Květná neděle

6 komentářů u „Květná neděle“

1. V poslední době tu nějak vyschl přísun nových textů (já sám stále pracuji na mé recenzi knihy V. Bělohradského), proto jsem se rozhodl zveřejnit poslední čtyři básničky od paní Hájkové, které mám v archivu vedeny jako doposud neotištěné. Dnes tedy první dvě z nich. Nemohu vyloučit že v mém archivu panoval určitý nepořádek, tedy že některé z těchto básniček už přece jenom zde uveřejněné byly; ale i to by myslím nebyl žádný důvod ke stížnosti 😉 , hezké básničky je vždy možno si přečíst opakovaně.

2. „Ráno na květnou neděli
   přehouplo se slunce přes okraj země
   a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,
   po vzoru latinské abecedy zleva doprava.“

   „Po vzoru latinské abecedy zleva doprava“!… Musím přiznat, že nikdy nepochopím, jak je možno vymyslet natolik nečekaný, nezvyklý příměr. Na něco takového by se – musím přiznat – můj striktně logicky, racionálně uvažující mozek nikdy nevzmohl. Jenže – právě tohle je poezie. Právě odhalování – či vytváření – takto nezvyklých, nekonvenčních spojení je specifikem, a zároveň krásou poezie.

   Aristoteles napsal, že podstatou lidské fantazie je schopnost spojovat navzájem i ty nevzdálenější věci, na základě nějakého společného znaku. A přesně to zde předvedla ve vší kráse autorka této básně. Vycházející slunce – a latinská abeceda! Co už může být navzájem vzdálenějšího, nežli nebeské těleso na straně jedné, a písemný projev jednoho historického pozemského národa na straně druhé – a přesto právě spojením tohoto navzájem nesouměřitelného vznikne jedinečný poetický efekt.

   Takže mně v tuto chvíli nezbývá nic jiného, nežli sklonit se před fantazijním potenciálem naší autorky; s pocitem obdivu, a tak trochu i skrývané závisti… 😉

3. Teď ještě něco k básničce „Úterní odpoledne“. Tato básnička pojednává zdánlivě jenom o naprosto banálních záležitostech všedního dne; už samotný název „Úterní odpoledne“ naznačuje že se zde nebude jednat o nějakých exkluzivních tématech a hlubokomyslných sděleních.

   A přece… Za těmito zdánlivými banalitami je možno vyčíst jakousi skrytou, subtilní rovinu právě našeho zdánlivě všedního, každodenního žití a bytí. Jako by nám zde bylo řečeno, že jsou to právě tyto naše zdánlivě banální činnosti našeho všedního dne, které přece ve svém souhrnu vytváří základ smyslu našeho života. Dalo by se říci: není počin tak nepatrný, aby nemohl mít svůj smysl.

   Především samotný závěr básničky mě poutá svým nedefinovatelným, neuchopitelným tajemstvím:

   Díky Bohu
   Slunce se pomalu
   sklánělo k obzoru
   až zapadlo

   Slunce zapadlo; ale přesto, něco zde zůstává, nějaký nevyslovený, otevřený konec; příběh jednoho dne se uzavírá, a přitom zůstává otevřený všem skrytým významům a možnostem.

   Mám rád takovéto otevřené konce, nebo snad spíše řečeno takto pouze naznačená, subtilní, tichá tajemství; ta více nežli cokoli jiného otvírají široký prostor pro vlastní fantazii, pro vlastní prožívání dotyku s Tajemstvím našeho bytí…

4. Obě ty básně se vztahují ke konkrétnímu dni. Jedna k svátečnímu, druhá k všednímu. V jedné je jakési očekávání, v druhé jenom pokoj.
   Popravdě řečeno, po dvou letech už nevím, zda se slova Díky Bohu vztahovala k tomu, že slunce pomalu zapadá nebo k tomu, že několik lidí na protější straně ulice se bavilo docela vesele.
   Díky Bohu se dá říci za cokoliv. Nebo aspoň za leccos. Třeba i za psaní básní a textů.
   Snad to ještě není konec.

5. Díky Bohu, že Slunce se opět jeden den života sklonilo k obzoru zleva doprava…a „skupinová mysl“ těch lidí se jevila docela spokojeně veselá – nikoli nepřátelská 😉

6. Ano, paní Hájková, nad tím komu je vlastně adresováno ono „Díky Bohu“, jsem také docela bádal. 🙂

   Ale jak sama píšete, ono je to nakonec celkem jedno.