Josef Poláček
Ve včerejších německých novinách jsem četl zprávu, která v sobě obsahovala nemalou výbušnou sílu. Jednalo se o to, že v německém Hannoveru se chystá velká klimatická demonstrace hnutí „Fridays for Future“. Na tomto podniku měla vystoupit také mladá zpěvačka Ronja Maltzahn. Ta byla ale pořadateli oné demonstrace náhle zase odhlášena – s tím odůvodněním, že má své vlasy spletené do rasta-účesu. A že prý je toto znamení útlaku, je to přisvojování si cizí kultury, aniž by se přitom brala zřetel na bídu a útlak, které se za touto rasta módou skrývají.
Můj první popud byl, že ještě ten samý den napíšu článek, ve kterém budu nucen dát do značné míry panu Nushartovi; s tím že přinejmenším určitá část „kulturní levice“ je skutečně naprosto pomatená, ideologicky zfanatizovaná, když nepociťuje žádné zábrany někoho oktrojovat jenom pro to, jak vypadá, jaký nosí účes. Jenže včera jsem se k sepsání tohoto článku z časových důvodů nedostal; a jak se později ukázalo, bylo tak jedině dobře. Ušetřil jsem si tím nutnost zásadně revidovat napsané. V dnešním vydání těch samých novin totiž vyšel k oné zprávě podrobnější komentář; a ukázalo se že i v tomto zdánlivě natolik jasném případě je všechno ve skutečnosti mnohem složitější.
Totiž: rasta (respektive rastafari) hnutí ve svém původu skutečně velice úzce souvisí s utlačováním, s kolonialismem a bojem proti němu. Jmenovitě na Jamajce, která tehdy byla britskou kolonií, vzniklo ve třicátých létech minulého století toto hnutí, kdy divoké rasta účesy byly vědomým vymezením se proti bílému ideálu krásy. U ostatních tyto „divošské“ účesy budily strach, až přímo hnus; odtud také jejich označení „dread“, strach. V 70. létech pak rasta účesy – spolu s reggae a marihuanou – přivedli do světa Bob Marley a další hudebníci.
Tolik tedy k samotnému vzniku a původnímu významu rasta hnutí, a rasta účesů. Proč by ale tyto účesy měly dnes být považovány za jakýsi „kulturní imperialismus“ jenom proto, když si je uplete například bílá zpěvačka? Není to přece jenom ideologicky zcela ujeté? Tím spíš že právě v levicovém prostředí tento účes dnes platí jako projev individuality, nekonvenčnosti a levicového rebelství?
V onom článku je ale připomenuto, jak svého času módní značka Valentino v roce 2016 nechala své modelky jít přes pódium s dredami – pod mottem „Primitivní, tribalistický, spirituální a přece majestátní“. Budiž, tvůrci této akce to snad ani vůbec nesmysleli špatně; prostě si vůbec jenom nebyli schopni uvědomit, co to vlastně bude znamenat, když se ve spojitosti s touto kulturou původně jamajských domorodců použije charakteristika „primitivní“. A pak byli asi upřímně překvapeni, když za to sklidili vydatný „shitstorm“.
Ale ono se nejedná jenom o tento konkrétní výraz, který jako takový samozřejmě působí bezprostředně urážlivě, jako rasisticky ponižující charakteristika. Ale jde především o to, s jakou samozřejmostí si „bílý“ člověk osobuje právo přisvojit si klíčové artefakty cizích kultur pro své vlastní, především ryze komerční zájmy. – Jak poznamenává onen novinový článek, obdobné diskuse se vedly i v souvislosti například s indiánskými pérovými ozdobami, kimony nebo kreolskými kruhovými náušnicemi.
Zdá se nám celý ten rozruch kolem těchto módních doplňků a artefaktů přece jenom stále zcela nepřirozený a umělý? – Tak si zkusme představit, co by asi tak cítili přívrženci podobojí, kdyby po poražení husitství dejme tomu nějaký krejčí začal používat symbol kalicha jako ryze komerční doplněk svých šatových kreací. A kdyby přitom navíc užil přídomku „primitivní“.
Zkrátka: nedá se nic dělat, ale na té výtce, že první svět si mnohdy až příliš snadno přisvojuje symboly spjaté s cizími kulturami, a že toto přisvojování může nést znaky nadřazenosti, či dokonce svým způsobem „kulturního imperialismu“, že na této výtce přece jenom může něco být. A k tomu je nutno ještě připojit, že ona zmíněná demonstrace nemá za své téma jenom boj za životní prostředí, ale stejně tak boj proti vykořisťování a utlačování ze strany kolonialismu a kapitalismu. Pod heslem „People non Profit, člověk místo profitu.
Takže tedy? Co říci závěrem k celé této aféře? – I nadále je onen počin organizátorů oné akce, vyloučení mladé (a zřejmě angažované) zpěvačky jenom proto že se „opovážila“ uplést si své vlasy do rasta-účesu, bezpochyby naprosto pomatený, ideologicky zaslepený, fundamentalistický. (A ostatně, tito organizátoři za něj sklidili ten samý shitstorm, jako svého času ona komerční módní firma.)
Ale na straně druhé – nedá se přehlédnout, nedá se popřít, že i takto napohled zcela „ujeté“ jednání ze strany příslušníků „kulturní levice“ naprosto má i svůj reálný základ, reálný kontext. A dá se právem předpokládat, že stejně tak tomu bude i ve všech ostatních případech. Že sice formy protestu kulturní levice proti těm či oněm symbolům se mohou právem zdát být povrchní či vyloženě fundamentalistické, ale že na straně druhé v tomto světě existuje opravdu celá řada skrytých projevů diskriminace, kterých si běžný občan sám nikdy nepovšimne; a že jsou to právě tito ideologicky vyhranění aktéři, kteří jsou ti jediní, kdo na ně svými akcemi dokáží fokusovat pozornost veřejnosti.
Myslím, pane Poláčku, že je vůbec sporné, co vlastně znamená „přisvojování si cizí kultury“. Ano, dredy nepochybně nosí Jamajčané, ale prý je také nosili dávno před nimi svatí mužové v Indii. Je fakt, že dredy, které si oblíbili někteří kulturní levičáci, zřejmě mají původ v rastafariánské kultuře. Ale může se samotná rastafariánská kultura nazývat kulturou domorodců? Jsou snad tamní černoši původním obyvatelstvem? Nejsou, vždyť jsou potomky otroků dovezených na Antily z Afriky. Dredy na hlavě prý snad začali nosit podle masajských bojovníků. Ale, jak jsem četla, dovedou si je také biblicky zdůvodnit. Tvrdí prý, že se chtějí podobat židovským nazírům, božím zasvěcencům, kteří si kvůli zasvěcení Bohu nestříhali vlasy. Nebo taky že chtějí napodobit lví hřívu (po vzoru lva z Judy, což je jedno z označení pro Hospodina). Křesťanství prý jejich předkům nebylo vnuceno. Přijali je dobrovolně, protože prý jim křest zpočátku zajistil osvobození z otroctví. Později už ne. My bychom vlastně také mohli říct, že Jamajčané si přisvojili „naši“ Bibli a křesťanství. A ještě ke všemu si ho „přeonačili“ po svém. Myslí si například, že David a Šalamoun byli černoši a podobné věci, které se nám zdají vůči křesťanství poněkud bizarní. Ale rastafariánství vzniklo tak trochu jako vzdor proti tradičnímu křesťanství. Někdejší církev se totiž nepostavila proti dovážení otroků a proti jejich vykořisťování. Takže oni si křesťanství upravili, jak se jim to líbilo.
Levičákům bylo na rastafariánech sympatické asi to, že považují zkorumpovaný kapitalismus za biblický Babylón, který musí padnout. Proto od nich převzali některé kulturní prvky, například ty dredy nebo kouření marihuany.
Takovéto kulturní prvky zatím nespadají pod patentový zákon ani pod zákon o duševním vlastnictví, takže se smějí volně přebírat a kombinovat. Totéž platí o tom náboženství. Co by kdo mohl proti tomu mít?
Ale jistě, paní Hájková, jak jsem napsal i já takovýto dogmatický postoj ohledně přejímání cizích kulturních prvků považuji za zcela „ujetý“. A vyloučit nějakou mladou zpěvačku ze společné akce jenom proto že sama nosí dredy, to je kádrováctví nejhrubšího zrna. Já jsem ale chtěl upozornit na to, že i přesto takovýto pohled na věc má určité objektivní jádro.
Mezitím jsem se dočetl o té záležitosti ještě jednu věc: že leckdy je nejedná pouze o „přisvojování“ si cizí kultury, nýbrž o vyslovené vykrádání. Například populární rocková skupina Rolling Stones prý velkou část svého hudebního stylu převzala od nějaké – černošské nebo rasta, nevím přesně, to tam nebylo řečeno – hudební skupiny (Chuck Berry), jenže zatímco Rolling Stones se s tím stali slavnými, pak ti původní objevitelé tohoto stylu museli pracovat jako malíři, aby vůbec měli co k jídlu! A to nebyl zdaleka jediný případ, kdy hudební průmysl do popředí prosadil „bílé“ interprety na úkor původních, „nebílých“ hudebníků.
Nicméně slouží alespoň ke cti členu Rolling Stones Keithu Richardsovi, že on sám prohlásil, že byl otřesen touto událostí, touto nouzí členů Chuck Berry.
Zkrátka: takovéto projevy diskriminace zřejmě existovaly a stále ještě existují; a proto v daném smyslu je pozitivním počinem, když se najde někdo (a to jmenovitě z komunity „bílých“), kdo na to veřejně upozorní. – Jenom kdyby to jak řečeno nedělali takto stupidním kádrováckým stylem…
Co se samotného rastafariánského hnutí týče, jak jsem právě vyčetl z německé wikipedie, jejich recepce křesťanství je skutečně velmi svérázná, zčásti až vysloveně bizarní; ovšem označením „Lev z Judeje“ nemají na mysli Hospodina, nýbrž etiopského císaře Haile Selassie. Který u nich platí jako třetí vstoupení Boha na zem v podobě člověka. Respektive jako navrátivší se Ježíš.
Jejich vztah k Bibli je dán zřejmě především tím, že oni se cítí být lidem Mojžíšovým, který byl zavlečen do ciziny a kterému má být umožněn návrat. Nikoli ale do Palestiny, nýbrž do – ve Starém zákoně zmíněné – Etiopie.
To já vím, že císař Haile Selassie byl pro ně novým vtělením Boha, respektive Ježíše Krista, a proto to označení Lev z Judeje.
Člověk si o tom může myslet své, ale těžko jim bude takový pohled upírat, když například i evangelikálové hlásají svobodu ve čtení Písma svatého.
To „vykrádání“ je v poslední době jakýmsi oblíbeným slovem. Když kupříkladu pravicový politik zavede ve státě nějaká opatření sociálního charakteru, tak o něm levičáci řeknou, že vykrádá levicový program. Proč? Levice snad má nějaký patent na sociální politiku?
Paní Hájková, teď jste mi pomohla vybavit si v paměti něco, co jsem tu chtěl ještě připojit, ale mezitím jak jsem psal příspěvky pod jinými tématy, mi to zase vypadlo z hlavy.
Mně totiž tohleto kádrování ze strany pořadatelů oné akce velice nápadně připomíná to, co já sám jsem zakusil s kádrováky z Levice. Ti mě nakonec také vyobcovali ze svého středu, protože jsem jim připadal příliš „heretický“.
Z mého pohledu byli oni samozřejmě zcela dogmatičtí; ovšem na straně druhé nelze popřít, že i oni měli – ve své kritice kapitalismu – v mnohém pravdu.
Mohu uvést naprosto konkrétní příklad s panem Krupičkou, v minulých dnech na Deníku Referendum. To diskusní téma už ze stránek DR zase zmizelo, a zapomněl jsem jak se ten článek jmenoval, nemohu na něj proto zanechat odkaz. (I když vlastně – vzpomínám si teď – to byl zřejmě ten samý článek na který jsem tu někde nechal odkaz v minulých dnech, v nějakém jiném diskusním vlákně.)
Jednalo se o to téma (případného) dialogu mezi pravicí a levicí. Když tam onen podnikatel, volič pravice, prezentoval svůj náhled na svět a na politiku. A především se jednalo o to, že on tam psal o líných zaměstnancích, kteří žijí jenom na úkor kolektivu. (Měl tím zřejmě ovšem spíše na mysli to, že žijí na úkor jeho vlastní firmy.) Já jsem tento jeho argument v zásadě uznal (nedá se nic dělat, ale takoví zaměstnanci skutečně jsou); ale zároveň jsem ukázal, že celá věc má i svou druhou stránku.
A to toho pak vstoupil i pan Krupička; tedy právě ten pan Krupička, který je – alespoň v mých očích – právě takovýto typický levičácký kádrovák. (Jen pár dní předtím jsem ho – a k této mé kritice se připojil i pan Horák – napomenul, aby přehnaným ideologizováním neoslaboval, neznevěrohodňoval pozice politické levice.) Ale tady pan Krupička na adresu onoho pravicového podnikatele napsal, že když už se tak otírá o zaměstnance žijící na úkor firmy, že by měl také něco říci o kapitálových rentiérech, kteří nedělají, nepracují vůbec nic – a žijí si plně na úkor celospolečenského bohatství!
Což byla ovšem trefa do černého. Proč to tady zmiňuji? – Jak řečeno pan Krupička je podle mého přesvědčení stejně tak levičácký dogmatik a kádrovák, jako ti pořadatelé oné demonstrace. Ale – někdy je tomu opravdu tak, že jsou to právě tito angažovaní fundamentalisté, kteří dokáží ostřeji nežli kdokoli jiný vidět určité, jinak jen málo viditelné, málo vnímané nespravedlnosti tohoto světa.
Ten článek, pod nímž se udála ona diskuse s panem Krupičkou a panem Sucháčkem je zde https://denikreferendum.cz/clanek/33796-jet-do-kyjeva
Já ty diskuse na Referendu občas sleduji, pane Poláčku. I když už si neplatím možnost do nich vstoupit.
Dobře, paní Hájková, děkuji za připomínku, sám jsem už úplně zapomněl jak se ten výchozí článek jmenoval.
A nezapomeňte posunout čas, pane Poláčku.
Díky za upozornění, paní Hájková. 🙂 Nějak mi to problesklo hlavou, že to mám udělat, ale pak jsem na to zase zapomněl.