Čas

Eva Hájková

ČAS


Říká se o čase, že plyne jako voda.

Ne. Čas se sype jako sníh.

Zimu co zimu mám ho na očích.

Někoho odnese a někoho si podá.

Čas jako sníh nám zavál začátek.

Minuty, dny i vteřiny

mizí jak přesýpací hodiny.

Nelze však otočit a sypat nazpátek.

Čas na hlavu nám mlčenlivě padá,

až naše vlasy zbělí docela.

V dětství jsem toužila být dospělá

a teď si zvykám, že už nejsem mladá.

PŘED SVÁTKY NAROZENÍ


Nauč mě, Pane, mlčení

před zasněženou plání.

Ztišit se jako ve spánku

a čekat na svítání.

Nauč mě, Pane, mlčení

v hlubokém tichu lesů.

Nauč mě snášet beze slov

jizvy, které si nesu.

Nauč mě, Pane, mlčení

v ulicích plných lidí,

ať se navzájem milují

anebo nenávidí.

Nauč mě, Pane, mlčení

před svátky Narození.

Ať zase vidím Tvoji tvář

ve chvíli probuzení.

Nauč mě, Pane mlčení.

Ať mlčí celá země.

I když jsi dávno narozen,

kéž narodíš se ve mně.

Jeden komentář u “Čas”

  1. K mému vlastnímu překvapení se mi podařilo objevit obrázek, který alespoň do jisté míry zachycuje dva základní prvky titulní básničky: sníh a čas.

    Co se samotné básničky týče, už její samotný úvod zaujme nevšední myšlenkou či přirovnáním, že „čas se sype jako sníh“. Aby pak bylo – s tichou melancholií – konstatováno, že čas „nelze sypat nazpátek“.

    Je to vlastně podivné: mnohdy (například při nudné hodině vyučování) se nám zdá, že čas stojí téměř zcela nehybně. A přece – on se sype stále dále a dále, a jeho závěje rostou čím dál tím výše…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *