Eva Hájková
ČAS
Říká se o čase, že plyne jako voda.
Ne. Čas se sype jako sníh.
Zimu co zimu mám ho na očích.
Někoho odnese a někoho si podá.
Čas jako sníh nám zavál začátek.
Minuty, dny i vteřiny
mizí jak přesýpací hodiny.
Nelze však otočit a sypat nazpátek.
Čas na hlavu nám mlčenlivě padá,
až naše vlasy zbělí docela.
V dětství jsem toužila být dospělá
a teď si zvykám, že už nejsem mladá.
PŘED SVÁTKY NAROZENÍ
Nauč mě, Pane, mlčení
před zasněženou plání.
Ztišit se jako ve spánku
a čekat na svítání.
Nauč mě, Pane, mlčení
v hlubokém tichu lesů.
Nauč mě snášet beze slov
jizvy, které si nesu.
Nauč mě, Pane, mlčení
v ulicích plných lidí,
ať se navzájem milují
anebo nenávidí.
Nauč mě, Pane, mlčení
před svátky Narození.
Ať zase vidím Tvoji tvář
ve chvíli probuzení.
Nauč mě, Pane mlčení.
Ať mlčí celá země.
I když jsi dávno narozen,
kéž narodíš se ve mně.
K mému vlastnímu překvapení se mi podařilo objevit obrázek, který alespoň do jisté míry zachycuje dva základní prvky titulní básničky: sníh a čas.
Co se samotné básničky týče, už její samotný úvod zaujme nevšední myšlenkou či přirovnáním, že „čas se sype jako sníh“. Aby pak bylo – s tichou melancholií – konstatováno, že čas „nelze sypat nazpátek“.
Je to vlastně podivné: mnohdy (například při nudné hodině vyučování) se nám zdá, že čas stojí téměř zcela nehybně. A přece – on se sype stále dále a dále, a jeho závěje rostou čím dál tím výše…