Slova

Eva Hájková

SLOVA

Řetízky slov se řetězí

v řetězce vět

Lze jimi někoho

připoutat k sobě

Lze jimi někoho svázat

Lze jimi někoho uhodit

Lze jimi někoho zranit

Lze jimi někoho zabít

Anebo něco přizdobit

jako se zdobí

vánoční stromeček

Slova mohou být tvrdá i měkká

těžká i lehká

a také prázdná

jak vaječné skořápky

A je jich všude tak mnoho

až se jim bráníme

zavřením uší

Vždyť nechceme

být svázáni

ani zraněni

ani svedeni na scestí

Jenže jak potom může vejít

slovo na které čekáme

tak mnoho let?

LEDNOVÁ PROCHÁZKA

Po mnoha zachmuřených zimních dnech

konečně slunce

Ani se věřit nechce

jeho paprskům

Nedělní odpoledne vede k lesu

V dálce se mezi stromy mihlo

bílé pozadí srnky

Nekrákej na poplach havrane!

Vždyť jdou jen dva lidé

beze zbraní

Pěšinu lemují

od slunce mrkající stíny

štíhlých kmenů

a zbytky sněhu

kropenaté kapkami vody

spadlými z větví

Místy odhalují vrstvu

suchého hnědého listí

To sláva loňského léta

tleje pod ledovým kožichem

Dožijem-li se jara

zaroste trávou a novým ostružiním

A my se dožijeme!

20 komentářů u „Slova“

  1. Pro tentokrát jsem měl opravdu velké potíže s vyhledáváním ilustračního obrázku. Samotné „slovo“ je ovšem dost obtížné ilustrovat. Nakonec vybraný obrázek je tedy víceméně východiskem z nouze. I když – kdoví – možná není zase až tak úplně nepřípadný.

    V každém případě tato básnička paní Hájkové se docela trefila do mé nálady posledních dnů, konkrétně měl jsem na DR zase jednou dosti ostrý disput s panem Profantem o to, co má vlastně platit jako – abych tak řekl – „hodnotné hodnoty“ ve společnosti, který nakonec vyústil ve spor o samotné slovo. Já jsem argumentoval že slovo – pokud vůbec má mít smysl – musí mít něco společného s logem, tedy s (vyšší, metafyzickou) významovostí; zatímco pan Profant jako obvykle zůstává víceméně v rovině profánnosti. Která je podle něj naprosto postačující.

    Já sám se tedy v zásadě plně stavím na pozici paní Hájkové, že slovo/Slovo má být něčím více, nežli pouze technickým instrumentem běžné, namnoze velmi banální komunikace profánního světa.

  2. Musím ještě něco připojit k oněm diskusím na DR v minulých dnech: napadla mě přitom jedna myšlenka, která je sice na jedné straně jenom krystalizací mých dojmů a pocitů z diskusí na (české) politické a názorové scéně vůbec, nicméně právě v této krystalické podobě byla přece jenom relativně nová. Napřed jsem měl v úmyslu tuto záležitost zmínit jenom na Fóru; ale pak jsem dospěl k názoru že se přece jenom jedná o věc natolik podstatnou, že by zasluhovala samostatný text. Snad se v dohledné době dostanu k tomu ho sepsat.

  3. Ale vrátil bych se ještě i k samotné básničce paní Hájkové, respektive k jedné její pasáži:

    A je jich (slov) všude tak mnoho
    až se jim bráníme
    zavřením uší
    Vždyť nechceme
    být svázáni
    ani zraněni
    ani svedeni na scestí

    Ano, v tomto mediálním (a internetovém) světě došlo k vyložené inflaci slov; a klasická definice inflace říká, že čeho je příliš, to ztrácí na hodnotě.

    Je pak vlastně přirozenou obrannou reakcí organismu, že se tomuto přívalu slov brání „zavřením uší“; ovšem mnohdy bez rozlišování toho, co je skutečně bezcenné, a co si přece jenom stále ještě uchovává svou nadčasovou hodnotu. Cítím to sám na sobě, stojí mě stále větší úsilí věnovat se skutečně hlubokým, významuplným textům, když předem vím že námaha spojená s jejich myšlenkovým zpracováním stejně bude vynaložena nadarmo, že tento svět běží podle zcela jiných pravidel, že cíl (a cena pro vítěze) leží někde zcela jinde nežli ve slovech, která zároveň znamenají myšlenku.

    Co s tím? – Opravdu nevím. Snad jenom doufat v lepší časy. Pokud my sami se jich ještě dožijeme.

  4. Někdy se člověk těžko brání pocitům marnosti.

    SMUTNÁ JABLOŇ
    Jednou v únoru
    potkala jsem jabloň
    košatou jablůňku
    za plotem
    Stála tam bez listí
    větve skloněné k zemi
    Dívám se dívám
    a připadá mi
    že na té jablůňce
    je něco divného
    Už vidím
    Holé zimní větve
    jsou dosud obsypané
    jablky
    Červenými
    trochu zčernalými
    a scvrklými
    Nikdo je na podzim neobral
    jen pár jich spadlých
    leželo pod stromem
    Nikdo je neotrhal
    a pak je přešel mráz
    Možná že zmrzl celý strom
    Ubohá jabloň
    co loni vykvetla
    a přinesla plody
    o které nikdo nestál

  5. Paní Hájková, tuhle básničku jako byste napsala přímo pro mě. Samotného mě v poslední době přepadají pocity naprosté marnosti. Které se tak nějak ještě zesílily v souvislosti s prezidentskou volbou. Ne že bych si snad přál nějaký jiný výsledek; ale ta nekritická euforie která se projevuje u vyznavačů vítězného kandidáta mi (opět jednou) naznačuje, že občanská a společenská představivost lidí většinou nedosahuje dále, nežli k otázce jestli „tam nahoře“ bude ta či ona osoba, ta či ona figura. Nějaké dále jdoucí uvažování o věcech obecných je víceméně věcí neznámou. A kdo se o toto dále jdoucí uvažování pokouší, ten je osamocen na poušti nepochopení.

    Ostatně, toto téma úzce souvisí právě s tou úvahou kterou jsem zmínil, že ji chci napsat. Takže v tuto chvíli už danou záležitost nebudu podrobněji rozebírat.

  6. Také mi vadí, „že občanská a společenská představivost lidí většinou nedosahuje dále, nežli k otázce jestli „tam nahoře“ bude ta či ona osoba, ta či ona figura.“
    Ono to není hlavní věc, kdo bude „nahoře“. I když samozřejmě úplně jedno to taky není. Myslím si ostatně, že současná levice (pokud vůbec levice není už čistě záležitostí minulosti) by se měla aspoň prozatím s tím vládnutím „shora“ rozloučit. Aby zůstala levicová, musela by si totiž zvolit program, který by pak byl stejně nerealizovatelný a možná i pro většinu lidí nevolitelný. Nebo by se musela „populisticky“ přizpůsobovat.
    Nebyla by lepší levice, která by se nesnažila mermomocí dostat k politické moci, ale zaměřila by se dejme tomu na vymýšlení, jak by měla fungovat společnost, ve které by chtěla žít? Takové snění o budoucím světě. S realistickým vědomím, že takový svět ovšem nelze nařídit ani uzákonit shora.
    Musím se přiznat, že si levici, která by se mi líbila, představuji tak trochu jako církev.

  7. Jak by měla vypadat současná levice? To je otázka, která se – při její současné krizi – klade znovu a znovu.

    Napřed k „vyhynutí levice“ – podle mého názoru něčeho takového není nutno se obávat. Levicovost, levicový životní postoj, to je jedna z naprosto základních antropologických konstant, která se bude vždy reprodukovat znovu a znovu. Mohou se měnit pouze konkrétní formy jejího vyjádření. Ostatně, už byl opakovaně zmiňován ten paradox, že na současné české politické scéně levicové politické strany skomírají – ale přitom nadpoloviční většina české populace vyznává objektivně levicové hodnoty!

    Daleko spíše nežli o krizi levice jako takové se jedná o krizi tradičních levicových stran. Onen zmíněný levicový potenciál teď ale čeká na to, až se objeví nějaká nová, moderní forma levicovosti. V Německu je nositelem této moderní levicovosti strana Zelených; v českých poměrech musí strana Pirátů teprve dokázat, že může být schopná plnit tu samou úlohu.

    Ovšem na straně druhé je nutno vidět: ani němečtí Zelení nepřinášejí žádné programatické, ideové řešení současné krize levice. Především jde o to: levice (autentická) se vždy nevyhnutelně musí nějakým způsobem vymezit vůči kapitalismu. A klíčové dilema současné levice je to, že ona nevidí žádné cesty, jak tento kapitalismus negovat. Dnes už i v táboře levice panuje všeobecný konsens o tom, že je nutno zachovat tržní ekonomiku. Ovšem – volná tržní ekonomika znamená kapitalismus. Právě to vytváří natolik neřešitelné dilema: levice musí odmítat kapitalismus, ale zároveň nemůže. Levice je tedy vnitřně rozpolcená, a sama neví jak dál.

    Jestli by levice měla být „tak trochu jako církev“?… Ano, ten pocit vzájemné pospolitosti, společného boje za nějaký vyšší cíl by bylo si přát; ale to všechno předpokládá přítomnost, příchod nějaké nové, silné, inspirující ideje, jak tomu bylo v (raném) křesťanství. Kterážto idea by musela být ovšem schopna rozřešit právě to zmíněné dilema vztahu tržní ekonomiky a kapitalismu.

  8. Copak lidé nemohou cítit vzájemnou pospolitost bez ohledu na kapitalismus? Aspoň tedy ti, co jsou na stejné úrovni, pokud se vám zdá, že takový pocit nemohou mít spolu dělník a kapitalista.

  9. Paní Hájková, já mám nyní s lidmi spíš lepší zkušenost než dříve. Snad k tomu taky přispívám. V čistotě mnohé motivace by se sice nějaká příměs najít dala, ale nemyslím, že je pro to třeba hned se hněvat. Často jsou vstřícní tzv. obyčejní lidé, v některém ohledu třeba nepříliš vyspělí, zato však s nejednou praktickou předností. Zrovna nyní jsem musel a mohl využít pomoc dvou takových.

    Co se týče pocitů, zračících se ve Vaší Smutné jabloni, tak takové u mě v lednu rovněž převažovaly. A teď jsem měl při naznačeném problému s vybitou autobaterií ještě utěšovat (to tedy ten pravej) kamarádku nešťastnou z nového prezidenta. Vítěz volebního klání řekl, že prohrávají kandidáti, ne voliči. Jak o tom ale přesvědčit smutnící? Psát jsem však chtěl o jabloni. Vlastně o všech jabloních.

    Česání ovoce je práce, kterou mám každoročně na starosti už hodně dlouho, vlastně už od dospívání. Přišlo mi kdysi správné a samozřejmé nenechat na stromě ani jediné jablko. Mnohokrát jsem lezl do koruny a natahoval se pro poslední nejvýše narostlé krásné a ono se ukázalo být skoro celé vyzobané. I kdybych to věděl, nenechal bych ho tam. Úroda bývala dostatečná, má důslednost spočívala především v jakési pořádkumilovné estetice. Avšak postupem času jsem začal svůj pohled měnit. I co se týče ořechů. Nechával jsem obojího víc a víc jiným živým tvorům, nebo prostě přírodě. V největší míře pak, vzhledem k okolnostem loni. U planě rostoucích stromů tomu ostatně není jinak.

    Samozřejmě nepopírám, že pohled na v zimě neočesaný ovocný strom nevzbudí potěšení, nýbrž spíše smutek. Zvláště neroste-li někde na mezi, ale třeba v zahradě domu, jehož okna přestala po večerech svítit. Pamatuji, jak jsem kdysi jednou nemohl dlouho do jara jezdit ven a jak mě pak vzalo, když jsem viděl nepřebraná jablka uskladněná ve sklepě. Před zimou bylo na lísce jedno jako druhé. Proč zůstalo právě tohle krásné, zatímco jeho „dvojče“ zčernalo?

    Letos psala média o tom, že sadaři budou „muset“ sady kácet. Jablek je na trhu moc a jsou levná (což lze dokonce v obchodech skutečně pozorovat). Rány sekerou jako ve Višňovém sadu slyšet ovšem nebude, to by byla ne dost efektivní likvidace neproduktivního odvětví. Je to smutné. I když, na druhou stranu, poblíž Českého Brodu v dobách mých raných projížděk na kole novodobé rozlehlé jabloňové sady ještě nebyly. Možná zase nebudou. Přitom „v sadě skví se jara květ…“

    Jabloňovou záležitost můžeme nahlédnout ještě jinak. Ty rozsáhlé sady se už delší čas již po několika letech obnovovaly (tedy rovněž kácely) a to vadilo (aspoň navenek to budí takový dojem) málokomu. Moderní hospodaření je „o rentabilitě, o rentabilitě, o rentabilitě.“ I v zemědělství. Bývá se zemí děláním čehokoli, jen aby to vyneslo. Taky z toho může být smutno.

    O své zahradě jsem v minulosti už psal. Jabloní v ní ubývá. Nejstarší jsou šedesátnice. Kácím (zatím) jenom zcela uschlé stromy. Brzy budu muset porazit tři další. Zasadit chci jen jeden a jabloň to asi nebude. Dožívající poskytují útočiště ptactvu (když jsem v Praze, má tam mezi hodně jinačími zahradami úplnou oázu klidu, utěšuji se). Po slabší a slabší sklizni (jež mě ovšem bohatě stačí) mu navíc poslouží i nějakým tím zbylým jablíčkem.

    Smutek patří k životu. Říká se, nebo to psal (o sobě) Seifert, že starý člověk má než jaro raději podzim. Nevím, ale letos se hodně těším na jaro.

  10. My také necháváme část ovoce na stromě, protože je nestíháme sklidit, pane Horáku. Nejvíc třešně, které jsou stejně červivé. Ptáci je sezobou nebo samy opadají. Vlastně je to divné, že ta jablka neopadala. Ukazovalo by to spíš na nemocný nebo suchý strom. Když dřeviny uschnou, zůstane na nich listí (nebo co na nich je). Projevem života listnáčů je patrně i umění včas pustit listy (nebo pustit plody) a nechat je prostě spadnout na zem.
    Vidím, že máte podobné zkušenosti se zahradou. I to, jak si přistavujeme žebřík, abychom dosáhli na zvlášť krásné velké jablko a pak zjistíme, že je vyzobané.
    Také ráda potkávám obyčejné lidi. Vlastně čím dál tím raději. Trochu mi teď přes zimu chybí občasné popovídání si přes plot se sousedy. Navštěvovat se doma jsme si nezvykli. Je fajn, že dost lidí na vesnici je ochotno sousedům s lecčím vypomoci. Ví, se, kdo je elektrikář, kdo je vodař a pod. Nemusí se hned volat firma z města, která si to nechá pořádně zaplatit.
    Já teď mám bohužel speciální problém s čističkou odpadní vody. Nerozumím tomu (myslím, že ani nikdo jiný) a firmě se moc nechce přijet. Jsme tady tak trochu z ruky.
    Ale to je vedlejší. Chtěla jsem říct, že někdy, když potkám známého člověka, mám z toho zvláštní radost. Na chvíli to přeruší pocit osamění. Uvědomila jsem si to v úterý, kdy jsem ve městě v nákupním centru potkala bývalou kolegyni z práce. Zeptala se, co manžel, co děti, usmála se a potřásla mi rukou. Působí takovým optimistickým dojmem. Vzpomínám si, jak mi kdysi, to jsem ještě chodila do práce, vyprávěla o tom, jak v osmnácti letech zažila umírání svého tatínka na rakovinu a jak se musela, už tak mladá, postarat o maminku, která se z toho sesypala. Vlastně každý z nás zažil něco smutného. Možná právě to je něco, co by mohlo lidi spojovat. Nakonec i to podání ruky má velký význam. Málem jsme o ně během covidu přišli.

  11. „Copak lidé nemohou cítit vzájemnou pospolitost bez ohledu na kapitalismus?“ – Paní Hájková, vždy je nutno rozlišovat dvě různé roviny lidské existence, lidského žití: na straně jedné rovinu dejme tomu lidsky-individuální, a na straně druhé rovinu společensko-občanskou. (Jedná se v podstatě o rozdíl mezi „malými dějinami“ a „velkými dějinami“, o kterém svého času psal Milan Šimečka.)

    V prvé řadě je pospolitost v oné individuální rovině záležitostí právě konkrétně individuální, jedná se o vztah zcela konkrétních osob. Které k sobě mohou mít (osobně, názorově) blízko, a proto mohou vytvářet komunity vzájemné pospolitosti.

    Druhá věc je ona rovina společensko-občanská. Jmenovitě v té konkrétní situaci o které byla řeč: sotva se dá očekávat vznik nějakého širšího levicového tábora respektive pospolitosti, dokud tu nebude přítomna nějaká nová vůdčí, inspirující idea, o které jsem psal. Jinak sice samozřejmě mohou vznikat (či přetrvávat) určité komunity, jako jsou ještě sociální demokraté nebo komunisté, anebo kolem strany Levice. Ale ty jsou za prvé názorově roztříštěné (a nelze očekávat že by dokázaly vytvořit společnou pospolitost), a za druhé myšlenkově, ideově nepřínosné (respektive vysloveně vyčpělé).

    Ale pak je tu přítomen ještě třetí aspekt ohledně vytváření pospolitostí – a to sice právě kapitalismus který jste zmínila.

    Vraťme se k prvnímu bodu: ano, samozřejmě že i za kapitalismu mohou lidé vytvářet své vlastní „soukromé“ pospolitosti. Nicméně na straně druhé – kapitalismus i pro jejich existenci vytváří určité rámcové podmínky respektive prostředí, které vzniku mezilidské pospolitosti není nijak příznivě nakloněno. Je notoricky známou věcí, že kapitalistická/buržoazní společnost je především světem soukromníků, tedy individuí zaměřených především na sebe samé, na svůj vlastní (materiální) prospěch. Tento imanentní individualismus, atomismus buržoazní společnosti opravdu není tím prostředím, které by bylo příznivé vzniku mezilidských pospolitostí.

    Samozřejmě, i v kapitalismu je možno vytvářet dejme tomu pěvecké, sportovní či jinak zájmové kroužky a skupiny, a samozřejmě i tam je možno prožívat pocit určité vzájemné pospolitosti, případně i přátelství; nicméně otázkou zůstává, jestli za jiného rámcového společenského nastavení by pro tento pocit pospolitosti nebyly dány podstatně příznivější podmínky. V každém případě po rozpadu socialismu a nástupu (dravého) kapitalismu v devadesátých létech si mnoho lidí stěžovalo na to, že se rozpadly dřívější vazby a komunity vzájemné pospolitosti, a že nyní každý myslí především sám na sebe.

  12. Pamatuji si, že jedna z věcí, které měli lidé za tzv. normalizace režimu za zlé, byly špatné mezilidské vztahy. Někdy mohlo jít o projev depolitizování výhrad či o idealizaci starší doby, ale v řadě ohledů se jednalo o žitou zkušenost. Čistky po roce 1968, protežování prověřených komunistů, konec vyhlídek na normální profesní postup, umrtvení iniciativy, dílčí recidiva udavačství, podpultový prodej i kulturní nesvoboda, to byly vedle dalších jevy, které lidi nenalaďovaly k důvěře a vstřícnosti. Názorové rozdíly panovaly tehdy leckdy příkré. Ochota k jejich vyjádření ovšem nebývala pravidlem.

    Samozřejmě, v 70. letech byla společnost značně rovnostářská. Když se potkalo několik vrstevníků, zvláště mladších, nebo kolegů neprivilegovaného pracovního zařazení, měli se na čem shodnout. Při špatně fungujících službách působila také potřeba domlouvat si spolupráci v řadě praktických věcí.

    V kapitalistické společnosti mohou být rozdíly mezi jedinci skutečně propastné. Cesty takových se ovšem setkávají stále méně. S převážně vyšším dosaženým vzděláním dochází k rostoucímu příklonu k praxi činění větších rozdílů mezi navzájem známými a neznámými. Celkově se lidé většinou snaží neznepříjemňovat si zbytečně život, spíše naopak. Hned tak se nerozčilují. Většina má nakonec pro sebe více prostoru i soukromí. Kde jsou domácí hádky o to, který program v televizi sledovat? Výše platů či prémií nebývá sdělována, mnohé rozhořčení proto odpadá. Navíc mohou lidé nakupovat chytřeji než druzí. „Tempora mutantur et nos mutamur in illis.“

  13. V 80. letech u nás zesílil nepříliš sympatický společenský jev, který ale měl mít nemalý budoucí dopad. Tím bylo urychlení krize režimu, zatímco na Západě šlo už dříve hlavně o pomoc s vývojem nových technologií. Lidé začali kupovat drahé, technicky ještě nedokonalé, zato však z principu nové zboží. Lidi, které jsme znali, si pořizovali barevné televizory, videorekordéry a jiné většinou tuzexové přístroje. Leckdy se s ním potom, nešikovně ještě, chlubili. Jejich obzor se (za trvající nezpůsobilosti režimu) proměňoval.

    Dříve bývali lidé opatrní a konzervativní. Než dávno známá (plná) guma vytlačila kovové obruče na loukotích kol, to trvalo! Jak nastala změna ilustruje třeba vývoj fotografie. Černobílé snímky se dělaly dlouhodobě kvalitní a hlavně trvanlivé. O barevných, cca pětkrát dražších, totéž nikoli krátce ne a ne platit. Dnes se na ně nekouká dobře, ale bez zájmu a peněz zaplacených za nedotažený náročný stupeň inovace bychom soudobou techniku dosud asi neměli.

    Také tyto rýsující se nové rozdíly byly ovšem za (jak se později ukázalo) pozdního socialismu zdrojem určitého vzájemného odcizování si lidí.

  14. Konzumismus vládl už tehdy. Ale v kvalitě a dostupnosti zboží jsme zaostávali za Západem. Přesto mnozí lidé uměli leccos sehnat.

  15. Pane Horáku, když jsem na počátku osmdesátých let z (totalitně) socialistického Československa rovnýma nohama skočil do kapitalistického (a demokratického) Německa, byl jsem v prvé řadě ohromen (kromě jiného) naprosto nezvyklou mírou zdvořilosti ve vzájemném jednání zdejších „domorodců“. Je to tak jak píšete, díky tomu že v (demokratickém) kapitalismu mají lidé mnohem vyšší míru autonomie, v osobním, politickém, ale i čistě materiálním smyslu (nemusejí vystávat fronty respektive pokoutně shánět žádané, ale nedostatkové zboží), odpadá tím celá řada faktorů budících vzájemné pnutí, respektive vzájemnou nevraživost. (A naopak ještě léta po převratu jsem naopak býval šokován z toho, jak nerudně, až přímo urážlivě se třeba i čeští prodejci ! mohou chovat ke svým zákazníkům. Něčemu takovému jsem už dávno odvykl.)

    Takže tedy: ano, člověk žijící v buržoazně-demokratické společnosti se k tomu druhému obecně chová se znatelně vyšší mírou zdvořilosti a vzájemného respektu. Jako druhou věc jsem ale zjistil, že za touto vnějškovou zdvořilostí se často skrývá chlad, lhostejnost, nezájem o druhého člověka. A mnohdy i tvrdost. Poté co padla Železná opona a mnozí obyvatelé z bývalého východního Německa přesídlili na do jeho západní části se pak psalo o tom že nemálo z nich se stalo obětí nesmlouvavého jednání obchodníků, když si ti nově příchozí profesionální zdvořilost (kapitalistických) obchodníků spletli s pravou mezilidskou vstřícností. Tito ale šli mnohdy zcela nesmlouvavě za svým ziskem.

    Nechci tedy v žádném případě tvrdit, že by mezilidské vztahy za socialismu byly paušálně lepší nežli v (demokratickém) kapitalismu; ale trvám na tom, že za socialismu byly – tak či onak – pospolitější, zatímco v kapitalismu vzdálenosti mezi lidmi narůstají jako mezihvězdný prostor v rozpínajícím se vesmíru.

  16. Projev lidské pospolitosti a nevraživosti je odvislý od nešvarů tržního zřízení.
    V liberální diktatuře trhu, kde jedinec coby Já s.r.o. se denně uchází o přízeň bližních je nešvarem a zároveň projevem pudu sebezáchovy předstírání libé pospolitosti .
    V řízené diktatuře trhu, je jedinec osvobozen od předstírání libé pospolitosti a k ukojení pudu sebezáchovy musí vyhledávat jiné nešvary.

  17. A jak se liší liberální diktatura trhu od té řízené, pane Petrasku? V liberální smím prodávat či kupovat úplně všechno, zatímco v řízené jenom to, co je povoleno?

  18. S liberální diktaturou trhu se potýkáme ve společnostech, které usilují o liberálně právní režim pod dozorem parlamentu a nezávislých institucí.
    A s řízenou diktaturou trhu ve společnostech, které usilují o režim realizace norem zadaných uzurpátorem moci.
    Což ovlivňuje tvář lidské pospolitosti a mnohdy velmi výrazně.
    Hrubé slovo mezi poddanými před vyprodaným regálem nutného a nic neříkající úsměv „suveréna“ před přeplněným regálem zbytečností….tak nějak paní Hájková.

  19. Nepříliš vábné alternativy, není-liž pravda pane Petrasku?

    Je to začarovaný kruh, ze kterého se nezdá vůbec existovat nějaký východ. Je to dost podobně rezignované zjištění ke kterému dospěl V. Bělohradský na závěr svého nového textu ohledně lidské nevědomosti, a ohledně současného stavu společenského diskurzu. Nicméně já se pokusím proti tomuto jeho skepticismu postavit vyhlídku na přece jenom určité možnosti pozitivního řešení; a to právě za pomoci trhu, respektive obecněji ekonomického uspořádání.

    Dnes jsem právě v této záležitosti – totiž ve vypracování mého komentáře – pokročil o nemalý kus vpřed, vlastně mnohem déle nežli jsem sám očekával. Nicméně je to natolik náročná záležitost, že v tuto chvíli cítím potřebu intelektuálního odpočinku, a nebudu se proto pouštět do dále jdoucích úvah na dané téma.

  20. Ještě bychom mohli dál zkoušet pořádat aukce tržních a odvodových norem pomocí „trhů“ s všeobecným rovným právem hlasovacím 😉 … A doufat že jejich průběhy a výsledky budou přeci jen všeobecně bezplatně a rovně dostupným vzdělávacím materiálem občana (pokud už samy o sobě nemohou nic jiného podstatného změnit : obávám se ale že historie minulého století ukazuje že mohou).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *