Eva Hájková
Je páteční ráno
Jdu březnovým parkem
plným zelené trávy
žlutých narcisů
a tajemně rašících pupenů
Nad holými větvemi stromů
a nad střechami blízkých budov
poletují velká hejna ptáků
Vrána si nese v zobáku
suchou větvičku
Park je plný pohybu
plný energie
plný života
až kamenné sochy žasnou
Slunci se nechce
z oblakových přikrývek
ale vzduch je jasný a svěží
Vítr proudí v korunách stromů
a po chodnících proudí lidé
oběma směry
Do práce
Do školy
Blíží se osmá
Jenom já nikam nespěchám
a tak vnímám
to proudění kolem
Ten probouzející se život
Zde tedy vychází nejnovější básnička paní Hájkové. Je ilustrovaná jejími vlastními fotografiemi, učiněnými právě při procházce parkem.
Básnička sama se od mnohých jiných této autorky odlišuje tím, že přímo zní životním optimismem. – Že by tu přece svou silou tak mocně působilo jaro?… 😉
Já jsem ráno o témže zážitku napsala ještě i kratičký článeček do „Křesťana dnes“. Dám sem odkaz, pokud ho uveřejní.
Pokud ne (tedy pokud ho tam neuveřejní), můžete ho buďto poslat mně, anebo – pokud je opravdu krátký – vložit rovnou sem.
„.. nikam nespěchám a tak vnímám to proudění kolem“
Na tom je zajímavé/poučné? že možná (to proudění) intenzivněji „stíhá“ vnímat ten, kdo může přímo s ním nespěchat 😉
Článek v KD už vyšel.
https://www.krestandnes.cz/v-jarnim-parku/
Ano, jsou – bohužel obvykle velmi vzácné – chvíle kdy člověk začne vnímat zdánlivě zcela profánní svět okolo něj najednou zcela jinýma očima. Jako by za obyčejným, standardním trojrozměrným světem najednou zahlédl i jeho čtvrtou dimenzi. Skrytou, tajemnou, která tomu předmětnému trojrozměrnému dodává mnohem větší hloubku, novou významovost.
Já jsem za účelem odhalování této „čtvrté dimenze bytí“ chodil na výstavy s uměním. Ovšem, to jsou pouze singulární zážitky, pro danou chvíli a daný prostor. Nedají se jen tak bez dalšího přenést do všedního života.
Ovšem otázkou je, jestli by to bylo opravdu dobré, kdybychom tento náš život vezdejší permanentně vnímali prostřednictvím oné „čtvrté dimenze“. Jestli by nám pak její skryté tajemství svou neustálou přítomností nakonec také nezevšednělo.
Možná se postará samo to tajemství, aby nám nezevšednělo – tím, že se za normálních okolností skrývá.
Ostatně Bůh také řekl: Hledejte mou tvář. Někdo by třeba mohl namítnout: Proč tě pořád máme hledat, Bože? Tady se postav, ať na tebe neustále vidíme a hotovo.
Jenže tak to není. On řekl: Hledejte mou tvář. (např. zde „Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně.“ 1. Let 16, 11)
A Ježíš taky říká, že mají hledat jeho království: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6, 33) Nebo taky říká „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Mt 7, 7)
To znamená, že hledat je z nějakého důvodu důležité.
Ještě se vrátím k otázce, kterou vznesl pan Nushart. Vidí proudění jen ten, kdo není jeho součástí, kdo si může dovolit nespěchat a na chvíli zůstat stát a pozorovat?
Asi bychom se mohli zeptat, kdo vlastně může nespěchat. Důchodci jako jsem já? 🙂 Kupodivu, mnoho lidí ze zkušenosti ví, že často právě důchodci mívají naspěch ze všech nejvíce, neboť bývají „zaúkolováni“ rodinou.
Ježíš dokonce říká i kde všude – pro koho – bychom měli hledat. Třeba by stačilo jen zvyknout si nezapomínat včas se nadechovat – poodstupovat – jen na pár vteřin. Trochu jako při plavání 😉
„Vidí proudění jen ten, kdo není jeho součástí“ – principiálně by tomu asi skutečně muselo takto být; protože jedině z odstupu je vůbec možno nabýt vědomí kontrastu. Kdo je sám součástí proudu, ten si jeho proudění nemůže uvědomit, protože nemá žádné měřítko pro kontrast, pro rozdíl ke klidu.
To mi tak trochu připomíná Aristotela, s jeho postulátem „někde je nutno se zastavit“. Jednalo se sice o trochu jinou záležitost, Aristoteles totiž – při hledání možností objektivního poznání – zjistil že věci, fenomény tohoto světa jsou natolik navzájem svázané a propletené, že každé jednotlivé určení které učiníme vzápětí poukáže na jiný fenomén, jinou entitu. (Například zdánlivě jednoduchou entitu „voda“ nemůžeme charakterizovat jinak než prostřednictvím vlastnosti „vlhkost“; ovšem vlhkost samotnou zase nemůžeme pojmout jinak nežli prostřednictvím jejích vlastností.) Zkrátka, tímto způsobem by nikdy nebylo možno dobrat se definitivního poznání, každý fenomén by poukazoval na nějaký jiný. Proto Aristoteles říká: někde je nutno se zastavit. Stanovit nějaký archimédovský „pevný bod“, který nám bude sloužit jako kritérium pro posuzování jiných fenoménů.
Ovšem – tady se otevírá klíčový problém, kde tento „pevný bod“ umístit, aby tato volba nebyla svévolnou.
„Hledejte mou tvář“ – ano, to je v pořádku, je třeba hledat skryté Tajemství.
Jenže – co by se vlastně stalo, kdyby ta „Tvář Boha“ byla jednou skutečně definitivně nalezena?!… Nebyl by právě toto definitivní konec, zánik, smrt tohoto Tajemství?…
Mě tato myšlenka napadla už před časem: jakékoli náboženství s představou personálního Boha vlastně přinejmenším velmi umenšuje toto Tajemství. Když totiž za všem stojí Bůh, jako určitý konkrétní jednající subjekt, pak je vždy vlastně jenom možno pokrčit rameny: „No co, všechno je jasné a samozřejmé, prostě to tak chtěl (stvořil, rozhodl) Bůh.“ Tím je – zdánlivě – všechno vyřešeno, není už dále co hledat.
Proto mi vždy byla blíže spiritualita východní, tam je ono Tajemno tajemné principiálně, ze své samotné podstaty. Nemá tvář, nemá jméno, je neuchopitelné, jedině v aktu meditativního splynutí se samotným Bytím.
Jiří Suchý (jehož knížku „Klaun si povídá s Bohem“ v současné době právě pročítám) to vidí dost podobně. Sice na straně jedné si sám chce uchovat osobního Boha, tedy možnost hovořit s ním prostřednictvím modlitby; ale na straně druhé odmítá jakékoliv jeho fixování na nějaký konkrétní obraz, představu, figuru.
Judaismus (a stejně tak islám) mají velkou pravdu v tom, že přísně zakázali jakékoli zobrazování Boha; neboť jedině tímto nezobrazením je možno uchovat jeho Tajemství.
Mezi křesťanstvím a buddhismem je mimo jiné ten rozdíl, že v buddhismu není žádná církev, která by měla společně hledat Boží vůli. Navíc tam o Boží vůli nemůže být řeč, vzhledem k tomu, že zde není žádný Bůh-osoba. Tajemství jistě jen těžko bude mít nějakou vůli.
Bohužel i já si někdy připadám spíš jako buddhistka (i když bez těch pojmových „rekvizit“) než jako křesťanka. Což mě trochu mrzí.
Vzpomněla jsem si na slova jednoho známého katolického teologa, která jsem slyšela už před lety. Církev prý kdysi měla klíč od lékárny, v níž byly léky na všechny lidské nemoci a bolesti. On totiž Ježíš dal své církvi moc uzdravovat nemocné a postižené. Jenže církev o ten svůj klíč časem přišla. Někde ho ztratila a od té doby ho hledá. Ale hledá ho prý na nesprávném místě, a proto nenachází.
Někteří lidé mě považují za příliš kritického, ba negativního. Tak jako jiní se však snažím nebýt takovým přespříliš. (Na druhém vlákně chci tímto zdůvodnit svůj vztah k levici a ke konceptu lidských práv). Zde se mi ovšem jedná o náboženství. Kladný poměr mám ke všem hlavním systémům i denominacím. Je tomu tak přesto, že problematický je pro mě jak pojem „bůh“, tak i výraz „věřit“. Nedomnívám se, podobně jako i mnoho zbožných lidí, že obsah víry je právě takovou skutečností jako svět v prvním plánu. Nakonec ovšem i ten souvisí s pozorovatelem. Záležitost chápu jako třeba barvy. Jsou rybičky v mém akváriu červené, i když časový spínač vypne světlo? Bůh je často spojován se světlem, není to však člověk, který ve svitu své morální, rozumové a emocionální baterky zkoumá povahu boha? Bez člověka by nebylo skutečnosti náboženské víry. Jak a pro koho by byla demonstrována boží přítomnost ve světě, kdyby se lidé do posledního vyhubili?
Jak jsem napsal, není to jen křesťanství, které na mě působí svým vlivem. Platí to také o zbývajících abrahámovských náboženstvích i o buddhismu a dalších. Přesto cítím nejspíš křesťansky. Důvodem je zřejmě zdejší rozprostraněnost právě tohoto věroučného systému. Myslím ovšem, že to není jediná příčina. V mém případě sehrává rostoucí roli umění, o jehož až eschatologickém významu tu byla nedávno, aspoň v náznaku, řeč.
Historie náboženství (a víry) a umění tvoří svého druhu dvoušroubovici, charakterizující člověka. Nefigurální umění může být krásné a oslovující. Mám rád třeba motivy orientálních koberců a s trochou intuice a štěstí mě napadlo projevit zájem o ně na internetu, takže mám nyní adresné reklamní rámování podle svého gusta. Pokrok společnosti se nemohl neodrážet ve vzestupu náboženství a vyspívání umění. Celá tisíciletí zde působila dvojí zpětná vazba. Je otázka, jaký dopad bude mít, když nám bude bez (morálního) „milostného trojúhelníku“ stále více se obejít. Žít jen z minulosti je těžké. Náboženství bez umění ztrácí barvu. A umění bez náboženství? Ztratilo uvědomělý detail. Utilitarismus může být nelidský.
Nakonec se mi tu vlastně nejednalo o náboženství, ale o jeho starý účel – člověka. A nakonec jsem zase byl kritický. Snad ne však negativní.
„A umění bez náboženství? Ztratilo uvědomělý detail.“ – pane Horáku, v jedné z pinakothek (muzeí s uměním) města Mnichova je řazení evropského malířského umění víceméně chronologické. Tedy od italské renesance (nevzpomenu si přesně jestli je tam ještě i starší období, ale myslím že ne, nanejvýš několik jednotlivých obrázků), až tuším někdy k 18. století. A v této chronologicky řazené sbírce malířských děl je prakticky zcela názorně možno spatřit ten předěl mezi nábožensky orientovaným, a mezi civilním uměním, který jste zmínil.
Zhruba první polovina výstavy, to jsou díla starých mistrů, a především – jedná se prakticky naprosto výhradně o díla s křesťanskou tématikou. A většina z nich je přímo nabitá křesťanskou duchovností, niterným duchovním sdělením. Ale – pak následuje éra holandského malířství, a se vší náboženskou duchovností je najednou konec! Je nutno si připomenout reálné pozadí: Holanďané tehdy byli snad první „globalisté“, jejich obchodní lodě objevily celý svět, dalo by se snad říci, že Holanďané se tehdy stali prvním skrz naskrz „buržoazním“ národem. A to se plně odrazilo v jejich umění; místo nějakého obtížného, mravně přísného křesťanského světa si oni do svých domovů umisťovali civilní, útěšné artefakty víceméně už jenom užitého umění: výjevy z exotických krajin, rodinné idylky, jejich vlastní portréty. Ta dřívější intenzivní křesťanská spiritualita byla definitivně pryč, a přinejmenším v oné původní formě se už nikdy nevrátila.
Já pro mou osobu musím přiznat, že tento přechod od duchovně orientovaného k pouze civilnímu umění pro mě znamenal pocit těžké ztráty. Jako by se z umění ztratila celá jedna dimenze, plastický třírozměrný (či spíše čtyřrozměrný) obraz se náhle zploštil jenom do dvojrozměrného, víceméně jenom fotografického obtisku bezprostředně viditelného světa. A i když třeba i dnes mohou vznikat (moderní) díla s nějakým duchovním pozadím, jen málokdy mají srovnatelnou výrazovou sílu a obsažnost jako v oné původní, klasické éře křesťanského umění.
A to samé je možno pozorovat například v architektuře kostelů: dříve každý kostel přímo vyzařoval křesťanskou spiritualitu, zatímco dnes? – V naprosté většině jenom holé betonové zdi, skoro jako když se staví panelák nebo fabrika, bez jakéhokoli hlubšího, duchovního sdělení.
No ano, paní Hájková, v buddhismu není žádná „boží vůle“, ona tam není vlastně vůbec žádná vůle, naopak cílem je snaha zbavit se všech žádostí, a tedy i vůle k nějakému jednání. Ovšem na straně druhé, fakticky „boží vůli“ zde nahradilo učení Šakjamúního, on sděluje (a předepisuje) věřícím co mají, a co nemají dělat.
Žádná vůle, snaha zbavit se všech žádostí…
Když tak o tom přemýšlím, buddhisté by asi nikdy sami o sobě nevyvinuli kapitalismus.
Počátky kapitalismu v křesťanském světě se sice často spojují s jistou mírou askeze (nespotřebovávat a raději investovat). Ale vlastně šlo jen o omezení jedné touhy (bezprostřední uspokojení) ve prospěch jiné touhy (například touhy vyniknout, patřit k váženým občanům).
Já bych to řekl opačně, paní Hájková: buddhismus by se nikdy nemohl vyvinout ve středomořském regionu. Tedy v regionu s velice čilým komerčním ruchem, vyžadujícím neustálou aktivitu každého jednotlivce. Jak by se za těchto okolností mohlo prosadit duchovní učení, které vyžaduje dlouhé hodiny tiché meditace, navíc když jeho základním principem je odvrat od hmotného světa a všech jeho lákadel?…
Jak sama píšete – velice trefná připomínka! – Evropané si sice také vytvořili určité formy duchovní askeze, ale ty většinou nakonec jenom ještě více intenzifikovaly komerční činnost, nežli aby ji omezovaly.
Jenom malé upozornění.
Pane Poláčku, myslím, že zatím nemáte na webu posunutý čas. Už je letní.
Aha, jako obvykle administrátor selhal. Ještě že tu máme Vás, paní Hájková. 😉 Díky za upozornění, hned se na to podívám.