Smrt stromu. Černé slunce.

Eva Hájková



SMRT STROMU


Starý dub na kraji paseky

Vydechl naposledy

Podříznut pilou

A podťat sekerou

Nebude už nikdy slunce vítat

Slunce co noří se z ranních mlh

Z červánků na obloze

Nebude naslouchat ptačímu zpěvu

Houkání sovy za nocí

Bzučení včel

Ani bublání potoka

Neuslyší

Neucítí vůni pryskyřice

Ani svěžího lesního vzduchu

Padl strom

Dohořel život

Zalomil větvemi

Zanaříkal listím

Míza v něm nebude dále proudit

Kolik let tady stál

Srostlý se zemí

Zbude tu po něm

Jenom prázdné místo



ČERNÉ SLUNCE 


Den dohořel. Jak popel zhas.

Nastává konce věků čas.

A nad skalnaté pohoří

se černé slunce vynoří,

jež temným ohněm plápolá

jak černý démant blýskavý.

Ach běda! Kdo mu odolá?

Svým žárem srdce roztaví. 

30 komentářů u „Smrt stromu. Černé slunce.“

  1. Tyto dvě básničky skutečně nejsou takového druhu, že by mohly dokázat povzbudit ducha a projasnit duši. Jejich vyznění je temné, zádumčivé, bezmála bezútěšné.

    Ale na straně druhé – nedá se nic, ale prýští z nich velká básnická síla. Obzvláště báseň „Černé slunce“ se svou až úsečnou kompaktností přímo zaryje do mysli. Z její bezvýchodné bezútěšnosti se až zachvěje duše; ale duch musí ocenit intenzitu básnického gesta, které zde podchytilo veškerou odvrácenou, negativní stránku naší existence. Pokud bychom zůstali polapeni jenom v této negativitě, bylo by s námi, s našimi nadějemi na budoucnost, vůbec na nějaký setrvávající smysl naší existence opravdu zle.

    Naštěstí ve vlastní mysli zůstává vědomí, že tento svět neozařuje jenom a pouze „černé slunce“ svým temným, negativním svitem. Ještě stále je tu přítomno a životodárnou sílu dává i slunce bílé, zářící.

  2. Ta básnička „Smrt stromu“ mi ovšem velice blízce připomněla jednu básničku od německé básnířky a šamanky Ruth Fischer Fackelmannové, s názvem „Pět jedlí“. Uvedu ji napřed v německém originále.

    FÜNF TANNEN

    Fünf Tannen erheben
    sich dicht gedrängt
    vor meinem Fenster
    als wollten sie
    einander schützen
    als hörten sie den
    Hausbesitzer murmeln
    Sie nehmen uns das Licht weg

    Můj překlad do češtiny:

    PĚT JEDLÍ

    Pět jedlí zvedá
    se těsně přitištěných
    před mým oknem
    jako by chtěly
    se navzájem chránit
    jako by slyšely
    majitele domu mumlat
    že prý nám ubírají světlo

    Musím říci, že z celé básnické sbírky Fischer Fackelmannové to byla právě tato básnička, která se mi ze všech ostatních nejvíce zaryla do paměti. To jest: na rozdíl od většiny ostatních jsem ji nikdy nezapomněl. Vždy mi znovu a znovu připomínala fatální střet novodobé lidské civilizace s přírodou, kdy člověk vše živé necitelně a neomaleně podřizuje svým vlastním zájmům, své vlastní pohodlnosti. A především tento výjev pěti stromů, pěti jedlí „jako by se chtěly navzájem chránit“ nám s drastickou naléhavostí před oči staví naprostou bezmoc přírody vůči tomuto lidskému konání.

  3. Pane Poláčku, ta německá básnička mi trochu připomněla Čapkovu pohádku o dřevorubci, princezně Zubejdě a sultánu Solimánovi.
    Princezna Zubejda je nemocná, protože žije v paláci, který je kol dokola obrostlý hustým pralesem. Ten nepropustí sluneční paprsky. A jak známo – kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Drvoštěp je omylem pokládán za Dr Voštěpa a je přinucen léčit. Princeznu, trávící svůj dosavadní život ve stínu, uzdraví tím, že vykácí stromy okolo jejich sídla a vpustí do oken slunce.
    Pohádka je jistě příznačná pro optimistickou část 20. století.
    A díky vám za uveřejnění mých smutných básní.

  4. Ano, paní Hájková, na tuto Čapkovu pohádku si pamatuju; a právě ten „Dr. Voštěp“ mi tak nějak zůstal vězet v paměti, vždy znovu a znovu se mi z ní – většinou zcela nenadále – vynoří. 😉

    Je to ostatně jeden krásný doklad toho, jak dokonale si Karel Čapek dokázal pohrávat s bohatstvím českého jazyka, české řeči. Pokud si ještě vzpomínám, jako alternativy tam byli také ještě „Dr. Omedár“, „Dr. Ak“ (jsem do práce jako drak), a ještě nějaké další.

    Co se těch Vašich „smutných básní“ týče: k těm já vlastně inklinuji mnohem spíše nežli k nějakým veselým; ty optimistické totiž mají principiálně menší potenciál zarývat se do skutečně hlubokých rovin naší existence. Zatímco ty smutné – ty už ze své samotné podstaty směřují právě do těchto hloubek, nutí nás zamýšlet se nad smyslem našeho života, našeho bytí.

  5. Mimochodem, paní Hájková, když jsem tyto poslední básničky vytahoval z mého archivu, zjistil jsem že jsem – v jejich chronologickém pořádku – nějak přeskočil celou řadu těch, které jste mi poslala už dřív. Takže příště se zase v čase budeme muset vrátit trochu zpátky. Ale to myslím není problém, tak jako tak jsou to všechno Vaše výtvory z posledních několika let.

  6. Co se týče smutných básní: Jeden čas (když mi bylo asi osmnáct let) mě nesmírně přitahovaly smutné pohádky H. Ch. Andersena. Hlavně ta o malé mořské víle. Tu jsem měla moc ráda.

    Je zajímavé, pane Poláčku, že jste přeskočil ty předchozí básně a dal sem tu o stromu. Já totiž už pár týdnů přemýšlím o stromech v Bibli. Tedy o všech pasážích, kde jsou zmíněny nějaké stromy. Často krásné básnické obrazy stromů. Stromy často symbolizují nějakého člověka. Před několika dny mě zaujal sen krále Nabukadnezara ve čtvrté kapitole Daniela, v němž král vidí krásný strom, který má být skácen, a žádá Daniela o vyložení snu:
    „Na lůžku jsem měl v mysli toto vidění: Hle, spatřil jsem, jak se uprostřed země tyčí obrovský strom. Rostl a sílil, až jeho vrchol dosáhl k nebi, a ten strom byl vidět ze všech konců světa. Měl krásné listí a hojné ovoce, kterým se všichni sytili. Zvěř odpočívala v jeho stínu, ptáci hnízdili v jeho větvích a všem tvorům dával obživu. Vidění, které jsem v mysli spatřil na lůžku, pokračovalo: Hle, z nebe sestoupil svatý posel a volal mocným hlasem: ‚Porazte ten strom a osekejte mu větve, zbavte ho listí a rozházejte ovoce! Ať uteče zvěř, jež byla pod ním, tak jako ptáci z jeho větví! Pařez i s kořeny mu však ponechte v zemi, v poutech železných a bronzových mezi trávou na poli. Nebeská rosa ať jej napájí a o pastvu ať se dělí se zvěří. Lidský rozum ať jej opustí a dostane rozum zvířecí, dokud mu neuplyne sedm období. Toto je výrok oznámený posly, rozsudek vydaný svatými, aby všichni živí poznali, že nad lidským královstvím vládne Nejvyšší, a komu chce, je udílí, a že nad ním může postavit i nejnižšího z lidí.‘
    Prorok Daniel poznal, že jde o neblahé znamení pro krále. Vyložil sen a ten se nakonec splnil:
    „Když se král jednou procházel po terasách babylonského královského paláce, zvolal: „Veliký Babylon! Svou vlastní mocí a silou jsem ho vybudoval v královské sídlo ke slávě své velebnosti!“ Král to ještě ani nedořekl, když z nebe zazněl hlas: „Slovo pro tebe, králi Nabukadnezare: Ztratil jsi království! Budeš odehnán pryč od lidí, budeš bydlet mezi zvířaty a budeš jíst trávu jako býk. Tak strávíš sedm období, než poznáš, že nad lidským královstvím vládne Nejvyšší, a komu chce, je udílí!“ V tom okamžiku se to slovo o Nabukadnezarovi splnilo. Byl odehnán pryč od lidí, jedl trávu jako býk a tělo měl mokré od rosy, až mu narostly vlasy jako orlí peří a nehty jako ptačí pařáty. Já, Nabukadnezar, jsem po té době nakonec pozvedl oči k nebi a rozum se mi vrátil. Tehdy jsem dobrořečil Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého: Jeho vláda trvá navěky, jeho království nad všemi pokoleními. Všichni, kdo bydlí na zemi, jsou před ním zcela nicotní. Jak se mu zlíbí, zachází s nebeskými zástupy i s těmi, kdo bydlí na zemi. Jeho ruku nemůže nikdo zastavit, nikdo mu neřekne: „Cos to učinil?“ Když mi byl navrácen rozum, vrátila se mi také má vznešenost a vzhled příslušný ke královské velebnosti. Tehdy mě našli moji rádcové a velmoži, byl jsem znovu nastolen na královský trůn a dostalo se mi ještě nesmírnější moci než předtím. Já, Nabukadnezar, teď proto chválím, velebím a oslavuji Krále nebes. Všechny jeho skutky jsou správné a jeho cesty spravedlivé; on umí pokořit ty, kteří žijí v pýše!“

  7. Citované biblické pasáže mi jsou nepovědomé, a tím více mě proto zaujaly. Vedle typického, i dnes aktuálního poselství o tom, že ani největší páni nejsou jen pány, obsahují také určitou asociaci povýšenosti (při hromadění moci a bohatství) s odlesňováním. V takových, často v novém kontextu začleněných zmínkách lze objevit vzácné doklady dlouhodobé paměti dávných ekologických hříchů lidstva a dopuštěných pohrom. Jak vidět, takové pasáže nenacházíme pouze v textech ještě „přírodních“ národů, ale, při dobré vůli, rovněž, co znovu použité stavební kameny, i v kánonu, jenž v takovém ohledu bývá považován za „ztracený případ“.

  8. Napřed tedy k samotné biblické historce o babylónském králi Nabuchodonozorovi. (Zůstanu raději u mně více vžité řecko-latinské formy jeho jména.) V německé Wikipedii jsem našel, že se zjevně jedná o původně příběh jiný, vztahující se k – taktéž babylónskému – králi Nabonidovi. (Tento – původnější – příběh je vylíčen v jenom ze svitků od Kumránu.) U kterého takto mělo být doloženo jeho uznání priority jediného (tedy židovského) Boha. – Takováto (polo)konverze ovšem není nijak doložena z historických zdrojů.

    Postupem času se v příslušné judaistické tradici tato historka z Nabonida přenesla na prominentnějšího Nabuchodonozora.

    Tolik tedy k této samotné citované pasáži ze Starého zákona. Ale co mě při mých rešerších v dané záležitosti v německé Wikipedii zaujalo: je archeologicky doloženo, že sice skutečně souhlasí (o čem zpravuje Bible), že Nabuchodonozor poté co dobyl Jeruzalém z něj (tj. především z Chrámu) vyloupil zlatý poklad; ale na straně druhé nechal stavět příbytky pro chudé obyvatelstvo Jeruzaléma!!

    A ostatně, ta část židovské horní společenské vrstvy která byla zavlečena do Babylónu (i v tomto ohledu je biblická zpráva o „babylónském zajetí“ přesná) si tam nežila nijak špatně; měli tam zřejmě velké svobody, a někteří z nich dokonce mohli udělat kariéru u panovnického dvora!

  9. Ještě něco k těm „smutným básním“: já sám nijak nemohu tvrdit, že by mě přitahovaly. (Respektive smutné příběhy vůbec.) Ale je holým faktem, že tragické příběhy se daleko spíše dotknou naší mysli, nežli nějaký – většinou ploše kýčovitý – happy end. A jak už jsem napsal, tyto smutné či tragické příběhy daleko více nutí zamýšlet se do hloubky nad tím, co je tento svět a vlastní život.

    Ostatně, můžeme si vzít zcela konkrétní případy z historie: jaký asi vliv by zanechal v dějinách 15. století Jan Hus, kdyby ho v Kostnici neupálili?!…

    Opravdu těžko soudit. Na jedné straně by tak samozřejmě měl možnost dále provozovat svá kázání; ale na straně druhé ta situace v které se v dané době nacházel pro něj nebyla nijak příznivá, byl účinně vytěsněn z Prahy, tedy z centra dění, a svá kázání mohl přednášet už jenom ve velmi provizorních podmínkách na českém venkově. – Dost možná právě tohle byl hlavní důvod, proč se (přes všechna rizika) rozhodl vydat se do Kostnice; neboť jenom tam mohl zase nalézt skutečnou tribunu pro své reformní myšlenky.

    Nebo už samotný Ježíš – kdyby nebyl ukřižován, co by se z jeho „dobré zprávy“ reálně ujalo? Nebyl by dnes jenom jakousi „poznámkou pod čarou“ historie jedné okrajové provincie římské říše – že tam působil jakýsi potulný kazatel, s radikálním mravním poselstvím, který kolem sebe během svého života dokázal shromáždit určitý počet následovníků? Ale že toto hnutí – po dožití jeho mistra – nedokázalo jeho myšlenky dále nést a rozšiřovat, a postupem času se zúžilo víceméně jenom v malou sektu?… (Obdobně, jako se to stalo s houfcem Jana Křtitele?…)

    Ovšem na straně druhé je fakt, že i Jan Křtitel zemřel tragickou smrtí; ale – s výjimkou onoho zmíněného vlastního zůstatkového houfce – jeho trvalý význam pro dějiny byl zachován právě jedině jakožto připravovatele cesty pro samotného Ježíše.

    Dalo by se tedy bezmála říci: tragičnost vlastního osudu není (ovšem) žádná záruka trvající významovosti té či oné osobnosti. Ale je jednou z ingrediencí, z kterých tato významovost vzniká.

    —————————–

    Je ovšem faktem i to, že je možno nabýt této významovosti i bez přítomnosti takto tragického osudu. Jak ukazuje příklad Buddhy, který zemřel přirozenou smrtí, ve vysokém stáří.

    Ovšem: podle všeho u něj tragičnost jeho vlastního života počala už v jeho mládí, v jeho zřejmě hlubokých a trvalých pocitech smutku. Které teprve ho zřejmě donutily opustit svůj dosavadní svět, a vydat se na dlouhou pouť do neznáma, za osvobozením z této niterné trýzně. Jestli ve svém nalezení nirvány tohoto osvobození skutečně dosáhl, anebo zda cenou za to bylo „vyprázdnění“ nejen vlastní mysli, ale i vlastní duše – těžko soudit. Ale já bych se právě k takovému výkladu dost přikláněl.

  10. Ten kumránský svitek neznám, pane Poláčku. Nicméně v Bibli je ještě jeden příběh, v němž je pyšný vládce přirovnán ke stromu, jenž bude vyvrácen. V Ezecbielovi 31 se popisuje, jak Hospodin poslal podobné poselství egyptskému faraonovi. Faraon nekonvertoval. Ale ani u Nabukadnesara se nedá mluvit o konverzi. Asi šel spíš do pokory, jak s oblibou říkají křesťané.

  11. Omlouvám se za překlep ve jménu Ezechiel. Psala jsem to ve vlaku.

    V tom Babylóně si asi všichni Izraelité z horní vrstvy nežili dobře. Vždyť je psáno:
    Ve čtvrtém měsíci, devátého dne toho měsíce, když už tvrdě doléhal na město hlad a lid země neměl co jíst, byly hradby města prolomeny. Všichni bojovníci uprchli. V noci vyšli z města branou mezi hradbami u královské zahrady. Kolem celého města byli Kaldejci. Uprchlíci se dali cestou k pustině.  Kaldejské vojsko krále pronásledovalo a dostihlo Sidkijáše na Jerišských pustinách. Celé jeho vojsko se od něho rozprchlo.  Krále chytili a přivedli jej k babylónskému králi do Ribly v zemi chamátské, kde nad ním Nebúkadnesar vynesl rozsudek.  Babylónský král dal popravit Sidkijášovy syny před jeho očima; i všechny judské velitele dal v Rible popravit.  Sidkijáše babylónský král oslepil a spoutal ho bronzovými řetězy a odvedl ho do Babylónu. Vsadil ho do žaláře, kde byl až do dne své smrti.“

  12. Zajímavá je asociace pana Horáka, kterému se spojila stavba tehdejší megapole – Babylónu s kácením lesů. Nevím, zda právě při stavbě Babylónu jich bylo užito, ale ve Starém zákoně jsou často jmenovány libanónské cedry – vysoké stromy, z nichž se stavěly paláce, chrámy i lodě.

  13. K tomu zajetí a oslepení krále Sidkijáše a usmrcení jeho synů je ovšem nutno připojit to, že se tak stalo poté, co tento svou vzpourou proti babylónské nadvládě porušil slavnostní slib věrnosti učiněný před bohem.

    – Nevím ovšem jestli před židovským nebo babylónským; proto je tu „bůh“ s malým počátečním písmenem. 😉

  14.  V textu je velké „B“: „Nakonec se vzepřel i králi Nebúkadnesarovi, kterému dříve přísahal před Bohem svou oddanost.“
    Sidkijáš pochopitelně přísahal před svým Bohem. Nemohl přece přísahat před bohem v něhož by nevěřil. Babylón měl svůj pantheon bohů, například bohyni Ištar a jiné.
    Ovšem, z výše uvedeného příkladu je vidět, že Nebúkadnesar nakonec uznal jediného Boha. „Po sedmi letech jsem se já, Nebúkadnesar, obrátil k Bohu na nebi a moje duševní zdraví se mi vrátilo. Děkoval jsem Nejvyššímu a toho, který je věčně živý, jsem chválil a velebil: „Jeho vláda nikdy nepomine, jeho království je věčné.“
    Nedá se však říct, že by konvertoval k judaismu. Zdá se, že v té době i mnozí pohané začali uznávat jediného Boha.

  15. Pro Sidkijáše by ovšem bylo naprosto výhodné, kdyby přísahal před bohem Babylóňanů. Protože právě pak by tato přísaha pro něj nebyla vnitřně závazná. My se samozřejmě už nikdy nedozvíme, jakým způsobem tehdy ona přísaha probíhala; ale bylo by docela dobře myslitelné, že Babylóňané ho donutili „přísahat před Bohem“, a měli tím na mysli jeho vlastního, tedy židovského Boha – zatímco on si ve svém nitru ale řekl, no dobře když to po mně chtějí tak já jim to odpřisáhnu; budu odříkávat slova přísahy před bohem, ale budu přitom mít na mysli boha jejich.

    —————–

    To že by Nabuchodonozor ale v důsledku oné ve Starém zákoně líčené historky konvertoval, ať už jakýmkoli způsobem – ne, pro něco takového neexistují naprosto žádné historické důkazy, a ani pouhé indicie.

  16. Nevím, zda by to Sidkijášovi nevadilo, že přísahá při cizích bozích, nicméně Hospodinovi by to vadilo. Dovolávat se cizích bohů (a tedy model) v přísaze je přece stejné jako jim sloužit.

  17. Tady ovšem nešlo o to jim sloužit, nýbrž se naopak ze služby (poddanosti) vyvázat.

  18. Ze služby komu? Nabukadnesarovi?
    Z babylónského zajetí přece Židům nakonec pomohl zase Hospodin.

  19. O tom ovšem seriózní historiografie nic nepíše. 😉

    Pro judaistickou tradici byl ovšem nemalý problém nějak se vyrovnat s tím, že národní elita byla v Babylóně docela spokojená a úspěšná; a proto se usilovně vytvářel mýtus o údajně nesnesitelném „babylónském zajetí“.

  20. Myslíte podobný mýtus jako se svého času vytvářel v Čechách? O tom, jak jsme „tři sta let trpěli pod rakouským jhem“?

  21. No ano, víceméně něco přesně v tomto smyslu.

    Také je nutno si uvědomit: toto „babylónské zajetí“ se naprosto netýkalo židovského národa jako celku. Podle Knihy Jeremiáše muselo do babylónského exilu odejít 4 600 osob; z velké části příslušníci horních vrstev. Čili zdaleka ne nějaká velká masa. Ovšem – podle biblických knih Nehemiáš (nevím přesně jak se to řekne česky) a Ezra se jich zpátky vrátilo téměř 50 000! (Že by se za toho půl století stačili tak rychle rozmnožit?…)

    Jak už řečeno těmto Židům se v Babylónu nevedlo nijak špatně; měli svou vlastní samosprávu (!), jak už jsem napsal někteří dělali přímo kariéru na královském dvoře; a jsou dokonce zprávy o židovských bankovních domech v Babylónu!

    A právě to byl zřejmě důvod pro to, že ve starozákonní tradici je tento čas v exilu líčen jako tvrdé „babylónské zajetí“ – aby se tím vytěsnila ta skutečnost, že se zde Židé velmi rychle asimilovali, a že zde dokonce byly nemalé tendenci k přijetí cizích bohů.

    Na straně druhé ovšem právě toto byl zároveň důvod, že z čistě náboženských či teologických důvodů byl tento čas v Babylónu pro judaismus neobyčejně plodný. Právě jako reakce na ty tendence k asimilaci byla – opozičním táborem – zdůrazňována specifičnost židovské víry, a bylo sepsáno velké množství teologických spisů.

  22. Když byl Peršany umožněn návrat z babylonského zajetí, někteří se asi vrátit nechtěli. Část Židů zůstávala dál v diaspoře. Nevím, nakolik se asimilovali, ale rozhodně se později ti, kteří se vrátili, cítili být nositeli pravé formy židovského náboženství.

  23. Tehdy prý začali o náboženství rozhodovat znalci Zákona. Aspoň jsem to četla.

  24. No – tady by byla tak trochu otázka, co se konkrétně myslí obratem „rozhodovat o náboženství“. V každém případě, jak už jsem napsal, se tehdy velmi posílila teologická činnost – a tedy se ovšem posílil vliv teologů, znalců Zákona. Zřejmě právě tehdy byla také definitivně dokončena judaistická tóra.

    Navíc i co se praktického výkonu kultu týče: jsou zprávy (i když historicky ne zcela potvrzené), že jako náhrada za ztracený Chrám právě v babylónském exilu začaly vznikat první synagogy. A že se zde také vytvořila vrstva kněžstva.

  25. Rozhodovat o náboženství, které není soukromou věcí, znamená rozhodovat o tom, jak mají druzí lidé žít. Problém byl v tom, že náboženství a jeho předpisy skrz naskrz prostupovaly život lidí. Těch předpisů (díky znalcům zákona a farizeům) přibývalo, až se nedaly plnit. Zvlášť když se lidé museli věnovat práci, aby se uživili, a neměli čas na studium a plnění zákona. Hezky je o tom napsáno v knize „Den, kdy zemřel Kristus“, která uvádí některé ukázky rabínských předpisů:
    „Téměř pro všechno v denním rodinném životě existoval nějaký předpis. V sobotu „nesmí žena vycházet s vlněným nebo lněným pásem ani nesmí mít stuhu ve vlasech. Když se ukládá k spánku, musí je rozvázat…“ Rovněž nesmí vycházet se síťkou na vlasech, náhrdelníkem, nosními kroužky, prstenem bez pečeti nebo s jehlou bez ucha. Muž nesmí vycházet s okovanými střevíci nebo s jedním střevícem, nemá-li druhou nohu poraněnou. Rovněž nesmí vycházet s krunýřem nebo helmou. Žena nesměla opouštět domov s krabicí vonného koření nebo s voňavkou, jinak se dopouštěla hříchu a musela ho odčinit smírnou obětí. Některé rabínské školy dovolovaly ženě objevit se na veřejnosti se zlatým nebo falešným chrupem, „mudrci to však zakazovali“.
    „Jestliže do domu vběhne gazela, ten kdo ji v domě zavře, je vinen;avšak zavřou-li ji dva, neproviňují se. Jestliže však jeden člověk sám ji nedokázal zavřít, a dva ano, jsou vinni oba.
    Při bolestech zubů není (v sobotu) dovoleno sát ocet skrze zuby, připouští se však použití octa navyklým způsobem. Při bederních bolestech není dovoleno vtírání vína nebo octa, lze však záda mazat olejem, nikoli však růžovým…. V sobotu smí Žid ujít dva tisíce loktů od místa bydliště, což je asi 1km. Jestliže se však předpokládá, že může jíst nejméně dvě denní jídla ve vzdálenosti jednoho kilometru od domova, považuje se toto místo za jeho příbytek a může ujít další kilometr. Jestliže někdo na cestě usne a probudí se v sobotu, smí ujít dva tisíce loktů kterýmkoli směrem. Moudří však povolují jen čtyři lokte.“ Atd.
    Když to člověk čte, je mu jasné, že musel přijít Ježíš už jen kvůli tomu, aby to zrušil.

  26. No ano, velká část těchto předpisů postrádá jakýkoliv rozumný smysl. Ovšem – nevím sice jak tato nařízení vznikala, ale z kontextu by se docela ukazovalo být možným, že jejich počátek byl právě v babylónském exilu. Jak už jsem uvedl, přesídlení Židé se tu nejen velmi rychle asimilovali, ale spolu s tím se projevovala i tendence ke konverzi k místním (babylónským) bohům. A jako reakce na toto odpadlictví se začala utužovat víra. Takže vlastní smysl těchto až nesmyslně přísných náboženských předpisů byl právě ten, aby věřící židé byli nuceni neustále myslet na (jediného) Boha, a aby se tak tedy utužoval jejich vztah k němu.

    A teprve až se tato víra v Jediného Boha dostatečně utužila, mohl přijít někdo takový jako Ježíš, aby tato pouta striktních předpisů uvolnil.

  27. Ovšem to byste, pane Poláčku, nijak nevysvětlil situaci pohanů, kteří přijali Ježíše Krista. Oni přece předtím uctívali řecké bohy a bohyně a pak přešli rovnou ke křesťanství. Pavel po nich nechtěl, aby se naučili židovským předpisům, ba přímo je od toho odrazoval.
    Náboženské předpisy neutužují víru, někdy od ní mohou naopak odvádět. Člověk se totiž nemůže jen řídit podle daných předpisů, i když ty mohou mít svůj důvod. Kdyby žil „podle návodu“, nebyl by svobodný.
    Nedávno jsme tu zmiňovali bohatého mladíka, který se Ježíše ptal, co má dělat, aby měl věčný život. Tuhle to rozebíral i papež:
    „Muž začíná otázkou: „Co mám dělat, abych měl věčný život?“ (v. 17). Všimněte si sloves, která používá: muset dělat – mít. Zde je jeho náboženství: povinnost, konání pro získání: „dělám něco, abych získal to, co potřebuji“. Jedná se tak však o obchodní vztah s Bohem, něco za něco. Víra naproti tomu není chladný, mechanický rituál, „musím-splním-dostanu“. Je to otázka svobody a lásky. Víra je otázkou svobody, je otázkou lásky. Zde je první test: co je pro mě víra? Pokud se jedná především o povinnost nebo výměnný obchod, jsme mimo, protože spása je dar, a ne povinnost, je zdarma a nedá se koupit. Nejdříve je třeba zbavit se komerční a mechanické víry, která vnucuje falešný obraz Boha účetního a kontrolujícího, nikoli otce. A mnohokrát v životě můžeme prožít tento vztah „komerční“ víry: dělám to, aby mi pak Bůh něco dal.“
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-10/od-viry-zakazu-k-lasce.html
    Nejprve tedy člověk musí poznat, že Bůh (Ježíš) po něm vůbec nic nechce, jen to, aby mu věřil. A když pozná, že nic nemusí a všecko smí (díky Ježíšovi), pak teprve je svobodný a rozhoduje se, co dělat, aby se Bohu líbil. (A on se mu většinou chce líbit, i když je svobodný od všelijakých nařízení).

  28. Ovšem paní Hájková reálně praktikované křesťanství také naprosto mělo své – a to velice účinné – nástroje k tomu, jak v hlavách svých oveček udržovat víru v Jediného Boha. Například institut zpovědi – to byl mocný nástroj kontroly vědomí, něco takového judaismus k dispozici neměl. Za druhé, „pohané“ – tedy obyvatelé Římské říše především – ti se v čase recepce křesťanství nacházeli už v podstatně jiné době a ve zcela jiném kulturním i společenském prostředí, nežli (staří) Židé.

    Například už sám Řím – to byla striktně centralistická říše, tedy s jediným císařem (pokud tedy zrovna neprobíhaly boje o tuto pozici); tady bylo mnohem snadnější uvěřit v Jediného Boha, nežli v prostředí prvotních židovských komunit, rozptýlených většinou někde v krajině. „Jedna říše, jeden Bůh, jeden císař.“

    Navíc: jmenovitě o řeckém duchovním prostředí se – zcela právem – říká, že v oblasti náboženství bylo polyteistické, ale v oblasti filozofie monoteistické. Víceméně všechna řecká filozofie směřovala k poznání Jediného bytí, jediného komického řádu, řízeného jedním společným božským principem.

    Zkrátka: pro tyto „pohany“ bylo mnohem snadnější přestoupit přímo na křesťanství, bez mezistupně striktního judaismu, nežli jak by tomu bylo možné (či spíše nemožné) starým, původním Židům.

  29. Pane Poláčku, pro pohany bylo vskutku snazší přijmout křesťanství než pro Židy. Ale z jiných důvodů, než uvádíte (oni tu řeckou filosofii neznali všichni pohané, vždyť často šlo o prosté lidi). Bylo to pro ně jednodušší právě proto, že neměli s jediným Bohem žádné historické zkušenosti, že neměli tu náboženskou podobu židovského zákona, nebyli vyvoleným lidem, který musí plnit smlouvu…
    Jednou jsem četla názor jednoho křesťana, že (nábožensky založený) Žid prostě nemůže přestat plnit ty své předpisy zákona, jinak by „umřel strachem“ z toho, že ho Hospodin zatratí. Že prostě není schopen přijmout spásu zadarmo.

  30. K tomu je ovšem nutno připojit ještě jednu poznámku. Oni ti prvotní křesťané (ne-židé) naprosto nepřestali být jedním rázem vyznavači polyteismu, jenom proto že přijali křesťanství. Spíše naopak, velice často to bylo tak že oni Ježíše prostě jenom přidali do svého pantheonu bohů. Bohové byli tehdy chápáni především jako ochranná moc; a tak jeden navíc jaksi „nemohl být na škodu“.

    S tímto přetrvávajícím polyteismem (čili: „pohanstvím“) měli první zvěstovatelé křesťanství dlouho potíže (mám pocit že něco takového se objevuje i v některých Pavlových dopisech). Četl jsem něco o tom, že – nevzpomenu si už přesně v kterém století, ale v každém případě ještě dlouho poté co se křesťanství stalo v Římě oficiálním náboženstvím – římští křesťané každé ráno na schodišti hlavního křesťanského chrámu pozdravovali boha slunce! A myslím že to pak až sám papež musel zakázat svým ediktem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.