Eva Hájková
Kdo měl v dětství rád pohádky, jistě ví, že některé z nich vyprávějí o živé vodě. Vzpomínám si namátkou, že se o takové zázračné vodě můžeme dočíst ve Zlatovlásce, v pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška a také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Tam na prameni živé vody seděla veliká žába, kvůli níž voda nemohla prýštit.
Ale i zcela obyčejná voda je k životu nezbytná. Lidé si jí někdy začínají vážit teprve tehdy, až se jim jí nedostává. V tomto smyslu může být i obyčejná voda živou vodou.
Voda má své nezastupitelné místo také v Bibli, která nám vypráví úžasný příběh o vztahu Stvořitele a stvoření. Hned od samého počátku, když byla země ještě pustá a prázdná se vznášel Boží Duch nad vodami. Bez vody by to nešlo.
Voda napájí vše živé. Zahradu Eden zavlažoval pramen, jenž se větvil ve čtyři mohutné řeky. Voda ale také přinášela zkázu a smrt, když jí bylo příliš, jak názorně ukazuje příběh o potopě světa. I hučící a hlučící moře, k němuž jsou často přirovnávány národy, bylo krajně nebezpečné. Jeho hlubiny patřily k říši smrti, k hlubinám podsvětí, jak o tom svědčí prorok Jonáš: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.“ (Jn 2,6) O propastných tůních je ve Starém zákoně mnoho zmínek. Je to tak krásně poetické sousloví (aspoň mně se tak jeví), že by snad byla věčná škoda přeložit jej jiným výrazem.
Nebezpečná je nejen hlubina, ale i valící se proud vody. Proto je nepřítel líčen jako povodeň, jako záplava: „Hle, od severu vystupují vody a stanou se rozvodněným tokem. Zaplaví zemi se vším, co je na ní, město i ty, kdo v něm bydlí“ (Jr 47,2).
Nebo zde: „hle, proto Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy.“ (Iz 8,7) Řekou s velkým Ř je snad Eufrat. Valícím se veletokem je i Nil. „Egypt vystupuje jako Nil, jako řeky, jejichž vody se vzdouvají.“ (Jr 46,8)
Valit se jako řeka či záplava mohou však nejen nepřátelé, ale též právo a spravedlnost: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ (Am 5,24) „jako záplava se valí spravedlnost.“ (Iz 10, 22) A dokonce i pokoj či moudrost lze přirovnat k řece nebo k záplavě: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny, (Iz 48,18)“ „Poznání moudrého stoupá jako záplava a jeho rada je jako životodárný pramen.“ (Sír, 21,13)
A zase jsme u vody životadárné. Ale voda v biblických knihách je živá i jinak, jak názorně ukazují zejména žalmy. Je živá v tom smyslu, v jakém je živé veškeré stvoření, zvlášť to, které je nadáno pohybem. Bůh totiž stvořil živou přírodu, nikoliv mrtvou, pasivní hmotu. Stvořil živly, které se dovedou i bouřit, ale nakonec stejně poslechnou Pána stvoření, protože On je umí ukáznit svým řádem.
Voda je symbol života. Voda je živá, voda se nejen vzdouvá a hučí. Voda vidí, voda mluví, voda volá, voda má ruce, voda truchlí, voda utíká, voda chválí Hospodina, ale též se před ním svíjí v křeči, protože On přece dokáže ve svém stvoření vzbuzovat respekt.
„Dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98, 8)
„Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘“(Jb 28,14)
„Ať ho chválí nebesa i země, moře se vším, co se v nich hemží.“ (Ž 69,35)
„Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých.“ (Ž 42, 8)
„Propastná tůň do křiku se dala, vysoko vzpíná své ruce.“ (Abk 3, 10)
„V den, kdy sestoupí do podsvětí, zavřu nad ním propastnou tůň a způsobím, aby truchlila, zadržím její proudy, hojné vody budou zastaveny.“ (Ez 31, 15)
„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití. Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině. (Ž 93, 3-4)
„Moře to vidělo a dalo se na útěk, Jordán se nazpět obrátil.“ (Ž 114, 3)
„Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči.“ (Ž 77, 17)
„Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny.“ (Ž 89, 10)
Jistě bychom v biblických knihách našli ještě mnoho podobných překrásných obrazů vody.
Mojžíše, když byl ještě nemluvnětem, unášel proud. Bůh ho zachránil a Mojžíš, jehož jméno znamená „z vody vytažený“, se později stal člověkem, který se nenechal unášet proudem. Plynutí vody se podobá plynutí času a její proměnlivost se podobá proměnlivosti světa. Když byli Šimon Petr a jeho bratr Ondřej svým Mistrem učiněni rybáři lidí, pomáhali je jakoby vytahovat z vody – dělali z lidí ty, kteří se nenechají unášet proudem, kdo nepodléhají proměnám světa, protože jsou zachráněni pro věčnost.
Ponořit se do vody a vyjít z ní znamená získat nový život. Koupel ve vodě byla znakem rituální čistoty – omytí od hříchů. Zaujalo mě, že u Šalamounova chrámu byla zřízena bronzová vodní nádrž, kterou nazývali mořem. V bronzovém moři se omývali kněží, jak nás zpravuje Druhá kniha Královská. Podle popisu to musela být nádhera! Později se dovídáme, že Babylóňané po dobytí Jeruzaléma bronzové moře rozbili a kov odvezli do Babylónu. A jak smutné pak asi bylo sedávat u babylónských řek, jejichž vlny se valily do dáli, a vzpomínat na rozbitý chrám a na bývalou slávu!
Čistá voda z pramenů zahání žízeň a osvěžuje. Studny a studánky byly nezbytnou součástí země. Lidé, kteří dobře znali pouštní suchopár, si jich velmi vážili. Také Ježíš, když byl unaven cestou Samařskem, se potřeboval docela obyčejně napít, proto se zastavil u Jákobovy studny a požádal ženu, která se tam vyskytla, aby mu nabrala vodu. Na oplátku Samařance prozradil, že existuje ještě jiná voda: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-14)
Ano, Bůh chtěl, aby celé jeho stvoření bylo plné života, a nejvíc mu záleželo na tom, aby byl živý ten, koho si stvořil jako svého společníka a přítele, kdo však ho neustále opouštěl a zrazoval. Bůh sám je pramenem, z něhož vyvěrá živá voda, jak je zmíněno už v Jeremiášovi: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jr 2, 13)
Opouštěli a potom litovali. A zase věřili, že Bůh je neopustí, jako oni jeho, že jim svou živou vodu jednou vrátí, jak to slibovali proroci: „V onen den potečou z Jeruzaléma živé vody, polovina k Mrtvému moři na východě a polovina ke Středozemnímu moři na západě. Potečou v létě tak jako v zimě.“ (Za 14, 8)
Ezechiel ve 47. kapitole vypráví o prameni, který vytéká z pod prahu chrámu. Je to životodárný pramen, „neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá.“ (Voda je živá a když se její proud vlije do Mrtvého moře, jeho voda se uzdraví, ožije). Ezechiel dále líčí, že „na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“
Táž nekonečná touha Božího lidu po živé vodě se projevuje téměř stejným obrazem v poslední kapitole knihy Zjevení. Tam však živá voda nevyvěrá z pod chrámového prahu, ale přímo z Božího a Beránkova trůnu. „Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.“ (Zj 17, 22) Je to voda zahánějící žízeň navěky, voda uzdravující, voda oživující, kterou nám připravil sám Bůh a nic za ni od nás nežádá, přestože si ji nezasloužíme.
Tato úvaha paní Hájková mi připomněla prvotní ontologické a kosmologické modely starých řeckých filozofů, kde vše jsoucí bylo uchopeno do základních protikladných párů: voda a oheň, země a vzduch.
Tehdejší myslitelé samozřejmě ještě nemohli mít k dispozici výsledky podrobnějšího fyzikálního výzkumu, proto jejich představy o vzniku země, hvězd, ale třeba i člověka a jeho ústrojí měly mnohdy až naivně zjednodušenou podobu například tvrzení o „zhušťování výparů“ (nějak takto Hérakleitos popisoval dokonce i lidskou duši!). Nicméně i přes tyto prvotně-naivní představy zde stále zůstává určitá substance, která si i po celé té době zaslouží pozornost, a dokonce respekt.
V naprosto prvé řadě to bylo právě toto zcela klíčové poznání, že vše jsoucí může existovat jenom a pouze ve formě párových protikladů. Nic tedy není jenom samo o sobě, jenom samo sebou – nýbrž všechno musí mít svou vlastní protiváhu. – Jak velkolepá byla tato úvaha starých filozofů se ukazuje na tom, že celá moderní fyzika nakonec neříká vůbec nic jiného. Všechny standardní modely našeho vesmíru jsou symetrické – to jest, je zde dán symetrický, vyvážený poměr základních složek, náboje pozitivního a náboje negativního. A to jak v makrokosmu, tak i v mikrosvětě.
Ti staří myslitelé pro tuto svou intuitivně geniální myšlenku ovšem potřebovali nějaké konkrétní nositele; a to byly ovšem elementy které se jim svou silou, svým působením ukazovaly denně, jakožto rozhodující pro život. Na straně jedné žár (mediteránního) slunce – a na straně druhé v tomtéž prostoru všudypřítomné moře. – Vůbec se tehdy v prostoru východního Středomoří obecně věřilo, že veškerý život vzešel z vody. Tato víra má odraz nejen ve starozákonních líčeních počátku stvoření, kdy „nebylo nic, jenom Duch se vznášel nad vodami“; ale stejně tak pro řecké orfiky byl zcela prvním božstvem Hydros, až z kterého teprve (z vody a bahna) vznikla Gaia-země. (Hesiodos ve své teogonii ovšem podává poněkud odlišný „rodokmen“ bohů.)
Ale zůstaňme u hlavního tématu, tedy u toho, že pro řecké myslitele všechno jsoucí existovalo jenom v párovém, symetrickém vztahu. Když si učiníme srovnání s modelem křesťanským, uvidíme hned že tady je základní model zcela podstatně jiný: vše je zde konec konců jenom lineární – a jednosměrné. Vše vychází výhradně od Boha. Jakákoli protikladnost, jakákoli opozice je zde okamžitě degradována, dehonestována jako odpadlictví, hereze, jako narušení dokonalého božského řádu: veškerá negace je vytěsňována buďto jako hřích, nebo přímo jako ďábel.
Tento zjednodušený křesťanský model má samozřejmě tu výhodu, že umožňuje (věřícímu) okamžité a přímé splynutí s tím, co je pociťováno jako zdroj veškerého dobra; a z tohoto – jednoznačného a nezpochybnitelného – dobra pak vyplývá i orientace pro vlastní jednání.
Ovšem – na straně druhé tu pak zákonitě absentuje porozumění pro principiální dualitu světa, pro jeho dynamický pohyb mezi dvěma póly protikladných principů. Tento křesťanský model je pak ve svých důsledcích nevyhnutelně konzervativní – neboť zákonitě míří jenom na udržování toho, co jest, a chybí v něm tato neustálá oscilace mezi navzájem protichůdnými silami, protichůdnými principy. Chybí zde porozumění trvalého zápasu mezi ohněm a vodou – zápasu někdy ničivého, ale svém celku nakonec progresivního, který nutí hledat stále nové cesty, nové možnosti vzájemné syntézy.
Ale vždyť v Bibli se prakticky také jedná o protiklady. Zrovna třeba mezi Stvořitelem a stvořením. Já jsem zdůraznila, že stvoření není zcela pasivní, že se dovede taky bouřit a neposlouchat, protože je živé a není jen pasivním výtvorem.
Ale koneckonců, já v tom nevidím boj, nýbrž lásku. Stvořitel nebojuje proti stvoření. On ho miluje, a právě proto s ním chce splynout. Zároveň chce, aby žilo a také ho milovalo. I stvoření chce být milováno a zároveň chce být samo sebou.
Bible je příběh lásky mezi Stvořitelem a stvořením. Nakonec vidíme, že Stvořitel se z lásky ke stvoření stává Kristem, který se pro člověka nechá dokonce ukřižovat. Kdo víc miluje, víc se vzdává sebe sama.
Muž a žena, kteří se milují, spolu také nebojují. I když navenek to tak může vypadat.
Ano, jistě, i v křesťanství existuje určitý dualismus. Ovšem: to je daleko spíše pouze rozdíl, nežli skutečně dynamická symetrie. Existuje rozdíl mezi božskou dokonalostí na straně jedné, a nedokonalým světem lidí na straně druhé. Ale – to je přesně ta jednosměrnost, o které jsem mluvil. Svět lidí nemá naprosto žádnou autonomní pozici, je jenom nedokonalou kopií oné božské dokonalosti. Že Bůh obojí spojuje svou „láskou“ – to dokládá zase jenom to, že to všechno je jeho, že to vše patří jemu, všechno je tedy podřízené jemu. Není tu žádný dynamický vztah dvou protilehlých, autonomních, a zároveň se navzájem podmiňujících a doplňujících momentů.
V antice ovšem to, co je slabé, hyne, protože v tom boji neobstojí.
Zatímco Bůh ty slabé ochraňuje. A když je nelze ochránit v tomto světě, vynahradí jim to jinak. Podmínkou je, že mu věří, že mu odevzdaji svůj život, který by ve světě stejně ztratili.
Vás nikdo nenutí, pane Poláčku, abyste byl křesťanem. Není to pro každého.
To skutečně není. – A právě v tom je, řekl bych, jeho zásadní slabina.
Na rozdíl od takového buddhismu, nebo ještě spíše konfucianismu, které jsou v zásadě otevřené každému.
Jak napsal ve vedlejší diskusi pan Horák, křesťanství je exkluzivní; nesnese se s odlišnými, konkurenčními výklady světa. Zatímco především konfucianismus – to je v zásadě jenom soubor mravních norem, bez nutnosti konfesního vyznání. I když v praxi se nakonec většinou stejně praktikuje dost obdobně jako náboženství.
Neumím, skutečně neumím vysvětlit své myšlenky a pocity. 🙁
Nevím, zda je buddhismus pro každého. To by pak každý musel být buddhistou, ne? Možná jste měl na mysli, že si každý může vybrat, rozhodnout se, zda bude buddhistou nebo ne.
Kdežto křesťanství je vlastně pokračováním (rozšířením a do jisté míry zjednodušením) judaismu, který je náboženstvím vyvoleného Božího lidu, a proto není úplně univerzální. I když do jisté míry ano. Je možné k judaismu konvertovat. Křesťanství, například ve své středověké podobě, bylo univerzální. To se člověk křesťanem už narodil. To už je pryč.
Křesťanství může mít podobu náboženství, může mít podobu kulturního okruhu… Může mít i jinou podobu. Osobní.
A může se snést i s jinými výklady světa, i když někteří lidé mají na to jiný názor.
Ale samozřejmě, Bůh je pro křesťana rozhodující.
Myslím že univerzální (dar od) křesťanství může být vztah k člověku – s postupným porozumíváním a spolu-zažíváním jeho otevřenosti vůči Bohu.
(To že vznik a zánik lidského vědomého myšlení i více/ méně vědomého tvoření nejsou vůči všudypřítomným pulzacím chaosu/řádu hmoty/energie primární ani nezávislé – to není přece třeba vnímat jako něco pokořujícího. Křesťanství za tuto skutečnost není „zodpovědné“.)
Jednotlivá náboženství na sebe působí a ovlivňují se. Lidem vyhovují a přesvědčují je tu více, tu méně. Jejich soutěž působí, jako v předmětech zájmu biologie, evoluci, jež v tomto případě spolutvoří to, co nazýváme historií. Víme, že nyní je křesťanství (různých denominací) nejrozšířenějším náboženstvím a vírou. Následuje islám, počtem věřících nyní s menším odstupem, zeměpisným rozšířením s větším. Hinduistů je také dost, je to však dáno lidnatostí Indie. Buddhismus právě ve svém rodišti i jinde ustoupil. Pro šíření náboženských systémů je ovšem nejdůležitější moc společností, které spoluutvářejí.
Pravdou ovšem je také, že křesťanství dnes v oblasti nejdelší své působnosti, či spíše vlády, slábne. Nahrazováno začalo být ateismem, posléze sílil agnosticismus a (nyní asi především) nezájem. Alternativní náboženské systémy uspívají jen v menší míře. Je zřejmě skutečností, že křesťanství ztratilo po (nějak) donucovací i přesvědčovací moc.
Proč se tomu tak děje a bude-li s globalizací proces zasahovat stejně mocně i další regiony a náboženství, to by bylo na delší rozebírání. Také svůj osobní přístup a limity mohu zmínit.
Je tu vůbec hodně námětů, které jsem si poznamenal pro jejich potenciál spustit mou (snad relevantní) reakci. Nyní však můj vzorný „tiskový mluvčí“, totiž comp (asi od „companion“), potřebuje, aby mu pomohl PCDr.
Musím napsat, že náboženství je mi v podstatě cizí (ač mě dříve velmi zajímalo). Chápu však, že je to jakási antropologická konstanta, proto člověk musí mít pro existenci náboženství a pro lidi, kteří ho praktikují, pochopení.
Jedinou výjimkou je pro mě křesťanství, protože právě to chápu jako něco, co náboženstvím není. I když jiní ho pochopitelně mohou chápat jinak. Boha, včetně Ježíše Krista a Ducha svatého chápu jako fenomén, který nepochybně existuje, působí ve světě a lze se k němu obracet. Bibli chápu jako písemné svědectví o tom, jak lidé s tímto fenoménem žili před staletími až tisíciletími, byť se kdysi ten fenomén mohl projevovat trochu jinak než dnes. Ale já cítím, že moje víra na ty dějiny jakýmsi způsobem navazuje. Kromě toho je pro mě Bible neopakovatelným poetickým dílem. Mám k ní kladný vztah.
Nenalézám moc lidí, s nimiž bych si v tom ohledu rozuměla. Ve své rodině už vůbec ne. Je mi to líto, ale je to realita, s níž je třeba se smířit.
Rozdíl mezi možností – obecné – akceptace křesťanství na straně jedné, a buddhismu a konfucianismu na straně druhé vězí ovšem právě v otázce existence personálního Boha. V buddhismu a konfucianismu neexistuje tato nutnost v existenci personálního Boha uvěřit.
„Boha, včetně Ježíše Krista a Ducha svatého chápu jako fenomén, který nepochybně existuje, působí ve světě a lze se k němu obracet“ – paní Hájková, já jsem kdysi (už jsem to párkrát zmínil) sám měl určité spirituální zážitky, na jejichž základě bych naprosto byl ochoten akceptovat názor, že zde „nepochybně existuje fenomén“ takovéhoto duchovního prožitku. A že tento fenomén naprosto má potenciál reálné působnosti ve světě – totiž ve světě lidském.
Ale pro mě je hraniční linie právě tam, kdy bych měl uvěřit, že tento fenomén spirituálního prožitku má svou nezávislou existenci, že je nějakou zcela svébytnou silou, či dokonce vědomou bytostí, subjektem.
Já mohu mít pochopení že někteří lidé to právě takto prožívají; ale jak řečeno pro mě osobně je to hranice, za kterou se nemohu (či odpírám) vydat.
To jest – musím přiznat, že jednou došlo k situaci, že jsem se za tu hranici vydal. Ovšem ne z vlastního rozhodnutí, nýbrž mi to bylo vyloženě vsugerováno. A nejednalo se o (křesťanského) Boha, nýbrž jednalo se o oblast esoteriky, o kterou jsem se jeden čas dost intenzivně zajímal. (Především pro její léčitelské schopnosti.)
Z tohoto zážitku jsem si v každém případě odnesl poznatek:
– jak velice sugestibilní je lidská mysl
– že když už se jednou na něco uvěřilo, pak to „něco“ tady vzápětí je přítomno, prezentuje se velice přesvědčivě jako reálně jsoucí
– když už se jednou v něco uvěřilo, je téměř nemožné to zase vrátit zpět
– když se na to přece jenom přestane věřit, pak toto „něco“ nicméně vzápětí zase zmizí, a už se nikdy neobjeví. Ztratí to natrvalo schopnost vystupovat jako realita.
Být závislý na pulzacích chaosu – pane Nusharte, mně se opravdu velice zamlouvá onen model jednoho z prvních řeckých filozofů Anaximandra o tom, že je zde na jedné straně jakási „matečná“ sféra, ze které se rodí, vylučují, vystupují objekty jsoucího předmětného světa (včetně samotného člověka); a že tyto „ohraničené“ objekty se „podle zákona času“ zase vracejí zpět do onoho neurčitého „apeiron“ bez kontur. To je model, se kterým ani můj v zásadě racionalistický mozek nemá zásadní problémy; a přitom na mě jmenovitě z oněch „zákonů času“ zároveň dýchá něco přitažlivě tajuplného.
Necítím se nijak omezen, ponížen či znevolněn tím, že jsem ve své existenci formován či limitován samopohybem hmoty, a zákony času. Obojí jsou zcela objektivní danosti, a já jsem jejich přirozenou součástí.
Já bych dokonce snad neměl ani zásadní problémy tohoto druhu s oním „kosmickým vědomím“, jak si ho představovali staří řečtí myslitelé. V současné, moderní době už sice nemohu uvěřit na jeho reálnou existenci; ale kdyby existovalo, necítil bych se jím být nějak principiálně omezen. I tady by platilo, že – pokud tento „kosmický duch“ opravdu prolíná vše jsoucí, pak i já jsem jeho přirozenou součástí, jako on je součástí mě samotného. Nevystupuje vůči mně nijak pretenciózně, nýbrž jako objektivně jsoucí řád světa. Jako „partner“ ve společném úsilí o progresivní rozvoj, o zduchovnění tohoto světa.
Ale něco zcela zásadně jiného je, když se tu prezentuje božská bytost v plném slova smyslu, a činí si vysloveně totální nárok na mou osobu. Když tato božská bytost tvrdí, že mě stvořila, a že má absolutní nárok mi diktovat, co je správné a co je špatné. V takovém případě pak nevidím sebemenší prostor pro mou vlastní autonomii; a odmítám podřídit se takovému totálnímu nároku. A naprosto nic se pro mě v tomto ohledu nemění, když se tento totální nárok halí do hávu „boží lásky“. I láska je totiž vztah, který musí být za prvé dvoustranný, a za druhé z vlastního popudu obou zúčastněných. Pravá láska nemůže vzniknout na tom základě, když se člověku řekne: „Tady je někdo kdo tě miluje, a tak ho miluj také!“
Takovýto stav „lásky shora“ ve mně automaticky budí postoj vzdoru. Pokud bych se ještě jednou měl vrátit k Platónově „Hostině“, pak tady je Sokratův výklad lásky a jejího významu pro člověka podáván zcela opačným směrem. Tedy „odspodu“. Z těch naprosto nejzákladnějších, nejpřirozenějších forem životní existence. A teprve krok za krokem, celým řetězcem – pozitivních – transcendencí se dospívá až k nejvyšším, nejduchovnějším formám lásky. Ale – je to proces, je to vzestup který si rozhoduje každý sám pro sebe. A tuto schopnost (nejvyšší) lásky také každý čerpá sám ze sebe. A nedostává ji (lásku) prezentovanou jako něco předem daného, po čem stačí pouze sáhnout.
A to samé pak analogicky platí i o zmíněném vztahu člověka k člověku – u Platóna/Sokrata se opět jedná o něco, k čemu (tedy ke vzájemné vstřícnosti, přátelství, či samotné lásce) se člověk musí propracovat sám, svým vlastním úsilím; zatímco v křesťanství jako by se říkalo: „Milujte se, protože…“
Protože je tady někdo, kdo to od vás chce, kdo to od vás očekává; někdo kdo vám tuto lásku jaksi „preparoval“ předem.
To všechno jsou tedy důvody, proč je pro mě křesťanství osobně nepřijatelné; a proč bych ho vždy musel cítit jako mé omezení.
Souhlasím, že lidská mysl je velice sugestibilní. Věřím, že člověku lze leccos vsugerovat. Třeba aby něco řekl nebo napsal. Myslím, že ho pomocí sugesce lze i trápit.
Tak Vy také zakoušíte problémy se svým počítačem, pane Horáku? – Já jsem v minulých dnech jenom o vlas unikl tomu, že bych byl málem zcela zbytečně vyhodil mou – speciální a velice drahou – počítačovou klávesnici, protože mi začala při psaní vypadávat (to jest: nefungovat) určitá písmena. Především písmeno „n“. Musel jsem tento úder vždy opakovat několikrát, než se toto „n“ v psaném textu objevilo. Prakticky se s tím už vůbec nedalo rozumně psát. A protože jsem se v internetu dočetl, že u tohoto produktu se tento problém vyskytuje častěji, byl jsem přesvědčen že je to výrobní vada, tedy neodstranitelná chyba v hardware. Jak řečeno už jsem se chystal koupit si klávesnici novou (stejně drahou) – když jsem na poslední chvíli zjistil, že to se jenom pod touto klapkou usadila vrstva prachu, která bránila tomu aby ona po úderu mého prstu mohla plně dosednout, a tím vyvolat příslušný elektrický/elektronický impuls.
Někdy mají i zdánlivě velké problémy docela triviální příčiny. A – naštěstí – i řešení.
Především písmeno „n“?
Vrstva prachu?!!
To jsou, pane Poláčku, dost rozporné informace. Nejprve jsem si totiž říkal, že písmeno „n“ se Vám porouchalo z důvodu příliš častých polemik se mnou. Vzápětí jsem ovšem tuto teorii musel zase zavrhnout – vrstva prachu pod klávesou „n“ svědčí spíše o tom, že rozdíly v našich názorech zase tolik neprožíváte – abyste na ně pokaždé musel reagovat. To by se tam totiž ten prach přece neusadil. Jsem tedy vlastně rád, že jsem se nestal příčinou Vašich problémů (myslím problémů s písmenem „n“).
Ve Vašem vstupu z 15,55 nemám pane Poláčku s čím nesouhlasit. A doplněno o Vámi naznačenou osobní zkušenost (15, 18), je Vaše obezřetnost v těchto záležitostech zcela pochopitelná a namístě. Musím se přiznat že to mám (nastěstí bez té esoterické zkušenosti) podobně – a přesto doufám že stále jsem nebo se stávám křesťanem…a současně mám pocit, že Ježíš by moc velkou váhu nepřikládal/nepřikládá tomu, za koho se kdo z nás považuje 😉 Něco jak o tom píše p. Hájková: chápu (své) křesťanství jako způsob vztahování se ke skutečnosti. Nezajímá mne (už tolik) studijně – jako – nepochybně ve většině lidských společenství nějak přítomná a instrumentalizovaná „antropologické konstanta“.
Je však pravděpodobné, že pan Horák svým textem čekajícím na PC-doktora pootevře zajímavě i tento úhel pohledu.
Možná i nemoc může být jakýmsi útokem chaosu na organismus (čili na fungující systém).
Co třeba taková migréna, která přijde a odejde? Rovnováha v organismu bývá silně narušena a během několika hodin zase obnovena…
Samozřejmě jsou mnohem horší věci.
Vlastně je to úžasné, jsme-li zdraví, protože všechno funguje. Člověk by za to měl být vděčný. Ale komu vlastně, zeptal by se nevěřící.
Ano… A i v trvalých následcích nebo chronické nemoci si organismus hledá nové způsoby stabilizace… Je to pro naše vědomé existence s limitovanou operační pamětí vlastně úžasná čest (byť s mnohým utrpením) – „projíždět se“ takovým „samohybem-samorostem“ 😉 … A to ještě i (s kolísavou úspěšností) sdíleně 🙂
Vděčnost je hojivý pocit, byť bychom jej neuměli „adresovat“… a v mnohé situaci by nás (právem) spíše nenapadal.
Ale jistě nejde jen o to, abychom se udrželi v rovnováze, ale také o to, abychom naplnili svou lidskou podstatu.
„Moje lidská podstata je vlastně svým způsobem „vzýváním Boha“ a tedy mým povoláním. Budu-li je následovat, budu následovat Boží volání v sobě a budu tak plnit své povolání. Chtít něco, co si přeji z hloubi srdce, to znamená postřehnout v srdci Boží vůli.“
https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/lidska-podstata-henri-boulad
V tom bude právě asi ten zásadní rozdíl, paní Hájková: já nechci/nehodlám čekat na něčí (byť třeba i Boží) milost, abych mohl/směl být sám sebou.
Pokusil bych se zas o ekumenický překlad 😉 : Každý z těch „samohybů-samorostů“ kterými se v životě „projíždíme“ má svou něčím specifickou konstrukci, která způsobuje že některými směry a způsoby se nám jej daří „vést“ či harmonizovat s obklopující skutečností hladčeji, jinými to více drhne a poskakuje 🙂 … Čím více se zkušenostmi učíme toto cítit a respektovat, tím užitečnějším je nám polarita svobody / milosti darem.
Kdysi jsme se pana Poláčka upozornila na práci jednoho člena KSČM (J. Fajta), která se jmenuje „Nevědomí na cestě ke komunismu“. Autor se tam snaží skloubit Junga s Marxem, a dokonce s Leninem.
Taky se tam řeší, jak nalézt sebe sama. Fajt se domnívá, že člověk může najít vlastní podstatu, vlastní individualitu teprve v nové společnosti („v nové realitě“), k níž má být podle něj předstupněm samospráva (kterou propagoval i Heller).
„Cílem takovýchto proměn sama sebe (ať už vědomě či nevědomě prožívaných) je NALEZENÍ pod nánosy egoistických přání kdysi ztracené VLASTNÍ INDIVIDUALITY, VLASTNÍ PODSTATY, svého původního, nejvlastnějšího já, čili ZNOVUNALEZENÍ SEBE SAMA V NOVÉ REALITĚ. Teprve po znovunalezení sebe sama v nové realitě člověk přestane litovat, že ztratil to, na čem tolik lpěl – tedy své ego, neboť tato „ztráta“ je mu bohatě vykompenzována jak novou realitou, tak návratem ke své vlastní podstatě z dob, kdy ještě člověk své ego cílevědomě nebudoval.“
Oprava: „Kdysi jsem pana Poláčka…“
Vzpomněl jsem si v těchto všech souvislostech na životní příběh „magického ur-materialisty“, malíře Bohdana Kopeckého…
https://images.app.goo.gl/rSCziqknf2p89Brs7
„Polarita svobody – milosti“: obvykle se ovšem daleko spíše uvádí polarita svoboda – nutnost, s takovouto polaritou opět nemám zásadní problém, nutnost je tak jako tak jenom odvrácenou stránkou naší svobody (respektive naše „svoboda“ je jenom určitou specifickou funkcí nutnosti); ale problémem je zde zase ona „milost“.
„Nutnost“ – to je objektivní danost, která je vrostlá v nás a my v ní. Ale „milost“ – to je něco co nám někdo teprve udílí, a my jsme závislí na jeho blahovůli.
Pane Poláčku, to přece záleží i na mém vnitřním postoji, zda pro mě něco bude znamenat nutnost nebo milost. Například žehlit prádlo je pro mne nutnost, ale když k tomu nebudu mít odpor, může to pro mě být i příjemnou chvílí (třeba i s poslechem hudby).
Ego, vlastní individualita a nová realita – paní Hájková, nějak matně si vzpomínám, že jsme tuto záležitost kdysi dávno opravdu probírali.
Ovšem: nevím jestli jsem to kriticky uvedl už tehdy, ale my jsme si žádné své ego nemuseli teprve nějak vytvářet – to bylo už dávno před námi, a to nejen jako geneticky zděděná základní vlastnost našich opičích předků, nýbrž své „ego“ má nevyhnutelně každá jsoucí entita, pokud chce udržet svou existenci, svou identitu. Protože pokud toto své „ego“ neudrží, neuhájí, neprosadí, pak bude dříve či později asimilována, pohlcena entitou jinou, agilnější. Respektive „egoističtější“. To je přesně to, o čem Marx zcela zásadně nechtěl nic vědět – protože on svého člověka konstruoval jako jenom čirou proměnnou v komplexu společenských vztahů, libovolně tvárnou. Marxismus vždy zcela zásadně odmítal, že by se člověk měl vyznačovat jakoukoli „antropologickou konstantou“ (přičemž ovšem Marx sám fakticky právě takovouto „antropologickou konstantu“ postuloval, tím že člověka definoval jako podstatně myslící bytost, za druhé jako pracující bytost, a za třetí jako komunitní, pospolitou bytost).
Tyto výklady komunisty Fajta na mě ostatně působí velice esotericky; Vítek Skočný který tu kdysi s námi byl by z takovéhoto pojetí měl dozajista radost. Protože i on zásadně popíral existenci (respektive legitimitu) lidského ego; ve své pravdě je prý všechno součástí univerzálního (kosmického) vědomí.
Co k tomuto pojetí říci? – Ano, komunismus skutečně věřil ve svého „nového člověka“; například Lev Trockij svého času bájil o tom, jak lidé v komunismu budou po všech stránkách lepší než ti současní, a dokonce budou mít i „lahodnější hlasy“.
Já nechci v žádném případě popírat sílu vlivu (změněných) podmínek na charakter lidské osobnosti (naopak, právě toto je – víceméně posledním – zdrojem mých nadějí na lepší budoucnost lidstva); nicméně na druhé opravdu sotva mohu věřit v takovýto zcela zásadní přerod. Protože jak na straně jedné – doufejme – platí, že člověk se skutečně (pozitivně) mění spolu se společenskými poměry (pokud se i tyto změní pozitivně); ale na straně druhé se mi znovu a znovu ukazuje, jak velice silná je ta druhá, konstantní stránka charakteru, vnitřního uspořádání druhu homo sapiens. Je celá řada archetypálních vlastností, projevů, které si udržují víceméně neměnnou podobu přes časové horizonty nejen mnoha tisíciletí, ale zřejmě i stovek tisíc let. A jak řečeno mnohé jsou ještě starší, mají své kořeny už v říši obecně živočišné.
Zkrátka: na nějakou přelomově „novou realitu“, kde by člověk naprosto odložil své ego, a namísto toho by našel svou „pravou individualitu“ je – po všech zkušenostech z minulosti – opravdu jen velmi obtížné uvěřit.
Ostatně – v čem konkrétně by tato „pravá individualita“ měla vlastně záležet? Snad v tom že by se dotyčný pak už choval ryze altruisticky, zcela bez ohledu na své vlastní (vitální) zájmy? Po zkušenostech z doby reálného socialismu je sotva možné něco takového předpokládat.
Co se pak „samosprávy“ týče: tady se dost obtížně dá uhádnout, jaká tu vlastně má být vnitřní souvislost. Má snad člověk tím, že je účasten nějakého kolektivu, který ve vlastní odpovědnosti řídí svůj produkční sektor, být automaticky zároveň způsobilým stát se naprostým „samosprávcem“ sebe samého?… Že by svoboda vnější bezprostředně a lineárně produkovala i svobodu vnitřní? To by byl opět asi zase až přílišný optimismus.
No ano, paní Hájková, i nutná činnost může být pociťována jako svobodná; to je právě ten pár nutnost – svoboda, o kterém jsem psal.
Ale zkuste si představit, jaké by to asi bylo, kdyby Vám někdo udílel „milost“ vyžehlit prádlo…
Nejde o milost „vyžehlit prádlo“, ale právě ta radost z žehlení je milost.
Možná máte pravdu, že ego má člověk od samého svého počátku. V tom případě pak asi nejde o žádné vytváření ega nýbrž o jeho posilování a prosazování vůči jiným egům. A pak se vskutku může stát, že některé „entity“ to mohou těžko přežít a že prostě jen tak skomírají.
Jung si asi také nepředstavoval, že člověk někdy bude bez ega. To zřejmě jenom ten Fajt.
Ono by bylo vůbec dobré ty pojmy vyjasnit, pane Poláčku.
Jednou jste, pokud si dobře vzpomínám, tvrdil, že ego a subjekt je totéž. Jindy jste zase tvrdil, že lidé, které Ježíš zval do svého Království (slepí, hluší, chromí, chudí), nejsou subjekty, dokonce jste, myslím, tvrdil, že takoví chudáci si žádné ego nemohli vytvořit.
A teď zase tvrdíte, že nic nemůže být bez ega.
Co tedy podle vás platí?
Chápal bych to asi tak, že jsou to subjekty více vnímající ohroženost nabytím.. (?)
Tedy ono:…Lékaře nepotřebují zdraví ale nemocní. Postavil bych to vedle známého bonmotu: neexistuje zdravý, jen nedostatečně vyšetřený (pacient) 😉
Předpoklad:“.. pokud své ego neuhájí,…bude asimilována entitou agilnější“ je asi reálný, je třeba s ním počítat. Současně ale platí (u lidí i u mravenců), že jsme si (pod-)vědomi reality, že sdílení a autsorcing významné části našeho adaptačního snažení v rámci polis(?) či jiných integrujících „entit“ je také nutným předpokladem ke zvýšení naděje/ a současně i ohrožením pravdivého uhájení svého ega…
K JP 28.10. 16.00: Nutnost se (pro mne, pocitově) může stávat milostí, když si uvědomím její nesamozřejmost. (nevnímám to tak „osobně“ – jako blahovůli 🙂 )
Panu Nushartovi
Všichni jsme závislí na společnosti (či polis?), na tom, jak dobře/špatně bude tato fungovat. To je nepochybně pravda. Ale co je vlastně tou společností?
Stát?
Evropská unie?
Lidstvo?
Věřím, že všechny tři položky jsou důležité, že jsme na všech závislí. Jenom jim možná každý člověk dává různé pořadí, pokud jde o jejich význam.
Na KD vyšel zajímavý článek o názorech Timothy Kellera na ranou církev. Křesťanství bylo podle něj něco zcela nové, protože před ním platilo, že:
„vaše náboženství bylo jednoduše aspektem vaší etnické nebo národní identity. Pokud jste byli z tohoto města, z tohoto kmene nebo z tohoto národa, uctívali jste bohy toho města, kmene nebo lidí. Vaše náboženství vám bylo v zásadě přiděleno.“
Lidé, kteří navzdory svému původu přijali křesťanství, prakticky naráz změnili svou identitu (i když zároveň nezměnili). Křesťanství získalo potenciál stát se základem nové společnosti, protože lidé se stali nezávislými na své původní společnosti (i když se úplně neodtrhli, dokonce pomáhali lidem). Ale byli jiní. Jiná byla například jejich sexuální morálka a další věci.
A Keller se ptá, zda by se podobný sociální projekt mohl zopakovat.
Napřed ještě k těm obrazům Bohdana Kopeckého: jako obvykle jejich hodnocení musím provádět s tou výhradou, že pro odpovědný soud bych je musel vidět v originále. (A v každém případě některé z nich bych opravdu rád v originále viděl.)
V recenzi je poznámka, že B. Kopecký používal „stejně syté barvy jako van Gogh“; což ovšem může být údaj značně zavádějící respektive banální, samotná „sytost barev“ ještě nikdy sama nevytvoří kvalitní umělecké dílo. Ale – v daném případě tento poukaz na velkého mistra impresionismu naprosto není přehnaný či svévolný, mnohé obrazy B. Kopeckého skutečně specifický van Goghův styl nemálo připomínají, aniž by se jevily být jeho epigonskou kopií.
Bohdan Kopecký jde bezpochyby svou vlastní tvůrčí cestou; ale co ho s van Goghem spojuje, to je zcela zjevné, viditelné, či možná spíše přímo „hmatatelné“ pnutí jím znázorněných struktur. I tady je znát něco z toho, co jsem v mém článku o Sokratovi charakterizoval jako „čtyřrozměrný prostor“. Jenom u B. Kopeckého se toto vnitřní pnutí zdá být poněkud umírněnější nežli u van Gogha; dost možná tu není přítomna ta psychická trýzeň, kterou trpěl van Gogh, a která ho nutila k tomu, vyjadřovat se prostřednictvím maximálně dynamizovaných siločar. Které mně osobně někdy připadají téměř jako atomové záření.
Jestli je ale proto možné Bohdana Kopeckého charakterizovat jako „magického realistu“?… Nejsem nijak znalec jeho díla, abych si troufal tuto otázku odpovědně posoudit; ale je to docela zajímavá definice. Která by ovšem svým způsobem mohla platit i pro samotného van Gogha.
Exkluzivita křesťanství – no ano, paní Hájková, s příchodem křesťanství skutečně nastal ten zásadní přelom, že ten kdo se k němu přihlásil, ten už nebyl jenom tak nějak pod ochranou svého (lokálního) boha, respektive v jeho mocenském dosahu, ale stal se skutečně „novým člověkem“ v tom smyslu, že tímto aktem vstoupil do nového světa, a převzal za něj (spolu)odpovědnost.
Ano, už i například antičtí bohové trestali lidskou špatnost; ale zdaleka tu nebyl tak výrazný ten pozitivní aspekt, tedy osobní odpovědnost každého jednotlivce za (mravní) kvalitu jeho jednání.
Nicméně přece jenom zůstává poněkud otevřená otázka, jestli se tato specifická vlastnost týkala opravdu jenom křesťanství; totiž i už zmíněný kult boha Mithry byl exkluzivní záležitostí, konaly se iniciační rituály (křest vodou).
Vůbec existuje ještě celá řada paralel mezi křesťanstvím a mithraismem; například Mithras měl stejně tak svou „Poslední večeři“, s dvanácti učedníky(!), a po své smrti taktéž vstal z mrtvých. Jediný rozdíl je v tom, že na rozdíl od Ježíše Mithras neprožil svůj pašijový osud, nýbrž zůstal neporaženým hrdinou.
Další paralely: i mithraisté věřili na Poslední soud, na zmrtvýchvstání zemřelých, a na návrat Mithry k definitivnímu poražení zla. A ostatně, i pro mithraisty byl kříž významným náboženským symbolem.
Podobností mezi mithraismem a křesťanstvím je tedy celá řada; ovšem je nutno připomenout, že není vůbec jasné a jisté, kde v kterých případech na jaké straně byl originál, a kde jenom kopie. Mithraismus a křesťanství koexistovaly nějaký čas vedle sebe v římské říši, a zřejmě se navzájem ovlivňovaly.
V každém případě ovšem mithraismus nenavazoval na judaismus, neměl tedy v žádném případě k dispozici onen rozsáhlý teologický fundament Starého zákona.
———————————-
Jestli by se ještě jednou mohl opakovat takový „sociální projekt“, jak věří T. Keller? – Takhle: v zásadě už lidstvo během svého vývoje prošlo několika „revolucemi“, několika zásadními kulturně-evolučními proměnami. Principiálně tedy není nijak možno vyloučit, že k nějaké takové přelomové změně dojde i v budoucnosti. (A spíše bych to dokonce považoval za pravděpodobné; připomenu ještě jednou jaké by to asi bylo kdyby na naší planetě náhle přistáli vyslanci nějaké cizí vesmírné civilizace. Ti by zřejmě byli před námi vývojově tak daleko, to jest: byli by natolik velice jiní, že k tomuto mnohem vyššímu vývojovému a kulturnímu stupni by se nemohli dostat jinak, nežli celou řadou takovýchto zásadních, revolučních proměn.)
Pro nás se ovšem staví otázka, jestli je možno s nějakou takovouto přelomovou změnou možno počítat i pro dohlednou dobu. – V optimálním případě abychom i my sami z toho ještě mohli těžit. 😉
Na jedné straně v tuto chvíli nic neukazuje na nějaký takový brzký kulturně-duchovně-mravní přerod; snad ovšem s výjimkou hrozící klimatické krize, která (pokud by vypukla v plné síle) by ovšem mohla mít potenciál velice důkladně „zamíchat“ současným lidstvem, celým způsobem jeho existence. Na straně druhé ovšem – to by byl nakonec jenom vnější tlak, vnější donucení, tato změna by tedy nepřišla (primárně) z vlastního vnitřního náhledu, prozření lidí.
Na straně druhé ale je celou záležitost možno vidět také takto: jeden pokus o takovýto zásadní přerod tu už byl. Byl to pokus o komunistickou společnost. Tento pokus samozřejmě ztroskotal. Ale – nelze vyloučit že tento prvotní pokus byl jenom jakýmsi „ohlašujícím se zemětřesením“; po kterém teprve přijde hlavní erupce. Už jenom ten samotný fakt že k tomuto pokusu o zásadní zvrat došlo svědčí o tom, že tu byla nějaká potřeba po takové hluboké a zásadní změně.
V tuto chvíli samozřejmě není možno s jistotou cokoli předpovídat; nicméně já osobně zůstávám u přesvědčení, že určitý potenciál ke změně tu je. Současná (buržoazně-liberální) společnost trpí určitými základními protiklady a pnutími, která sama ze sebe nikdy nemůže překonat. Může s nimi možná existovat relativně úspěšně ještě dlouho; ale napětí v zemské kůře se bude hromadit stále více. Jednou musí dojít ke zlomovému uvolnění tohoto napětí; k dramatickému přesunu kontinentálních ker.
Ego a subjekt: paní Hájková, už si sice přesně nevzpomenu na kontext v kterém jsem tehdy napsal, že ti „chudí, slepí a chromí“ které Ježíš zval do svého Království „nejsou subjekty“, neboť si vůbec „nemohli vytvořit vlastní ego“ – ale nevidím zásadní rozpor s mým tvrzením, že každý kdo nechce být asimilován někým druhým, musí mít své ego.
Protože právě tito „slepí, hluší, chromí“ jsou asimilováni; ne-li snad Ježíšem samým, pak v každém případě touto novozákonní scénou. Oni tu totiž vůbec nevystupují jako svébytné bytosti, mající svou vlastní vůli, své vlastní životy, své vlastní životní záměry; nýbrž oni tu vystupují jenom jako nositelé určitých rolí, které jsou jim napsány někým jiným. Nijakým způsobem se tu tedy neukazuje, nepůsobí jejich vlastní subjektivita, jejich ego. Oni jsou jenom pasivními příjemci cizích intencí.
„Nutnost se (pro mne, pocitově) může stávat milostí, když si uvědomím její nesamozřejmost“ – pane Nusharte, tato „nesamozřejmost“ může vyvolávat pocit tajemství, mystéria; ale „milost“ je zřejmě něco odlišného.
Ledaže by „milost“ v křesťanském pojetí měla nějaký zcela jiný význam, nežli jaký se pod tímto pojmem chápe obecně.
Ještě něco ke vztahu ego – společnost: samozřejmě že ego potřebuje i tento svůj protiklad, tedy společnost. Protože ego vlastně vůbec nemůže existovat jinak, nežli právě tím, že narazí na své hranice. Stejně jako dejme tomu moře může být jenom proto mořem, že je ohraničeno svým pobřežím. Protože jinak by se rozlilo donekonečna, bylo by jenom zcela beztvarou množinou vodních molekul.
Vlastně už jenom v tom samém je zásadní protimluv: když se někdo chová jako egoista, tedy staví se nad ostatní lidi, fakticky jim dává najevo: vy jste pro mě nedůležití. Aristoteles napsal, že ten kdo by zůstal naprosto sám, zcela mimo lidského společenství, tak ten by musel být buďto bohem, anebo ale zvířetem. Vůbec by neměl možnost vypracovat, vytvořit v sobě své lidství.
Ovšem – bylo by možno sarkasticky poznamenat – tito vyhranění egoisté se zřejmě cítí být právě oním bohem… Kterému nejsou obyčejní smrtelníci rovni.
Skutečně byli ti postižení lidé pasivní. Skutečně byli nějak asimilováni, pane Poláčku?
Matouš: „Když šel Ježíš odtamtud dál, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“
Marek: „Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“
A takových příkladů by se našlo víc.
Ale jistě, paní Hájková – stále jsou to pouhé figurky v příběhu, bez jakékoli vlastní osobnosti, jejich jedinou funkcí je sloužit jako důkaz velikosti Ježíše.
Já to ale vidím jinak. Naopak, v dobách před Ježíšem lidé prakticky neměli individuální duši. Byli součástí nějakého klanu, rodu, kmene, obce, součástí nějaké mnohosti, která jednotlivcům nedovolovala, aby byli svobodní. Proto se také v Bibli užívá slova „národy“ jako výrazu pro pohany. Vlastně, lidé asi ani nechtěli být svobodní, nebo si zkrátka neuvědomovali, že nejsou . To Ježíš způsobil jejich oddělení od jejich původního kolektivu a tím vlastně rozdělení dosud pevných svazků. Proto sám říká, že přinesl „meč“.
Křesťané věří, že Boží Duch, který byl Ježíšovou zásluhou spojen s tím, co je lidské, je původcem vzniku individuality. R. Rohr by řekl, že Kristus je naše Bytostné Já.
Nebo Průvodce našeho jáství..? Který se ptá: co opravdu si přeješ udělat s tím živým zrnkem písku?
Často tu zaznívala pochvala křesťanství za (jakžtakž, jak kdy) zcivilizování postřímské západní Evropy, popř. za první nadstátní globalizaci náboženství a s tím konstatování že však postupně v těchto rolích selhává (a že by tedy bylo třeba pro hlubinnou re-synchronizaci společností něčeho podobného „nového“).
Myslím že existují náboženství takto úspěšná, popř. i vidíme jak lze chytrými marketingovými metodami implementovat ideologie s takovým potenciálem.
Křesťanství však má v sobě bezpečně „naprogramováno“ směřování k selhání takové své instrumentace.
Právě díky tomu „meči“ k nutné sebeobraně pravdivosti jáství…
Nedávno mě napadlo podívat se do knihy Náboženství Římanů (Jörg Rüpke). Něco jsem tam hledala a náhodou jsem narazila na povídání o rituálech. Uvědomila jsem si, v čem žili lidé před křesťanstvím (ale mnohdy i po jeho rozšíření (samozřejmě „shora“) Kousek z knihy jsem opsala:
„Z pozdně antických pramenů se dovídáme o rituálu, který se měl odehrávat v řeckém městě Abdéra; zprávy o něm máme i z jiných míst, třeba z Athén, a víme také, že byl součástí pozdně antického svátečního rituálu krále Saturnálií. Jednou za rok, jak uvádějí texty, byl vybrán člověk, pokud možno zločinec. Po celý rok bylo postaráno o jeho stravu a velmi dobře se s ním zacházelo, na konci roku byl proveden celým městem, musel snášet rány a nakonec byl vyhnán, jinde dokonce ukamenován nebo svržen ze skály. Tohoto člověka nazývali farmakos, „lék“.
Tato sekvence připomíná židovský rituál hříšného kozla, praktikovaný během dne smíření, jímž se vina lidu Izraele modlitbou a vkládáním rukou přenášela na kozla, který pak byl vyhnán na poušť k Azazelovi. Záměr je zřejmý – přenést vinu nebo nebezpečí, které se nashromáždilo na určitém místě nebo v určitém společenství, rituální formou na určitého jedince a tohoto jedince pak demonstrativně – třeba i jeho usmrcením – vyloučit ze společenství.
Burkert se ptá, odkud se bere tato zvláštní myšlenka zbavovat se tímto způsobem viny, poskvrny, problémů. Jeho úvahy naznačují, že tento pozoruhodný rituál se setkával s porozuměním díky tomu, že jeho kořeny sahají k velmi, desetitisíce nebo i statisíce let starému biologickému programu. Jde o situaci skupiny lidí, kteří jsou obklopeni smečkou vlků a opakovaně napadáni. Tato skupina si říká: problém můžeme vyřešit tak, že jednoho z nás vybereme jako oběť a vyženeme jej ven; na něho se vlci vrhnou, zbytek skupiny bude zachráněn a bude se moci uchýlit do bezpečí.“
Evangelium podle Matouše (a Dostojevského motto románu Běsi):
„Ďáblové pak prosili ho řkouce Jestliže nás vymítáš, dopustiž nám vjíti do toho stáda vepřů.
I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se všecko stádo těch vepřů svrchu dolů do moře, i ztonuli ve vodách.
Ano, to vypadá pravděpodobně. A nakonec, i koncept „vyrovnání se s kovidem“ který by asi nacházel v unavené společnosti většinovou podporu se té strategii docela podobá.
Panu Horákovi:
Dívala jsem se do biblického komentáře, jak je tam vyloženo to místo o vepřích. Autor píše: „Je dost zvláštní, že Ježíš jejich žádosti (tedy žádosti démonů) vyhověl. Proč by měl svrchovaný Pán přistupovat na žádost démonů? Abychom tomu porozuměli, musíme si uvědomit dvě věci: Zaprvé: démoni se vyhýbají stavu bez těla; chtějí být v lidském těle, a když to není možné, tak aspoň v těle nějakého zvířete či jiného živého stvoření. Zadruhé: záměrem démonů je vždy bez výjimky něco ničit. Kdyby je Ježíš prostě jen vyhnal z těchto maniaků, démoni by byli hrozbou dalším lidem. Tím, že jim dovolil vejít do prasat, předešel tomu, aby se usadili v dalších mužích nebo ženách, a omezil tím jejich ničivou moc na zvířata. Ještě totiž nenastal čas pro jejich definitivní zničení.“
Že by příslušníci předkřesťanských národů nebyli „svobodní“, ve smyslu vlastní individuality?…
V politickém smyslu to tak dozajista nebylo; daleko spíše naopak. Příslušníci „barbarských“ kmenů byli svobodní lidé, a v podstatě zde vládla demokracie.
Jediný rozdíl tu může záležet v tom, že oni kvalitu své osobnosti museli dokazovat především v silových oblastech, tedy jako válečníci; mravní charakter jejich osobnosti se tu jeví záležitostí pouze druhořadou. Zatímco s křesťanstvím ovšem přichází ta zásadní změna, že přesně naopak morální charakter je rozhodující pro posouzení dané osobnosti, její kvality. Příslušníci předkřesťanských komunit nějaké „osvobození od hříchu“ samozřejmě ještě neznali, a proto ani vůbec nemohli usilovat o svobodu takto pojatou.
Což by pak odpovídalo tomu, co napsal pan Nushart, že „Ježíš je průvodcem našeho jáství“, protože se „ptá: co opravdu si přeješ udělat s tím živým zrnkem písku“.
Takto pojaté „jáství“ je ovšem nutno odlišit od samotné jsoucnosti „ega“, ve smyslu ryzí individuality. O příslušnících předkřesťanských kmenů by tedy skutečně bylo možno v tomto smyslu říci, že oni byli svobodní ve své individuální existenci, ale nikoli v takto – morálně – pojatém „jáství“.
Co se onoho zvyku delegovat vlastní viny na jednoho vybraného jednotlivce týče, tady je ovšem zmíněná Burkertova teorie, že její původ je v dávných časech kdy se lidé museli bránit útokům vlků tím že obětovali jednoho ze svého středu velice málo pravděpodobná už jenom proto, že – na rozdíl od zřejmě stále ještě převládajícího obecného mínění – vlci prakticky nikdy člověka nenapadají. Naopak – utíkají před ním, jakmile ho zdálky spatří nebo zvětří.
Uvedený zvyk či sklon bude daleko spíše docela „obyčejnou“ archetypální záležitostí, tedy standardním počinem lidské psychiky. Je to totiž vždy mnohem snadnější a pohodlnější řešení, když je možno se pocitu svých vlastních vin zbavit tím, že je odsuneme na někoho jiného. Je to dokonce i zcela pravidelným postojem u vrahů, že si odmítají přiznat svou vlastní vinu, a daleko spíše ji hledají na straně jejich oběti. Která je prý nějakým způsobem „vyprovokovala“ k jejich činu.
Především u Židů byl tento rituál přenesení vlastních vin na nešťastného kozla velmi užitečným nástrojem pro stabilizaci vlastního psychického stavu: jak známo v judaismu jsou permanentně vinni téměř všichni, protože téměř nikdo nemůže být schopen zachovávat celé ty stovky náboženských příkazů a zákazů. Kdyby tedy nebyl k dispozici tento ventil univerzální exkulpace, pak by dotyční museli žít v neustálém, a vlastně stále více se kumulujícím psychickém napětí z pocitu viny. Takto tuto zátěž mohli alespoň jednou v roce ze sebe odvrhnout, a pak znovu začínat jaksi „s čistým stolem“.
Co se pak oné samotné novozákonní historky s „démony a vepři“ týče, pak její zcela profánní vysvětlení leží ve skutečnosti, že tehdy se zcela obecně příčiny nemocí spatřovaly v působení démonů. Ne příliš jinak nežli je tomu dodnes v mnohých regionech Afriky, kdy tamější léčitelé stále ještě léčí „vyháněním zlých duchů“.
V daném smyslu tedy Ježíš jednal naprosto přirozeně a logicky, když démony zahnal „do vepřů“. Ale že by ho o tento čin démoni sami „prosili“ – to už je samozřejmě jenom čistě literární folklór.
Ostatně, z hlediska ryzího křesťanství nelze víru v démony klasifikovat jinak, nežli jako projev čirého pohanství.
Ovšem jestliže démoni neexistují, pane Poláčku, tak proč se vlastně ti vepři vrhli ze skály?
Nakonec (Ježíšova lidského léčitelského Příběhu) se vyjevilo, že to s léčením našich lidských posedlostí nebude mít tak snadné jak by se mohlo zdát z této epizody, Bohužel…
Pan Horák sem (a Dostojevskij před svůj román) však tuto citaci z evangelia asi nevložil primárně proto, že by mu šlo o diskusi o nějakém případném zkušenostním obsahu lidské víry ve zlé duchy jako podstatu některých lidských trápení. Román Běsi jsem nečetl, takže nevím… Snad jde o otázku zda se Ježíš v této epizodě opravdu projevuje jako Průvodce (osvobozeného lidského jáství) ? Pokud ano, pokusem odpovědět by mohla být ta první věta.
Z evangelií je patrno, že se Ježíš v průběhu svého pozemského života vyvíjel. Toto se stalo v počáteční fázi jeho působení. Později sám poznává, že:
„Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Až po čase zjistí, že je zapotřebí, aby zmizel ze scény a lidé aby dostali svatého Ducha (Přímluvce):
„Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“
Evangelijní text jsem uvedl v návaznosti na citaci paní Hájkové, jež zmínila praxi, končící označením (člověka) jako „farmaka“. Z dnešního hlediska jde o jeden z poněkud problematických Ježíšových činů, typických spíše pro kryptická evangelia, raní křesťané jej však takto asi ještě nevnímali. Dávné formy společenské „farmacie“ bych viděl někde mezi již dříve zavrženou praxí lidských obětí (ozývající se v příběhu o Izákovi) a politickým ostrakismem. Nelze vyloučit, že ze stejného kořene pochází ještě i dnes doporučované zbavení se starých věcí, máme-li začít novou životní kapitolu.
Tradiční původní název románu Běsi znamená posedlé. (Pozdější kniha F. Sologuba Mělkij běs vyšla u nás pojmenovaná právě tímto adjektivem v singuláru.) Dostojevskij vede, v duchu vybraného motta, své záporné hrdiny do zkázy, jež očistí Rusko.
Příběh s Izákem skutečně ukazuje na to, že lidé nemají být obětováni kvůli usmíření Boha. Ovšem nadále byla za hříchy lidí obětována zvířata. Oběťmi se lidé uklidnili, podobně jako vyhnáním kozla, jak vysvětluje pan Poláček. Domnívali se, že tím usmiřují Boha. U těch prasat ale přece nešlo o usmíření Boha. Ti nemocní možná ani za svou nemoc nemohli (i když se někdy říká, že člověk si nemoci způsobuje sám).
Ale to je jedno… Já jsem předtím nějak nabyla dojmu, že v panu Horákovi se ozval ochránce zvířat.
Důležité je, že se pak Ježíš sám a dobrovolně stal „farmakem“, který bude mít účinnost jednou pro vždy. Ovšem ne proto, aby si někdo myslel: teď můžu v klidu hřešit, jak chci. Ale proto, aby se člověk vlastního či cizího hříchu (zla) nebál natolik, až by kvůli tomu „zakopal hřivny“.
Prosím, posuňte čas, pane Poláčku. Už neplatí letní.
K 1.11.,0.38: Ano, ohrožující-zlá nastavení, naakumulovaná postupným vždy nějak dysfunkčním vývojem ve společenství asi jen tak snadno nemizí… Možná byly i budou oběti nadále bohužel součástí přirozeného instinktu či touhy „začít znovu a lépe“…Jen bychom obětem této touhy mohli věnovat spíše vděčný soucit… (?) – a od něj už je kousek ke zvyšování vlastního příspěvku (na potřebě „farmaka“).
Zpytování – raději než zvyšování;-)
„Posuňte čas, pane Poláčku“ – paní Hájková, v první chvíli kdy jsem spatřil tuto Vaši výzvu (a než jsem si stačil uvědomit profánní kontext) jsem se téměř zděsil, že jste mě pasovala do pozice jakéhosi „vládce časem“, který má moc podle vlastní libosti posouvat časem sem a tam… 😉
Nijak marné by to ovšem nebylo, mít takovouto schopnost. Jako první bych čas – alespoň na chvíli – posunul dejme tomu do roku 2521, abych se podíval, jaký bude svět za dalšího půl tisíciletí, a jací budou lidé ho obývající. A jakým pohledem budou hledět na nás, na jejich předky; a jestli z jejich pohledu my nebudeme fakticky stále ještě patřit do éry temného středověku…
Ale jinak děkuji za upozornění, sám bych na změnu letního a zimního času – jako obvykle – vůbec nepomyslel.
Proč vepři naskákali do jezera? – Bohužel, paní Hájková, prostě a jednoduše žádní vepři nikam neskákali. Ať už s démony, nebo bez nich.
Už jsem o tom jednou psal: to místo ve kterém Ježíš údajně provedl tento akt vyléčení, je nejisté, v úvahu přichází několik různých možností. Ale i to pro daný účel nejpříznivější místo se nachází – několik kilometrů daleko od Genezaretského jezera! To by ti vepři museli mít křídla, aby se do něj mohli vrhnout…
Jak tedy „léčit naše lidské posedlosti“?… Současná psychologie se dělí v zásadě na dva základní směry: buďto působí pozvolnou úpravou lidských návyků (Verhaltenstherapie), anebo cíleným zásahem do hlubokých psychických struktur (Tiefenpsychologie). Ovšem existuje ještě celá řada více či méně specifických konceptů (Urschrei, prvotní výkřik), a další.
Ono by se vlastně dalo říci: na člověka je v zásadě možno působit vším. Potenciálně má (téměř) všechno možnost za určité konstelace nějakým způsobem změnit člověka. Kdysi jsem četl, že například psychoterapeut který má v práci mladou pacientku, si sám v případě zlepšení jejího stav nikdy nemůže být jist, jestli to bylo v důsledku jeho terapeutického namáhání, anebo prostě v důsledku toho že ona se právě intenzivně zamilovala.
Z jiného pohledu by se také dalo říci, že na změnu je možno působit jak pozitivně, tak negativně. Především zmíněná „Verhaltenstherapie“ se snaží především pozitivními impulsy ovlivnit, změnit automatismy chování pacienta; zatímco jak například zmínil pan Horák v souvislosti s Dostojevského Běsy, terapii je stejně tak možno provádět negativně, cestou hlubokého niterného otřesu a následující katarze.
Já sám se například někdy dost kloním k názoru, že to strašlivé běsnění nacistického režimu, s milióny zavražděných, nakonec dost možná přece jenom mělo svůj pozitivní, vysloveně terapeutický důsledek.
Za prvé: prakticky naprosto tím alespoň v civilizovaném prostředí jakékoli projevy rasismu ztratily veškerou legitimitu. A to vůbec není nijaká samozřejmost: vzpomeňme si jenom na naši vlastní historii, v souvislost s Hilsnerovou aférou byl prakticky celý národ přímo posedlý antisemitismem! A stejně tak hledět například na černochy jako na nějakou méně vyspělou rasu bylo také zcela „salonfähig“.
Za druhé od té doby byla stejně tak delegitimován jakýkoli projev útočné války, s účelem dobytí cizích území. Ne že by k tomu už nedocházelo vůbec (viz například ruskou anexi Krymu a východní Ukrajiny); ale to jsou skutečně jenom excesy, které vzápětí vyvolávají ostře negativní reakci civilizovaného světa.
Jinak řečeno: opravdu vidím dost silné indicie pro to, že to byl právě ten hluboký otřes s hitlerovským režimem, který měl na mentalitu lidí pozitivní, „terapeutický“ dopad.
Pokud by tomu tak bylo, pak by všechny ty lidské oběti v oné době nakonec přece jenom nebyly tak zcela zbytečné a marné; kdoví ke kolika válkám a jiným konfliktům by mezitím ještě došlo, kdyby nebylo právě této hluboké a univerzální katarze.
Souhlasím, porážka, odsouzení a demaskování hitlerovského režimu měly nebývalý dopad, jak co do šířky a hloubky, tak i dlouhodobostí svého působení. První světová válka k témuž, žel, nestačila. Byly tu ovšem i další faktory. Existence úplně nového, socialistického bloku vedla nejen ke konfrontaci, ale též k vyšší ochotě sebereflexe a reforem na západě. Vznik dvou paktů znamenal utlumení dřívějších animozit mezi mnohými ze sousedících států. Existence jaderných zbraní ukončila přípustnost přímého vojenského střetnutí mezi mocnostmi a jejich bloky. Jejich potýkání však pokračovalo bojovými operacemi v rozvojovém světě.