Žlutá chryzantéma. Hlubiny. Život na podzim.

Eva Hájková



ŽLUTÁ CHRYZANTÉMA


Padá listí do zahrádky

Rozkvétají listopadky

Pomalu a váhavě

rozsvěcují svatozář

v celé pozdní kráse

Slunce začíná svou tvář

skrývat před chladnoucí zemí

Místo rosy na trávě

jiskřivě či mlhavě

jinovatka zamrazí

Utrhnu si do vázy

kvítek žluté chryzantémy

Kousek slunce dopřeje mi

v dušičkovém čase



HLUBINY


Každý člověk

je zrníčkem vesmírného prachu

Každý člověk

je středem vesmíru

Každý člověk

nese v sobě celý vesmír

Kdo prozkoumá hlubiny vesmíru

kdo prozkoumá hlubiny člověka

rozprostřené či schoulené

mezi počátkem a koncem?



ŽIVOT NA PODZIM


Podzim už rozpouští slunce v mlze

Mrazivý vítr zavane z polí

Tma se prohlubuje

a rozpíná v čase

Život se stává křehčím

a stahuje se zvnějšku do nitra

jak míza do kořenů

Za dveřmi na závoru potichu skomírá

Možná se mu zdá sen

o košatější budoucnosti

88 komentářů u „Žlutá chryzantéma. Hlubiny. Život na podzim.“

  1. K básničce „Hlubiny“: ta mi velice připomněla song písničkářky Radůzy „Vše je jedním“: https://www.youtube.com/watch?v=oQlV-2ohYS4

    Vlastně je téměř zbytečné přidávat k tomu nějaký další komentář, v obou dílech, v obou textech je vyjádřena ta samá myšlenka, bytostná souvislost, souvztažnost jedince s celým vesmírem, s veškerým bytím.

    Já znovu musím vzpomenout Vítka Skočného, i toto by pro něj bylo asi potěšením, protože by to plně odpovídalo jeho přesvědčení o tom, že člověk je součástí vyšší, všezahrnující a všeprostupoující kosmické inteligence.

    Ovšem: tady je jeden zcela zásadní rozdíl. A ten je naprosto správně vystižen jak v písničce Radůzy, tak i v básničce paní Hájkové.

    V básničce „Hlubina“ se jedná o tento verš:

    „Každý člověk
    je středem vesmíru“

    Něco takového by ale pro mystika Vítka Skočného bylo prakticky herezí. On chce vidět jenom jedno jediné: naprosté rozpuštění vlastního „já“ v onom všeprostupujícím duchu respektive inteligenci. A nikdy nebylo možno ho přesvědčit, že tento vztah musí nutně platit i opačným směrem: že jestliže člověk (jakožto jednotlivec) je součástí jednoho vyššího celku a řádu, pak stejně tak na straně druhé platí, že tento celek nemůže existovat jinak, nežli prostřednictvím své individuace, prostřednictvím konkrétních svých dílů, individuí.

    V poměru k nezměrné poušti je jedno zrníčko písku ovšem zcela nezanedbatelné; ale zkuste zrušit zrnko písku jako takové – a rázem zmizí celá poušť. Jedna kapka se zcela ztratí v rozlehlém moři; ale když nebude žádných kapek, pak nebude ani žádného moře.

    A vůbec: tento náhled mystika Skočného sice na první pohled evokuje pocit tajemna; ale ve skutečnosti pravé mystérium vzniká právě jedině z tohoto neustálého napětí mezi součástí a celkem, mezi jednotlivcem a množstvím.

    Takže paní Hájková, za tuhle básničku v každém případě ode mě máte plné uznání. 🙂

  2. Já si myslím, pane Poláčku, že ten „svět“, o který vede Ježíš boj s mocnostmi zla, jak se o tom píše v Novém zákoně, je v našem nitru (či v naší duši).

  3. No ano, to docela jistě; ale i toto je právě boj mezi jednotlivým (individuálním) a mezi univerzalistickým. Právě proto jsou ty naše niterné boje tak těžké, protože tu bojuje našeho ego (zase už jsme u toho ega!) s tím, co druhá část naší mysli, našeho (ne)vědomí pociťuje jako přítomnost něčeho vyššího, nadindividuálního, ušlechtilejšího.

    Ježíš tu vystupuje jako reprezentant té univerzalistické složky – tedy té která je prostá všeho potenciálně omezeného, respektive přímo egoistického.

  4. Duchovní boj nedávno popsal papež František:
    „Právě duchovní boj je dalším významným učením z listu Galaťanům. Apoštol předkládá dva protipóly: na jedné straně „skutky těla“, na druhé straně „ovoce Ducha“. Co jsou skutky těla? Je to chování, které protiřečí Božímu Duchu. Apoštol je nazývá skutky těla nikoli kvůli tomu, že by v našem těle bylo něco chybného či špatného, naopak, všimli jsme si, nakolik mu záleží na realismu našeho lidského těla, které Ježíš nesl na kříž! Tělo je výrazem, který označuje člověka v jeho výlučně pozemském rozměru, uzavřenosti do sebe sama a do horizontálního života, který se řídí světskými pudy a zavírá dveře Duchu, jenž nás pozvedá a otevírá vůči Bohu a druhým. Tělo nám také připomíná, že vše stárne, pomíjí, trouchniví, zatímco Duch dává život. Pavel tedy vypočítává skutky těla, které se vztahují k sobeckému užívání sexuality, magickým úkonům, které jsou modloslužbou, a všemu tomu, co podrývá mezilidské vztahy, jako „sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví“ (srov. Gal 5,19-21). To vše je ovocem těla, veskrze lidského „nezdravého“ chování, protože lidství má své hodnoty, ovšem takového lidství je nemocné.

    Ovocem Ducha jsou naopak „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22), jak říká Pavel. Křesťané, kteří se ve křtu „oblékli v Krista“, jsou povoláni k takovémuto životu. Dobrým duchovním cvičením se kupříkladu může stát četba tohoto Pavlova seznamu a srovnání s vlastním chováním, abychom zjistili, zda se shodují, zda skutečně žijeme podle Ducha a přinášíme takové ovoce. Nese můj život ovoce lásky, radosti, pokoje, shovívavosti, vlídnosti, dobroty, věrnosti, tichosti, zdrženlivosti? Například, na prvních třech příčkách seznamu stojí láska, pokoj a radost – podle nich poznáme, jestli daného člověka obývá Duch. Pokud je člověk pokojný, radostný a milující, na základě těchto tří položek zjistíme, že je na něm patrné působení Ducha.“
    https://www.pastorace.cz/clanky/obrady-a-prikazani-namisto-boha

  5. Takovýto „duchovní boj“ mě ovšem opět upomíná na Platóna, na jeho členění lidské duše. Podle tohoto členění se lidská duše skládá ze tří částí: „břicha“, střední části se srdcem, a poté „hlavy“. Přičemž „břicho“ nás – ovšem – poutá k našim přízemním pudům a choutkám; zatímco hlava nás vede k ušlechtilým činnostem ducha, k filozofii a k věcem božským. (Srdce pak má úlohu emocí, které mohou sloužit jak břichu, tak i hlavě.)

    Vidíme tedy že základní dělení je naprosto stejné jako u Pavla; v obou případech se odehrává ten samý boj mezi tím, co je chápáno jako „přízemní“, člověka stahujícího k jeho nižším pudům, a mezi tím, co je chápáno jako pravé výšiny lidského ducha.

  6. Já jsem už od rána věděla, pane Poláčku, že přijdete s těmi třemi Platónovými dušemi. Ale budiž. Ta jeho nejnižší duše (+ část prostřední duše), která není nesmrtelná, může skutečně znamenat totéž, co u Pavla znamená „tělo“ (které je zároveň živou duší).
    Jenom u té nejvyšší Platónovy duše bych trochu váhala. Měl by jí snad odpovídat biblický výraz „lidský duch“. Ale v Bibli není atributem ducha především rozum, jako u Platóna. Navíc, lidský duch v křesťanství nutně potřebuje Krista, aby jím byl oživen. Kristus je totiž „duchem oživujícím“.

  7. Duch je v člověku to jediné, co může mít podíl na Božím životě, na Božím království.

  8. Vidíte, pane Nusharte, to by mě docela zajímalo, zda Kristus kromě těla přijal i lidského ducha, když se přece říká, že v něm byla plnost lidství i božství. Nebo zda měl jen toho svého (čili Božího) ducha v lidském těle. O tom se v Bibli nikde nepíše. Jen o tom, že to jeho tělo (s příslušnou duší) bylo bez hříchu.
    Pavel píše:
    „Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. (1 Kor 15,50)
    Ono je to celé takové nejasné.
    Člověk se prý podle hebrejské tradice skládá z těla, duše a ducha. https://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Duch-telo-duse.html
    Tresmontant píše, že duch je v člověku to, co je schopno komunikovat s Bohem: „Duch člověka, jeho pneuma, je to v něm, co je schopno setkání s Duchem Božím, to v člověku, co jako vyslanec v cizí zemi připravuje pobývání Božího Ducha a touží po něm, takže Boží Duch nepřichází jako cizí vetřelec. „Tento Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží: Ř 8,16 (Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.)
    Musím zopakovat, že je to skutečně nejasné. Nakonec, kdo ví, zda vůbec jsou ti duchové nějak oddělení nebo zda je prostě ve všech lidech jeden společný duch (ten Boží)?

  9. Omlouvám se, neměl jsem sem tu poznámku dávat…bylo by pro mne lépe o těchto věcech mlčet.

    Jan 3,5…“nenarodí-li se kdo z vody a Ducha… „

  10. Ano. Je to tak psáno. Ale myslím, že z toho nijak nevyplývá, že ten, kdo se z vody a Ducha nenarodil, musí být nutně špatný člověk. Jenom třeba nemá porozumění pro duchovní věci.
    Ježíš ale na jednom místě docela drsně naznačuje, že duch není jenom jeden a že se zlý člověk může také „narodit z ducha“ – z toho zlého: „Kdyby Abrahamův Bůh byl opravdu vaším otcem, milovali byste mne. V něm je můj původ. Nepřicházím sám od sebe, ale on mne k vám posílá. Proč nechápete, co říkám? Protože váš otec je ďábel a vy děláte, co vám našeptává. Jeho lži od počátku přinášejí smrt a nic jiného, protože v něm není ani trochu pravdy. Nemůže si pomoci, lhaní je jeho přirozenost. A je původcem každé lži.“ (Jan 8)
    Použila jsem překlad SNC: https://www.bibleserver.com/SNC/Jan8

  11. Je zajímavé, jak různé překlady evokují v čtenáři něco trochu jiného. Asi proto je třeba ke studiu přistupovat s určitým nadhledem. A nemyslet si: „Mně už je všechno jasné.“ (I takoví křesťané existují, ale je to správné?)
    Máte pravdu, pane Nusharte, že člověk má ponechat určitý prostor tajemství. A Bible se všemi svými rozpory nám ten prostor ponechává.

  12. DIALEKTIKA TĚLA A DUŠE

    „Je to celé takové nejasné“ – paní Hájková, tady je především nutno si položit otázku, jestli to tak nejasným nedělají jenom křesťanští teologové, v jejich křečovité snaze zamlžit a zatajit, že obsahově vzato křesťanství oproti platonismu nepřináší principiálně nic nového.

    Tresmontant nakonec sám naprosto jasně sděluje, o co se mu jedná: „ztrácí se smysl pro křesťanskou spiritualitu a její správné dimenze“ (…) „redukce křesťanství na manichejský moralismus je v dějinách herezí vždy spojena se ztrátou smyslu pro nadpřirozené“.

    Tresmontant úporně a svým způsobem až zoufale touží po dotykem s tímto „nadpřirozenem“; který v – intelektualistickém – platonismu samozřejmě není možno takto bezprostředně prožívat. Proto se snaží znovu a znovu dokazovat, že prý platónská dialektika těla a duše je nějaká principiálně zcela jiná, nežli ta křesťanská.

    Především Tresmontant stále znovu a znovu tancuje na údajné „dualitě“ těla a duše u Platóna, respektive vůbec v antickém myšlení. (Leckdy přitom zřejmě dost směšuje Platóna a Aristotela, ačkoliv oba vycházeli ze zcela protichůdných principů.)

    Budiž řečeno se vší jasností: u Platóna není tento „dualismus“ o nic větší nežli v křesťanství; a opačně, v křesťanství není tento dualismus o nic menší nežli u Platóna!

    Tresmontant to v úvodu svého článku sám popisuje naprosto jednoznačně: i v křesťanském pojetí naprosto jednoznačně tato dualita „těla“ a „ducha“ existuje. Člověk žijící jenom a pouze svým tělem je uzavřen vůči pochopení vyšší, duchovní (božské) dimenze existence. Ovšem: vzápětí Tresmontant tvrdí, že prý v křesťanství (respektive už v judaismu) je nicméně všechno stejného, božího charakteru, vše je oživeno božím dechem. – Ovšem: vzápětí sám popírá a vyvrací tento svůj argument, když poukazuje místa ve Starém zákoně, kde se jasně praví, že když tento boží duch (či boží dech) z lidského těla vystoupí, tak z tohoto zůstane jenom „prach“, tedy pouhá tělesná stránka. To pak logicky znamená jediné: tato tělesná stránka, tento (pouze) tělesný základ je tedy něčím principiálně zcela jiným, nežli onen „boží duch“! A v člověku je tedy vždy (dokud žije) přítomno obojí, je to ovšem ryze dialektický vztah: tedy stav rozdílu a zároveň spojitosti.

    Zopakujme si tedy ještě jednou: i podle samotného Tresmontanta (tedy podle křesťanského pojetí) v člověku existuje dualismus těla a duše/ducha, který je ale překonáván vzájemnou syntézou na základě všudypřítomného božského principu, božího ducha. A nyní se podívejme, jaký je tento vztah u Platóna.

    Tresmontant tedy znovu a znovu Platónovi předhazuje jeho údajnou naprostou, nezprostředkovatelnou dualitu těla a duše. Jistě; Platón napsal svá slova o tom, že „tělo je vězením“ pro duši. Ovšem: tak komplexního myslitele jako byl Platón opravdu nelze seriózně vykládat a hodnotit jenom na základě jedné jediné věty. I Platón musel – podle právě daného kontextu – zdůraznit, vyzdvihnout vždy ten či onen určitý aspekt dané věci. To samé nacházíme ostatně znovu a znovu i v Bibli, a i u samotného Ježíše. Právě z toho vznikají všechny ty známé protimluvy; v mnoha případech je to prostě tím, že Ježíš v určité situaci musí zdůraznit jeden aspekt, ale v jiné situaci zase aspekt zcela jiný.

    Tresmontant tedy tvrdí, že u Platóna je prý „tělo“ jenom něčím zcela špatným, nízkým, co nikdy nemůže mít nic společného se světem ušlechtilých idejí, se sférou pravého ducha. Tak si teď uveďme jednu pasáž z Platónovy „Ústavy“. Sokrates zde hovoří se svým protějškem právě o věcech velkých, ušlechtilých – a o věcech zdánlivě nízkých. A Sokrates zde říká: „Ty, milý Glaukóne, jsi ještě příliš mladý, nežli abys mohl pochopit, že neexistuje ani jedna jediná věc, ať napohled jakkoli nízká, která by ve skutečnosti neměla svou vlastní ideu.“ (!) A k tomu musíme připojit, že u Platóna „idea“ vždycky znamenala naprosto totéž, co „božská idea“. Jinak řečeno: Platón v této dialektické syntéze „těla a duše“ je ještě mnohem radikálnější nežli Tresmontant, i ty nejnižší, napohled nejšerednější věci jsou v jeho očích božského původu, božské podstaty. Jak by tedy Platón vůbec mohl totéž pak popírat pro lidské tělo!

    Takže: u Platóna existuje tento „dualismus“ těla a duše jenom v tom smyslu, že dokud je duše vázána jenom na potřeby a choutky těla, je pro ni mnohem těžší (či nemožné) vystoupat k výšinám ducha. Ale – opakuji znovu – nic jiného netvrdí ani křesťanství. Nicméně i pro Platóna je obojí na straně druhé součástí jednoho a téhož světa – světa božských idejí.

    Ostatně, vztah křesťanství k antickému pojetí tělesnosti je stejně velice svérázný: na straně jedné křesťanství antice předhazuje přílišnou tělesnost – aby jí vzápětí vytýkala přílišné pohrdání tělem!!

    Ale vraťme se zpátky k Platónovi; připomenu znovu jeho „Hostinu“. Tresmontant uvádí onu vzestupnou linii vývoje od pouhé fyzikální formy k formám nejvyšším, duchovním. Jenže: celá „Hostina“ je nakonec přesně o tom samém!! Jak už jsem svého času napsal, v Sokratově podání se jedná o celý řetězec transcendencí, kdy se vychází z nejpřirozenější, biologické formy (lásky), aby se celou kaskádou transcendencí dospělo až k nejvyšším sférám ducha a dobra. O nějaké nezprostředkovatelné, mechanické „dualitě“ tělesnosti a duševna tu nemůže být ani řeči; přesně naopak, to vše je jeden vnitřně provázaný proces dialektické syntézy.

    Ovšem: právě tady zřejmě tkví zásadní důvod, proč Tresmontant pociťuje přímo posedlost tak ostře se distancovat od platonismu. Podle všeho je mu (a křesťanství vůbec) tato cesta od těla k božským výšinám prostě a jednoduše příliš dlouhá.

    Opakuji ještě jednou: on chce mít v prvé řadě svůj bezprostřední, okamžitý, mystický, hluboce emocionální prožitek dotyku s božským principem. Takto bezprostřední prožitek platonismus – který velmi precizně analyzuje každý jeden krok této dialektické syntézy – samozřejmě nabídnout nemůže. A to přesto, že Platón sám měl velmi vyhraněný smysl pro mystické náhledy na skutečnost, a že on sám byl velmi religiózní. Ale v té sféře kde byl filozofem, tam samozřejmě tato mystická stránka bezprostředního kontaktu s duchovní sférou ustupovala nevyhnutelně do pozadí.

    Ještě jednou tedy: čistě obsahově křesťanství oproti platonismu nepřináší nic principiálně jiného či nového. Rozdíl je pouze v bezprostřednosti (či naopak zprostředkovanosti) prožitku dotyku s duchovní sférou. Právě proto Hegel (který sám vycházel jak z platonismu, tak z křesťanství) napsal, že jediný rozdíl mezi filozofií a náboženstvím je ten, že mají sice společný předmět (Absolutno), ale že filozofie se tohoto předmětu zmocňuje prostřednictvím precizního pojmu, zatímco náboženství prostřednictvím představy (Vorstellung).

  13. Ovšem Platón, pane Poláčku nemůže věřícímu člověku nabídnout následující:
    „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“
    SNC překládá:
    „Budu s vámi v jakékoliv životní situaci, a i kdyby vás těžkosti chtěly strhnout jako dravá řeka, dám vám sílu a podržím vás. Ochráním vás také před ohněm zkoušek, takže jejich plameny vás nepopálí. Vždyť jsem váš Hospodin a Bůh, svatý Panovník Izraele a váš zachránce.“

  14. Ještě jedna pasáž z Tresmontantova článku stojí za zmínku:

    „Co je člověku vlastní v evoluci života a čím se hluboce liší od zvířat — to je právě tento přechod z přirozeného do nadpřirozeného řádu, tento podíl na životě Stvořitele, který se mu nabízí a jehož prvotinou je duch. Podstatou člověka je být na přechodu a hluboce nevyvážen, pokud se vztahuje k čistě přirozenému základu.

    Přechod je překladem hebrejského pesach, Velikonoc. Člověk je bytost velikonoční, bytost přechodu.“

    „Člověk je bytost přechodu“ – to by bylo v zásadě zcela správné, pokud by se tento „přechod“ pojímal skutečně dialekticky. Totiž: oboustranně, obousměrně. Ve skutečnosti je ale v křesťanství všechno směřováno jenom jedním jediným směrem – totiž k božskému, k nadpřirozenému. A jen velmi málo tady pomůže stále opakovaná floskule o Ježíšovi, který prý ve své osobě spojil obě sféry, božskou i lidskou. I kdyby tak skutečně učinil – mohl by tak učinit jenom sám pro sebe, ale nikoli pro ostatní. V křesťanství „obyčejný“ člověk zůstává nakonec pouze pasivním účastníkem této syntézy.

    Fakticky je stav věcí takových, že pravá, plnohodnotná, dovršená syntéza těchto dvou sfér se nepodařila ani Platónovi, ani křesťanství, ani Hegelovi.

    Na skutečné řešení, na skutečnou syntézu si ještě musíme počkat, na další přelomový dějinný, kulturní i duchovní vývoj.

  15. No jistě, paní Hájková, to je přesně to samé o čem jsem psal, jsou věci které – intelektuální – platonismus člověku poskytnout nemůže, tento hluboký emocionální prožitek víry. Kdo touží po tom mít neustále nablízku svého božského ochránce, který za něj vyšlape všechny životní cesty a zbaví ho všech pochybností a všeho duchovního bloudění, ten samozřejmě svou spásu musí hledat ve víře. Platonismus – respektive filozofie vůbec – je jenom pro ty, kdo chtějí, kdo jsou připraveni sami ve své odpovědnosti hledat, kde je pravda života a světa. Víra dává odpovědi předem dané, které není zapotřebí namáhavě hledat, a o kterých není nutno (respektive vůbec přípustno) pochybovat.

  16. Vám se, pane Poláčku zdá, že já hledám málo? Bůh mi přece nezakazuje hledat.

  17. Paní Hájková, to mi připomíná jeden zážitek z filozofického semináře na mnichovské univerzitě. Vedoucím toho semináře byl přesvědčený marxista, a tedy taktéž přesvědčený materialista a ateista. Jednou tam (na začátku semestru) přišla také nějaká žena (ještě mladá, ale přece jen zjevně trochu starší než většina studentů), která v oněch počátečních obecných diskusích vyjevila, že je členkou německé protestantské církve.

    Už si nevzpomenu co bylo konkrétně tématem diskuse; ale v každém případě onen marxistický vedoucí semináře oproti oné křesťance argumentoval, že v rámci církve (respektive víry) je možnost diskusí a úvah předem limitovaná. A to sice právě závaznou náboženskou/teologickou doktrínou. Ona na to namítla, že on by byl asi překvapen tím, jak volné a neortodoxní jsou diskuse v protestantské církvi, jak nepředpojatě a kriticky se tam projednávají sporná témata. Na to on ale odpověděl, že „v každém případě samotné existence Boha ani u protestantů nikdy nemůže stát k dispozici“. Zkrátka, že i při největší – relativní – volnosti diskusí zde stojí nějaký středobod, o kterém není přípustné v žádném případě pochybovat. (Ovšem přitom si sám zřejmě neuvědomil, že naprosto to samé platí i v komunitě marxistické; jak jsem se – se svými kritickými názory – musel vždy znovu a znovu sám přesvědčit.)

    Zkrátka, ať se člověk podívá kamkoli, všude se nakonec znovu a znovu opakuje to samé: každý sice navenek prohlásí že „samozřejmě je možné o věcech diskutovat“; ale ve skutečnosti všude nakonec platí dodatek „ale jenom odsud až posud“. Všude je dáno nějaké základní, výchozí dogma, které jednou provždy určuje, co je správné a platné – a o čem není přípustno kriticky uvažovat.

  18. Všechno co existuje je nějak vymezeno, a když se ta hranice překročí, dojde ke změně daného stavu.
    Když se někdo ožení, pane Poláčku, pak sice může v duchu dál pochybovat, zda udělal správně, ale bude-li pochybovat příliš často a nahlas, i před svou manželkou, zaručeně to na jeho manželství bude mít negativní vliv.
    Jistě není nutné uzavírat vůbec nějaký sňatek. Člověk si může vystačit s nezávaznými známostmi. Podobně může stále hledat a u ničeho nevydržet. Ale pak nikdy nemůže poznat, co to manželství vlastně je.
    Dejme tomu, že věřící (v Boha) nemůže pochybovat o Boží existenci. Ale stále má možnost poznávat, kým Bůh vlastně je.

  19. Pane Poláčku, já si myslím, že každý věřící křesťan se se zpochybňováním boží existence setkal. Je dokonce pravděpodobné, aspoň u nás, že diskuse toho typu patřily k nejčastějším, které mu bylo vést. Přes takovou či onakou argumentaci křesťan pravděpodobně nepopíral, že existenci boží dokázat nemůže, že je předmětem jeho, možná nikoli skálopevné, víry.

    Není nelogické, když ve společnosti křesťanů nebývá stejná diskuse vedena, ani považována za účelnou. Oborová diskuse nemůže být bezbřehá, vždy stojí na nějakých předpokladech. Na setkání celkem libovolné, jakkoli otevřené komunity bude proto vnímáno spíše s pohoršením, jestliže bude ustavičně brána v potaz sám základ společenství, jeho relevance. V nějaké podobě se tomu staví na odpor straníci, ekonomové, ekologové, vědci i umělci. Nejinak ovšem každá větší nebo menší funkční jednotka. Vezměme si takovou rodinu na dovolené. Málokdo, zvlášť ten, co nese náklady cesty, či za její úspěch nejvíce zodpovídá, uvítá diskuse, že se mělo jet jinam, nebo vůbec nikam.

  20. Pane Horáku, to všechno je samozřejmě pravda – z dejme tomu pragmatického pohledu. V tomto smyslu opravdu není radno napínat luk nad případný bod zlomu.

    Jenže – je tady i druhá stránka věci. Zůstaňme třeba u toho příkladu s manželstvím; on není vůbec tak zcela nepřípadný. Ano, pro existenci konkrétního, už jednou uzavřeného manželského či partnerského svazku to dozajista není nikterak přínosné, když jeden z partnerů (případně oba) na tom druhém vidí stále nějaké nedostatky, a neustále se ohlíží po nějaké lepší alternativě.

    Na straně druhé ovšem samotný vstup do partnerského vztahu (a to nejen u lidí, ale víceméně v celé přírodě) je založen právě na touze dosáhnout dokonalosti. Tedy najít nejlepšího, nejvhodnějšího partnera. Právě na tom je založena celá evoluce. Jedině toto neustálé usilování o pokud možno nejdokonalejšího partnera je tím faktorem, který konec konců veškerý život udržuje v kondici, který eliminuje méně zdařilé genetické varianty.

    Viděl jsem svého času jednu přírodní dokumentaci o tom, jak si jeden poddruh indických tygrů hledá svého partnera pro páření. Byl to opravdu jenom jeden specifický poddruh; jako takový tedy nepříliš četný, a v důsledku lidského působení (to jest: lovu) zredukovaný opravdu na minimum. A především: všichni zbylí jedinci byli potomci jednoho jediného rodičovského páru, tedy všichni byli geneticky identičtí.

    Byla zde vidět scéna, kdy tygr-samec v džungli objevil potenciální partnerku. Vzhledem k tomu že u tygrů je samice ve stejné „váhové kategorii“ jako samec on byl ve svém vábení ovšem odkázán na její dobrovolnou spoluúčast. A právě tady došlo k zajímavému momentu: přestože tedy všichni její potenciální partneři byli geneticky identičtí, a tedy objektivně vůbec nebylo z čeho vybírat – ona si stejně vybírala! To jest: svého zájemce podrobila důkladnému zkoumání, nežli přivolila vstoupit s ním „do manželství“.

    Tím vším chci říci: ano, jsou situace kdy je možno (a nutno) být tolerantní; ale jsou situace kdy je nutno jít až na samý pokraj možného. Nebo přinejmenším o toto dosažení možného maxima usilovat.

    ————————-

    Dám ještě jiný příklad. Zrovna v tuto chvíli mám za sebou hodiny opravdu náročné a namáhavé činnosti. Ve své chystané sérii o Marxovi jsem dnes zpracovával téma „vykořisťování“. Na tomto Marxově institutu vykořisťování je zajímavá jedna věc: ono je možno ho pojmout naprosto jednoduše; anebo je ale také možno ho kriticky analyzovat až do jeho nejkrajnějších hlubin.

    Kdybych já se v životě spokojil s tou nabízející se jednoduchou formou, pak jsem si mohl ušetřit spousty zbytečných konfliktů; například to že mě svého času hned po prvním sezení vyloučili z jedné marxistické diskusní skupiny za to, že jsem měl tu opovážlivost vyjádřit několik kritických myšlenek na adresu Marxovy metody. A stejně tak už teď mohu s jistotou předpokládat, že další nevraživost sklidím na fóru strany Levice, pro kterou tuto sérii o Marxovi primárně chystám. Všechno by tedy bylo mnohem jednodušší, kdybych se – jako naprostá většina ostatních – spokojil s tím, jak se věci jeví, a kdybych se necítil být upsán povinnosti jít vždy až na samou dřeň věcí. Tedy – hledat jejich dokonalou, dokonale pravdivou podobu.

    Jistě, jak řečeno z hlediska dejme tomu „komunitní harmonie“ by bylo mnohem lepší a výhodnější, nehnat toto hledání pravdy až „na ostří nože“. Mohl tu například stále být ještě pan Krupička – kdybych já neustále nezpochybňoval jeho fundamentalistický výklad „třídního boje“. Mohl tu být stále pan Kalous – kdybych ho nedráždil mou soustavnou kritikou jeho plochého racionalismu a taktéž fundamentalistického ateismu (respektive spíše anti-teismu). Mohl tu být i Vítek Skočný, který by svou inteligencí dozajista hodnotně přispíval k úrovni našich diskusí – kdybych já stále nezpochybňoval jeho víru v to, že všechno dění na tomto světě řídí jakási tajemná „kosmická inteligence“.

    Ano, to všechno by bylo možné. Jenže: pro všechny takovéto uzavřené názorové skupiny existuje celá řada jiných diskusních fór a skupin. Jenže – pro mou osobu musím říci, že nejenže by takováto názorová uzavřenost pro mě osobně byla nepřijatelná; ale navíc by pro mě takováto ideová homogenita byla prostě nudná.

    Byl to ostatně svého času právě Vítek Skočný, který – to jsem měl ještě své vlastní diskusní fórum na jedné platformě, kde byla celá řada tématických diskusních skupin jiných, včetně těch esoterických a spirituálně-mystických – tak tedy Vítek Skočný který byl účastníkem i v oněch diskusních skupinách se spirituálně-mystickým zaměřením se jednou přiznal, že mu to vlastně už vůbec nic nového nedává. Prostě – uzavřená bublina, kde si všichni jenom navzájem přikyvují, v neustálém reprodukování společného a nijak kriticky nepřezkoumávaného přesvědčení.

    Pane Horáku, a to je vlastně všechno. Stále zůstávám u přesvědčení že tato naše diskusní skupina – jakkoli počtem nepatrná – má přece jenom ten exkluzivní rys, že v daném smyslu nikdy „není nudná“. Právě proto, že se tu srážejí protichůdné názory, ideje, myšlenky – a to se vší důsledností. Dost dobře si nedovedu představit, jaký smysl své existence by měly ještě tyto webové stránky, kdybychom i my si tu navzájem začali jenom přikyvovat; respektive kdybychom vzdali snahu jít až na dřeň věcí, a to třeba i za cenu názorových konfliktů.

    „Boj je otcem všeho,“ napsal Hérakleitos. Tyto boje – tyto názorové střety – jsou v tomto světě přítomné tak jako tak, právě ony vytvářejí jeho dynamiku; a spíše asi bude lepší si v nich udělat jasno, nežli se jim pokoušet jít z cesty.

    Ostatně: právě tato zcela poslední diskuse má pro mě ten přínos, že až tady jsem si v plné míře uvědomil, jak skutečně velmi podobné jsou si ve svých základních výpovědích křesťanství a platonismus. Nebýt toho že jsem byl přinucen vypořádat se kriticky s tvrzeními Tresmontanta, vůbec bych si to takto plně nedokázal uvědomit.

  21. „.. středobod o kterém neni přípustné pochybovat.. “
    Pokud by však marxismus byl pojímán jako jedna z (sociologických, ekonomických?) teorií, nikoli ve funkci potenciálně marketingového nástroje – jednotící ideologie, potřeboval by takovou autocenzuru? Myslím že vědec (i sociolog) nehledá v žádné teorii jistotu, přijímá a testuje ji jako nástroj dočasného zpřehlednění poznání, který se například může ukázat dobře použitelný, ale jen za určitých definovaných okolností.

    U marxismu mi osobně (ač jej znám jen zprostředkovaně a z nutnosti) připadá jako nosný a praxí dosud závažně nezpochybněný předpoklad o podstatném vlivu podoby aktuálně dominujících produkčních sil na podobu vztahů jak v produkční sféře, tak pak v celé společnosti. Zdá se mi, že „postmarxismy/kulturní m.“ tomuto předpokladu jakoby moc nedůvěřovaly…
    Naopak logiku „dogmatu“ o nutnosti dosahovat vyšších stupňů zespolečenštění produkce zrušením trhů, vyvlastněním produkčních prostředků a převedením rizik rozhodování o účelných investicích do nich na státní úředníky nechápu.
    Připadá mi i v rozporu s tím (pro mne) prvním předpokladem. Kdybychom jej vzali do důsledku, tak ke změně spol. – ekon. formace lze nejlépe přispívat technologicko – výzkumnou činností 🙂

  22. Heller to tak bral. Proto věřil v ten svůj kognitariát. V odborníky na IT a jiné vědecké obory.

  23. Problém je že nevíme kam, do jakého systému vztahů nás ty inovace a proměny technologií produkce, akumulace kontroly bohatství a moci dovedou a jak se tam komu bude líbit
    ;-(
    To však lidé nevěděli nikdy (kam je jejich nápady zavedou).

  24. Myslel si zkrátka, že kognitariát časem pochopí svou historickou úlohu a odpovědnost.

  25. Moc hezké… A skutečné – s tím rašícím pařezem 🙂

    „… Pochopí svou odpovědnost “ To ale nezní moc materialisticky. Odpovědnost je vztah, její pochopení a přijetí skoro už duchovní proces.. 😉

  26. Co se marxistické tématiky všeobecně týče, tady bych přece jenom raději odkázal na můj chystaný seriál „Marx a dnešek“. Většinu z těch témat která zde byla zmíněna tam rozbírám, celkem systematicky a do hloubky. Z toho důvodu se domnívám, že bude smysluplnější tyto záležitosti podrobněji diskutovat až při dané příležitosti, nežli teď tak trochu „střílet od boku“. S touto mou prací bych měl být už v dohledné době hotov; jak už jsem zmínil právě zpracovávám tématiku „vykořisťování“, pak bude následovat ještě kapitola o odcizení, a pak už by celé dílo mělo směřovat k (doufejme zdárnému) konci.

    Proto bych se teď věnoval jenom dvěma bodům které zmínil pan Nushart (ale i ty souvisejí s těmito mými pracemi nad Marxem).

    Za prvé otázka vztahu vědeckosti a doktrinářství: pane Nusharte, zrovna včera jsem – ve svých rešerších v marxistické literatuře – narazil na jednu pasáž, kde Engels v jednom dopise (Lafargovi) naprosto striktně trvá na tom, že marxistická teorii není žádnou „ideou“, nýbrž že je ryze vědeckou analýzou reálných ekonomických respektive ekonomicko-společenských procesů.

    A v poněkud jiné souvislosti – když jsem porovnával přínos ekonomických teorií Karla Marxe s dílem zakladatele vědecké politické ekonomie Adama Smithe – jsem na jedné straně musel ocenit jednoznačný (a skutečně přelomový) pokrok, který Marx v tomto oboru učinil; ale na straně druhé se mi stalo právě tady naprosto zřejmým, že i tak velký myslitel jakým byl nesporně Karel Marx (a právě proto že se jednalo o vědecké dílo!) nakonec učinil to co se děje v každém jiném vědeckém oboru, totiž poznání v této oblasti posunul o jeden stupeň dál, ale že toto poznání se nevyhnutelně musí dále vyvíjet. Už jenom proto že se vyvíjí i sama socioekonomická skutečnost.

    Pro mě je právě tato aktuální kapitola o „vykořisťování“ natolik obtížná, protože tady musím jít právě ještě až za Marxe; tedy za výsledky, za nálezy ke kterým se propracoval on. Přitom: on opravdu všechno viděl vlastně naprosto správně. Z určitého úhlu pohledu je to všechno naprosto logické, přesvědčivé, zdánlivě nevývratné.

    A je opravdu zapotřebí veliké důslednosti, aby se odhalily napohled zcela neznatelné nesrovnalosti v celém jeho argumentačním řetězci. Jak řečeno nechci to v tuto chvíli rozebírat dále; ale v zásadě se jedná o to že Marx od Adama Smithe celou věc překlopil na stranu zcela opačnou. Což byl sice krok zcela legitimní a nutný; ale tím se celá záležitost (vztah dělník – kapitalista) zase až příliš dalece vysunula ze své přirozené osy.

    A ještě jednu věc je k tomu nutno připojit (což ovšem úzce souvisí s právě řečeným). Vraťme se k tvrzení B. Engelse, že Marxovy ekonomické teorie jsou čistě vědecké; že kdyby v nich byla nějaká „idea“ (jak tvrdil právě Lafarge), tak že už by to nebyla striktní věda, nýbrž že by v tom byla obsažena už určitá předpojatost.

    Jenže – Marx právě zcela jednoznačně předpojatý byl!! On své ekonomické studie nikdy neprováděl s nezaujatým pohledem standardního vědce-ekonoma; nýbrž on byl od samotného počátku veden – a motivován – snahou dokázat, že dělník je svým zaměstnavatelem-kapitalistou vykořisťován! Tady Engels zcela jednoznačně tvrdí něco, co v žádném případě neodpovídá skutečnosti. A byla to právě tato ideová předpojatost Marxe, která ho vedla k tomu že daný předmět postihl jenom z jedné jediné strany, z jednoho jediného úhlu pohledu.

    Totiž – a i to je nutno připojit – ona tato ideová předpojatost má ovšem také svá pozitiva. Na straně druhé to totiž byla právě tato velice intenzivní motivace, která Marxovi vůbec dodala dostatečné množství energie k tomu, aby své klíčové dílo – Kapitál – vůbec dohotovil. Je to velice málo známou skutečností (a za minulého režimu samozřejmě vůbec nepřicházelo v úvahu aby se o něčem takovém hovořilo), že Marx – který jak známo trpěl bipolární poruchou – už během psaní prvního dílu Kapitálu byl postižen těžkou tvůrčí krizí; a byl to jenom jeho přítel a souputník Engels, který ho vysloveně „dotlačil“ k tomu, aby toto stěžejní dílo dohotovil až do konce. Prý pak Marx dokončený rukopis odevzdal Engelsovi se slovy: „No tak tady to máš, a dělej si s tím co chceš!“ Za těchto okolností se tedy dá očekávat, že kdyby Marx nebyl poháněn svou motivací dokázat vykořisťování dělnické třídy ze stranu kapitálu, že by vůbec neměl energii své dílo snad vůbec ani započít.

    To je jedna věc; ale ještě mnohem důležitější je, že právě tato ideová zaujatost Marxovi umožnila podívat se na danou problematiku zcela jiným způsobem, nežli nezaujatý ekonom Adam Smith. A i naprostá většina dnešních ekonomů stále není schopna vidět, chápat to, co odhalil Karel Marx. Některé věci (a to neplatí zdaleka jenom v oblasti ekonomie) jsou standardnímu pohledu natolik skryté, že až jenom díky této zaujatosti (a jednostranném pohledu) je možno je odhalit, spatřit.

    V každém případě: Marx opravdu nebyl ideově nezaujatý; a to je na celé věci zcela neklamně vidět. Totiž: jak už jsem napsal, svým způsobem Marx napsal respektive analyzoval všechno správně, korektně. Jenomže: jakým způsobem daná fakta, dané vztahy vykládat, ve vztahu k člověku – tak to už záleží jenom na úhlu pohledu. Určité skutečnosti se dají vykládat jedním, ale i zcela opačným způsobem. Tady neexistuje žádný ekonomický výpočet či vzorec, který by zcela jednoznačně a definitivně mohl rozhodnout: je to takto a ne jinak.

    A právě z toho důvodu – vraťme se k původnímu tématu – právě proto se marxistické učení muselo nakonec stát doktrínou. Právě proto zde byla vždy přítomna ta vysoká míra nedůtklivosti (mírně řečeno), s kterou se zakazovaly (nebo přinejmenším odmítaly) alternativní pohledy a výklady.

    Já musím znovu zmínit našeho někdejšího marxistického docenta na mnichovské univerzitě: on to byl na jedné straně velmi liberální člověk, na jeho seminářích bylo možno diskutovat víceméně o všem; ale na straně druhé zcela viditelně upadal do nemalého vnitřního rozčilení, když začal cítit že se jeho marxistické vyznání – pod tlakem kritických otázek – začíná povážlivě otřásat. A on měl v takových chvílích jednu ustálenou metodu: když viděl že sám nemá k dispozici dostatek přesvědčivých argumentů, kterými by mohl tento útok kritických otázek odvrátit, pak na to vždy řekl: „No dobře, to je opravdu zajímavé, uchovejme si tuto věc v hlavě – někdy později se k tomu vrátíme!“ A tím byla v tu chvíli celá diskuse prakticky ukončena; a je samozřejmé, že on sám se k danému tématu už nikdy nevrátil.

    Ještě jednou tedy shrnutí: marxismus nikdy nebyl jenom čirou, neutrální, objektivistickou vědou; byl vždy zároveň doktrínou, která byla fixovaná jenom na jeden zcela specifický výklad socioekonomické skutečnosti. A tato doktrína nikdy nebyla natolik „pevná v kramflecích“, aby se mohla jenom cestou čirých argumentů prosadit proti svým kritikům.

  27. Co se té otázky – doktrinálního – zespolečenštění týče, pak tuto otázku jsem rozebíral zrovna v předchozí kapitole mé chystané série o Marxovi; takže v tomto ohledu opět odkazuji až na její zveřejnění.

    A „postmarxismus“ – záleží co tím máme konkrétně na mysli, je nutno do jisté míry rozlišovat „postmarxismus“, „neomarxismus“ a dejme tomu „kulturní marxismus“.

    Striktně vzato „postmarxismus“ a „neomarxismus“ se snaží o jakousi syntézu Marxe s moderní psychologií; především postmarxismus spojuje Marxovy analýzy socioekonomických procesů s Freudem.

    Na straně druhé pojem „neomarxismus“ je používán také v obecném smyslu, tady znamená víceméně totéž jako „kulturní marxismus“. Tedy ve známé podobě jako ochrana (genderových apod.) menšin. Toto má ovšem s pravým marxismem už jen velice málo společného; je to daleko spíše úhyb z nouze dřívějších vyznavačů marxismu, kteří se po zhroucení socialistického tábora snaží pro kritiku kapitalistické společnosti najít nová pole působnosti. Zkrátka, útlak ekonomický se přesouvá do oblasti útlaku těch či oněch menšin.

  28. Panu Nushartovi
    Odpovědnost je vztah, ale podle všeho ji mají i některá zvířata (aspoň ta, která pečují o mláďata), i když u nich je ta odpovědnost založena pravděpodobně na pudovém či instinktivním základě. U lidí existuje také, ale může být narušena.
    Vyšší formy odpovědnosti jsou asi složitější. Zřejmě musí jít přes nějakou duchovní autoritu.

  29. Ano, myslel jsem ten vztah odpovědnosti u příslušníka „kognitariátu“… asi trochu analogicky Vámi v kázání zmíněné odpovědnosti proroků.

  30. Pan Poláček píše o marxismu:
    „A tato doktrína nikdy nebyla natolik „pevná v kramflecích“, aby se mohla jenom cestou čirých argumentů prosadit proti svým kritikům.“
    Žádná doktrína, která ke své realizaci potřebuje, aby lidé změnili své myšlení a chování, nikdy nebude dost pevná v kramflecích. K takové změně totiž čiré argumenty nestačí.

  31. Kvantová mechanika, Newtonovy pohybové zákony… To nebyly doktríny, pouhé omezené pokusy popsat z nějakého pohledu skutečnost. Přesto myslím není pochyb, že zásadním způsobem změnily naše myšlení a chování (v duchu Marxova předpokladu o vlivu technologií na vztahy ve společnostech?) … Tím neříkám že k lepšímu a vůbec ne vědomě či cíleně. Prostě jen „vykolíkovaly jinak terén“.

  32. Paní Hájková, tady se ovšem nejednalo o potenciál marxismu měnit lidské chování; nýbrž prostě a jednoduše o schopnost v čistě teoretické rovině obstát před kritickými argumenty. Právě proto že marxismus – se svým jednostranným výkladem skutečnosti – znovu a znovu narážel na vlastní neschopnost prosadit se cestou logicky a věcně nevývratných argumentů, se musel proměnit v doktrínu, která určitý způsob kritického přezkoumání a priori vyloučila.

  33. Ovšem jestli kvantová mechanika a Newtonovy pohybové zákony „nebyly doktríny“?… To není tak docela jednoduché.

    Například jak známo (alespoň podle jednoho svědectví) Einstein odmítl uznat nálezy kvantové mechaniky, protože prý „Bůh neháže v kostky“. Ani tento vynikající vědec tedy v daném případě nebyl ke svému závěru veden důvody ryze vědeckými, nýbrž daleko spíše motivacemi ryze doktrinálními.

    A Newton? – I u něj platí, že on do svého kosmologického systému musel nakonec zabudovat působnost Boha; protože bez této působnosti by se jeho ryze vědecky fundovaný systém prostě rozpadl.

    Zkrátka, někdy je i v čistě vědeckém světě jen velice obtížně možno rozlišit, co je (ještě) argumentem vědeckým, a co je ve skutečnosti dané působením té či oné doktríny.

    A skoro by se spíš naopak dalo soudit, že právě ve vědeckém světě – především na přední linii výzkumu, když ještě není k dispozici dostatek jednoznačných dat – se spolu znovu a znovu srážejí protichůdná výkladová schémata, tedy doktríny. Připomeňme si například prakticky všechno, co nějak souvisí s evolucí – tady je vždy možnost zcela protichůdných výkladů ohledně její podstaty a jejího směřování. A i tady stojí celé ideové tábory v nesmiřitelných pozicích proti sobě.

  34. Co se pak působení takovýchto vědeckých objevů a modelů na stav společnosti týče, ve smyslu marxistického výkladu: i tady je celá věc poněkud složitější.

    Na jedné straně samozřejmě určitý vliv tu je (například bez Einsteinovy teorie relativity by prý vůbec nebylo možno zkonstruovat mobilní telefony, které se pro mnoho lidí dnes staly „životně nepostradatelnou“ součástí jejich existence).

    Ovšem podstata marxismu leží někde jinde, tady se jedná o to, do jaké míry se technologicko-produkční pokrok projeví na základním charakteru života celé společnosti, především na jejím třídním protikladu.

    Tady pak otázka stojí: změnila moderní technika nějakým zásadním způsobem fungování kapitalismu? Změnila nějakým zásadním způsobem jeho třídní charakter?

    A tady už odpovědi na takovéto otázky nejsou nikterak jednoduché, nijak jednoznačné. Na straně jedné je nepochybné, že v důsledku nových technologií prakticky zmizela Marxova původní dělnická třída. A bezpochyby zmizel (to jest: dramaticky se zmírnil) třídní konflikt v jeho dřívější ostrosti a jednoznačnosti.

    Ale: zmizel už jenom tímto technickým pokrokem třídní protiklad jako takový? Nebo se jenom přesunul do jiné sféry, jak tvrdí zastánci teorie kognitariátu?

    To jsou opět otázky, na které se jen velice obtížně hledá nějaká jednoznačná odpověď. Zčásti mohu opět odkázat na mou chystanou práci o Marxovi, budu se tam zabývat i některými z těchto témat. Ale – v každém případě skutečně platí, jsou to velice složité otázky, a vyžaduje velice mnoho úsilí si je nějakým způsobem uspořádat.

  35. „Včera jsem zase napsala kázání pro Jednotu bratrskou. Ale kdo ví, zda se tam vůbec bude číst. Publikovat ho na tomto webu, to by už asi bylo příliš.“ – Paní Hájková, nejde o to že se jedná o kázání, tedy o záležitost náboženskou. – Opakuji znovu Hegelovo konstatování, s kterým se plně ztotožňuji: jak náboženství, tak i filozofie (a umění) mají společný předmět. Rozdíl mezi těmito třemi způsoby lidského zkoumání skutečnosti je ten, že každý z nich na ni nahlíží svým vlastním, specifickým pohledem. V tomto smyslu tedy existují styčné body mezi filozofií a náboženstvím, a náboženství – to jsem nikdy nepopíral – má v určitých ohledech tímto svým specifickým způsobem podání naprosto zjevné výhody oproti (nevyhnutelně suchopárné) filozofii. V tomto ohledu tedy nejsou žádné překážky pro to, aby na tomto webu byly otiskovány i texty s náboženskou tématikou. (Jako se už v minulosti ostatně opakovaně stalo.)

    Ovšem – v daném případě vidím problém v tom, že tento Vámi vyprávěný příběh víceméně postrádá zápletku. A tedy i katarzi. Nenacházím tu nějakou výzvu pro hlubší zamyšlení. (Což právě je základním účelem a smyslem tohoto webu.) Fakticky je tu vyslovena jenom jakási obecná naděje na působnost Boha v tomto světě; ale to je opravdu téma jenom pro kázání, pro upevnění společně sdílené víry v dané křesťanské komunitě.

    Ten Vámi použitý příměr s pařezem po poraženém stromu, ze kterého vyraší na jaře nové výhonky, ten mi připomněl jednu svého času proslulou kresbu z doby po rozbití reformního Pražského jara. A po obsazení země cizími vojsky. Tato kresba – tehdy, v čase normalizace, mohla ovšem kolovat jenom anonymně, až později se ukázalo že jejím autorem byl kreslíř Karel Steigerwald – tak tato kresba znázorňovala přesně to samé: poražený strom, pahýl pařezu – ze kterého ale raší nová ratolest naděje.

    Ovšem: takto významuplný mohl být tento výjev jenom v dobách národní tragédie, ve chvíli obsazení vlastní země cizí mocí, kdy budoucnost národa byla krajně nejistá. To samé platí ovšem i pro židovský národ v dobách jeho utrpení, v dobách cizí nadvlády. Kdy tedy bylo nutno upínat se k naději, že přese všechno budoucnost přinese zvrat, že se znovu podaří obnovit národní svébytnost.

    Ale takto dramatickou situaci dnes skutečně neprožíváme; to co dusí a zatěžuje naší současnou existenci, to má zcela jiné příčiny, a je tedy nutno hledat i zcela jiné cesty řešení. Staré naděje židovského národa, že jeho Bůh ho jednou zase všecek přivede dohromady, do bájných krajin Palestiny, nám v naší současné situaci asi sotva může poskytnout nějaký reálný základ pro řešení našich současných společenských a existenciálních problémů.

  36. No jo. On ten příběh asi může pochopit jenom ten, kdo si myslí, že nějakou obnovu potřebuje.
    Člověk to nemusí vztahovat hned na celý národ (a čekat, že někdo bude shromážděn), ale třeba jen na sebe. Vždyť v troskách nemusí být jenom Jeruzalém.

  37. Společenské vědy nejsou vědy exaktní… Zatímco třeba úniková rychlost rakety ze Země se dá přesně spočítat, pro společenskou revoluci dostatečná výbušná situace nikoli. Dokonce i v přírodních vědách (v mikrosvětě) může sám fakt měření ovlivnit přesnost dosažitelných výsledků. Co je to však proti dopadu zveřejnění třeba právě teorie Karla Marxe na budoucnost. Postup jeho stoupenců byl v praxi (a zřejmě v souladu s Marxovým přesvědčením) kritériem rozhodujícím o její platnosti.

    Samozřejmě, že se v tomhle skrývá „čertovo kopýtko“. Nikdy nezjistíme, nakolik by byl vývoj světa jiný, kdyby Marxova teorie nebyla publikována, nýbrž odtajněna (v souladu s takovým přáním autora) řekněme po sto letech…

    Možná bude užitečné srovnat Marxovu teorii s teorií Darwinovou. Předmět (posléze hlavního) Darwinova zájmu se nakonec také nemálo vzdaluje exaktní přírodovědě. Rozdíl je ovšem v nemožnosti ovlivnit předmět zkoumání.

    Charles Darwin nebyl svým společenským postavením ani povahou nadějným adeptem na (svého druhu) revolucionáře. K této roli jej přivedly oddanost a poctivost vůči vědě (daná i rodinným zázemím) a ohromná zvídavost (pro jejíž rozvoj byla rozhodující časnost jeho cesty kolem světa). Darwin, jak známo, s vydáním svého stěžejního díla dlouho otálel. Na tomto faktu se podílela nejen jeho náročnost ohledně shromážděných důkazů a indicií. Přidávaly se i jeho ohledy společenské, na víru a rodinu. Publikaci díla (v autorově padesátce) urychlilo až napsání práce obdobného vyznění (od A. R. Wallace).

    O necelou dekádu mladší Marx vydal v revolučním roce 1848 (ve svých třiceti letech) Komunistický manifest. O nějaké váhavosti, co se týče specifického „coming outu“, v jeho případě hovořit nelze. Skoro v padesáti vydává také Marx svůj chef d’oeuvre, Kapitál.

    Darwinova teorie, zabývající se přírodními vědami, byla snad i z tohoto důvodu přijata větší částí společnosti, než teorie Marxova. Dlouho však další pokrok a definitivní potvrzení nepřicházely. Charakteristicky až v 60. letech 20. století, v souvislostí s novými experimenty a směrem označeným jako sociobiologie.

    Marxova teorie byla přijata těmi, kteří potřebovali naději a recept na změnu světa. Zpočátku, tedy v době dohlednutelné , vývoj očekávání potvrzoval. Svět se však přesto nezdál spět k brzké revoluci. To však změnila světová válka a Marx byl v důsledku toho za génia (nebo ďábla). Další vývoj sice neodpovídal teorii zdaleka plně, byl však natolik bezprecedentní, že neocenit schopnost Marxovy teorie svět předvídat (nebo ovlivnit) dělalo dojem natvrdlostí. Však také množství intelektuálů, kteří se stali marxisty, časem ohromně narostlo. V 70. a zvláště 80. letech, tak plodných pro darwinismus, však dochází k postupné, nicméně rozhodující změně: marxismus ztrácí přesvědčivost a směrodatnost. Součástí a hlavně katalyzátorem událostí je ekonomický a mocenský neúspěch režimů, budovaných jako marxistické, resp. socialistické.

    Nyní tedy probíhá inventura toho, co je z Marxe platné a co již ne. Předvídat na základě již přes 150 let staré teorie konkrétní podobu vývoje společnosti nelze. Staré kouzlo osudovosti vyvanulo. Z této jisté skepse však neplyne, že celosvětová restaurace kapitalismu a upevnění jeho vlády jsou definitivní. Definitivní totiž není ve společnosti nic. To zaprvé. Zadruhé potom, uspořádání světa je vzhledem k rychlému vývoji minulých dekád velmi archaické, málo vyhovující a oceňované. To, co prožíváme, již dávno není žádný pocit “fin de siecle”. Jsou to však již porodní bolesti související s příchodem jiného, nového systému, či jen krize, za níž lze přesouvat naději (v lepším případě) stále jen do technické sféry, nebo její pochodní mávat pouze v soukromí? Jakou míru společenské absurdity kapitalismu jsou lidé ochotni snášet?

  38. Chtěl jsem tím poukazem na význam evolučních tlaků prostředí (t.j. v rámci společenského prostředí na význam proměn převažujících technologií zhodnocování bohatství/moci) říci jednoduše to, že sociologickou teorii ke své proměně nepostrádaly ani otrokářské ani feudální společnosti. Tím nepřesouvám do technické sféry naději, nemyslím si že by technologický vývoj měl „oči a svědomí“.

  39. Jinak nešlo mi o exaktnost ale o otevřenost k přezkoumatelnosti, která bývá považována za základní znak metodologie jakékoli vědy. Je však pravda že existuje (a nějak záhadně se též vyvíjí) něco co bývá nazýváno základním „paradigmatem“ vědy a to už je i svým faktickým působením těžko odlišitelné od pojmu „doktrína“.
    Postavení vedle sebe teorií Marxovy a Darwinovy je určitě hodně zajímavé. Myslím že jsou si něčím příbuzné i obsahově. Původní Darwinova teorie pokud mohu trochu zpovzdálí pozorovat si prošla velkými změnami „sebeporozumění“, naposledy v závislosti na vývoji porozumění buněčné biologii… Tendence ke zjednodušení a manipulativnímu uchopení jako doktríny i zde byly rozhodně velmi mocné, bohužel, možná i s konkrétními velmi smutnými důsledky(nebo podílem na nich)…
    Přesto existuje i evoluční biologie jako otevřený obor hledající porozumění…v jehož základech Darwinova teorie i Mendelovy pokusy a výpočty jistě jsou.

    Vedlejší ale možná podstatnější linií tohoto vývoje porozumění jsou pak faktické (náhodné) materiální dopady do reálného života společností: proměny v možnostech komunikace a její pokročilé analýzy a kontroly, diagnostiky, prevence a léčby chorob a jejich nákladovosti, rizika vzniku pandemie a možnosti boje s ní…

  40. Kdyby Marx nenapsal (nezveřejnil) svůj Kapitál…

    Toto „kdyby“ je vždy jedna z nejtěžších otázek, a odpovědi na ni patří k těm nejproblematičtějším. Takovéto odpovědi jsou vždy značně spekulativní.

    Podstatně jinak je tomu v exaktních vědách. Kdyby se svými teoriemi nebeské mechaniky nepřišel Newton, je možno považovat za prakticky jisté, že po čase by se našel jiný vědec, který by vytvořil ten samý model. Neboť ten je sám o sobě naprosto správný, takže sama fyzikální realita nevyhnutelně vede k jeho formulování. To samé platí i o Einsteinově teorii relativity.

    Kdyby Marx svůj „Kapitál“ nechal odtajnit až po stu letech?… (Jen tak pro pořádek: autorem „Komunistického manifestu“ byl vlastně Engels, Marx ho víceméně jenom kontrasignoval.) Takhle: v samotném 19. století by se to asi nijak příliš zásadně neprojevilo. Za prvé, radikální dělnické hnutí tu bylo už před Marxem a Engelsem; a za druhé, ani těmto dvěma teoretikům (a zvěstovatelům) revoluce se nikdy nepodařilo tehdejší dělnickou třídu strhnout k provedení této revoluce. (Ostatně Marxův „Kapitál“ zůstal původně tak naprosto bez jakékoli odezvy, že sám Engels musel pod pseudonymem v různých novinách umisťovat jeho recenze, aby se vůbec vzbudil dojem, že je o toto dílo ve veřejnosti nějaký zájem…)

    Podstatně odlišná je ale otázka, jaký by byl vývoj v revolučním Rusku, kdyby ruští bolševici neměli k dispozici tento Marxův teoretický aparát argumentující ve směru nutnosti přechodu od kapitalismu ke komunistické společnosti.

    V každém případě: k únorové revoluci by zřejmě došlo tak jako tak; ta měla v zásadě buržoazně-demokratický charakter. – Ovšem už pro udržení Prozatímní vlády rozhodující roli sehráli právě bolševici, když by byli oni, kteří svou (zřejmě opravdu strhující) rétorikou dokázali zastavit kontrarevoluční oddíly směřující na Petrohrad, s cílem odstranit vládu.

    Ovšem – bez těchto Marxových revolučních teorií by prakticky s jistotou nemohlo dojít k Říjnové revoluci. (A je další ironií dějin, že svého času jinak velmi tuhá carská cenzura bez jakýchkoli zásahů povolila vydání Marxova „Kapitálu“ v Rusku; s tím že se jedná o „vědecké dílo kritizující kapitalistický ekonomický řád“. Carské Rusko se v té době evidentně vůbec nepovažovalo za kapitalistický stát, takže jeho cenzoři neměli pocit že by se kritika kapitalismu mohla vůbec nějak týkat jeho samotného.)

    K bolševické revoluci jako takové by tedy prakticky s jistotou nedošlo. Na straně druhé – v Rusku rozvráceném válkou tehdy objektivně existoval vysoký revoluční potenciál. Byl krutý hlad; a prostý ruský mužik měl čím dál tím menší pochopení pro to, proč má na frontách první světové války umírat pro mocenské hrátky svého cara. A v této atmosféře narůstal i potenciál pro změny nejenom politické, nýbrž i radikálně sociální. Vlastně rozhodující otázka je: i kdyby Lenin neznal Marxův Kapitál, nevyhlásil by i tak svůj „Dekret o půdě“?… Který už sám o sobě byl vlastně revolucí? To je otázka, o které je opravdu možné jenom spekulovat.

    V každém případě je jisté: jedna část společnosti bude vždy toužit po (radikální) rovnosti všech; a to tedy i rovnosti majetkové. A v dobách společenského (válečného) rozvratu pak tyto hlasy vždy nabývají na síle. V tomto smyslu je tedy možno udělat dost podobný závěr jako v oblasti fyziky: i kdyby nebyl k dispozici Marxův – bezpochyby jedinečný – teoretický aparát o přechodu kapitalistické společnosti ve společnost komunistickou, našel by se bezpochyby někdo jiný (v každém případě Lenin respektive Trockij), kdo by vyslovil obdobně radikální revoluční myšlenky.

    Ovšem – bez tohoto teoretického aparátu by celá organizace revolučního hnutí byla podstatně obtížnější; a především by zde chyběl konečný cíl instalování komunistické společnosti, v marxistickém pojetí.

    Klíčová – a prakticky nezodpověditelná – otázka je, kdyby tuto svou teorii nenapsal (respektive nezveřejnil) Marx, zda by se našel někdo druhý, kdo by toto dílo provedl. Stejně tak jako jsme si řekli, že kdyby nebylo Newtona, pak by s určitostí jeho fyzikální model vytvořil někdo druhý.

    V tomto případě ale odpověď mnohem spíše musí znít: ne. A to už proto, že sám Marx mohl celý svůj myšlenkový aparát zkonstruovat prakticky jenom v té době, jenom v tom myšlenkovém prostředí, kdy prakticky celý filozofický, ale i dějinně-politický diskurs v Německu byl dominován Hegelem a jeho dialektikou. Jinak řečeno: kdyby se Marx narodil jako Angličan, pak by bylo značně nepravděpodobné, že by svůj teoretický aparát vypracoval tím samým způsobem, na těch samých základech.

    Ovšem – jak už řečeno úvodem, tady zůstávají všechny pokusy o nějakou jednoznačnou odpověď vždy jenom v oblasti (více či méně odůvodněných) spekulací.

  41. Co se pak Darwinových teorií (a jejich případné „přezkoumatelnosti“) týče, pak před časem jsem četl jednu sice populárně podanou, nicméně zcela vědecky fundovanou publikaci, kterou sepsala skupina česko-německých výzkumníků na poli evoluce.

    A tato kniha byla zahájena výčtem všeho toho, co evoluční teorie n e n í – ačkoli se to o ní zcela běžně věří, že je.

    Bohužel tuto knihu nemám aktuálně k dispozici; ale celkový tenor autorů byl ten, že celý komplex evolučních procesů je natolik extrémně složitý, že je sice možno popisovat jednotlivé procesy, ale že v žádném případě není možné evoluční teorii souhrnně definovat, ve smyslu „evoluce je…“

  42. Mohli bychom k evoluci vztáhnout následující Jeremjášova slova?
    „Jen díky nesmírné Boží lásce jsme úplně nezanikli, neboť jeho soucit nikdy neslábne.“ ( Pláč 3, 22)

  43. Když Bůh viděl, že bychom se my lidé mohli zahubit dříve, než se evolučně vyvineme v nějaké dokonalejší tvory (čímž by mohlo přijít nazmar veškeré stvoření), poslal nám Spasitele, který přinesl něco jako evoluční zkratku.

  44. To je – přes zdánlivou jednoduchost – velice komplikovaná otázka.

    Ti zmínění vědci by samozřejmě s naprostým přesvědčením prohlásili, že tady žádná souvislost neexistuje a existovat nemůže – už z toho prostého důvodu, že evoluce (podle nich) nemá žádný vlastní základ, žádný středobod, žádné směřování. Podle nich je evoluce jenom naprosto nahodilou záležitostí, jenom výsledek čirého boje o přežití.

    Ovšem například Miroslav Veverka ve svém rozsáhlém díle „Evoluce svým vlastním tvůrcem“, které jsem už několikrát citoval, ačkoliv také vychází ze striktně vědeckých metod zkoumání, podává přece jenom dost odlišný obraz.

    Červenou linií jeho líčení (vesmírné) evoluce je vlastně vztah mezi „entropií“ a „negentropií“. Přičemž „entropie“ neznamená vlastně „tepelnou smrt“, jak je obvykle vykládána, nýbrž v prvé řadě ztrátu kvality. Komplexnější, vyspělejší, vývojově progresivnější struktury jsou ovšem neustále vystaveny tlaku okolí, aby se tak laicky řeklo, na „rozpuštění“, ve všeobecné beztvaré omáčce či břečce.

    Oproti tomu „negentropie“, ta samozřejmě představuje pravý opak. Dalo by se snad svým způsobem říci, že negentropie je „pozitivní deviace“ – je to něco co je v převládající tendenci k entropii skutečně pouze jakousi odchylkou (neřkuli přímo „úchylkou“); něčím svým způsobem vlastně až nepřirozeným, něčím co vzniká a udržuje se „navzdory“, proti tomu obecnému trendu entropie.

    Evoluci – a to především evoluci v užším slova smyslu, tedy evoluci živé přírody – by pak bylo možno charakterizovat jako schopnost udržovat, a dále rozvíjet kvalitu. Jak řečeno – udržovat ji navzdory neustále přítomné (a hrozící) tendenci rozpadu, rozkladu, zániku.

    V této souvislosti, v tomto kontextu je pak možno zodpovědět položenou otázku, jestli „jen díky nesmírné Boží lásce jsme úplně nezanikli“.

    Pokud bychom tuto „Boží lásku“ pojali jako jakýsi „faktor X“, jako sílu která způsobuje tuto schopnost negentropie, schopnost udržovat vlastní (exkluzivní) jsoucnost uprostřed nepřátelského, tedy entropického prostředí, pak by tady skutečně bylo možno vidět určitou souvislost.

  45. „Spasitel jako evoluční zkratka“ – ano, i to by bylo možno v daném smyslu přijmout. Protože jestliže se vrátíme k onomu pojmu „negentropie“, pak ta tedy znamená schopnost udržovat kvalitu, a rozvíjet kvalitu, k stále vyšším stupňům. A samozřejmě Ježíš svým příchodem, svým učením představoval takovýto skok k nové, vyšší kvalitě existence, sebepojímání lidského rodu.

    Jestli se pak jednalo o „evoluční zkratku“?… No budiž, na jedné straně by bylo samozřejmě možno uvažovat tím směrem, že kdyby k příchodu (či zrození) Ježíše nedošlo, že by lidstvo muselo ještě nějaký (možná dost dlouhý) čas tápat, chodit oklikami, nežli by dospělo k tomu (mravnímu, duchovnímu) prozření, které do světa vnesl Ježíš. V tomto smyslu by se skutečně jednalo o zkratku.

    Na straně druhé by ale také bylo možno celou věc pojmout tak, že příchod Ježíše nebyla žádná „zkratka“ – nýbrž že to byla naopak integrální součást přímé vývojové linie. „Zkratka“ totiž v zásadě evokuje dojem, že se něco obešlo, respektive vynechalo. Zatímco když se nacházíme na cestě, která je sama o sobě přímá, tak tam samozřejmě není možné ukracovat si cestu nějakými zkratkami.

  46. Myslím, že „mravní (duchovní) prozření“ se jen těžko může objevit u izolovaného jedince. Mravní jednání je tudíž především jakýmsi vztahem k druhým lidem. Bohu jde o dobré vztahy mezi lidmi. Špatné mezilidské vztahy mu způsobují utrpení. Taky by se dalo říct – urážku. Ale urážka je koneckonců od slova úraz, což je vlastně také utrpení.
    Boží lásku chápu jako ochotu promíjet lidem to, že mu takto způsobují utrpení a neustálou nabídku možnosti pokusit se to napravit v součinnosti (spolupráci) s ním.
    Za tím účelem byl na svět vyslán Ježíš.

  47. Děkuji Vám. Omlouvám se za svůj amatérský pokus o „technomarxistický výklad dějin“ 😉 ze 4.-5.11.
    Hezky jsem to slyšel říkat Marka Váchu: Když člověk nenamaluje obraz, nenapíše symfonii, nepodá ruku …nikdo to za něj neudělá.
    (Nevysloví interpretaci – porozumění skutečnosti v konkrétní situaci, v konkrétním vztahu).

  48. „Když člověk nenamaluje obraz…“

    To mi připomnělo žalm 127: „Když nebuduje dům Hospodin, marně se namáhají ti, co ho staví.“

    Saint-Exupéry ve své „Citadele“ znovu a znovu používal dva příměry, kterými chtěl ilustrovat své přesvědčení, že vše lidské konání které má nějaký vyšší smysl se konec konců opírá o působení Boží: za prvé příměr o „uzlech“ v síťoví tvorby respektive tvořeného; a za druhé příměr o „svornících“ navzájem spojujících nosné oblouky katedrál.

    Což by ale vlastně byl argument v opačném směru, než ten citát od Marka Váchy, že „když člověk nenamaluje obraz … nikdo to za něj neudělá“.

    I když možná, že obojí si nakonec neprotiřečí, nýbrž navzájem doplňuje. Když člověk sám neudělá čin – nikdo jiný ho za něj neudělá.

    Ale zároveň tento čin či počin, pokud má být opravdu významný, pokud má být naplněn vyšším smyslem – pak se musí vztahovat k něčemu, co má potenciál přesahovat běžnou, profánní jsoucnost věcí. A toto „něco“ bývá ovšem často chápáno jako ona zmíněná „přítomnost Boží“.

  49. Především ten Exupéryho příměr o „uzlech“ by pak asi dost odpovídal i tomu výroku, že „mravní jednání je tudíž především jakýmsi vztahem k druhým lidem“.

    Těmito „uzly“ je pak právě ten moment, kdy z – běžných, profánních – interakcí mezi lidmi náhle vznikne něco nového, vyššího, co vytváří novou mravní kvalitu.

  50. O Marxovi si chci nechat leccos pod nový text pana Poláčka, ale přece mi to nedá, abych k výše uvedenému nepřidal něco už nyní.

    Jestliže jsem v předchozím svém příspěvku postavil vedle Marxe Darwina, nebylo to jen proto, abych připomněl jistou paralelnost, stejně jako rozdíly, ovlivňující spění obou dobových protagonistů k hlubšímu poznání. Podstatná totiž je především určitá elementární shoda mezi hybnými silami ve sférách, jež byly předměty jejich působnosti. Oba popisovali chování svého druhu superorganismů, jeden evoluci živých tvorů během předlouhé minulosti, druhý zákonitost společenského vývoje (progresu) lidstva.

    Zatímco Darwin u vědomí spousty minulého času předpokládal velmi pomalý vývoj druhů, Marx, vnímající rostoucí dynamiku společenského vývoje a nespravedlivost systému, postuloval nutnost náhlé změny – revoluce. Dnes máme za to, že biologická evoluce může být někdy docela rychlá. Vidíme to nejen v případě mutací virů, pan Poláček tu jednou odkázal na poznatek získaný o jistém druhu ještěrek. Naopak v případě společenského vývoje lidstva, či jeho rozhodující části, o možnosti nezvratné progresivní změny prostřednictvím společenské revoluce nyní pochybujeme nemálo.

    Mezi předměty teorií Darwina a Marxe je ovšem, zdá se, ještě jedna důležitá principiální podobnost. V obou dynamických („živých“) systémech hraje zásadní roli jev, jenž běžně nazýváme konkurence.

    Je zajímavé, že v 19. století, za existence kapitalistických vztahů i poměrů, nebyl význam konkurence doceňován, resp. byl vnímán negativně. Bylo by možné zamyslet se z tohoto pohledu třeba nad povídkami Jana Nerudy (tedy autora, jenž ve svých Písních kosmických reflektoval 2. zákon termodynamiky!). Nebo nad romány Ignáta Herrmanna i řady dalších. Nejinak bychom dopadli také u evropských spisovatelů, u Balzaca, Dickense, Zoly.

    Darwinova teorie se nám dnes zdá být hodně samozřejmá. Leckdo se diví, proč se na ni nepřišlo dříve. Vedle omezení daných staletým působením křesťanské věrouky a trvající archaičnosti představ o dědičnosti se na opoždění oborově průlomového poznání podílelo také právě podceňování zásadního významu konkurence. Darwin ve svém díle výraz “konkurence” nepoužívá, právě ona však, na vnitrodruhové úrovni, je jím objeveným vysvětlením, hnacím motorem evoluce. Lidé odedávna, ještě však i dnes, na základě viděného běžně usuzují, že nepřítelem myši je kočka. Kočka však za myší pod zem nemůže. Nepřítelem myši je myš. I když „vrána vráně oči nevyklová“, konkurentem vrány přece je vrána.

    Nejinak je tomu v lidské společnosti. Konkurentem pekaře není vedlejší řezník, ale pekař naproti. Podobně tomu ovšem je také mezi dělníky, mezi vykořisťovanými. Jejich solidarita, stejně jako vzájemný společný zájem podnikatelů znejasňují, ba zastírají realitu, působivost jednotlivých faktorů. Obecné “Homo homini lupus” zakládají konkrétní specifická střetávání. (Fotbalový brankář musí samozřejmě dávat pozor na útočníky soupeřů, jeho kariéru však ohrožuje především druhý gólman, byť zrovna povzbuzuje spolu s týmem i jeho.)

    Marx navrhl velmi působivou teorii, jež ovlivnila myšlení i svět. Nedocenění všudypřítomné konkurence právě v rámci jednotlivé společenské niky (vrstvy, třídy) se však později v praxi začalo manifestovat tím, že dělníci nehájili vždy své zájmy, jak měli. A tím méně je společně hájí dnes.

    Avšak člověk opravdu není tvor jako jiní. Je ušlechtilé, chce-li překonat staré protivy a změnit, “zlidštit” vlastní společnost. Tak jako Marx víme, že dokud nebyli lidé dost mocní, ve společnosti nebyla dramatická nerovnost, odcizení a “atomizace”. Naděje na velkou změnu není definitivně pryč. Vlastní základní nastavení však pro ni už rozhodně nemůžeme “přehlížet jako krajinu”.

  51. Pane Horáku, to je v posledních dnech už opakovaně, že sem vnášíte téma, které jsem já ten samý den zpracovával v mé sérii o Marxovi. Vy tady píšete o konkurenci – a já jsem zrovna před chvílí dokončil (konečně!) kapitolu o Marxově pojetí institutu „vykořisťování“, kde ovšem v příslušných ekonomických analýzách velmi důležitou roli hraje právě moment konkurence. – Přičemž ovšem je zajímavé, že právě v tom mnou už zmíněném dopise Engelse Lafargueovi, kde Engels zmiňuje jednoho („buržoazního“) ekonoma, tento Marxe kritizoval za to, že prý zcela opomenul faktor konkurence; zatímco Engels oproti tomu uváděl, že o konkurenci Marx ve svém Kapitálu napsal celou jednu kapitolu.

    Takže tedy ale: jak to vlastně bylo se zohledněním ekonomické (a sociální) konkurence v 19. století? – Musím přiznat že ty údaje o tom jak málo byla existence konkurence reflektována v beletrii oné doby mě dost překvapily; ovšem literatura tyto víceméně ekonomické vztahy začala reflektovat zřejmě až s jistým zpožděním. Jisté oproti tomu je, že v odborné literatuře byl princip konkurence samozřejmě už v 19. století znám a obsáhle diskutován.

    ————————

    Poněkud mě překvapilo i to tvrzení, že konkurence se projevuje (v evoluci) především vnitrodruhově. To sice samozřejmě souhlasí (největší konkurenční boje panují v bojích o samičky, a to je samozřejmě výhradně vnitrodruhová záležitost); ale na straně druhé ani konkurenci mezidruhovou není možno zcela podceňovat. Například v současné době pozorujeme znovu a znovu, jak domácí druhy jsou vytlačovány invazivními druhy, a to třeba i jiného druhu. A vůbec, v boji o to či ono teritorium či niku může i jeden druh zcela vytlačit druh původní, jiný. A obdobně i v ekonomice: samozřejmě že pro pekaře je největší konkurent jiný pekař; ale na straně druhé ekonomika jedné země se jako taková nachází v konkurenčním vztahu s ekonomikou země druhé, napříč všemi jednotlivými druhovými produkcemi.

    Mimochodem, jedna historická zajímavost: princip konkurence velmi vysoce ocenil – možná jako první autor vůbec – už starý Hérakleitos! A to sice v ryze ekonomickém smyslu; zcela přesně vystihl základní pozitivní moment konkurence, totiž že když jeden výrobce produkuje určitý výrobek, pak se vždy najde nějaký konkurent, který to samé udělá buďto lépe, anebo levněji. Případně obojí. – U Hérakleita tento jeho obdiv pro konkurenci ovšem nebyl nikterak překvapivý; pro něj je stav stálého boje základním strukturálně-dynamickým momentem veškerého bytí.

  52. Pane Horáku, nějak mi to nedá: třetí odstavec odspodu, prostřední věta: to slůvko „by“ (zastírají realitu) tam vypadá nějak vypadlé z ostatního kontextu?…

  53. A ještě malá poznámka k Marxovi (a diskusím o něm zde): ano, dokončení mé série článků o něm bude vyžadovat ještě nějakou chvíli (také proto že jsem teď byl požádán stranou Levice abych pro ni vypracoval návrh jakéhosi ideového manifestu); ale dost možná se sem téma Marx (respektive konkrétně: revoluce) už dříve dostane tak trochu zadními vrátky. Chystá se totiž možná jedno určité malé překvapení. 😉

  54. Pane Poláčku, nejdříve to nejjednodušší: místo“by“ mělo být „ba“.

  55. Panu Poláčkovi, k „uzlům“….: Ano, pan Marek Vácha je katolický kněz (a dalším vzděláním a prací obecný biolog a lékařský etik) – takže ten nevyslovený „párový výrok“ je o něj osmyslujícím předpokladem toho prvního.
    Když to porovnám s tématem čtení mše této neděle (dvojodpověď na otázku pozorného farizeje- jaké přikázání je největší….máme tu zas tu synchronicitu;-)) tak Ježíšův „objev“-dar/přenastavení je právě vyjádřen tímto: nestavět (si představu) Boha PROTI člověku.

    Panu Horákovi: Paralely s různými mechanismy evoluce (a speciace nových druhů) jsou myslím velmi nosný a potenciálně úrodných směr přemýšlení. Člověk jakoby (stále ještě) právě podstupovat evoluční boj o své zachování jako morálně(komu? -viz.výše) zodpovědného jedince při speciaci různých druhů „člověčišť“.
    Zajímavé by mohlo být sledovat strategie přežití po osách: parazitismus – symbióza, konkurence (o zdroje, o předání „své“ in-formace) – hospodaření s energií (cechy, kartelové dohody – pokus o socialismus jako kartelová dohoda prodejců vlastní pracovní síly?…

    Možná zajímavé si všimnout, že investor (energie vyjádřené penězi) často hledá snazší „úlovky“ jakoby mimo stávající již komplexněji zoptimalizovaný systém…
    Nebo že v některých ekonomikách se stávají hlavním zdrojem „živin“ producenti dotací…

    Na závěr trochu nevyžádané reklamy: můj tip pro opravdu vážné a trpělivé zájemce (já jsem přečíst zatím nedokázal a asi už nedokážu, jen z odstupu nahlížet) :

    https://www.dobre-knihy.cz/evolucni-biologie-40990.html

  56. Ještě mi přijde důležité si uvědomit, že speciace – případná stabilizace varianty jako nového druhu – by byla charakterizována ztrátou schopnosti křížit se se subjekty původního druhu za vzniku životaschopného „potomstva“…tzn. speciace člověčiště coby již jen zevně konkurujícího meta-subjektu…což bohužel směřuje ale k velmi nešťastným úvahám, které tu v první polovině minulého století vedly k velmi nešťastným praxím…
    (Možná vědom si tohoto, Marx postavil tu -asi nereálnou – podmínku ustavení nových výrobních a společenských vztahů současně „celosvětově“?)

  57. My máme tu Flegrovu knihu doma – ještě z doby, kdy má starší dcera studovala na univerzitě mikrobiologii. Ale je opravdu obsáhlá. Asi se do ní nebudu pouštět. Spíš uvažuji, zda si nepřečíst něco od Teilharda de Chardin.
    I když to bude možná taky těžké.

  58. Já se ještě znovu vrátím ke slovům pana Nusharta:
    „Odpovědnost je vztah, její pochopení a přijetí skoro už duchovní proces.“
    Nějak jsem v posledních dnech zároveň přemýšlela o panu Kalousovi, o kterém se pan Poláček výše zmínil, že zmizel, protože zde byl kritizován jeho plochý racionalismus. Pan Kalous prý neuznával existenci duchovního života.
    Vzpomínám si matně, že pan Kalous uznával Kurta Vonneguta s jeho výrokem, že smyslem lidského života je pomáhat druhým lidem přežít.
    Je to možná až příliš zjednodušené tvrzení, ale i takhle se dá říct, že už v tom je základ duchovního života (odpovědnosti, vztahu).
    Ještě by se dalo uvažovat o slově odpovědnost. Odpovědnost? Nebo láska?
    Problém je v tom, že pod pojmem „duchovní svět, duchovní život“ si dost lidí představuje jakási zjevení a přeludy. Nebo přinejmenším něco, co je mimo dosah tohoto světa.

  59. Řekněme raději „mimo realitu“ než „mimo dosah tohoto světa“.
    Když se totiž řekne „tento svět“, může nám to mimoděk asociovat křesťanský pojem „tento svět“ (který ve zlém leží).

  60. Tedy, pane Horáku, já jsem si lámal hlavu nad všemi možnými významy onoho mysteriózního „by“; ale na to nejjednodušší řešení „ba“ jsem opravdu nepřišel.

    Vlastně celý život mi mé okolí vytýká, že uvažuji moc složitě…

  61. „Člověk jakoby (stále ještě) právě podstupovat evoluční boj o své zachování jako morálně(komu? -viz.výše) zodpovědného jedince při speciaci různých druhů „člověčišť“ – pane Nusharte, to je zajímavá myšlenka, tento „evoluční boj“ na půdě mravnosti respektive morálky.

    Mně se přitom spontánně v hlavě vynořila myšlenka na současnou Čínu. Jedná se o to: existují názory (především v táboře radikální – respektive fundamentalistické – levice), že kapitalismus prý daleko lépe koexistuje nikoli s demokratickými, nýbrž s diktátorskými (respektive přímo fašistickými) formami vlády.

    Já sám takovéto názory shledávám být příliš ideologizovanými (a ostatně celý tento koncept o údajné afinitě kapitalismu k diktatuře jsem svého času na našem webu podrobil rozsáhlé kritice); nicméně je fakt že tady skutečně právě probíhá takovýto „evoluční boj“ o tom, jaká forma kapitalismu – demokratická či diktátorská – se nakonec ukáže být tou efektivnější, a tedy vývojově progresivnější.

    Samozřejmě: nelze popírat že současný čínský model spojení kapitalistické ekonomiky a politického/ideologického diktátu je mimořádně úspěšný. Ovšem: tady je nutno především uvědomit si, že nejen v živé přírodě, ale i ve společnosti takovýto evoluční vývoj (a boj) se může táhnout i přes mnoho generací. V Číně samotné působí především celá řada zcela specifických místních faktorů, nežli aby bylo možno z její současné ekonomické úspěšnosti vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry. Především: ještě je přítomna stará generace, která ještě pamatuje strašlivou bídu dřívějších dob. Takže ti jsou v prvé řadě hluboce vděčni za současné zvýšení životní úrovně, a politiku nijak moc neřeší. Tím spíše, že oni už nic jiného nežli diktaturu nezažili.

    Ovšem mladá, podnikavá, aktivní generace – ta tuhý politický režim čím dál tím více bude považovat za příliš těsná pouta své osobní svobody, nežli aby ho natrvalo mohla snášet. A především: dříve či později se politický diktát nutně projeví i jako brzda ekonomiky. Zmínění levičáci sice tvrdí, že politická diktatura kapitalistům umožňuje držet zkrátka dělnickou třídu a její mzdové požadavky – ale to je argument víceméně jenom čistě ideologické povahy, nevím osobně nic o tom že by se v Číně stát nějak míchal do mzdových vztahů soukromých podnikatelů s jejich zaměstnanci. Stát jenom dohlíží na to aby případné konflikty nepřerostly do politické roviny. Jinak ale čínský stát respektive režim může být sám rád když mzdy zaměstnanců stoupají, protože to pak (cestou konzumu) dále podporuje národní ekonomiku.

    Ostatně je možno udělat srovnání s Jižní Koreou: tam také dlouhou dobu vládly diktátorské režimy, po jistou dobu to také fungovalo, korejská ekonomika patřila k „asijským tygrům“; ale postupem doby došlo přesně k tomu efektu který jsem vylíčil, nově vzniká občanská společnost si postupem času vynutila demokratické reformy. Podle mého přesvědčení ke stejnému vývoji dojde i v Číně; jenom s tím rozdílem, že čínská diktatura je totalitní, ideologicky fixovaná – takže její zhroucení zřejmě neproběhne povlovně jako v Jižní Koreji, nýbrž skokově jako všude jinde v dřívějším východním bloku.

    V každém případě ale tedy je skutečně možno pozorovat, že k onomu „evolučnímu boji“ na půdě morálky skutečně dochází, a že i tady se ukazuje, že ten progresivnější element nakonec zvítězí.

  62. Paní Hájková, tak nakonec tedy já, neznaboh, Vám mám vykládat křesťanskou teologii! 😀

    A přitom se domnívám, že zrovna dané téma v Křesťanu opravdu není nijak složité. Jediné co celou diskusi poněkud mate (a možná právě to Vám ztížilo možnost pochopení) je to, že se zde promíchaly dvě v zásadě různé věci: na straně jedné se jednalo o základní přístup ke křesťanské víře (a k jejímu zprostředkování, tedy k evangelizaci), a na straně druhé se do toho zapletl problém esoteriky.

    Naprosto symptomatické v tomto ohledu je to místo, kde Vy upomínáte na to, že i nevěřící mohou mít Krista v srdci, pokud jednají mravně správně (zřejmě jste tím měla na mysli: ti kteří ještě neuvěřili); zatímco ta paní která Vám na to odpověděla si to vyložila tak, že tím se zastáváte esoteriků (tedy těch, kteří vzývají démony).

    Já se tedy napřed soustředím na tu centrální otázku. – Je tedy fakt, že ona sama je obtížná dost; a je to svým způsobem opravdu zcela klíčový problém.

    Já jsem možná měl menší problémy s porozuměním toho, o čem se jedná, protože tu byly tematizovány náhledy či hodnocení které já sám o víře – u mnohých křesťanů – sám dávno chovám. Jde o to, že podle mého soudu velmi mnoho křesťanů u křesťanského Boha respektive Ježíše hledá především intenzivní emocionální prožitek víry. To jest: chtějí mít – čí spíše: získat – jistotu, oporu, podporu; a to sice pokud možno hned teď, okamžitě. A samotný specifický o b s a h křesťanství, tedy samotné Ježíšovo zvěstování – to je pro ně ve skutečnosti až něčím druhotným, něčím co do sebe přijímají vlastně jenom proto, že když už se někdo přihlásil ke křesťanské víře, tak se těmto věroučným obsahům fakticky nemůže vyhnout. Zkrátka: u těchto lidí samotný prožitek víry stojí mnohem výše nad duchovními obsahy.

    A právě o to se především jednalo v celé diskusi. (Mimochodem: musím říci že pro mě byla celá diskuse nemálo zajímavá; v podstatě každý z diskutujících měl určitou část pravdu, vrhl na daný problém světlo z jedné určité strany; ale jen málokdo tyto různé aspekty dokázal spojit v jeden provázaný celek. – Jenom tuším jedna diskutující tam zmínila něco o „dialektickém spojení“ obou protichůdných postojů.)

    Problém byl v tom: to jak Dan Drápal prezentoval celou záležitost, se opravdu mohlo zdát že on také preferuje tu ryze prožitkovou stránku před stránkou duchovně-obsahovou. A právě proto ho za to vehementně kritizoval především Aron.

    Ovšem: podle všeho tady Drápalovi skutečně ne zcela porozuměl; Drápal celou věc zřejmě myslí tak, že u těch kteří se teprve začínají blížit křesťanství, že je tam rozhodujícím prvním krokem jaksi „zažehnout vnitřní oheň víry“, a že potom obrácení se k oněm duchovním/teologickým obsahům se pak už dostaví automaticky.

    V tomto ohledu tedy ta kritika na něm byla možná přece jenom poněkud příliš přísná; ale – na straně druhé je zase možno mít pochopení pro intenzitu této kritiky. Protože jak jsem napsal, to nebezpečí že vlastní křesťanské duchovní obsahy budou nakonec upozaděny, ve prospěch toho pouze niterného, individuálního prožitku – toto nebezpečí tady skutečně je, a to velice reálně. Proto se tedy někteří účastníci diskuse cítili být nuceni se vší vehemencí prosazovat ten postoj, že ve skutečnosti rozhodující není tento čistě niterný prožitek víry (který je jako takový vlastně nespecifický, takový prožitek má vyznavač i kteréhokoli jiného náboženství), nýbrž že zcela rozhodující jsou naopak ty zcela specifické duchovně-teologické obsahy, jak je přináší Starý i Nový zákon.

    Tak tohle bylo tedy hlavní jádro sporu; a jak řečeno obě strany tu měly svou vlastní určitou část pravdy.

    —————————–

    Co se pak té otázky esoteriky týče: i tady bych docela dal za pravdu křesťanským kritikům esoteriky. Na základě mých zkušeností se světem esoteriky (se kterým jsem měl svého času bližší kontakt) mohu potvrdit, že jejich zásadním deficitem je, že oni si opravdu všechno představují všechno příliš jednoduše. Jsou tady prostě nějaké energie, ty mohu ovládat, těmi (se) mohu léčit; jsou tu nějaké bytosti se kterými mohu vstupovat v kontakt, které mohu vyvolat, od kterých si mohu vyžádat pomoc.

    – Ovšem: tady hned vzápětí máme zase ten samý problém, že u mnoha křesťanů to neprobíhá příliš jinak. I oni volají tu Ježíše, tu Marii, tu někoho z celé plejády svatých, aby jim pomohli v jejich životních situacích, aby za ně vyřešili jejich životní problémy. V tomto smyslu se tedy přístup takovýchto křesťanů nijak příliš neliší od přístupu esoteriků.

    Přitom vlastní, pravdivé jádro křesťanství je někde zcela jinde; ať už toto jádro nazveme „Duchem Svatým“, Ježíšem, Bohem – vždy je to něco, co vytváří vlastní, svébytný, všeobsáhlý duchovní (respektive duchovně-mravní) základ, který je zcela zásadně nemanipulovatelný člověkem a jeho osobními představami a přáními.

    A právě tohle vytváří zcela zásadní rozdíl mezi světem esoteriky a světem (pravé) víry: esoterikové konec konců chtějí MANIPULOVAT skutečnost; zatímco toto pravé jádro křesťanství je principiálně NEMANIPULOVATELNÉ. Filozoficky řečeno, v křesťanství člověk-věřící cítí absolutní moc samotného Bytí; zatímco v esoterice se člověk cítí být tím, kdo může silami bytí vládnout, ve svůj vlastní prospěch.

    Ovšem: v diskusi bylo na straně druhé velice trefně řečeno, co vyznavači esoteriky zase vytýkají křesťanství: „V jejich vidění – v porovnání s jejich duchovní aktivitou – jsou věřící až příliš pasivní, protože se stále opírají o Písmo, které údajně obsahuje více nepravd než pravd a nedokáží adekvátně reagovat na aktuální dění ve světě.“

    To je opravdu naprosto přesně řečeno; a právě proto se tak mnoho lidí v současnosti obrací více k esoterice nežli ke křesťanství. Esoterika je aktivní; či přinejmenším člověku dodává pocit že může aktivně vést, řídit, ovládat svůj vlastní život. Zatímco křesťanství – a to jsem už sám opakovaně na jeho adresu napsal – je pasivní v tom smyslu, že za prvé principiálně nemá možnost vykročit někam dále za texty staré už dva tisíce let; a za druhé, že zde existuje nezrušitelná, lineární závislost a odvislost člověka od nadřazené autority. Křesťan nemá možnost skutečně vlastního, kreativního počinu – protože jediným originálně kreativním subjektem je jenom a jedině Bůh, a nikdo jiný.

  63. Ta zmíněná kniha o evoluci – ta mi jak svým zaměřením, tak ale i obsahovým učleněním dost připomíná tu knihu, kterou jsem zmínil já sám. I ta byla určená především pro studenty, a jak řečeno i svým utříděním se zdá pojednávat v zásadě stejná či podobná témata.

  64. Ještě jsem zapomněl zmínit k té diskusi na Křesťanu: zřejmě ze všeho nejspíše bych se mohl ztotožnit s názory Karla Krejčího ze 7. listopadu v 19:11.

  65. Mně se ta jeho odpověď taky vcelku zamlouvá. Je to zvláštní. Pozoruji účastníky tamějších diskusí už dlouho. Pan Krejčí se zpočátku jevil jako typický konzervativní křesťan, podobně jako pan Aron nebo pan Vožeh. Ale občas něčím překvapí. Něčím, co by člověk od konzervativního křesťana naprosto nečekal. Ale to se vlastně částečně týká i Jiřího Arona.
    K paní Nedbalové se radši nevyjadřuji. Jednou jsem měla dokonce podezření, že se nejedná o reálnou osobu. Ale to ona kategoricky odmítla. Prý je zcela reálná, tak mi nezbývá než tomu věřit.

  66. Možná že pocit, že člověk získává cosi hodnotného už jen tím, že využívá moc aktivně řídit (nejen svůj vlastní) osud, je nakonec vždy vývojem skutečnosti usvědčen z přeludu. Člověk sám je veden ve svých přáních různými motivy a pokud neprosí o moudrost mezi nimi rozlišovat, odevzdává jim vlastně svoji svobodu (výměnou za zdánlivě „svoji“ moc).

  67. Pro naše předky byli nesrozumitelně mluvící lidé „němci“, potenciální nepřátelé. Pokládali totiž za samozřejmost rozumět druhým, co říkají.
    Včera jsem myslela na starší český film Jáchyme, hoď ho do stroje. Na to, jak se saniťák snaží „sbalit“ domnělého pacienta a zaslechne přitom nesrozumitelnou větu („Kolik třešní, tolik višní“). Saniťák tomu nerozumí, ale protože cítí svou převahu, tak cynicky prohlásí: „Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí“.
    Člověk, který by se ocitl v nesrozumitelném prostředí, ale cítil by, že převahu nad ním mají naopak druzí (a že tedy za blázna je on, ne ti druzí), by se možná spíš stáhl do svého světa. Pokud by to šlo. Tedy, pokud by už i tento svět nebyl zničen.

  68. “ Člověk sám je veden ve svých přáních různými motivy a pokud neprosí o moudrost mezi nimi rozlišovat, odevzdává jim vlastně svoji svobodu (výměnou za zdánlivě „svoji“ moc)“ – pane Nusharte, zrovna před chvílí jsem si vzpomněl na Hegela, na jeho určení pravé lidské svobody.

    Ale já napřed začnu z jiného konce; němčina má totiž tu nevýhodu, že různé stupně či kvality svobody v ní nelze rozlišit pojmově. Což ale umožňuje čeština. Já jsem si to uvědomil vlastně až díky českému protestnímu písničkáři Jaroslavovi Hutkovi, který poté co odešel na Západ do emigrace, byl zděšen a hluboce frustrován povrchním, konzumním, komerčním způsobem života západní společnosti (v daném případě holandské). Tedy toho světa, který jsme si vždy představovali jako svět svobody.

    Hutka potom napsal fejeton, ve kterém od sebe striktně odlišil dva pojmy: „svobodu“ na straně jedné, a „volnost“ na straně druhé. A dovozoval, že člověk na Západě je sice (osobně) volný; ale že vůbec ještě nedosáhl skutečné svobody, protože je natolik zaslepen svými konzumními a kariérními choutkami, že vlastně vůbec neví, co to pravá svoboda je.

    A teď tedy zpět k Hegelovi. Ten při určování toho, v čem spočívá pravá lidská svoboda, napsal že zvíře není svobodné, protože „neví po čem touží“. Pokud tedy použijeme ono pojmové rozlišení Hutkovo, pak nám z toho vyjde závěr, že zvíře je sice „volné“, ale není „svobodné“.

    Zvíře v savaně sice může dělat co ho právě v daném momentu napadne (je tedy volné); ale jinak je fakticky řízeno jinou instancí, svými – vrozenými – instinkty a tužbami. Zatímco člověk, aby byl skutečně svobodným, ten musí mít schopnost jaksi „transcendovat“ své přirozené tužby, a přehodnotit je z té perspektivy, které z nich skutečně podporují a rozvíjejí jeho lidskou kvalitu, a které ho fakticky poutají k té existenční úrovni animální, kdy dotyčný „neví po čem touží“.

  69. K dovysvětlení mého pokusu o obhajobu nepasivity křesťanskosti zkusím vložit asi všeobecně známou modlitbu z Jatek č. 5. – první knihy na kterou jsem v mládí od K. Vonneguta narazil – s pocity úžasu z jeho zcela neesoterické, ale rozhodně ne pasivní spirituality. (Dík p. Hájkové za jeho nedávné připomenutí ) :
    “ Bože dej mi odvahu změnit věci které změnit mohu, trpělivost snášet věci které změnit nemohu a moudrost rozeznat jedny od druhých. “

    Nebo ještě stejné téma ilustrované z opakovaně tu probíraného příběhu opuštění ráje: Možná si člověk jen špatně vykládá ten zákaz trhání ovoce ze stromu Poznání. Možná je to jen dobře míněné varování netrhat tento druh ovoce nezralý 😉

  70. Tím nechci říct že jsem apriori proti tomu co se nazývá ezoterikou – a u čeho jste tak výstižně pojmenoval rozdíl proti modlitbě. Chápu že pro někoho se toto prostě může stát jeho cestou hledání, v nějaké fázi sebeporozumění…
    Jen si myslím že je to sousto, které dělá život (který bývá už i tak dost těžce řiditelný) ještě řádově náročnějším.

  71. Ta Vonnegutova modlitba pokoje je mi známá už velmi dlouho, ještě z doby, kdy jsem se pokládala za ateistku.
    Na internetu jsem namátkou našla několik dalších údajných autorů oné modlitby 🙂
    Aischylos, Arthur Miller, Fridrich Öttinger, Reinhold Niebuhr (od něj ji prý přejali Anonymní alkoholici)
    Při hledání jsem našla pěkný citát od Antoine de Saint-Exupéryho
    „Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou.“

  72. Je zajímavé, že v Edenu rostl ještě jeden zvláštní strom:
    „Uprostřed zahrady pak zasadil dva zvláštní stromy. Strom života a strom poznání dobrého a zlého.“
    Z toho prvního Bůh lidem nezakázal jíst ovoce. Aspoň se o tom v Bibli nepíše. Zamezil člověku k němu přístup teprve až poté, co byl porušen zákaz jíst z toho druhého stromu.
    Strom života je uveden také v poslední kapitole Zjevení. Na rozdíl od Stromu poznání dobrého a zlého, který v novém Jeruzalémě už není.

  73. „Varování, netrhat tento druh ovoce nezralý…“ – to je krásná formulace, pane Nusharte. Ale – asi to celé bude zase trochu složitější.

    Podívejme se napřed na onu citovanou modlitbu. Co se jejího původce týče, tak tím je podle všeho skutečně Reinhold Niebuhr. Připisování autorství prelátovi a theosofovi Friedrichu Oetingerovi spočívá zřejmě na záměně jmen, v souvislosti s jedním překladem do němčiny.

    Ovšem Niebuhr zřejmě vycházel z myšlenek řeckého stoika Epikteta, který ve své „Příručce morálky“ hned v první větě rozlišil věci, které člověk měnit může (např. konání, toužení a odmítnutí), od věcí které člověk měnit nemůže (své tělo, naši společenskou reputaci). Co je na tom zajímavé: Epiktet řadí toužení do kategorie věcí, které ovlivnit můžeme; ačkoli novodobá psychologie tvrdí spíše naprostý opak, tedy že naprostá většina našeho toužení je nám tak či onak vrozena.

    Co se Niebuhrovy modlitby týče, pak tady je zajímavé především to, že ona měla původně hodně jiné znění; byla prosbou Bohu obdržet sílu změnit věci, které nejen změněny být mohou, ale také změněny být musí.

    Ale vraťme se k samotnému jádru věci. Tedy k rozlišení věcí na ty, které změnit můžeme a na ty, které změnit nemůžeme; a k prosbě o moudrosti dokázat rozpoznat, kdy se jedná o kterou z těchto dvou kategorií.

    Bezprostředně vzato této modlitbě, tomuto postoji samozřejmě není možno vytýkat ani to nejmenší. Samozřejmě jsou věci, které člověk změnit nemůže – například nemůže rozhodovat o tom, na které světové straně vychází slunce. – Na straně druhé si ovšem člověk jak známo osoboval právo rozhodovat o tom, zda se země otáčí kolem slunce, anebo je tomu naopak.

    A právě tady se skrývá jádro problému. A ono asi není vůbec pouhou náhodou, že prapůvodním otcem tohoto náhledu na věc je – antický stoik. Který tedy principiálně inklinuje k tomu věci prostě (a pasivně) přijímat tak, jak jsou.

    Ten problém tkví především v tom: my (téměř) nikdy nevíme o tom, co je v naší moci změnit a co ne. A jestliže už předem zaujmeme životní postoj, že je celá řada věcí které změnit nemůžeme – pak to nevyhnutelně povede k pasivitě, respektive k životnímu konzervatismu.

    Dejme si konkrétní příklad: dozajista každý bude souhlasit s tím, že člověk nemá moc měnit přírodní, fyzikální zákony. Například zákon gravitace člověk samozřejmě jako takový nemůže zrušit, odstranit z tohoto vesmíru. A přece – celá novodobá pouť člověka do výšin, a nakonec i do samotného vesmíru je založena právě na překonání tohoto zákona gravitace! Prostě tím, že se proti jeho síle postaví, využijí fyzikální zákonitosti jiné.

    Ale – k tomuto skoku člověka do vesmíru by nikdy nedošlo, kdyby se už na počátku těchto snah prosadily konzervativní názory, že něco takového v žádném případě není možné, a že by takovéto snahy dokonce byly protivením se vůli Boží.

    Zkrátka: člověk se jenom a proto dostává ve svém snažení stále dál a dál, protože se znovu a znovu pokouší o věci zdánlivě nemožné.

    A proto je tak velice ošidné chtít od sebe jednou provždy, jasnou linií separovat věci možné, od věcí – údajně – nemožných. Ukazuje se totiž znovu a znovu, že obrovská spousta věcí zdánlivě nemožných nakonec přece jenom možná je. A nepomůže nám tady dostatečně ani ona vzývaná „moudrost“ rozlišení; protože mnohý pokrok vznikl právě jenom proto, že se člověk zcela „nemoudře“ pouštěl i do dobrodružství zcela neperspektivních, při střízlivém pohledu zcela beznadějných.

    Právě tohle činí člověka člověkem: že se pokouší znovu a znovu. Že se nenechá zastavit žádnými překážkami; a žádnými rádobymoudrými kázáními, že „takhle to přece nejde“. Když to nejde přímo, tak to půjde třeba oklikou; ale člověk – nemá-li ve svém vývoji ustrnout – to musí zkoušet znovu a znovu.

  74. A když se tedy podíváme znovu na ten výklad, že biblický/boží zákaz trhání ovoce ze stromu poznání je míněn pouze jako varování „netrhat tento druh ovoce nezralý“ – pak i tady platí nakonec to samé: tento druh ovoce nikdy nedozraje, dokud ho člověk sám nezačne trhat.

    Ano, samozřejmě že i toto varování má svůj dobrý smysl, a je nepochybné že člověk přílišnou horlivostí, a především přílišnou vypínavostí, ne-li přímo hybris ohledně svého nároku na poznání nadělal velice mnoho zla a velice mnoho škod; ale přesto je tomu tak, že poznání přichází jenom tam, kde člověk vůbec začne poznávat. A kdyby se na tuto – bezpochyby riskantní – cestu nevydal, pak by natrvalo zůstal v sice napohled rajském, ale fakticky pouze animálním stavu své ryze přírodní existence.

  75. Ano, je to tak – kdoví kdy a Bůh ví jestli by to zvláštní ovoce vůbec dozrálo 🙂
    Možná už je dobré a adaptivní užitečné i jen přiznání si té skutečnosti: že člověk je nebezpečně hravé dítě (snad nejen) přírody.

  76. Člověk je „nebezpečně hravé dítě“? Proč by nebyl?
    Podle knihy Přísloví je dokonce i Boží Moudrost hravá:
    „…byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny.“ (Př 8, 30, 31)

  77. „Hravost Boží Moudrosti“ – to je opravdu zajímavé téma, já sám jsem už dříve často přemýšlel o roli hravosti v lidském životě. Respektive pro člověka jako takového.

    Samozřejmě, celou záležitost by bylo možno odbýt pouhým poukazem na to, že sklon k hravosti je evoluční nutnost, že je to prostě cesta k tomu, aby si mláďata pro ně zábavnou formou osvojila dovednosti, které budou mít zapotřebí v dospělém životě.

    To všechno je dozajista pravda; ale stejně tak je reálným faktem, že velmi mnoho nejen lidí, ale i dalších živočišných druhů si tuto schopnost hravosti zachovává víceméně po celý život. Zdá se tedy, že hravost má nějaký vyšší, nežli pouze bezprostředně utilitaristický smysl a účel.

    Hravost – ta má vždy velice úzce něco společného s fantazií; a schopnost fantazie, ta byla podle Aristotela vlastně víceméně konstitutivní pro člověka vůbec.

    Svým způsobem by snad bylo dokonce možno parafrázovat známý Marxův výrok o roli práce pro člověka, ve smyslu „podíl hravosti na polidštění opice“. Ano, jistě, už opice jsou hravé; ale už čistě technicky k tomu nemají takové příležitosti jako člověk, který si neustále vymýšlí nové a nové hry pro ukrácení dlouhé chvíle. (A obzvláště v současné době kolem vývoje a prodeje počítačových her přímo explozivně vyrostlo celé nové průmyslové odvětví.)

    Pro mě svým způsobem přelomovým zážitkem bylo, když jsem se svého času dočetl o tom, že i indiáni(!) o kterých měl (mladý) člověk jinak ustálenou představu, že nedělají nic jiného nežli jsou buďto na lovu anebo na válečné stezce, že nejenomže (a to i dospělí muži!) se se zaujetí věnují hrám, ale že mají dokonce vytvořené velice sofistikované herní systémy!

    Dá se tedy asi právem říci, že hra, hravost provází člověka po celý jeho život, a je skutečně nepostradatelná a konstitutivní pro rozvoj jeho fantazie, jeho kreativity.

    A v tom případě by se tedy skutečně dalo asi právem tvrdit, že (Boží) moudrost je sama ze své samotné podstaty hravá.

    Hravost, hra – to je vlastně něco, co člověka osvobozuje od tíhy ryze materiálního světa, a co ho pozvedá do sfér čiré fantazie. A moudrost je svým způsobem to samé: člověk se jejím prostřednictvím, jejím potenciálem osvobozuje od pouhé materiální jsoucnosti světa věcí, a pozdvihuje se k jejím nehmotným, ideálním podstatám.

    Jak jsem napsal výše, člověk má jedinečnou schopnost svým duchem dokonce i samotné přírodní zákony jaksi „vyšachovat“, tím že působnost jedněch využije proti limitujícímu charakteru těch druhých. A touto kombinací (na základě vlastní fantazie) reálných, fyzikálních sil vytváří pak zcela novou skutečnost, tak jak ta tu předtím nebyla.

  78. Ovšem, tato lidská hravost může mít i odvrácenou stránku, může být i nebezpečná; to tehdy, když si člověk začne – podle své vlastní libosti – se světem pouze zahrávat. Když propadne domnění (či přímo hybris), že jeho vlastní kreativita ho opravňuje k tomu, dělat se světem (a přírodou) všechno co se mu zachce. Takovýto způsob „hravosti“ pak ovšem může mít i velice destruktivní charakter.

  79. A co je vlastně ten svět (příroda), pane Poláčku? Je to něco pasivního, že to nechá člověka se sebou dělat, co se mu zachce?

  80. Paní Hájková, shodou okolností jsem zrovna v posledních hodinách pracoval na závěrečné částí mého seriálu o Marxovi, týkající se jeho pojetí „odcizení“. A tady – kromě jiného – vystupuje i (tvrzené) odcizení člověka od přírody.

    Společným problémem či vadou všech těchto jinak tak mnohačetných a rozdílných konceptů „odcizení“ je to, že na počátku je postulován jakýsi zcela fixní stav. Který je sám o sobě dokonalý; a člověk jenom za určitých okolností se od tohoto předpokládaného dokonalého počátečního stavu vzdaluje, a tedy „odcizuje“ se své vlastní podstatě, respektive sám sobě.

    A i pokud je tedy řeč o „odcizení člověka od přírody“, pak i tady je – i když většinou jen implicitně – předpokládán jakýsi původní stav nezkažené přírody, a člověk je „neodcizen“ jenom ve stavu plného souznění s touto přírodou.

    Ovšem – příroda se sama neustále vyvíjí, znovu a znovu zkouší nové a nové formy, které jsou mimochodem (především v říši hmyzu) mnohdy krajně bizarní. (Bezmála by bylo možno říci, že v těchto bizarních formách je sama příroda „nepřirozená“.) – A taktéž by se s určitou mírou sarkasmu dalo říci, že právě sám člověk je jejím produktem nejbizarnějším. 😉

    Takže tedy první odpověď: příroda samozřejmě není něco pouze pasivního, nýbrž je to sám velice činný aktér. Samozřejmě – člověk (především v technické éře) si vypracoval obrovské možnosti tuto přírodu ovládat, měnit, zasahovat do ní; ovšem – a tenhle fakt svého času konstatoval už Engels! – je to právě tato příroda, která nám všechny rány které my jsme jí uštědřili vrátí zpátky, a ještě s úroky.

    Pokud bychom tedy za „přírodu“ považovali i samotné klimatické podmínky života na zemi, pak je nepochybné, že tato příroda nám dává jasný feedback o chybnosti našeho jednání, našeho zacházení s ní; respektive že nám ty rány jí uštědřené „vrací i s úroky“.

    Zásadní problém je v tom, že my stále ještě vůbec nejsme schopni nějakým definitivním způsobem definovat, co vlastně vůbec je „příroda“. My ji vlastně dokážeme jakž takž uspokojivě vymezit jenom negativně: „příroda“ je všechno to, čím byla, nežli do ní začal zasahovat člověk. Což je ovšem definice obsahově značně chudičká.

  81. Mimochodem, další shoda okolností: zrovna dneska mi jeden účastník fóra Levice poslal odkaz na řeč jedné zřejmě prominentní americké filozofky právě na téma „člověk a příroda“. Je to opravdu docela zajímavé čtení, autorka je bezpochyby sympatická a inteligentní dáma. – Ovšem zkritizoval jsem ji za to, že ona nakonec zůstává jenom u víceméně obecného filozofování, ale nedává (jmenovitě ohledně vztahu pravé svobody a pouze osobně-individuální svobody) žádná konkrétní řešení.

    https://a2larm.cz/2021/11/nasim-ukolem-je-promenit-peci-v-globalni-hodnotu-esej-judith-butler/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *