Biblické stromy

Eva Hájková



V Bibli je mnoho překrásných obrazů živé přírody. Mnoho krásného je zde nejen o ptácích a zvířatech, ale také o vodě, o bylinách, o stromech. Moc ráda to čtu. Za těmito obrazy přírody se často skrývá ještě jiná skutečnost – ta lidská, neboť biblické myšlení je analogické. Tráva bývá analogií pomíjivosti, všeho, co není věčné. Kupříkladu u proroka Izajáše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky“ (Iz 40, 6-8).

Jindy bývají k trávě přirovnáváni nepřátelé: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou“ (Ž 37, 1-2). „Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť“ (Ž 18,46 a 2S 22, 46). Naproti tomu spravedlivý člověk je přirovnáván ke stromu zasazenému u vody: „Je jako strom zasazený u tekoucích vod, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří“ (Ž 1, 3). Strom u tekoucích vod – nádherný obraz!

Izrael je přirovnáván k olivě (Jr 11, 16). I apoštol Pavel v listu Římanům využil této analogie Božího lidu s ušlechtilou olivou. Ježíš sebe sama přirovnává ke kmeni vinné révy (J 15, 5) a své učedníky k ratolestem, které čerpají sílu z tohoto kmene.

Bible je plná obrazů krásných zdravých stromů s korunami zeleného listoví nebo s chutnými plody, v jejichž větví hnízdí ptáci, a které poskytují stín všemu živému kolem. Ať už jde o skutečné stromy nebo symbolické obrazy.

Krásný vysoký strom rostoucí až do nebes je v Bibli obrazem mocného sebejistého vládce, jako je tomu ve čtvrté kapitole proroka Daniela. Babylónský král Nebúkadnesar viděl ve snu nádherný vysoký strom pokrytý svěžím listím a obtěžkaný plody, který stál uprostřed krajiny a stále rostl, až nakonec dosáhl nebe. Tu se v králově snu objevil nebeský posel, který rozkázal ten strom skácet, osekat jeho větve, otrhat jeho listí a rozházet jeho plody. Byl z něj ponechán jen pařez s kořeny. Prorok Daniel vyložil králi ten sen. Znamenal brzký konec Nebúkadnesarova kralování. A vskutku se tak stalo. Král byl vyhnán z paláce do lesů, přišel o rozum a sedm let žil v divočině, kde se živil jako zvíře, dokud se neobrátil k Bohu, který mu potom vrátil zdraví i trůn.

Podobný obraz urostlého stromu sahajícího až k nebi je u Ezechiela (kapitola 31), kde je líčen vpád Babylóňanů do Egypta. Faraón je varován příkladem asyrského krále, který je poeticky vylíčen jako vysoký cedr z Libanonu, jenž byl zničen pro svou pýchu: „Hle, Ašúr byl jako cedr na Libanónu, krásně rozvětvený, vrhající hluboký stín, vysokého vzrůstu, jeho vrcholek byl mezi košatými korunami. Vody mu daly velikost, propastná tůň ho vyhnala do výše, její proudy protékaly kolem místa, kde byl vysazen; své potůčky vysílala ke všem stromům pole. Proto se svým vzrůstem vynášel nad všechny stromy pole, jeho větve se rozrostly, ratolesti se prodloužily díky hojným vodám, když vyrůstal. V jeho větvích hnízdilo kdejaké nebeské ptactvo, pod jeho ratolestmi se rodila kdejaká polní zvěř, v jeho stínu sídlily kdejaké početné pronárody. Byl krásný svou velikostí a délkou svého větvoví, neboť zakořenil u hojných vod. Nepřesahovaly ho cedry v zahradě Boží, cypřiše se nevyrovnaly jeho větvím, platany nebyly jako jeho ratolesti. Žádný strom v zahradě Boží se mu krásou nevyrovnal. Krásným jsem jej učinil množstvím jeho větvoví, záviděly mu všechny stromy Edenu, které byly v zahradě Boží.“

Libanonské cedry jsou ve Starém zákoně zmíněny vícekrát, podobně jako bášanské duby. V Týru se z nich vyráběly lodě. Vysoké silné kmeny se upravovaly jako stěžně. Cedrů se užívalo též ke stavbě domů. I David bydlel v domě cedrovém, jak sám připomíná. Vzácné dřevo cedrů a cypřišů použil Šalamoun ke stavbě chrámu.

Život stromu se v něčem může podobat životu člověka. Anebo životu celého národa, jak o tom svědčí výše zmíněná metafora olivy. Stromy i lidé žijí sice dlouho, ale věčný je jenom Bůh. My všichni, od prvního do posledního, jsme závislí na Bohu. Víme, že Bůh může „nechat uschnout strom zelený a dát vypučet stromu suchému“ (Ez 17,24). Může dát vyrůst mohutnému stromu z nepatrného výhonku. To všechno je v jeho moci. Strom, který nenese dobré ovoce, může být i vyťat a hozen do ohně, jak připomínají evangelia.

Posezení ve stínu stromu (fíkovníku nebo vinné révy) symbolizovalo život v pokoji a v bezpečí. Izraelité po staletí toužili právě po takovémto pokoji. I proroci slibovali, že v budoucnu zase jednou nastanou dobré časy, jaké bývaly za králů Davida a Šalomouna (1Kr 5,5): „A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.“ Tentýž obraz je u Micheáše: „Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí“ (Mi 4,4) a také v 1. knize Makabejské: „Každý seděl pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem a nebyl nikdo, koho by se musel bát“ (1Mak 14,12).

Pod fíkovníkem ostatně seděl i Nathanael, když si ho Ježíš poprvé všiml.

Fíkovník se objevuje jak ve Starém tak v Novém zákoně. Kromě toho v Bibli najdeme názvy mnoha dalších stromů a keřů: Dub, granátovník, ořešák, olivovník, vinná réva, myrta, cedr, cypřiš, platan, jasan, sosna, datlovník (palma), jabloň, mandloň, moruše, akácie, topol, vrba, lentišek, tamaryšek, zimostráz…

„V poušti dám vyrůst cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz“ praví Bůh (Iz 41,19). Stromy představují oázu v poušti. I zahrada Eden, v níž kromě stromu poznání dobrého a zlého a stromu života rostlo ještě množství jiných krásných stromů, připomíná jakousi oázu, z níž jsou lidé po svém pádu vyhnáni do pouště tvrdého života.

Pod zelenými stromy se ovšem mohlo nejen odpočívat, ale mohly se tam dít i nekalé věci – například se tam mohlo obětovat modlám, podobně jako na posvátných návrších (např. v 2 Kr 17,10). Hospodin ústy proroků připomíná, že panna sijónská mu byla nevěrná pod kdejakým zeleným stromem.

Hospodinův svatostánek, který dal postavit Mojžíš, byl, včetně schrány úmluvy, zhotoven ze dřeva akácií, jež je vysoce odolné vůči povětrnostním vlivům. Někteří křesťané v tom vidí souvislost. Akácie je totiž strom s trny a Ježíšovi byla před ukřižováním nasazena trnová koruna. Víko akáciové schrány úmluvy (tzv. „slitovnice“) zakrývalo desky zákona, který připomíná hříchy, a skrápělo se ve stanovený čas krví obětních zvířat. A v Pavlíkově překladu Bible je o Ježíši Kristu psáno jako o Boží slitovnici: „Toho Bůh vystavil za slitovnici skrze víru v jeho krev…“ (Žd 4, 25).

Stromy a dřevo z nich vyprovázely člověka po celou jeho historii a dodnes vyprovázejí i každého jednotlivce – od kolébky až po rakev. V Bibli mají stromy své místo snad ve všech jejích knihách. I Ježíšův kříž byl ze dřeva. Posledním zmíněným biblickým stromem je strom života z knihy Zjevení, nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka, k němuž budou mít přístup všichni obyvatelé svatého města – nebeského Jeruzaléma.

8 komentářů u „Biblické stromy“

  1. Nějak jsem si při této četbě o – symbolické – roli stromů v Bibli vzpomněl na jeden fejeton či povídku J. Hutky. Nevzpomenu si už jestli to bylo ještě v Československu, anebo už v emigraci v Holandsku; ale to tady nehraje zásadní roli.

    Hutka tu líčí, jak leží v trávě, a jaké má přitom jdou hlavou myšlenky. A pak přišla věta: „Všiml jsem si, že v přírodě všechno směřuje nahoru.“

    To je věta napohled zcela banální; a přece člověka nějak zarazí. Teprve v tomto okamžiku si uvědomí, že právě v tomto skutečně spočívá specifikum (rostlinné) přírody, oproti především přírodě neživé: všechno směřuje vzhůru. Ke slunci; ale i k nebi. K nebesům.

    A možná právě i tato skutečnost mohla stát v pozadí toho, že především stromy, svým směřováním k nebeským výšinám, byly v biblických vyprávěních tak často používány jako symbol, jako příměr.

  2. To je ovšem správný postřeh. V každém případě je tu ale zjevná vertikála, odshora dolů a odspoda nahoru.

    Ovšem v tom případě by pak bylo možno říci, že všechno živé (přinejmenším v rostlinné říši) směřuje napůl k nebi, a napůl do pekla… 😉

  3. Kdepak „napůl do pekla“! To snad podle hodně dávných představ byl šeol (podsvětí, hádes) dole pod zemí. Ale to nešlo ani tak o peklo, spíš o říši smrti.
    Jednou jsem zjistila, že peklo je (podle nějaké dávné hebrejské moudrosti) kdesi docela blízko ráje (ve stejné nebeské sféře). Však také démoni patří k „nebeským mocnostem“ jimž je neradno se klanět.
    Pravda, mluví se o ďáblech jako o padlých andělích, ovšem to nemusí nutně znamenat fyzikální pád dolů, z nebe kamsi až pod zem. U Adama a Evy také mluvíme o pádu a také ne ve smyslu fyzikálním. Nebo jiný příklad – o světě zatíženém dědičným hříchem křesťané mluví jako o padlém světě. Byl snad předtím svět někde „nahoře“?
    Ani kdybychom se vrátili ke starší představě, že pod zemí je „říše smrti“, směřují k ní snad kořeny rostlin? Ne, ony jen čerpají ze země vláhu a živiny. A upevňují rostlinu na místě, aby nebyla od živin a od vláhy odtržena. Pro ně je to vlastně taková „alma mater“. Směřování k smrti nastane teprve tehdy, když někdo ty kořeny přetne.

  4. Jako první komentář je možno k jejím úvahám připojit zjištění, jak krajně obtížná (a nejistá) záležitost je výklad biblických textů.

    My se tu o to také znova a znova pokoušíme; ale ukazuje se člověk skutečně musí být odborníkem, aby mohl dělat opravdu kompetentní závěry. (Konkrétně: je fakticky nutno být znalcem starohebrejštiny.)

    A nakonec – jak je právě zde vidět – mnohdy ani to nestačí, nakonec i tak jsou možné dva různé (a vlastně zcela protikladné) závěry.

  5. Právě proto nakonec záleží nejvíc na tom, co si z toho ten který člověk vezme pro svůj život, pane Poláčku.
    Jedna věc je, co znamenaly biblické texty pro ty, kteří je tvořili, pro dobové věřící, Židy i křesťany, jaký význam jim přikládali. Jistě je chvályhodné to zkoumat, popřípadě se seznamovat se s výsledky výzkumů, poznávat dějiny, reálie atd. A druhá věc je, co Bible znamená konkrétně například pro mne. Co já v tom vidím, co mi to říká, jak mne oslovuje ten či onen biblický text. Samozřejmě to nemohu nikomu vnucovat a nikdo to nemůže vnucovat zase mně.
    Můžeme se tedy ptát, zda do Bible každý z nás, kteří ji čteme, vkládá svůj vlastní význam, svůj vlastní smysl, z čehož by pak plynulo, že tomu bude přikládat každý člověk úplně jiný smysl – anebo zda ten smysl oněch textů (který už je dán) každý z nás jen hledá (případně nehledá), přičemž můžeme navzájem spolupracovat, radit si, jeden druhého podporovat…
    Pochopitelně asi nikdy nemůžeme dojít k nějakému konečnému výkladu, který uznají úplně všichni a na věčné časy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.