Volby: opravdu změna?

Josef Poláček


Je svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak snadno je u některých lidí možno vybudit pocit životního štěstí. V ten volební večer, kdy se ukázalo že dosavadní český ministerský předseda ztratil většinu ve sněmovně, zavládla v mnohých kruzích vyslovená euforie. Znovu a znovu bylo opakováno a radostně zvoláváno jediné slovo: ZMĚNA!!

Budiž; nelze popírat že k určitým změnám v české politické krajině skutečně dojde. Ovšem – nejedná se v prvé řadě ani tak o Babiše samotného, nýbrž především o to, že se teď konečně rozlomí populisticko-nacionalistický, xenofobní a mnohdy vysloveně reakční blok Babiš – Zeman. Posledně jmenovaný se nyní dostane do citelné izolace; snad stále ještě ne společenské (v národě samém má ještě mnoho svých věrných), ale do izolace politické. Nyní proti sobě bude mít jak senát, tak poslaneckou sněmovnu, tak i vládu. Lze jen doufat, že těmto třem orgánům se podaří spojenými silami potlačit jeho šovinistické a vůči jistým autoritativním a totalitním státům velmi vstřícné choutky.

Ale jinak? Pokud se na proběhlé volby podíváme z poněkud jiného pohledu, pak se nám ukáže obraz dosti odlišný. Ano, na politické šachovnici se vyměnilo několik figurek; a co dál? Pojede se víceméně podle toho samého scénáře, podle těch samých pravidel; s tím jediným rozdílem, že tato pravidla teď snad přece jenom budou dodržována poněkud více, že – alespoň pro tuto chvíli – určitá základní solidnost v jednání vytlačí (zjevný) populismus, respektive – v případě M. Zemana – vyslovené buranství.

Ale: co se tak zásadního změní na celkovém pojetí politického – a především společenského – provozu? Změní se snad nějak základní nastavení celého systému? Přestane snad být ta zmíněná šachovnice politického života jenom kolbištěm pro prosazování partikulárních a partajních zájmů, těch či oněch ideologií?… Přestane snad jenom odvolením jednoho oligarchy celý společenský život být nadále ovládán zákony kapitálu, zákony zisku, zákony soukromého prospěchu? Jaký skutečně emancipační potenciál může mít heterogenní soubor různých politických subjektů, ve kterém vedoucí silou je strana otevřeně pravicová, která programaticky vzývá „prosperitu“, tedy nekonečnou honbu za ziskem? Ano, Česká republika se nyní více přiblíží Západu; což ovšem neznamená nic jiného, nežli že se přiblíží právě té západní společnosti, která se trvale utápí ve svém bezduchém konzumu, a navíc je rozštěpená na ty, kteří tohoto konzumního bohatství mají nadbytek, a na ty pro které z něj zůstanou jenom drobty. K jaképak „změně“ v těchto zcela klíčových oblastech dojde jenom tím, že nyní k té samé šachovnici usedli noví hráči?… Když se na výsledek voleb podíváme poněkud s odstupem, pak dospějeme s určitým zjednodušením k závěru, že pravostředové ANO nyní bude vystřídáno – pravostředovou koalicí!

Ponechme tedy ty, jejichž občanský horizont je omezen pouze sférou bezprostředních politických konstelací, aby se nyní opájeli nadšením ze své „změny“; a podívejme se raději na mnohem hlouběji ležící faktory, které budou skutečně rozhodovat o tom, jakým směrem se bude pohybovat budoucí vývoj.

Volební debakl levice

Že v právě proběhlých volbách naprosto propadla levice, je všeobecně známo. Mnoho politických komentátorů (především těch z pravicové strany politického spektra) už ohlašuje definitivní konec levice v Česku. Ale – při bližším pohledu situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Celá tato záležitost stojí za hlubší analýzu, a za hlubší zamyšlení.

V prvé řadě je nutno konstatovat: skutečně a na celé čáře propadly jenom klasické levicové strany, které se spolehly víceméně jenom na tradiční sociální agendu. Propadla KSČM, propadla sociální demokracie; a nijak neuspěla ani radikální Levice.

Na straně druhé nelze zapomínat, že Piráti dostali svých 15 procent hlasů. A v určitém smyslu je paradoxem, že právě díky tomu, že se Babišovi ve svých tvrdých atacích proti Pirátům v předvolebním boji podařilo tuto stranu prezentovat jako „neomarxistickou“, je možno právem předpokládat, že těchto patnáct procent bylo voliči v naprosté většině skutečně míněno jako hlasy pro levici. Ovšem: nikoli pro levici tradicionalistickou, nýbrž pro levici moderní, liberální, tak jak ji představují například němečtí Zelení. (Kteří mimochodem v nedávných volbách dostali prakticky stejně tolik hlasů jako čeští Piráti.)

Za druhé je stále nutno mít na paměti, že Babišovo ANO, přestože v jeho čele stojí oligarcha, se na pravolevé ose rozkročilo značně doširoka, takže někdy bylo nakonec pokládáno za spíše levicové, nežli pravicové. V tuto chvíli je zcela nedůležité, do jaké míry tento názor odpovídal či neodpovídal realitě; rozhodující je, že v každém případě určitou část elektorátu A. Babiše je možno přinejmenším tendenciálně připočítat k táboru levice. A to samé platí dozajista i pro KDU-ČSL a pro STAN. Za této situace je tedy možno udělat dvě klíčová konstatování:

1. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje

2. spoléhat se jenom na klasickou sociální agendu je pro levici cesta do propasti. Současný volič žádá od levicových stran mnohem více, nežli aby mu jenom neustále přisypávaly peníze ze státních fondů.

Záleží teď tedy jenom na levicových stranách samotných, jestli dokáží pozitivně odpovědět na tato očekávání současného voliče. Jestli dokáží přijít s novými myšlenkami, s novými vizemi, které by potenciálně levicovému občanu/voliči ukázaly, že on pro ně není jenom jakýmsi pasivním příjemcem státních sociálních podpor, nýbrž že je pro ně partnerem při hledání cest, jak vytvořit lepší, humánnější, spravedlivější svět.

Mlčící většina

Jako vždy po proběhlých volbách, i teď političtí komentátoři a astrologové dopodrobna rozebírají vzniklé politické konstelace, počty hlasů pro vítězné i pro poražené strany, vypočítávají možné koalice. Ale – jako zcela pravidelně, i tady prakticky zcela mimo pozornost těchto znalců zůstává strana, která je fakticky ta ze všech největší – totiž strana nevoličů.

Tato „strana“ v právě proběhlých volbách dosáhla úctyhodných 35 (!) procent z celkového volebního potenciálu. Kdyby se tato skupina populace dokázala domluvit, zorganizovat, dát dohromady – pak by fakticky právě ona musela být pověřena sestavováním nové vlády!!

Samozřejmě; takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat. Ale přece jenom – i když odpočítáme dejme tomu 15 procent takových, kteří jsou nejen pro politiku v užším smyslu, ale vůbec pro občanskou společnost z těch či oněch důvodů ztracení, i pak tu zůstane potenciál 20 procent populace, který stojí za bližší prozkoumání.

Dalo by se totiž případně soudit, že velká část, dost možná většina z nich touto svou neúčastí ve volbách fakticky vyjadřuje souhlas se známým heslem: „Kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali.“

Pokud je tento předpoklad správný, pak by to ovšem znamenalo, že je tu velký společenský potenciál, který si přeje skutečnou, zásadní, systémovou změnu! A protože o takovouto zásadní systémovou změnu v současné době usiluje pouze (radikální, autentická) levice, pak by bylo nutno dospět k závěru, že právě tato autentická, antisystémová levice má ve společnosti mnohem vyšší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Pokud tuto skutečnost spojíme s výše uvedeným faktem, totiž že volební potenciál levice se v současné době posouvá od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti, pak by nám z toho vyplynul tento závěr:

Přes zdánlivě totální porážku levice v posledních volbách se ve společnosti naopak ukazuje velký potenciál pro novou, autentickou levici, která by dokázala přinést nové impulsy, jdoucí za rámec současného systému, který jen donekonečna reprodukuje sám sebe. Záleží jenom na samotné levici, zda dokáže tento trend uchopit, odpovědět na jeho požadavky novými vizemi a idejemi.

32 komentářů u „Volby: opravdu změna?“

  1. Tento text jsem napsal vlastně na objednávku, s tím že bude otištěn na stránkách jedné levicové organizace. Článek jsem napsal, nabídl jeho zaslání – ale pak už se nikdo neozval. Takže ho náhradou otiskuji alespoň zde.

    ————————————-

    Musím ještě dodat že tento text jsem psal v čase z pátku na sobotu, tedy ještě předtím nežli byla M. Zemanovi diagnostikována neschopnost vykonávat svou funkci. V tomto smyslu je příslušná pasáž v mém textu uvedeným vývojem možná už trochu překonaná.

  2. Jak vás mohlo napadnout, pane Poláčku, že „strana“ skládající se z 35 procent záměrných nevoličů by se mohla někdy dohodnout na společném programu? Jestliže mají všichni ti nevoliči odpor k současné politice, pak to přece neznamená, že mají k tomu odporu všichni stejný důvod a že by se spolu na něčem mohli shodnout. Vždyť před rokem 1989 měla většina české společnosti také odpor vůči tehdejší normalizační politice. Kdyby samotný odpor mohl zakládat něco nového, pak by po Listopadu musela v naší společnosti vládnout náramná shoda. Jenže skutečnost byla jiná.

  3. Řekl bych, že nevolící, kteří pravidelně tvoří asi třetinu našich občanů, vybavených volebním právem, nepředstavují alternativní sílu, schopnou cokoli podstatně změnit. Půjde sice asi o lidi v průměru sociálně slabší a nespokojenější, také však možná mladší, prakticky orientované či hodně zaměřené na sebe. I kdyby tomu zrovna takhle nebylo, myslím, že by v případě povinné volby jejich hlasy, za stávající stranické nabídky, výsledek změnily jen málo. Vyloučit, že by se jazýčkem na vahách v konkrétním případě stát přece jen mohli, samozřejmě nelze. Kdyby třeba ČSSD volilo přes 5,7% z nich, stranu by to do PS dostalo. Řekl bych však, že nevolící by se asi chtěli s tak slabou (a „slabošskou“) partají „zahodit“ ještě méně než pravidelní voliči. Jestliže bych od nich čekal přece jen nějaké vyhraněnější postoje, šlo by nejspíš o (ještě) větší míru despektu k politikům, stranám i některým institucím.

    Snad bych měl ještě poznamenat, že rozhodnutí nevolit (tentokrát, či pravidelně) respektuji, ba se mu pomalounku i blížím. Kromě případů, kdy si náročný (či systém odmítající) člověk neumí vybrat, je tomu tak jistě i u části voličů, která se v situaci orientuje zcela nedostatečně. Druhá jejich část se však nechá, leckdy k vlastní škodě, zmermomocnit.

  4. Myslím že kdyby bylo např. hnutí Ano zavrhlo (třeba díky jinému koaličnímu partnerovi) „klasickou sociální agendu“, bylo by získalo mnohem menší podporu. Měli bychom se na ni ale dívat jako na solidární formu pojištění, jehož funkčně spravedlivá existence by mohla vnášet do společnosti základní pocit bezpečí, snižovat tak jinak nutnou míru “ agresivity“ spojenou s vůlí po zachování individuální existence.

  5. Něco na tom bude, pane Nusharte. Když se před deseti lety pokusila pravicová Nečasova vláda převést část příjmů sloužících k sociálnímu pojištění do tzv. druhého pilíře, který byl méně solidární a více „zásluhový“ (plus k tomu chtěli zavést ještě další méně solidární reformy), zdvihla se proti tomu hned vlna protestů a v následujících volbách pak zvítězila sociální demokracie a na druhém místě bylo ANO. Ti pak předchozí „reformy“ zrušili.

  6. Ale paní Hájková, vždyť jsem sám hned napsal, že „takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat“. Tedy že není možno vycházet z toho, že těchto 35 procent by mohlo vytvořit nějakou názorově homogenní masu respektive sílu.

    Za prvé: jak jsem sám napsal, nějakých dejme tomu 15 procent je nutno hned vyeliminovat, protože to jsou ti, kteří nemají žádný zájem nejen o politiku, ale prakticky se vůbec ani nezúčastní života občanské společnosti. Většinou se jedná o sociální vrstvy na spodních stupních společenského žebříčku.

    Ale o co se tu jedná: je nutno si uvědomit, že já jsem tento článek psal v diskusním prostředí strany „Levice“. A tato strana prakticky jediná si klade za cíl zásadní systémovou (antikapitalistickou) změnu. Ovšem: v právě proběhlých volbách tato strana získala jenom zlomek procenta hlasů. A shodou okolností zrovna v tu dobu kdy já jsem psal tento text, jeden člen Levice ve fóru napsal dost skeptickou úvahu, jestli je vůbec možno v současné době – kdy většina společnosti je materiálně saturovaná – uvažovat o nějakém reálném potenciálu pro zásadní systémové změny.

    Můj text měl tedy – po volebním debaklu levice/Levice – poskytnout přece jenom optimističtější výhled do budoucnosti.

    Snažil jsem se tu dokázat, že 1. levicový potenciál obecně je ve společnosti stále ještě přítomen, a 2. že dokonce i pro tu zásadní systémovou změnu by zde případně mohl být mnohem větší potenciál, nežli by se napohled zdálo. Jde jenom o to najít cesty, jak tento potenciál aktivovat.

  7. „Klasická sociální agenda“ – samozřejmě, ta je stále ještě ve volbách velmi zásadním faktorem.

    Ovšem je nutno si uvědomit, že takovouto sociální agendu má dnes ve svém programu tak či onak naprostá většina stran; s výjimkou vyhraněně pravicových. To znamená: když se levice omezí právě a pouze na tuto sociální agendu, pak tím oproti jiným stranám nemá žádný hmatatelný náskok.

    Právě proto stále kritizuji současnou (tradiční) levici (a stejně tak i Levici), že se omezila jenom a pouze na tuto sociální agendu. A že právě proto propadla ve volbách. Protože sociální agendu mají ve svých programech jak Piráti, tak Starostové, tak KDU-ČSL; pravděpodobně i další strany. Jenže – například Piráti mohou vedle této sociální agendy voličům nabídnout ještě něco navíc – svůj program (digitální) modernity, což může oslovit především mladé voliče.

    Shodou okolností jsem zrovna dnes na fóru Levice napsal dost obsáhlý výklad přesně na toto téma: proč levice zaostává nejen za svým očekáváním, ale i za pravicí.

    Mým ústředním argumentem je to, že levice touto – pouze – sociální agendou člověka fakticky tlačí do pouze pasivního postavení. Je to v podstatě jenom čirá charita.

    Oproti tomu pravice, ta se stále ještě obrací na člověka aktivního, podnikavého, tvůrčího. Jak jsem napsal ve svém dnešním komentáři ve fóru Levice, pravice jako by člověku říkala: „Buď aktivní, rozvíjej své schopnosti, vzdělávej se, buď kreativní – za toto své úsilí budeš odměněn osobním úspěchem, kariérou, bohatstvím!“

    Zatímco levice naopak jako by člověku říkala: „Nemusíš se o nic starat, nemusíš o nic usilovat, my se o tebe všestranně postaráme, my ti poskytneme všechny možné sociální dávky, dokonce ti nakonec zaručíme i Nepodmíněný základní příjem, až do konce svého života budeš mít vystaráno, i kdybys už nedělal vůbec nic jiného, nežli jenom vysedával po hospodách nebo hrál počítačové hry!“

    Tohle a právě tohle je ten klíčový rozdíl: pravice se obrací na člověka individuálně aktivního, zatímco levice – ačkoli pro něj chce udělat to nejlepší – ho ve skutečnosti odsouvá do té zcela pasivní pozice pouhého příjemce státních dávek.

    ————————-

    Mimochodem, celé to téma bylo – ve fóru Levice – otevřeno otázkou o tom, co je vlastně emancipace. A já jsem tu dokládal, že prvopočátek této současné levicové bídy leží už u Marxe; v jeho vadném (respektive pouze omezeném či jednostranném) pojetí lidské emancipace.

  8. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje….. a stejně tak i pravicový potenciál, jenže s výrazně lepší tréninkovou kondicí a pevným zázemím občanstva široké/hluboké adorace pravicové politickoekonomické substance.
    K tomu všemu srovnání se situací opačného sledu v BRD nabízí jakbysmet znejišťující perspektivu……. posun levice od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti je zatím vyjádřen zvýšením minimální mzdy o několik desítek centimů.
    A garancí neomezeného opojení šílenou jízdou povozy s výbušným pohonem……bych mrzutě upozornil na potenciál evropské levice na cestě za lepším humánnějším a spravedlivějším světem, než je ten ve kterém se nacházíme.

  9. Pan Poláček má pravdu, že sociální dávky nic neřeší a mohou podporovat nicnedělání. Pokus o řešení situace už tu ovšem před časem byl – posílání nezaměstnaných na veřejně prospěšné práce. Levice byla většinou proti tomu. Označovala to za „nucené práce“. Ozývaly se hlasy, proč obce, které využívají tyto nezaměstnané , nevytvoří tedy pro ně řádná pracovní místa s řádným platem. To ovšem nešlo.
    Ještě horší variantou by bylo přidělování nezaměstnaných soukromým firmám.
    Stavení „hladových zdí“ státem se rovněž zavrhuje.
    Co tedy?
    Patrně nejlepší by bylo, kdyby ta nová levice měla k dispozici nějaké psychology, kteří by s těmi lidmi pracovali a pomohli jim odhalit, rozvinout a využít jejich duševní potenciál.

  10. Jednou jsem četl, od liberálního anglického vědce, že nad kažením líných a nepřičinlivých nezaměstnaných sociálním zákonodárstvím se lepší společnost pohoršovala už ve viktoriánské době (a asi i dříve), stejně jako dnes.

    Co se týče nicnedělání, myslím, že problémem je spíše jeho opak. Vždyť např. nějakých 100 tisíc lidí navázaných u nás na automobilový průmysl vyrábí (běžně) auta, jež skoupí řekněme teprve padesátimilionová populace. Pracovních sil je vlastně nadbytek, takže mnoho lidí se živí vstupováním do přeprodejových řetězců a „uplacírováváním“ blbin na trhu. Produkovat a kupovat by se měly více pracné rukodělné výrobky.

    Sociální dávky nic neřeší? Není to ovšem nic jiného, co je měsíčně posíláno všem seniorům. Penze berou i lidé, kteří si bez problémů dobře dál vydělávají (příp. dostávají peníze bez práce), nebo kteří už opravdu skoro nic nekupují a nepotřebují, zatímco spousty potřebných musí o práci bojovat. Mj. s cizinci ze zemí, kde je podstatně levněji, či právě s důchodci, kteří mají jistý druhý příjem (takže jim od soukromníka stačí méně).

    Za veřejně prospěšné práce se netřeba stydět. Jsou-li ovšem na bázi dobrovolnosti. Např. vysazování stromků v lese o volnu střední třídou (i s dětmi). Aby však třeba učitel chodil v reflexní vestě s popelnicí (s nápisem vymezujícím dobu jeho pauzy) mezi svými bývalými žáky, konzumujícími lahůdky v předzahrádkách, jen proto, že mají málo dětí, to by asi bylo víc než chucpe.

  11. Lidé jsou různí a potřebují různý přístup. Některým by ani ten nepodmíněný základní příjem nebránil v tom, aby byli aktivní. Spíš naopak. S jinými je to horší.
    Stejně nevím, kde by levice na ty placené psychology vzala peníze. Nebo kde by našla tolik dobrovolníků? Už teď je na psychology docela fronta.
    Pokud se měli psychologové platit ze státních peněz, až poté, co se levice dostane k moci, jak zajistit, aby byla zvolena? Budou ji volit lidé, které se levice chystá převychovávat?
    Skutečně není možné, aby každý člověk měl svého psychiatra jako monáda.
    Škoda ovšem, věčná škoda, že pan Poláček při těch změnách společnosti nepočítá s Bohem, který může člověka nejlépe proměnit, jak o tom píšu ve vedlejší diskusi.

  12. Jako první reakci na předešlé komentáře musím především upozornit, že se tu dost promíchaly skutečnosti, které jsou napohled podobné, ale přesto jsou různého druhu, mají různé kořeny. Bude tedy nezbytně zapotřebí je od sebe s dostatečnou pozorností oddělit.

    Napřed ale pan Petrasek: ono ani tak nejde o to, že pravice má „lepší tréninkovou kondici“; ale zásadní problém je opravdu s tím „pevným zázemím občanstva široké/hluboké adorace pravicové politickoekonomické substance“. Ale – to je právě to o čem jsem psal. Nedá se nic dělat, ale pravicové vidění světa má také svou legitimitu – právě v tom smyslu jak jsem se ji snažil vylíčit minule, totiž v důrazu na osobní aktivitu, a zároveň osobní zodpovědnost každého jedince.

    Nemá smysl tyto hodnoty popírat – ty mají totiž skutečně „pevné zázemí u občanstva“. Přesněji řečeno: tato snaha o osobní úspěch je jednou ze základních „antropologických konstant“ člověka, a nemá sebemenšího smyslu proti ní bojovat.

    Strategie musí být přesně opačná: je nutno pravici uzmout tyto její nejsilnější zbraně, a je nutno je naplnit levicovými obsahy. Jak jsem napsal včera, v pravicovém podání tato přirozená snaha o osobní aktivitu, o osobní úspěch má nakonec jenom podobu usilování o kariéru, o (stále větší) majetek. V tom spočívá omezenost této formy osobní aktivity. Je tedy nutno tuto – opakuji znovu – přirozenou! snahu o osobní aktivitu jaksi „reinterpretovat“, jak řečeno je nutno ji naplnit „levicovými“, to jest společensky hodnotnějšími obsahy.

    Ostatně: byly doby kdy i levice dokázala přitahovat aktivní, agilní, podnikavé osobnosti. To bylo ale ještě v dobách, kdy bylo možno jistým právem věřit, že je možno nějakým „konečným vítězstvím“ definitivně porazit kapitalismus a zavést komunismus/socialismus. Právě tento boj přitahoval tyto agilní, aktivní osoby. Ale dnes – dnes se levice dostala právě už jenom do čistě defenzivní pozice, kdy už jenom hájí vymoženosti sociálního státu, ale sotva může nabídnout nějaké vize, které by mohly tyto aktivní osobnosti zaujmout, strhnout.

    Shodou okolností na fóru Levice jeden člen (který k Levici přešel od Pirátů) tam žádal prakticky přesně to samé: vzít pravici (některá) její témata.

    ————————————-

    Co se německých povolebních vyhlídek týče: plánované zvýšení minimální mzdy není zase tak zcela marginální, z nějakých 9,60 (respektive původně pro příští rok plánovaných 10,45) na 12 euro je přece jenom už dost znatelný skok, v průměru o 20 procent. To už je přece jenom znát.

    A co se omezení rychlosti na dálnicích týče: že k tomuto omezení nedojde, to prosadili výhradně liberálové. Přitom ale samotná většina německé populace (tuším že 62 procent) by byla pro limit!

  13. Ještě musím něco připojit k mé v článku vyslovené tézi, že levice (antisystémová) by mohla další potenciál nalézt v táboře nevoličů: zrovna dneska jsem dostal mailem oběžník se zprávou o posledním zasedání (před 5 dny) Centrálního výboru strany Levice, a v diskusi hned několik účastníků vyslovilo ten samý názor: že Levice by se mohla poohlédnout právě mezi nevoliči v hledání nových příznivců. (Vzhledem k tomu že zasedání bylo už před 5 dny to pak nemůže být jenom převzetím mé vlastní téze z článku, neboť ten vyšel až později.)

    Samozřejmě není tomu tak, že tito nevoliči by aktuálně (většinou) byli pro nějaké radikální akce směřující ke změně systému; ale jejich absentování ve volbách s dost velkou pravděpodobností naznačuje, že jsou obecnými politickými poměru znechuceni, nebo přinejmenším demotivováni. Že jsou zásadně skeptičtí vůči současnému stavu; a že by si tedy zcela evidentně přáli stav zásadně jiný, lepší, pravdivější. A to fakticky neznamená nic jiného, nežli zásadní systémovou změnu.

  14. Teď tedy k otázce sociálních dávek. Tady je především nutné rozlišovat jejich nepochybnou potřebnost na straně jedné, a jejich případný demotivující vliv (respektive přímo zneužívání) na straně druhé.

    Ale napřed musím upozornit, že mně se jednalo bezprostředně o něco jiného: totiž o poukaz na to, že jenom důrazem na sociální zabezpečení dnes už levice nemůže nijak bodovat. Současný politický trend směruje stále více ke středu; to znamená, že ani strany pravicové (respektive středopravé) v zásadě neplánují nějaké drastické seškrtání sociálních dávek. Pokud vůbec, pak spíše jenom v rétorice, nežli pak v reálné praxi. (Ostatně je nemálo paradoxním, ale zároveň symptomatickým faktem, že v Německu k nejdrastičtějšímu seškrtání státních dávek došlo za sociálně demokratické vlády kancléře Schrödera!)

    Teď se ale podívejme na to, jak je možno daný problém řešit. Napřed tedy „nucené práce“: já bych v zásadě nebyl proti. Nedá se nic dělat – ale opravdu je velmi mnoho lidí, kterým jdou „ruce dozadu“. Kteří se vyhýbají práci jak jen mohou. Sám jsem takové případy zažil v reálné pracovní praxi. Takové osoby k pracovní činnosti bezprostředně nedonutí nic jiného, nežli holý tlak. Tedy – hrozba sankcemi.

    Ovšem – problém je bezpochyby v tom, jakou práci jim přidělit. V Německu dlouhá léta platil princip, že nezaměstnaný není povinen přijmout práci, která by neodpovídala jeho dosaženému stupni vzdělání. (Takže tím ze zákona bylo nemyslitelné, aby učitel musel zametat chodníky.) Ovšem – spolu s oním zmíněným zpřísněním norem se změnila i tato, nyní platí že dotyčný nemusí přijmout práci která by byla v příkrém rozporu s jeho dosaženou kvalifikací. I tady by tedy onen učitel nemusel zametat ulice; ale bylo by v zásadě možné přidělit mu třeba nějakou práci v kanceláři, i když by byla pod jeho kvalifikací.

    Jako další (a nemalý) problém se ovšem ukazuje, že často vůbec není k dispozici dostatek prací, které by takto bylo možno přidělit. Tyto činnosti mají (musejí) organizovat obce; a ty o to většinou nejeví přílišný zájem, znamená to pro ně dodatečnou administraci, a nepatrný efekt.

    ————————–

    Tohle se tedy týkalo čistě praktických, bezprostředních problémů s tím, jak zaměstnat, jak přivést/přimět k práci ty, kterým se do ní nechce.

    Ale: v zásadě jiné téma je to, jakým způsobem vyřešit daný problém u kořene; tedy jak u těchto lidí probudit jejich motivaci pracovat. A i toto téma se nám dále dělí na dvě podskupiny.

    Bezprostředně vzato se daná věc jeví jako problém čistě individuální, psychologický. Ovšem – už před mnoha léty (ještě v dobách socialismu) jsem se na toto téma bavil s M. Hekrdlou, tehdy mým spolužákem na gymnáziu. Já jsem poukázal na to, že na Západě se i nezaměstnaným daří tak dobře, že mnozí z nich pak vůbec nepociťují potřebu pracovat. On na to ale odpověděl, že i tento fakt ukazuje na skutečnost, že v celém tom systému kapitalismu zjevně něco není v pořádku.

    Ovšem: my jsme tehdy ještě žili v socialismu, kde stále ještě jakožto nezpochybnitelná platila marxistická doktrína, že „práce je první potřebou člověka“. I v tomto socialismu samozřejmě realita byla podstatně jiná (a právě proto ostatně platila víceméně všeobecná pracovní povinnost); nicméně ten uvedený argument je zapotřebí vzít vážně.

    Samozřejmě, nechuť k práci je bezprostředně problém čistě psychologický; ale na straně druhé i každý psycholog zcela jednoznačně potvrdí, že i niterná, psychická stránka jednotlivce velice úzce souvisí s prostředím, ve kterém žije. A to tedy znamená – konec konců s prostředím společenským.

    Pokud bychom zůstali – pro zjednodušení – u klasické marxistické doktríny, pak by tedy bylo možno udělat takovýto závěr:

    – v kapitalismu je takové společenské nastavení, že každý má usilovat jenom o svůj vlastní prospěch; zájmy celku mu neznamenají nic

    – tento stav většinou vede k tomu, že lidé pracují, aby pro sebe získali co největší bohatství

    – ale na straně druhé když se někdo spokojí s menším majetkem, pak se opravdu může rozhodnout pro pohodlnou existenci v nicnedělání; neboť vůči společnosti (kapitalistické) nepociťuje žádnou odpovědnost, aby svou prací přispíval k jejímu rozkvětu.

    Dalo by se tedy říci: individualisticko-egoistický charakter kapitalismu se tu vrací jako bumerang, a působí destruktivně proti podstatě tržní ekonomiky jakožto „společnosti výkonu“.

    Zatímco – abychom opět pro zjednodušení zůstali u marxistické doktríny – v socialistické společnosti se člověk cítí být součástí vyššího celku, a je tedy motivován pro blaho tohoto celku přispívat i svou vlastní činností, svou vlastní prací.

    Samozřejmě: jak už řečeno v (reálném) socialismu tomu bylo podstatně jinak; ale ten v žádném případě není možno pojímat jako socialismus pravý, pravdivý. V každém případě, když si opět jednou připomeneme jezuitské redukce – tam skutečně nejenže pracovali bez výjimky všichni, ale podle všeho pracovali s opravdovou radostí a chutí!

    Ten vliv konkrétních společenských poměrů tedy v každém případě nelze podceňovat; a je možno právem vycházet z toho, že určité společenské poměry k práci (pro společnost) motivují, zatímco jiné demotivují.

  15. V minulém vstupu tedy byla řeč o vztahu pracovní motivace a společenského prostředí, respektive společenského systému. Teď se ale ještě na celou záležitost podívejme ze zcela obecného hlediska, tedy s abstrahováním od těchto vnějších faktorů.

    Paní Hájková, shodou okolností i já jsem včera přemýšlel o tom, že každý z těchto nepracujících by vlastně musel dostat svého psychologa.

    Totiž: v současném stavu je opravdu někde chyba. Pravice chce tyto osoby k práci čistě donutit prostřednictvím sankcí; zatímco levice je chce zahrnout sociálními dávkami, respektive přímo nepodmíněným základním příjmem. Ale – vlastně ani jedna z obou stran tento problém fakticky vůbec nebere vážně. Žádná z obou stran nejde ke kořenu problému, žádná z nich se nezabývá těmito lidmi jako zcela konkrétními, živoucími osobami. Které většinou mají nějakou svou vlastní životní historii, svou vlastní podmíněnost.

    Ano, „psycholog pro každého nepracujícího“ je samozřejmě nesmysl. Ale přece: něco právě v tomto ohledu by bylo zapotřebí udělat. Například zásadně zvýšit počet terénních pracovníků; navýšit jejich kvalifikaci i status. Jistě: napřed by to stálo mnoho peněz; ale je dost dobře možné že konečný účet by byl pozitivní, a to i čistě finančně. V mnohých případech se totiž jedná především o to, prorazit určitou – psychickou – bariéru. Nedá se nic dělat, ale skutečně jsou komunity kde se odpor k pravidelné práci dědí z generace na generaci. S tou starou generací se už mnohdy jen stěží dá pohnout; ale o to důležitější by pak bylo získat – intenzivní a cílenou motivací – generaci mladší. Když by se toto povedlo, pak by samozřejmě ten počet terénních pracovníků bylo zase možno zredukovat – a to dost možná dokonce i pod současný stav.

  16. Ostatně paní Hájková není tomu zcela tak, že bych „nepočítal s Bohem“. Já jenom nepočítám s Bohem křesťanů; neboť jeho schopnost měnit lidský charakter je (především v západních zemích) evidentně na ústupu. (Jen tak pro zajímavost: obě německé církve, jak katolická tak i protestantská, ztratí rok co rok téměř půl miliónu svých členů!)

    S čím já bych naprosto byl ochoten počítat, by byl nějaký (nový) silní duchovní impuls; který by skutečně mohl přispívat k nápravě lidských charakterů. Ale opakuji znovu, muselo by to být něco nového, co by dokázalo oslovit, hluboce zasáhnout i většinového člena moderní průmyslové a postprůmyslové společnosti.

  17. Ale on neexistuje žádný zvláštní „bůh křesťanů“. Boha přece nemůžete ztotožňovat s církvemi.

  18. Samozřejmě že existuje „Bůh křesťanů“, stejně jako existují „bohové hinduistů“, bohové šintoistů a tak dále.

    Tady není řeč o Bohu samotném; ale o tom do jaké míry víra v něj může člověka (věřícího) ovlivnit, strhnout tak, aby nějakým zásadním způsobem změnil svůj život, postavil ho na nový základ.

  19. Ten článek v Křesťanu ovšem operuje s krajně problematickými tvrzeními.

    Za prvé: naprosto nesouhlasí, že by křesťanství bylo jediné univerzální náboženství, které by tedy nebylo spojené s určitým národem. V té době byla například velice populární, a velice široce uctívaná bohyně Isis. Uctívali ji nejen v její „domovině“, v Egyptě, ale uctívali i ji mnozí Řekové i Římané. I její kult byl tedy stejně tak univerzální.

    Za druhé: naprosto a vůbec nesouhlasí, že by se křesťané stavěli smířlivě ke svým odpůrcům, že by je se jim neposmívali. Naopak: právě proto byli křesťané v Římě tak pronásledováni, protože velice tvrdě, až přímo agresivně kritizovali „zhýralý“ způsob života římské smetánky, a to včetně samotného císaře!

    Byli to tedy sami křesťané, kteří se prezentovali jako zcela exkluzivní náboženský směr, a z tohoto titulu se cítili být oprávněni předepisovat ostatním, jaký mají vést život. Pak není možno se příliš divit tomu, že byli ostatními pociťováni jako cizí, rušivý element, a proto byli také pronásledováni.

  20. Pochopitelně, vy jste zase přesvědčen, že to víte mnohem lépe, pane Poláčku. Nakonec řeknete, že ti křesťané byli předhazováni šelmám naprosto oprávněně, že ano? Přece si nemohli mocní nechat líbit, aby jim křesťané svou kritikou rozvraceli sexuální život, na jaký byli zvyklí!
    Já ale vidím v raném křesťanství počátky rovnosti všech lidí. Rovnosti bez ohledu na to, kým tito lidé ve skutečnosti byli. Později se to sice bohužel zvrtlo (jak to nedávno jeden křesťan v diskusi vyjádřil – do církve vešel svět se všemi svými manýrami…), ale ten základ byl položen a vždycky je možné se k němu vrátit. Nakonec ani nemusí dojít k nějaké hromadné církevní obnově, nemusí vzniknout žádná nová „janovská“ církev. Každý jednotlivec se totiž může k tomu základu kdykoli, v kterékoli době vracet, a tak se obnovovat.

  21. Ideál rovnosti ve společnosti (založené na imperativu lidské kondice interakce vertikální a i horizontální mocenské struktury) se vyskytuje v některých krizových periodách nutné společenské obnovy jako etický ideál akcelerující revoluční aktivity.
    E.H….. později se to sice bohužel zvrtlo (jak to nedávno jeden křesťan v diskusi vyjádřil – do církve vešel svět se všemi svými manýrami)……. je proto přirozeným a zákonitým jevem.
    Naší křesťanské touze po nedosažitelném se ale již po staletí pilně nabízí jedno starořecké předkřesťanské řešení, které naší touhu po oproštění se mocenských střetů a konečném řešení dnes, přenechává božskému světu.
    Demokracie totiž napomáhá žít v pluralitě lidských záležitostí a tím i bez vůle po totálním řešení, což obzvláště v globálním světě, který již je jednou polis může otupit to příští zákonité zvrtnutí ………. bych dodal.

  22. Člověk se má starat, aby svět nevešel především do něj. Tedy, aby pokud možno nepodléhal davovému či stádnímu myšlení. Není to snadné.

  23. Nechci tím říct, že má být nezúčastněný. Naopak, měl by projevovat soucit s druhými.

  24. To je hezky řečeno. Také se takhle nějak často cítím. Dokonce bez toho, že bych si mohl nárokovat označení za křesťana. Je mi ovšem jasné, že je-li křesťanů většina, či byli-li jimi -nominálně- všichni, pak bylo „nebýt ze světa“ nemožné.

  25. Tedy, nebylo to možné všeobecně. Dnes už by to leckde pomalu zase šlo…

  26. PROČ ZVÍTĚZILO KŘESŤANSTSVÍ?

    Rovnost mezi lidmi – jak už přede mnou poznamenal pan Petrasek, samotná myšlenka rovnosti není originálním přínosem křesťanství. Za prvé: myšlenka občanské rovnosti se zrodila už v Řecku. Sice je možno namítnout, že v Řecku existovalo otroctví; nicméně tato otázka se tehdy dost kontroverzně diskutovala, a část autorů zastávala stanovisko, že zotročit jiného člověka je principiálně nepřípustné. Jinak řečeno: myšlenka (bezpodmínečné) rovnosti v každém případě byla na světě už před příchodem křesťanství.

    Za druhé: občanská rovnost existovala samozřejmě i v Římě; ale stejně tak i u všech „barbarských“ národů tehdejší Evropy. Opět s výjimkou otroků; ale ti měli zřejmě (u těch barbarských národů) dost „volnější“ status, byli považování za součást domácnosti.

    A ani se nedá plným právem říci, že by myšlenka rovnosti byla něčím zcela novým v oblasti náboženství; například slovanská náboženství sotva znala nějakou hierarchii mezi lidmi.

    Proč se tedy nakonec prosadilo křesťanství oproti „konkurenčním“ bohům? – Vedle už zmíněné Isis je možno uvést ještě i boha Mitru, který byl stejně tak „nadnárodní“ jako Ježíš, a vykazoval i dost podobné charakteristiky: kromě jiného i jeho poslal Bůh-Otec jako svého syna, aby spasil svět! A i zde byla konečným účelem spása duše, a s ní spojená nesmrtelnost!

    Zdá se že křesťanství se nakonec prosadilo z celého komplexu příčin, z nichž nejdůležitější byly zřejmě tyto:

    – naprosto klíčovým pro vítězství křesťanství byl zřejmě ten holý fakt, že bylo v Římě zavedeno jako státní náboženství. Právě to ostatně vedlo k zániku uctívání boha Mithry.
    – velmi aktivní misijní činnost
    – velice výkonná a efektivní organizační struktura
    – myšlenka rovnosti před Bohem, která byla populární především u chudších vrstev, ale také u žen, které tehdy měly obecně nižší společenský status. Podle některých názorů to byly nakonec právě ženy-matky, které se rozhodující měrou zasloužily o konečné vítězství křesťanství – protože tuto víru vštěpovaly už svým dětem.
    – nelze ovšem zapomínat (což se ovšem právě velmi často děje), že křesťanství bylo do velké míry prosazováno „shora“ – a to nejen v samotném Římě. To jest: panovník přijal křesťanství – a pak ho zavedl, nařídil v celé své říši. A tito panovníci křesťanství nepřijímali mnohdy (či vůbec většinou) z vlastního přesvědčení, ale proto že to pro ně bylo mocensky výhodné. Navíc – Ježíš tehdy platil (svým zmrtvýchvstáním) jako „vítěz nad smrtí“; a to bylo pro tehdejší vládce (kteří automaticky byli vrchními vojevůdci) nemálo lákavé. Často nosili figurku Ježíše zavěšenou na krku, jako ochranný amulet v boji.

    Opakuji tedy ještě jednou: vítězný postup křesťanství byl zřejmě výsledkem souhry celé řady různých faktorů; ale klíčovým byl zřejmě právě ten fakt instalování křesťanství za státní náboženství. S určitou mírou sarkasmu by bylo možno docela právem tvrdit: kdyby tehdy za státní náboženství byl přijat buddhismus, pak by dnes Evropa byla buddhistická.

  27. Křesťanství tím, že se stalo státním náboženstvím a státní ideologií, navenek zvítězilo. Ale do jisté míry tím prohrálo.

    S panem Horákem v podstatě souhlasím.

  28. Je třeba říci, že křesťanství se nestalo státním náboženstvím náhodou. Nebylo jí počínání císaře Konstantina, ani jeho matky Heleny, ani neúspěch Julianův, ani zákazy Theodosiovy. Dějinná logika se prosazovala i později, třeba u Franků při nesnadném rozhodování Chlodvíkově. Křesťanství sice nabízelo atraktivní ideologii (svého druhu) rovnosti, ale brzy přibylo také velmi působivé ospravedlnění jak problematické moci císařů, tak autokracie vůbec.

    Příznačné je, že křesťanský Bůh nepřesvědčoval ani tak uzdravováním, které jako důkaz žádal třeba zmíněný Chlodvík, ale vojenskými vítězstvími (už od bitvy u Milvijského mostu). V této souvislosti je třeba zmínit výjimečně explicitní slib posmrtného života. Odhodlání pro takového jediného boha umírat bylo rozhodnou zbraní těch, kteří měli na své straně jím proslulé křesťany. Bůh (Syn), jenž se nechal ukřižovat za lidi, byl mimořádně působivým příkladem krajního altruismu, který měl vliv i v dosud pohanských oblastech.

    Mimořádně silným „argumentem“ křesťanství byla jeho důslednost ve vyžadování exkluzivity. Svůj původ vzala ovšem u židů, jejichž existence až dosud je jasným dokladem životaschopnosti takového konceptu. Křesťané udělali zásadní krok pro budoucí úspěch rozšířením této výlučné povahy nového náboženství na všechny národy. Naproti tomu pohané byli synkretisté, ochotní přidávat nové bohy do svého pantheonu. Jejich možnému, s dovolením, „kukaččí naturelu“ čelit posléze nemohli. Dnes je to normou, např. i každá politická strana samozřejmě trvá na tom, aby její členové nebyli zároveň příslušníky dalších stran. (Stalo-li se něco takového v našich dějinách, mělo to tomu odpovídající konec.)

  29. No ano, má poznámka že „Evropa by dnes mohla být buddhistická“, prostě jenom tím kdyby tehdy Konstantin místo křesťanství jako státní náboženství zavedl (nebo přinejmenším zlegalizoval) buddhismus, byla samozřejmě míněna spíše jenom poněkud provokativně. 😉

    Ve skutečnosti zde samozřejmě skutečně působila určitá „dějinná logika“, která si v určitých geografických, společenských a kulturních konstelacích sama vytváří zcela specifické modely řešení. Buddhismus byl ve svém teritoriu především reakcí jak na extrémně složité (a obecnému lidu už naprosto nesrozumitelné a nepřístupné) rituály kasty bráhmanů, tak i odpovědí na praktiky asketů. Takováto tradice samozřejmě v Evropě nebyla, a proto by zde pro instalování buddhismu vůbec nebyly dány odpovídající duchovní kořeny.

    Zdá se ale, že v Evropě tehdy – v duchovní oblasti – existovala jakási obecně rozšířená touha po „spasení“; podobnost Ježíše s bojem Mithrou v tomto bodě je skutečně frapantní. A stejně tak i touha po nesmrtelnosti; ta je ovšem zřejmě u člověka přítomna ve všech kulturách, jenom její zabezpečení probíhá odlišnými modely. V buddhismu je to známý koncept dosažení stavu nirvány; kdy vlastní vědomí (duše?) je osvobozeno od nutnosti dalších inkarnací, a už natrvalo spočívá ve stavu věčné blaženosti.

    Rozdíly jsou ale i čistě materiální; indo-čínské teritorium je v zásadě kontinentální, tedy pevninské, čili s relativně stabilním, konstantním způsobem života. Zatímco v Evropě, konkrétně v oblasti Středomoří – tam byl neustálý pohyb, neustálé setkávání kultur, dynamika vzájemných vztahů. Tady pro nějaké meditativní setrvávání v nirváně sotva mohlo vzniknout nějaké větší pochopení. Oproti tomu se o judaisticko-křesťanském pojetí znovu a znovu zdůrazňuje, že to je cílově orientované, že probíhá v čase, odehrává se tedy v (dynamických) dějinách. Z čistě materialistického hlediska bylo tedy víceméně zcela logické a přirozené, že se prosadilo takto dějinně koncipované náboženství.

  30. Ještě něco ke konstitutivní roli – centralistické – církve pro rozvoj a udržení se křesťanství: zrovna včera jsem sledoval jednu dokumentaci o vývoji Evropy, kde zaznělo, že už někdy v 5. století Augustinus napočítal osmdesát osm (!) různých křesťanských herezí! To znamená, že bez existence této centralistické církve, která měla moc autoritativně rozhodovat o tom, co je „pravé učení Krista“ a co má platit jako hereze, by se křesťanství už ve svých samotných počátcích rozpadlo na nespočet vzájemně soupeřících směrů a sekt.

    Bylo zde ovšem také řečeno, že tyto „odchylky od víry pravé“ nebyly jejich nositeli a hlasateli vůbec míněny jako nějaká hereze; ale že křesťanství je samo v sobě natolik složité, nepřehledné, a mnohdy rozporuplné, že to samo zcela přirozeně vede k takovému množství odlišných výkladů a teologických názorů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.