Proč jsou lidé unavení?

Eva Hájková

Fabrika – odcizení

Slavoj Žižek se v minulosti občas prezentoval jako bojovník proti politické korektnosti, která prý lidi nutí potlačovat vlastní myšlenky. V článku Proč jsmeneustále unavení (https://a2larm.cz/2020/04/slavoj-zizek-proc-jsme-neustale-unaveni/ ) kritizuje současný systém za to, že na lidi vytváří nový typ skrytého nátlaku. Všímá si přitom knihy Vyhořelá společnost, popisující patologické znaky současné epochy, jejímž autorem je Korejec Byung-Chul Han. Žijeme prý v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Zatímco dřív musel zaměstnanec prostě jenom poslouchat šéfa, aniž sám měl odpovědnost, dnes je na něj přenášena odpovědnost, přestože není subjektem své práce. Člověk se stává jakýmsi projektem sebe sama. Je tlačen k tomu být úspěšný. Aby byl úspěšný, musí na sobě takzvaně pracovat, musí se rozvíjet po pracovní stránce. Musí být kreativní. Tato kreativita je zároveň představována jako jeho svoboda (protože prý sám ze sebe něco tvoří). Ve skutečnosti to svoboda není. Lidem je dán prostor pro kreativitu a přitom se od nich očekávají konkrétní výsledky. Navíc jsou nuceni soupeřit s druhými zaměstnanci. Nucená kreativita může člověka vyčerpávat mnohem více než ubíjející rutina na montážní lince. Stává se zaměstnancem i manažerem v jedné osobě. Vykořisťuje vlastně sebe sama. A ke všemu musí být ještě hodný a milý. Musí projevovat zájem o práci a o lidi, s nimiž během své činnosti přichází do styku. Například pracovník mateřské školy není placený jen za to, že o své svěřence pečuje, ale také za to, že jim projevuje svou náklonnost. „Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“, píše Žižek. Strašně prý to člověka vyčerpává a vede to k vyhoření. Podobně jako povinnost být neustále korektní.

Zamýšlí se také nad tím, jakým způsobem vyčerpává lidi koronavirová pandemie a karanténa s ní spojená. Lidé se v této situaci rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina byla pracovně přetížená (lékaři, zdravotníci, prodavači a další lidé, kteří pracovat museli), zatímco druhá byla proti své vůli nucena zahálet. Vyčerpávající je přitom obojí. Ale ti první aspoň pociťovali, že jejich práce má smysl, což vyhoření zabraňuje. Práce není přežitek. I dnešní člověk potřebuje být užitečný. Smysluplná je však práce ve prospěch celého společenství, která s sebou nese své přirozené uspokojení. Nikoliv pouhá snaha prosadit se na trhu. Samotné vydělávání peněz, k němuž práce někdy vede, k naplnění života smyslem nestačí.

Dosud lidé toužili (nebo ještě touží) po společenském úspěchu, kariéře, chtěli získat vyšší místo na společenském žebříčku. Koronavir do jisté míry narušil tento smysl založený na viditelném úspěchu. Má smysl vydělávat na drahou dovolenou, když nevíme, bude-li nám vůbec nějaká umožněna?

Žižek cituje novináře Andrease Rosenfeldera, s jehož názorem, že díky nové situaci vzniká nový postoj k životu, patrně souhlasí: „K životu nám dnes stačí vědomí, že máme kde bydlet, co jíst, lásku svých blízkých a povolání, na němž nám skutečně záleží. Představa, že bychom měli chtít něco ‚víc‘, se nám teď zdá nepatřičná.“ Žižek to považuje za definici smysluplného života oproštěného od projevů odcizení.

No dobře. Ale kdo má tohle všechno? A co bude s lidmi, kteří aspoň něco z toho nemají? Tedy s těmi, kteří například nemají kde bydlet, co jíst, nebo nemají lásku svých blízkých ani povolání, na němž jim skutečně záleží. Mnozí lidé jsou nuceni usilovně pracovat nikoliv proto, aby se někam posunuli na společenském žebříčku, ale třeba jen proto, aby si udrželi bydlení. Mnozí pracovat vůbec nemohou. Mnozí jsou osamocení. Nikoho blízkého nemají.

Pokud tím překonáním odcizení myslí překonání psychického stavu, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou, pak jsme jako společnost nepřekonali ještě vůbec nic.

Občas mi připadá, že Žižek už nemá co říct. Možná proto už ztratil na popularitě.

Nelze se jen tak beze všeho vrátit k tomu, co už je minulostí – tedy vrátit se do svého prostředí, ke své původní identitě. Co je dnes vlastně tím společenstvím, pro něž má smysl pracovat a nikoliv jen vydělávat peníze? I kdybychom změnili své cíle, takže by nám už nešlo o drahé dovolené, auta a domy, ale o skutečně smysluplný život, tak bez rozvoje své individuality, své osobnosti, se už asi neobejdeme. Myslím si, že to nám naopak může pomoci to odcizení překonávat. Otázkou je, zda se rozhodneme na sobě pracovat sami nebo to svěříme Bohu. Být tvořivý a zároveň milý k druhým lidem vůbec nemusí být vyčerpávající, nemusí to způsobovat vyhoření, pokud ze svého těla a své duše neždímáme energii kvůli penězům, ale necháme se prostě vést duchem.

289 komentářů u „Proč jsou lidé unavení?“

  1. Možná, když pomyslíme s vděčností na těch 40 dní v poušti, bychom mohli Onu Meditaci nazvat modlitbou(protože byla vyzvána u Jordánu, obrácena k…), a modlitbu Na Cestě pak prací…A Boží Účast s utrpením v Getsemanské zahradě (přestože Bůh je vševědoucí) Důvěrou (v Syna člověka;-)/v Otce..). A odtud pak ten „meta-klid“ i v utrpení, a účasti s těmi, kdo uvázli a budou váznout v utrpení…

    Buddha myslím „jen“ pochopil (totéž co třeba Komenský) – že žití života je od utrpení neoddělitelné, ať by měl člověk jakkoli “šťastnou“ karmu. Že je třeba hledat Cosi Jiného než „dobrou a ještě lepší karmu“. A odtud možná ten úsměv.

  2. Já myslím, že Komenský tím utrpením prošel. Jinak by nenapsal o moři, kde je plnost a sytost dobra:
    „Vzdávám díky Bohu svému, jenž chtěl, abych po celý život byl mužem touhy a třebas mne při tom nechal upadnout do rozličných labyrintů, přece mně již dopřál většinou z nich vyváznout nebo mne již vlastní rukou přivádí k očekávání blaženého pokoje. Neboť touha po dobru, ať jakkoli nebo kdykoli vznikne v srdci člověka, je vždy potůčkem prýštícím ze zřídla dobra, Boha; a v sobě vždy je dobrý a cíl má dobrý, jen kdybychom ho dovedli užít. Ale na nás je vina, že nedovedem jít podle potoků a najít zřídlo, nebo svádějíce potoky v řeky, přijít k moři, kde je plnost a sytost dobra. Božské dobrotě musíme děkovat, že nás takovými oklikami našich labyrintů po skrytých nitích své moudrosti, nití Ariadniny, konečně přece vyvádí k sobě, k vlastnímu zřídlu i oceánu všeho dobra.“
    Ale je pravda, že někteří lidé možná tu plnost a sytost dobra najdou i bez toho dlouhého hledání, chození oklikou a bloudění labyrintem.

  3. Meditace podle mě může být modlidbou (v níž se vztahuji k někomu jinému než k sobě), ale také jen snahou o samoúčelné sebezdokonalení vlastní silou, kdy nás vidina cíle svede z cesty.

    Cílem není vlastní dokonalost, která by nás (v našich očích) snad k něčemu opravňovala (třeba ke vstupu do nebe), cesta je cílem.

  4. Ten příklad s Jidášem, pane Nusharte, je už proto značně problematický, protože bychom se napřed museli dohodnout na tom, jakého Jidáše teď máme na mysli: zda toho klasického „zrádce“ křesťanské tradice, anebo nějakého jiného (realističtějšího). Sám píšete že jsou výklady podle kterých Jidáš svou „zradu“ učinil v dobrém úmyslu; a podle některých výkladů tím dokonce vysloveně (byť i nevědomky) plnil plán Boží. – Ve skutečnosti je ale celá ta scéna s údajnou „zradou“ od samotného svého počátku naprosto nesmyslná, odporuje naprosto elementárnímu smyslu pro realitu. (Už jsem to v minulosti rozbíral dopodrobna, nebudu to teď tedy opakovat.) Takže ten „zrádce Jidáš“ existuje opravdu jenom v křesťanské mytologii.

    Ale budiž: vezměme toho mytologického Jidáše, tedy Jidáše-zrádce. A otázka je: může zde existovat vztah „důvěry“ mezi Jidášem a Bohem? (Ne tedy pouze „důvěra“ ze strany Boha k Jidášovi, jak jste to podal Vy.)

    Podle všech běžných měřítek: opravdu nevím, na základě čeho by se tu mohl vytvořit nějaký stav vzájemné „důvěry“ mezi Jidášem a Bohem. Bůh může mít nanejvýš důvěru v to, že Jidáš provede svůj hanebný čin; ale jinak není možno nalézt nic, kde by mohl Bůh mít nějakou důvěru v Jidášovy lidské, respektive duchovní kvality. Jidáš zde vystupuje naopak jako ztělesněný Antikrist. A – jak má mít Bůh vztah „důvěry“ k Antikristovi?…

    A – jaký vztah „důvěry“ by mohl či měl mít Jidáš k Bohu?…

  5. Co se pak Vašeho výroku týče, že Vy sám věříte v Boha „který to tak dělá“ (tedy přiznává člověku jeho svébytnost) – nejde o to na co Vy věříte, ale co je možné tvrdit, aniž by tím došlo k naprostému logickému či věcnému rozporu.

    Vy samozřejmě můžete začít věřit na Boha, který je zároveň bohem i ďáblem; ale takovýto Bůh by byl zcela evidentně interně rozporuplný; natolik rozporuplný že by popíral sám sebe.

    To je stále ta iluze které se drží tradicionalističtí křesťané: že si mohou prostě věřit všechno co se jim zlíbí. Respektive co jim předkládají církevní dogmata. Samozřejmě, věřit si to mohou – sami pro sebe. Ale jakmile s tím vyjdou na veřejnost, pak se musí smířit s tím, že jim tyto interní protimluvy nebudou bez dalšího přehlíženy a promíjeny.

    Co se toho příměru o „vinné ratolesti“ od papeže Františka týče – tento výrok je sice sám o sobě dozajista sympatický; ale nemálo zarazit by měla už ta okolnost, že František cítí potřebu a nutnost se za takto „heretický“ výrok vzápětí hluboce omluvit.

    On totiž sám samozřejmě naprosto jasně vidí a cítí, že vztah mezi Bohem a člověkem je principiálně asymetrický; že jenom a jedině Bůh je originálním tvůrcem; člověk jenom pomocníkem.

    Ano, samozřejmě že J e ž í š sám k provedení své mise tady na zemi potřebuje pomoc člověka; ale opakuji znovu, že i tady vystupuje člověk jenom v roli a postavení pomocníka, ale nikdy ne v postavení svébytného tvůrce. Člověk může vposledku jenom napodobovat dílo Boží, může pracovat v jeho intencích; ale není naprosto a absolutně nic, co by k němu mohl přidat svého vlastního.

    Ostatně, i tu záležitost s kreativitou (boží a lidskou) jsem už v minulosti rozebral dopodrobna. Jak to vypadá, marně.

  6. Paní Hájková, jestliže se ten – naprosto utlačený – člověk nakonec přece jenom stává subjektem, tak to právě jenom díky tomu (nebo v souvislosti s tím), že se i u něj začne prosazovat, respektive vytvářet jeho ego. Pak už není někým kdo se nenechá jenom pasivně vláčet okolnostmi, nýbrž kdo (vůči svému pánu) sebevědomě řekne: já jsem tady, tady je výsostný okruh mého já – a ty, pane, nemáš právo mi do tohoto vnitřního okruhu mého ega zasahovat!

  7. Pane Poláčku, ten papežův výrok o vinném kmeni a ratolestech je tedy z hlediska křesťanské víry v pořádku, nebo v nepořádku? :-):-):-)

  8. BUDDHISMUS A UTRPENÍ

    Paní Hájková, ono se opravdu dost dobře nedá říci, že by buddhismus (respektive buddhista) „neprošel utrpením“. A spíše se dá říci, že je tomu přesně naopak: pro skutečného buddhistu je nejvyšším utrpením – už jeho samotná pozemská existence!! V každém případě tomu tak zjevně bylo u Buddhy-Siddharthy samotného; právě proto on hledal – z této nesnesitelné trýzně bytí – únik napřed do extrémního asketismu, a poté co nahlédl jeho nepoužitelnost respektive nesmyslnost, únik do čistě spirituálních sfér, zbavených oné trýzně vezdejšího bytí.

    Pro buddhistu nemá – striktně vzato – smysl nějak zmírňovat utrpení tohoto světa (tj. v prvé řadě utrpení čistě fyzické), když je tento svět (a život) tak jako tak utrpení samo. Bylo by to jenom vytváření iluze, že je principiálně možné ve zdejším světě utrpení odstranit.

    Přesně takhle to také viděl původně samotný Buddha; a teprve v pozdějších letech sám své učení v tomto bodě revidoval, s tím že je přece jenom zapotřebí i ve jsoucím světě utrpení mírnit, neboť tím se „vylepšuje karma“. Je ovšem otázka, jestli tuto revizi provedl ze svého vlastního přesvědčení, anebo z potřebnosti své extrémně stoické respektive až nihilistické postoje k reálnému světu přece jenom nějak zpřístupnit obecnému smýšlení.

    Rozdíl mezi buddhismem a křesťanstvím je tedy především v tom, že křesťanství chápe utrpení daleko spíše v jeho bezprostřední, naturální, fyzické podobě: utrpení Ježíše na kříži, utrpení chudého a nuzného člověka. Zatímco v buddhismu má jak řečeno „utrpení“ bezprostředně existenciální charakter, zcela bez ohledu na to jak dobře se (materiálně, osobně) zrovna vede tomu či onomu jednotlivci.

  9. Pane Poláčku, jestliže Bůh neexistuje, asi nemá smysl hádat se o tom, jak „vypadá“ (jaké má vlastnosti).

  10. Pane Nusharte, to papežovo přirovnání o vinné révě je stejně tak v pořádku, jako je v nepořádku.

    Čistě z hlediska křesťanské víry by mohlo být naprosto v pořádku; to ovšem jenom do té míry, do které je křesťanská víra jenom a jedině vírou. Pokud tedy – jakožto víra – odmítá připustit jakékoli kritické přezkoumání svých tézí a článků víry.

    Z hlediska křesťanské víry je toto přirovnání v pořádku, protože na jedné straně člověka vřazuje do pořádku, do řádu světa ztělesněném, řízeném a kontrolovaném Bohem; a zároveň člověku v rámci tohoto apriorně designovaného řádu člověku přece jenom přiznává určitou míru vlastní aktivity, vlastní odpovědnosti.

    Křesťanství tedy – o tom není sporu – neupírá člověku j a k o u k o l i svébytnost, jakoukoli svobodu vůle, jakoukoli kreativitu.

    Jde ale o to, že je tady jedna určitá hranice; a za touto hranicí platí už něco naprosto jiného. Je to svým způsobem přesně ten samý případ, proč Marx vždycky používal formulaci „konec konců“, když prezentoval svůj model určujícího vlivu materiální sféry na sféru vědomí. I Marx tedy člověku samozřejmě přiznával určitou individuální samostatnost, volnost, svobodu jednání. Jde ale o to, že „konec konců“ rozhodujícím činitelem není tato individuálně svobodná vůle člověka, nýbrž určující síla materiálních procesů.

    A v křesťanství je ten model jak řečeno sám o sobě naprosto stejný: člověku je sice přiznána určitá míra samostatnosti a svobodné vůle; ale k o n e c k o n c ů je to Bůh a jedině Bůh, který jednou provždy určil, v jakých kolejích se bude pohybovat tento svět. Jaký bude mít charakter, jaký bude jeho účel, jeho směřování. A jak tento svět nakonec skončí. A jsou to právě tato naprosto základní určení, do kterých člověk jako takový nemá (respektive: nesmí) mluvit, není mu v tomto ohledu přiznána žádná primární kompetence.

    A stejně jako se marxismu právem vytýkalo, že jeho model autonomní svobodu člověka sice verbálně přiznává, ale fakticky pro ni neposkytuje žádný reálný základ, tak to samé platí i o křesťanství: určitá míra lidské autonomie je tu sice verbálně tvrzena, ale faktický stav je takový, že tato „svoboda“ je pouze volností dejme tomu koně, který se pohybuje jenom v rámci výběhu a dělá jen tu práci, kterou mu určil jeho hospodář.

  11. Pane Nusharte, Bůh (křesťanský) je vyjádřením zcela specifického stupně vývoje, ke kterému dospěl vývoj vědomí lidské civilizace, na určitém teritoriu respektive u určité části světové populace. V tomto smyslu Bůh samozřejmě „existuje“; a proto naprosto není beze smyslu zabývat se jeho vlastnostmi, jeho charakteristikami. Protože tyto zcela konkrétní vlastnosti – opakuji ještě jednou – reflektují ten stupeň vývoje, ke kterému se dobralo vědomí ve svém dějinném vývoji. Rozbor těchto božských atributů nám tedy může ukázat, co je na tomto dosavadním vývoji planetárního vědomí progresivního, a co je naopak plné rozporů, které je teprve zapotřebí překlenout, pozitivně vyřešit.

  12. BŮH „EXISTUJE“?

    Pane Poláčku, jednoduché věci (v tomto případě Vaše stanovisko k existenci Boha) není nutno zakrývat složitými formulacemi. Zkusím tedy to Vaše stanovisko formulovat jednoduše a pokud to nebude sedět, tak mne prosím opravte.

    (Křesťanský) Bůh podle Vás tedy existuje jen v lidské představě.

    Souhlasíte s touto formulací?

  13. Je mi líto, pane Nusharte, ale ani na takto jednoznačně položenou otázku není možno dát jednoznačnou odpověď.

    Jakákoli představa nějakého personálního boha je samozřejmě jenom produktem lidské fantazie, lidské představivosti. V tomto ohledu tedy odpověď na Vaši otázku zní: ano.

    Jenže: zároveň stejně tak platí, že – nejen křesťanský Bůh, ale vůbec jakýkoli projev spirituality (a tedy i víry) odráží nějaké zcela objektivně jsoucí skutečnosti.

    A to sice dokonce (přinejmenším) dvojího druhu:

    – za prvé odráží samotnou skutečnost lidské existence, lidské přítomnosti na tomto světě; to je ten „vývoj světového vědomí“, o kterém jsem mluvil

    – a za druhé tyto spirituální představy (více či méně nevědomě) reflektují, zrcadlí tušené základní struktury samotného Bytí. Které samozřejmě také existují objektivně. V daném smyslu se tedy nejedná o (pouhou) představu. Respektive představa je to jenom svou formou, ale nikoli svým obsahem; ten je reálný.

    Takže v dané souvislosti odpověď zní: ne.

  14. Takže, pane Poláčku, „představy zrcadlí tušené objektivní struktury, takže se o představy nejedná (označujeme tak jen tu formu), neboť jejich obsah je reálný“?

  15. V této souvislosti připomínám, že „logika je [ale jen podle některých] vlastností jazyka“.

  16. Obsah a forma: tady jde o to, pane Nusharte, co budeme označovat za „obsah“. To samé může být jednom ohledu formou, a v jiném ohledu obsahem.

    Dám příklad: když aztéčtí kněží prováděli své krvavé rituály, byli pevně přesvědčeni že tak musí činit pro to, aby vyrovnali energetický výdaj bohů udržujících v chodu svět. Jinak řečeno: kdyby jim (bohům) tato energie v podobě těchto rituálů nebyla vrácena, zastavil a zhroutil by se celý svět.

    Bezprostředně byly tyto jejich představy samozřejmě (falešným) o b s a h e m jejich víry, jejich rituálů.

    Pokud ale tedy vyjdeme z toho, že – ve vztahu těchto představ a samotného bytí – se jedná o vztah mezi formou a obsahem, pak se situace zásadně mění: je to samotné bytí a jeho základní struktury, které jsou vlastním obsahem; zatímco jsou to tyto zcela specifické náboženské a rituální představy, které jsou pouze formou, ve kterých se onen obsah ukazuje, zrcadlí.

    Tím pravdivým jádrem (obsahem) těchto aztéckých rituálů bylo základní (metafyzické) tušení či povědomí o zásadní symetrii energetických procesů. (Tedy o tom, co znovu objevila až moderní fyzika a kosmologie.) Je zde vlastně anticipována druhá věta termodynamiky: tam kde se do uzavřeného koloběhu energie nedodává stále nový impuls, tam nevyhnutelně dojde k entropii.

    Takže tolik ke vztahu formy a obsahu v religiózních obrazech a představách.

  17. CO JE LOGIKA?

    To je opravdu po čertech složitá otázka, pane Nusharte.

    Samozřejmě že můžeme věc nazírat tak, že logika jenom kopíruje logos, v původním smyslu „rozumné řeči“. Kdy tedy za „pravdivé“ platí to, co můžeme vyslovit, aniž by tím vznikl zcela evidentní interní rozpor; rozpor ve dvou částech té samé věty.

    Ovšem: my se na věc můžeme podívat také zcela opačně. Totiž že člověk svou řečí, svými výroky nakonec jenom odráží objektivně jsoucí obsahy. Primárním zdrojem zde pak není lidská řeč (tedy sám o sobě subjektivní moment) – nýbrž samotné objektivně jsoucí bytí.

    Faktem je, že – alespoň podle mého přesvědčení – už u Řeků (a především u Platóna) došlo k fatálnímu smísení obou těchto o sobě různých sfér. Řekové ještě nerozlišovali mezi logem ve smyslu mluvené (rozumné) řeči a mezi objektivně jsoucím světem. Co bylo logicky bezrozporně vyřčené, to pro ně bylo bez dalšího samotnou objektivní realitou. Ty zmíněné fatální důsledky byly v tom, že se pak už leckdy nezkoumala samotná objektivní realita, nýbrž se jenom žonglovalo s pojmy. „Co je rozumné, je skutečné“ – tento pověstný výrok Hegelův stojí plně v této tradici antického myšlení.

  18. „Dám příklad: když aztéčtí kněží prováděli své krvavé rituály, byli pevně přesvědčeni že tak musí činit proto, aby vyrovnali energetický výdaj bohů udržujících v chodu svět. Jinak řečeno: kdyby jim (bohům) tato energie v podobě těchto rituálů nebyla vrácena, zastavil a zhroutil by se celý svět.“

    —————————

    Dnes je to, pane Poláčku, vlastně úplně podobné:

    Dnešní „kněží“ jsou také pevně přesvědčeni, že je nutno provádět jisté „rituály“, aby se tím vyrovnal energetický výdaj planety a tím aby se udržel v chodu svět. Jinak řečeno: kdyby vesmíru (tedy „bohům“) nebyla tato energie planetou vrácena, zastavil a zhroutil by se celý svět.

    Aby tedy bohům – vesmíru mohla být tato energie vrácena, je prý nutno konat jisté „rituály“.

    Není ovšem zcela vyloučeno, že jednou se té naší naivitě budou lidé smát.

  19. Josefu Poláčkovi: Jazyk je i matematika. Jestliže zjistíte, že našemu pozorování dostupný vesmír je uspořádán podle několika málo fyzikálních zákonů vyjádřitelných matematicky a že v něm platí několik málo číselných konstant, které spolu logicky souvisejí, nutně zjistíte, že logika funguje i v objektivně jsoucím světě a že ti Řekové- sice spekulací a intuicí – vlastně došli ke správnému závěru.

  20. Záleží na tom, pane Nusharte, koho máte konkrétně na mysli těmi „kněžími dneška“.

    Ale především: opravdu v současném světě nevidím nikoho (snad s výjimkou přívrženců novopohanstsví), kdo by prováděl rituály proto, aby byla „vrácena energie vesmíru“.

    Rituály se konají především proto, aby udržovaly, a zároveň znovu nově reprodukovaly určité zažité normy a formy chování. A aby přitom zároveň do našeho všedního dne vnesly prvek jakéhosi vyššího smyslu.

    Mimochodem: zrovna teď česká televize začíná vysílat nějakou dokumentaci o rituálech, zapomněl jsem ovšem na kterém programu, myslím že to je druhý program. Mohl by to být docela zajímavý pořad, který by mohl být dost hlubokou sondou do našeho vlastního nitra.

  21. No ano, pane Kalousi, to je přesně ten závěr ke kterému jsem směřoval: že je to objektivní realita (respektive objektivní bytí) samotná, která si dává respektive vytváří svou vlastní logiku.

    Jenže: celá věc je zase složitější.

    Za prvé, jestliže říkáte že „jazyk je i matematika“, pak na straně druhé nelze přehlížet, že jazyk není p o u z e matematika. Totiž pokud mluvíme o jazyku živém, jako nositeli významů, a ne pouze o jeho víceméně formálně syntaktické stránce.

    A stejně tak ten poukaz na fyzikální zákony a konstanty nám nakonec také příliš mnoho neřeší.

    Za prvé – ačkoli laik na poli fyziky – bych si dovolil vznést zásadní pochybnosti o tom, zda na postižení jsoucí skutečnosti (a to dokonce i v její pouze fyzikální stránce) postačí několik málo matematických formulek a algoritmů. Možná to stačí pro popsání vesmírných procesů poté, kdy vesmír už vznikl a ustálil své formy; ale pro popis a výklad oněch procesů které probíhaly právě b ě h e m procesu jeho vzniku – tak na to nejenže zdaleka nestačí nějaké „jednoduché“ rovnice a konstanty, ale na to nestačí dokonce ani ty nejsložitější matematicko-fyzikální modely, které má současná věda vůbec k dispozici!

    Je tomu několik let zpátky, kdy jeden vědátor vyslovil tvrzení, že nejen pro popis fyzikálního světa, ale dokonce i pro popis veškeré evoluce, veškerého života postačí jenom několik málo základních algoritmů, které se vejdou na dvě příkazní řádky počítačového programu! Toto jeho sebevědomé prohlášení tehdy vzbudilo velký rozruch ve vědeckém světě; ale od té doby o něm – pokud vím – nebylo už příliš mnoho slyšet.

    Tady je totiž zase zcela zásadní rozdíl mezi „něco namodelovat“ a „něco vysvětlit“. Samozřejmě že když on si do počítače zadá ten svůj algoritmus, tak se mu to tam všechno začne krásně rozrůstat a množit. A on pak může velice snadno propadnout velikášskému pocitu demiurga, který právě stvořil svět.

    Jenže – reálný život je vždy o mnoho složitější, nežli takové simplifikované modely. Vraťme se například k té lingvistice: kdyby tu všechno běželo podle nějakého jednoduchého schématu, pak by všechny jazyky tohoto světa musely mít víceméně stejnou syntax. A přece je skutečností, že se jednotlivé jazykové skupiny v tomto ohledu od sebe mohou i velice dramaticky lišit.

  22. Energie, která je naší planetou vrácena zpět vesmíru, je, pane Poláčku, energie, která je vyzářena zpět do vesmíru a není zachycena skleníkovými plyny. Smyslem našich rituálů je omezit množství CO2 v atmosféře a navrátit tím vesmíru jeho energii. To udržuje v chodu celý náš svět a zabraňuje to jeho zhroucení. Mezi námi a Aztéky tedy není až tak velký rozdíl.

  23. Jak jsem slíbil, vracím se k neurovědě a k tomu, co může říci ke zdejším tématům.

    Nedávno se zde probíraly tři druhy morálky – antická, deontologická a utilitární. Podstatu těch dvou posledně řečených „moderních“ vyjadřují morální dilemata typu Sofiiny volby, která na první pohled nemají dobrá řešení. Z neurovědců se tím zabývali a v odborných i populárně vědeckých časopisech (jako např. Science) své výsledky publikovali na přelomu století např. Joshua Green, Jonathan Haidt, Rebecca Saxe, u nás zřejmě nejvíce neúnavný popularizátor (nejen) neurověd František Koukolík, v jehož knize Proč se Dostojevskij mýlil? (vydal Galén 2007, ISBN 978-80-7262-482-9) je podán i pro laika celkem stravitelný souhrn problematiky. Ten se vám tu teď pokusím přeříkat. Jenom k tomu dodám, že popsané experimenty a měření byly od té doby mnohokrát zopakovány a jejich výsledky potvrzeny. A kdo nemá rád papírové knížky, může nakouknout třeba sem: www(dot)osel(dot)cz(slash)5437-kde-sidli-moralka(dot)html. (Znaky v internetové adrese jsem nahradil, aby nedošlo ke schvalování postu; dot je tečka, slash lomítko.)

    Dilema zvané Drezína – anglicky Trolley dillema (drezína je v tomto případě malý traťový vozík bez vlastního pohonu používaný při pracích na železnici). Na kolejích pracuje pět dělníků, kteří nevidí, že se k nim řítí neovladatelný traťový vozík s nákladem pražců, který od kus výš ujel jiné partě. Mezi vozíkem a tou partou je výhybka směřující na kusou kolej (na dráze se neřekne jinak než „šturc“), na které pracuje jeden dělník. Stojíte u té výhybky a máte dvě možnosti: Bud neudělat nic a ohrozit tak životy pěti lidi, nebo tu výhybku přehodit, vozík poslat do šturcu a tak zranit nebo zabít toho nešťastníka, který tam pracuje sám. Co uděláte?

    Dalším dilematem z této kategorie je Můstek – anglicky Footbridge dillema. Nad tou výhybkou a místem, kde se pracuje, je zářez a přes něj vede můstek. Jste první, kdo ujetou drezínu vidí. S vámi stojí na můstku ještě jeden nic netušící člověk. Jediný způsob, jak se pokusit ty dělníky na koleji zachránit, je shodit toho nic netušícího člověka z můstku dolů do cesty tomu vozíku. Co uděláte?

    Předběžná úvaha byla tato: Dilema Drezína je neosobní a jeho řešení bude více záviset na poznávacích procesech než na procesech sociálně-emočních, zatímco u dilematu Můstek je tomu právě naopak. Bylo mnohokrát pozorováno, že sociální život vedou i primáti, u nichž se přitom neprojevuje nic, co by se dalo nazvat morálkou, tj. procesem, který do sociálně-emočního rozhodování vnáší rozum. Člověk tedy disponuje zděděnou schopností rozhodování sociálně emotivního a kromě toho schopností abstraktního uvažování a rozhodování. Jestliže je tomu tak, mělo by se to projevit i na způsobech a rychlosti řešení obou dilemat a především na tom, která mozková centra se při nich budou zapojovat do činnosti a nejvíce namáhat.

    Byly tedy provedeny příslušné experimenty, a to s pomocí metody funkční magnetické rezonance. Většina účastníků se při řešení dilematu Drezína rozhodla výhybku přehodit, zatímco nic netušícího člověka by na koleje neshodili. Předpoklad vědců o zapojení jednotlivých mozkových center byl opakovaně dokázán: Při řešení osobního dilematu Můstek se nejvíce namáhala mozková centra řešící sociálně emoční problémy, zatímco při řešení neosobního dilematu Drezína centra řešící poznávací a rozhodovací problémy.

    Řešení osobních dilemat typu Můstek se považují za správná nebo nesprávná. Jestliže účastníci popsaných pokusů považovali za správné porušení morálních pravidel v osobním dilematu, dospět k tomuto rozhodnutí jim trvalo až čtyřikrát déle, než když považovali rozhodnutí za nesprávné. Ergo: Prodloužená reakční doba je ta doba, kterou rozumové, čistě lidské rozhodnutí vyžaduje k „přebití“ bleskové, intuitivní reakce při odpovědi emočně sociální, zděděné po našich opičích předcích.

    Už je to dlouhé, budu pokračovat v dalším postu.

  24. Pokračování mého minulého postu (17. 05. 2020 15:08).

    Další úrovní těchto experimentů bylo dilema Plačící dítě. (Pokud někdo považujete dilemata Drezína a Můstek za akademicky poněkud vykonstruovaná, tak si můžete být jisti, že dále popsané dilema Plačící dítě řešilo v dějinách mnoho matek a nepochybně k takovým situacím v různých koutech světa dochází i dnes.)

    Jste matka s dítětem na klíně a skrýváte se spolu s lidmi ze své vesnice ve sklepě domu, k němuž se blíží nepřátelští vojáci. Víte, že každého, koho najdou, zabijí. Dítě nabírá na pláč. Co uděláte? Zabijete ho, abyste zachránila sebe i zbytek vesnice, nebo neuděláte nic a zahynete všichni?

    Někteří lidé se domnívají, že zabít plačící dítě je správné, protože se tím zachrání větší počet lidí. Jiní se domnívají, že to je nesprávné, protože nikdo nemá právo obětovat dítě za životy většího počtu lidí. V tomto rozporu je vyjádřen rozpor mezi utilitaristickou etikou podle Benthama a Milla (zabít – neosobní rozumové řešení) a Kantovou etikou deontologickou (nezabít – osobní emočně-sociální řešení). A skutečně, opět bylo experimentálně potvrzeno, že při rozhodování se zapojují do činnosti příslušná mozková centra, jak bylo popsáno při řešení dilemat Drezína a Můstek.

    Zatím na úrovni hypotézy, kterou bude ještě nutno potvrdit, z toho lze vyvodit následující předběžný závěr:

    Je pravděpodobné, že spor mezi deontologickou Kantovou etikou a etikou utilitaristickou podle Benthama a Milla je spor dvou funkčních úrovní architektury lidského mozku. První úroveň, zděděná po našich vývojových předcích, říká automaticky, bez přemýšlení a velmi rychle, co je a co není správné. Ta druhá, zapojující do hry přemýšlení a rozum, je dědictvím kulturního a civilizačního vývoje lidstva.

    Koukolík k tomu připojil následující komentář, který si dovolím ocitovat doslova (str. 116 knihy citované v minulém postu):

    „Potvrdí-li se tyto závěry, budou vůči Immanuelu Kantovi ironické. Jeho etika v tomto případě není výtvorem autonomního rozumu opírajícího se o kategorický imperativ. Etický autonomní rozum by v tomto případě byl vývojovým dědictvím přesně a bez jakékoli úvahy říkající: Za žádných okolností nesmíš zabít vlastní mládě.

    Mozek našich vývojových předků pravděpodobně neměl výpočetní kapacitu, která by zvládla tak kruté, nicméně tak účinné utilitaristické řešení problému přežití celé skupiny.“

  25. Případ můstek – vůbec to není jediný způsob, jak zachránit pět lidí. Ještě tam taky můžete skočit sám, místo abyste shodil vedle sebe stojícího člověka před vozík. Chápu, že to udělá málokdo, i když lidé někdy nasazují životy pro druhé. Většinou ale věří nebo doufají, že to i sami přežijí. Zatímco tohle by byla čistá sebevražda.
    Shodit člověka by byla rozhodně vražda. Za smrt pěti lidí nemůžete být v tomto případě ani z právního hlediska odpovědný, pokud za ni nejste odpovědný jiným způsobem. Odpovědný by byl ten, kdo pustil vozík (špatně zorganizoval práci atd.) To by se muselo vyšetřit. Pokud za tohle nemohl nikdo, pak je možné se na to dívat asi jako na smrt následkem neštěstí, živelní pohromy atd. Takové věci se dějí, ať chceme nebo nechceme.
    S tou výhybkou je to horší, ale já osobně bych nic nepřehazovala, pokud bych tedy nebyla výhybkářem. Pokud bych byla, v tom případě bych za to asi právní odpovědnost nesla.
    Zabít dítě by byl vrchol nelidskosti. Vždyť jistota záchrany vesnice by to tak jako tak nebyla. Už zítra by mohl přijít jiný nepřítel a všecky je vystřílet. Nebo by se jim mohlo stát něco jiného (spadnout na ně bomba a pod.). Teoreticky vzato, nikdo z nás nemá úplnou jistotu, že se dožije druhého dne. Z tohoto hlediska na to musíme nahlížet.
    Zabití nevinného člověka prostě nelze ospravedlnit ničím. Zatímco, když nezabráníte smrti několika lidí, vždycky si můžete říct: Nemohl jsem pro jejich záchranu nic udělat. Pokud jste tomu opravdu nemohl zabránit nějakým jiným způsobem než obětováním člověka).
    Neexistuje žádná omluva pro obětování byť jediného člověka za druhé. Ale sebeobětování možné je, pokud je ho někdo schopen.

  26. Evě Hájkové: Zatím Vás nebudu komentovat, jenom podotknu, že o řešení dilematu plačícího dítěte svědčilo mnoho veteránů vietnamské války. Ty matky to dítě většinou zabily; a když ne, udělal to někdo jiný.

    Ale na Východě mají k podobným řešením skon jaksi z podstaty. Jeden známý zen-buddhistický paradox se ptá: Co je lepší, vařit v kotli sele a myslet si, že vaříte dítě nebo vařit dítě a myslet si, že vaříte sele? Má to vést k poznání, že důležitý není úmysl ani důvod, ale výsledek.

  27. Naopak. Důležitý je úmysl. Pokud si někdo myslí, že vaří sele a vaří ve skutečnosti nemluvně, znamenalo by to nejspíš (pokud sám není nepříčetný), že nemluvně mu někdo záměrně podstrčil. Člověk, jehož záměrem je vařit nemluvňata – ať už se o to pokouší sám, nebo je k vaření podstrkuje někomu jinému – to je přece něco hrozného, ne? Takoví lidé by vůbec neměli být.

  28. 😀
    Vy jste ideální občan pro politiky typu bývalého ruského premiéra Černomyrdina (z doby vlády presidenta Jelcina), který svého času prohlásil: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako obvykle.“

  29. Proč vlastně psát hned o takových drastických a (téměř) nereálných dilematech. Třeba v šachu, či tenisu se hráči rozhodují každou chvilku. Asi jsme většinou slyšeli o kohosi „procentuálním tenisu“ i o „tajemství“ šachisty „Bobbyho“ Fischera, spočívajícím v převaze standardních dobrých tahů, nikoli v riskování. A taková je i morálka.

    Vzpomínám si na případ, kdy se sovětský pilot v domnění, že letadlo je ztraceno, nad Polskem katapultoval, ale stroj manévr „vybral“ a pokračoval nízkým letem na západ. Při jeho cestě jej nad Spolkovou republikou sledovala letadla Bundeswehru, ale nesestřelila jej, neboť prý letěl stále nad obydlenými oblastmi. Už to vypadalo, že letadlo skončí až v moři, když se pro nedostatek paliva zřítilo v Nizozemí a zabilo tuším dva lidi. Takhle vypadá řešení dilematu typu „Drezína“ v reálu.

    Dilema „Můstek“ by mělo ještě jedno nezmíněné řešení. Nahoře v pravou chvíli přítomný a se situací obeznámený člověk by mohl pod kola vozíku skočit sám (navíc koordinovaněji). Právě takové rozhodnutí by ovšem bylo postaveno na nejreálnějším vyhodnocením šance, že drezínu lze takto opravdu zastavit, a obsahovalo by navrch i jakousi bilanci hodnoty vlastního života (a vin). Obdobné řešení dilemat „typu Kolbe“ je velmi vzácné, ale nehrozí tam aspoň stíhání pro zabití, nýbrž je cestou k nesmrtelnosti sui generis.

    V jisté filmové indiánce jsem viděl kdysi „dilema plačícího dítěte“. Indiánské ženy s dětmi „zkameněly“ co nové stalagmity v prostorné jeskyni (asi dalmatská Manita Peč), takže procházející renegáti početnou skupinu neodhalili, tedy dokud právě nezaplakalo zavčas neudušené dítě. Ve filmu dopadlo vše dobře. Také ve skutečnosti se však již nejednou stalo, že se (zdánlivě) beznadějná situace obrátila a velitel komanda třeba zavelel: „Jedeme!“

    Kromě jistých, nikoli častých případů v praktické medicíně bylo nejčastější rozhodování dilematu „Drezína“ ve válce a byli před ně stavěni např. velitelé. Nevyhnuli se mnoha zbytečným masakrům, přece je však pravda, že pak jednou, slovy W. Churchilla, „snad ještě nikdy tak mnozí neděkovali za své životy tak nemnohým“. (Pročež možná jistá trvající benevolence vůči tvrdým a rozhodným velitelům.)

    Lidská morálka, dlouhodobě obhájená, požehnaná, tradovatelná, dostatečně jasná a závazná bude asi vždy tak trochu „strategickou“, a ne zcela „taktickou“ odpovědí na logiku někdy stále i vůči lidem nemilosrdné „decimace“ v podání přírodního výběru.

  30. A proč bych vlastně někomu měla věřit, že to myslel dobře? Jenom proto, že to říká?

  31. U těch voleb jsou samozřejmě důležité dva faktory. Jedna věc je volební program a druhá věc je, zda budu věřit v možnost jeho realizace, respektive jeho realizace právě těmi politiky, kteří si ho dávají za cíl.

  32. Evě Hájkové: „A proč bych vlastně někomu měla věřit, že to myslel dobře?“

    Vždyť jste to byla Vy, kdo tu napsal, že úmysl je důležitější než výsledek. Takže teď jste v rozporu sama se sebou. A vůbec – proč by to vlastně měl někdo věřit Vám? Jenže jestli nikdo nebude nikomu nic věřit, bude to příznak konečného stupně kolapsu civilizace – kolapsu kulturního. Homo homini lupus. Viz tento můj starší článek z r. 2009: https://legacy.blisty.cz/art/44974.html

    Ale takhle vedená diskuse se nikam nedostane. Já jsem sem ta dilemata nedal proto, abychom se přeli o správnost jejich řešení, ale abych poukázal na to, kde se berou. A že obvyklým způsobem vedené diskuse o etice jsou většinou úplně vedle, protože skoro každý diskutující ignoruje její evoluci a skoro nikdo nebere v úvahu spor těch dvou různě starých a různým účelům sloužících subsystémů, které máme všichni v hlavách. Myslím, že už jsem to někde v jiné diskusi napsal: Velký Konstruktér nás sice obdařil rozumem, ale zapomněl ho přifázovat k emocionálnímu dědictví po lidoopech. A dokud se tyto dva subsystémy nepodaří dostat do souladu, spory o to, která etika je „lepší“, nebudou mít řešení.

  33. Ivo Horákovi: Totéž, co Evě Hájkové. To, že z hlediska praktického řešení jsou ta „železniční“ dilemata přitažená za vlasy, je jasné nejenom Vám. Ale tím spíš ukázala výzkumníkům, které oblasti mozku se při jejich řešení namáhají, a o to jim šlo.

  34. Já to myslím takhle. Každý musí být před světem odpovědný za to, co udělal, i když nechtěl. Soudci samozřejmě přihlížejí k úmyslu. Jiná sazba je za neúmyslně zabití a jiná za úkladnou vraždu. I když výsledek je stejný.
    Soudci také nevěří automaticky, od toho se všechno prověřuje při vyšetřování.
    Mně samozřejmě věřit nemusíte. Já také nevěřím každému všechno.

  35. J. Kalousovi.
    A když už věříte v nějakého Velkého Konstruktéra, proč zároveň nevěříte, že to uvede do souladu?

  36. Evě Hájkové: Jak už jsem také napsal dřív, tak k tomu „přifázování“ pochopitelně dojde (tedy jestli lidstvo mezitím vlastní zásluhou nevyhyne) a bude to trvat po dobu obvyklou pro evoluční procesy. Odhad potřebné doby (nikoli můj) je asi 30 000 let. Navíc přesně nevíme, od kdy se začala počítat, takže není ani známo, kolik času ten proces ještě spotřebuje.

  37. Proč tak věříte svému nebo něčímu odhadu? Proč raději nevěříte, že každý člověk-jedinec může rozvinout své nejlepší schopnosti a možnosti, a třeba i mírnit své zkratkovité reakce, když bude spolupracovat s Původcem života, který to s námi myslí dobře?

  38. Panu Kalousovi

    Z Vašeho diskusního příspěvku (17. května 2020, 19:09) v této diskusi usuzuji, že jste zde spíše zastáncem morálky utilitarismu (kterou považujete za „rozumné řešení“), nežli té morálky deontologické (tedy té Kantovy). Zároveň jste i zastáncem levicového liberalismu). Utilitarismus ovšem samozřejmě vede ke kolektivismu („co nejvíce dobra pro co největší počet lidí“), zatímco kategorická morálka přirozeně vede k individualismu, liberalismu a posléze tedy i k ochraně práv menšin (definuje co je „správné“, nikoli co je „dobré pro nejvíce lidí“). Možná jste tedy sám se sebou v rozumovém rozporu.

    Jestliže totiž odvrhneme moralistické zákonodárství a definování mravních hodnot společnosti (jako celku), nelze pak to utilitaristické pojetí morálky brát za základ k ochraně individuálních práv nebo k ochraně práv menšin.

    Jak se z tohoto rozporu dostanete „rozumem“, pane Kalousi?

  39. Jiřímu Nushartovi: Jako obvykle jste se dopustil hned několika argumentačních faulů.

    1. To, že zde reprodukuji něčí názory, ještě nemusí znamenat, že se s nimi ztotožňuji.
    2. To, co popisuje Koukolík, ovšem nejsou jeho názory nebo postoje, ale tvrdá a kdykoli reprodukovatelná fakta. Ta se dají vyvrátit jedině stejným, tj. vědeckým způsobem; jestli jim někdo věří nebo zda se s nimi ztotožňuje, to vůbec není pro jejich platnost rozhodující.
    3. Nevím, na základě čeho jste usoudil, že jsem zastáncem levicového liberalismu.
    4. Neurovědci přece netvrdí, že utilitaristická řešení jsou rozumná pro celou společnost. Jak jsem napsal a mohl jste si přečíst, oni „pouze“ dokázali, že při utilitaristickém řešení popsaných dilemat se zapojují do hry mozková centra jednotlivce, kde – jak bylo vcelku bezesporně dokázáno už dříve a i jinak – sídlí jeho rozumové funkce.
    5. „Rozum“ společnosti není prostým součtem „rozumů“ jednotlivců.
    6. Napsal jste: „Utilitarismus ovšem samozřejmě vede ke kolektivismu („co nejvíce dobra pro co největší počet lidí“), zatímco kategorická morálka přirozeně vede k individualismu, liberalismu a posléze tedy i k ochraně práv menšin (definuje co je „správné“, nikoli co je „dobré pro nejvíce lidí“). Jestliže totiž odvrhneme moralistické zákonodárství a definování mravních hodnot společnosti (jako celku), nelze pak to utilitaristické pojetí morálky brát za základ k ochraně individuálních práv nebo k ochraně práv menšin.“

    Tohle je přece zcela umělý rozpor. Přinejmenším v tom smyslu, že praxe ukazuje, nakolik je z hlediska fungování společnosti jako celku nefunkční vykašlat se na ochranu jakkoli definovaných menšin nebo přehlížet majetkové, třídní i jiné protiklady vedoucí k nesouměřitelnému postavení jednotlivých částí společnosti. (Tady v Evropě to možná není tak vidět, ale zkuste vyrazit třeba do Indie…) Správné je nepochybně to, co je dobré pro co nejvíce lidí, protože pak společnost jako celek funguje nejlépe a zároveň na úkor co nejmenšího počtu lidí. I nejzarytější kantovec jistě na základě vlastní životní praxe uzná, že bez fungující společnosti není jedinec ničím. A navíc: Zkuste si aspoň hypoteticky představit „rozum“ společnosti a „emoce“ nebo „intuici“ společnosti. Když už tedy pominu, že společnost se skládá ze skupin (vrstev, tříd…), jejichž kolektivní „rozum“ a/nebo „intuice“ mohou být zcela protikladné, tak domyšleno do konce, ponechat volný průchod emocím společnosti vede spolehlivě ke stádnímu nebo davovému chování, které lze jistě těžko pokládat za rozumné z hlediska jejího fungování.

    A sugestivní otázky typu „jak se z toho dostanu rozumem“ jsou jako vždy od Vás leda tak provokace. Když si člověk uvědomí existenci dvou rozhodovacích center v mozku, způsoby jejich fungování a podmínky/potřeby, které vedly k jejich vytvoření, jistě si lépe poradí i s tím, kdy dát kterému přednost, aby ho ten rozpor občas nedostával do neřešitelných situací. Legitimní by jistě byl požadavek, aby se to na „stravitelné“ úrovni učilo na všech stupních škol (od výchovy v rodinách se to z pochopitelných důvodů dá očekávat jen těžko), včetně nějakého základního praktického výcviku. A součástí toho výcviku by mělo být, kdy dát bleskovým reakcím toho staršího centra volný průchod a kdy se je naopak snažit regulovat. Některé profese se to učí, ale ve všeobecné výchově a všeobecném vzdělání to chybí.

    Ale beru to tak, že k folklóru každé internetové diskuse patří i přítomnost nejméně jednoho trolla; jenom by se to nemělo přehánět s jeho krmením…

  40. „Jako obvykle jste se dopustil hned několika argumentačních faulů.“

    Generalizace je argumentační faul.

  41. Pane Kalousi, chtěl jsem s Vámi rozumně (a pokud možno bez emocí diskutovat). Vy však nejste schopen odpustit si ty své obvyklé invektivy, takže rozumná diskuse (= diskuse, ve které mají diskutující různé a ne vždy vzájemně vyhovující názory, ale přesto na sebe reagují bez urážek) je tím znemožněna.

  42. Nedávno jsem četla tento text, který zpochybňuje naši možnost předvídat či přímo programovat svou budoucnost. A možná souvisí i s tématem článku Proč jsme stále unavení:
    „Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku, všechno naše znovuprožívání minulých událostí, jichž litujeme a považujeme je za nezdar (měl jsem udělat to, měl jsem říct ono…) je jen honbou za větrnými mlýny – obrátit tok času nelze. Jediným možným úkonem svobody ve vztahu k minulosti je přijmout ji takovou, jaká je, a s důvěrou ji odevzdat Bohu.
    Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali. Svůj život skutečně nemůžeme naprogramovat, lze ho jen okamžik po okamžiku přijímat.
    Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
    Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává…Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost – jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí.“
    (Jacques Philippe: Vnitřní svoboda)

  43. Takovéto „vracení energií do vesmíru“ ovšem nejsou rituály, pane Nusharte, nýbrž technická řešení. Která sice případně mohou být označována za pseudořešení (protože neodstraňují příčinu, nýbrž jenom důsledek); ale rituál jako takový je opravdu něco zcela jiného.

  44. Vzhledem k tomu že pan Kalous požádal o přeložení jeho dvou komentářů k deontologické a utilitární etice pod můj nový text týkající se právě toho tématu, budu na tyto jeho vstupy reagovat až tam. Tady tedy jenom spíše technická poznámka: ten případ se zastavením vlaku shozením nějakého člověka se týká jenom toho případu, kdy by dotyčný jedinec (oběť) měl dostatečně masivní tělo, aby se o něj ten vlak zastavil. Takže tím odpadá alternativa, skočit (a obětovat se) sám.

  45. Pokud bude člověk sám dostatečně obézní, tak ta alternativa obětovat se sám (jakožto tlouštík) samozřejmě vůbec neodpadá.

    Odpadá naopak ta alternativa druhá: Chtěl bych totiž vidět nějaké „tintítko“ jak shazuje tlouštíka na koleje:

    Pohybový stav tlouštíka („hybnost tělesa“) totiž podle Newtona závisí na jeho hmotnosti a rychlosti (je jejich součinem). Síla potřebná k uvedení tlouštíka do pohybu by tedy mohla vypadat nějak takto:
    F = mv/t.

    Je tam pochopitelně ve jmenovateli ještě ten čas „t“, respektive ∆t, což je právě ta doba, po kterou do tlouštíka tlačíme, abychom ho uvedli do pohybu – tedy do pádu na koleje. Čím větší hmotnost tlouštík má (a musí mít hmotnost právě takovou, aby jeho tělo bylo schopno zastavit pohybující se drezínu), tím je (při naší konstantní síle, kterou jsme jakožto tintítko schopni vyvinout) ta doba k jeho uvedení do pohybu delší. Jenže drezína se řítí poměrně rychle a času není vůbec nazbyt, takže budeme patrně muset požádat o pomoc nějaké kolemjdoucí. Když pak zatlačíme do tlouštíka všichni společně, čas potřebný k jeho uvedení do pohybu se zkrátí a životy těch ohrožených dělníků na kolejích budou solidárně a společnými silami zachráněny.

  46. Pane Poláčku, místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip nedávno pro ruský armádní deník Krasnaja zvezda uvedl, že v české společnosti zase sílí „fašistické tendence“. Trochu to vypadá, jako by nás Rusové zase jednou chtěli osvobodit od fašismu. Osvoboditelé od fašismu dnes ale stojí ve frontách ze všech stran, aby každého, kdo o to NEpožádá, mohli osvobodit od toho hnusného fašismu. Osvobodit se dá různě, ale důležitou roli pořád hraje třeba i ta kulturní hegemonie, jednou hegemonie nacionální, jindy německá, ruská, pak zase globální hegemonie volitelného výběru jednotné pestrosti … a tak pořád dokola. Vždycky je ale kolem toho spousta řečí o úloze člověka, na kterou obyčejný člověk nestačí, a proto je třeba vytvořit člověka nového. Upřímně řečeno: převýchova se nikdy moc neosvědčila (ani vynález doktorky Maddaleny Marini z neurovědeckého pracovistě Italského státního institutu technologií na tom asi nic moc nezmění), takže je lepší začít z gruntu a těch, co už opravit a předělat nejdou, se prostě nějak zbavit – samozřejmě humánně, ale s tím už také nějaké zkušenosti jsou a to je právě úloha pro ty mravně a rozumově vyspělejší a lepší lidi, jako jsme třeba my – kteří o věcech racionálně přemýšlíme a víme, že zachraňovat životy není jen tak, protože třeba prostě není úplně jisté, jestli to tlouštíkovo tělo tu drezínu zastaví. Té záchraně (jak jsem naznačil ve svém minulém příspěvku) tedy musí předcházet řádná teoretická příprava. Když nám výpočty naznačují, že obětování tlouštíka pro blaho celku nebude úplně bezproblémové, nebojme se jít cestou solidarity a požádat slušné lidi pomoc. Ty zachráněné životy za to přece stojí!

  47. Do těch situací typu „drezína“, které nemají „správné řešení“, nás staví náš „božský rozum“. On nás vyzdvihuje z pozice člověka, který skromně miluje svého bližního, na trůn (posléze už bezcitného) „řešitele všech situací“. Je těžké přiznat si, že touto mocí prostě jako lidé nedisponujeme. Rozum to neuzná. Je těžké přiznat si, že by nás rozum mohl manipulovat k chybnému vidění sebe sama; z trůnu „řešitele každé situace a koneckonců tedy i světa“ nás náš rozum nikdy sám od sebe nesesadí. Budeme tedy raději vynášet rozum do nebes, než abychom si uvědomili, že prostě nemáme moc nad tím, koho „řítící se drezína naší civilizace“ usmrtí a koho nechá naživu. Naším úkolem není „najít řešení“, ale „projevit se ve vztahu k tlouštíkovi“ (k tomu tlouštíkovi, co právě stojí nad tratí, ne ke všem tlouštíkům světa).

  48. … Každé ráno totiž toho tlouštíka potkávám u McDonalda. Vlastně ho znám a stojí mi za to, abych jeho shození pod kola drezíny naší civilizace těm okolostojícím humanistům rozmluvil. Nevím, jestli to Barša se Slačálkem (v Salonu) pochopí, oni budou možná chtít zachránit ty černé dělníky v dálce na kolejích (za které se modlím, aby si z uší sundali ta sluchátka a podívali se nahoru na koleje). Možná mi budou ještě taky vyčítat, že drezína není vynálem černých dělníků na kolejích, ale vynálezem naším. Pro ně je totiž každý člověk prostě stejně hodnotný exemplář, bez ohledu na to, jestli je černý nebo bílý, jestli vynalezl či nevynalezl drezínu a jestli ho potkávají u McDonalda jak se cpe hamburgerem. Tlouštík nebo hubeňour – to prostě v tuhle chvíli nehraje žádnou roli, všichni jsme si rovni…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.