Eva Hájková
KVĚTNÁ NEDĚLE
Ráno na květnou neděli
přehouplo se slunce přes okraj země
a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,
po vzoru latinské abecedy zleva doprava.
Za málo hodin
už roste jeho zář
i jeho žár.
Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?
Každá je přece jiná!
Každá je neopakovatelná,
umíš-li se dívat
křišťálem v duši.
Na chvíli vyběhnu do zahrady
prozářené sluncem,
utrhnu pažitku nebo petrželku
a vrátím se do kuchyně.
Je totiž třeba chystat nedělní oběd.
Odpoledne bude jistě procházka do přírody.
Nic neobvyklého,
ale vždycky přinese kousek krásy do duše.
A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,
pak je to očekávání.
Očekávání čeho?
Snad že se někde mihne stín
postavy na oslátku,
stín spravedlivého a zachráněného.
Kde je kamení,
aby křičelo?
ÚTERNÍ ODPOLEDNE
Nádherný teplý den
na konci března
Slunečné odpoledne
plné jasu a ptačího zpěvu
Jak pokojně jsem se cítila
při stříhání živého plotu
Jedna větvička za druhou
poškozené rzí
odpadávaly na zem
Sbírala jsem je do koše
Jen tak nalehko v tričku
jsem přešla silnici
abych vyhodila dvě sklenice
do popelnice na sklo
Pár lidí šlo kolem
a bavili se docela vesele
Díky Bohu
Slunce se pomalu
sklánělo k obzoru
až zapadlo
