Josef Poláček
Ve včerejších německých novinách jsem četl zprávu, která v sobě obsahovala nemalou výbušnou sílu. Jednalo se o to, že v německém Hannoveru se chystá velká klimatická demonstrace hnutí „Fridays for Future“. Na tomto podniku měla vystoupit také mladá zpěvačka Ronja Maltzahn. Ta byla ale pořadateli oné demonstrace náhle zase odhlášena – s tím odůvodněním, že má své vlasy spletené do rasta-účesu. A že prý je toto znamení útlaku, je to přisvojování si cizí kultury, aniž by se přitom brala zřetel na bídu a útlak, které se za touto rasta módou skrývají.
Můj první popud byl, že ještě ten samý den napíšu článek, ve kterém budu nucen dát do značné míry panu Nushartovi; s tím že přinejmenším určitá část „kulturní levice“ je skutečně naprosto pomatená, ideologicky zfanatizovaná, když nepociťuje žádné zábrany někoho oktrojovat jenom pro to, jak vypadá, jaký nosí účes. Jenže včera jsem se k sepsání tohoto článku z časových důvodů nedostal; a jak se později ukázalo, bylo tak jedině dobře. Ušetřil jsem si tím nutnost zásadně revidovat napsané. V dnešním vydání těch samých novin totiž vyšel k oné zprávě podrobnější komentář; a ukázalo se že i v tomto zdánlivě natolik jasném případě je všechno ve skutečnosti mnohem složitější.
Totiž: rasta (respektive rastafari) hnutí ve svém původu skutečně velice úzce souvisí s utlačováním, s kolonialismem a bojem proti němu. Jmenovitě na Jamajce, která tehdy byla britskou kolonií, vzniklo ve třicátých létech minulého století toto hnutí, kdy divoké rasta účesy byly vědomým vymezením se proti bílému ideálu krásy. U ostatních tyto „divošské“ účesy budily strach, až přímo hnus; odtud také jejich označení „dread“, strach. V 70. létech pak rasta účesy – spolu s reggae a marihuanou – přivedli do světa Bob Marley a další hudebníci.
Tolik tedy k samotnému vzniku a původnímu významu rasta hnutí, a rasta účesů. Proč by ale tyto účesy měly dnes být považovány za jakýsi „kulturní imperialismus“ jenom proto, když si je uplete například bílá zpěvačka? Není to přece jenom ideologicky zcela ujeté? Tím spíš že právě v levicovém prostředí tento účes dnes platí jako projev individuality, nekonvenčnosti a levicového rebelství?
V onom článku je ale připomenuto, jak svého času módní značka Valentino v roce 2016 nechala své modelky jít přes pódium s dredami – pod mottem „Primitivní, tribalistický, spirituální a přece majestátní“. Budiž, tvůrci této akce to snad ani vůbec nesmysleli špatně; prostě si vůbec jenom nebyli schopni uvědomit, co to vlastně bude znamenat, když se ve spojitosti s touto kulturou původně jamajských domorodců použije charakteristika „primitivní“. A pak byli asi upřímně překvapeni, když za to sklidili vydatný „shitstorm“.
Ale ono se nejedná jenom o tento konkrétní výraz, který jako takový samozřejmě působí bezprostředně urážlivě, jako rasisticky ponižující charakteristika. Ale jde především o to, s jakou samozřejmostí si „bílý“ člověk osobuje právo přisvojit si klíčové artefakty cizích kultur pro své vlastní, především ryze komerční zájmy. – Jak poznamenává onen novinový článek, obdobné diskuse se vedly i v souvislosti například s indiánskými pérovými ozdobami, kimony nebo kreolskými kruhovými náušnicemi.
Zdá se nám celý ten rozruch kolem těchto módních doplňků a artefaktů přece jenom stále zcela nepřirozený a umělý? – Tak si zkusme představit, co by asi tak cítili přívrženci podobojí, kdyby po poražení husitství dejme tomu nějaký krejčí začal používat symbol kalicha jako ryze komerční doplněk svých šatových kreací. A kdyby přitom navíc užil přídomku „primitivní“.
Zkrátka: nedá se nic dělat, ale na té výtce, že první svět si mnohdy až příliš snadno přisvojuje symboly spjaté s cizími kulturami, a že toto přisvojování může nést znaky nadřazenosti, či dokonce svým způsobem „kulturního imperialismu“, že na této výtce přece jenom může něco být. A k tomu je nutno ještě připojit, že ona zmíněná demonstrace nemá za své téma jenom boj za životní prostředí, ale stejně tak boj proti vykořisťování a utlačování ze strany kolonialismu a kapitalismu. Pod heslem „People non Profit, člověk místo profitu.
Takže tedy? Co říci závěrem k celé této aféře? – I nadále je onen počin organizátorů oné akce, vyloučení mladé (a zřejmě angažované) zpěvačky jenom proto že se „opovážila“ uplést si své vlasy do rasta-účesu, bezpochyby naprosto pomatený, ideologicky zaslepený, fundamentalistický. (A ostatně, tito organizátoři za něj sklidili ten samý shitstorm, jako svého času ona komerční módní firma.)
Ale na straně druhé – nedá se přehlédnout, nedá se popřít, že i takto napohled zcela „ujeté“ jednání ze strany příslušníků „kulturní levice“ naprosto má i svůj reálný základ, reálný kontext. A dá se právem předpokládat, že stejně tak tomu bude i ve všech ostatních případech. Že sice formy protestu kulturní levice proti těm či oněm symbolům se mohou právem zdát být povrchní či vyloženě fundamentalistické, ale že na straně druhé v tomto světě existuje opravdu celá řada skrytých projevů diskriminace, kterých si běžný občan sám nikdy nepovšimne; a že jsou to právě tito ideologicky vyhranění aktéři, kteří jsou ti jediní, kdo na ně svými akcemi dokáží fokusovat pozornost veřejnosti.