu také zcela otevřeně sděloval!

A co se těch podnikových rad týče, o kterých Kužvart tvrdí, že byly zaváděny v šedesátých a snad ještě i sedmdesátých letech, ale pak byly v průběhu nástupu neoliberalismu zase osekávány: já sám jsem byl přitom, když se takováto podniková rada u nás zaváděla – někdy v první dekádě tohoto století! Tedy už v plné éře neoliberalismu.

Tedy: je fakt, že zřízení této podnikové rady našim vedoucím manažerům nijak nevonělo. Dělali přitom viditelně velice kyselé obličeje. A jeden funkcionář celoněmeckých podnikových rad, který k nám přijel poskytnout pro její zřízení podporu, při svém úvodním projevu prozradil, že v jiné německé koncernové filiálce za takové příležitosti doslova „létaly lavice vzduchem“! Takže prosazování těchto podnikových rad opravdu ne všude nacházelo pochopení a láskyplnou vstřícnost ze strany vedení. Nicméně: tyto podnikové rady (tedy forma spoluúčasti zaměstnanců) vznikaly a stále vznikají; a já sám jsem od naší podnikové rady dostal významnou podporu, když firma napřed zruinovala (vlastním zaviněním) mé zdraví, a potom se mě chtěla pokud možno lacině zbavit.

Všeho všudy tedy: jestliže jsme naše analýzy politické demokracie za podmínek kapitalismu uzavřeli konstatováním, že tento vzájemný vztah je velice ambivalentní – pak přesně ten samý závěr můžeme učinit i s pohledem na demokracii respektive zaměstnaneckou spoluúčast v oblasti vlastní produkce. Je samozřejmé, že soukromí vlastníci respektive kapitalisté mají maximální zájem na tom, aby ve svých firmách a koncernech mohli rozhodovat co možná „nejsvobodněji“, tedy podle vlastního uvážení a ve svém vlastním zájmu; ale na straně druhé je stejně tak fakt, že rozvinutý kapitalismus rozvíjí a prosazuje určité formy participace zaměstnanců na podnikovém vedení a rozhodování, a že tyto formy participace je nutno hodnotit jako prvky demokratické.

Opakuji ještě jednou co jsem uvedl už výše: samozřejmě že tento principiálně ambivalentní vztah kapitalismu a demokracie vede k tomu, že jejich vzájemný silový poměr není vždy stejný; je to neustálý zápas, kdy se poměr sil přesouvá sem a tam. V tomto světle je nutno vidět i současnou éru tzv. „neoliberalismu“. Není to proto že by po jakémsi „zlatém období“ sociálního a demokratického kapitalismu šedesátých let minulého století nyní došlo k nějakému trvalému zvratu, kdy by se definitivně prosadil tvrdý, asociální a nedemokratický kapitalismus (neoliberalismus); nýbrž jedná se víceméně o kyvadlový pohyb sem a tam. Kdy po nadměrně štědrém (finančně trvale neudržitelném) sociálním státu šedesátých let nevyhnutelně došlo k protipohybu, tedy k uvolnění produkční sféry jak od nadměrných daní, tak i od celé řady dřívějších sociálních výdobytků.

Ještě jednou tedy: kapitalismus je vnitřně naprosto rozpolcený, rozštěpený historický společenský útvar, který na jedné straně přinesl celou řadu nesporných demokratizačních prvků; ale který na straně druhé zůstává stát na půl cesty, a jeho demokratismus jen málokdy překračuje pouhou autonomii osobně nezávislého individua.

Veškerý další vývoj – a tedy veškeré usilování levice – musí jít tedy tím směrem, tento pouze individualistický, a tedy limitovaný demokratismus rozvinutého kapitalismu převést do formy demokracie nové, která se neváže pouze na individuum (ale ani ne pouze na kolektiv, což je fakticky jenom druhá strana téže mince) – nýbrž na celého člověka, v plném horizontu jeho humánní a kulturní existence.

*************************************************

V samém závěru je tedy ještě jednou možno souhrnně zhodnotit ten názor (tolik rozšířený v prostředí radikální levice), že současný svět je prý fakticky plně ovládán mezinárodními koncerny. A že bude stále hůř. Svým způsobem je ovšem docela zajímavý vývoj v této oblasti: původně za všechno zlo na této zemi mohli prostě „kapitalisté“. Respektive buržoazie. Potom na scénu nastoupily kapitalistické monopoly, které bylo možno vinit z toho, že ovládají a dusí veškerý lidský život. A nyní tedy jsou zase vysloveně v módě „koncerny“. Teď jsou to ony, na které je možno zaměřit a cílit veškerou aktivitu radikální levice; na které je možno svalovat vinu za to, že levice není schopna uskutečnit svůj program socialistické přeměny světa.

Toto tvrzení, že původem všeho zla na této planetě jsou mezinárodní koncerny, ve skutečnosti obsahuje všechny strukturální momenty konspirativních teorií:

– monokauzální výklad namísto složité a komplexní systémové analýzy

– za viníka se označí jediný subjekt (respektive skupina subjektů), namísto aby se odhalovaly objektivní strukturální příčiny dějinného vývoje

– tomuto subjektu jsou připisovány jakési démonické snahy ovládat a vysávat lidstvo

– zároveň je mu připisován reálný potenciál k ovládnutí světa; je to prý on, který v pozadí všech politických i jiných rozhodnutí tahá za nitky a všechno ovládá svou temnou vůlí.

Takovýto výklad má tu „výhodu“, že je velice zjednodušující, zbavuje nutnosti zdržovat se složitými a náročnými analýzami komplexní a vždy vnitřně protikladné skutečnosti. Ovšem: takovéto konspirativní výklady pak neumožňují nic více, nežli praktikovat víceméně slepý akcionismus; promyšlená a cílená změna světa na jeho základě možná není.

Dokončení

Josef Poláček

V minulé kapitole jsme si ukázali, že nástup tzv. neoliberalismu v sedmdesátých létech minulého století nebyl žádnou historickou nahodilostí ani zlovolným aktem konspirujících asociálních skupin, nýbrž zcela přirozenou reakcí reálné ekonomiky na zbytnělý sociální stát předcházející poválečné periody. Dnes si podrobně rozebereme názor P. Kužvarta, že prý v rámci tohoto neoliberalismu světovou politiku fakticky ovládají mezinárodní koncerny.

5. Diktatura koncernů?

Podívejme se teď podrobněji na centrální tézi P. Kužvarta. Podle jeho tvrzení jsou to mezinárodní respektive nadnárodní koncerny, které fakticky vládnou světu; a veškeré vlády, a stejně tak mezinárodní organizace (jako EU apod.) nejsou prý ničím jiným nežli „servisními organizacemi“ plnícími poslušně všechna přání těchto koncernů. Je to prý důsledkem tohoto dominantního postavení těchto koncernů, že ony bohatnou stále více (neboť tyto vlády a mezinárodní organizace jim úslužně stále snižují daně), zatímco chudší vrstvy prý stále chudnou.

Podívejme se tedy blíže, jaká je vlastně realita. Samozřejmě: není žádné pochybnosti o tom, že jak v národních ekonomikách, tak i v mezinárodní ekonomice existují „silní hráči“. Kteří jsou mnohem silnější než ti ostatní. Ovšem – na tom není nic nepřirozeného. Když znovu sáhneme po příkladu s evolucí respektive džunglí: i tady samozřejmě existují živočichové větší a silnější, stejně tak jako menší a slabší. Prakticky všude kam se jenom v tomto světě podíváme, všude se vytvářejí víceméně přirozené hierarchie. Ty existují třeba i v mraveništi nebo ve včelím úle, které jinak platí za symbol pospolitosti.

Teď se ale jedná o Kužvartovo obvinění, že tyto koncerny, tito silní hráči plně ovládají i národní vlády a mezinárodní organizace. Že tu tedy neexistuje žádná skutečná demokracie, nýbrž pouze její zdání; neboť tyto politické subjekty prý nerozhodují v zájmu lidu, nýbrž výhradně v zájmu koncernů. Podívejme se tedy konkrétně na některá jeho obvinění, a přezkoumejme si je na jejich platnost:

Tvrzení: vlády těmto koncernům – na jejich nátlak – odpouštějí nebo přinejmenším snižují daně.

Realita: takto paušálně se to v žádném případě nedá tvrdit. Zásadní chyba této radikální části levice je, že se dívají vždy jenom nahoru, k oněm mohutným a bohatým koncernům; ale naprosto opomíjejí podívat se také dolů. Tedy: k dolním patrům produkční sféry. Tady totiž velká část firem vede fakticky permanentní boj za vlastní přežití. Protože mají příliš malé ziskové marže. A když pak přijde nějaká náhlá kolize (třeba jenom přechodný pokles odbytu) – pak už to neunesou, finančně se zhroutí. To znamená: každá vláda ví, že jestliže zvýší daně podnikové sféře – že tím fakticky popraví celou řadu svých vlastních produkčních podniků! A spolu s tím se na dlažbě ocitnou i všichni jejich zaměstnanci! Které nikdo nově nezaměstná, protože těmito vyššími daněmi bude zatížena celá produkční sféra. (O tom už byla řeč výše.) Zkrátka: demokraticky zvolené vlády nesnižují daně proto, že by byly jenom jakýmsi pasivním posluhou či pomahačem velkých koncernů; nýbrž proto že vědí, že kdyby příliš zvýšily daně ekonomické sféře, tak tím nakonec poškodí svou vlastní ekonomiku, a svůj vlastní (pracující) lid!

Samozřejmě: je vždy možno uvažovat o progresivní dani. Jenže: ani tady není možno zvyšovat daňovou zátěž donekonečna. Protože i tady platí naprosto základní a jednoduchý zákon: čím více je nějaký ekonomický subjekt zatížen daněmi ze zisku, tím více klesá jeho motivace tento zisk vůbec produkovat. Jinak řečeno: při přílišném zatížení klesá produkce, spolu s tím stoupá nezaměstnanost – a to už jsme si všechno vysvětlili. A za druhé: ani ty nejbohatší koncerny nejsou „nesmrtelné“. I jim se může stát, že za nečekané kritické situace (jako je například současná pandemie) se zcela náhle ocitnou na pokraji bankrotu. A proto je i pro ně životně nutné, aby si vytvářely dostatečné finanční rezervy.

Není pochyb o tom, že je to z morálního hlediska až vysloveně perverzní, když nějaký superbohatý mezinárodní koncern jako Google je nějakou (konkrétně irskou) vládou prakticky zbaven povinnosti odvádět jakékoli daně. Jenže: ani ta irská vláda to neudělala proto že by byla jenom otrockou „servisní organizací“ Googlu poslouchající poslušně na rozkaz; nýbrž tato vláda věděla, že i s tímto minimálním zdaněním se jí to pořád ještě vyplatí. Že Google přinese do země pořád ještě obrovský balík peněz, že tam vytvoří celou řadu (dobře placených) pracovních míst (ze kterých pak tito zaměstnanci budou státu odvádět daně).

Ano, tyto téměř nulové daně jsou skutečně odsouzeníhodné; ale to není proto že by tyto koncerny nějak přímo ovládaly politickou sféru, nýbrž národní vlády se samy předhánějí ve snaze, aby se u nich tyto velké firmy usídlily. Něčemu takovému je možno zabránit jenom na mezinárodní úrovni; a není tomu tak že by se v tomto ohledu nic nedělalo. Ostatně, Irsku byly tyto praktiky pokud vím také už zatrženy. (Mimochodem, tady se ukazuje jak naprosto nesmyslná jsou tvrzení všech těch Kellerů a Druláků, že prý kapitalismus je možno regulovat jenom v rámci národního státu. Přesný opak je skutečností: jenom mezinárodními opatřními je možno takovéto praktiky omezit.)

Ostatně: ohledně toho tvrzení, že snižování daní slouží prý jenom zájmům bohatých koncernů, můžeme předložit zcela aktuální data z ekonomického vývoje Spojených států, pod vedením pravicového prezidenta Trumpa. Ten své první klání o prezidentský úřad vyhrál především proto, že slíbil oživení ekonomiky tím, že radikálně sníží daně pro komerční sféru. Což pak také doopravdy udělal. Jaký je výsledek tohoto snížení daní koncernům? Takovýto (cituji teď z německého deníku Süddeutsche Zeitung, z 29. 10. 2020):

„Sice z této reformy profitovaly především firmy a vyšší příjmové skupiny, ale ona oživila také ekonomický růst (i když zdaleka ne tolik jako bylo slibováno) a stlačila míru nezaměstnanosti s 3,5 procent na nejnižší hodnotu za 50 let. (!) I menšiny jako afroameričané a latinos dosáhli rekordních čísel zaměstnanosti, dokonce tak okrajové skupiny jako zdravotně postižení a osoby po výkonu trestu, které to jinak mají na trhu práce velmi těžké, nacházely v důsledku rostoucího nedostatku pracovních sil (!) zaměstnání. Kursy na burze stoupaly – ale také mzdy prostých dělníků a zaměstnanců. Míra chudoby klesla.“

Je tedy možno vidět na naprosto reálném příkladě, že snížení daní komerční sféře se nakonec opravdu vyplatí pro všechny. I když – samozřejmě – v nestejné míře. To jediné co na této Trumpově kalkulaci ovšem nevyšlo je to, že tento hospodářský boom nestačil na to, aby dokázal vyrovnat ztráty státního rozpočtu vzniklé oním snížením daní. Jinak řečeno: nakonec to celé bylo na úkor rostoucího státního zadlužení.

Tvrzení: vlády nedělají nic proti neustále rostoucí moci koncernů.

Realita: a co pak všechno to antimonopolní zákonodárství, které má za cíl právě toto, totiž zamezit naprosté dominanci jednoho jediného ekonomického subjektu?!… A proč například zrovna v minulých dnech americká vláda (prezidenta Trumpa!!) podala žalobu na softwarového giganta Google právě za to, že (podle jejího názoru) zneužívá svého monopolního postavení?!… Je to snad všechno jenom divadlo pro veřejnost? Ze strany samotného Trumpa to možná bylo divadlo, před blížícími se volbami; ale to nic nemění na tom, že tato žaloba má naprosto reálnou šanci uspět. Není tomu tedy v žádném případě tak, že by vlády tohoto světa jenom vždy poslušně srazily podpatky před přáními (ne-li přímo rozkazy) velkých koncernů; tyto vlády naprosto dokáží vystoupit na ochranu veřejnosti, na ochranu spotřebitelů i proti těmto velkým koncernům. Každý politik chce být znovu zvolen; a proto musí takovéto aktivity ve prospěch běžného spotřebitele vyvíjet, i kdyby nechtěl, jinak by na znovuzvolení neměl šanci.

Tvrzení: anglická/britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová svého času brutálně potlačila akce pracujících, bojujících za udržení svých pracovních míst, a postavila se na stranu velkých koncernů. Kužvart tím má zřejmě na mysli svého času opravdu masivní konflikt Thatcherové s horníky, když se Thatcherová rozhodla zavřít uhelné doly kvůli jejich neefektivitě. Tehdy se opravdu rozhořel „třídní boj“ v plné síle, a byl veden s plnou vášní a vzdutými emocemi. A nakonec horníci svůj boj prohráli, Margaret Thatcherová byla velkou vítězkou, doly byly zavřeny, a pro mocného šéfa hornických odborů Scargilla to znamenalo prakticky jeho politický konec.

Skutečnost: ano, všichni jsme tenkrát drželi palce anglickým horníkům, aby vyhráli tento boj za svá pracovní místa; jenže nedá se nic dělat, objektivně je nutno uznat, že M. Thatcherová měla pravdu. Totiž: ty doly byly opravdu naprosto neefektivní, vláda je musela permanentně subvencovat ze svého rozpočtu; a navíc – jak víme dnes – uhlí z nich těžené bylo i krajně neekologické.

Snad by se mohlo říci, že státní rozpočet je tady přece právě od toho, aby (ve prospěch pracujících) zasahoval a intervenoval právě tam, kde zákony volného trhu selhávají, respektive projevují až příliš svou principiální necitelnost. Jenže Thatcherová tehdy v jednom televizním vystoupení předvedla jeden zcela názorný příklad, jehož platnost nelze žádným způsobem popřít: ukázala jednu nákupní tašku, s produkty které si v obchodě koupí běžná hospodyně. A pak ukázala tašku druhou, mnohem prázdnější – a dodala k tomu, že ta je tak prázdná právě proto, že tolik finančních prostředků jde na subvence neefektivních a zastaralých dolů. A je to fakt: vláda nevydává prostředky na subvence ze svého; vláda žádné vlastní peníze nemá. Ona může jenom přerozdělovat. A když jednomu přidá nadmíru, pak musí zase vzít někomu jinému.

Zkrátka: ani samotná M. Thatcherová v daném případě nejednala jenom proto, že by se nějak chtěla „zaprodat kapitálu“; nýbrž z hlediska čiré ekonomické racionality jednala naprosto oprávněně, ve prospěch běžného spotřebitele.

Tvrzení: kapitalismus má silnou tendenci k diktátorským formám vládnutí, případně přímo k fašismu.

Skutečnost: takto paušální tvrzení naprosto neobstojí před střízlivou historickou analýzou. Když se podíváme na německý fašismus, jakožto nejvyhraněnější ze všech fašistických režimů, pak se nám zjeví tento obraz:

Hitler sám ve svém programovém díle „Mein Kampf“ opakovaně útočil na kapitalisty, na to jak vykořisťují německého dělníka. Mnohé jeho formulace jsou v tomto ohledu natolik radikální, že by mohly bez dalšího stát i v „Komunistickém manifestu“! A není to nakonec žádný div; Hitler sám pocházel z dolních vrstev společnosti, jeho otec byl sice státní zaměstnanec, ale Hitler sám zakusil časy citelné bídy.

A obdobné platí i pro naprostou většinu sociální základny německého nacistického hnutí: to byli muži z ulice, z nemalé části deklasovaní proletáři, kteří sotva mohli mít nějaký důvod pociťovat obzvláštní sympatie k vrstvám zbohatlíků. A velitel SA (ve své době nejmocnější složky nacistického hnutí) Röhm byl vysloveně radikální socialista, který plánoval provedení revoluce! Až ho Hitler – kterému se jednalo aby v boji o politickou moc proti sobě příliš nepopudil konzervativní kruhy – musel brzdit. Bojůvky SA zcela běžně v ulicích německých měst fakticky přepadaly zámožně vypadající chodce a vyžadovaly od nich příspěvky na sociální fondy SA!

V každém případě po převzetí moci němečtí fašisté donutili zaměstnavatele (tedy: kapitalisty!) provést na vlastní náklad celou řadu sociálních opatření ve prospěch dělníků: týden placené dovolené, pro dělníky v továrnách se musely postavit řádné ubikace místo dosavadních maringotek, zavedla se zdravotní a hygienická opatření, kvůli k nim bylo nutno přestavovat celé továrny, aby v nich bylo více světla a lepší větrání. A to všechno, opakuji znovu, na vlastní náklady zaměstnavatelů! Jak je při pohledu na všechny tyto skutečnosti možno závažně tvrdit, že kapitalisté si přejí vládu fašistů?!…

Samozřejmě: když se kapitalisté musejí rozhodovat mezi nebezpečím komunismu a nebezpečím fašismu, vždycky se mnohem raději rozhodnou pro fašismus; neboť tam jim alespoň nehrozí ani totální konfiskace majetku, ani osobní internace v gulagu. Ale v zásadě je jim fašismus suspektní, neboť i u něj vždy hrozí že se jim politika bude míchat do jejich vlastních podnikatelských aktivit.

Tvrzení: v Chile provedl svého času Augusto Pinochet svůj pravicový puč ve prospěch asociálního neoliberalismu; a právě proto zavedl fašistický režim, aby mohl brutálně potlačit pracující vrstvy bouřící se proti tomuto neoliberalismu.

Skutečnost: nazývat Pinochetův režim „fašistickým“, to byla ideologická floskule komunistických režimů. Ve skutečnosti se jednalo fakticky o docela „standardní“ jihoamerickou diktaturu; tvrdou a brutální, ale bez jakékoli strukturované ideologie. (Pokud bychom za ideologii nechtěli prohlašovat jenom čirý zavilý antikomunismus.) Není ale nic známo že by zde byl zaváděn nějaký korporativismus – naprosto základní znak jakéhokoli fašismu. A že pak Pinochet zavedl v ekonomické sféře tvrdý neoliberalismus? – No bože, chtělo by se říci, a co měl vlastně jiného dělat? Allende byl socialista, stát i jeho ekonomiku tlačil víceméně směrem ke kubánským poměrům – a to je v prostředí jihoamerické „politické kultury“ krajně rizikové počínání. Když tedy Pinochet Allendův socialistický experiment zarazil násilným pučem, pak bylo jasné že musí ekonomiku převést na zcela jinou kolej. Zavedl tedy klasický „trh bez přívlastků“, tedy první historickou realizaci tehdy nově se konstituujícího neoliberalismu. A nelze popírat: jeho ekonomická reforma byla úspěšná, chilská ekonomika zažila celá léta hospodářského boomu.

——————————————————————————–

Krok za krokem, případ za případem tedy můžeme sledovat, že obraz který nám P. Kužvart vymaloval, o jakési absolutní nadvládě koncernů na tomto světě a o poslušné servilitě vlád a mezinárodních organizací, že to je obraz ideologicky zaujatý, který v této absolutní a vyhraněné podobě nenachází oporu v realitě. Jistě: není sebemenšího sporu o tom, že tyto nadnárodní koncerny jsou velmi silní hráči; že znovu a znovu projevují snahy prosadit své zájmy i prostřednictvím politiky, a že se jim to nezřídka i daří. Ale to všechno nemění nic na tom, že toto dominantní postavení koncernů není absolutní, nýbrž že společnost a politika mají nástroje jak tuto moc koncernů omezit, a tyto nástroje také využívají. Pokud bychom se ještě jednou vrátili k našemu příměru s džunglí, pak by to bylo asi tak, že zde skutečně existují mohutní predátoři typu tyrannosaurus rex; ale že ostatní, menší zvířata v džungli se už mezitím dala dohromady, spojila své síly a těmto predátorům sdělila: „No dobře, vy jste tedy ti velcí dravci; my vás necháme existovat, protože kdybychom vás odstranili, na vaše místo by okamžitě nastoupil jiný predátor. V celkovém ekosystému máte svou objektivní funkci, a to my hodláme respektovat. Ale: odsud až podsud, nedovolíme vám vaší síly zneužívat víc, než jak je to v zájmu přirozeného fungování celého ekosystému potřebné a nutné!“

Neexistuje tedy žádné přímé ovládání společnosti ze strany koncernů prostřednictvím politiky; ale nakonec se musíme podívat blíže právě ještě na specifickou oblast politiky samotné. Musíme si položit otázku, jestli tato politika – v soudobých kapitalistických státech – je ve své podstatě demokratická, anebo ne. O tom bude pojednávat příští kapitola.

Josef Poláček

V prvních dvou dílech této série jsme napřed určili pojetí demokracie v daném kontextu; a poté jsme dospěli k závěru, že ve vztahu k demokracii je kapitalismus naprosto ambivalentním útvarem, obsahuje jak tendence demokratické tak i tendence antidemokratické. Jejich vzájemný poměr pak závisí od právě aktuální konkrétní konstelace všech ekonomických, sociálních i politických faktorů. Nyní se věnujme blíže právě jednomu takovému klíčovému zlomu v poměru těchto dvou základních tendencí kapitalismu vůči demokracii.

4. Sociální stát a nástup neoliberalismu

Petr Kužvart mi ve svém komentáři vytýká, že prý jsem v líčení vztahu kapitalismu a demokracie zůstal stát někde na konci sedmdesátých let minulého století. Já naopak musím konstatovat, že jeho způsob argumentace působí dojmem, jako by z celého historického vývoje vztahu těchto dvou fenoménů viděl jenom právě ten poslední časový úsek od oněch sedmdesátých let. (A to přesto že jinak podává podrobný historický přehled celého vývoje demokratických institutů.)

V jeho podání totiž celá věc vypadá tak, jako by v polovině minulého století existoval jakýsi bezmála zlatý věk demokratického (to jest především: sociálního) kapitalismu; ale že potom zčistajasna jako čertík z krabičky vyskočil jakýsi zlý neoliberalismus, který zlovolně zničil všechny tyto sociální a demokratické výdobytky, a od té doby nastal sešup k nadvládě, ne-li přímo tyranii mezinárodních koncernů, které se čím dál tím více stávají faktickým vládcem celé planety.

Totiž: ne že by P. Kužvart neměl vůbec pravdu. Samozřejmě, že k tomuto zlomu od poválečného relativně sociálního státu k principiálně asociálnímu liberalismu skutečně došlo. Jenže: to co nejen Petr Kužvart, nýbrž celý tábor radikální levice víceméně naprosto opomíjí, je rozebrání faktických příčin, proč vlastně k tomuto vývoji vůbec došlo.

Nejlépe asi bude, když namísto nějakého teoretizování uvedu několik vlastních osobních vzpomínek. Já jsem totiž podivuhodnou shodou okolností tento přelom od sociálního státu k neoliberalismu svého času mohl sledovat na vlastní oči.

Totiž: když jsem v osmdesátém druhém roce přišel do Německa, tři dny poté padla vláda. Tedy – vláda koalice sociální demokracie a strany liberálů. Přičemž hegemonem v této koalici byla samozřejmě sociální demokracie; která svého vládnutí využila k široké realizaci svých sociálních programů. A tak existovala velmi velkorysá a štědrá podpora v nezaměstnanosti, štědrá podpora sociální, štědrá stipendia pro studenty, a tak dále a tak dále. (Později mi všichni říkali, že jsem přišel pozdě: do té doby prakticky stačilo jenom nastavit ruku, a už se do ní sypaly peníze z těch či oněch fondů.)

Jenže: ono opravdu nikdy nic není zadarmo. Toto blahovolné rozdávání peněz bylo nutno z něčeho financovat. Levicové vlády znají v tomto ohledu jenom dva recepty: za prvé zvyšovat státní dluh, a za druhé zvýšit daně podnikové sféře. Tedy – kapitalistům. A k obojímu tehdy také skutečně došlo.

Jenže: státní dluh nelze zvyšovat donekonečna, to je jenom neustálé odsouvání problému do budoucnosti. A zatěžovat donekonečna produkční sféru? Ani tohle nemůže zůstat bez následků. Ani dojnou krávu není možno vysávat stále dál, když už žádné mléko nemá, aniž by nakonec nepadla vysílením. Ekonomika zatížená nadměrnými daněmi stagnuje, její konkurenceschopnost vůči zahraničí se snižuje. Stoupá nezaměstnanost – protože podniky kterým chybí finanční prostředky nepřijímají nové pracovníky, ale naopak propouštějí ty dosavadní.

A přesně k tomuto vývoji v tehdejším Německu došlo. A že tak náhle padla vláda, nebyla žádná náhoda. Liberální strana FDP už dávno kritizovala svého sociálně demokratického partnera za tato nadměrná sociální opatření, která podvazovala německou ekonomiku. Až tento střet dospěl ke svému vrcholu – a FDP změnila strany, a vešla ke koalici k pravicové unii CDU/CSU.

Tato nová „neoliberální“ koalice pak samozřejmě skutečně tvrdě osekala všechny sociální a podpůrné programy, čímž si uvolnila možnost pro snížení daní pro podnikovou sféru. A – ať se to komu zamlouvá či nikoli, dostavily se naprosto reálné výsledky. Ekonomika zbavená daňového zatížení zcela viditelně ožila, podniky začaly zase produkovat, zaměstnaly nové pracovníky, nezaměstnanost klesla. V důsledku toho stát získal opět další finanční prostředky: za prvé nemusel vydávat tolik peněz na podporu v nezaměstnanosti, za druhé z daní ze mzdy většího počtu zaměstnaných měl nyní vyšší příjmy.

Svým způsobem by se dalo říci, že Německo v té době zažilo svůj druhý „hospodářský zázrak“. A právě to bylo hlavní příčinou toho, že pravicový kancléř Kohl byl se svou konzervativní Unií ve všech následujících volbách volen do své vedoucí funkce znovu a znovu, celou řadu let nijak reálně neohrožován svými sociálnědemokratickými vyzyvateli. Pak sice došlo ke krátkému intermezzu kancléřství sociálního demokrata Gerharda Schrödera; ovšem ten se nedopustil těch samých chyb jako jeho předchůdci, a provozoval nadále politiku vstřícnou vůči ekonomické sféře. A stejně byl zase brzo vystřídán vládami pravicovými.

A pokud by se snad někomu zdál tento příklad s Německem příliš málo, příliš ojedinělým, pak si uveďme ještě vývoj v další významné evropské zemi, ve Francii. Tam se tento konflikt mezi socialistickými programy a reálnou ekonomikou totiž ukázal ještě ostřeji.

A to sice dokonce hned dvakrát: poprvé za vlády socialisty Mitterranda, a podruhé ještě i za vlády – taktéž socialisty – Hollanda. V obou případech došlo k naprosto identickému vývoji: socialisté (kteří kromě prezidentského úřadu navíc ovládali ještě i parlament) této své politické moci využili k tomu, aby přijali své sociální programy. Další vývoj byl ovšem naprosto totožný jako v Německu: produkční sféra zatížená vysokými daněmi víceméně zkolabovala, skokově narůstala nezaměstnanost. Takže nakonec byla socialistická vláda masovými demonstracemi svého vlastního pracujícího lidu donucena k tomu, aby tato svá sociální opatření vzala zpátky a produkční sféře snížila daně!!

Tohle je přesně to, co radikální levice znovu a znovu tvrdošíjně odmítá vzít na vědomí, i když jí to znovu a znovu ukazují zcela reálné historické události: jakákoli sociální opatření je možno provádět jenom po určitou hranici; ale za touto hranicí se stávají kontraproduktivní, protože dusí reálnou ekonomiku, což vede nevyhnutelně k nárůstu nezaměstnanosti!

To pak ovšem znamená: takzvaný „neoliberalismus“ není jenom svévolným výmyslem jakýchsi démonických kapitalistů, nýbrž je naprosto přirozenou reakcí reálné ekonomiky na nadměrnou daňovou zátěž ze strany poválečného sociálního státu!

Ideologové radikální levice staví věc vždy tak, jako by v poválečném období došlo k jakémusi zdravému vývoji směrem k sociálnímu státu – a že tento vývoj byl svévolně přerván úderem neoliberální reakce. A přitom vůbec nejsou ochotni uvažovat o věci tak, že to naopak byl poválečný ekonomický boom, který byl vlastně zcela mimořádným stavem – a že to byla naopak vlna neoliberalismu, která volnotržní ekonomiku vrátila do jejího přirozeného stavu!

Petr Kužvart nazývá kapitalismus „děvkou“; to je ovšem jenom čistě emocionální výkřik, který neposkytuje žádnou věcnou analýzu. Ano, kapitalismus je džungle – tedy ve své podstatě opravdu prostředí dravé, divoké, nemilosrdné. Silnější, schopnější, efektivnější přežívá; slabý a neschopný podléhá. Jenže: právě tato džungle kapitalismu je výsledkem samotné evoluce, přirozeného vývoje; a nadávat na kapitalismus (to jest: na tržní ekonomiku) má asi takový smysl jako nadávat na evoluci, že je taková jaká je.

My jsme na „Humanistických dialozích“ zrovna nedávno diskutovali otázku, do jaké míry je kapitalismus přirozeným, anebo ale nepřirozeným společensko-ekonomickým uspořádáním. Dospěli jsme přitom k závěru, že kapitalismus je v tomto ohledu velice ambivalentním, rozporuplným fenoménem: obsahuje jak elementy přirozené, tak i prvky nepřirozené. Ovšem, v tomto ohledu existuje jeden zásadní rozdíl: jeho nepřirozené elementy se vztahují především k principu humanity; zatímco jeho přirozené elementy k principu produkce.

To znamená: ne že bychom se neměli znovu a znovu pokoušet zhumanizovat tuto kapitalistickou džungli, ve jménu člověka; ale musíme si přitom vždy být plně vědomi toho, že tím fakticky jdeme proti přirozenosti samotné ekonomiky, proti přirozenému stavu produkčních procesů. My máme právo jít proti této přirozenosti, my máme dokonce povinnost jít proti této – živelné a asociální – přirozenosti; ale zároveň vždycky musíme respektovat tento přirozený stav věcí, musíme vždy vědět že naše humánní, sociální opatření jsou všechna svou podstatou umělá, že jdou proti přirozenosti evoluce; a že je tedy nesmíme provádět bezhlavě, svévolně, voluntaristicky, nýbrž jenom krajně promyšleně a vyváženě, s ohledem na nerušený chod celého komplexu ekonomicko-sociální sféry.

Zopakujme si tedy ještě jednou: takzvaný „neoliberalismus“ je sice samozřejmě odklonem, je negací poválečného štědrého sociálního státu; ale nástup tohoto neoliberalismu naprosto nebyl nějakou nahodilou či dokonce svévolnou záležitostí, kterou by si vymyslela hrstka reakčních politiků respektive US-ekonomů; nýbrž jednalo se o zcela přirozenou a fakticky nevyhnutelnou reakci ekonomické sféry, po výkyvu k poválečnému sociálnímu státu se kyvadlo obrátilo zase opačným směrem. Jestliže tedy přece jenom chceme nějakým zásadním způsobem zhumanizovat produkční, ekonomickou sféru (tedy: kapitalismus), pak nám nijak nepomůže vrhat nadávky na zlovolnost neoliberálů; nýbrž co je zapotřebí udělat je vytvořit, vymyslet nějaký zcela nový model ekonomiky, který by na straně jedné obsahoval žádaný princip humanity, ale který by na straně druhé zároveň respektoval potřeby a nutnosti přirozených struktur a procesů reálné ekonomiky.

Josef Poláček

Po osvětlení samotného pojmu „demokracie“ – tak jak je používán zde, v daném kontextu – v prvním pokračování této série je v tomto druhém dílu pokročeno k teoretické analýze vzájemného vztahu fenoménu kapitalismu a demokracie.

2. Kapitalismus a demokracie

Po úvodním vyjasnění, co vlastně vůbec rozumíme pod pojmem demokracie, se tedy nyní můžeme věnovat hlavnímu tématu: vztahu kapitalismu a demokracie. Petr Kužvart ve svém příspěvku podává rozsáhlý a fundovaný historický přehled vývoje demokratických forem; přičemž jak už řečeno se mu tu dost neorganicky prolínají momenty demokracie institucionální a demokracie substanciální. Ale to tady není tak důležité. Rozhodující je jiný moment. Ve svém historickém přehledu P. Kužvart celkem vzato souhlasně s mým vlastním pojetím dokumentuje, že stupeň demokracie je úzce propojen se stavem „materiální základny“ společnosti. Ovšem: už tady se zdá, že jeho pojetí demokratického vývoje je poněkud zužující, ve smyslu „kdo má peníze, ten může participovat na moci“. Samozřejmě že tento kauzální nexus velmi výrazně existoval; ale není to zdaleka celá skutečnost.

Tento rozdíl se pak zcela radikálně vyhraňuje tam, kde se dostáváme ke vzniku společnosti kapitalistické, a k otázce participace širokých lidových vrstev na politickém rozhodování v této společnosti. Petr Kužvart správně konstatuje, že 1. postupem času se i dělnictvo dobralo možnosti politické participace (tj. všeobecné volební právo); a že 2. dělnictvo ale – v naprostém rozporu s očekáváním B. Engelse – této své politické moci nikdy nevyužilo k tomu, aby zlomilo moc a nadvládu kapitálu. Ovšem: Kužvart tyto okolnosti pouze letmo zmiňuje, ale přitom je ponechává bez jakéhokoli dalšího komentáře; a přitom právě tyto dva momenty jsou pro všechny další úvahy o vztahu kapitalismu a demokracie naprosto klíčové.

Ty zásadní otázky které zde vyvstávají (a které Petr Kužvart nijak neřeší) jsou tyto:

1. jak je to vůbec možné, že dělnická třída – která je přece v kapitalismu třídou utlačovanou! – se mohla domoci tak velké politické moci; fakticky by čistě svou početní silou mohla plně ovládnout parlament

2. jak je to pak ale možné, že tato dělnická třída, ačkoli má naprosto jednoznačnou politickou majoritu, této skutečnosti nikdy nevyužila ke svému „osvobození ze jha kapitalismu“?!…

Tohle a právě tohle jsou naprosto klíčové otázky, které musíme bezpodmínečně vyřešit, abychom mohli adekvátně popsat a analyzovat další vývoj vztahu kapitalismu a demokracie.

Vraťme se k už zmíněnému momentu, který se ukáže být opravdu naprosto zásadním. Připomeňme si, že podle P. Kužvarta je rozhodovací moc vázána v prvé řadě na bohatství; tedy za podmínek kapitalismu především na vlastnictví kapitálu. Ovšem: dělnická třída – přinejmenším v tom období kdy si vydobyla hlasovací právo, tedy demokratickou participaci a moc – tak v té době neměla prakticky žádný majetek, žádné bohatství! Jak je to tedy vůbec možné, že jí – mocensky vládnoucí – třída kapitalistů vůbec povolila získat si tuto politickou participaci?!

Samozřejmě, je možno odpovědět, že kapitalisté dělníkům tuto politickou participaci nepřenechali nijak dobrovolně, nýbrž že dělnická třída si ji musela vybojovat. Tak to dozajista skutečně souhlasí z hlediska historického; ale nijak nám to nezodpovídá principiální otázku jako takovou. Položme otázku poněkud jinak: jak je to možné, že v kapitalismu, který je založen na třídním panství buržoazie, jak je to vůbec systémově možné, že se zde prodere k parlamentní moci třída ovládaná, potlačovaná?

Touto otázkou se dostáváme k nejvlastnějšímu jádru celého problému; ale je nutno hned upozornit a varovat, že se jedná o záležitost, kterou je obecně velmi obtížné pochopit. A snad především pro vyznavače marxismu je to velice těžké, neboť to nabourává jejich klasické představy. A přitom to fakticky vyplývá ze samých základů marxistické teorie. Tato záležitost je natolik klíčová, že si ji musíme vytyčit jako další tematickou kapitolu:


3. Rozpolcená dynamika kapitalismu

Napřed se na věc tedy podívejme z optiky čistého marxismu. Podle marxistické teorie je kapitalismus samozřejmě společenský systém, který je založený na třídním antagonismu, a nad nadvládě třídy kapitalistů nad třídou proletářů. A veškeré úsilí marxisticko-komunistického hnutí pak směruje k tomu toto panství buržoazie zlomit, a celou společnost převést do stavu bez vykořisťování a bez nadvlády jedné třídy nad druhou.

Z tohoto hlediska se tedy kapitalistická společnost nejeví ničím jiným nežli právě jenom tímto třídním panstvím. Jenže: podle té samé marxistické teorie se v samotných základech této kapitalistické společnosti rodí síla, dynamika směřující přesně opačným směrem. Základním faktorem a zdrojem této dynamiky je to, co Marx nazývá „rozvojem výrobních sil“. Na rozdíl od Hegela totiž, který impuls dějinného vývoje spatřoval v seberealizaci (absolutního) ducha, materialista Marx tento impuls shledával nikoli ve filozofující, nikoli v ideální – nýbrž v naprosto reálné, praktické činnosti člověka, tedy v materiální produkci jeho vlastních životních podmínek.

Je to tedy právě tento „rozvoj výrobních sil“, který je motorem dějinného vývoje; který rozhoduje o tom, jaké vzniknou společenské formace, a jaký charakter budou mít společenská a politická zřízení s těmito formacemi spojená. Tento „rozvoj výrobních sil“ je zcela objektivní; a je nezadržitelný; a proto nevyhnutelně žene i společenský pokrok neustále dále. Tento pokrok svého času vedl ke vzniku kapitalismu (jakožto vůči feudalismu pokročilejšího uspořádání).

Ovšem: tento pokrok, tento „rozvoj výrobních sil“ neustává nijak ani za kapitalismu. – Přesněji řečeno zcela naopak, teprve k nástupem kapitalismu jeho dynamika přímo exploduje. To pak ovšem nevyhnutelně vede k tomu, že pro jeho další rozvoj nakonec i sám kapitalismus je už příliš těsnou, nevyhovující formou. Podle marxistické teorie se tu především dva momenty dostávají do zcela zásadního konfliktu: společenský charakter produkce na straně jedné, a soukromovlastnický způsob přivlastňování na straně druhé. Tento protiklad není možno v rámci kapitalismu vyřešit; a proto ta společenská třída, která svou pracovní činností přímo stojí v oné – objektivně společenské – produkci, nakonec svrhne třídu soukromých vlastníků, a nastolí společenský řád založený na společném vlastnictví. Ve kterém tedy zmizí onen zmíněný rozpor, zcela společenská bude jak produkce, tak i vlastnictví produkčních prostředků i vytvořených produktů.

Tolik tedy marxistická teorie. Jak víme dnes, onen pokus se zespolečenštěním vlastnictví se nepovedl. Nepovedl se pokus s „reálným socialismem“; ale stejně tak dělnická třída v západním světě obecně nijak nejevila ochotu převzít vlastnictví veškerých výrobních prostředků do vlastních rukou. Běh dějin se tedy nevyvíjel podle marxistických představ; ale přesto tu alespoň něco z oné marxistické teorie zůstává v platnosti. Totiž právě ta zmíněná dynamika „rozvoje výrobních sil“. To je objektivní stav věcí, který nikdo nemůže popřít. A tato dynamika skutečně směřuje někam za kapitalismus; přinejmenším za kapitalismus jeho původní, neregulované, tedy vlastně „ryzí“ podoby. Opírajíc se o tuto dynamiku, třída pracujících sice nesvrhla kapitalismus jako takový; ale prosadila vůči němu celou řadu opatření a zákonů ve svém zájmu, které onen původní „divoký“ kapitalismus velice zásadně modifikovaly, které ho donutily respektovat alespoň do jisté míry práva zaměstnanců, a vůbec dolních vrstev obyvatelstva.

Máme tu tedy i nadále stav, že kapitalismus není nějakým jednoduchým, homogenním, monolitním systémem prostého třídního panství; nýbrž současný kapitalismus v celém komplexu své existence je útvarem vnitřně rozpolceným, se dvěma zcela protichůdnými tendencemi a dynamikami. Na straně jedné kapitalismus samozřejmě nadále vykazuje tendence k nadvládě privilegovaných vrstev (tříd) nad vrstvami ovládanými; tedy tendence samovládné, vykořisťovatelské, latentně nebo akutně antidemokratické.

Ale na straně druhé jsou zde stejně tak přítomny tendence a síly progresivní, s vysokým emancipačním potenciálem, tedy tendence působící obecně k nárůstu a posilování demokratických institutů, procesů a struktur. Přičemž pod pojmem „demokracie“ zde nemám na mysli jenom pouhou formu politického uspořádání; to je jenom jedna část obecného demokratizačního trendu. Do toho musíme počítat právě i to zmíněné sociální a pracovní zákonodárství omezující svévoli zaměstnavatelů, jakož i nejrůznější formy reálné participace pracujících vrstev jak na řízení společenských procesů, tak v užším smyslu i na řízení procesů produkčních.

Opakuji tedy ještě jednou – a je to naprosto rozhodující moment: kapitalismus jako celek, jako společenský útvar je systémem niterně hluboce rozpolceným, ambivalentním, ve kterém působí jak faktory a tendence antidemokratické, tak ale i síly demokratické respektive demokratizační. Je tedy hlubokou a zásadní chybou (která se ovšem v táboře radikální levice objevuje znovu a znovu) kapitalismus pojímat jako jednolitý monoblok, který je chápán jako jenom systém třídního panství, jenom jako nedemokratický. To je hrubé zplošťování, zužování celé komplexní skutečnosti kapitalismu; a takto zúžený pohled nikdy nemůže vést k pravému poznání a pochopení toho, jakým způsobem je možno tuto omezenou dějinnou formaci překonat.

Ovšem, bylo by možno namítnout: tyto demokratizační tendence přece nejsou součástí samotného kapitalismu, nýbrž jsou naopak jemu cizí element. Všechna ta sociální, emancipační a demokratizační opatření přece bylo nutno vybojovat proti kapitalismu, a nikoli jeho vlastním přičiněním.

Tady si ale musíme jasně uvědomit, v jakém smyslu právě v kterou chvíli o kapitalismu hovoříme: zda hovoříme o kapitalismu jakožto o světě neúprosného zákona zisku a neustálé maximalizace kapitálu, bez jakýchkoli humánních ohledů – anebo zda hovoříme o kapitalismu jakožto celku, jakožto o komplexním ekonomicko-společenském útvaru. Neboť připomínám ještě jednou: sám Marx ten přímo explozivní rozvoj výrobních sil – tento primární zdroj emancipační dynamiky – spojil právě s tímto kapitalismem! Jednou větou by se tedy dalo říci: kapitalismus plodí demokratické tendence, i když sám nechce. On sám svou produkční dynamikou budí síly, které se vzápětí postaví proti němu samému. Je tedy skutečně možno právem konstatovat: kapitalismus – jako celek – je stejně tak nedemokratický jako demokratický; kapitalismus usiluje o nadvládu, ale zároveň rodí demokracii.

Konkrétní stav demokracie v tom či onom kapitalistickém státě je pak dán konkrétním poměrem sil obou těchto složek; proto dochází k neustálé oscilaci tím i oním směrem, podle toho zda právě vítězí zájmy kapitálu, anebo síla emancipace.

Josef Poláček

Tímto tedy zahajuji mou odpověď na článek Petra Kužvarta „K textu ‚Kapitalismus a demokracie‘ Josefa Poláčka“, kterým tento autor reagoval na můj původní text uvedeného jména. Na úvod mé vlastní odpovědi na jeho kritiku musím udělat několik poznámek. Především: ačkoli jsem se původně domníval, že má odpověď bude běžnou polemikou, v rozsahu jednoho dalšího běžného textu, nakonec se jeho délka roztáhla na více nežli 20 stran. Petr Kužvart s jemu vlastní důkladností totiž při své polemice proti mým názorům probral prakticky všechny jednotlivé aspekty dané problematiky; což pro mě znamenalo nutnost učinit totéž, ale navíc ještě mnohem podrobněji. Neboť jádro mého vlastního pojetí spatřuji právě v tom, že namísto zjednodušujícího lineárního výkladu používám komplexní systémovou analýzu, která zohledňuje celý okruh různých, mnohdy zcela protichůdných faktorů.

Tato nutnost podrobného rozpracování všech relevantních elementů daného tématu má ovšem jeden pozitivní aspekt. Já sám jsem do budoucna chystal celou sérii textů, analyzujících všechny podstatné rysy jak kapitalismu, tak i marxisticky fundované analýzy a kritiky tohoto kapitalismu. Zde vzniklý názorový střet mě tedy přiměl k tomu, abych celou řadu z těchto momentů projednal už zde. V daném smyslu je tedy tento můj text prvním článkem této plánované řady.

Vzhledem k délce, jaké tento mnou napsaný text dosáhl, bude zde rozdělen do celé série jednotlivých dílů – pravděpodobně v pěti pokračováních, která budou označena pořadovými čísly v arabských číslicích. Je plánováno, že následující díly budou vycházet obden.

Na můj text „Kapitalismus a demokracie II.“ reagoval Petr Kužvart svým vlastním rozsáhlým komentářem, který byl následně uveřejněn jako samostatný text: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/k-textu-kapitalismus-a-demokracie-josefa-polacka/ Tento jeho komentář byl vůči mnou nastoleným tézím o principiálním systémovém spojení kapitalistického produkčního způsobu a demokracie značně kritický; prý byl mým článkem „zklamán“. Oproti mému závěru, že kapitalismus je ve vztahu k demokracii velice ambivalentní, nicméně že nakonec nejpřirozenější formou kapitalismu je systém parlamentní liberální demokracie, postavil své vlastní tvrzení, podle kterého kapitalismus vždy směřuje k nedemokratickým formám vládnutí, a že ve skutečnosti jsou to především nadnárodní koncerny, které fakticky ovládají veřejné a politické dění.

Ovšem: z mé strany musím ve vztahu k jeho komentáři konstatovat víceméně to samé. Tedy určité zklamání. A to sice z jednoho zcela konkrétního důvodu. Já jsem mé téze o principiálním propojení kapitalismu a demokratismu opíral především o centrální marxistickou tézi o determinujícím vztahu „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“; přičemž – a toto je naprosto rozhodující moment – já toto působení pojímám jakožto komplexní, nikoli pouze mechanicky lineární vztah. Ale P. Kužvart jako by se této nastolené marxistické analytické metodě vysloveně systematicky vyhýbal; což je skutečně krajně překvapivé u někoho, kdo byl alespoň dříve důsledným marxistou. A jestliže P, Kužvart mně vytýká „určitou povrchní abstraktnost pojednání“, pak musím konstatovat, že nemálo podobný pocit jsem měl z jeho vlastních vývodů. S jedním rozdílem ovšem: jeho (historická) líčení nejsou samozřejmě – v bezprostředním smyslu – abstraktní, nýbrž velice podrobná a konkrétní; ale jen krajně zřídka jsem měl pocit, že by šly opravdu k podstatě věci. Tedy právě k onomu marxistickému propojení „materiální základny“ se „společenskou nadstavbou“.

Základní – a vše ostatní určující – rozdíl mezi mou a jeho perspektivou je právě v oné zmíněné komplexitě pohledu. On sice také v zásadě vidí spojení mezi ekonomikou a politikou – jenomže nikoli v celé komplexitě tohoto mnohotvárného a mnohdy ambivalentního propojení, nýbrž v jedné jediné výkladové ose, víceméně ve smyslu „bohatství rovná se moc“. Samozřejmě, že tato téze není zásadně chybná; ale k tomuto konstatování naprosto není zapotřebí být erudovaným marxistou. Jinak řečeno: jestliže se celá problematika zúží jenom na tento jeden jediný faktor, pak se fakticky ztrácí celé to (potenciální) myšlenkové bohatství, které je v marxistické systémové teorii skryto. Tento redukcionistický výklad je ovšem velice rozšířený, a to právě mezi angažovanými marxisty. Mohu na tomto místě tedy vyjasnit předem, jednou provždy: veškerá má argumentace je zaměřena proti tomuto zjednodušujícímu lineárnímu výkladu, a směřuje ke komplexně-systémovému pojetí kapitalismu, s celou jeho mnohotvárností a ambivalencí. Pokud se totiž zůstane stát jenom u toho lineárního vztahu „bohatství (respektive kapitál) rovná se moc“, pak to pak nevyhnutelně vede k ideologizovaným závěrům toho typu, že „celý svět ovládají koncerny“. Což je tvrzení v současné době u radikální levice sice velice oblíbené respektive přímo módní; ale pro opravdu seriózní systémovou analýzu společnosti pokročilého kapitalismu zadává jenom velmi nedostatečnou základnu. Pro takto „hlubokomyslnou“ úvahu není opravdu zapotřebí být znalcem marxismu; tato hesla vykřikuje i každý levicový (respektive levičácký) aktivista, když si svou životní frustraci vybíjí tím, že hází dlažební kostky do výkladních skříní nenáviděného kapitalismu.

Tolik tedy úvodem; nyní se podívejme konkrétně na jednotlivé body komentáře P. Kužvarta.

—————————————————————————


1. Co je demokracie?

Toto je naprosto klíčová otázka. Už v úvodu mé polemiky s názory P. Kužvarta jsem mu sdělil, že mnoho problémů vyplývá už jenom z toho, že se nedostatečně vyjasní, kdo co má konkrétně na mysli pod pojmem „demokracie“. A vybídl jsem ho, aby upřesnil, jak tento pojem definuje on – zda institucionálně, substanciálně či nějak jinak. Jeho odpověď v tomto bodě zněla:

„Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických.“

No budiž; takováto definice demokracie dozajista postihuje určité její základní rysy. Ovšem: jestliže P. Kužvart výslovně popírá, že by demokracii chápal v politicko-institucionálním respektive substanciálním smyslu, pak ve skutečnosti činí toto obojí: pokud chápe demokracii jako formu vlády, pak se jedná samozřejmě o pojetí politicko-institucionální; a pokud je demokracie chápána jako účast na rozhodování o veřejných záležitostech, pak se jedná o pojetí demokracie ve smyslu substanciálním (obsahovém, reálném). Toto rozlišování je samo o sobě krajně důležité: musíme vždy naprosto přesně vědět, zda mluvíme o demokracii jakožto formě vládnutí, anebo zda máme na mysli reálnou možnost účasti, participace lidu obecného na rozhodování o společných záležitostech; to opravdu naprosto není to samé. P. Kužvart obojí spojuje v jeden blíže nediferencovaný celek; a v důsledku toho se mu v jeho dalších výkladech obojí mnohdy prolíná a směšuje.

Proč je toto rozlišování natolik zásadní se snad ještě blíže ozřejmí, když teď předestřu své vlastní pojetí demokracie (upozorňuji: především v dané souvislosti, to jest v souvislosti s kapitalismem, respektive vůbec s marxisticko-materialistickým pojetím dějinného vývoje). Demokracii v daném smyslu pojímám především jako hnutí emancipační, kdy se člověk v procesu svého dějinného vývoje osvobozuje od veškerých závislostí omezujících jeho druhový, společenský, humánní a kulturní vývoj. To o co se mně jedná je tedy daleko spíše samotný proces demokratizace, nežli demokracie v obecném smyslu, tedy jako fixní (politický) stav. A ostatně připomínám, že i sám Marx daleko spíše operoval s pojmem „emancipace“, chápané v takto širokém a univerzálním smyslu, nežli s pojem „demokracie“, která vždy přinejmenším svádí k onomu zúženému, pouze politicko-institucionálnímu pojetí.

Já tedy – opakuji znovu – pojem a institut „demokracie“ v dané souvislosti chápu především jako vývojovou linii „emancipace – demokratizace – demokracie“. Přičemž „demokracie“ ve smyslu formy vlády je až posledním stupněm této linie; kdy ovšem jednotlivé momenty této linie mají svou vlastní relativní samostatnost. Není to tedy jenom ryze lineární vývoj a vzestup, emancipační proces může například „předběhnout“ politickou demokracii a rozvíjet se bez ohledu na ni.

—————————————————————————

V souvislosti s určením pojmu „demokracie“ je nutno vyjasnit ještě jednu věc. Petr Kužvart mi – v samotném závěru svého příspěvku – vytýká, že ztotožňuji kapitalismus se skutečnou, pravou a pravdivou demokracií: „‘přirozenou formou vyspělého kapitalismu‘ (cit. J. Poláček) není parlamentní liberální
demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické
bezmoci.“

Tady je to ale P. Kužvart sám, kdo zaměňuje pojmy. – Petře, kdybys mohl sledovat dřívější diskuse už na Deníku Referendum i zde na Humanistických dialozích, pak bys měl vědomost o tom, že jsem to právě já, kdo – v neustálých polemikách se zastánci občanského pojetí politiky (jmenovitě M. Profantem na DR a paní Zemanovou na HD) znovu a znovu zdůrazňuje, že tato parlamentní liberální demokracie není skutečně pravou, substanciální demokracií, nýbrž víceméně jenom prázdnou formou, která pod svým svobodomyslným zevnějškem může skrývat i velice nedemokratické (ve smyslu oné humánní emancipace) obsahy. V tomto ohledu se tedy naše názory na věc nijak dramaticky neliší; a zřejmě nemalá část Tvé polemiky proti mně spočívá právě na tomto nedorozumění, že jsi mi podsouval glorifikaci stávajícího modelu (buržoazní) demokracie, ačkoli mně ve skutečnosti není nic vzdálenějšího nežli právě toto.

Ovšem – na straně druhé je nutno mít důsledně na paměti i to, že jestliže tento způsob demokracie označíme za „formální“, že to ještě zdaleka nemusí znamenat, že by byla zcela nereálná. I samotná forma si může dávat svůj vlastní obsah, jak nám ostatně sděluje Platón.

Petr Kužvart

Se zájmem jsem očekával avizovaný text Josefa Poláčka, mého dávného kamaráda a v řadě směrů i spřízněné duše. Nyní to pročítám a jsem trochu zklamán. Nejde jen o to, že mi autor podsouvá poněkud upravené názory, jež jsem v debatě s ním uplatňoval – to se vcelku často stává a zdaleka nejde vždy o úmysl. Horší je historická nezakotvenost, poněkud povrchní abstraktnost pojednání.. Autor jako by dosud žil někdy v 70. – 80. letech minulého století. Překotný a podstatný vývoj posledních desetiletí jako by šel zcela mimo něj. Co tedy dodat a doplnit? Bude toho víc. Především toto:

Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických, Pokud pomineme (limitovaně) demokratická rozhodování v kmenově a rodově organizovaných společnostech, pak první moderní výskyt demokracie lze najít v (některých) řeckých antických městských státech a po nějakou dobu i v římské republice.

Pokud Josef Poláček zmiňuje dobu vrcholného středověku, pak zde fungovala omezená stavovská demokracie feudality, jež byla institucionalizována jako zemské, říšské sněmy, případně i nižší, např. krajské sjezdy šlechty. Teprve v závěru tohoto období se k nižší a vyšší šlechtě a kléru připojuje i městský stav, tedy zastoupení královských měst (poddanská města zastupoval feudál – vlastník příslušného panství). Královská města podřízená přímo koruně byla zastupována různě široce. Na českém zemském sněmu to jeden čas byla dokonce jediná osoba, reprezentující městský stav jako celek. Jindy to bylo několik představitelů nejvýznamnějších královských měst. Vždy zřetelná menšina ve srovnání s hojně zastoupenou feudalitou. Pokud přijdete ve starém královském paláci na Pražském hradě do historické zasedací síně zemského sněmu, pak uvidíte trůn, na němž přesedal schůzi panovník, před ním pak dlouhé polstrované lavice pro šlechtu a stranou u okna malé pódium s ohrádkou – tady stáli zástupci měst. Demokracie v době feudalismu byla omezená, hierarchicky odstupněná, třetí stav zde hrával zcela podružnou roli a pokud vůbec nějakou, pak tu byl zastoupen jen patriciát královských měst.

Původně byly omezeně demokratickými republikami i středověké městské státy v Itálii. Jak měšťanstvo bohatlo, soustředila se faktická moc v rukou podnikatelského, posléze finančního patriciátu a ty republiky končívaly zpravidla jako oligarchicky řízené státy a státečky (Florencie, Benátky, Milán, Janov). Měšťanská oligarchie se zde často postupně měnila ve feudalitu. Nicméně vznik moderních měst v raném evropském středověku byl původně veden ve vyloženě demokratickém kolektivistickém duchu, kdy do měst prchali poddaní feudálů a města se za ně stavěla a navzdory snahám feudality nově příchozí chránila a asimilovala. V průběhu vrcholného středověku se ale města sama stávají feudály s rozsáhlým nemovitým majetkem. Omezeně demokratické rozhodování a správa měst se soustřeďovaly zpravidla v rukou patriciátu, který ovládal městské rady a volil městské hodnostáře.

V tomto smyslu lze mluvit o limitovaném uplatnění demokratických principů za feudalismu. Že se bohatnoucí městský stav postupně hlásil o slovo a snažil se i o svou politickou emancipaci, je faktem. Ale k jeho prosazení byla ještě dlouhá cesta. Celým středověkem se táhne spíše neustálé mocenské potýkání mezi panovnickou ústřední mocí a poněkud partikularistickým a odstředivým postojem šlechty, pro níž byly zemské či jiné sněmy nástrojem uplatňování politického vlivu a zatlačování panovnické moci. Další vývoj šel dvěma cestami. Především cestou potlačení politického vlivu feudality ve prospěch panovnické moci – vzniká tak absolutní monarchie, politický absolutismus. Druhou cestou byl stavovský stát, kde sněm hrál rozhodující roli a zatlačoval slabou moc stavy voleného panovníka. Někde se tento systém rozvinul až do šlechtické republiky, ba sebedestruktivní šlechtické anarchie – viz Polsko v 18. století.

Rodící se kapitalismus, zprvu charakteristický kupeckým a manufakturním podnikáním a také koloniálním obchodem, demokracii vyloženě přál. Typicky lze uvést revoluční Nizozemí 16. století a jeho Generální stavy, jež se směle postavily španělské okupační moci, koloniální veleříši, nad níž tehdy slunce nezapadalo – a po mnohaletém krvavém boji zvítězily. Ale je také pravdou, že absolutní monarchie, zejména v období osvícenského absolutismu, byla překvapivě dobrým pařeništěm, kde se dařilo rozvíjet raně novověké kapitalistické podnikání šlechty i měšťanstva. Takové monarchie bezděky připravily podmínky pro nadcházející průmyslovou revoluci, Příkladem tu může být Francie i poněkud zaostalé Rakousko, ale i Prusko a pruské Slezsko. Ve špičkovém případě pak Anglie: po absolutistických peripetiích (Jindřich VIII., ale i jeho nástupci včetně nešťastného Karla I.) se stabilizovala jakási forma konstituční monarchie (bez psané ústavy, pouze na obyčejovém právu založené), kde se rozvíjel parlamentarismus, a to na půdorysu historického kompromisu z konce 17. století mezi šlechtickými velkostatkáři a měšťanskými podnikateli – proto dodnes existující Horní a Dolní sněmovna, té horní se říká Sněmovna lordů, proto Hauses of Parliament v množném čísle. Právě a především zde byly vytvořeny (zejména dík existenci světové koloniální říše) vynikající předpoklady pro průmyslovou revoluci a vznik moderního kapitalismu. Čím je dneska Čína počátku 21. století, tím byla v 19. století viktoriánská Británie.

Po odstranění absolutních monarchií nebo jejich transformaci v konstituční formu se vyvíjí klasický parlamentarismus období kapitalismu volné soutěže. Je to omezená demokracie – platí tu majetkový census a aktivně se politiky účastní velkostatkářská šlechta a nově vznikající buržoazie. Do politiky vstupují první moderní profesionální politikové, pracující v médiích, parlamentu a vládě v zájmu svých privilegovaných a mohovitých voličů. Tady lze souhlasit s Josefem Poláčkem, že tato omezená demokracie bohatých je pro tehdejší kapitalismus nejvýhodnější formou vlády.

Ale vývoj postupuje dál. Je tu v druhé polovině 19. století mohutná vlna zakládání akciových společností a společností s ručením omezeným, vlastnictví kapitálu se výrazně kolektivizuje, kolektivizuje se i jeho správa a řízení. Jde o jakousi svéráznou vzájemnou demokracii vlastníků kapitálu. Velmi omezenou – hlasuje se vždy podle výše vlastního kapitálového vkladu. Dovršením této ekonomické demokracie jsou družstva, kde už existuje rovnost členských podílů i hlasů. Ale jde se dál. Vznikají mohutné korporace často s monopolním postavením na trhu a relativně se osamostatňuje finanční kapitál, který má všechny předpoklady k vůdčí roli při řízení a ovládání monopolistických korporací.

Zároveň je na počátku 20. století mnohde prosazena reforma dosavadního demokratického zřízení: je prosazeno všeobecné hlasovací právo, byť majetkové odstupnění váhy hlasu je zachováno (typicky majetkově odstupňované volební kurie při volbách do rakousko-uherské Říšské rady). Demokracie se postupně z vlády bohatých stává masovou záležitostí. Vypadá to, zejména v Německu na přelomu 19. a 20. století, že už jen volebními výsledky masových sociálně demokratických stran může dojít k socialistického převratu – bez revoluce! Jenže kapitalismus je mimořádně přizpůsobivý a přežije skoro všechno. Začínají proto experimenty s jiným uspořádáním, na základě autoritativní vlády a potlačení masové demokracie. Fašistické a korporativní koncepce se zprvu zdají nadějným řešením, ale nakonec se zas tak moc neosvědčí. Kapitalismus ovšem pod fašistickým režimem nejen přežije, ale někde i docela vzkvétá (Českomoravská Kolben – Daněk, a.s. v Praze se transformovala do Tschechisch – Mährische Maschinenbaufabrik, Aktiengesellschaft in Prag, bez přestávky vyráběla tanky – a jelo se prostě dál!). Aby ne, když má kapitál k fašistické vládě podstatně blíž, než potlačené dělnictvo a zaměstnanectvo. Fašistický režim ekonomiku výrazněji reguluje, a to především v zájmu svém – ale nevyhnutelně i v zájmu bezproblémového provozu co možná efektivního kapitalistického hospodářství. Tady se kapitál často mocně přisává na stát cestou rozsáhlých státních zakázek. Monopolismus se dál při tom prohlubuje.

Ale fašistické formy se moc neosvědčují a přežijí jen v zaostalejších zemích světové ekonomické periférie (typicky Portugalsko, Španělsko, řada diktatur a autokratických monarchií v rozvojovém světě). Fašistické režimy jsou málo předvídatelné a jejich agresivita (útočné války) nezná v kontextu disponibilních zdrojů mezí, takže se hroutí a jsou vojensky poráženy. Demokratické formy jsou přece jen efektivnější, mívají lépe fungující zpětnou vazbu a pohotověji eliminují dysfunkce a excesy – v politice i v hospodářství.

Společnost už je po polovině 20. století v západní Evropě natolik bohatá a ekonomika natolik efektivní, že dochází k jakémusi přechodnému sociálnímu, třídnímu smíru a vzniknuvší sociální stát zastřešuje celkem úspěšně národní kapitalismus i počínající spotřební společnost a provozuje rozsáhlé systémy sociálního pojištění, sociální péče, veřejného zdravotnictví a vzdělávání, často vlastní i strategickou infrastrukturu a důležité podniky. Jsou zavedeny zaměstnanecké závodní rady a existují vlivné odbory. Antagonismy se obrušují, alespoň pro tuto chvíli. Rozvíjí se standardní západní parlamentarismus, byť v řadě různých variant (parlamentní republika, prezidentský a poloprezidentský systém), Tento vývoj vrcholí v 60. a 70. letech 20. století. A zároveň začíná nová kapitola vývoje jak kapitalismu, tak i reálných forem vlády.

Přichází neoliberalismus, zakládající si na maximální privatizaci, zejména veřejného majetku a také řady dosavadních funkcí státu. Zakládá si na ideji rádoby svobodného, deregulovaného trhu, ve skutečnosti jde však o trh ovládaný monopolistickými korporacemi a v jejich prospěch regulovaný ochotnými státy, později stále víc i nadnárodními integracemi a mnohostrannými smlouvami o volném obchodu. Drsně se osekávají státní výdaje, jež jsou pro kapitál neproduktivní – typicky sociální péče, nemocenské pojištění, sociální (důchodové) pojištění, veřejné školství, veřejná zdravotní péče, je snaha mnohé z toho privatizovat. A navazuje logická snaha snižovat daně pro podnikatelské subjekty, zejména pro ty velké. Stát už přece tolik peněz nepotřebuje. V módě je “minimální” stát. Řada dosud státem provozovaných a zajišťovaných agend se privatizuje. Jde o prudké a rozsáhlé trhnutí kormidlem, které je právem těžko stravitelné pro velké skupiny obyvatel. Proto se prvý neoliberální experiment koná v prostředí chilské fašistické diktatury 70. let. Nejprve bylo nutno svrhnout a zavraždit demokraticky zvoleného levicového prezidenta a povraždit stovky a tisíce potenciálních odpůrců. Pak se v nastalém hřbitovním klidu a márnicovém pořádku mohlo začít v klidu privatizovat a liberalizovat. Ke zlomení odporu dosud vlivných odborů v Británii baronkou Thatcherovou dochází po mnoho týdnů trvající stávkové vlně, zejména v ohroženém těžkém průmyslu. Vítězství neoliberálních principů je především vítězstvím “volného trhu” pro velké korporace. Trhu již zřetelně celosvětového. Důsledkem je deindustrializace ekonomik Západu – průmyslové výroby se stěhují do rozvojových zemí, kde je podstatně levnější pracovní síla a nulové sociální a pracovněprávní zákonodárství, nulová regulace oběhu kapitálu. Nově vznikající soustava nejvýznamnějších a určujících nadnárodních monopolistických korporací na tomhle zakládá svůj výnosný business. Jejich poptávka je u zrodu daňových rájů a následují zázračné “optimalizace” korporátních daní. V zemích Západu se redukuje masové průmyslové dělnictvo a tenčí se a chudnou dosud prosperující střední vrstvy, jež měly na politický systém stabilizační účinek (jejich pronikavá slabost a nepočetnost v latinské Americe byla po celé 20. století jednou z příčin tolika fašistických pučů a diktatur).

Sociální stát nemá kde brát prostředky na své udržení a provoz. Velký kapitál “optimalizuje” daně a nejraději neplatí žádné. Chudnoucí střední vrstvy poskytují stagnující daňový výnos, průmyslové dělnictvo, zejména kvalifikovaní dělníci, součást dosavadních nižších středních vrstev, je likvidováno, snad část z něj vstřebá rychle se rozvíjející sektor služeb a nevýrobní sféra. Ale jejich příjmy stagnují, nebo se přímo snižují. Takže z hlediska daňového výnosu zase nic moc. Restrukturalizace průmyslu znamená vyšší náklady na pomoc v nezaměstnanosti. Stát na to i na další sociální programy přestává mít prostředky. Následují vlny úspor, škrtání v rozpočtech, zeštíhlování pro kapitál nepotřebných, neproduktivních agend státu a privatizace státního majetku, často včetně strategické infrastruktury a dosud státních firem. Stát se zbavuje všeho, co lze prodat a na čem může soukromý kapitál následně bohatnout.

Již několik desetiletí bijí ekonomové, politologové a sociologové na poplach: vlastnictví kapitálu i ostatního bohatství se koncentruje v rukou stále se zmenšující globalistické hyperoligarchie, jež si vydržuje mohutné a mocné servisní aparáty a struktury, a to v rámci národních států i na nadnárodní úrovni. Ty vnucují ostatní chudnoucí společnosti pravidla, poměry a rozhodovací procedury vhodné a výhodné pro zglobalizovaný velkokapitál. Nadnárodní struktury, typicky kdysi Evropské hospodářské společenství, nyní EU, se od ryze ekonomické integrace posunují k zárodkům vševládného nadnárodního superstátu. Jsou ovládány neoliberální doktrinální výbavou a je pro ně charakteristický pronikavý deficit demokratických rozhodovacích procedur. Vrcholný politický management je sestavován kooptací, nikoli volbou. Má k ruce nikým nevolený mohutný byrokratický aparát. Mezinárodní dohody o volném obchodu obcházejí národní legislativy v oblastech technických, bezpečnostních, ekologických, hygienických a kvalitativních požadavků na produkci. Arbitrážní doložky pak obcházejí soudnictví národních států. Ve všech těchto případech jde o sofistikovaný a účinný servis především pro zglobalizovaný kapitál.

Nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o drsně centralistický diktátorský systém, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace výroby zisku na nižší úrovně vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním rozhodováním v rámci nedílné velitelské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných členů daného grémia, zpravidla se tak děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování povojensku samozřejmě jsou využívány kolektivní aktivity, ale štáb je tu jednak aby zajistil obsluhu řady různorodých agend a včas dodal jejich použitelné výstupy, jednak proto, aby jeho členové uplatnili své názory, návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele daného orgánu tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem. Demokratické rozhodování je tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tu neexistuje, spíše se uplatňuje tendence právě opačná.

V soudobém kapitalismu je opravdu málo demokracie. V politice je trpěna ještě tak na národní úrovni a na nižších, regionálních a lokálních úrovních. Ale pozor: kompetence demokratických kolektivních orgánů a demokraticky zvolených hodnostářů je zásadním způsobem omezována po řadu desetiletí pečlivě budovaným (v poslední době také shora, od nadnárodní integrace direktivně vnucovaným) obsahovým, organizačním, institucionálním a procedurálním rámcem, který je obtížně změnitelný (nebo je prostě prostřednictvím voleb nezměnitelný!) a který demokratické rozhodování výrazným způsobem omezuje (omezuje jeho sféru, kde se může uplatňovat), vylučuje řadu agend z dosahu demokratických procedur a volených představitelů nebo jim direktivně určuje, co musí nebo co nesmějí dělat. Demokratické procedury jsou tak i nadále provozovány a jakoby se nic nemění, pokud stav povrchně srovnáte třeba s praxí 60. let – ale kompetence volených zástupců a reálný dosah demokratických procedur jsou zásadním a rozsáhlým způsobem redukovány a stále dál potupně omezovány. Volený zástupce se tak stává pouhým zřízencem, který musí poslušně účinkovat v direktivním rámci, který nemůže změnit ani opustit. Musí také poslouchat v rámci hierarchických struktur závazné pokyny shora – nikoli pokyny od svých voličů.

V tomto světě, ve kterém je nám dáno žít, je bohužel reálně fungující demokracie na výrazném ústupu. Je trpěna na nižších rozhodovacích úrovních, ale i tam je drasticky omezována. Stále víc se stává vyprázdněnou procedurální hrou, jež formálně drží kontinuitu s minulostí, ale reálně je stále více pouhou kulisou, za kterou se teprve připravují a činí zásadní rozhodování, jež se pak mění v součást závazného rámce pro provoz demokratických procedur a obsluhu demokratických agend. No, opravdu, tedy nic moc!.

Pár tezí závěrem:

– je v principu pravda, že kapitál potřebuje pro své zhodnocování, pro svůj oběh a výrobu nadhodnoty – zisku osobně svobodnou pracovní sílu, aby se ta mohla kapitálu prodávat a uvádět jej do pohybu, ale to je jen obecná teze. Je tu řada významných jiných řešení. Raně novověké podnikání bylo velmi často šlechtickým podnikáním (města byla dlouho svazována cechovním zřízením, takže se v nich více rozvíjelo spíše obchodní a finanční podnikání). V manufaktuře zaměstnával urozený podnikatel své poddané, své nevolníky (a druhé nevolnictví ve střední Evropě bylo docela drsným pořádkem!). I dnes zejména v rozvojovém světě (Asie) ale nejen tam pracuje často reálně znevolněná ba zotročená pracovní síla – typicky gastarbeitři naverbovaní a dovezení z daleka agenturou, která je pronajímá podnikatelům a participuje na jimi vytvořené nové hodnotě.

– jak jsme viděli, kapitalismus je velmi přizpůsobivý a v každé fázi svého vývoje je tak trochu někým jiným. Snese demokratické politické poměry, ale může fungovat i pod drsnou fašistickou diktaturou a co je zvlášť nebezpečné, může si vydržovat vyprázdněné formálně demokratické procedurální divadlo, aby si o to bezpečněji a účinněji rozhodoval v zákulisí o tom důležitém a podstatném.

– není všechno zlato, co se žlutě třpytí! Není všechno demokracie, co se tak navenek tváří!

– kapitalismus je děvka, jež se vyrovná se vším a přizpůsobí čemukoli. Přežije cokoli. Zatím!

– “přirozenou formou vyspělého kapitalismu” (cit J. Poláček) není parlamentní liberální demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické bezmoci. Přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalimu je skrytá, interně provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur. jež jsou úkolovány zglobalizovanou hyperoligarchií, čítající pouhých pár promile lidské populace, ale vlastnící již skoro všechno.

– máme se do budoucna opravdu na co těšit!

.

Josef Poláček

Díl první: Sociální dynamika kapitalismu

Tento text musím zahájit trochu osobně. Před nedávnem jsme se neshodli s Petrem Kužvartem ohledně toho, jakým způsobem hodnotit charakter čínského modelu kombinace kapitalistického produkčního způsobu a totalitního způsobu vlády. Má téze byla, že tato kapitalistická „materiální základna“ nutně bude posilovat především střední třídu, kteréžto její nové sebevědomí časem zákonitě dospěje do zásadního konfliktu se systémem politické diktatury. Jinak řečeno: přijatý model kapitalismu postupem času nevyhnutelně smete (pseudokomunistickou) totalitní diktaturu, která se nachází v zásadním rozporu s kapitalistickým principem osobní autonomie volného ekonomického subjektu. Oproti tomu P. Kužvart tvrdí, že kapitalistům ve skutečnosti diktátorská metoda vládnutí vyhovuje mnohem lépe, protože jim umožňuje ovládat – a tedy vykořisťovat – dělnickou respektive pracující třídu. Jinak řečeno: podle jeho názoru je pro kapitalismus diktatura nejvýhodnější formou vlády; zatímco podle mého tvrzení je diktatura za podmínek kapitalismu pouhou anomálií, zatímco jeho pravidelnou a přirozenou formou vlády je (občanská, buržoazní) demokracie.

Je nabíledni, že tato otázka o kauzálním vztahu mezi kapitalismem a demokracií je velice zásadní; rozeberme si ji tedy více do hloubky, a především systematicky. Protože jinak stojí jenom názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení. Jako naprosto první bod si ale musíme určit, co vlastně vůbec myslíme pod pojmem „demokracie“. Napohled by se totiž sice zdálo, že je to naprosto jasné a samozřejmé; ale ve skutečnosti se pravidelně ukazuje, že si pod tím téměř každý představuje něco zcela jiného.

Především je nutno zcela zásadně rozlišit, jestli hovoříme o demokracii ve smyslu politicko-institucionálním, anebo ale ve smyslu obsahovém, substanciálním. Ten první smysl je víceméně jasný: jedná se o klasickou politickou demokracii, kde občan je politicky svobodný, a kde má k dispozici instituce zaručující mu možnost aktivní účasti na tvoření státní vůle. Ten druhý způsob demokracie, který jsem nazval „substanciálním“, je ale o dost nesnadnější jasně uchopit a konturovat.

Svým způsobem by se totiž dalo prohlásit, že – pokud pomineme antické republiky respektive městské demokracie – že k první velké vlně demokratizace v Evropě došlo už někdy za Karla IV., nejpozději za Václava IV.! Už v té době totiž došlo ve feudální společnosti k tomu naprosto zásadnímu zvratu, že sice vládnoucí vrstva (respektive: třída) feudálů stále ještě nadále požívala svá stavovská privilegia, nicméně v oné době enormně vzrostla ekonomická síla měst. Ne tedy už jenom venkov se svou zemědělskou produkcí, ale i města se stala ve státě významným ekonomickým faktorem. A tito bohatí měšťané, řemeslníci, kupci pak naprosto přirozeně čím dál tím méně byli ochotni snášet stav, kdy by stále byli ve srovnání s feudály jenom víceméně zcela neprivilegovanou, podřízenou vrstvou. Jinak řečeno: ekonomická síla, ekonomická emancipace s sebou zákonitě přináší i emancipaci občanskou a politickou. Nebo přinejmenším touhu po takovéto emancipaci.

Přičemž tato tendence k politické emancipaci sama sestává ze dvou složek. Za prvé ta ekonomická, materiální síla danému subjektu či společenské vrstvě přináší vůbec základní možnost, potenciál usilovat o svou emancipaci. To mohlo nabývat i naprosto přímých forem: bohatá města si mohla vydržovat svou vlastní vojenskou moc, která mohla být schopna konkurovat vojenské moci vládnoucí třídy feudální. Ale byly i formy nepřímé: jak známo královské pokladny byly chronicky prázdné, a bohatství produkované městy tedy mohlo být velmi vítaným zdrojem k jejich naplnění. Ovšem města pak měla docela příznivou vyjednávací pozici vůči panovníkovi: ano, my ti přepustíme část našeho bohatství – ale za to žádáme přiznání těch či oněch privilegií a svobod.

Druhá složka oné tendence k emancipaci je sice „pouze“ psychologické povahy, ale jak uvidíme později, právě ona je svým způsobem rozhodující. Jde o to, že kdo vládne určitým bohatstvím, ten přirozeně má určitou moc. Svými hmotnými prostředky může ovlivňovat dění okolo sebe, může působit na jiné subjekty aby se chovaly v souladu s jeho přáními. Je tu tedy přítomen někdo, kdo je fakticky, materiálně mocný, dominantní; ale zároveň je s ním v občansko-politické rovině zacházeno tak, jako by byl stále ještě pouhým kmánem. On je tedy v materiální rovině tím, kdo rozhoduje, kdo vydává příkazy – a přitom v rovině občanské a politické se naopak musí sklánět před někým, kdo fakticky nemá o nic větší materiální moc či dokonce menší než on, ale kdo má vůči němu ta či ona politická privilegia. Je samozřejmé, že tyto dva stavy se nacházejí v hlubokém vzájemném konfliktu. Kdo je emancipovaný materiálně, ten nebude ochoten natrvalo setrvávat ve stavu osobní a politické závislosti. Bouří se v něm celá jeho hrdost, celé jeho vědomí, že ve skutečnosti je tomu druhému naprosto roven, či dokonce materiálně stojí nad ním. A jednou nutně dojde ke chvíli, kdy tento konflikt musí být vyřešen vzájemným bojem. Který v dlouhodobé, historické perspektivě nakonec nevyhnutelně vyhraje ten, kdo má moc materiální, ekonomickou. Protože ten kdo se opírá jenom o svá stavovská privilegia, ale nemá k dispozici reálnou moc materiální, ten má ve svém boji na své straně nakonec jenom pouhé chiméry.

Pro náš výklad je důležité si uvědomit: tato druhá forma demokracie sice není (ještě) samotnou standardní demokracií politickou; nicméně – jmenovitě v uvedeném případě středověkého městského živlu – se jedná o silný prvek demokratizace, který byl prvním, ale rozhodujícím krokem na cestě k celkové emancipaci dolních společenských vrstev.

——————————————————-

S tímto vědomím o základní kauzální souvislosti mezi emancipací ekonomickou a emancipací občansko-politickou se můžeme vrátit k naší výchozí otázce: zda kapitalismus demokracii plodí, anebo zda je s ní v protikladu.

Napřed si připomeňme, co k danému tématu řekl Karel Marx; tedy vlastně opovědný nepřítel kapitalistického společenského řádu. Kdo se jenom trochu hlouběji seznámil s dílem Karla Marxe, ten ví, že Marx vůči kapitalismu ve skutečnosti zároveň choval hluboký obdiv: neboť to byl právě kapitalismus, kdo svou enormní produkční silou a kreativitou dokázal společnost doslova katapultovat na vyšší civilizační stupeň, kdo dokázal rozbít přežilý a zatuchlý řád feudální, s jeho stavovskými hierarchiemi a privilegii. Byl to právě tento kapitalismus, který přivodil nástup nového, osobně svobodného člověka-občana.

Marx znovu a znovu zdůrazňoval, že tuto občanskou emancipaci kapitalismus přinesl nikoli náhodně, nýbrž naprosto nevyhnutelně: neboť kapitalismus nemůže nic smysluplného počít s nevolníkem připoutaným k půdě, nýbrž kapitál nezbytně potřebuje pracovníka osobně volného, nezávislého, mobilního, který může kdykoli putovat tam, kde ho produkční kapitál zrovna potřebuje.

Navíc: moderní produkce – ať průmyslová či neprůmyslová – potřebuje čím dál tím více ne pouhého dělníka vykonávajícího stále stejnou činnost, nýbrž pracovníka vzdělaného, aktivního, samostatně se rozhodujícího v neustále se měnících pracovních činnostech. A zase platí: spolu s touto pracovní emancipací pracovníka stoupá i jeho všeobecný „emancipační potenciál“. Ten kdo už není pouhým – kdykoli zaměnitelným – přidavačem, nýbrž má vysoce specializovanou roli v produkci, ten se sebou nenechá pasivně manipulovat ani u svého zaměstnavatele, ani jako občan.

A do třetice: samotná řídící struktura moderní produkce si vyžaduje demokratičtější formy rozhodování. Za starého způsobu produkce stačilo, když majitel továrny vydal své příkazy, a dělníci plnili jeho pokyny. Ale moderní produkce vyžaduje neustále nová rozhodnutí, neustále nová přizpůsobení produkce – a toto už potřebuje kolektivní rozum, tedy nikoli pouze hierarchicky-vertikální, nýbrž horizontální, čili ve svém jádru demokratické formy rozhodování. Navíc: především velké firmy jsou čím dál tím méně vlastněné jedním jediným soukromým vlastníkem, nýbrž jsou to většinou akciové společnosti, tedy prakticky s kolektivním vlastnictvím a s kolektivními řídícími orgány. I tady je tedy možno nalézt prvky alespoň určitého demokratismu.

Samozřejmě; kapitál neposkytuje tomuto osobně svobodnému dělníkovi svobodu skutečnou, svobodu skutečně všestranně emancipované lidské bytosti, nýbrž hned vzápětí ho uvrhuje do závislostí jiných, podřizuje ho svým vlastním zájmům a tlakům, především zájmu na permanentní maximalizaci zisku.

A právě tady leží ten zcela klíčový bod sporu o to, zda kapitalismus podporuje demokratizaci, anebo ji potlačuje. V každém případě je tady nutno si zcela jasně uvědomit: v daném ohledu má kapitalismus zcela zásadně podvojný, ambivalentní charakter. Jsou v něm tedy faktory působící v obou směrech: jak ve směru větší demokratizace, tak i ve směru opačném.

Kapitalismus samozřejmě vytváří příjmové, majetkové, a tedy i mocenské hierarchie; ale stejně tak ten samý kapitalismus vytváří i struktury a faktory, které působí ve smyslu demokratizačním, emancipačním. Kapitalismus tyto demokratizační faktory samozřejmě nevytváří záměrně; ony jsou jenom jakýmsi jeho „vedlejším efektem“, nechtěným dítětem.

(Pokračování)