Odcizení – pojem marxistický či náboženský?

Eva Hájková



Člověk se nerodí k tomu, aby žil sám („homo non sibi natus est“, jak říkávali staří Římané), ale k tomu, aby sdílel svůj život se společenstvím jiných lidí. Nejpřirozenějším společenstvím mu od počátku byla rodina, rod, kmen, později národ, ke kterému náležel. Teprve v průběhu času se člověk učil žít i s „cizími“ lidmi – s lidmi, kteří ani nebyli jeho příbuzní ani nepatřili k širšímu přirozenému společenství. Nebylo to jednoduché a není to jednoduché dodnes. V současné době mezi lidmi ubývá schopnosti vycházet dokonce i s osobami blízkými, což bývalo dříve samozřejmostí. Jak se potom mohou snést s širším okruhem lidí?

Moderní doba člověka individualizovala. Paradoxem je, že čím je společnost složitější a čím více vyžaduje mezilidské spolupráce, tím jsou lidé individualističtější a více uzavření do sebe. Přibývá osaměle žijících „singlů“, ale přibývá i bublin na sociálních sítích, jejichž členové nejsou schopni komunikovat s lidmi odlišných názorů. Bublina sice může být člověku jakousi zdánlivou oporou, ale dlouhodobé setrvávání v přílišné uzavřenosti ho může přenést mimo reálný svět. Není to skutečný život ve skutečném živém společenství. Tím byla od pradávna především rodina. Ta samotná však v moderní době člověku nestačí, a, bohužel, stále častěji přestává fungovat. Určité společenství, i když ne tak blízké, by měli tvořit také lidé, kteří žijí ve stejné obci (v místě bydliště). Aspoň do té míry, aby byli schopni řešit společné záležitosti týkající se onoho místa a tedy života jich všech. A také lidé na společném pracovišti.

Možná tak nějak si to představovali Marx a Engels. Komunismus – pojem, který tito „klasikové“ vnesli do světa – je odvozen od slova komuna = obec nebo od communis = obecný, společný. Komuny měly být základem nového společenského řádu. Měli je společně vytvářet lidé, kteří mají cosi společného. Marx a Engels kladli důraz na společné vlastnictví výrobních prostředků, protože se domnívali, že důležitá je především materiální základna. Avšak vlastnictví neznamenalo podle nich vztah lidí k věcem. To by byl poněkud primitivní materialismus. Vlastnictví podle nich tvořily vztahy mezi lidmi. Protože podle učení klasiků je nejvlastnější činností člověka přetváření světa, k čemuž ho vedou přirozené (a stále rostoucí) materiální potřeby, vyplynulo jim z toho, že stav společnosti je určován především charakterem vzájemných vztahů lidí ve výrobě. K rozdělení na ty, kteří rozhodují a ty, kteří jsou ovládáni.

Marx (a Engels) opomíjeli, že mezilidskými vztahy se po tisíciletí zabývaly duchovní nauky. Nazvěme je třeba náboženstvím. Pro klasiky bylo náboženství „opiem lidstva“, protože podle nich sloužilo vládnoucí třídě k ospravedlnění daného stavu společenských vztahů, k ospravedlnění nadvlády jedněch nad druhými. Bohužel, do značné míry to byla pravda. Ale přece jen nebylo správné opomíjet náboženstvím nashromážděné duchovní bohatství, tu hlubokou studnici moudrosti.

Marx nebyl první, kdo do svého učení vnesl pojem odcizení člověka. Tento pojem se objevuje například už v Novém zákoně, v listech apoštola Pavla. Tam se jedná o odcizení člověka Bohu nebo o odcizení pravému, pravdivému a plnému (tedy věčnému) životu. Což je v podstatě totéž. Marx se během svého života písemně zmiňoval o různých formách odcizení – o odcizení člověka vlastní podstatě, odcizení druhému člověku, odcizení člověka přírodě. Později, když se zabýval převážně už jen politickou ekonomií kapitalismu, znamenalo pro něj odcizení především zvěcnění člověka ve výrobním procesu. Ztráta jeho subjektivity. Dělník se podle marxistické teorie stává v kapitalistické výrobě jakýmsi „přívěskem stroje“, protože nemá vůbec žádnou možnost rozhodovat o výsledku své práce – o produktu, na jehož výrobě se podílí. Podle Marxe ovšem ani kapitalista není v tomto směru úplně svobodný, protože, pokud jde o výrobu, podléhá diktátu trhu. Tento stav měl být překonán teprve nastolením nových, nekapitalistických výrobních vztahů.

Pokusy o takové překonání se děly a my se samozřejmě můžeme donekonečna zabývat otázkou, kde se stala chyba, a proč to nevyšlo. Ale odcizení člověka (nejen to ve výrobě) stále trvá. A možná se ještě prohlubuje. Může nabývat různých forem. Například z pohledu psychologa může jít o psychický stav, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou. Co s tím máme a můžeme dělat?

Křesťanství často užívá pojmu „hřích“. Tento pojem se ze života moderního člověka už vytratil a většině lidí je jaksi protivný, protože o něm mají nesprávnou představu. Jako hřích se v křesťanství na jedné straně označuje vina, ale hřích zároveň znamená oddělení od Boha. Čili jedná se také o určitou formu odcizení. V Pavlově listu Efezským je věta: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18) David Steindl-Rast, jeden z duchovních učitelů – vykladačů křesťanství – píše v knize Tak věříme o hříchu jako o oddělení od Boha, od Bytostného já a od druhých lidí. Oddělení od jednoho z těchto tří prvků znamená v jeho pojetí zároveň oddělení od obou zbývajících.

Lidé, kteří rádi zdůrazňují potřebu kolektivismu, participativního hospodaření, přímé demokracie a sdílení statků si možná řeknou: „V Boha nevěřím a o Bytostném já nic nevím. Důležité pro mě tedy bude nebýt oddělen od lidí, čili být členem nějakého samosprávného pracovního kolektivu.“ Jenže to není tak jednoduché. My musíme řešit, jak být členem kolektivu a zároveň přitom být sám sebou – tedy být individualitou. Jenom tak se můžeme stát v kolektivu (třeba v tom pracovním) platným členem, který nebude bezmyšlenkovitě přejímat názor většiny, aniž by přemýšlel, co je správné a co ne. Svobodný kolektiv musí být složen ze svobodných jedinců. Z jedinců, které to ale bude táhnout ke společenství s druhými.

K překonávání odcizení potřebuje jedinec hledat, kým vlastně je on sám, co by měl dělat, jak by měl nejlépe využít svých schopností. Kolektiv – ať pracovní nebo jiný – s sebou obvykle nese problémy. Vztahy mezi lidmi často neklapou, jak by měly, přicházejí spory, hádky. To všechno je zapotřebí překonávat, pokud má společenství vydržet delší dobu. Víra, která nám pomáhá překonávat vlastní ego, vlastní sklony prosazovat sebe sama proti ostatním, může být proto velmi přínosná.

Víra také pomáhá překonávat strach z jiných lidí (nejen členů našeho kolektivu), pomáhá překonávat strach z (odcizeného) světa. Může přispět k tomu, že se nezhroutíme, když se naše společenství rozpadne, což se někdy, bohužel, stává. Člověk musí umět být také někdy sám a musí umět sám se sebou vydržet. I když byl zrozen proto, aby žil ve společenství. Cesta k překonávání odcizení není jednoduchá. Nevyřeší se pouhou revolucí, reformou, zákonem, změnou vlastnictví či administrativním úkonem. Je to spíš dlouhodobý program vyžadující naši účast, naši vůli. Svou účastí se možná budeme podílet na vytvoření nové budoucnosti pro všechny.

Křesťané často mluví o tom, že Ježíš nám přináší spásu a věčný život. Většina lidí dnes už nechápe, co to znamená. O jakou spásu jde? O jaký věčný život, když nakonec stejně zemřeme? Věčný život ale jinými slovy znamená život v plnosti a můžeme ho žít už zde na tomto světě. Naplněný život, naplněné lidství. Zmíněný David Steindl-Rast napsal o spáse, že vlastně znamená osvobození od naší úzkosti a malého ega, osvobození ze zapouzdření v hříchu. Čili že jde vlastně o osvobození od života v oddělení, v odcizení.

Člověk nepřišel na svět proto, aby žil v odcizení, ale aby žil ve společenství. V malém, větším i v tom největším – ve společenství celého lidstva, ba i ve společenství všeho živého, celého vesmíru; a zároveň proto, aby naplnil svůj vlastní život.

10 komentářů u „Odcizení – pojem marxistický či náboženský?“

  1. „Marx (a Engels) opomíjeli, že mezilidskými vztahy se po tisíciletí zabývaly duchovní nauky“ – je to skutečná náhoda, ale ten samý den kdy jsem od paní Hájkové obdržel tento její nový text, mi projela hlavou velice podobná myšlenka.

    Marx a Engels s železným přesvědčením setrvávali na tézi, že člověk není ničím jiným nežli „souborem společenských vztahů“; že člověk je tedy tvořen společností ve které žije, je jí (a jejím charakterem) formován a podmíněn.

    Tuto tézi by bylo tedy možno vyjádřit i tou formulací, že „není nic v člověku, co by předtím nebylo ve společnosti“. Ovšem: toto je vlastně věta Lockeho, kterou jsem zde zmínil zrovna nedávno, ve které tvrdí že „nic není v (lidském) duchu, co by předtím nebylo ve smyslech“. I Locke je tedy (stejně jako Marx) materialista, který neuznává že by lidský duch měl nějakou samostatnou, svébytnou existenci. Podle tohoto pojetí napřed existuje příroda, materiální svět – lidské vědomí jenom odráží tuto materiální skutečnost.

    Ovšem – jak jsem také uvedl – na toto tvrzení Lockeho kontroval Leibniz svou replikou, že skutečně „nic není v (lidském) duchu, co by předtím nebylo ve smyslech – s výjimkou ducha samotného!“

    Tuto Leibnizovu repliku je ovšem možno naprosto stejně použít i proti Marxovi samotnému: i na jeho tézi, že „nic není v člověku, co by předtím nebylo v (materiálně činné) společnosti“ je možno stejně tak odpovědět: „ano, v člověku není nic co by nebylo produktem společenských vztahů – s výjimkou člověka samotného!“

    To je právě to co Marx naprosto zásadně ignoroval, a to vlastně zcela v rozporu se samotnými základy jeho celé teorie: on totiž na jedné straně člověka pojímal jako produkt přírody (a ne „Absolutního ducha“ jako Hegel); ale na straně druhé nechtěl nic vědět o tom, že právě v důsledku tohoto přírodního vývoje se tu vytvořila určitá svébytná entita či kvalita, něco co zadává konstantní rys „člověka vůbec“.

    V důsledku tohoto interního protikladu se pak Marx dostává do toho problému, že on sice tvrdí že člověk je (za podmínek kapitalismu) „odcizen“ – ale fakticky vůbec nedokáže říct, od ČEHO je vlastně odcizen! On sice (a to především ve svých mladých, ještě „filozofických“ létech) píše o odcizení se člověka „jeho podstatě“; ale v důsledku svého materialismu nemá v ruce naprosto nic, čím by tuto „podstatu člověka“ mohl nějak určit, uchytit, definovat. (Přesněji řečeno, on vlastně výslovně popírá, že by tu nějaká metafyzická „podstata člověka“ vůbec existovala.) Marx se tu vlastně (nevysloveně a nepřiznaně) spoléhá na to, že přece „každý ví“, nebo přinejmenším nějak tuší, co vlastně tato „podstata“ člověka vlastně znamená. – Je ovšem fakt, že „starý“ Marx – tedy Marx Kapitálu – v něm už o fenoménu „odcizení“ píše jenom velice sporadicky.

    Jestliže tedy paní Hájková píše, že Marx a Engels opomněli, že mezilidskými vztahy se „už po tisíciletí zabývaly duchovní nauky“, pak je tím řečeno prakticky to samé co jsem zde dovodil ze samotných interních protikladů Marxova teoretického konceptu: totiž že Marxův konstrukt člověka jako výhradně společensky formované a determinované bytosti je nedostatečný; že je zde nutno předpokládat ještě další rovinu lidské existence, která není v přímé souvislosti s tou či onou konstelací právě aktuálního charakteru společenských (respektive produkčních) vztahů.

  2. Krásný, je cítit jak konkrétně prožitý text. Člověk potřebuje víru že je třeba se stále osvobozovat (a důvěru že může být vždy znovu osvobozován) pro život ve společenství – s druhými, se sebou, s Bohem. Ve které vteřině by se to stalo, zažil by účast na věčném životě. Pokud by se vydal jen jedním z těch směrů, hrozí že se v něm ztratí. Odcizení můžeme být i kolektivně.

  3. Teď bych se především zastavil u tvrzení, že „v současné době mezi lidmi ubývá schopnosti vycházet dokonce i s osobami blízkými, což bývalo dříve samozřejmostí“. Toto se sice dost často tvrdí a věří, ale – odpovídá tato víra ve „staré dobré časy“ opravdu skutečnosti? Záznamy (například soudní respektive trestní) z dob minulých jen velmi málo potvrzují tuto tézi.

    Jistě: když v dřívějších časech celá velká rodina sdílela společnou chalupu, společné hospodářství, když tedy víceméně celý čas trávili spolu, a vykonávali společnou práci pro svou obživu, pak vztahy mezi nimi byly mnohem bezprostřednější a intenzivnější. Ovšem, druhá stránka této mince byla ta, že pokud tu vznikly vzájemné konflikty – pak před nimi prakticky nebylo kam utéct. Rozvod nebyl možný, odchod „za lepším“ jenom výjimečně. A tak se mezilidské konflikty časem čím dál tím více fixovaly a stupňovaly.

    S tím souvisí i další téze či konstatování, že „paradoxem je, že čím je společnost složitější a čím více vyžaduje mezilidské spolupráce, tím jsou lidé individualističtější a více uzavření do sebe“. Možná, že tento stav ve skutečnosti není paradox – nýbrž naopak logická souvislost. Celou věc by totiž bylo možno nahlížet i tím způsobem, že jedině osobně nezávislý, individualistický člověk moderní doby, který není fixovaný jenom na určitý okruh lidí (vlastní rodiny), nýbrž musí neustále komunikovat s jinými lidmi (v zaměstnání, ale třeba i ve sportovním klubu) je mnohem více flexibilní a kreativní, takže daleko spíše dokáže zvládat potřeby a nároky moderní dynamické produkce.

    Nechci tím nijak odmítat nebo zpochybňovat volání po vzájemné pospolitosti; ale jak se ukazuje, i tady mohou být věci mnohem složitější, než by se na pohled zdálo.

  4. Někdy se (nepřekvapivě) vyvíjejí diskuse pod dvěma články konvergentně. Touto reakcí jsem původně chtěl navázat na „vedle“ nadhozené téma různosti názorů (anarchistů a pak Židů), dám ji však sem.

    Stěží který národ se upínal tak jako Židé k potřebě názorové jednoty, vyjadřované ovšem jako požadavek věrnosti a poslušnosti Bohu. Všechny bědy, jichž malý židovský národ (později zbavený jediného chrámu a rozfoukaný do všech stran světa) zažíval mnoho, měly podle tradičního výkladu jediný důvod, sklon k malověrnosti a odpadlictví.

    Lidé leckdy rozpoznají povahu skutečnosti, méně však, zda ji nevykládají inverzně (např. zda se opravdu otáčí Slunce kolem Země, není-li tomu právě naopak). U Židů byl nedostatek názorové invariability ne příčinou, ale důsledkem běd, které je potkávaly.

    Židům bylo (a je) možno s neobvyklou věrohodností připisovat atributy a viny navzájem diametrálně se lišící, ba přímo protichůdné. Jsou kapitalisty i příštipkáři a hadráři. Jsou vykořisťovateli i revolucionáři. Konzervativci a liberály, socialisty a komunisty. Ortodoxními i ateisty. Ve víře pevnými („drží jak židovská víra“) i (katolickými) konvertity. Nacionalisty, sionisty a lidmi asimilovanými i vykořeněnými. Příslušníky mnoha národů, mluvící řadou jazyků a samostatným národem, obnovitelem Izraele a starověkého jazyka, hebrejštiny. Jsou teology a beletristy. Astrofyziky a muzikanty. Fatalisty a bojovníky. Individualisty a kolektivisty. Egoisty a altruisty. Národem vyvoleným i cítícím ke své identitě nechuť, „hassliebe“ a za leccos i kdovíco stud. Drží spolu i se střetávají, konkurují si a vykořisťují se. Celé lidstvo, maximálně konturované, v malém.

    Židé nemálo trpí svou rozpolceností. Také ostatní národy jsou svou vlastní znepokojeny a všelijak to řeší. Krajním způsobem dnes Rusko. Touha po jednotě je archaická, až atavismem. Vyspělá společnost je nejen pluralitní a různorodá, ale také protikladná a v ustavičném sváru.
    To , co v současnosti vnímáme jako krizové, je reakcí na předcházející a pokračující rychlé vyspívání. Problém, tváří v tvář zglajchšaltovanosti a zlu, spočívá v tom, nevybláznit se a neutrhnout příliš, ale ani se nenechat dojet pohltit pelotonem.

  5. Panu Nushartovi
    Ani nemám v úmyslu se vydat jedním ze směrů. Žádný nový -ismus.
    Panu Poláčkovi
    Na dobrém vycházení s lidmi (i s těmi blízkými) se někdy musí i vědomě pracovat. Nic není úplně samozřejmé.
    Panu Horákovi
    Ke spolupráci není nutná názorová jednota. Jenom dobrá vůle.

  6. „V situacích, kdy se dostanu do nekonečných diskusí s lidmi, kteří mě doslova ubíjejí argumenty, že rozum je všemocný a že se musíme spolehnout jen něj, v takových situacích používám záchranou brzdu: vlídně požádám protistranu, ať mi naváží patnáct deka něhy, ať mi ji pěkně zabalí do košíčku a pošlou domů, protože mi někdy bývá smutno. Každý přece pozná, jestli u nich doma chybí něha. Nebo porozumění…

    S malou nadsázkou můžeme říci, že pro utváření pocitu životní spokojenosti je pravá hemisféra důležitější. Řečové centrum v pravé hemisféře je ale na úrovni tří až pětiletého dítěte. Pokud tedy něco vysvětluji s použitím rozumových argumentů, tuto hemisféru neoslovím. Abych druhého oslovil, bylo by dobré si uvědomit, že mluvím s tříletým dítětem… Od Erica Berneho jsem si vypůjčil postavičku malého človíčka – marťana, který neposlouchá velká slova, ale zajímá ho, co lidé skutečně dělají – ne co říkají, že dělají. Pokud chci druhého člověka oslovit, pokud chci budovat důvěrný vztah, musím oslovit toho malého marťana.“ (Marek Herman: Najdete si svého marťana)

  7. S tím marťanem, pane Horáku, asi tedy přišel Eric Berne, autor transakční analýzy. Alza transakční analýzu propracovala až do těch konkrétních detailů včetně cenovky. Erich Fromm se ovšem domnívá, že v každém člověku je malý Alzák.

  8. Alzákovo obětování je symbolem odtržení od pohanských kultů. Tím, že ho Bůh v poslední chvíli zachrání, dává najevo své milosrdenství a jasný postoj k otázce lidských obětí.

  9. Později se ovšem objevuje zlaté tele (a podaří se mu zmást i teorie zralého Marxe).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.