Štítek: Radikální levice

Radikálové a radikální nenásilí

Eva Hájková

Židé ctili Mojžíšův zákon, který byl vytesán do kamenných desek. Jedno z trvale platných přikázání znělo „Nezabiješ!“ Na druhé straně se každá židovská komunita musela vypořádávat s porušováním zákona některými svými příslušníky. Toho, kdo se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Postupně však tyto způsoby propadaly čím dál tím většímu formalismu.

Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži, vytvářeli nový typ obcí, nový typ společenství, kde se nekamenovalo a lidé si navzájem odpouštěli a žili spolu v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, nepodléhali židovskému zákonu. Ctilo se svědomí každého jednotlivce. Skutečný Boží zákon však nebyl zrušen. Předpokládalo se, že ten, kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého.

Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo prvním křesťanům pod jeho vedením, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.

Už před Ježíšem byla známá zásada: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).

Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)

Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje jakoby smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. Takoví lidé bývají označováni též za extrémisty. Extrém znamená okraj, krajnost, výstřednost. Ztotožňování významu obou slov však není správné, i když je docela obvyklé. Měli bychom se vrátit k původnímu významu slova radikální, který je odvozen od radix-kořen. Jít ke kořenům znamená jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.

Na to by měla myslet zejména radikální levice, která chce radikálně, čili od základu, změnit společnost. Jací vlastně jsme? Jsme vůbec schopni vytvořit takovou společnost, se kterou bychom byli spokojeni? Kolik toho ze sebe chceme a můžeme společnosti dát a kolik toho naopak očekáváme od druhých? Požadujeme úplnou rovnost, ale jsme si všichni úplně rovni ve svých schopnostech a ve svých potřebách?

Vraťme se však k radikálnímu nenásilí. Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedávalo by sousloví „radikální nenásilí“ vůbec smysl. Radikální nenásilí ale znamená úplné vzdání se násilí v jednání. Může to znamenat životní postoj, může to znamenat i metodu politického boje. Samotné slovo „násilí“ může znamenat jak zabíjení a bití, tak i psychický nátlak, takže úplně jednoznačné to není.

S odmítáním násilí souvisí pacifismus. Ten můžeme chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.

Jsou lidé, kteří tvrdí něco jako toto: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být ani nemohou“. A jsou lidé, kteří pacifisty odsuzují jako mravní povýšence, kteří se nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy státního násilí neobejde. Tento druhý názor nás vrací zpět k tomu pověstnému židovskému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy však ještě neexistovala svoboda svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí. Svoboda svědomí související s náboženským přesvědčením bývala argumentem pro odmítnutí vojenské služby v těch státech, které svobodu svědomí uznávaly.

Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o lidi s hlubokým etickým cítěním a poznáním nebo může jít o lidi slabé, kteří vědí, že se sami neumějí bránit. Souvisí to možná s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. V tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně.

V každém člověku se skrývá potencialita dopouštět se násilí. Křesťané mluví o tom, že lidská přirozenost je narušená. Je v nás agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou tedy logicky mít v sobě ještě více agresivity než jiní. Prostě se v nich hromadí. To je věc, kterou by si měli uvědomit příslušníci radikální levice a neměli by proto dělit lidi na ty zlé nahoře a na ty hodné dole. Není to takhle jednoduché.

Možná je volba radikálního nenásilí způsobem, jak se vypořádat s vlastní agresivitou. Podobně jako je radikální abstinence nutností pro alkoholiky, aby znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.

Historie abstinentního hnutí ukazuje dva druhy boje proti alkoholismu. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě či celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ (Ř 7,18)

Muselo to jít přes pokoru, přiznání si vlastní slabosti, narušenosti a přes poznání nutnosti držet své sklony na uzdě, mimo jiné i úplnou abstinencí. Pak už nešlo o boj se světem, ale o boj se sebou samým (Vím, že ve mně nepřebývá dobro, ale strašlivá destruktivní síla). Křesťané věří, že v takovém boji člověku musí pomáhat Ježíš.

Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u radikálních pacifistů a odmítačů násilí. Totiž že si uvědomují vlastní sklon k agresivitě. Možná by se nad tím měla zamyslet celá radikální levice, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Být radikální, ve smyslu jít do hloubky, ke kořenu problému, a držet se známého hesla: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“ Levice by se tak stala jakousi „duchovní levicí“.

Kdo volí radikální levici?

Josef Poláček

Poté co jsme si rozebrali obecně faktory vedoucí k takovým či onakým volebním preferencím (především s tím zjištěním, že zdaleka ne každý pracující, a ani ne každý nezaměstnaný má nutně objektivní důvody dávat svůj hlas levici) snad nebude na škodu věnovat se i té otázce, kdo vlastně tedy vůbec je přívržencem respektive potenciálním voličem radikální, tedy antisystémové levice.

Jako základní faktory či motivy by snad bylo možno vytyčit především tyto:

1. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro spravedlnost; především pro spravedlnost sociální. (I když možná přesnější formulace by byla: nadprůměrně vyvinutý odpor vůči jakékoli nespravedlnosti.)

Jak už vyplývá ze samotné definice („nadprůměrně vyvinutý“), takto cítících osob je v populaci jenom menšina. Ovšem – byli to mnohdy právě jednotlivci s takto nadprůměrně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, kteří do dějin lidstva vstoupili jako klíčoví aktéři přelomových změn. Platónovo centrální politické dílo „Ústava“ počíná Sokratovým tázáním se po pravé spravedlnosti („dobré dílo“ při výstavbě společnosti respektive státu); sociální část učení Buddhy-Šákjamúního je založena na bezpodmínečném soucitu se všemi trpícími; a Ježíš Nazaretský striktně pranýřoval asociální chování svých současníků na každém kroku.

Ovšem pozor: až příliš vyhraněný odpor vůči nespravedlnosti může vést i k extrémním postojům; matka proslulého německého teroristy Andrease Baadera o něm řekla, že on „už ve škole nesnášel nespravedlnost“. I boj proti nespravedlnostem tohoto světa je nutno vést s určitou dávkou rozmyslnosti a uměřenosti.

2. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro pospolitost. Smysl pro pospolitost je obecně znakem přívrženců levice – v zásadním rozdílu k mentalitě vyznavačů pravice, kteří preferují vyhraněný individualismus (který je ovšem vždy přinejmenším latentně zatížen sklonem k egoistickému způsobu jednání). U vyznavačů levice radikální je ovšem tento smysl pro pospolitost zřejmě přítomen ještě mnohem silněji nežli u levice obecně, preferují se pospolité, komunitní formy jak produkce, tak i života vůbec.

3. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro rovnost. I tady platí: tento znak je charakteristický pro levici obecně; ale u přívrženců levice radikální je odpor vůči jakékoli nerovnosti přítomen zcela intenzivně.

Bezpodmínečná rovnost mezi lidmi, to je samozřejmě vysoká a ušlechtilá hodnota; ovšem u levice, a to právě u té radikální, velice často přechází v hlásání naprostého, mechanického rovnostářství. A to už pak může být (a také pravidelně bývá) závažný problém. Především v oblasti ekonomické. Protože moderní ekonomika, to už opravdu není práce na poli, kde každý pracuje stejně jako druhý, a tak právem dostává stejně jako druhý. Moderní ekonomika je dynamická, inovační, ta vyžaduje individuální aktivity; a tedy i individuální odměnu za (nadprůměrný) výkon. Jakékoli přehnané rovnostářství je železnou koulí na národní ekonomice, o tom jasně hovoří celé dějiny „reálného socialismu“.

Navíc: u mnohých vyznavačů radikální levice je jejich cit pro rovnost a spravedlnost velmi selektivní: oni chtějí a žádají (především příjmovou a majetkovou) spravedlnost a rovnost, ale především pro sebe samé. Tento velmi selektivní přístup k principům rovnosti a sociální spravedlnosti se velmi zřetelně projevuje například u příslušníků „konzervativního socialismu“, kteří sice hlasitě žádají sociální rovnost – ale jenom pro příslušníky vlastního národa, zatímco jakmile by oni sami měli něco ze svého poskytnout příslušníkům jiných národů, kteří jsou v nouzi ještě mnohem větší, pak je náhle oheň na střeše.

Ostatně, u leckterých z těchto vyznavačů bezpodmínečné sociální rovnosti by mohlo být docela zajímavé zvědět, jak by se zachovali, kdyby se sami náhle dobrali velkého bohatství; třeba dědictvím, nebo výhrou v loterii. Jestli by i teď se stejně nezlomným přesvědčením trvali na heslu „bohatým brát a chudým dávat“ – anebo jestli by pak náhle nespustili pokřik „tohle jsou přece moje peníze – neopovažujte se mi na ně sahat!!“

  1. Intenzivní vnitřní odpor vůči světu kapitalismu, ale i vůči establišmentu vůbec.

Tento odpor vůči systému kapitalismu je ústředním společným znakem radikální levice vůbec; ale i tady se skrývá jeden nemálo problematický moment. Totiž ten, že je tu přítomná tendence všechno zlo tohoto světa vykládat jenom jako vinu zlého kapitalismu. To pak vede k tomu, že se vůbec neřeší sám člověk, jeho vlastní viny. Místo toho se pěstuje iluze, že každý (pracující) člověk je přece v jádru dobrý člověk; a že jakmile se podaří osvobodit ho od jha kapitalismu, že plně propukne jeho doposud potlačené ryzí lidství. Po provedených revolucích pak revolucionáři s úžasem zjišťují, že tento člověk se chová stejně tak egoisticky, jako se choval za kapitalismu. Ale protože žili ve své iluzi o „dobrém pracujícím člověku“, nevědí vůbec co si s tímto reálným člověkem počnout, a tak ho začnou „umravňovat“ prostřednictvím sankcí.

A vůbec: leckteří z těchto „bojovníků proti kapitalismu“ (a to často právě ti nejohnivější) jsou ve skutečnosti jenom docela obyčejní kverulanti. Kteří nesnesou žádnou autoritu, žádný – závazný – pořádek. Oni jsou teď proti kapitalismu, protože v současnou chvíli je to právě kapitalismus, který je oním určujícím, závazným uspořádáním, které určuje – a vynucuje – pravidla chování. Ale kdyby zavládl socialismus (a stanovil a vynucoval své vlastní normy chování), pak oni budou zase stejně tak proti socialismu.

Uvedli jsme si tu teď tedy několik základních znaků, charakterizujících přívržence radikální levice. V zásadě se ovšem jedná o hodnoty, o principy pozitivní, mravně ušlechtilé. Ale prakticky vždy platí, že daná pozitivní hodnota může být převrácena ve svůj naprostý opak. Vždy znovu a znovu je nutno důsledně rozlišovat mezi tím, co je součástí pravé, autentické levicovosti – a co je pouze výrazem prázdného radikalismu, čiré negativity, která může mít velmi specifické osobní motivy. A jsou i takoví vyznavači či hlasatelé radikální levice, s kterými je možno navazovat nanejvýš čistě strategickou či taktickou spolupráci, ale vůči jejich skrytému či latentnímu egoismu je nutno se se vší rozhodností vymezit.