Eva Hájková
AUTOPORTRÉT
Jsem obraz bez rámu
trošičku rozpitý
Nepatřím do chrámu
Možná jsem graffiti
Nejenže nemám rám
a pevné obrysy
já ani nehledám
vitrínu s nápisy
Možná že šokuji
barvami na stěně
Možná se maluji
poněkud zkresleně
Jsem součást přírody
jak voda nebo vzduch?
Jsem dílem náhody?
Jsem tu že chtěl mne Bůh?
BŮH MLUVÍ
To pro tebe jsem všechnu krásu stvořil
Hvězdy
i záři měsíce
blankyt oblohy
i mraky
bílé jak sníh
narůžovělé i stinné
se zlatotřpytným lemem
ledovce i vodopády
i hukot mořského příboje
šumění deště i obilí
měkký mech
i trávu ostřici
sladkost medu
i hořkost pelyňku
zpěv slavíka
i houkání sovy
vůni lip
i chlad lesního stínu
horký písek
i květy orchidejí
Stvořil jsem to všechno pro tvé smysly
Stvořil jsem to proto
aby ses nemohl vynadívat
abys naslouchal
abys ochutnával
aby sis přivoněl
aby ses dotýkal
Stvořil jsem to proto
abys žil rád
abys mě hledal
abys mě miloval
abys chtěl být se mnou
Napřed jsem se domníval, že bude velmi obtížné nalézt nějaký ilustrační obrázek k tématu „Autoportrét“. Ale poté se ukázalo, že v daném případě je naopak příhodných námětů celá řada, takže bylo spíše obtížné vybírat. Připojuji tedy závěrem ještě několik dalších umělecky výrazných autoportrétů.
Pro tentokrát mi paní Hájková poslala jenom jednu básničku. Proto jsem k ní připojil ještě jednu starší, doposud nepublikovanou; která tematicky s onou první docela dobře souvisí, respektive jako by odpovídala na položenou otázku.
K básničce „Autoportrét“: ta mě upoutala především jakousi svou kompaktností, a to jak sdělení tak i formy. Krátké verše jsou upnuty do jasných, jakoby úsečných rýmů, což evokuje pocit přímočaré sdělnosti a jednoznačnosti. Obsahově pak báseň začíná určitým sebezpochybněním vlastní existence, nebo přinejmenším vyjádřením nejistoty vlastního sebehledání, vlastního sebeurčení; aby pak v samotném závěru – a v tu chvíli už nečekaným – zvratem se náhle, byť i jako otázka, vynořil pro tuto zpochybněnou existenci nový, pevný fundament.
Následující básnička „Bůh mluví“, ačkoli je staršího data vzniku, jako by byla rozšířenou pozitivní odpovědí na skeptické či hledající otázky po smyslu vlastní existence.
Stvořil jsem to všechno pro tvé smysly
Stvořil jsem to proto
aby ses nemohl vynadívat
abys naslouchal
abys ochutnával
aby sis přivoněl
aby ses dotýkal
Stvořil jsem to proto
abys žil rád
– to je sdělení které může přijmout za své i ateista. Dokud zde budeme my a dokud budeme mít schopnost vnímat tento svět naším smyslem pro krásu, dotud bude mít naše existence svůj smysl a své oprávnění.