Radikálové a radikální nenásilí

Eva Hájková


Židé ctili Mojžíšův zákon, který byl vytesán do kamenných desek. Jedno z trvale platných přikázání znělo „Nezabiješ!“ Na druhé straně se každá židovská komunita musela vypořádávat s porušováním zákona některými svými příslušníky. Toho, kdo se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Postupně však tyto způsoby propadaly čím dál tím většímu formalismu.

Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži, vytvářeli nový typ obcí, nový typ společenství, kde se nekamenovalo a lidé si navzájem odpouštěli a žili spolu v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, nepodléhali židovskému zákonu. Ctilo se svědomí každého jednotlivce. Skutečný Boží zákon však nebyl zrušen. Předpokládalo se, že ten, kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého.

Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo prvním křesťanům pod jeho vedením, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.

Už před Ježíšem byla známá zásada: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).

Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)

Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje jakoby smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. Takoví lidé bývají označováni též za extrémisty. Extrém znamená okraj, krajnost, výstřednost. Ztotožňování významu obou slov však není správné, i když je docela obvyklé. Měli bychom se vrátit k původnímu významu slova radikální, který je odvozen od radix-kořen. Jít ke kořenům znamená jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.

Na to by měla myslet zejména radikální levice, která chce radikálně, čili od základu, změnit společnost. Jací vlastně jsme? Jsme vůbec schopni vytvořit takovou společnost, se kterou bychom byli spokojeni? Kolik toho ze sebe chceme a můžeme společnosti dát a kolik toho naopak očekáváme od druhých? Požadujeme úplnou rovnost, ale jsme si všichni úplně rovni ve svých schopnostech a ve svých potřebách?

Vraťme se však k radikálnímu nenásilí. Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedávalo by sousloví „radikální nenásilí“ vůbec smysl. Radikální nenásilí ale znamená úplné vzdání se násilí v jednání. Může to znamenat životní postoj, může to znamenat i metodu politického boje. Samotné slovo „násilí“ může znamenat jak zabíjení a bití, tak i psychický nátlak, takže úplně jednoznačné to není.

S odmítáním násilí souvisí pacifismus. Ten můžeme chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.

Jsou lidé, kteří tvrdí něco jako toto: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být ani nemohou“. A jsou lidé, kteří pacifisty odsuzují jako mravní povýšence, kteří se nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy státního násilí neobejde. Tento druhý názor nás vrací zpět k tomu pověstnému židovskému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy však ještě neexistovala svoboda svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí. Svoboda svědomí související s náboženským přesvědčením bývala argumentem pro odmítnutí vojenské služby v těch státech, které svobodu svědomí uznávaly.

Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o lidi s hlubokým etickým cítěním a poznáním nebo může jít o lidi slabé, kteří vědí, že se sami neumějí bránit. Souvisí to možná s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. V tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně.

V každém člověku se skrývá potencialita dopouštět se násilí. Křesťané mluví o tom, že lidská přirozenost je narušená. Je v nás agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou tedy logicky mít v sobě ještě více agresivity než jiní. Prostě se v nich hromadí. To je věc, kterou by si měli uvědomit příslušníci radikální levice a neměli by proto dělit lidi na ty zlé nahoře a na ty hodné dole. Není to takhle jednoduché.

Možná je volba radikálního nenásilí způsobem, jak se vypořádat s vlastní agresivitou. Podobně jako je radikální abstinence nutností pro alkoholiky, aby znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.

Historie abstinentního hnutí ukazuje dva druhy boje proti alkoholismu. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě či celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ (Ř 7,18)

Muselo to jít přes pokoru, přiznání si vlastní slabosti, narušenosti a přes poznání nutnosti držet své sklony na uzdě, mimo jiné i úplnou abstinencí. Pak už nešlo o boj se světem, ale o boj se sebou samým (Vím, že ve mně nepřebývá dobro, ale strašlivá destruktivní síla). Křesťané věří, že v takovém boji člověku musí pomáhat Ježíš.

Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u radikálních pacifistů a odmítačů násilí. Totiž že si uvědomují vlastní sklon k agresivitě. Možná by se nad tím měla zamyslet celá radikální levice, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Být radikální, ve smyslu jít do hloubky, ke kořenu problému, a držet se známého hesla: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“ Levice by se tak stala jakousi „duchovní levicí“.

Nenásilí

Eva Hájková

Nenásilí je idea, která odmítá použití násilí v mezilidských sporech. Jedná se především o fyzické násilí, zejména o usmrcení člověka. Dalo by se říct, že přikázání „nezabiješ!“ je vyznavači nenásilí kladeno jako absolutní mravní imperativ, z něhož není výjimky. Myšlenka nenásilí je odedávna součástí různých náboženských systémů. Byla ovšem vyzkoušena také v politickém boji – jako součást politického nebo občanského nátlaku, který má vést k žádoucí společenské změně nebo k sebeobraně. Namísto ozbrojeného konfliktu – války či občanské války, popřípadě jiného teroru se použije nenásilné řešení. Princip nenásilí rozpracoval (a také v praxi vyzkoušel) duchovní vůdce boje za nezávislost Indie Móhandás Karamčand Gándhí. Vyšel při tom částečně z hinduistických zdrojů, z pojmu ahinsá. Ahinsá v hinduismu znamená vysvobození ze zákona karmy, z koloběhu převtělování. Každé zlo a každé násilí vyvolává podle hinduistů a buddhistů odplatu v dalších životech. Jediný způsob, jak z toho ven, je neoplácet zlo stejnou mincí, což ovšem není jednoduché. Vyžaduje to sebeovládání. Gándhí studoval také Nový zákon, především evangelia. A navázal i na filosofii L. N. Tolstého, který preferoval některé myšlenky, k nimž došel (aniž si toho byl Tolstoj vědom) dávno před ním český myslitel Petr Chelčický. Na Gándhího zase navázal Martin Luther King, který využil jeho nenásilné metody v boji za práva černých obyvatel USA. V neposlední řadě se k principu nenásilí přiklonil Václav Havel a uplatňoval jej v (politickém) boji proti bývalému režimu v Československu.

Organizované nenásilí se dá použít v podstatě jenom proti státní moci, která není příliš brutální, a s obyvatelstvem, které není příliš vystrašené. Další podmínkou je existence veřejného mínění (buď domácího nebo zahraničního), od kterého lze čekat morální podporu. Bez těchto předpokladů je obtížné metodu politického nenásilí uplatňovat.

Křesťanství, jehož vliv na zrození ideje nenásilí určitě nelze pominout, se začalo rozvíjet mimo veškerou politickou moc. Když však církev jednoho dne dostala příležitost s mocí se spojit, udělala to. První krok k tomu byl podniknut vydáním milánského ediktu císařem Konstantinem roku 313. A roku 380, za císaře Theodosia I., bylo křesťanství ustanoveno jediným povoleným (a vlastně povinným) státním náboženstvím. Ostatní náboženství přestala být tolerována. Římská říše pak trvala ještě necelých sto let, než se rozpadla a byla nahrazena „barbarskými“ státy.

Spojení se státní mocí znamená pro církev chtě nechtě podíl na světském kralování. Chelčický, který přesně v tomto spatřoval počátek zkázy křesťanství, napsal: „Poněvadž Kristus, jsa hlavú svaté církve, utíkal, aby tělesně nad jinými nekraloval, každý úd jeho těla má též od kralování utíkati“. V Sieti viery pravé vyjádřil, že „velké ryby“, jako jsou císař a papež, trhají záchrannou síť určenou pro malé rybičky – lidi bez jakékoli podílu na světské moci. Světská moc musí totiž pro udržení svého panství nutně používat násilí (meč) a už tím se církev kazí. Je nepřípustné zavádět do církve tělesné způsoby vládnutí. Neboť zákon Kristův je pro křesťana plně dostačující k tomu, aby se pouze jím samotným ve svém životě řídil. Z téhož důvodu odmítá Chelčický dělení křesťanstva na trojí lid. Bere sice na vědomí list Římanům 13, 1-7, kde apoštol Pavel přikazuje podřizovat se vládcům, ale vykládá ho jinak, než většina křesťanů jeho doby. Píše o tom, že moc, o níž mluvil Pavel, byla mocí pohanských vládců – lidí, kteří vládli pohanskému světu. Ti ovšem stáli zcela mimo církev. Veškeré Písmo (včetně Starého zákona) je podle Chelčického nutné vykládat výhradně prizmatem evangelní pravdy, v souladu s celkovým smyslem Písma.

Jestliže podle Kristova zákona je zabíjení nepřípustné, nemá ani světská vrchnost žádné právo odsoudit člověka k smrti. Popravou je zločinci znemožněno, aby činil pokání, aby se napravil, a aby své obrácení projevil novým životem, což bylo pro Chelčického důležité. Chelčický však nehodlal své etické principy o nepřípustnosti poprav prosazovat v politickém boji. Tehdy k tomu ještě ani nedozrála doba. Omezil se na učené disputace a psaní knih. Na jeho učení později navázala Jednota bratrská.

Ruský průkopník nenásilí Lev Nikolajevič Tolstoj také došel k odmítnutí trestu smrti, války i vojenské služby. Byl v tomto směru naprostým pacifistou. Problém neodplácení zlého byl vždy velmi diskutovaný. Mnoho lidí se snažilo dokazovat, že s takovou (tedy kdyby se neodplácelo) by se společnost dostala do hrozného stavu a vládla by v ní naprostá zvůle. Tolstého „neodporování zlu“, bylo často vulgarizováno. Tolstoj byl líčen jako naivní hlupáček a hlasatel pasivity, ale ono to bylo trochu jinak. Tolstoj věděl, že se zlu odporovat má, připouštěl však jen nenásilné prostředky boje. Nešlo tedy o žádné absolutní neodporování zlu ve smyslu naprosté pasivity, ale o „neodporování zlu násilím“. Mohlo se však odporovat nenásilnou formu boje – například stávkou, demonstrací, blokádou, psaním manifestů, rozšiřováním letáků, agitací, podpisovými akcemi, pochody a pod. Tedy formami, které později využili Gándhí a Martin Luther King.

V otázce odmítání vojenské služby a ozbrojeného boje polemizoval s Tolstým T. G. Masaryk. Masaryk se snažil Tolstému dokázat, že „humanita nezakazuje bránit se v krajním případě také železem…“. Neútočit sice, ale bránit se, to ano. Každý z nich stál v této otázce na jiné pozici, i když v některých věcech se vzájemně shodli. Masaryk byl politik, budoucí demokratický státník, proto zaujímal postoj spíš občanský, politicky odpovědný (aspoň ze svého hlediska), zatímco Tolstého postoj k politické moci byl krajně odmítavý. Obyvatel Ruska konec konců ani nemohl mít podíl na politické moci, neboť tehdy v Rusku vládlo samoděržaví. Vojenská služba byla ovšem službou této moci. Službou, v níž se užívá násilí. Proto ji Tolstoj odmítal.

Nenásilí vlastně zahrnuje dva aspekty. První je zřeknutí se použití vlastního (fyzického) násilí proti komukoliv, a druhý aspekt je (nenásilná) organizovaná forma obrany proti cizímu násilí. Přestože nenásilí má původ v náboženství, využívají je věřící málo. Možná méně než ateisté.

Násilí a nenásilí je velké etické téma. Z diskusí, které se občas rozproudí například na webu Křesťan dnes, je vidět, že téma účasti věřících v politických záležitostech je dodnes žhavé a křesťané k němu nezaujímají jednoznačný postoj.