Sokrates: hořící kámen, rozumný oheň a van Gogh

Josef Poláček



V románu „Sokrates“ autorů Josefa a Miroslavy Tomanových je líčena scéna, kdy mladý Sokrates v rozhovoru se svým učitelem, materialistickým filozofem Anaxagorasem prožívá těžký otřes, když tento mu sdělí, že podle jeho soudu slunce není nic jiného, nežli prostě velký hořící kámen.

„Mé slunce kámen!?“ zvolal v bolestném zklamání. „Každé ráno se před ním ukláním! Slunce je má milá! Bez její lásky by nebylo žádného života! Nebyli by žádní lidé, žádná zvířata, žádné rostliny! Slunce je nejmilovanější ze všech lásek!“

V tomto svém úleku se Sokrates nenechá utišit ujišťováním Anaxagorase, že on jeho lásce přece nezkřivil ani jeden vlas na hlavě. Sokrates naříká: „Když je slunce kámen, pak to nemůže být bůh Hélios se zlatými vlasy a s korunou ze žhnoucích paprsků! Pak ani nemůže den po dni putovat na své cestě po nebi ve svém zlatém, čtyřspřežím okřídlených koní taženém voze!“

Na to mu Anaxagoras odpovídá, že on sám se přece také nepřestal slunci klanět. A pak mladému Sokratovi sděluje rozhodující slova:

„Uvědom si, že to, co tvrdíme my filozofové, se v podstatě nijak neliší od starých mýtů. My často pouze převádíme verše a básnické obrazy, proroctví a vize do prózy!“

Samo o sobě zde není vyřčeno nic tak převratného; konstatoval to například už Hegel, že náboženství a filozofie jsou v určitém smyslu jenom dvě stránky té samé mince. Mají oba společný obsah – jsoucí svět, a místo člověka v něm. Jenom jejich úhel pohledu je rozdílný – na jedné straně stojí racionální způsob uvažování, na straně druhé niterné vizionářství. Anebo jak to formuloval Hegel, obojí (ještě spolu s uměním) má za svůj předmět Absolutno; ovšem filozofie toto Absolutno pojímá prostřednictvím precizního pojmu, zatímco náboženství prostřednictvím představy (Vorstellung). – Ten třetí ve svazku, umění, pak toto Absolutno člověku zviditelňuje prostřednictvím nahlížení (Anschauung). Nicméně tato románová pasáž nám vykresluje s jedinečnou názorností, jak velice blízce se mohou navzájem dotýkat tyto dvě napohled zcela rozdílné sféry, tedy náboženská představa a racionální (a dokonce materialistické!) myšlení.

Anaxagoras ostatně pokračuje ještě dále se svou řečí, když mladého Sokrata upomíná na dílo Hérakleita z Efesu: „Jistě jsi také četl, že Hérakleitos určil věčný oheň za základ veškerého světa. Není tomu tak?“ A poté co Sokrates potvrdil tato slova svého mistra, vykládá Anaxagoras dále: „A nyní – netvrdí snad Hérakleitos, že oheň je příčinou veškerých změn? Že oheň je síla? A dokonce, že síla ohně je nositelem rozumu? Já, milý Sokrate, považuji rozum za vrchol veškerého lidského konání. Rozum je onen velký bůh, před kterým se lidé mají sklánět! Co chceš tedy více? Když já o slunci prohlásím, že je žhnoucí kámen, neuctívám ho tím víc, než kdybych v něm viděl jenom vozku s rozpálenou korunou na hlavě?“

Na to Sokrates ale stále ještě namítá, že potom by slunce nebylo tak krásné. Poté ho ale jeho mistr ostře napomene: „Nemluv tak! Obojí je zcela stejné, neboť pravda znamená zároveň krásu!“

Tady autoři románu zjevně chtějí ukázat kořeny vlastního jádra Sokratovy filozofie (ke kterému se on sám ovšem zřejmě dopracoval až mnohem později), totiž že pojmy „krása“ a „pravda“ znamenají fakticky to samé; a že obé v souhrnu znamená „dobro“.

V dalším průběhu hovoru pak Anaxagoras Sokratovi sděluje, že tedy není naprosto nic závadného v tom, když tento – jakožto mladý sochař – slunce zobrazí v poetických obrazech, čili (obdobně jako Homér) jako planoucího vozku či běžce s olympijským ohněm.

Tolik tedy k této scéně z románu „Sokrates“; povšimněme si zde jenom ještě, že jestliže Hérakleitos sám napsal, že onen kosmický oheň je rozumný, pak autoři knihy se uchylují k formulaci zdrženlivější, totiž že oheň je nositelem rozumu.

——————————————————————————–

Učiňme teď na tomto místě určitý úkrok stranou. Shodou okolností v těch samých dnech, kdy jsem pročítal tyto stránky románu Sokrates, vzal jsem do rukou knihu s reprodukcemi obrazů impresionistického malíře Vincenta van Gogha. Musím přiznat: jak jsem na jedné straně vždy byl fascinován stylem a způsobem jeho malby, na straně druhé tato mi vždy zůstávala nepochopitelnou záhadou. Pro popis, pro charakteristiku jeho jedinečně dynamických silokřivek zachycujících jakési neustálé pnutí a chvění znázorněných objektů, především samotného nebe, jsem si vytvořil příměr, že van Gogh na malířském plátně dokázal zachytit a zobrazit nejen trojrozměrný, ale dokonce i jakýsi čtyřrozměrný prostor. Přičemž tato hypotetická „čtvrtá dimenze“ bylo právě toto tajemno, bylo to právě ono vnitřní pnutí které svým dosahem a významem překračovalo jakýkoli nám známý pohyb standardního prostoru trojrozměrného. – Téměř bych si skutečně troufal vyslovit příměr, že ve svém čase byl van Gogh doslova Einsteinem malířské tvorby.

O co se tady v tuto chvíli jedná: všechny tyto obrazy a příměry se mi náhle spojily v jeden jediný celek, v jednu jedinou kauzální linii. Slunce – žhnoucí kámen – rozumný oheň – a van Goghovy žhnoucí silokřivky prostoru. Právě tady se mi odhalilo doposud nepochopitelné tajemství jeho malby: asi se sotva budeme mýlit, když vyslovíme přesvědčení, že van Gogh svou tvorbou konec konců směřoval – právě k Hérakleitovu „rozumnému ohni“!! Tento „kosmický oheň“, ten bychom dnes nazvali „vesmírnou energií“; energií která mohla být před vznikem našeho strukturovaného vesmíru ještě chaotická, tedy „nerozumná“, ale jakmile se z ní zrodil tento strukturovaný svět, pak už ona sama nemůže působit libovolně, chaoticky, nýbrž jenom v rámci zcela určitých zákonitostí, pravidel uspořádanosti; a tedy „rozumně“.

Van Gogh smělými křivkami své malby opustil vnějškovou strukturovanost viditelného světa, aby za ní spatřil mnohem hlubší, mnohem významnější, mnohem pravdivější strukturovanost „rozumného ohně“, samotného dynamického základu celého jsoucího vesmíru.

Vrací se nám tak tedy v našem moderním věku zpět původní poznání starých antických myslitelů, že jsoucí svět je ve své strukturované uspořádanosti rozumný; že tato rozumnost je sama pravdou; že tato pravda je totožná s krásou; a že toto všechno ve svém souhrnu je dobré.

31 komentářů u „Sokrates: hořící kámen, rozumný oheň a van Gogh“

  1. Tak se mi podařilo zjistit, že obraz se nazývá Rozsévač při západu slunce. Ten rolník ve mně vzbuzuje dojem, jako by byl tak trochu průsvitný. Jako by i jeho ty šikmé paprsky zapadajícího slunce prozařovaly.

  2. Já jsem v internetu musel hledat dost dlouho, nežli jsem objevil právě tento obraz. Já jsem totiž chtěl – aby to bylo v souvislosti s vlastním tématem mé úvahy – aby na obraze bylo zachyceno slunce. Ale ukázalo se – k mému vlastnímu překvapení – že van Gogh sice často maloval oblohu, ale podle všeho většinou jenom tu noční. A pokud denní, pak bez slunce. (Někdy se ovšem nedá dost dobře rozpoznat, jestli se jedná o nějaký mrak – který v typické van Goghově kresbě jaksi „sálá“ energii – anebo jestli to snad přece jenom není slunce.) Tohle byl tedy prakticky jediný obraz – z těch co jsem viděl – kde je skutečně naprosto jednoznačně vyobrazeno slunce. Navíc přesně v té podobě, jaká plně vystihuje centrální myšlenku mého textu – tedy jako žhnoucí, sálající zdroj světla, šířícího se nezaměnitelnými vangoghovskými silokřivkami do celého okolního světa.

    Právě takovéto slunce by mohlo stejně tak být ilustrací k Platónově „příměru o jeskyni“, kde tento líčí, jak člověk-filozof opouští temnotu nevědomosti v jeskyni, a pohlédne do tváře slunce, jakožto symbolu Nejvyšší pravdy, nejvyššího poznání.

    ——————————

    Jinak ale máte pravdu, ten rolník (rozsévač) tam opravdu vypadá poněkud průsvitně. Těžko soudit jestli to byl malířův záměr; ale v každém případě to může být v plném souladu s jeho viděním světa, kdy on nezůstává stát u vnějších tvarů, vnějších podob věcí, nýbrž snaží se odhalovat skryté dimenze, skryté významy.

  3. Van Gogha to vidění čtvrté dimenze zřejmě tak rozrušovalo, že se psychicky zhroutil, načež si uřízl ucho a za nějaký čas spáchal sebevraždu.

  4. Mám teď už jenom chvilku čas, takže jenom krátce: touto úvahou do jisté míry odpovídám i na otázky pana Nusharta (Jiřího) ohledně smyslu života. Tedy konkrétně co se toho týče, zda tento – stále ještě hypotetický! – smysl je dán objektivně, něčím mimo nás – anebo zda je (jenom) naším vlastním subjektivním výtvorem, tedy jenom subjektivní představou, či přímo chimérou.

    Moje první odpověď tedy zní: v žádném případě nezastávám názor, že by tento – hledaný – smysl života byl jenom a pouze naším vlastním výtvorem, snem, omylem. I já jsem toho přesvědčení, že je zde – a to v samotných základních strukturách veškerého Bytí – založen nějaký primární, nadčasový, nepodmíněný, transcendentální „smysl“, v uvedené podobě jakožto fundamentální „rozumnost“ světa.

    Ovšem – musím hned připojit – tímto poukazem ještě zdaleka není vyřešena celá otázka, celá problematika smyslu a jeho hledání. A i za těchto okolností trvám na tom co už jsem napsal v paralelní diskusi – totiž že na straně druhé tento smysl vždy zároveň nese také naši vlastní, subjektivní komponentu.

    V určitém smyslu by bylo možno si tu vypomoci Kantovým dělením, když bychom rozlišovali mezi (objektivním) smyslem an sich, o sobě – a mezi smyslem für uns, pro nás.

  5. Totiž, ten kauzální řetězec byl spíše opačný, paní Hájková: mysl van Gogha byla dozajista v „paranormálním“ stavu, a právě proto dokázal v oblasti umění spatřovat věci, které normální smrtelníci (tj.: „normální lidé“) uvidět nedokáží.

    – Teď už ale opravdu musím pro dnešek končit. 😉

  6. Pokud místo ohleduplného slova „paranormalita“ řekneme prostě – nemoc, má to pro naše vidění světa s jeho četnými „poruchami“svůj důsledek – díky statečným lidem, kteří asi ve svém těžkém boji jasněji cítí, že vůle k pravdivosti je jejich jedinou nadějí.
    Jednoduše: „…Lékaře nepotřebují zdraví ale nemocní.“.

  7. Někteří odborníci přisuzují „paranormalitu“ van Goghových obrazů účinkům náprstníku, který užíval proti záchvatům. Má údajně vliv na vidění, zejména se mu dá přičíst zkreslení barev a efekt tzv. halo, světelného kruhu kolem postav a jiných objektů. Ale i kdyby toho bylo víc, nedá se na narušený zrak svádět veškerá van Goghova originalita. Jeho duševní stav byl jedna věc a oči druhá, třebaže oboje hrálo svou roli současně.
    Oční vada se předpokládá u více slavných malířů. Například u El Greca. Jeho protáhlé postavy mohl údajně „zavinit“ astigmatismus. Ale ani astigmatismus nedokáže vysvětlit El Grecův fascinující malířský projev, v jeho době naprosto neslýchaný.

  8. Ano, pane Nusharte, já jsem zcela vědomě použil „ohleduplného“ výraz: paranormalita, namísto nemoc.

    Ovšem – tady je celá věc (zase jednou) velmi komplikovaná. Není samozřejmě pochyb o tom, že van Gogh trpěl duševní/psychickou nemocí. Ale samozřejmě stejně tak platí, že ne každý duševně nemocný dokáže být van Goghem.

    To znamená: muselo tu být nevyhnutelně ještě něco více, nežli pouhé psychické onemocnění. Proto ten mnou užitý termín „paranormalita“ byl nejen ohleduplnější vůči velkému umělci, ale podle mého soudu i čistě věcně odůvodněnější. Protože poukazuje právě na ten moment, že van Gogh měl výjimečnou a jedinečnou schopnost vnímat svět jiným způsobem, nežli jak ho vnímají „normální“ lidé. Jestli v této jeho schopnosti hrály svou úlohu nějaké (biochemické) preparáty, jak zmiňuje paní Zemanová – to nelze zcela vyloučit, ale jak i sama paní Zemanová poznamenává, tato okolnost sama dozajista nevytvářela samotný základ van Goghova uměleckého génia. (Neboť zase platí: ne každý kdo užívá dejme tomu halucinogenní preparáty se jenom tím stane van Goghem.)

    Ostatně, víceméně každý z nás tady má v určitém smyslu schopnost vnímat, vidět, tušit – za bezprostředně se jevícím předmětným světem – nějakou jinou, skrytou skutečnost; ať už na poli filozofie, víry či umění.

    Což pak ovšem znovu staví – a problematizuje – věčnou otázku, kde vlastně vůbec leží hranice mezi „normalitou“ a „poruchou“. Já s postupem času čím dál tím více docházím k přesvědčení, že v určitém smyslu je „psychicky narušený“ každý člověk. Bez výjimky. Protože – a technicky, objektivně to vlastně vůbec není jinak možné – každý jedinec je nevyhnutelně fixovaný jenom na jednu určitou část reality. Je na ni fixovaný – a vůbec není schopen vidět, vnímat jiné části. (Vlastně jsme tu zase jednou u Leibnizových monád.) Ale: nevidět realitu, či dokonce popírat realitu (nebo její části) – to je přece klasický příznak psychické poruchy.

    Jinak řečeno: abychom překonali tuto principiální omezenost „monád“, každá z nich by vlastně potřebovala svého vlastního psychiatra. Aby ten ji naučil vnímat svou vlastní omezenost, a otevřel jí oči i pro jiné stránky (objektivně jsoucí) reality.

  9. Když tady paní Zemanová zmínila El Greca, našel jsem pro zajímavost jeden jeho obraz: https://www.deutschlandfunkkultur.de/el-greco-werkschau-in-paris-vom-ikonenmaler-zum.2165.de.html?dram:article_id=461137

    El Greco samozřejmě nebyl (ještě) impresionista; ale když se podíváme blíže na ten způsob jakým zobrazil oblohu, pak zjistíme – dost možná s nemalým překvapením – že zde najdeme velice podobnou dynamiku, velice podobné napětí nebeských útvarů, jak ji vyobrazil sám van Gogh! Tady by pak bylo ovšem možno začít uvažovat o tom, zda se jedná o podobnost čistě náhodnou.

  10. A ještě jedno srovnání je možno učinit: s mladým českým malířem „Towaschem“, jehož malby jsem tu svého času představil: https://humanisticke-dialogy.eu/umeni-a-kultura/towasch/

    On sám byl velkým vyznavačem malířského stylu van Gogha; ale jeho vlastní zachycení nebeské dynamiky (viz především obrazy „Noc“ a „Krajina v myšlence“) je ještě mnohem nespoutanější, živelnější, vysloveně divočejší. A – rozervanější. Takto se jeho niterný svět projevoval – prostřednictvím jeho maleb – v jeho mladém věku; nevím jaké byly jeho další životní osudy, ale on už tehdy dost často zmiňoval že mu „hrabe“; a podle všeho měl sám vyslovenou obavu z toho, že časem také zcela podlehne nějaké psychické nemoci.

  11. Co se pak Ludvíka Vaculíka týče, toto líčení jeho dcery mě přece jenom dost překvapilo. – Budiž, je známo že on vedl značně nestandardní rodinný život; ale nebylo zcela jisté, jestli to bylo jenom jeho vlastní osobní „zásluhou“, nebo jestli se na tom spolupodepsaly i tlaky doby. Ale že by poslední tři desetiletí svého života strávil v akutním strachu ze smrti, jak to tvrdí jeho dcera – tohle je pro mě opravdu novinka.

  12. Kdyby ty monády, byť různé, nebyly totálně oddělené, ale měly by společnou duši/ducha, který je všechny prostupuje, a na něhož se mohou naladit, nepotřebovaly by „každá svého vlastního psychiatra“.

  13. Ano, obojí myslím odpovídá současné:
    Každý se musíme potýkat s disharmonií/víceznačností při průběžném úsilí o konstrukce významů vnímaného – každý tak musíme nějak pracovat/potýkat se s vlastní narušeností 🙂 …a ještě máme v tom potýkání možnost využití percepčního a zkušenostního potenciálu ne pouze své vlastní „monády“ – což může úkol (orientace ve víceznačnosti) „usnadňovat“, ale i dělat ještě složitější.
    Ti, jejichž onemocnění (poruchou konstrukce významů) přesáhlo meze běžné ještě funkční normality, podstupují sebezáchovný boj o re-harmonizaci významů…
    VvG doufal v tomto boji v záchranu zachycením vlastní i sdílené -prostupující – harmonie každé jednotlivé pozorované skutečnosti.
    Fakt že jeho „objevy“ mohou léčit -ladit i nás jen „trochu narušené“ 😉 může přisvědčovat tomu co píše p. Hájková.

  14. Prokletí básníci, stejně jako třeba malíři jednak častěji jsou výjimeční a progresivní, jednak spíše vzbudí vedle pohoršení také větší zájem.

    Lidé chtějí být šťastní a spokojení, sytí a v blaženém stavu však velký výkon nepodají. Nakonec ani kocour pořád hovící si na topení, či předoucí nám v klíně nestane se nejspíš králem střech. Lidé, jsouce v tomto stavu, směřují k apologetice poměrů, již jejich následovníci ocení jen zřídka, za zvláštních okolností. Jsou příliš konformní. (Jak by také ne?) Normální člověk, jenž se věnuje tvorbě, sleduje zpravidla především svůj komerční a společenský úspěch. Obětuje jim možná nemálo, ne však jsoucí solidní základ obojího. Pokud přece jen, pak normálním být přestává.

    Prožité či prožívané psychické útrapy vybaví autora prizmatem, který „v apatyce nekoupí“. Tvorba se stává jeho posedlostí, monomanií. Žádná měšťácká láska to není. Przybyszewski končí svůj román Křik slovy „Já ho namaluju! Ten křik. Ten křik!“ Edvard Munch Výkřik skutečně namaloval.

    Jakkoli nemůžeme pochybovat o tom, že mezi velkými postavami volného umění je „případů pro psychiatra“ značné množství, neméně je zřejmé, že jejich balancování a fascinující projev pozornost a posléze ocenění veřejnosti i kritiky zesilují. S mocnými nemocnými enfants terribles je tomu podobně jako s básníky, kteří zemřeli mladí. „Forever young“ jsou více milováni.

  15. Nějaký psycholog či psychiatr (mám takové tušení, že to byl možná Honzák) jednou řekl, že člověk, aby mohl tvořit, musí mít v sobě nějaké démony. Kdyby byl těch démonů zbaven a oni by zcela zmizeli, už by prý nic nevytvořil.
    Nevím, zda to tak opravdu je, zda člověk nemůže prostě tvořit čistě jen z Ducha svatého, ale pravda je, že apoštol Pavel se v jednom listu zmiňuje, že má v sobě satanův osten a Bůh že ho toho ostnu nechce zbavit.

  16. Napřed něco k oněm „démonům“, ty teď ve mně vybudily spontánně jednu vzpomínku. Známý (a vynikající) herec Jan Hrušínský vždy působil dojmem neotřesitelného, až snad vyloženě „masivního“ klidu. Ale jeho syn o něm v jednom rozhovoru pro noviny řekl, že „i on měl své démony“.

    Úvahy pana Horáka ve mně vyvolala zase jinou vzpomínku. Totiž jmenovitě ta pasáž, kde rozvažuje o tom, jaká míra „posedlosti“ je nutná, aby umělec tvořil skutečně kreativní, novátorská díla, a ne pouze v zásadě konvenční, či vysloveně komerční produkty. Tady jsem si vzpomněl na knihu německo-argentinské autorky Esther Vilarové, s názvem „Opojná zář hlouposti“. (V češtině tato kniha zřejmě bohužel nevyšla; v němčině má název „Der betörende Glanz der Dummheit“.) Tato kniha mě svého času vysloveně fascinovala; s autorkou jsem pocítil přímo vlnu osobního, názorového souznění. Ona tu prošla všechny základní sféry lidské činnosti: od produkce, přes politiku až po vztahy osobní. A také oblast umění. A všude zde detekovala a demaskovala jeden profilující rys lidského jednání, lidského charakteru. Nejednalo se tu jenom o onu v názvu knihy ohlášenou „hloupost“; ale daleko spíše se tu snad jednalo o předstírání. O dualitu – a propast! – mezi světem pravým, a mezi světem předstíraným. O to, že lidé – z vlastní pohodlnosti – své životní aktivity utápí v konvenčních, standardizovaných, povrchních formách; ačkoli stále předstírají že to co dělají, činí s plným zápalem a zaujetím.

    Vilarová tu vylíčila klasický prototyp umělce, který kdysi ve svém mládí byl skutečně novátorský, kreativní, a dosáhl s tím i velkého úspěchu, popularity – a také bohatství. Nyní sedí ve své mnohapokojové vile, popíjí drahý koňak, hovoří s jakýmsi podtónem vnitřní distance o své současné tvorbě, jako by ona ještě nebyla zcela úplně „tím pravým“, co on v sobě cítí (a co je tedy ještě od něj možno očekávat); a jako jakési reziduum či relikvii svého dřívějšího rebelství má na sobě ošoupané džíny. Ale přitom je z dané situace naprosto zřejmé, že on už dávno usnul, ustrnul na svém úspěchu, že už jenom žije ze své minulosti, a žádnou skutečně revoluční kreativitu už od něj nikdy není možno očekávat.

    ——————-

    Mimochodem, i Milan Knižák když před léty v jednom rozhovoru pro noviny kritizoval nedostatek invence současných (mladých) tvůrců, také řekl že u mnohých prostě není možno nalézt „nezbytnou míru posedlosti“.

    Všeho všudy by tedy asi bylo možno konstatovat: samozřejmě ne každý dobrý, kreativní tvůrce musí být nějakým způsobem psychicky „mimo normu“. Ale přesto – zdá se, že alespoň nějaká základní míry oné vnitřní „posedlosti“ zde být přítomna musí. Alespoň tehdy, když mají vznikat díla skutečně mimořádná, převratná, revoluční.

    Ovšem – někdy tyto „vnitřní démony“ mohou nahradit i poměry vnější, společenské, politické. Když se sama společnost nachází ve stavu vnitřního pnutí, když je v ní „něco ve vzduchu“, pak se tato společenská dynamika přenáší i na umělce, rezonuje s jeho nitrem, probouzí a aktivuje jeho kreativitu. – To samé ovšem platí i v obráceném smyslu; když je společnost ustrnulá, saturovaná, když jenom víceméně mechanicky existuje konvenčním způsobem života, pak i tento stav se nevyhnutelně odráží na vnímání umělců, na jejich (ne)schopnosti podávat nadprůměrné výkony.

    A nemusí se jednat jenom o velké umění; například u zpěváků populární hudby je někdy vysloveně otřásající srovnání mezi tím, jak vystupovali v „blažených“ létech šedesátých, prodchnutých novými nadějemi a vnitřním pnutím, s naprostou konvenčností jejich projevu jen o několik málo let později.

    Závěrem bych si dovolil prezentovat pokus o malý bonmot: Je dobré mít nějaké ty vnitřní démony; jenom není dobré přepustit jim plnou vládu nad sebou.

  17. Ještě kvůli upřesnění (překladu) pojmů: Je „přítomnost vnitřních démonů“ totožná s onou „narušeností“, se kterou je člověk nucen se potýkat?
    (Viz poslední příspěvek pana Nusharta.)

  18. Ne, paní Hájková, v obou případech se jedná o něco jiného. To co měl na mysli pan Nushart (dovolím si teď hovořit za něj), to se zjevně týkalo – jako čistě technická záležitost – každého člověka, každé lidské mysli. Prostě: my nemáme přímý přístup ke skutečnosti, protože je pro nás příliš složitá. Navíc pan Nushart píše o „konstrukci významů“, což celou záležitost dělá ještě složitější. My jsme tedy „narušeni“ už tím holým faktem, že jsme monádami. Že tedy nikdo nemůže spatřit svět v jeho komplexní úplnosti, a tedy v jeho pravdě. Každý náš pokus o intepretaci tohoto světa (jeho „významů“) je tedy nutně nějakým způsobem deformovaný, naší vlastní předpojatostí, naší individuální (a principiálně neodstranitelnou) nedokonalostí, omezeností.

    Tento – objektivní, čistě technicky podmíněný – stav bych tedy ještě nenazýval „démony“.

    Na straně druhé je ovšem otázka, jestli tomu skutečně není tak, že nějaké „vnitřní démony“ má v sobě každý člověk; jenom že u většiny z nich se to za normálních okolností neprojevuje navenek.

    Já už jsem kdysi vyprávěl o jednom diskusním pořadu v německé televizi, kde byl účasten také jeden psychiatr. Už si teď po těch létech přesně nevzpomenu o co se tam tehdy jednalo, ale zřejmě o nějaké téma v souvislosti s lidským sklonem k agresi, či přímo ke zločinu.

    A tento odborník tam pronesl právě tu větu, že nakonec každý člověk bez výjimky má v sobě ukryté nějaké ty démony. Na to moderátor pořadu reagoval otázkou: „V tom případě ale i vy také?…“ A onen psychiatr naprosto nepohnutě odpověděl: „Ano, samozřejmě!“

    V publiku toto jeho doznání vyvolalo určité vzrušení; na to on je pak ubezpečil: „Tedy dneska večer nemusíte mít žádný strach!…“

  19. „Kdyby ty monády, byť různé, nebyly totálně oddělené, ale měly by společnou duši/ducha, který je všechny prostupuje, a na něhož se mohou naladit, nepotřebovaly by „každá svého vlastního psychiatra“ – to je zajímavá myšlenka, paní Hájková.

    Ovšem: do určité míry tomu tak je. Jedině díky tomu může každý člověk na této planetě v zásadě rozumět jednání, motivacím, pocitům kteréhokoliv jiného člověka, kteréhokoliv národa, kterékoliv rasy. Shodou okolností mě zrovna v minulých dnech tato myšlenka napadla při sledování nějaké televizní dokumentace (myslím že o starých afrických civilizacích), byly tam jakési ilustrační záběry nějaké africké ženy, a právě přitom mě napadla ta myšlenka, že je to vlastně podivné, jak velice podobné – přes všechny rozdíly – si jsou základní struktury mentality všech lidí na této planetě.

    V mém bývalém zaměstnání pracovali lidé ze všech možných koutů světa; ale opravdu mohu potvrdit, že nakonec jsme všichni víceméně stejní. Samozřejmě, Afričané jsou mnohem spontánnější, emotivnější nežli my Evropané; Asiaté mají naučený velice zdvořilý způsob vystupování; ale v těch základních věcech prožíváme opravdu všichni víceméně stejné, nebo přinejmenším velmi podobné emoce.

    Takže nějaká ta „společná duše“ či „společný duch“ tady je. Ovšem takový Marx by dozajista řekl, že toto je dáno prostě tím, že všichni lidé nakonec sdílejí tu samou základní praktickou činnost. Všude na celém světě se musejí potýkat víceméně s tou samou přírodou, kterou musejí opracovávat víceméně tím samým způsobem. Naše „duše“ se tedy vytváří v procesu našich interakcí s okolním světem, především se samotnou přírodou.

    Řečtí myslitelé by to ovšem viděli asi poněkud jinak, ti by nejspíše řekli, že sám logos je všude a pro všechny stejný; a kdo tedy jde v jeho šlépějích, ten nevyhnutelně dospívá ke stejným výsledkům. A stejně tak základní struktura duše je pro všechny stejná; individuální rozdíly vznikají jenom různou kombinací jednotlivých komponent.

    Takže tedy: ano, je tady dozajista něco, co je nám všem společné, co nás všechny „prostupuje“. Ovšem: toto společné zřejmě nemá dostatečný potenciál k tomu, aby překonalo izolovanost naší „monádovosti“. A to právě z už toho řečeného důvodu my čistě technicky nejsme schopni – naší individuální myslí – obsáhnout celek. A to sice ani celek samotného logu, jakožto nástroje poznání.

  20. „Ti, jejichž onemocnění (poruchou konstrukce významů) přesáhlo meze běžné ještě funkční normality, podstupují sebezáchovný boj o re-harmonizaci významů“ – pane Nusharte, tady se ovšem staví otázka, jestli tento „sebezáchovný boj o re-harmonizaci významů“ nakonec nepostupuje každý člověk.

    Například vrátím se zase k onomu „Maxwellovu démonu“, respektive Freudovu „cenzoru“ – tedy k tomu fenoménu, že naše vědomí do sebe vůbec nevpustí informace, které by hrozily, že zásadním způsobem naruší naši názorovou identitu. Monáda tedy tímto způsobem doslova bojuje o své vlastní přežití; neboť narušení její primární identity by pro ni znamenalo nebezpečí vnitřního rozpadu. Ovšem: zcela uzavřít se proti potenciálně destruktivním vlivům není možné; a proto je tedy nutno neustále – v zájmu vlastní sebezáchovy – provádět onen boj o „re-harmonizaci významů“. A to tedy – opakuji znovu – nejen těmi, kdo se svým psychickým uspořádáním nalézají mimo obvyklou normu.

  21. A řeší vůbec ten Maxwell – nebo kdo s tou teorií vlastně přišel – jak se ten démon utvoří? Odkud se bere? To se s ním snad člověk už narodí?

  22. „toto společné zřejmě nemá dostatečný potenciál k překonání izolovanosti… neboť individuální myslí nejsme schopni obsáhnout celek..“
    Ale: tento – nějak společný – celek má schopnost dosáhnout každého z nás.

    Maxwellův démon – nevím, já si na ten termín matně vzpomínám z fyziky (laseru) : https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxwell%C5%AFv_d%C3%A9mon

    V principu je to ale podobné jako s těmi vrátky pro rychlejší molekuly plynu (a není v tom nic démonického, spíš to cenzorské) : nějaká „vrátka vědomí“ propouštějí s větší ochotou směrem „k nám“ takové informace, které posilují námi již (pracně) zkonstruovaný nebo nasdílený výklad skutečnosti.
    V tomto smyslu opravdu „sebe“záchovný boj podstupuje každé individuální sebe-vědomí. Většinou nám tato vrátka fungují až příliš dobře, což může být na škodu ochotě setkávat se s rozporností významů skutečnosti. Nedostatečná funkce však vede k chaotičtějšímu zpracovávání informací – lidé s tímto těžkým osudem opravdu někdy jsou v situaci, kterou jsem popsal asi příliš patetickými slovy (pod dojmem osudu VvG).

    Ad „vnitřní démon“: nebezpečný je ten, o kterém (ještě) nevíme.

  23. „Maxwellův démon“: ano, jak už mezitím napsal pan Nushart, jedná se vlastně o čistě fyzikální záležitost, o (druhý) zákon termodynamiky. (Ostatně Maxwell sám to označení „démon“ ještě nepoužil, takto poeticky to vylepšil až Kelvin. 😉 )

    Já sám si vůbec nejsem jistý do jaké míry je tento pojem užíván ve společenskovědní teorii, já jsem se s ním setkal v knize Miroslava Veverky „Evoluce svým vlastním tvůrcem“. Jedním z autorových centrálních témat je problém entropie – a možnosti „negentropie“, tedy možnost organizovaných systémů působit proti tendenci, proti tlaku entropie. V každém případě jeho téze zní, že každý ucelený systém pracuje na principu tohoto „Maxwellova démona“ – to jest, nepouští do svých vnitřních struktur cizí elementy, protože jinak by podlehl vnitřnímu rozkladu. A toto analogicky platí i pro lidské vědomí. Neboť i to je takovýmto „uceleným systémem“, a i ono tedy nevyhnutelně brání svou celistvost, svou – systémovou, ideovou – integritu. K jakým důsledkům to vede když tento strážce vlastní identity a integrity zanedbá svou povinnost, je možno vidět právě na osudu tak či onak rozpadlých osobností.

    V tomto smyslu je tedy tato cenzorská funkce tohoto „démona“ pro udržení vlastní psychické stability nezbytná, potřebná a zdravá; ale na straně druhé její odvrácenou stránkou je ideová jednodimenzionalita, zúžení, kdy vědomí se brání přijmout do sebe všechno, co je v rozporu s jeho vlastním ideovým nastavením.

    Je to – nedá se nic dělat – opravdu velmi složité.

    Samozřejmě, je možno říci, že je tu něco společné, co nás všechny prostupuje. Ale zásadní problém je ten, že toto „společné“ je velmi subtilní, nehmotné, v určité rovině jenom metafyzicko-transcendentální. Jenže my – jakožto reálně žijící jednotlivci – jsme vždy v prvé řadě involvováni, polapeni v reálném materiálním světě, my v prvé řadě musíme PRAKTICKY JEDNAT. A jednat můžeme prakticky vždy jenom cílově, tedy lineárně. Tato monodimenzionalita se ovšem nachází v zásadním rozporu s tím společným, které je ze své podstaty univerzální, komplexní, „holistické“.

    V podstatě se tu zase jednou dostáváme k tomu problému, kteří už prvotní řečtí myslitelé určili jako vztah „Jednoho“ k „Mnohému“. To Jedno – to je to společné, to je univerzální základ veškerého Bytí, respektive je to Bytí samo. Ovšem – náš reálný svět neexistuje jinak, nežli jenom v podobě, ve formě „mnohého“, tedy jakožto ta či ona individualita. Která je ze své podstaty partikulární, tedy oddělená jak od onoho „Jednoho“, tak i ode všech individuálních existencí ostatních.

    Vlastně celé dějiny evropského filozofického (i teologického) myšlení nejsou ničím jiným, nežli dějinami pokusů překonat tento protiklad mezi „Jedním“ a „Mnohým“. Nejcílenější pokus v tomto ohledu podnikl Hegel, se svou dialektikou „obecného“ a „jednotlivého“ (kterou opíral o křesťanskou triádu Trojjedinosti); nicméně jeho řešení – i pokud by bylo čistě teoreticky bezvadné – mělo nakonec právě jenom ryze metafyzicko-filozofický charakter.

    Jenže jak řečeno, v tomto světě musí člověk v prvé řadě jednat; a v reálné, materiální rovině zůstaly zachovány (sociální) rozpory, které nebylo možno překlenout nějakou abstraktní metafyzikou. Právě proto se Marx pokusil tuto syntézu obecného (Jednoho) a individuálního (Mnohého) provést v oblasti praxe, svým modelem komunistické společnosti, kde všechna individua budou prodchnuta a spojena pospolitým duchem společného budování svobodné lidské společnosti.

    Jenže jeho řešení (i když samo o sobě legitimní) bylo velice zjednodušené, a v této simplifikované podobě nemohlo fungovat.

    Proto se pro nás staví znovu ten samý problém, ta samá otázka: jak spojit individuální s univerzálním

    – 1. v rovině teoretické, ideové, názorové

    – 2. v rovině čistě praktické, reálné, materiální.

  24. Prohlížela jsem si s pětiletou vnučkou knížku Malý princ. Líbí se jí, že v ní jsou takové skládací a rozkládací obrázky. Při prohlížení můj zrak utkvěl na jedné větě o západu slunce. Už nevím, jak přesně ta věta zněla, ale asi nějak tak, že západy slunce sledují většinou smutní lidé. Hned jsem si přitom vzpomněla na smutného Gogha a jeho obraz Rozsévač při západu slunce.

  25. Jestliže západy slunce vyvolávají smutek, tak se člověk ani nemůže divit, když se ve Zjevení svatého Jana píše, že v nebeském Jeruzalémě žádné slunce nebude, ale že světlem v něm bude sám Bůh a Beránek.
    Omlouvám se za tuto tématiku, ale v diskusi na KD se teď vyskytuje, tak mi to nějak utkvělo v hlavě a spojilo se mi to s tímto.

  26. Nebo naopak smutní lidé sledováním západu slunce intuitivně zkouší svůj smutek léčit? (proměnit)

  27. Možná je to zrovna dobrý praktický příklad zasahování každého jednotlivě, přitom vzájemně srozumitelnou řečí skutečnosti.

  28. Možná to tak je, že lidé tím intuitivně zkoušejí léčit svůj smutek. Myslíte „řeč skutečnosti“ jakožto řeč onoho „celku“, který „má schopnost dosáhnout každého z nás“, pane Nusharte?
    Napadá mě, že podobně mohou smutní lidé intuitivně zkoušet léčit svůj smutek čtením Apokalypsy svatého Jana. I když toto není skutečnost, nýbrž proroctví.

  29. Ano. A vzpomněl jsem si také na snad šimpanze sledující západ slunce – možná to tu někdy uváděl pan Poláček – fotografie nebo filmové záběry.

  30. Vzpomněl jsem si, paní Hájková, jak jsem jednou u moře viděl schylovat se ke krásnému západu slunce. Zaskočil jsem proto zpátky do penzionu, jejž jsem právě opustil, pro fotoaparát. Byť jsem byl v okamžiku zpět, po slunci už nebylo na obloze ani památky a vlny ztratily lesk. Zůstal jsem na místě stát nemálo zkoprněle. Na chvíli jen málo platila poslední slova z románu: Však ono zase vyjde!

    Ovšem, jsou také východy slunce. A jsou lidé, kteří vídají jeho první paprsky častěji než poslední. Někteří stoupají na hory, aby před svítáním byli na vrcholu a když zůstane jasno, vychutnají si zrod nového dne. Jsou přede mnou napřed.

    K životu patří radost i smutek. Pravdou ovšem je, že se pohybujeme po Sunset Boulevardu, který je pro každého bez výjimky jednosměrkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *