Válka a cukr

Josef Poláček


Současné válečné dění na Ukrajině je nekonečně širokým polem činnosti pro komentátory a analytiky všeho druhu; seriózní a informované, amatérské i zcela spekulativní. Rozebírají se doširoka jak čiré poměry vojenských sil, tak ale i historie vzájemných vztahů Ukrajinců a Rusů, a především důvody – politické, systémové, dějinné, kulturní – které vedly k vypuknutí takto naprosto iracionálního válečného počinu, o němž by se ještě nedávno zdálo, že přinejmenším v tomto rozsahu a v této intenzitě bude už naprosto nemyslitelný ve 21. století, přinejmenším v evropském prostoru.

V této záplavě zpráv a rozborů o obrazu současného Ruska mi padla do oka jedna scéna, napohled pouze druhotně související s aktuálním válečným konfliktem: v důsledku mezinárodních sankcí v Rusku zřejmě nyní propukl akutní nedostatek cukru. Ať už z důvodu reálné nemožnosti jeho zásobováním, nebo v důsledku spotřebitelské paniky, v každém případě jsou zřejmě naprosto reálné videozáběry, které ukazují jak se v ruských obchodech lidé doslova perou o několik balení cukru, když se někde přece jenom objeví. To by samo o sobě nebylo snad ještě nic tak překvapivého; ve chvílích nouze z lidí mnohdy velice rychle padá jejich naučená civilizační a kulturní slupka. Ale o co se teď tady jedná: v každé civilizované zemi by se za obdobné situace nedostatkové zboží ve svém odběru pro zákazníky omezilo, aby se za prvé zabránilo nadměrným či spekulativním nákupům, a za druhé aby se předešlo takto nedůstojným scénám. Zatímco na tomto videu bylo vidět, jak prodavačka v ruském obchodě vozík s cukrem jenom vytlačila ze skladu do nákupních prostor – a tam ho prostě nechala stát, aniž by se o celou věc nějak dále starala; ať se lidé poperou! Ona jim ten cukr doslova předhodila jako zvířatům krmení.

Tento jediný výjev o charakteru současné ruské společnosti prozradil vlastně více, nežli sáhodlouhé rozbory a komentáře. Opakuji znovu: takto neomalené, takto nekulturní scény by v jakémkoli obchodě Západu byly prakticky nemyslitelné. Ale Rusko – tam evidentně stále ještě nepronikly, nevyrostly alespoň základní standardy kultivovaného jednání. A právě toto je pak to společenské podhoubí toho, že jeden jediný vládce může spustit válku podle svého vlastního zalíbení, aniž by narazil na jakýkoli reálný odpor u obyvatelstva své země. A co ještě hůře: podle všeho naprostá většina ruské populace tuto zcela zjevnou válečnou agresi plně podporuje.

Jistě; i státy či politici Západu se mohou zaplést do válečných konfliktů. Ale – v každém případě od konce druhé světové války žádný západní stát nepodnikl tak zjevnou agresi, která by měla za cíl přímou anexi cizího území, jak to učinilo nyní Rusko. Každý západní státník musí nutně počítat s faktorem kritické veřejnosti; tedy s tím že jeho válečný akt bude veřejností jeho země velmi intenzivně diskutován, bude prozkoumáván ze všech jeho aspektů; a že přinejmenším částí této veřejnosti (a veřejných médií) bude podroben zásadní kritice. I když leckteré počiny především Spojených států je právem možno považovat za nelegální intervenci (za nejpříkřejší z těchto případů bych považoval zásah ozbrojených sil USA za prezidenta Reagana proti levicové vládě v Grenadě), přes to všechno jsou v zemích demokratického Západu pro takovéto akty ozbrojeného násilí v mezinárodních vztazích překážky mnohem silnější, a odpor proti nim mnohem intenzivnější.

Zatímco Rusko – není to zdaleka až poznatek těchto dnů, že v Rusku něco takového jako „kritická veřejnost“ téměř vůbec neexistuje. A to dokonce ani v dobách, kdy to ještě bylo v zásadě možné. Ještě nedávno existovala v Rusku alespoň určitá kritická média – ale ta byla záležitostí jenom úzkého okruhu liberální inteligence, zatímco velká masa Rusů se o ně prostě nezajímala. Ano, oni byli manipulováni státní propagandou, státně řízenými médii; ale druhá stránka věci je, že oni se velice ochotně nechali manipulovat. Ta naprostá lhostejnost ve tváři ruské prodavačky předhazující nedostatkové zboží v plen mase zákazníků plně koresponduje s občanskou pasivitou, nezájmem, lhostejností průměrného občana Ruska. Tento průměrný Rus se – stejně jako ti zákazníci peroucí se o cukr – stará v prvé řadě jenom o sebe, o svůj vlastní zájem; a jinak se velice rád nechá oblouznit ruskou propagandou, jak prý jsou Rusové výjimečný, Bohem vyvolený národ, který je povolán k tomu zvítězit nad dekadentním Západem.

Pokud by současné Rusko mělo definitivně přestat být trvalým nebezpečím pro jeho sousedy i pro celý svět, pak k tomu zdaleka nestačí pouze se zbavit Putina. Tento „putinismus“ jako forma vládnutí vychází ze samotného středu současné ruské společnosti, z její občanské nevyzrálosti, z její neschopnosti přijmout určité standardy chování. Z neschopnosti pochopit, že určité věci se prostě nedělají, dělat nesmějí. Tyto velké akty agrese mají svůj kořen nakonec právě v tomto „malém“ okruhu zcela běžných, každodenních mezilidských vztahů.

Takovéto vyzrání občanské společnosti je ale vždy během na dlouhou trať; a v obrovském, kontinentálním, od okolního světa čím dál tím více izolovaném Rusku bude trvat ještě mnohem déle. Za jiné příležitosti jsem vyjádřil názor – a mohu ho zde jenom zopakovat – že to co by současné Rusko i pro své vlastní dobro potřebovalo ze všeho nejvíce, to by byla naprostá vojenská porážka, a nucená správa ze strany mocností demokratického Západu – naprosto stejně jako se stalo s Německem po druhé světové válce. Kterážto nucená správa by do Ruska zavedla alespoň základní principy skutečné demokracie; a především, která by Rusům – stejně jako svého času Němcům – jasně ukázala jak se bez vlastního odporu nechali obelhávat svým vedením, a že právě proto na jeho činech, na jeho zločinech nesou i vlastní vinu. Dokud současná ruská společnost neprojde touto očistnou katarzí, dotud bude Rusko vždy přinejmenším potenciálním zdrojem konfliktů a agresí v tomto světě.