Smutná jabloň

17 komentářů u „Smutná jabloň“

1. Jedna z těchto básniček se objevila v běžících diskusích jaksi „mimochodem“, takže zde se dočkává ještě oficiálního publikování. Ale protože by pak jenom jedna – ze dvou dodaných – básnička byla nová, připojil jsem ještě jednu starší, která by měla být doposud nepublikovaná. Alespoň pokud se mi něco nepomíchalo v mém archivu.

2. Básnička o kořenech mě napadla na procházce okolo starého stromu, který měl polovinu kořenů obnaženou – jak rostl na šikmém terénu.
   Poslala jsem ji také jednomu křesťanovi, který mi odpověděl:
   K Vaší básničce mne napadá křesťanský pohled – že víru člověka v Krista, tento náš hlavní kořen či kořeny, nemůže nikdo nikdy nijak přerušit. Píše se o tom v osmé kapitole Římanům (31 – 39).

3. Paní Hájková, báseň Hvězdné akvárium mám za velmi krásnou. Obsah a forma se v ní snoubí na vysoké úrovni. Působivé jsou repetice. Už sám název a první verš, poetizující k něčemu takovému právě nevybízející slovo. Odvážné rýmovaní vysoko daleko /…/ jak vejce naměkko. Pro ně a dokonalé rýmy mám slabost.

4. Díky, pane Horáku.
   Zpětně pohlížím, že o hvězdách píšu (nebo se aspoň zmiňuji) v mnoha svých básních. O rybách píšu snad jen v básni Oceán.
   Ale našla jsem i jednu starší báseň, v níž jsem použila metaforu „hvězdy za oknem“. (Já se často dívám na hvězdy právě z okna). Je to báseň, kterou jsem téměř nikomu nepřečetla ani ji nikam neposlala. Trochu jsem se za ni totiž styděla, protože je jak z doby národního obrození. Do naší doby se asi sotva hodí. Ale sem ji můžu napsat.

   CHVÁLA RODNÉ ŘEČI
   Klenotem vzácným je má mateřština
   v krajině české kdysi nalezená
   a v dílnách mistrů umně vybroušená
   Nenahradí ji žádná jiná
   Nikdy ji žádná nenahradí
   Je jako housle které ladí
   Je rosou která na zem padá
   Je darem z nebe jako déšť
   Je květem který neuvadá
   Je stromem který neumírá
   Je oknem co se nezavírá
   A za tím oknem moře hvězd
   co nikdy nikdo nespočítá
   Je sladká jako hrozen vína
   Je jako číše nedopitá
   Nenahradí ji žádná jiná

5. Já jsem se vlastně domníval, paní Hájková, že ta básnička o kořenech je křesťansky motivovaná, že ty kořeny jsou tu jenom metafora. Chtěl jsem k tomu připojit nějakou úvahu, ale nakonec mě nic nenapadlo.

   Básnička Hvězdné akvárium: ano, i mně se velmi líbí, já ji znám ovšem už z básnické sbírky. Je v ní jakási neobvyklá poetika, snad až trochu surrealistická („kdo je vlastně ve skle?“), něco takového mě vždy zaujme.

6. Kořeny určitě mají hlubokou symboliku i v Bibli, pane Poláčku. Například Marek 4, 6 (o rozsévání zrn – což je podobenství)
   „Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo.“
   Nebo Římanům 11
   „16 Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve.
   17 Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy,
   18 nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“
   Proto i já jsem sice viděla fyzické kořeny, ale myslela jsem trochu i na tu symboliku kořenů.
   A pokud jde o tu báseň Hvězdné akvárium, pak třeba i to pití „černé vody“ je mnohovýznamové. Fyzicky jsem sice nic nepila, ale znamenalo to jednak zírání do tmy/noci, jednak melancholii a jednak ještě něco jiného, nejen chvilkový smutek.
   Takže já jsem skutečně jakoby pila černou vodu.

7. Je úžasné jak jedna – celkem možná krátká? – chvíle dokáže být nabitá tolika vzájemně se postupujícími významy.

   Nejméně stejně úžasná jako ty hvězdy – rybky je i ta obrovská rozlehlost černé prázdnoty kterou plují/pijí, a kterou za dne nemůžeme uvidět.

8. Obrovská rozlehlost černé prázdnoty…
   Skoro by člověka napadlo, že právě ona je Alfou i Omegou, počátkem i koncem všeho…

9. Snad je zajímavou analogií, že oddělení té „prázdnoty“ je nutnou podmínkou toho, aby se světlo z hvězd propilo až k našim akváriím 😉

10. Je to sice z poněkud jiného soudku, ale právě včera jsem se díval na jeden vědecko-populární pořad, ve kterém bylo naprosto jednoznačně řečeno, že něco takového jako „prázdnota“ z čistě fyzikálního pohledu neexistuje. I v tom co my sami považujeme za „vakuum“ nepřetržitě vznikají (a vzápětí zanikají) nové a nové částice.

    Zdá se tedy, že nakonec je to jenom a jedině člověk sám, který vůbec dokáže vytvořit „absolutní prázdno“.

    Aby se vzápětí tohoto svého výtvoru sám lekl, a pokusil se ho všemi možnými způsoby vyplnit. 😉

11. Pravidelně posloucháme (ze záznamu) Toulky českou minulostí. V díle o Karlíně Světlé mě zaujalo čtení jejich zápisků, které popisují zážitek prázdnoty nebo nicoty (je to totéž?):
    „Pronikla jsem duší, zděšenou tajemstvím života a smrti, a konečně jsem nahlídla, že není Boha nad námi, který nás každou noc přikrývá hvězdnatým pláštěm svým a jehož srdce se bolestně svírá při utrpení, které nám k blahu našemu ukládá, že není duše v nás.“
    „Byla jsem rozumná, vážná, vzdělaná, ale toto poznání, tato roztržka se vším, co mi bylo až posud tak svaté a drahé, zatřásla tak mocně celou mou bytostí, že jsem se domnívala: netratím–li rozum, ztratím samu sebe. Kam jsem obrátila zrak svůj, tam šklebilo se na mne ze sta prázdných důlků strašlivé nic, z něhož jsme pošli a do něhož se vrátíme… žádná budoucnost, žádná věčnost, žádná naděje tady na zemi, ni na nebesích… všecko lež, všecko klam, všecko mam, i ta naše ctnost.“
    To jsou hrozná slova, která v dopise Janu Nerudovi napsala Karolina Světlá. Ocitla se v nejtěžších depresích, ze kterých ji nedokázala dostat ani víra. Jako by tu připomínala Karla Hynka Máchu v jeho Máji.“

12. Když jsem u té Karolíny Světlé, tak tam je zajímavé, že ona už odmalička tíhla ke spisovatelství a zkoušela také psát básně. Že měla talent, poznal už i učitel ve škole, když našel její deníček, který pak přinesl jejímu otci se slovy:
    „Kdyby Johanka byla hochem, bylo by to něco jiného, ale u dívky se musí podobné náklonnosti všemožně dusit, potlačovat, aby nevybočila z dráhy od pradávna jí vykázané a nepřilnula k jinému zaměstnání než domácí hospodyně!“ A tak Johanku rodiče ze školního ústavu vzali domů a tady byla přidržována u domácích prací.“
    I katolická církev v té době velela přidržovat se osvědčených zvyků společnosti. A to ostatní v sobě dusit. Potlačovat. Aby náhodou někdo nevybočil z dráhy.

13. „Ocitla se v nejtěžších depresích, ze kterých ji nedokázala dostat ani víra“ – paní Hájková, spíše tomu bylo tak že do jejích pocitů beznaděje ji uvrhla naopak (příliš náhlá) ztráta víry. Respektive poznání, že její víra postrádala základu.

    Ovšem její centrální výrok beznaděje „Kam jsem obrátila zrak svůj, tam šklebilo se na mne ze sta prázdných důlků strašlivé nic, z něhož jsme pošli a do něhož se vrátíme“ – tady mi vytanul na mysli Hegel, samotný počátek jeho „Fenomenologie ducha“, Hegel tam dovozuje že zdánlivě všeobsahující pojem „Bytí“ je ve své naprostá abstrakci prakticky totožný s pojmem „Nic“. Vice versa by pak ale muselo stejně tak platit, že „nic“ rovná se „všechno“; že už jenom ten samotný fakt že my něco pojímáme, pociťujeme jako nicotu, že tedy už jenom tento fakt jednoznačně poukazuje na to, že tu musí být přítomno o něco, od čeho se tato nicota musí odlišovat, k čemu je v kontrastu. Neexistuje nicota sama o sobě; jenom jako protiklad k jsoucnosti.

    A co platí obecně filozoficky, to platí i čistě pocitově: jen proto vůbec můžeme (bolestně) vnímat prázdnotu světa, protože jsme vnitřně nastaveni na to vnímat jeho plnost (to jest, toužit po této plnosti, po našem vlastním naplnění). Kdyby této touhy po naplnění v nás nebylo, neměli bychom žádnou potřebu trpět jeho – aktuální – absencí.

14. Zda „nicota“ je totéž jako „prázdnota“ – to je zajímavá otázka, paní Hájková. Asi bude dost záležet na kontextu.

    Ale určitý objektivní pojmový rozdíl tu v každém případě je. V běžném životě, respektive pocitově tu nemusíme dělat či vnímat žádný zásadní rozdíl; nicméně „nicota“ jako taková není nutně spojena s nějakým hodnotovým úsudkem, nýbrž má neutrální význam, označuje jenom čirou absenci něčeho (respektive čehokoli).

    Oproti tomu pojem „prázdnota“ sám o sobě naznačuje, že zde něco chybí. Že zde je dáno něco, co by mělo být plné, ale není. Neboť „prázdná“ může být jenom láhev, krabice, nebo jakákoli jiný obal, nebo třeba i lidská duše; ale „nicota“ znamená, že zde není vůbec nic, ani ten obal, schránka která si žádá svého naplnění.

    Ovšem, v obvyklém způsobu řeči „nicota“ spíše platí jako intenzifikování stavu „prázdnoty“.

15. Nicota je stav protikladný něčemu, vlastně čemukoli. Pro tvora obdařeného rozumem (pamětí a zkušeností) je (zejména v privátním případě) nepochopitelná.

    Prázdnota taková, aspoň původně, není. Je absencí obsahu, bezobsažností. Prázdná může být třeba láhev. A nemusí jít nutně o negativum, nýbrž třeba i o zbavení škodlivého obsahu. Nebo o osvobození, např. od povinností či práce (prázdniny, rusky „prázdnik“, svátek).

    V prázdné láhvi není nic (nanejvýš vzduch). Výraz prázdnota posloužil k synonymizaci prvního z termínů (možná i s cílem najít eufemismus). Přicházelo k tomu zřejmě v souvislosti se ztrátou (vyprázdněním) něčeho zásadního. Kupř.: Celé město bylo zcela prázdné. Bez lidí. Bez života. Nebo: Úplná citová prázdnota! Co je horšího?

16. K té prázdnotě
    Našla jsem na netu, že může jít i o ztrátu smyslu či ztrátu identity (kdy dokonce člověk může mít sklon přebírat cizí identitu).
    https://nejsempsychopat.weebly.com/blog-hpo/tvare-prazdnoty
    Může jít o nemoc, ale může jít i o „normální“ stav – člověk zkrátka po nějakém duševním traumatu hledá novou identitu. Což se v životě někdy stává.

17. No ano, paní Hájková, ten článek na který jste odkázala plně potvrzuje to co jsem sám napsal, tedy že prázdnota je zásadně vnímána jako kontrast k něčemu konkrétnímu, a zároveň jako nenaplněná touha po něčem, tedy obecně po naplnění.

    Zkusme se na věc podívat z jiné stránky: roboti – a to i ty s nejdokonalejší Umělou inteligencí – nikdy nebudou trpět pocitem prázdnoty, protože nebudou pociťovat touhu být něčím více, to jest zakoušet nějaký smysl své vlastní existence, který by přerůstal jejich víceméně mechanickou přítomnost. Je to jenom člověk, lidská duše která může mít tuto touhu po vlastním naplnění; a která může trpět při absenci tohoto naplnění.