Josef Poláček
V románu „Sokrates“ autorů Josefa a Miroslavy Tomanových je líčena scéna, kdy mladý Sokrates v rozhovoru se svým učitelem, materialistickým filozofem Anaxagorasem prožívá těžký otřes, když tento mu sdělí, že podle jeho soudu slunce není nic jiného, nežli prostě velký hořící kámen.
„Mé slunce kámen!?“ zvolal v bolestném zklamání. „Každé ráno se před ním ukláním! Slunce je má milá! Bez její lásky by nebylo žádného života! Nebyli by žádní lidé, žádná zvířata, žádné rostliny! Slunce je nejmilovanější ze všech lásek!“
V tomto svém úleku se Sokrates nenechá utišit ujišťováním Anaxagorase, že on jeho lásce přece nezkřivil ani jeden vlas na hlavě. Sokrates naříká: „Když je slunce kámen, pak to nemůže být bůh Hélios se zlatými vlasy a s korunou ze žhnoucích paprsků! Pak ani nemůže den po dni putovat na své cestě po nebi ve svém zlatém, čtyřspřežím okřídlených koní taženém voze!“
Na to mu Anaxagoras odpovídá, že on sám se přece také nepřestal slunci klanět. A pak mladému Sokratovi sděluje rozhodující slova:
„Uvědom si, že to, co tvrdíme my filozofové, se v podstatě nijak neliší od starých mýtů. My často pouze převádíme verše a básnické obrazy, proroctví a vize do prózy!“
Samo o sobě zde není vyřčeno nic tak převratného; konstatoval to například už Hegel, že náboženství a filozofie jsou v určitém smyslu jenom dvě stránky té samé mince. Mají oba společný obsah – jsoucí svět, a místo člověka v něm. Jenom jejich úhel pohledu je rozdílný – na jedné straně stojí racionální způsob uvažování, na straně druhé niterné vizionářství. Anebo jak to formuloval Hegel, obojí (ještě spolu s uměním) má za svůj předmět Absolutno; ovšem filozofie toto Absolutno pojímá prostřednictvím precizního pojmu, zatímco náboženství prostřednictvím představy (Vorstellung). – Ten třetí ve svazku, umění, pak toto Absolutno člověku zviditelňuje prostřednictvím nahlížení (Anschauung). Nicméně tato románová pasáž nám vykresluje s jedinečnou názorností, jak velice blízce se mohou navzájem dotýkat tyto dvě napohled zcela rozdílné sféry, tedy náboženská představa a racionální (a dokonce materialistické!) myšlení.
Anaxagoras ostatně pokračuje ještě dále se svou řečí, když mladého Sokrata upomíná na dílo Hérakleita z Efesu: „Jistě jsi také četl, že Hérakleitos určil věčný oheň za základ veškerého světa. Není tomu tak?“ A poté co Sokrates potvrdil tato slova svého mistra, vykládá Anaxagoras dále: „A nyní – netvrdí snad Hérakleitos, že oheň je příčinou veškerých změn? Že oheň je síla? A dokonce, že síla ohně je nositelem rozumu? Já, milý Sokrate, považuji rozum za vrchol veškerého lidského konání. Rozum je onen velký bůh, před kterým se lidé mají sklánět! Co chceš tedy více? Když já o slunci prohlásím, že je žhnoucí kámen, neuctívám ho tím víc, než kdybych v něm viděl jenom vozku s rozpálenou korunou na hlavě?“
Na to Sokrates ale stále ještě namítá, že potom by slunce nebylo tak krásné. Poté ho ale jeho mistr ostře napomene: „Nemluv tak! Obojí je zcela stejné, neboť pravda znamená zároveň krásu!“
Tady autoři románu zjevně chtějí ukázat kořeny vlastního jádra Sokratovy filozofie (ke kterému se on sám ovšem zřejmě dopracoval až mnohem později), totiž že pojmy „krása“ a „pravda“ znamenají fakticky to samé; a že obé v souhrnu znamená „dobro“.
V dalším průběhu hovoru pak Anaxagoras Sokratovi sděluje, že tedy není naprosto nic závadného v tom, když tento – jakožto mladý sochař – slunce zobrazí v poetických obrazech, čili (obdobně jako Homér) jako planoucího vozku či běžce s olympijským ohněm.
Tolik tedy k této scéně z románu „Sokrates“; povšimněme si zde jenom ještě, že jestliže Hérakleitos sám napsal, že onen kosmický oheň je rozumný, pak autoři knihy se uchylují k formulaci zdrženlivější, totiž že oheň je nositelem rozumu.
——————————————————————————–
Učiňme teď na tomto místě určitý úkrok stranou. Shodou okolností v těch samých dnech, kdy jsem pročítal tyto stránky románu Sokrates, vzal jsem do rukou knihu s reprodukcemi obrazů impresionistického malíře Vincenta van Gogha. Musím přiznat: jak jsem na jedné straně vždy byl fascinován stylem a způsobem jeho malby, na straně druhé tato mi vždy zůstávala nepochopitelnou záhadou. Pro popis, pro charakteristiku jeho jedinečně dynamických silokřivek zachycujících jakési neustálé pnutí a chvění znázorněných objektů, především samotného nebe, jsem si vytvořil příměr, že van Gogh na malířském plátně dokázal zachytit a zobrazit nejen trojrozměrný, ale dokonce i jakýsi čtyřrozměrný prostor. Přičemž tato hypotetická „čtvrtá dimenze“ bylo právě toto tajemno, bylo to právě ono vnitřní pnutí které svým dosahem a významem překračovalo jakýkoli nám známý pohyb standardního prostoru trojrozměrného. – Téměř bych si skutečně troufal vyslovit příměr, že ve svém čase byl van Gogh doslova Einsteinem malířské tvorby.
O co se tady v tuto chvíli jedná: všechny tyto obrazy a příměry se mi náhle spojily v jeden jediný celek, v jednu jedinou kauzální linii. Slunce – žhnoucí kámen – rozumný oheň – a van Goghovy žhnoucí silokřivky prostoru. Právě tady se mi odhalilo doposud nepochopitelné tajemství jeho malby: asi se sotva budeme mýlit, když vyslovíme přesvědčení, že van Gogh svou tvorbou konec konců směřoval – právě k Hérakleitovu „rozumnému ohni“!! Tento „kosmický oheň“, ten bychom dnes nazvali „vesmírnou energií“; energií která mohla být před vznikem našeho strukturovaného vesmíru ještě chaotická, tedy „nerozumná“, ale jakmile se z ní zrodil tento strukturovaný svět, pak už ona sama nemůže působit libovolně, chaoticky, nýbrž jenom v rámci zcela určitých zákonitostí, pravidel uspořádanosti; a tedy „rozumně“.
Van Gogh smělými křivkami své malby opustil vnějškovou strukturovanost viditelného světa, aby za ní spatřil mnohem hlubší, mnohem významnější, mnohem pravdivější strukturovanost „rozumného ohně“, samotného dynamického základu celého jsoucího vesmíru.
Vrací se nám tak tedy v našem moderním věku zpět původní poznání starých antických myslitelů, že jsoucí svět je ve své strukturované uspořádanosti rozumný; že tato rozumnost je sama pravdou; že tato pravda je totožná s krásou; a že toto všechno ve svém souhrnu je dobré.
Tak se mi podařilo zjistit, že obraz se nazývá Rozsévač při západu slunce. Ten rolník ve mně vzbuzuje dojem, jako by byl tak trochu průsvitný. Jako by i jeho ty šikmé paprsky zapadajícího slunce prozařovaly.
Já jsem v internetu musel hledat dost dlouho, nežli jsem objevil právě tento obraz. Já jsem totiž chtěl – aby to bylo v souvislosti s vlastním tématem mé úvahy – aby na obraze bylo zachyceno slunce. Ale ukázalo se – k mému vlastnímu překvapení – že van Gogh sice často maloval oblohu, ale podle všeho většinou jenom tu noční. A pokud denní, pak bez slunce. (Někdy se ovšem nedá dost dobře rozpoznat, jestli se jedná o nějaký mrak – který v typické van Goghově kresbě jaksi „sálá“ energii – anebo jestli to snad přece jenom není slunce.) Tohle byl tedy prakticky jediný obraz – z těch co jsem viděl – kde je skutečně naprosto jednoznačně vyobrazeno slunce. Navíc přesně v té podobě, jaká plně vystihuje centrální myšlenku mého textu – tedy jako žhnoucí, sálající zdroj světla, šířícího se nezaměnitelnými vangoghovskými silokřivkami do celého okolního světa.
Právě takovéto slunce by mohlo stejně tak být ilustrací k Platónově „příměru o jeskyni“, kde tento líčí, jak člověk-filozof opouští temnotu nevědomosti v jeskyni, a pohlédne do tváře slunce, jakožto symbolu Nejvyšší pravdy, nejvyššího poznání.
——————————
Jinak ale máte pravdu, ten rolník (rozsévač) tam opravdu vypadá poněkud průsvitně. Těžko soudit jestli to byl malířův záměr; ale v každém případě to může být v plném souladu s jeho viděním světa, kdy on nezůstává stát u vnějších tvarů, vnějších podob věcí, nýbrž snaží se odhalovat skryté dimenze, skryté významy.
Van Gogha to vidění čtvrté dimenze zřejmě tak rozrušovalo, že se psychicky zhroutil, načež si uřízl ucho a za nějaký čas spáchal sebevraždu.
Mám teď už jenom chvilku čas, takže jenom krátce: touto úvahou do jisté míry odpovídám i na otázky pana Nusharta (Jiřího) ohledně smyslu života. Tedy konkrétně co se toho týče, zda tento – stále ještě hypotetický! – smysl je dán objektivně, něčím mimo nás – anebo zda je (jenom) naším vlastním subjektivním výtvorem, tedy jenom subjektivní představou, či přímo chimérou.
Moje první odpověď tedy zní: v žádném případě nezastávám názor, že by tento – hledaný – smysl života byl jenom a pouze naším vlastním výtvorem, snem, omylem. I já jsem toho přesvědčení, že je zde – a to v samotných základních strukturách veškerého Bytí – založen nějaký primární, nadčasový, nepodmíněný, transcendentální „smysl“, v uvedené podobě jakožto fundamentální „rozumnost“ světa.
Ovšem – musím hned připojit – tímto poukazem ještě zdaleka není vyřešena celá otázka, celá problematika smyslu a jeho hledání. A i za těchto okolností trvám na tom co už jsem napsal v paralelní diskusi – totiž že na straně druhé tento smysl vždy zároveň nese také naši vlastní, subjektivní komponentu.
V určitém smyslu by bylo možno si tu vypomoci Kantovým dělením, když bychom rozlišovali mezi (objektivním) smyslem an sich, o sobě – a mezi smyslem für uns, pro nás.
Totiž, ten kauzální řetězec byl spíše opačný, paní Hájková: mysl van Gogha byla dozajista v „paranormálním“ stavu, a právě proto dokázal v oblasti umění spatřovat věci, které normální smrtelníci (tj.: „normální lidé“) uvidět nedokáží.
– Teď už ale opravdu musím pro dnešek končit. 😉
Možná je ta „paranormalita“ vlastností většiny velkých umělců. Čirou náhodou vyšel právě včera tento článek:
https://magazin.aktualne.cz/cecilie-jilkova-o-knize-otec-buh-a-matka-laska/r~8f1eded425f911ec9106ac1f6b220ee8/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=632430&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=EHC2jubiYat-202110141443&dop_id=13890311
Pokud místo ohleduplného slova „paranormalita“ řekneme prostě – nemoc, má to pro naše vidění světa s jeho četnými „poruchami“svůj důsledek – díky statečným lidem, kteří asi ve svém těžkém boji jasněji cítí, že vůle k pravdivosti je jejich jedinou nadějí.
Jednoduše: „…Lékaře nepotřebují zdraví ale nemocní.“.
Někteří odborníci přisuzují „paranormalitu“ van Goghových obrazů účinkům náprstníku, který užíval proti záchvatům. Má údajně vliv na vidění, zejména se mu dá přičíst zkreslení barev a efekt tzv. halo, světelného kruhu kolem postav a jiných objektů. Ale i kdyby toho bylo víc, nedá se na narušený zrak svádět veškerá van Goghova originalita. Jeho duševní stav byl jedna věc a oči druhá, třebaže oboje hrálo svou roli současně.
Oční vada se předpokládá u více slavných malířů. Například u El Greca. Jeho protáhlé postavy mohl údajně „zavinit“ astigmatismus. Ale ani astigmatismus nedokáže vysvětlit El Grecův fascinující malířský projev, v jeho době naprosto neslýchaný.
Ano, pane Nusharte, já jsem zcela vědomě použil „ohleduplného“ výraz: paranormalita, namísto nemoc.
Ovšem – tady je celá věc (zase jednou) velmi komplikovaná. Není samozřejmě pochyb o tom, že van Gogh trpěl duševní/psychickou nemocí. Ale samozřejmě stejně tak platí, že ne každý duševně nemocný dokáže být van Goghem.
To znamená: muselo tu být nevyhnutelně ještě něco více, nežli pouhé psychické onemocnění. Proto ten mnou užitý termín „paranormalita“ byl nejen ohleduplnější vůči velkému umělci, ale podle mého soudu i čistě věcně odůvodněnější. Protože poukazuje právě na ten moment, že van Gogh měl výjimečnou a jedinečnou schopnost vnímat svět jiným způsobem, nežli jak ho vnímají „normální“ lidé. Jestli v této jeho schopnosti hrály svou úlohu nějaké (biochemické) preparáty, jak zmiňuje paní Zemanová – to nelze zcela vyloučit, ale jak i sama paní Zemanová poznamenává, tato okolnost sama dozajista nevytvářela samotný základ van Goghova uměleckého génia. (Neboť zase platí: ne každý kdo užívá dejme tomu halucinogenní preparáty se jenom tím stane van Goghem.)
Ostatně, víceméně každý z nás tady má v určitém smyslu schopnost vnímat, vidět, tušit – za bezprostředně se jevícím předmětným světem – nějakou jinou, skrytou skutečnost; ať už na poli filozofie, víry či umění.
Což pak ovšem znovu staví – a problematizuje – věčnou otázku, kde vlastně vůbec leží hranice mezi „normalitou“ a „poruchou“. Já s postupem času čím dál tím více docházím k přesvědčení, že v určitém smyslu je „psychicky narušený“ každý člověk. Bez výjimky. Protože – a technicky, objektivně to vlastně vůbec není jinak možné – každý jedinec je nevyhnutelně fixovaný jenom na jednu určitou část reality. Je na ni fixovaný – a vůbec není schopen vidět, vnímat jiné části. (Vlastně jsme tu zase jednou u Leibnizových monád.) Ale: nevidět realitu, či dokonce popírat realitu (nebo její části) – to je přece klasický příznak psychické poruchy.
Jinak řečeno: abychom překonali tuto principiální omezenost „monád“, každá z nich by vlastně potřebovala svého vlastního psychiatra. Aby ten ji naučil vnímat svou vlastní omezenost, a otevřel jí oči i pro jiné stránky (objektivně jsoucí) reality.
Když tady paní Zemanová zmínila El Greca, našel jsem pro zajímavost jeden jeho obraz: https://www.deutschlandfunkkultur.de/el-greco-werkschau-in-paris-vom-ikonenmaler-zum.2165.de.html?dram:article_id=461137
El Greco samozřejmě nebyl (ještě) impresionista; ale když se podíváme blíže na ten způsob jakým zobrazil oblohu, pak zjistíme – dost možná s nemalým překvapením – že zde najdeme velice podobnou dynamiku, velice podobné napětí nebeských útvarů, jak ji vyobrazil sám van Gogh! Tady by pak bylo ovšem možno začít uvažovat o tom, zda se jedná o podobnost čistě náhodnou.
A ještě jedno srovnání je možno učinit: s mladým českým malířem „Towaschem“, jehož malby jsem tu svého času představil: https://humanisticke-dialogy.eu/umeni-a-kultura/towasch/
On sám byl velkým vyznavačem malířského stylu van Gogha; ale jeho vlastní zachycení nebeské dynamiky (viz především obrazy „Noc“ a „Krajina v myšlence“) je ještě mnohem nespoutanější, živelnější, vysloveně divočejší. A – rozervanější. Takto se jeho niterný svět projevoval – prostřednictvím jeho maleb – v jeho mladém věku; nevím jaké byly jeho další životní osudy, ale on už tehdy dost často zmiňoval že mu „hrabe“; a podle všeho měl sám vyslovenou obavu z toho, že časem také zcela podlehne nějaké psychické nemoci.
Co se pak Ludvíka Vaculíka týče, toto líčení jeho dcery mě přece jenom dost překvapilo. – Budiž, je známo že on vedl značně nestandardní rodinný život; ale nebylo zcela jisté, jestli to bylo jenom jeho vlastní osobní „zásluhou“, nebo jestli se na tom spolupodepsaly i tlaky doby. Ale že by poslední tři desetiletí svého života strávil v akutním strachu ze smrti, jak to tvrdí jeho dcera – tohle je pro mě opravdu novinka.
Kdyby ty monády, byť různé, nebyly totálně oddělené, ale měly by společnou duši/ducha, který je všechny prostupuje, a na něhož se mohou naladit, nepotřebovaly by „každá svého vlastního psychiatra“.
Ano, obojí myslím odpovídá současné:
Každý se musíme potýkat s disharmonií/víceznačností při průběžném úsilí o konstrukce významů vnímaného – každý tak musíme nějak pracovat/potýkat se s vlastní narušeností 🙂 …a ještě máme v tom potýkání možnost využití percepčního a zkušenostního potenciálu ne pouze své vlastní „monády“ – což může úkol (orientace ve víceznačnosti) „usnadňovat“, ale i dělat ještě složitější.
Ti, jejichž onemocnění (poruchou konstrukce významů) přesáhlo meze běžné ještě funkční normality, podstupují sebezáchovný boj o re-harmonizaci významů…
VvG doufal v tomto boji v záchranu zachycením vlastní i sdílené -prostupující – harmonie každé jednotlivé pozorované skutečnosti.
Fakt že jeho „objevy“ mohou léčit -ladit i nás jen „trochu narušené“ 😉 může přisvědčovat tomu co píše p. Hájková.
Prokletí básníci, stejně jako třeba malíři jednak častěji jsou výjimeční a progresivní, jednak spíše vzbudí vedle pohoršení také větší zájem.
Lidé chtějí být šťastní a spokojení, sytí a v blaženém stavu však velký výkon nepodají. Nakonec ani kocour pořád hovící si na topení, či předoucí nám v klíně nestane se nejspíš králem střech. Lidé, jsouce v tomto stavu, směřují k apologetice poměrů, již jejich následovníci ocení jen zřídka, za zvláštních okolností. Jsou příliš konformní. (Jak by také ne?) Normální člověk, jenž se věnuje tvorbě, sleduje zpravidla především svůj komerční a společenský úspěch. Obětuje jim možná nemálo, ne však jsoucí solidní základ obojího. Pokud přece jen, pak normálním být přestává.
Prožité či prožívané psychické útrapy vybaví autora prizmatem, který „v apatyce nekoupí“. Tvorba se stává jeho posedlostí, monomanií. Žádná měšťácká láska to není. Przybyszewski končí svůj román Křik slovy „Já ho namaluju! Ten křik. Ten křik!“ Edvard Munch Výkřik skutečně namaloval.
Jakkoli nemůžeme pochybovat o tom, že mezi velkými postavami volného umění je „případů pro psychiatra“ značné množství, neméně je zřejmé, že jejich balancování a fascinující projev pozornost a posléze ocenění veřejnosti i kritiky zesilují. S mocnými nemocnými enfants terribles je tomu podobně jako s básníky, kteří zemřeli mladí. „Forever young“ jsou více milováni.
Nějaký psycholog či psychiatr (mám takové tušení, že to byl možná Honzák) jednou řekl, že člověk, aby mohl tvořit, musí mít v sobě nějaké démony. Kdyby byl těch démonů zbaven a oni by zcela zmizeli, už by prý nic nevytvořil.
Nevím, zda to tak opravdu je, zda člověk nemůže prostě tvořit čistě jen z Ducha svatého, ale pravda je, že apoštol Pavel se v jednom listu zmiňuje, že má v sobě satanův osten a Bůh že ho toho ostnu nechce zbavit.
Napřed něco k oněm „démonům“, ty teď ve mně vybudily spontánně jednu vzpomínku. Známý (a vynikající) herec Jan Hrušínský vždy působil dojmem neotřesitelného, až snad vyloženě „masivního“ klidu. Ale jeho syn o něm v jednom rozhovoru pro noviny řekl, že „i on měl své démony“.
Úvahy pana Horáka ve mně vyvolala zase jinou vzpomínku. Totiž jmenovitě ta pasáž, kde rozvažuje o tom, jaká míra „posedlosti“ je nutná, aby umělec tvořil skutečně kreativní, novátorská díla, a ne pouze v zásadě konvenční, či vysloveně komerční produkty. Tady jsem si vzpomněl na knihu německo-argentinské autorky Esther Vilarové, s názvem „Opojná zář hlouposti“. (V češtině tato kniha zřejmě bohužel nevyšla; v němčině má název „Der betörende Glanz der Dummheit“.) Tato kniha mě svého času vysloveně fascinovala; s autorkou jsem pocítil přímo vlnu osobního, názorového souznění. Ona tu prošla všechny základní sféry lidské činnosti: od produkce, přes politiku až po vztahy osobní. A také oblast umění. A všude zde detekovala a demaskovala jeden profilující rys lidského jednání, lidského charakteru. Nejednalo se tu jenom o onu v názvu knihy ohlášenou „hloupost“; ale daleko spíše se tu snad jednalo o předstírání. O dualitu – a propast! – mezi světem pravým, a mezi světem předstíraným. O to, že lidé – z vlastní pohodlnosti – své životní aktivity utápí v konvenčních, standardizovaných, povrchních formách; ačkoli stále předstírají že to co dělají, činí s plným zápalem a zaujetím.
Vilarová tu vylíčila klasický prototyp umělce, který kdysi ve svém mládí byl skutečně novátorský, kreativní, a dosáhl s tím i velkého úspěchu, popularity – a také bohatství. Nyní sedí ve své mnohapokojové vile, popíjí drahý koňak, hovoří s jakýmsi podtónem vnitřní distance o své současné tvorbě, jako by ona ještě nebyla zcela úplně „tím pravým“, co on v sobě cítí (a co je tedy ještě od něj možno očekávat); a jako jakési reziduum či relikvii svého dřívějšího rebelství má na sobě ošoupané džíny. Ale přitom je z dané situace naprosto zřejmé, že on už dávno usnul, ustrnul na svém úspěchu, že už jenom žije ze své minulosti, a žádnou skutečně revoluční kreativitu už od něj nikdy není možno očekávat.
——————-
Mimochodem, i Milan Knižák když před léty v jednom rozhovoru pro noviny kritizoval nedostatek invence současných (mladých) tvůrců, také řekl že u mnohých prostě není možno nalézt „nezbytnou míru posedlosti“.
Všeho všudy by tedy asi bylo možno konstatovat: samozřejmě ne každý dobrý, kreativní tvůrce musí být nějakým způsobem psychicky „mimo normu“. Ale přesto – zdá se, že alespoň nějaká základní míry oné vnitřní „posedlosti“ zde být přítomna musí. Alespoň tehdy, když mají vznikat díla skutečně mimořádná, převratná, revoluční.
Ovšem – někdy tyto „vnitřní démony“ mohou nahradit i poměry vnější, společenské, politické. Když se sama společnost nachází ve stavu vnitřního pnutí, když je v ní „něco ve vzduchu“, pak se tato společenská dynamika přenáší i na umělce, rezonuje s jeho nitrem, probouzí a aktivuje jeho kreativitu. – To samé ovšem platí i v obráceném smyslu; když je společnost ustrnulá, saturovaná, když jenom víceméně mechanicky existuje konvenčním způsobem života, pak i tento stav se nevyhnutelně odráží na vnímání umělců, na jejich (ne)schopnosti podávat nadprůměrné výkony.
A nemusí se jednat jenom o velké umění; například u zpěváků populární hudby je někdy vysloveně otřásající srovnání mezi tím, jak vystupovali v „blažených“ létech šedesátých, prodchnutých novými nadějemi a vnitřním pnutím, s naprostou konvenčností jejich projevu jen o několik málo let později.
Závěrem bych si dovolil prezentovat pokus o malý bonmot: Je dobré mít nějaké ty vnitřní démony; jenom není dobré přepustit jim plnou vládu nad sebou.
Ještě kvůli upřesnění (překladu) pojmů: Je „přítomnost vnitřních démonů“ totožná s onou „narušeností“, se kterou je člověk nucen se potýkat?
(Viz poslední příspěvek pana Nusharta.)
Ne, paní Hájková, v obou případech se jedná o něco jiného. To co měl na mysli pan Nushart (dovolím si teď hovořit za něj), to se zjevně týkalo – jako čistě technická záležitost – každého člověka, každé lidské mysli. Prostě: my nemáme přímý přístup ke skutečnosti, protože je pro nás příliš složitá. Navíc pan Nushart píše o „konstrukci významů“, což celou záležitost dělá ještě složitější. My jsme tedy „narušeni“ už tím holým faktem, že jsme monádami. Že tedy nikdo nemůže spatřit svět v jeho komplexní úplnosti, a tedy v jeho pravdě. Každý náš pokus o intepretaci tohoto světa (jeho „významů“) je tedy nutně nějakým způsobem deformovaný, naší vlastní předpojatostí, naší individuální (a principiálně neodstranitelnou) nedokonalostí, omezeností.
Tento – objektivní, čistě technicky podmíněný – stav bych tedy ještě nenazýval „démony“.
Na straně druhé je ovšem otázka, jestli tomu skutečně není tak, že nějaké „vnitřní démony“ má v sobě každý člověk; jenom že u většiny z nich se to za normálních okolností neprojevuje navenek.
Já už jsem kdysi vyprávěl o jednom diskusním pořadu v německé televizi, kde byl účasten také jeden psychiatr. Už si teď po těch létech přesně nevzpomenu o co se tam tehdy jednalo, ale zřejmě o nějaké téma v souvislosti s lidským sklonem k agresi, či přímo ke zločinu.
A tento odborník tam pronesl právě tu větu, že nakonec každý člověk bez výjimky má v sobě ukryté nějaké ty démony. Na to moderátor pořadu reagoval otázkou: „V tom případě ale i vy také?…“ A onen psychiatr naprosto nepohnutě odpověděl: „Ano, samozřejmě!“
V publiku toto jeho doznání vyvolalo určité vzrušení; na to on je pak ubezpečil: „Tedy dneska večer nemusíte mít žádný strach!…“
„Kdyby ty monády, byť různé, nebyly totálně oddělené, ale měly by společnou duši/ducha, který je všechny prostupuje, a na něhož se mohou naladit, nepotřebovaly by „každá svého vlastního psychiatra“ – to je zajímavá myšlenka, paní Hájková.
Ovšem: do určité míry tomu tak je. Jedině díky tomu může každý člověk na této planetě v zásadě rozumět jednání, motivacím, pocitům kteréhokoliv jiného člověka, kteréhokoliv národa, kterékoliv rasy. Shodou okolností mě zrovna v minulých dnech tato myšlenka napadla při sledování nějaké televizní dokumentace (myslím že o starých afrických civilizacích), byly tam jakési ilustrační záběry nějaké africké ženy, a právě přitom mě napadla ta myšlenka, že je to vlastně podivné, jak velice podobné – přes všechny rozdíly – si jsou základní struktury mentality všech lidí na této planetě.
V mém bývalém zaměstnání pracovali lidé ze všech možných koutů světa; ale opravdu mohu potvrdit, že nakonec jsme všichni víceméně stejní. Samozřejmě, Afričané jsou mnohem spontánnější, emotivnější nežli my Evropané; Asiaté mají naučený velice zdvořilý způsob vystupování; ale v těch základních věcech prožíváme opravdu všichni víceméně stejné, nebo přinejmenším velmi podobné emoce.
Takže nějaká ta „společná duše“ či „společný duch“ tady je. Ovšem takový Marx by dozajista řekl, že toto je dáno prostě tím, že všichni lidé nakonec sdílejí tu samou základní praktickou činnost. Všude na celém světě se musejí potýkat víceméně s tou samou přírodou, kterou musejí opracovávat víceméně tím samým způsobem. Naše „duše“ se tedy vytváří v procesu našich interakcí s okolním světem, především se samotnou přírodou.
Řečtí myslitelé by to ovšem viděli asi poněkud jinak, ti by nejspíše řekli, že sám logos je všude a pro všechny stejný; a kdo tedy jde v jeho šlépějích, ten nevyhnutelně dospívá ke stejným výsledkům. A stejně tak základní struktura duše je pro všechny stejná; individuální rozdíly vznikají jenom různou kombinací jednotlivých komponent.
Takže tedy: ano, je tady dozajista něco, co je nám všem společné, co nás všechny „prostupuje“. Ovšem: toto společné zřejmě nemá dostatečný potenciál k tomu, aby překonalo izolovanost naší „monádovosti“. A to právě z už toho řečeného důvodu my čistě technicky nejsme schopni – naší individuální myslí – obsáhnout celek. A to sice ani celek samotného logu, jakožto nástroje poznání.
„Ti, jejichž onemocnění (poruchou konstrukce významů) přesáhlo meze běžné ještě funkční normality, podstupují sebezáchovný boj o re-harmonizaci významů“ – pane Nusharte, tady se ovšem staví otázka, jestli tento „sebezáchovný boj o re-harmonizaci významů“ nakonec nepostupuje každý člověk.
Například vrátím se zase k onomu „Maxwellovu démonu“, respektive Freudovu „cenzoru“ – tedy k tomu fenoménu, že naše vědomí do sebe vůbec nevpustí informace, které by hrozily, že zásadním způsobem naruší naši názorovou identitu. Monáda tedy tímto způsobem doslova bojuje o své vlastní přežití; neboť narušení její primární identity by pro ni znamenalo nebezpečí vnitřního rozpadu. Ovšem: zcela uzavřít se proti potenciálně destruktivním vlivům není možné; a proto je tedy nutno neustále – v zájmu vlastní sebezáchovy – provádět onen boj o „re-harmonizaci významů“. A to tedy – opakuji znovu – nejen těmi, kdo se svým psychickým uspořádáním nalézají mimo obvyklou normu.
A řeší vůbec ten Maxwell – nebo kdo s tou teorií vlastně přišel – jak se ten démon utvoří? Odkud se bere? To se s ním snad člověk už narodí?
„toto společné zřejmě nemá dostatečný potenciál k překonání izolovanosti… neboť individuální myslí nejsme schopni obsáhnout celek..“
Ale: tento – nějak společný – celek má schopnost dosáhnout každého z nás.
Maxwellův démon – nevím, já si na ten termín matně vzpomínám z fyziky (laseru) : https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxwell%C5%AFv_d%C3%A9mon
V principu je to ale podobné jako s těmi vrátky pro rychlejší molekuly plynu (a není v tom nic démonického, spíš to cenzorské) : nějaká „vrátka vědomí“ propouštějí s větší ochotou směrem „k nám“ takové informace, které posilují námi již (pracně) zkonstruovaný nebo nasdílený výklad skutečnosti.
V tomto smyslu opravdu „sebe“záchovný boj podstupuje každé individuální sebe-vědomí. Většinou nám tato vrátka fungují až příliš dobře, což může být na škodu ochotě setkávat se s rozporností významů skutečnosti. Nedostatečná funkce však vede k chaotičtějšímu zpracovávání informací – lidé s tímto těžkým osudem opravdu někdy jsou v situaci, kterou jsem popsal asi příliš patetickými slovy (pod dojmem osudu VvG).
Ad „vnitřní démon“: nebezpečný je ten, o kterém (ještě) nevíme.
„Maxwellův démon“: ano, jak už mezitím napsal pan Nushart, jedná se vlastně o čistě fyzikální záležitost, o (druhý) zákon termodynamiky. (Ostatně Maxwell sám to označení „démon“ ještě nepoužil, takto poeticky to vylepšil až Kelvin. 😉 )
Já sám si vůbec nejsem jistý do jaké míry je tento pojem užíván ve společenskovědní teorii, já jsem se s ním setkal v knize Miroslava Veverky „Evoluce svým vlastním tvůrcem“. Jedním z autorových centrálních témat je problém entropie – a možnosti „negentropie“, tedy možnost organizovaných systémů působit proti tendenci, proti tlaku entropie. V každém případě jeho téze zní, že každý ucelený systém pracuje na principu tohoto „Maxwellova démona“ – to jest, nepouští do svých vnitřních struktur cizí elementy, protože jinak by podlehl vnitřnímu rozkladu. A toto analogicky platí i pro lidské vědomí. Neboť i to je takovýmto „uceleným systémem“, a i ono tedy nevyhnutelně brání svou celistvost, svou – systémovou, ideovou – integritu. K jakým důsledkům to vede když tento strážce vlastní identity a integrity zanedbá svou povinnost, je možno vidět právě na osudu tak či onak rozpadlých osobností.
V tomto smyslu je tedy tato cenzorská funkce tohoto „démona“ pro udržení vlastní psychické stability nezbytná, potřebná a zdravá; ale na straně druhé její odvrácenou stránkou je ideová jednodimenzionalita, zúžení, kdy vědomí se brání přijmout do sebe všechno, co je v rozporu s jeho vlastním ideovým nastavením.
Je to – nedá se nic dělat – opravdu velmi složité.
Samozřejmě, je možno říci, že je tu něco společné, co nás všechny prostupuje. Ale zásadní problém je ten, že toto „společné“ je velmi subtilní, nehmotné, v určité rovině jenom metafyzicko-transcendentální. Jenže my – jakožto reálně žijící jednotlivci – jsme vždy v prvé řadě involvováni, polapeni v reálném materiálním světě, my v prvé řadě musíme PRAKTICKY JEDNAT. A jednat můžeme prakticky vždy jenom cílově, tedy lineárně. Tato monodimenzionalita se ovšem nachází v zásadním rozporu s tím společným, které je ze své podstaty univerzální, komplexní, „holistické“.
V podstatě se tu zase jednou dostáváme k tomu problému, kteří už prvotní řečtí myslitelé určili jako vztah „Jednoho“ k „Mnohému“. To Jedno – to je to společné, to je univerzální základ veškerého Bytí, respektive je to Bytí samo. Ovšem – náš reálný svět neexistuje jinak, nežli jenom v podobě, ve formě „mnohého“, tedy jakožto ta či ona individualita. Která je ze své podstaty partikulární, tedy oddělená jak od onoho „Jednoho“, tak i ode všech individuálních existencí ostatních.
Vlastně celé dějiny evropského filozofického (i teologického) myšlení nejsou ničím jiným, nežli dějinami pokusů překonat tento protiklad mezi „Jedním“ a „Mnohým“. Nejcílenější pokus v tomto ohledu podnikl Hegel, se svou dialektikou „obecného“ a „jednotlivého“ (kterou opíral o křesťanskou triádu Trojjedinosti); nicméně jeho řešení – i pokud by bylo čistě teoreticky bezvadné – mělo nakonec právě jenom ryze metafyzicko-filozofický charakter.
Jenže jak řečeno, v tomto světě musí člověk v prvé řadě jednat; a v reálné, materiální rovině zůstaly zachovány (sociální) rozpory, které nebylo možno překlenout nějakou abstraktní metafyzikou. Právě proto se Marx pokusil tuto syntézu obecného (Jednoho) a individuálního (Mnohého) provést v oblasti praxe, svým modelem komunistické společnosti, kde všechna individua budou prodchnuta a spojena pospolitým duchem společného budování svobodné lidské společnosti.
Jenže jeho řešení (i když samo o sobě legitimní) bylo velice zjednodušené, a v této simplifikované podobě nemohlo fungovat.
Proto se pro nás staví znovu ten samý problém, ta samá otázka: jak spojit individuální s univerzálním
– 1. v rovině teoretické, ideové, názorové
– 2. v rovině čistě praktické, reálné, materiální.
Prohlížela jsem si s pětiletou vnučkou knížku Malý princ. Líbí se jí, že v ní jsou takové skládací a rozkládací obrázky. Při prohlížení můj zrak utkvěl na jedné větě o západu slunce. Už nevím, jak přesně ta věta zněla, ale asi nějak tak, že západy slunce sledují většinou smutní lidé. Hned jsem si přitom vzpomněla na smutného Gogha a jeho obraz Rozsévač při západu slunce.
Jestliže západy slunce vyvolávají smutek, tak se člověk ani nemůže divit, když se ve Zjevení svatého Jana píše, že v nebeském Jeruzalémě žádné slunce nebude, ale že světlem v něm bude sám Bůh a Beránek.
Omlouvám se za tuto tématiku, ale v diskusi na KD se teď vyskytuje, tak mi to nějak utkvělo v hlavě a spojilo se mi to s tímto.
Nebo naopak smutní lidé sledováním západu slunce intuitivně zkouší svůj smutek léčit? (proměnit)
Možná je to zrovna dobrý praktický příklad zasahování každého jednotlivě, přitom vzájemně srozumitelnou řečí skutečnosti.
Možná to tak je, že lidé tím intuitivně zkoušejí léčit svůj smutek. Myslíte „řeč skutečnosti“ jakožto řeč onoho „celku“, který „má schopnost dosáhnout každého z nás“, pane Nusharte?
Napadá mě, že podobně mohou smutní lidé intuitivně zkoušet léčit svůj smutek čtením Apokalypsy svatého Jana. I když toto není skutečnost, nýbrž proroctví.
Ano. A vzpomněl jsem si také na snad šimpanze sledující západ slunce – možná to tu někdy uváděl pan Poláček – fotografie nebo filmové záběry.
Vzpomněl jsem si, paní Hájková, jak jsem jednou u moře viděl schylovat se ke krásnému západu slunce. Zaskočil jsem proto zpátky do penzionu, jejž jsem právě opustil, pro fotoaparát. Byť jsem byl v okamžiku zpět, po slunci už nebylo na obloze ani památky a vlny ztratily lesk. Zůstal jsem na místě stát nemálo zkoprněle. Na chvíli jen málo platila poslední slova z románu: Však ono zase vyjde!
Ovšem, jsou také východy slunce. A jsou lidé, kteří vídají jeho první paprsky častěji než poslední. Někteří stoupají na hory, aby před svítáním byli na vrcholu a když zůstane jasno, vychutnají si zrod nového dne. Jsou přede mnou napřed.
K životu patří radost i smutek. Pravdou ovšem je, že se pohybujeme po Sunset Boulevardu, který je pro každého bez výjimky jednosměrkou.
Já jsem, pane Horáku, jednou chtěla (podobně či naopak) vyfotografovat východ slunce. Tedy spíše nádhernou oblohu s načervenalými oblaky těsně před východem slunce nebo v okamžiku, kdy se už sluneční kotouč vynořuje zpoza obzoru. A než jsem si přinesla foťák, slunce už se vyhouplo příliš vysoko a světla silně přibylo, takže už to nebylo tak krásné. V blízkosti obzoru je pohyb slunce velmi rychlý.
Máte pravdu. Náš život je jednosměrka (navíc časově ohraničená) a když se tento náš omezený pohyb v čase konfrontuje s cyklickým časem, nutně začneme počítat (roky, měsíce, východy a západy slunce…)
Přestože náš život je jednosměrka, neměli bychom se dívat výhradně jen směrem kupředu. Tuhle jeden křesťan v diskusi srovnal svůj pobyt na světě s jízdou autem. Musí se dívat stále jen dopředu, jinak by se mu ze světa udělalo špatně.
Ano, pane Nusharte, tu scénu jak dvě opice pozorují zapadající – velké africké – slunce, jsem tu kdysi vyprávěl já. Bylo to z líčení Jane Goodallové; a ona pak řekla, že od té doby už nikdy nedokázala hledět na opice jenom jako na zvířata. (Ovšem: ty dvě opice nejenomže hleděly fascinovaně na tuto – africky barvitou – scenérii, nýbrž ony se přitom ještě uchopily za ruce – a směrem k tomu zapadajícímu slunci se třikrát poklonily!!)
Tak mě ovšem napadá: že by si tyto opice pohledem na zapadající slunce také zkoušely léčit své pocity melancholie?… 😉
Co se pokusů týče zachytit atmosféru – ať už jakékoli – oblohy: ano, to bývá krajně obtížné. A je to nejenom tím že ten jedinečný okamžik velice rychle pomine; ale ono je to vůbec velice nesnadné ten jedinečný přírodní výjev zachytit na malý formát fotografie. To už člověk musí být opravdovým umělcem, a mít k tomu případně i odpovídající techniku.
V každém případě když jsem to zkoušel v mém mládí/dětství, s laciným fotoaparátem a ještě na obyčejný film, jsem byl výsledkem prakticky vždycky velmi zklamán.
Ještě je nutno něco připojit k onomu „Maxwellově démonu“, respektive Freudovu „cenzoru“, kteří chrání náš pocit vlastní (názorové) integrity tím, že od našeho vědomí odfiltrují to, co je v rozporu s jeho základním ideovým nastavením: tento stav či fakt pak ovšem zákonitě vede ke všem světonázorovým (ideologickým) válkám, zabíjení, inkvizici a tak dále. Žádná strana si nejenomže nechce připustit, ale vlastně vůbec ani nedokáže uvědomit, že i protistrana má svou část pravdy. Protože každý je uzavřen jenom do své vlastní pravdy, je pak svým způsobem „upřímně“ přesvědčen, že každý kdo tvrdí něco jiného, kdo zastává jiné ideje, že tak může činit jenom ze zlé vůle, na základě záměrného a zlovolného popírání pravdy.
A právě proto jsou tyto ideologické boje natolik nesmiřitelné: protože u odpůrce se automaticky předpokládá zlá vůle.
Tu epizodu s opicemi (nebo jinými zvířaty?) si také pamatuji, pane Poláčku. Tuším, že jste se o ní kdysi zmínil v diskusi na Referendu. Pan Štampach byl tenkrát nemálo dotčen, neboť si předtím zadal jakýsi pokyn k tomu, aby mu chodila na mail upozornění na nové diskusní příspěvky k onomu článku. A my jsme popravdě řečeno nediskutovali k tématu článku. On pak vstoupil do té diskuse, aby dal najevo, že náboženství zvířat je jaksi mimo téma.
Ovšem jestliže jsme zde uvažovali o tom, jakým způsobem (na základě něčeho společného) překonat tuto partikularitu pravd, tedy pro jedince A zprostředkovat pochopení, že i jedinec B má také svou legitimní pravdu – pak na straně druhé je nutno vidět i to, že každý z nich má nejen svou pravdu, ale zároveň i svou NEpravdu.
Tato nepravda vlastní pozice je dána právě tím, že se každý (každá monáda) uzavře jenom do sebe, jenom do své dílčí pravdy, a nechce nic vědět o pravdách jiných. Leibniz sám celý problém chtěl vyřešit vlastně smířlivě, s tím že každá monáda vnímá celý svět (tedy v zásadě celou pravdu), jenom pod svým vlastním úhlem pohledu. Ovšem Hegel se mu za to vysmíval, že ty jeho monády jsou „bez oken a bez dveří“, právě jenom uzavřené samy do sebe.
Něco takového bylo pro dialektika Hegela principiálně nepřijatelné; to je vlastně stav trvalé stagnace, kdy nedochází k žádnému vývoji, k žádnému progresu. Hegel – který tu plně navazuje na Hérakleita – proto žádá boj, střet protikladů, jako nezbytnou cenu za tento pokrok. Který může vzniknout pouze (dialektickou) syntézou oněch protikladů.
Ano, paní Hájková, na tuto epizodu si také vzpomínám. 🙂 Bylo to dost krátce poté, co jsem se připojil ke komunitě na DR.
Já jsem poté panu Štampachovi – na tento jeho výraz nelibosti – odpověděl (musím přiznat, že taktéž poněkud nerudně), že je ovšem dost podivuhodné, že se český religionista nijak nezajímá o otázky spojené s prapůvodními prameny náboženského cítění.
Protože právě o to se tehdy jednalo, už nevím přesně co všechno jsem tam (v tom původním komentáři) psal, ale zřejmě jsem v každém případě napsal něco právě v tom smyslu, jestli tato fascinace zapadajícím sluncem (respektive přírodními úkazy vůbec) nestojí v prvopočátku všeho náboženského cítění.
Určitě, paní Hájková. Mně se dělá hůř spíš, když se dívám dopředu, asi to neumím tím způsobem jako křesťan, jehož jste zmínila.
Čas je nejen dobrý ranhojič, ale také lakýrník. U někoho lakuje minulost narůžovo, u jiného načerno. U mě, doufám, světlou lazurou. Když se občas dívám na ČT3, dělám to sice kvůli mamince, leccos mám za koukatelné, koukatelnější než kdysi dávno. Říká se tomu nostalgie, ale není to pouze ona. Nejen programy, ale rovněž události dostaly vedle patiny i kontext, leckdy pochybné pokračování s privátními cíli, transparentní utilitárností, odvíjející se do cizích dálav a často zaručující odpudivé budoucí konsekvence. Až na mysli občas vytane mladého (přece) Halase Já se tam vrátím.
Normalizační režim jsem těžce nesnášel. Hned po listopadu 1989 jsem však byl proti zákazu KSČ a postupně v novém nasvícení leccos jinak a lépe pochopil. Nyní mohu říci, že co je odpustitelné, to jsem starému režimu odpustil. Přestože se mi takový vývoj zdá být přiměřený a přirozený, společnost se vyvíjí obráceně. Méně chápe, více odsuzuje a tropí si levný posměch. Mrzí, když se přidávají také osobnosti celkem ctihodné. Ještě horší ovšem je, když se takové nezmíní (a nejsou ani tázány) po spravedlnosti dnešního systému. Sociální slepá skvrna je vážná porucha vnímání, jež ústí i ve škody na morálce.
DVOJÍ ZDROJ SMYSLU
Ještě abych tedy konečně – na základě výchozího textu – zodpověděl v paralelní diskusi položené otázky pana Nusharta (Jiřího) ohledně toho, kde je vlastně možno hledat zdroje smyslu existence tohoto světa, a tedy i existence naší vlastní.
Vraťme se zpět k onomu „rozumnému ohni“ Hérakleita. Ovšem v té – poněkud střízlivěji a zdrženlivěji formulované – modifikaci kterou jsem zde koncipoval já. Tedy v tom smyslu, že tento „oheň“ (tedy v zásadě: kosmická energie) je nerozumný, dokud se nachází ve stavu chaosu; ale stává se nevyhnutelně „rozumným“, jakmile ze sebe zrodí strukturovaný svět. Neboť tento svět – právě tím že je strukturovaný – už nemůže existovat jinak nežli v rámci určitého řádu; a tento řád sám sice možná ještě není rozumem, ale nevyhnutelně k němu vede. Je tedy rozumem ve svém latentním směřování.
Z této skutečnosti pak vyplývají dva zcela klíčové závěry:
1. je zde skutečně objektivně přítomno něco, co zadává vyšší smysl světa, nežli jenom jeho čistě předmětnou existenci;
2. tento vyšší smysl bytí je tu ale napřed jenom latentní, jenom jako tendence, možnost, směřování; aby tento potenciál došel své aktuální realizace, k tomu je nutno ještě přidat aktivní počin individuálního vědomí, individuálního – myslícího – subjektu: tedy člověka.
Tento závěr v zásadě dost dobře odpovídá křesťanskému modelu, kdy svět (a tedy jeho smysl, jeho směřování) vytváří Bůh; ale člověk je povolán k tomu, aby toto Boží dílo spravoval v božích intencích; respektive aby ho dokonce sám dotvářel.
Ovšem: přece jenom je tu zároveň přítomen jeden zcela zásadní rozdíl. V onom křesťanském modelu totiž člověk nikdy nemůže být originálním zdrojem onoho vyššího smyslu; neboť jeho jediným zdrojem je sám Bůh.
Zatímco v tom zde mnou prezentovaném modelu je tomu přesně naopak: onen „rozumný oheň“ zadává jenom jakýsi všeobecný základ k přítomnosti vyššího smyslu všeho jsoucího; ale tento základ zůstane pouhou (nevyužitou) možností, pokud k němu nepřijde sám člověk, a tento potenciál neučiní aktuální realitou.
Jinak řečeno: v tomto (druhém) modelu existuje ne jeden, nýbrž dva zdroje smyslu: na jedné straně samo strukturované Bytí („rozumný oheň“), na straně druhé ale lidský subjekt, sám člověk se svým vlastním uvážením, se svým vlastním svobodným – kreativním – počinem.
„Nostalgie“ – pane Horáku, neviděl jste snad stejnojmenný film Andreje Tarkovského? Podle mého názoru to byl poslední skutečně silný film od tohoto tvůrce; to co pak natočil na Západě, to už byla jenom filmová křeč.
Nostalgie: ústřední postavou je intelektuál (je snadno možné v něm rozpoznat samotného A. T.), který stojí na pomezí dvou světů, světa sovětské totality na straně jedné, a světa západního na straně druhé. Co jsem na tomto Tarkovského postoji obzvláště ocenil: on si už tehdy plně dokázal uvědomit povrchnost západní společnosti. Právě z toho rezultovala niterná rozpolcenost hlavní postavy: tento intelektuál už nedokáže snášet diktát ideologie nad člověkem, a jmenovitě nad (svou) tvůrčí svobodou; ale na straně cítí, že tento (nesvobodný) svět se mnohem intenzivněji zabývá hlubokými otázkami smyslu života, nežli navenek svobodný, ale bezduchý Západ.
Toto dilema bylo svého času prakticky neřešitelné; a proto také film končí drasticky znázorněnou tragédií, sebeupálením (jiného) muže, který chtěl vyburcovat (západní) společnost k návratu k oněm existenciálním otázkám a hodnotám, ale k jejímu probuzení nenašel jiné prostředky, nežli právě tuto drastickou sebeoběť.
Ostatně nakonec zcela marnou; neboť zevlující tupohlavý dav si i z jeho smrti nakonec udělá jenom další zdroj svých exhibicionistických zábav.
Pane Poláčku, to by ovšem znamenalo, že člověk potřebuje i tu „trochu útlaku“, aby se začal zabývat vážnými životními otázkami. Když si zalistujeme ve Starém zákoně, copak to nebylo také tak? Neuvalil snad Hospodin na svůj lid čas od času nějaké to zajetí nepřítelem či otroctví, nenechal jim zbořit chrám, aby se vzpamatovali a zase začali hledat jeho samotného a nemysleli si, že už ho mají „zmáknutého“?
Ovšem dlužno říct, že by se něco takového mohlo říct i o druhé straně – tedy o těch, kteří byli v minulém režimu spokojeni (a právě proto tento musel zaniknout).
ČT3: tento program sám dost sleduji; za prvé – musím přiznat – jsem dost vyhraněným nostalgikem 😉 ; a za druhé tím chci jaksi „zalepit“ tu díru která vznikla v mém vztahu k českému prostředí v době mé emigrace. (Tedy v tom období kdy jsem neměl možnost sledovat česká média, s výjimkou novin.)
Přičemž: ano, je tomu tak, mnohé programy z tehdejších dob člověk dnes už vnímá značně jinak. Například svého času legendární seriál „Tajemství výchovy“ s Karlem Pechem (a jeho mladým přítelem Jiřím Belčevem) mě teď už ničím nezaujal; ale na straně druhé cestopisný seriál „Tajemství země Nippon“ má ještě i po všech těch létech svou kvalitu. – A i dnes se ze všech současných reportáží o Japonsku divák sotva co dozví o tom, na co svou pozornost soustředil právě Karel Pech: totiž na ty neuvěřitelné „králíkárny“ o výměře několika čtverečních metrů, v kterých žije naprostá většina obyvatel velkoměst. Totiž: v těch současných reportážích se třeba ukáží kóje na přenocování pro typického městského firemního zaměstnance, který prakticky celý svůj den tráví ve svém zaměstnání; ale Karel Pech ve svých reportážích ukazoval především svět mimo tyto moderní, bohaté, výstavní čtvrti; a tady náhle bylo vidět, že velké části tokijské aglomerace se jenom o málo liší od pověstných jihoamerických slumů. Nimbus o bohatém Japonsku tu pak rychle dostává velké trhliny.
Ale zpět k ČT3: je tedy celá řada pořadů, které si i po létech uchovávají svou kvalitu; ale mnohdy člověk musí jenom potřásat hlavou v úžase nad tím, jak naprosto plytké pořady někteří tvůrci vůbec dokázali (a zřejmě bez pocitu studu) vyprodukovat; a ještě hůře, jak i takovéto pořady dosáhly u diváctva mnohdy i velké popularity.
Jestli člověk potřebuje alespoň určitý útlak, aby začal alespoň trochu přemýšlet? – Paní Hájková, já mám čím dál tím narůstající pocit, že tomu tak doopravdy je. Že (průměrný) člověk se jinak k nějakému hlubšímu uvažování o světě a o sobě samém vůbec nedostane.
Toto přemýšlení, toto rozvažování je samozřejmě velmi obtížná záležitost; a většina lidí k němu skutečně musí být nějakým způsobem donucena, dotlačena.
Trochu pozitivním momentem na tom je: principiálně není bezpodmínečně nutné, aby tato motivace k zamyšlení byla jenom negativní. Tedy jenom prostřednictvím útlaku, drastických životních zážitků. V zásadě je možná i motivace pozitivní.
Například když si vezmeme staré velké kultury: třeba Atény byly – právě v dobách svého největšího kulturního rozkvětu – svobodné, nebyl zde tedy žádný útlak; a přesto zde kvetl lidských duch.
Ovšem – na straně druhé je ovšem zase možné se skepticky ptát, do jaké míry tato ochota myslet do hloubky byla skutečně obecně rozšířena; nejednalo-li se především o dílo určité skupiny mimořádně angažovaných jedinců. Vždyť aténští občané nakonec právě proto popravili Sokrata (a dost možná by totéž učinili i s Aristotelem, kdyby zavčas neodešel), že neustále rušil kruhy jejich pohodlných konvenčních názorů svým věčným šťouralstvím.
A také je nutno si uvědomit: Atény sice netrpěly útlakem vnitřním, politickým; ale to naprosto neznamená, že by se jejich občané mohli oddat nějaké pohodové, bezstarostné existenci: bylo zde trvalé ohrožení militantní Spartou, a bylo zde také nebezpečí ze strany Peršanů.
Ale přes to všechno stále ještě zbývá určitá naděje, že do budoucna pozitivní motivace převáží nad tou negativní, destruktivní.
Ovšem: to by chtělo nějaký nový „zlatý věk“.
A ještě něco k těm „nostalgickým“ pořadům z minulosti: zjistil jsem že na některé se už nedokážu dívat, i když jsou samy o sobě kvalitní.
Například nedávno opakovali svého času legendární seriál rozhovorů s Janem Werichem z roku osmašedesátého „Co tomu říkáte, pane Werich?“ A i když i po všech těch létech Werich stále ještě fascinuje bystrostí a hloubkou svých úvah (například už hned v prvním dílu naprosto precizně vystihl, jakým způsobem by svého konce mohl dojít obrodný proces), přesto jsem nedokázal sledovat více nežli první dva díly. Ani sám dobře nevím, proč. Snad právě proto, že dnes už je samozřejmě známo jak dopadly všechny tehdejší naděje na demokratický, humánní socialismus; a je někdy opravdu dost bolestné sledovat, jak intenzivně se tehdy lidé k těmto nadějím upínali.
Ono se lidem vůbec nedá věřit, pane Poláčku. Ani do nich vkládat nějaké naděje.
Za jakých společenských poměrů se nejlépe daří „uměnám“? Asi nebude velkým překvapením, když dospějeme k názoru, že krajnosti jejich rozvoji nepřejí. Že „inter arma silent musae“, se ví hodně dlouho. Druhá světová válka, myslím, starou zkušenost jen potvrdila. Netýkalo se to tehdy pouze veřejné sféry, což bychom očekávali, ani do šuplíku nebyly ukládány literární skvosty ve velkém. Na druhé straně, jak jsem o tom již psal, ani dobré bydlo nestimuluje pravé vydání se z tvůrčích sil. Na definitivní potvrzení si budeme sice muset ještě počkat, až nám čas poskytne patřičný odstup, ale zdá se, že v naší, jistě přelomové době roste leccos, většinou co je „na houby“, ale skutečné umění stále nějak postrádá, podobně jako podhoubí, co je mu k tvorbě plodnic potřeba. Průkazný materiál poskytuje architektura. Vzpomeňme, jak v z dnešního pohledu malé a chudé Praze zbudovali předkové za pouhou jednu generaci krásné a výstavné veřejné stavby. Národní divadlo, Operu, Národní muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum, Muzeum Hlavního města Prahy, Průmyslový palác, Petřínskou rozhlednu, kostely sv. Václava na Smíchově či sv. Ludmily na Vinohradech aj. Jak si proti poslednímu dvacetiletí 19. věku nyní v prvním dvacetiletí věku 21. stojíme my? Ani to před 13 lety požárem zničené křídlo Průmyslového paláce nebylo ještě obnoveno. Kde jsou nové krásné zahrady a parky, fontány, důstojné pomníky, sochy? Jak vypadají nová kina? (Podobně jako továrny a obchodní domy.) Je nějaký div, když tu jednotlivá dílka dopadají na hladinu doby jako drobný déšť, z jakého žádná vlna nikdy nevzejde?
Myslím si, že dívá-li se člověk na skutečné umění, musí cítit, že je pravdivé. Pokud ne, tak se ho nedotkne.
Ovšem kdo ví, jestli vůbec existuje nějaká pravda pro všechny.
DEFINICE KÝČE
Napřed k tomu „skutečnému umění“: zrovna včera jsem někde v internetu četl něco o českém historikovi umění V. V. Štěchovi (na jehož jedinečný styl vyprávění jsem tu nedávno upozorňoval). On byl nejen kunsthistorikem, ale také teoretikem umění. A v tomto článku byla zmínka, že on charakterizoval kýč jako „padělanou skutečnost“!! To je skutečně velmi zajímavá definice kýče.
Za normálních okolností je totiž krajně obtížné moci nějakým způsobem jednoznačně od sebe odlišit kýč od pravého umění. Ten kdo pro umění má vytříbený cit, ten tento rozdíl samozřejmě pozná naprosto bezpečně; ale za prvé je krajně obtížné (až skoro nemožné) o tomto rozdílu přesvědčit milovníka kýče; a za druhé je obtížné tento rozdíl určit i jen čistě teoreticky. Ovšem V. V. Štech tento kýč rozebíral ještě podrobněji – no vida, přece jenom se mi podařilo ten článek znovu najít. Ona pasáž pak celá zní takto:
„Za stále aktuální můžeme tak považovat poslední ze šestnácti esejů nazvanou tak jako celá kniha, Skutečnost umění. Stěžejním obsahem této poslední stati je Štechův výklad kýče. Chápe jej jako padělanou skutečnost. Příčinu jeho vzniku a takového rozptylu vidí v náhlých změnách společenského řádu, v posunech společenských tříd a vrstev. Pro kýč je typické předstírání citu_:“ Kýč předstírá vznešenost, hloubku, nadšení, city, čili simuluje zážitek. Nevyslovuje cit přímo, zamísí do smyslnosti sentimentalitu, do něhy roztomilost, do tvrdosti bodrosti. Přežene notu sladkosti, je nepřesný a nepravdivý „.“
Vraťme se k tomu vymezení kýče jako „padělané skutečnosti“. Totiž: sama skutečnost je samozřejmě jako taková vždy pravdivá. Jestliže tedy – v aktu stvoření kýče – dochází k jejímu „padělání“, pak to neznamená nic jiného nežli to, že my z této skutečnosti vytrháváme, užíváme, a do popředí stavíme jenom jednu její izolovanou část. A to sice tu část, která má budit dojem že je pravým obsahem, pravou hodnotou; ale tato pravá hodnota ve skutečnosti mizí.
Naprosto stejně jako u padělání peněz, dejme tomu zlatých mincí: navenek se budí dojem pravosti, ryzosti, hodnoty – ale vnitřek je falešný, nepravdivý, neskutečný.
„Do lidí se nedají vkládat naděje“ – paní Hájková, to je dáno dvěma věcmi, dvěma příčinami.
Na straně jedné je to právě to, co tu (znovu a znovu) diskutujeme: že každý člověk je „monádou“, uzavřenou jenom do sebe samé. V daném smyslu je (téměř) každý člověk jenom jednodimenzionální; a nelze od něj očekávat, vyzískat nic jiného a nic více, nežli co může poskytnou právě ta jedna dimenze, v které on uzavřel svůj životní horizont.
A za druhé: je to právě ta zmíněná kýčovitost. Protože ta se zdaleka neprojevuje jenom v umění, ale i v samotném životě. To je přesně ten stav, kdy se povrchnost vydává za pravost, za skutečný život. Velmi mnoho lidí žije jenom zcela povrchním způsobem, myslí jenom povrchně, a i jejich city jsou jenom ploché, povrchní. Velmi mnoho lidí je fakticky jenom chodícím kýčem.
„Inter arma silent musae“ – pane Horáku, jak se to vezme. Samozřejmě, že v zásadě toto konstatování platí; ale třeba takový Otto Dix velkou část svého díla namaloval přímo v zákopech první světové války. A nejen on; celá vlna expresionistického malířství jako by už dlouho předem intuitivně vytušila tento drastický rozpad usedlé měšťanské společnosti 19. století; na jejich obrazech jsou zachyceny pokřivené, cynické, odporné vizáže příslušníků „lepší společnosti“.
Ovšem zároveň musím říci: mně se ty Dixovy drastické výjevy s polozetlelými mrtvolami vojáků, s lebkami z jejichž očních důlků vylézají červi – tyto výjevy se mně nikdy příliš nezamlouvaly. A to ne pro jejich drastičnost; ale můj názor je že on zde byl až příliš přemožen touto propastí lidské existence, nežli aby pak dokázal nalézt nějaký opravdu přesvědčivý umělecký výraz. Jeho obrazy ze zákopů byly pak spíše jenom realistické, nežli skutečně umělecké.
Což by pak bylo ovšem potvrzením té téze, že až příliš silné (negativní) impulsy umění nakonec přece jenom neprospívají.
Ještě něco k té architektuře: ano, je to tak, že když se podíváme na starou zástavbu, tak prakticky všechno má svůj určitý půvab, styl; nebo přinejmenším neuráží zrak.
Zatímco výtvory „moderních“ architektů, to je většinou jenom buďto bezduché řemeslo, anebo naopak kýčovitý exhibicionismus. Architektonických výtvorů které by snesly alespoň trochu přísnější estetická měřítka je zoufale málo.
No, já si myslím, že se vždycky může zobrazovat (nebo vyjadřovat) jenom část skutečnosti. Nebo je snad (například) západ slunce celou skutečností?
City podle mého názoru nejsou přítomny v zobrazovaném objektu, nýbrž v samotném tvůrci. A v něm jsou takové city, jaké daný člověk má. Jestliže je dotyčný člověk sentimentální, tak maluje sentimentálně. Jestliže je patetický, tak maluje pateticky. Předstírání by bylo, kdyby v něm žádný sentiment a žádná patetičnost nebyly. Kdyby, dejme tomu, maloval pro nějaký chladný kalkul…
Je člověk, který je často smutný, a proto třeba pořád maluje západy slunce, jednodimenzionální?
Je zajímavé, pane Poláčku, jak se neustále zmiňujete o těch monádách. Já jsem o tom před několika dny přemýšlela. Možná že to, že každá monáda „vidí jen to své“, znamená, že má určitý charakter. Neboť charakter je prý soubor stálých vlastností člověka (z řeckého rydlo, styl), podle nichž se dá poznat, jak se daný jedinec zachová v té či oné situaci. Když člověk takové stálé, „vryté“ vlastnosti nemá, tak asi těžko dopředu poznáme, jak se kdy zachová. Takový člověk pak nemůže být monádou, která má charakteristické vidění světa. Možná se o něm dá dokonce říct, že je monádou bez jakéhokoliv charakteru. Nejsem si jistá, jestli to není ještě horší, než být jednodimenzionální monádou.
No ano, paní Hájková, i mně v minulých dnech projela hlavou myšlenka na to, jak se nám sem ty monády stále znovu vrací. 😉
Ovšem ono je to dáno čistě věcně, vlastním předmětem našich – stálých – úvah je tato partikularita, limitovanost pohledu, jednodimenzionalita lidského individua; a tady prostě Leibniz svými monádami pro úvahy tohoto druhu podává jedinečně názorný příměr. Který by se asi jen značně obtížně nahrazoval analogií nějakého jiného druhu.
A navíc tu přistupuje ještě ten moment, že já k tomu vždy mohu hned připojit Hegela, s jeho kritikou Leibnizova konceptu monád; a s jeho vlastním konceptem dialektické syntézy. Která se skutečně – v obecné rovině – jeví být tou jedinou cestou, jak onu omezenost monád pozitivně překonat.
Ale co se toho „vrytého charakteru“ týče, pak tady je nutno rozlišovat dvě různé věci.
Především: takto „vrytý“ soubor svých základních charakteristik má každý člověk. (Právě proto je tak krajně obtížné – například pro psychoterapeuty – dokázat nějak změnit, nově orientovat osobnost člověka.)
Ovšem – u některých je tento charakter pevný, stálý, vyhraněný; zatímco u jiných je zase tímto „vrytým charakterem“ jejich charakterová nestálost. Jinak řečeno, jejich konstantní charakteristikou je ambivalence, respektive nevypočitatelnost jejich postojů.
A dokonce – pokud tato nestálost je spojena s vypočítavostí – pak je dokonce zcela právem možno vyslovit větu, že „jejich stálým charakterem je jejich bezcharakternost“. V tom případě je ale nutno si uvědomit, že oním prvním „charakterem“ se myslí ten stálý, „vrytý“ soubor základních osobnostních vlastností, zatímco ten druhý „charakter“ (respektive bezcharakternost) tu má význam mravního úsudku.
Mimochodem: velice důkladný, velice precizní rozbor těchto základních osobnostních typů vypracoval před dvěma a půl tisíciletími už Aristoteles. A soudil bych, že jeho kategorizace těchto osobnostních typů by víceméně plně obstála i před novodobou psychologií. – Už na tom je vidět, jak skutečně hluboko „vryté“ jsou tyto osobnostní typy, jak konstantě se udržují po dlouhé časové periody. A dokonce bych věřil tomu, že ještě po mnoho tisíc let zpátky by tyto osobnostní typy byly také stále víceméně ty samé.
Jestli západ slunce může zobrazovat „celou skutečnost“ – to je zajímavá otázka, paní Hájková.
To mi připomnělo jak nám jednou na semináři náš (marxistický, ale to tu nehraje roli) docent na tabuli maloval grafické srovnání mezi filozofií a mezi uměním. A to sice právě jako ilustraci toho, jak se v obojím odráží celá skutečnost.
První obrázek vypadal asi takto: https://myloview.de/fototapete-muster-mit-dem-netz-gitter-nahtlose-vektor-hintergrund-abstrakte-nr-5E5F43F Jednalo se tedy o mřížkovitý vzorec.
Zatímco druhý obrázek měl tuto podobu: https://lehre.idh.uni-koeln.de/lehrveranstaltungen/sosem19/basissysteme-der-informationsverarbeitung-2-bsi-2/statistik/normalverteilung/ V tomto případě je znázorněna Gaussova zvonová křivka.
Jedná se o to: ten první obrazec graficky znázorňuje, jakým způsobem skutečnost světa (a ovšemže celou! skutečnost) odráží, zachycuje filozofie. Filozofie skutečnost zachycuje prostřednictvím precizních pojmů, které řadí do jasných logických souvislostí, řetězců. Skutečnost světa je tu tedy zachycována v jasném, přehledném řádu, do kterého lze kdykoli vstoupit, víceméně z jakékoli strany, když se dodrží daná pravidla logického myšlení.
Zatímco ten druhý obrázek, ten vyjadřuje specifický způsob, jakým skutečnost světa odráží umění. Umění se také – vposledku – vztahuje na celou skutečnost světa; ale ono jeho podstatu vyjadřuje prostřednictvím uměleckého gesta, které v daném okamžiku veškerou pozornost fokusuje jenom jedním jediným směrem. (To je ta vzpínající se, vzhůru směřující křivka.)
Toto umělecké gesto tedy na straně jedné skutečně aktuálně nezobrazuje celou skutečnost, nýbrž jenom jednu její část; ovšem tato jedna část zde zastupuje onen celek, neboť se pokouší uchopit, vyjádřit jeho podstatu. Která je ovšem jediná a společná, a může se tedy projevit principiálně v jakékoli jednotlivé součásti.
Ten západ slunce tedy – ano, bezprostředně vzato západ slunce je jenom západ slunce a není nic jiného, není dokonce ani východem slunce; ale přesto, pokud se prožije opravdu intenzivně, je i v něm možno prožít něco, co vytváří (jediný společný) základ lidské duše, lidského prožívání světa a místa člověka v něm.
Výše řečené pak dává i odpověď na otázku, jestli člověk který stále maluje jenom západy slunce, je „jednodimenzionální“.
Totiž: nějaká osobní limitovanost, respektive předmětná fixace v něm dozajista bude; ale v prvé řadě se jedná o to, že pokud on tímto skutečně poctivě, usilovně a intenzivně hledá onu skrytou podstatu světa, jeho tajemství, pak samozřejmě v žádném případě nelze hovořit o tom, že on sám by byl nějak duchovně či duchovně jednodimenzionální. Naopak: právě tento jeho intenzivní vztah k umění jasně svědčí o zralosti, o mnohostrannosti, mnohovrstevnatosti jeho duševního života.
Máte pravdu, pane Poláčku. Někdy se o člověku říká: ten nemá charakter a on zatím charakter má, jenže je to špatný charakter.
Je zajímavé, že lidský charakter, který není příliš dobrý či pevný, těžko může být nahrazen jiným charakterem. Ovšem i takový charakter může být do značné míry nikoliv snad změněn, ale aspoň proměněn Ježíšem – a to takovým způsobem, aby bylo využito to, co je v tom člověku, k tomu nejlepšímu možnému. Často se jako příklad uvádí apoštol Petr, který byl ne příliš charakterním člověkem a nakonec se stal apoštolem i mučedníkem pro Krista.
„Když si Ježíš vybírá dvanáct apoštolů, nevybírá si dvanáct světců, ale dvanáct hříšníků. Podívejme se například na svatého Petra. Byl to velmi namyšlený muž a vždycky chtěl být na prvním místě….Petr byl velmi ambiciózní. A byl zároveň tím, kdo Ježíše zapřel.“
„Petr je vrtkavý, jednou nadšený a pak zase bázlivý. Evangelia vyprávějí o jeho chybách bez přikrašlování, a přesto je povolán stát se hlavou apoštolů a toto pověření není nikdy vzato zpět. Bůh píše často i na křivých řádcích.“
https://www.pastorace.cz/aktuality/stolec-svateho-petra-222
Paní Hájková, v daném případě ovšem není nic řečeno o tom, že by se Petr – pod působením Božím – nějak zásadně změnil či napravil. Že „pověření nikdy nebylo vzato zpět“ – po smrti Ježíše zde už jaksi vůbec nebyl nikdo, kdo by tento akt revokace pověření mohl provést. Petr se stal hlavou církve prostě proto, že byl agilní a schopný organizátor. Zatímco Pavel šířil zvěst evangelií, tedy jejich ducha, Petr budoval církevní organizaci; a bylo pak jenom přirozené že se stal její hlavou.
Člověk, který zná své „vnitřní démony“ je přece jenom trochu jiný než ten, který je nezná.
Podobně člověk, který „ví, že nic neví“, se liší od toho, který neví, že nic neví.
Petrovi jistě prvenství už nikdo nevezme. Před časem jsem ale četla vyjádření Ivana Štampacha, který napsal, že by bylo hezké, kdyby ta (přísná) církev „petrovská“ byla už konečně vystřídána církví „janovskou“. Patrně měl na mysli takové Janovy výroky jako „Bůh je láska“, „Bůh je světlo“ apod. Prostě taková měkčí církev, víc mateřská.
Potom jsem též četla vyjádření Watchmana Nee, který řekl, že Petr byl zakladatel, kdežto Jan obnovitel, v době kdy už církev začala upadat. A že se potřeba té obnovy periodicky opakuje.
To by pak ovšem znamenalo, že se stejně tak periodicky obnovuje i potřeba zakladatelství. 😉 Tedy v tom smyslu jak jsem o tom psal, že Petr byl v prvé řadě schopný, agilní organizátor, on vytvořil pevné církevní struktury.
Přičemž – a tohle opakuji znovu a znovu – reálná síla křesťanství ani zdaleka nespočívá jenom v pouhé ideji, jenom v samotném „poselství lásky“; nýbrž přinejmenším stejně tak i v oné silné, pevné církevní organizaci, která křesťanskou víru dokázala prosadit a udržet. Kdyby zde bylo pouze ono „poselství lásky“, ale nestála za ním tato pevná církevní organizace, která toto poselství lidu obecnému – a to i prostřednictvím tvrdých sankcí – usadila do hlav, pak je velká otázka jaký by vůbec byl dějinný osud křesťanství. V každém případě se nedá očekávat, že by získalo takovou sílu, jako s touto církevní organizací.
————————-
Ostatně nejsem si vůbec jistý, do jaké míry je oprávněné evangelistu Jana nazývat „obnovitelem“. Evangelista Jan byl daleko spíše sám tvůrcem, který dal křesťanskému hnutí do značné míry zcela nový směr.
Malý doplněk: tu knihu o Sokratovi od Josefa a Miroslavy Tomanových jsem definitivně odložil. Zkoušel jsem ji ještě nějakou chvíli číst, pak už jsem jenom zběžně listoval stránkami – abych nakonec dospěl k závěru, že můj první dojem nebyl mylný. Alespoň podle mého cítění se jedná o typický stav, kdy ideový plán do pozadí zatlačuje spontánnost tvůrčí kreativity. Autoři se natolik usilovně snažili vykreslit výjimečnost osobnosti Sokrata, až z něj udělali neživotnou figuru, nepřesvědčivou ve svých jednáních. A to se ostatně netýká zdaleka jenom Sokrata samotného, ale prakticky všech ostatních jednajících osob.
Je tedy fakt, že já jsem nyní k románové tvorbě všeobecně mnohem kritičtější, nežli jsem byl dříve. Musel bych si pro srovnání přečíst nějaký román který se mi líbil dříve, abych si mohl porovnat, zda by i dnes obstál před mým skepticismem, anebo zda je „vina“ na mé straně, že se už nenechám bez dalšího strhnout proudem literárního vyprávění. Ale tuto možnost srovnání bohužel nemám, ty romány které se mi líbily dříve jsem zanechal v Praze. A v současné době se – z uvedených důvodů – do četby románů už téměř vůbec nepouštím, naposledy jsem před několika roky četl „Foucaltovo kyvadlo“ od Umberta Eca, ale to mi připadalo prakticky stejně tézovité, jednání osob stejně tak podřízené ideovému plánu autora, jako v případě Tomanových.
Tedy, určité srovnání mých nároků a kritérií na literární příběh jsem si mohl udělat právě ve včerejším dni.
Nejednalo se ovšem o román, nýbrž o televizní inscenaci, podle scénáře Oldřicha Daňka, pod názvem „Druhá první dáma“. Daněk tuto inscenaci také sám režíroval. Tuto inscenaci jsem viděl už kdysi dávno ještě v Praze; uvízla mi v paměti jako velmi kvalitní zážitek, jako velmi citlivá studie lidských vztahů. Proto když byl teď – v rámci současné „retro“-vlny na třetím programu České televize tento pořad reprízován, podíval jsem se na něj znovu. A do určité míry právě proto abych si ověřil, jestli se na něj ještě dnes dokážu dívat stejnýma očima, anebo mě teď už nechá chladným.
A v daném případě mohu potvrdit: toto televizní dílo si uchovalo nezměněnou kvalitu i po všech těch letech. Jak už řečeno jedná se o velmi citlivou sondu do mezilidských vztahů; přesněji řečeno do vztahů mezi mužem a ženou. Především Daniela Kolářová zde předvedla (v určité dvojroli) vynikající herecký výkon, s celou škálou niterných citových hnutí. Záměrně poněkud obhroublým způsobem jí přitom sekundoval její herecký partner Luděk Munzar.
Zásadní rozdíl oproti oběma výše zmíněným románům: jednání osob – přestože jsou stavěné vlastně do dost mimořádných situací – je tu prakticky vždy naprosto uvěřitelné, není na něm nic umělého, nic křečovitého. Lidské charaktery – a to nejen obou hlavních osob – jsou zde vystiženy s jedinečnou přesností. Třeba jenom ona nevlídná, neurvalá, obhroublá ženština z kanceláře (hrála ji Dana Medřická) – ano, to byl přesně ten lidský typ, na který člověk vždy znovu a znovu narážel v dobách reálného socialismu.
Václav Černý ve svých Pamětech éru raného socialismu v Československu nazval „klukovládou“ – na základě toho že se tu k moci, do příslušných funkcí drali mládežničtí svazáci. Kteří si pak z výšin těchto svých nových funkcí osobovali právo rozhodovat o lidech, podle svého vlastního uvážení. Já sám jsem si pak období normalizace pro sebe nazval „babovládou“ – právě proto že člověk vždycky někde, v nějakém úřadě či v nějaké funkci narazil na takovouto nerudnou, životem frustrovanou babiznu, která zjevně jediné své životní potěšení nacházela v tom, dotyčného žadatele o cokoli nechat pocítit svou frustraci a svou moc.
Zajímavá zpráva o moderním umění a názorech lidí v našem městě:
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/socha-s-udem-v-opave-poburovala-zakryli-ji-40382022#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=LWF7ycvOcCl-202112230802&dop_id=40382022&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Socha se mohla leckomu jevit jako kontroverzní, nicméně umístit sochu Ega před velké nákupní centrum je docela příhodné.