Proč jsou lidé unavení?

Eva Hájková

Fabrika – odcizení

Slavoj Žižek se v minulosti občas prezentoval jako bojovník proti politické korektnosti, která prý lidi nutí potlačovat vlastní myšlenky. V článku Proč jsmeneustále unavení (https://a2larm.cz/2020/04/slavoj-zizek-proc-jsme-neustale-unaveni/ ) kritizuje současný systém za to, že na lidi vytváří nový typ skrytého nátlaku. Všímá si přitom knihy Vyhořelá společnost, popisující patologické znaky současné epochy, jejímž autorem je Korejec Byung-Chul Han. Žijeme prý v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Zatímco dřív musel zaměstnanec prostě jenom poslouchat šéfa, aniž sám měl odpovědnost, dnes je na něj přenášena odpovědnost, přestože není subjektem své práce. Člověk se stává jakýmsi projektem sebe sama. Je tlačen k tomu být úspěšný. Aby byl úspěšný, musí na sobě takzvaně pracovat, musí se rozvíjet po pracovní stránce. Musí být kreativní. Tato kreativita je zároveň představována jako jeho svoboda (protože prý sám ze sebe něco tvoří). Ve skutečnosti to svoboda není. Lidem je dán prostor pro kreativitu a přitom se od nich očekávají konkrétní výsledky. Navíc jsou nuceni soupeřit s druhými zaměstnanci. Nucená kreativita může člověka vyčerpávat mnohem více než ubíjející rutina na montážní lince. Stává se zaměstnancem i manažerem v jedné osobě. Vykořisťuje vlastně sebe sama. A ke všemu musí být ještě hodný a milý. Musí projevovat zájem o práci a o lidi, s nimiž během své činnosti přichází do styku. Například pracovník mateřské školy není placený jen za to, že o své svěřence pečuje, ale také za to, že jim projevuje svou náklonnost. „Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“, píše Žižek. Strašně prý to člověka vyčerpává a vede to k vyhoření. Podobně jako povinnost být neustále korektní.

Zamýšlí se také nad tím, jakým způsobem vyčerpává lidi koronavirová pandemie a karanténa s ní spojená. Lidé se v této situaci rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina byla pracovně přetížená (lékaři, zdravotníci, prodavači a další lidé, kteří pracovat museli), zatímco druhá byla proti své vůli nucena zahálet. Vyčerpávající je přitom obojí. Ale ti první aspoň pociťovali, že jejich práce má smysl, což vyhoření zabraňuje. Práce není přežitek. I dnešní člověk potřebuje být užitečný. Smysluplná je však práce ve prospěch celého společenství, která s sebou nese své přirozené uspokojení. Nikoliv pouhá snaha prosadit se na trhu. Samotné vydělávání peněz, k němuž práce někdy vede, k naplnění života smyslem nestačí.

Dosud lidé toužili (nebo ještě touží) po společenském úspěchu, kariéře, chtěli získat vyšší místo na společenském žebříčku. Koronavir do jisté míry narušil tento smysl založený na viditelném úspěchu. Má smysl vydělávat na drahou dovolenou, když nevíme, bude-li nám vůbec nějaká umožněna?

Žižek cituje novináře Andrease Rosenfeldera, s jehož názorem, že díky nové situaci vzniká nový postoj k životu, patrně souhlasí: „K životu nám dnes stačí vědomí, že máme kde bydlet, co jíst, lásku svých blízkých a povolání, na němž nám skutečně záleží. Představa, že bychom měli chtít něco ‚víc‘, se nám teď zdá nepatřičná.“ Žižek to považuje za definici smysluplného života oproštěného od projevů odcizení.

No dobře. Ale kdo má tohle všechno? A co bude s lidmi, kteří aspoň něco z toho nemají? Tedy s těmi, kteří například nemají kde bydlet, co jíst, nebo nemají lásku svých blízkých ani povolání, na němž jim skutečně záleží. Mnozí lidé jsou nuceni usilovně pracovat nikoliv proto, aby se někam posunuli na společenském žebříčku, ale třeba jen proto, aby si udrželi bydlení. Mnozí pracovat vůbec nemohou. Mnozí jsou osamocení. Nikoho blízkého nemají.

Pokud tím překonáním odcizení myslí překonání psychického stavu, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou, pak jsme jako společnost nepřekonali ještě vůbec nic.

Občas mi připadá, že Žižek už nemá co říct. Možná proto už ztratil na popularitě.

Nelze se jen tak beze všeho vrátit k tomu, co už je minulostí – tedy vrátit se do svého prostředí, ke své původní identitě. Co je dnes vlastně tím společenstvím, pro něž má smysl pracovat a nikoliv jen vydělávat peníze? I kdybychom změnili své cíle, takže by nám už nešlo o drahé dovolené, auta a domy, ale o skutečně smysluplný život, tak bez rozvoje své individuality, své osobnosti, se už asi neobejdeme. Myslím si, že to nám naopak může pomoci to odcizení překonávat. Otázkou je, zda se rozhodneme na sobě pracovat sami nebo to svěříme Bohu. Být tvořivý a zároveň milý k druhým lidem vůbec nemusí být vyčerpávající, nemusí to způsobovat vyhoření, pokud ze svého těla a své duše neždímáme energii kvůli penězům, ale necháme se prostě vést duchem.

289 komentářů u „Proč jsou lidé unavení?“

  1. Napřed obecně k tématu: paní Hájková tu vlastně jako první začala uskutečňovat projekt který jsem vytyčil v programovém textu „O co jde?“ – totiž přezkoumání základních principů, témat a hesel tradiční levice. V daném případě se jedná o otázku tzv. „odcizení“. Sám se chystám časem toto téma zpracovat; ovšem na jiné, spíše teoretické úrovni. Zde bylo tedy toto téma otevřeno v jeho bezprostřední podobě, tak jak se odcizení projevuje v současném aktuálním životě a světě.

  2. Teď tedy úvodem k onomu Žižekově článku, ze kterého text paní Hájkové vychází, a na který navazuje.

    V prvé řadě: ano, ten Žižekův rozbor daného fenoménu (odcizení) je dozajista výborný. A je možno mu atestovat opravdu i to, že jde hlouběji nežli Hanova kritika kreativní (zdánlivě) práce; oproti Hanovi Žižek naprosto správně vidí, že tato „kreativní práce“ se týká jenom jednoho určitého okruhu současných pracovníků; a že vedle toho existuje v mnohých sektorech stále ještě klasický třídní rozdíl a protiklad.

    Hned je ale nutno poznamenat: to že samostatně tvořící respektive produkující účastníci kapitalistické ekonomiky fakticky vykořisťují sami sebe – to není žádný nový objev ani Žižeka, ani Hana; tohle věděl už Marx, výslovně to uvádí v souvislosti s malovýrobci. Kteří zaměstnávají jenom sami sebe a příslušníky své rodiny; nevykořisťují tedy cizí pracovní sílu, ale přesto za podmínek kapitalistické produkce jsou nuceni vykořisťovat pracovní sílu svou vlastní.

    Rozdíl je v tom, že tehdy se ani od těch malovýrobců nevyžadovala nějaká obzvláštní kreativita (snad s výjimkou v oblasti módy); produkovali víceméně ty samé předměty běžné spotřeby, jenomže v malém. Zatímco dnes celou záležitost komplikuje a zamlžuje právě ten faktor kreativity; kdy všechno ostatní ještě mnohem více zakrývá iluze, že když je dotyčný ve své činnosti bezprostředně kreativní, tak že je svobodným tvůrcem, kterému je vlastně dopřáno všechno čeho si jenom lidská bytost může žádat. Že tím vlastně téměř zcela odpovídá Marxovu ideálu člověka v komunismu jako „svobodné tvůrčí bytosti“.

    Na straně druhé ovšem ten Marxův malovýrobce měl zase to relativní privilegium, že nebyl už na nikom dalším bezprostředně závislý, jenom na samotném trhu, na svém odbytišti. Zatímco ti dnešní „kreativci“ – ti sice také mohou ovšem být na volné noze, ale velmi často jsou stejně vřazeni do zaměstnaneckých struktur nějaké firmy, a vůči ní jsou tedy v závislém a podřízeném postavení.

    Ten základní problém který se nám tu tedy ukazuje je ten, jakým způsobem od sebe odlišit pravou, svobodnou tvůrčí činnost člověka na straně jedné – a její deformaci respektive „odcizení“ za podmínek kapitalismu na straně druhé. Toto odlišení nebude vůbec nijak snadnou záležitostí; neboť už na první pohled je znát, jak je to všechno do sebe navzájem propletené.

  3. Mimochodem, paní Hájková – mohla byste mi nějak vysvětlit, proč se zrovna v dnešním dni cítím být tak těžce unavený?! Že bych snad na svém vlastní webu prožíval pocity odcizení?…

  4. Já myslím, že únavu mohou způsobovat i atmosférické jevy (frontální systémy, změny počasí atd.)
    Tedy, pokud k tomu nemáte jiný důvod.
    Na mě také čas od času doléhá únava. Z různých příčin.

  5. Nedávno jsem se zmínila v mailu jednomu známému, že tou koronavirovou krizí jsme byli všichni vystaveni zvýšenému psychickému tlaku. Napsala jsem mu, že zvýšená zátěž uvolňuje to, co je v lidech skryto. Třeba agresivitu.
    V Argentině za prvních 20 dní karantény vyhlášené 20. března zabili manželé či bývalí manželé 18 žen. Počty telefonátů na linku pomoci ženám vzrostly o 39 procent.
    https://www.novinky.cz/koronavirus/clanek/vystresovani-jihoamericti-muzi-zacali-behem-karanteny-vrazdit-manzelky-40322250?seq_no=1&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
    Ono vlastně možná i to skrývání se (a přetvařování), k němuž za normální situace dochází, lidi časem vyčerpává. Prostě ten fakt, že nemohou být tím, čím uvnitř jsou a dělat to, co chtějí. Že energie nemůže volně plynout, jak si to přál Komenský. I když, zase je tady to nebezpečí, že když se to uvolní, vypluje i ono zlé (viz ty vraždy). Ale zase je možné, že to špatné odplyne pryč a „pramen se vyčistí“.

  6. Zajímavé je, že si Žižek nebo ten autor, kterého cituje, myslí, že vyhoření společnosti způsobuje ztráta (plodné) negativity. Ale já si to nemyslím. Energie, která je založená na negativitě, je krátkodobá.
    Člověk musí navázat kontakt s tím, co energii dává.

  7. Nakonec, když je člověk zamilovaný, bývá taky milý (i tvořivý) bez negativity.

  8. Možná ta energie souvisí s tím, co podle evangelií řekl Ježíš Samařance u studny: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

  9. Prokrastinace – to je můj oblíbený zdroj únavy.
    Víte, jak psychicky náročné je nic nedělat? Zůstat v nečinnosti, když jsou v podvědomí trvale přítomné nahromaděné povinnosti? A co teprve promarněné příležitosti něčeho dosáhnout, získat materiální či duchovní prospěch? A přesto odedávna prokrastinuju. Nelze mi jinak.

  10. Tak tedy přece jenom máme něco společného, paní Zemanová. 😉 Naštěstí v mém současném důchodcovském stavu těch všemožných – obtížných – povinností přece jenom už signifikantně ubylo. Takže se teď víceméně plně mohu věnovat tomu, co Aristoteles označil za nejvyšší cíl lidského života: tedy pěstování ducha a duše. (Na druhé straně jsem si tím do jisté míry sám u sebe ušil bič: studovat například Platónovy „Sofisty“ se ukazuje být leckdy mnohem namáhavější záležitostí, nežli dělat u pásu.)

    Nicméně ten můj včerejší stav únavy měl zřejmě svou jednoznačnou příčinu: avitaminózu. Já musím vždycky čas od času požít jednu dávku multivitamínů – a to sice v tekuté podobě. Je to opravdu docela zajímavé: tableta multivitaminů nemá prakticky žádný efekt, ale stačí jedna sklenice multivitaminů rozpuštěných v tekutině, a únava většinou do druhého dne zmizí. Tak se stalo i tentokrát, zdá se že dnes už opět mohu celkem normálně fungovat.

  11. PLODNÁ ENERGIE A NEGATIVITA

    V této souvislosti ale paní Hájková vyslovila opravdu zajímavou tézi: je možná plodná (pozitivní) energie bez negativity?

    Paní Hájková argumentuje láskou (a Ježíšem). Na první pohled to zní velmi přesvědčivě; nicméně bych v obou případech měl nemalé pochybnosti.

    Láska – tady je nutno si připomenout, že samotný vztah muž – žena je výrazem principu negace. Jin a jang – protikladné, navzájem se vylučující principy. Které – právě pro svou různost – v tom druhém vidí právem své vlastní doplnění a naplnění; nicméně na straně druhé zde zůstává zachován trvalý konfliktní potenciál, jin bude chtít určité záležitosti vždy řešit jinak nežli jang.

    Ale on je tu přítomen i jiný moment negativity. Mohlo by se totiž říci, že při stejnopohlavní lásce tento moment negativity mezi jin a jang odpadá. Na jedné straně to ovšem takto nesouhlasí: i ve stejnopohlavním páru je většinou jeden z partneru „jin“ a druhý „jang“. A za druhé: je tu vždy přítomna i negativita zcela obecná – totiž dvou různých subjektů. Dvou různých já; která jsou – jak jsme zrovna v minulých dnech o tom diskutovali – vždy přinejmenším latentně nositeli ega. Ve smyslu snahy, touhy po vlastní dominanci.

    Takže vidíme, že i samotná láska – jakožto „pozitivní energie“ – fakticky není ničím jiným, nežli (podařenou) syntézou latentních protikladů, čili negativity. Bez ohledu na to, že ti zamilovaní si to tak vůbec neuvědomují. (Ostatně naprostá většina našich psychických a citových záležitostí probíhá bez toho, aniž bychom si dokázali uvědomit jejich skutečné příčiny. A nakonec je tomu tak i dobře.)

    Ukazuje se tedy opět jednou, jak dokonalou pravdu měl Hérakleitos, že všechno pozitivní vzniká pouze syntézou původně protichůdných sil.

    —————————————

    Mimochodem: nevím jestli si to ostatní také tak uvědomují, ale já jsem už v diskusích na DR zjistil, že ze všeho nejvíce mě dokáže aktivovat a motivovat ne to, když naleznu někoho kdo s mnou souhlasí, nýbrž zcela naopak – názorový střet! Nebýt těchto neustálých ideových bojů (tedy negací), pak bych se vůbec nepropracoval k mnohým závěrům respektive myšlenkám – tedy o sobě výsledkům pozitivním.

    Na straně druhé ovšem člověk potřebuje i někoho, s nímž sdílí společné myšlenky. Od takovéto spřízněné duše je možno čerpat pozitivní energie přímo, bez oklik přes negaci; ovšem tady je zase nutno si uvědomit, že toto bezprostředně bezrozporné souznění je na straně druhé vlastně jenom společně sdílenou negací – totiž negací negativního, povrchního a plytkého světa.

  12. A co se toho Ježíšova výroku týče (bez ohledu na otázku jeho – spíše sporné – autenticity): ten je sám o sobě dozajista velkolepý, ale – ani tady ve skutečnosti vůbec není nepřítomen moment negace.

    Já už jsem to vlastně zmínil nějak v souvislosti s Komenským: vyznavači transcendence (v obecném smyslu) se vždycky domnívají, že si plně a naprosto vystačí s touto (božsky či jinak fundovanou) transcendencí, jakožto s něčím „lepším“, „vyšším“ ve srovnání s profánním světem vezdejším.

    Jenže já už jsem tehdy (jednalo se zřejmě o téma vztahu mezi „Jedním“ a „Mnohým“) poukázal na to, že tato transcendentální sféra si svůj nimbus výlučnosti může udržovat právě jenom díky existenci toho profánního světa. Právě jenom díky tomu, že se jaksi „odráží“ od jeho nedokonalosti. Jakmile by zmizel tento svět lidské nedokonalosti, v tom samém okamžiku vyschne i ten Ježíšův „věčný pramen“ transcendentálních pravd. Anebo abstraktní filozofickou terminologií vyjádřeno, jakmile by zmizelo všechno to „mnohé“, tak v tom samém okamžiku přestane existovat i to – údajně nadřazené – „Jedno“. Toto „Jedno“ bez těch „mnohých“ není samo o sobě ničím; pouze prázdnou množinou.

    Hegel to rozpoznal naprosto jasně: i sám „absolutní Duch“ není ničím bez (jednotlivého) člověka. I když je ten člověk jako jednotlivec ovšem mnohem níže postavenou entitou nežli onen „Duch“.

  13. Ještě k tomu zvýšenému psychickému tlaku v časech koronaviru (a nuceného pobytu doma): ano, byly obavy že to povede k masivnímu nárůstu domácího násilí. Ale zdá se, že přinejmenším ve státech (západní) Evropy tyto důsledky nuceného společného pobytu nejsou zdaleka tak fatální, jak se původně předpokládalo. Možná že zde vstoupil do hry zase opačný faktor: totiž pocit vzájemné solidarity, pocit vzájemného semknutí v době ohrožení.

    Takže ty údaje z Argentiny: možná že zde svou roli hraje i horká jihoamerická krev, že ten konfliktní potenciál exploduje mnohem spíše. A také svou roli může hrát to, že v takových zemích jako je Argentina je tamější obyvatelstvo za časů koronovirové krize mnohem akutněji postiženo hrozbou chudoby, než je tomu v zemích s vyspělejším sociálním systémem. A ta hrozící chudoba pak ovšem velmi intenzifikuje nervozitu, neschopnost zvládat konflikty.

  14. Ale zpět k samotnému tématu. Co mě v úvahách paní Hájkové docela překvapilo, bylo její tvrzení, že „Žižek v poslední době ztrácí popularitu“; a jestli to prý nemá něco společného s tím, že „už vlastně nemá co říct“.

    Musím přiznat že tohoto autora nesleduji nijak blíže, takže nemohu posoudit míru jeho popularity. – Ale je fakt, že v minulých letech byl Žižek v levicových kruzích vysloveně „módní“, což mezitím snad asi přece jenom poněkud opadlo.

    Jestli Žižek „už nemá co říci“? – Jak říkám, nesleduji ho natolik, abych to mohl odpovědně posoudit. Já jsem ho ale blíže nesledoval právě proto, že jsem od samého počátku měl pocit, že mi nesděluje nic opravdu závažného. Že sice mnohdy říká správné a třeba i zajímavé věci, především tam kde začne rozbíjet oblíbená klišé levice; ale že to nejde opravdu do hloubky.

    A víceméně stejně tak i v daném případě: jak už jsem napsal jeho analýza současné situace (odcizení za podmínek koronaviru i mimo něj) je velice přesná a výstižná, je možno s ní plně souhlasit; ale konec konců je tím jenom málo přispěno k vyřešení samotné otázky odcizení.

    Jak už jsem také uvedl, klíčovým problémem je dokázat odlišit jaksi „přirozenou negativitu života“ od samotného odcizení, ve vlastním smyslu. K tomuto tématu se ještě vrátím; napřed ale ještě musím vyřídit několik „restů“ v souvislosti s Komenským.

  15. Jako příčiny naší unavenosti bych vypíchl následující:

    1. Stárneme. Jsme starší než loni a mnohem starší než před dvaceti lety. Srovnáváním s minulostí přitom hodnotíme svou vitalitu. Navíc starší je i společnost, průměrným věkem i podílem seniorů. Mnohým nám přijde, že 20. století teprve začalo a ona je jeho pětina již pryč. Když budeme požádáni, abychom vyjmenovali třeba nějaké žijící spisovatele, bude těm, kteří ještě opravdu neumřeli, možná 70 let. Za první republiky starší lidé také jistě měli v hlavě Jiráska, Herrmanna či Machara, přece však společnost žila především usilováním ne-li dvacátníků, tak třicátníků. (K tomu museli mladí ovšem přicházet i s něčím novým, ne sdílet preference starších v míře, jaká je běžná za dnešních pořádků.)

    2. Jsme přejedení. Tak trochu stále po nedělním obědě. Není divu, chceme-li se po porci vepřového s knedlíkem a zelím „natáhnout.“ Samozřejmě, že se tohle netýká jen jídla. Můžeme-li, není špatné zahrát si na študácký život, ale bude to vždy tak trochu hra. Je ovšem faktem, že první příčina unavenosti, již jsem zmínil, absentuje v národech, kde je polovina obyvatel jedva dospělá. A tato, druhá příčina zase nepůsobí u lidí, kteří žijí, nebo celkem donedávna žili, poměrně podobně tomu, jak o tom psal řekněme jmenovaný spisovatel s „mými“ iniciálami I. H., tedy např. vietnamští obchodníci.

    3. Chybí nové vize, či spíše vůbec působivé vize. Je jiným zážitkem vydat se po chvílemi se skoro ztrácející turistické stezce s krátkým horizontem na tu krásnou horu, již jsme si zdáli vyhlédli, než kráčet po přímé cestě táhnoucí se k obzoru s převýšením 50 metrů na kilometr.

    4. Moc se bojíme (viz koronavirus). Tuto skutečnost nehodnotím ovšem jednoznačně, nakonec jsem se sám v této souvislosti odhodlal k celkem radikálnímu kroku. Na válku to prostě nevypadá. Když vzpomenu traumata jen Američanů údajně z požárů při válce v Zálivu, neidentifikovatelné obtíže jejich civilistů v Havaně i újmu vojáků v krytu na irácké základně a porovnám je s výkonem při invazi na Omaha Beach či na Iwodžimě…

    5. Jsme zahlceni množstvím informací. Nechtěl by tohle někdo za mě rozvést?

  16. Panu Poláčkovi
    Ale co když je Bůh něčím jiným, než jak si ho představoval Hegel? Tedy než jakési to abstraktní filosofické Absolutno. Co když Bůh je vztahem? Například vztahem mezi lidmi, kteří se místo soupeření začnou doplňovat. A je jedno, jestli jde o manželství nebo o nějaké spolupracující lidské společenství.
    Ve smyslu toho, jak řekl Ježíš: „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
    A tam, kde je přítomen, vzniká Boží království.

  17. Pane Horáku, jsem v tuhle chvíli už zase příliš unaven 😉 , nežli abych se pouštěl do složitějších témat. Ale s tou „přemírou informací“ – to se dnes ovšem znovu a znovu zmiňuje, a dozajista to hraje svou roli, ale neřekl bych že je to ten rozhodující faktor. – Například takový indián na lovu nebo na válečné stezce musel také neustále zpracovávat obrovská kvanta informací o svém okolí; a nezdá se že by to bylo nějak na újmu jeho aktivity, jeho životní energie.

    Problém těch dnešních informací je ovšem daleko spíš v tom, že jsou roztříštěné. Nemají jednotné směřování. – To je nakonec ještě rozdíl oproti dejme tomu polovině minulého století; tam byl svět stále ještě víceméně přehledně bipolární. Člověk mohl být buďto pro komunismus nebo proti němu; ale tím byly vyčerpány víceméně všechny alternativy. (Těch kteří už tehdy odmítli obojí, bylo relativně zanedbatelné množství.)

    Zatímco dnes – komunismus víceméně zmizel, zbyla z něj už jenom fasáda (a vojenská hrozba) z Číny a Severní Koreje. Zmizela tedy jasná a přehledná bipolarita informací; a nastal vlastně vysloveně informační chaos. A chaotický stav – to je vždy stav kdy jedna (vektorová) energie neutralizuje energii s jiným vektorem.

    Chybí homogenita; taková, která by dokázala tyto chaotické energie opět zorganizovat, napřít jejich potenciál stejným směrem.

    ——————-

    Teď mi ale v dané souvislosti hlavou projela svým způsobem otřásající myšlenka: ono by se totiž také dalo říci, že dnes nám chybí – nenávist!

    Protože to byla to právě tato – ideologizovaná, třídní – nenávist, která nám vyjasňovala náš obraz světa, která mu dávala jasné kontury. A která nám dávala energii. Ať už byla napřená tím či oním směrem – už to samotné vyhrocené ideové napětí vybuzovalo energii. Pro nebo proti; ale vždycky bylo o co bojovat. Zatímco dnes? Ne že by v dnešním světě nebylo nenávisti dost a dost; ale i ona sama je chaotická, roztříštěná, orientovaná různými směry.

    Snad by v tomto ohledu bylo opravdu nejjednodušším řešením obnovit třídní boj, se vším všudy.

    Jenže: tato bipolární nenávist, tato bipolárně orientovaná energie je sama slepá. Je uvázaná do jedné jediné linie – a v té se jenom mechanicky pohybuje sem a tam. Chybí tu jakékoli další možnosti, přesahující úzkou linii této negativní bipolarity.

    Takže to o co by se mělo jednat by bylo toto: dokázat energie (a s nimi spojené informace) spojit do jednoho společného proudu, za společným cílem; ale přitom je neredukovat jenom na tento o sobě lineární pohyb, nýbrž zachovat i moment „pozitivního chaosu“. Zkoumání jiných možností, i když třeba v danou chvíli nepotřebných či nepoužitelných. V tomto případě ovšem i tento „chaos“ přestává být pouze negativním chaosem, protože i on se dostává jaksi do „silového pole“ toho hlavního, ke konkrétnímu cíli směřujícího proudu.

    ————————-

    No tak to vidíte, pane Horáku: nakonec jsem se přece jenom donutil k obsáhlejšímu rozvedení Vaší myšlenky. – A to mě přitom ani nepoháněly vůbec žádné negativní energie… 😉

  18. K tomu Žižekovi:
    Já myslím, že někteří levičáci ty jeho teorie nepochopili a někteří s nimi nesouhlasili. Tak mu zůstali jen někteří příznivci.
    Mimochodem, na A2larmu mezitím vyšel další jeho článek, v němž je (samotný) lidský duch přirovnán k viru, napadajícímu tělo. Ovšem ten lidský duch bude podle Žižeka patrně něco hegelovského, nějaký produkt evoluce, popřípadě jím myslí rozum?
    Mně to ovšem evokovalo myšlenku, že samotný (! ) lidský duch (tedy lidský duch bez Božího ducha) může být skutečně zhoubný.

  19. BŮH JAKO ABSTRAKCE NEBO JAKO ŽIVÝ VZTAH?

    Samozřejmě že máte pravdu, paní Hájková – ze svého pohledu. Bezprostředně vzato je pro nás celý svět nakonec jenom naším vlastním prožíváním. A svět bude – pro nás – mít tu kvalitu, jak kvalitně ho my dokážeme prožívat.

    Jenže: každý psycholog Vám řekne (a dokáže), že to co je pro Vás prostě Vaším vlastním prožíváním, že to je ve skutečnosti něčím objektivně vnitřně strukturovaným. Tedy to, co se nám samotným zdá být něčím jenom čistě vlastním, osobním, intimním, nesdělitelným a nezaměnitelným – že to neprobíhá jenom nějak libovolně, ale takřečeno podle zcela určitých drah, či přímo kolejí.

    Za normálních okolností se touto vnitřní strukturovaností našich pocitů a citů není zapotřebí zabývat; a sám jsem už výše napsal, že by to ani vůbec nebylo – za normálních okolností – dobře. Například i ten psycholog prožívá své pocity lásky zcela spontánně a přirozeně; a pokud by do toho začal míchat svou psychologii, pak by to bylo projevem masivní profesionální deformace, a jeho partnerským vztahům (pokud by měly probíhat podle psychologických příruček) by sotva bylo možno prorokovat šťastnou budoucnost.

    Jenže – když do těch partnerských či jiných osobních vztahů, citů a emocí vstoupí nějaký rušivý moment, pak je někdy velice zapotřebí nahlédnout hlouběji právě do jejich vnitřního uspořádání, jejich mechanismů, vazeb a struktur. A mnohdy je tento – o sobě dozajista abstraktní – objektivizující pohled jedinou možností jak obnovit, restaurovat ten původní přirozený vztah.

    A co se Boha týče – přinejmenším od dob nástupu racionalismu a osvícenství už nemůžeme vycházet z toho, že vztah k Bohu by mohl být tak přirozeně bezprostřední, jak tomu bylo ještě v dobách středověku. Ale vlastně už mnohem dříve, od dob antiky – tedy od té doby kdy lidé poprvé začali vědomě přemýšlet o svém životě, o světě, a tedy i o Bohu – se znovu a znovu kladla otázka, c o vlastně Bůh doopravdy je; a co není, co nám sděluje či co si musíme nalézt sami. Už od té doby tedy jsoucnost a přítomnost Boha není ničím samozřejmým, co by mohlo jen tak prostě být samo sebou. Samozřejmě, lid obecný tuto problematičnost Boha nevnímal; ale i v samotné křesťanské teologii byla tato problematičnost znovu a znovu tematizována. A veškerá církevní inkvizice a seznam „libri prohibiti“ byly vlastně jenom pokusy před touto problematičností zavírat oči.

    Říkáte, že naprosto postačí, když se „dva nebo tři“ spojí v Ježíšově jménu.

    Jenže – c o to vlastně doopravdy znamená, „spojit se v Ježíšově jménu“?… Vezměte si pět křesťanských teologů – a každý z nich Vám to vyloží zcela jiným způsobem. Zkuste si jenom představit, jak naprosto rozdílné by to byly odpovědi, kdyby na jedné straně stál liberální Tomáš Halík, a na straně druhé konzervativec Duka.

    Takže, nedá se nic dělat – ale jenom pouhé odvolání se na Ježíše nám nedá ještě žádnou jasnou odpověď o tom, co je vlastním obsahem jeho sdělení, jeho výzvy; a co konkrétně je tedy zapotřebí konat a činit. Jenom se „shromáždit v Jeho jménu“ -to je příliš bezobsažný počin, nežli aby nám mohl dát skutečně jasnou orientaci.

    A proto – to se nedá nic dělat – je nutno znovu a znovu uvažovat a rozvažovat o tom, co to vlastně znamená a k čemu to člověka vede, když se začne „shromažďovat“ ve jménu nějaké vyšší duchovní ideje.

    ———————–

    Mimochodem k tomu Hegelovi: on vedle toho svého abstraktního teoretizování byl také i vlastně „docela obyčejným“ věřícím křesťanem. Jako každý jiný křesťan věřil v křesťanského Boha; a dokonce v nějakém kostele sám hrál na varhany, když tam shromážděný křesťanský sbor zpíval nábožné chorály. Jenže – vedle toho si právě ještě znovu a znovu kladl i ryze intelektuální otázku, co vlastně křesťanská víra či křesťanský Bůh znamená, jaká skutečnost, jaké pojetí samotného Bytí se za ním (a jeho symbolikou) ukrývá.

  20. Josefu Poláčkovi: „Například takový indián na lovu nebo na válečné stezce musel také neustále zpracovávat obrovská kvanta informací o svém okolí; a nezdá se že by to bylo nějak na újmu jeho aktivity, jeho životní energie.“

    No pochopitelně. Naše tělesné schránky a procesy v nich jsou pořád nastaveny na starší neolit. Klid – nebezpečí. Je to k jídlu nebo mě to chce sežrat? Útok – útěk. Náš způsob života neodpovídá jejich uspořádání. (Přičemž ještě ve vrcholném středověku bylo toto fylogenetické dědictví aspoň zčásti použitelné i v „normálním“ civilizovaném životě.) Odtud většina civilizačních nemocí, včetně duševních. Jak už jsem napsal jinde, chybí nám cca 30 000 let poklidné evoluce, při níž by vývoj společnosti svým hlemýždím tempem odpovídal přirozenému tempu vývoje našich tělesných schránek.

    Nemohu nezmínit už mnohokrát citovaného S. Komárka. Porovnává stát přelomu 19. a 20. století – Vaterland a jeho zacházení s občany se státem dnešním, pro který navrhuje pojem „Mutterland“. (Nejen kvůli osobnosti A. Merkelové…) A připomíná, že zatímco za Freuda byla „salonfähig“ duševní poruchou hysterie, dnes je to deprese… (Jenom připomenu, že Komárek má za sebou životní epizodu emigranta v Rakousku a má dobře načtenou především německojazyčnou literaturu. Kdyby vyrostl na té anglosaské, tak jako většina jeho a našich vrstevníků, asi by ho to možná ani nenapadlo… )

  21. Se všemi, kteří se spojují s odvoláváním se na Ježíšovo jméno, Ježíš ve vztahu být nemusí. Záleží na tom, zda ho lidé skutečně přijímají, zda to s Ježíšem myslí vážně nebo zda se jeho jménem prostě jen tak neohánějí. Některý člověk ho ale naopak přijímat může, aniž ví, že je to Ježíš.
    A tam, kde je Ježíš ve vztahu skutečně přítomen, tam je to i viditelné a poznatelné. Nejde jen o nějaký pocit zúčastněných. Tam, kde je přítomen Ježíš, tam nemají přístup démoni, tedy vlastně ani ty rušivé momenty přicházející z okolního světa takový vztah nemohou zničit.

  22. ŽIŽEKŮV DUCH JAKO VIRUS

    No vidíte, paní Hájková – tento Žižekův článek https://a2larm.cz/2020/05/slavoj-zizek-dohlizet-a-trestat-ano-prosim/ je naprosto přesně dokladem či ilustrací toho, proč já jeho výplody (výplody jeho ducha!!) sleduji jenom velice sporadicky. A vlastně jenom tehdy, když mi ho někdo jiný doslova „přihraje“ (jako teď Vy). Neboť celé tyto Žižekovy vyprávěnky, to je nakonec jenom pseudofilozofování, nemá to naprosto žádnou skutečnou myšlenkovou hloubku. Je to nakonec jenom laciné parazitování (!!) na právě aktuálním (ne-li přímo módním) tématu.

    Žižek se odvolává na Hegela; je už tomu sice hodně dlouho co jsem naposled v ruce držel Hegelovu „Fenomenologii“, nevzpomínám si tedy na to jedno konkrétní místo které Žižek cituje, o vztahu Ducha a kosti, nicméně mám silné podezření, že Žižek tu Hegela vykládá zcela převráceným způsobem než jak to mínil samotný Hegel.

    V každém případě: jestliže Žižek tvrdí že lidský duch je jenom jakýmsi – náhodně se vyskytujícím a nahodile mutujícím – virem, pak Hegel tvrdí něco naprosto jiného.

    Ano, velký a prominentní filozof Hegel je samozřejmě velmi skeptický vůči intelektuálním schopnostem člověka jakožto j e d n o t l i v c e; ovšem ten samý Hegel důsledně vychází z toho, že i ta individuální mysl, individuální vědomí v sobě objektivně nese tu samou strukturu, kterou se vyznačuje i ten nejvyšší Duch. Anebo řečí teologie formulováno: i ten nejmenší člověk v sobě nese boží jiskru.

    On sám (tedy ten jednotlivý člověk) si toho vůbec nemusí být vědom (a většinou také není), ale objektivně v sobě tuto boží jiskru (tedy: základní logickou strukturu Ducha) má. A co ještě více: ten Absolutní duch se sám nemůže uskutečnit, plně rozvinout jinak, nežli prostřednictvím „konečného vědomí“, to jest prostřednictvím samotného člověka!

    Hegel tedy nehledí na lidské vědomí, lidského (individuálního) ducha jenom jednostranně, tak jak to dělá Žižek; nýbrž Hegel pojímá člověka a jeho vědomí v celé jeho ambivalenci: na straně jedné omylnost a nedokonalost individuálního vědomí, ale na straně druhé je zde vždy přítomen i ten nejvyšší „absolutní Duch“.

    Žižek sám píše o nutnosti „filozofické revoluce“; ale sám k takovéto zásadní proměně myšlenkového paradigmatu nepřispívá ničím jiným, nežli přehršlí laciných intelektuálních pseudofilozofických bonmotů.

  23. Pane Kalousi, k té depresi: díval jsem se včera na jedny staré Horníčkovy „Hovory H“, tedy někdy z počátku sedmdesátých let. A on zde už tehdy – ovšemže ironicky – říká, že „já se vlastně stydím za to, že nejsem odcizený! Že nejsem depresivní!…“

    Zkrátka, on už tehdy ironizoval povrchní módnost těchto termínů, pěstovaných především v jistých maloměšťácko-intelektuálských kruzích.

  24. Mě zaujalo, jak tam Žižek zmiňuje Tolstého, který prý se domníval, že člověk je vlastně sám o sobě prázdný, ale jako prázdný nemůže existovat, takže je vždycky čímsi naplněn, jakousi substancí kulturní povahy. Může to být dobré i špatné. Kdysi jsem četla, že Tolstoj věřil v jakousi mystickou revoluci, která jednou změní svět. Možná si představoval, že se během ní člověk naplní něčím jiným, například Duchem svatým.
    Není ten duchovní vir, který má v tomto případě Žižek na mysli, spíš něco jako ideologie?
    Mimochodem, Josef Heller měl podobnou představu. Člověk prý nemůže bez ideologie, která je jakýmsi výkladem světa, vůbec existovat. Záleží čistě jenom na tom, k jaké ideologii se přikloní. Všechno myšlení je prý ideologické. On samozřejmě preferoval marxismus, protože všechno ostatní podle něj byly buržoazní ideologie. Ideologie byly podle něj takové oblaky (nebo mlhy), které lidé porůznu vypouštějí (záměrně i nezáměrně), ony si plují někde ve veřejném prostoru, a když nás takový oblak zasáhne, ovládne naše myšlení.

    To, že člověk je něco jako prázdná nádoba, která může přijmout nějaký obsah, lze vyčíst také z novozákonních textů.

  25. Evě Hájkové: Heller měl kus pravdy. Ideologie – podobně jako morálka a náboženství – je nástroj k udržení společnosti pohromadě. V tomto ohledu společnost trpí určitým druhem „horroru vacui“ a ideologie – pokud ji do společnosti někdo nevnese zvenku – se vytvoří jaksi „samospádem“.

  26. ČLOVĚK JAKO PRÁZDNÁ NÁDOBA?

    Ano, tohle Žižek opravdu o Tolstém tvrdí. Já se neodvažuji posoudit do jaké míry je tato Žižekova interpretace Tolstého opravdu adekvátní; ale zůstaňme prostě stát u této téze.

    V každém případě by filozof Žižek měl něco vědět o tom, co na dané téma napsal Platón. Protože Platón výslovně píše (a jeho Sokrates přesvědčivě dokládá), že člověk na svět nepřichází jako nepopsaná „tabula rasa“. (Respektive tedy jako „prázdná nádoba“.) Nýbrž že na svět přichází už s určitým apriorním věděním. Platón/Sokrates z toho odvozoval své přesvědčení o reinkarnaci, o nesmrtelnosti duše.

    V každém případě není možno právem tvrdit, že člověk by byl nádobou, kterou by bylo možno naplnit zcela libovolně vším možným. Ono to do jisté míry platí o člověku jako jednotlivci (jednotlivec se skutečně nechá zmanipulovat až k neuvěření); ale není to možno stejným způsobem prohlásit o člověku jako takovém.

    Já bych ten rozdíl popsal asi takhle: každý jednotlivý operační systém Windows se může nějakým způsobem „zbláznit“, například působením nějakého počítačového viru. (A dříve toto „zbláznění se“ dokázal provést systém Windows sám, i bez externího vlivu; kdo ještě zažil verzi Win 98, ten ví o čem je řeč.)

    Ale na straně druhé: operační systém Window jako takový není možno manipulovat, měnit libovolně – protože jinak by naprosto ztratil svou základní funkčnost.

    A s člověkem je to tedy nějak dost podobně: jak řečeno individuální mysl, individuální vědomí je možno zmanipulovat, vysloveně zblbnout mnohdy až neuvěřitelným způsobem; ale přesto tu zůstává nějaký obecný základ, který je (u psychicky zdravého člověka) relativně stálý, konstantní.

    Takže: ta ideologická působení tu dozajista jsou: ale ona vstupují nutně do toho už jsoucího obecného základu, obecné strukturace lidské mysli, lidské osobnosti jako takové. Jinak řečeno: v každém lidském jedinci je nakonec někde hluboko v jeho nitru uložen, zakódován jeho lidský, humánní základ jako takový. A nakonec všechno o co jde je právě to, jestli se podaří – pomimo všech dílčích ideologií – oslovit, vybudit, aktivovat právě tento nezměnitelný a nezrušitelný obecný humánní základ.

    ————————

    Takže – malý dodatek – ty Žižekovy výklady o „prázdné nádobě“, o „virech“ a „memech“ mi ze všeho nejspíše přijde jako zase jedna taková typická žižekovská plytkost. Samozřejmě že konstatuje i některé o sobě správné věci; ale znovu opakuji, nejde to opravdu do hloubky. – A ještě jsem snad nezažil ani jednou, že by u Žižeka mělo něco opravdovou filozofickou hloubku.

  27. POTŘEBUJE ČLOVĚK/LIDSTVO IDEOLOGII?

    Podívejme se teď tedy na otázku, jestli člověk (respektive společnost) nevyhnutelně potřebuje nějakou ideologii.

    Na jedné straně jsem sám nedávno napsal, že nakonec „člověk je tím, v co věří“. Přičemž „víra“ v daném smyslu nemusí být víra ve smyslu čistě religiózním; nýbrž cokoli, jakákoli idea či představa, s kterou se dotyčný ztotožní, o jejíž dosažení usiluje, a která je pro něj zdrojem jeho životní inspirace a životní energie.

    Pokud tedy tuto „víru v něco“ nazveme obecně ideologií, pak opravdu souhlasí, že každý člověk nějakou takovouto „životní ideologii“ potřebuje. A to samé platí analogicky i pro celou společnost: i ta potřebuje – jak to pan Kalous formuloval – nějaký „tmel“, něco co její energie orientuje společným směrem, za společným cílem.

    Až potud tedy ta téze o nezbytnosti ideologie souhlasí. Jenže – problém je v tom, že každá ideologie jako taková je nevyhnutelně jenom d í l č í. To jest: dokáže postihnout jenom jednu určitou část skutečnosti. To ale znamená také: jenom jednu určitou část pravdy, a jenom jednu určitou část života.

    A tady už nám vzniká velice zásadní problém. Protože ten člověk který se omezí jenom na tu či onu ideologii – ten nevyhnutelně ztrácí jak přístup k celé pravdě, tak ale i k – potenciální – úplnosti života.

    Hegel napsal, že zásadní rozdíl mezi zvířetem a člověkem je v tom, že na rozdíl od zvířete je člověk principiálně u n i v e r z á l n í bytost. Zvíře je tím či oním způsobem apriori fixované na určitý způsob existence, ze kterého nemůže vystoupit. Zatímco člověk má potenciál silou svého ducha překročit všechny partikulární přírodní danosti a omezení, a vstoupit do říše univerzálií.

    Ponechme teď stranou specifický způsob, jak si Hegel tyto „univerzálie“ představoval; bez ohledu na to jeho základní téze si uchovává svou přesvědčivost a platnost.

    Člověk tedy má být – a je to jeho nejvlastnější podstata – na rozdíl od zvířete univerzální bytostí. Jenže – jak jsme si řekli, každá ideologie je už ze svého vlastního pojmu vždy jenom dílčí, partikulární, tedy omezenou záležitostí. Každý člověk který se bezvýhradně upne k nějaké ideologii, ten se tedy vzápětí ocitá v neřešitelném konfliktu s touto svou vlastní univerzální podstatou. Čím více se upíná k nějaké ideji, tím více ztrácí svůj lidský univerzalismus.

    ——————-

    Tento konflikt je pak ovšem naprosto fatální: neboť jak jsme si řekli, každý člověk nějakou svou „ideologii“ nevyhnutelně potřebuje. Co tedy s tím? Je vůbec nějaká možnost úniku z této pasti?

    Jedna možnost přece jenom existuje; je ovšem krajně obtížná.

    Zcela ideální stav by byl ovšem ten, kdyby se našla nějaká ideologie, která by – jak si to představoval Marx – přestala být ideologií, prostě tím že by splynula se samotnou realitou. To jest: tato ideologie by byla naprostou, nezpochybnitelnou, univerzální pravdou o realitě.

    Jenže: jak se ukázalo právě u Marxe, něco takového je prakticky zcela nemožné. I jeho vlastní „univerzální pravda“ se ukázala být jenom pravdou dílčí – a tedy ideologií.

    A přece… Přece je tu ne sice nějaké konečné a definitivní řešení, ale přece jenom určitá cesta. Řekli jsme si, že základním určením každé ideologie je to, že má jenom partikulární charakter. Nepostihuje tedy celou pravdu, celou skutečnost, i když se tak tváří.

    Ale – právě tímto svým partikulárním charakterem tato ideologie ukazuje za sebe samu. Ona sama ukazuje, co v ní chybí. A co je tedy tím chybějícím druhým dílem, druhou polovinou pravdy. Jestliže tedy člověk sám – jakožto individuum – není schopen postihnout pravdu celou (a musí se tedy spokojit s dílčí pravdou, tedy s ideologií); pak už jenom to kdyby si dokázal tento fakt uvědomit a přiznat, by bylo zcela přelomovým počinem. Kdyby se tedy integrální součástí jeho vlastní ideologie stalo p r á v ě toto vědomí její principiální omezenosti. Kdyby si každý člověk dokázal uvědomit že on sám nikdy není schopen uchopit a pochopit pravdu celou – pak by se tím otevřel i pro tu druhou část pravdy, jemu doposud skrytou.

    Jak řečeno ani tímto způsobem by nebylo možno dosáhnout nějaké „definitivní pravdy“ (už jenom proto že svět je ve neustálém pohybu); ale bylo by možno se s tímto vědomím alespoň vydat na c e s t u směřující k pravdě. A opakuji znovu, už jenom to by byl naprosto revoluční čin.

  28. Ještě bych se v dané souvislosti vrátil k tvrzení pana Kalouse, že lidstvo by potřebovalo 30 000 let poklidného evolučního vývoje, aby se jeho mozek z binárního myšlení (útěk – útok) mohl přeorientovat na schopnost vypořádat se s nekonečnou komplexitou současné informační civilizace.

    Jak ale vyplývá z mých předchozích výkladů a vývodů, pak by možná stačilo o dost méně. To binární myšlení – to vlastně znamená „buďto 1, anebo 0“. Tedy vlastní agrese, anebo útěk před agresí toho druhého, silnějšího. Ale ono by možná (alespoň pro začátek) tuto rovnici, tento způsob myšlení a uvažování modifikovat v „jak 1, tak i 0“. Nebo snad spíše v pochopení, že ve skutečnosti na obou stranách stojí nějaké „1“. Tedy něco pozitivního, ne pouze negativního. Něco takového by musel dokázal v zásadě zvládnout i mozek současného člověka. A jsou takoví, kteří to dokáží.

    Problém je ale v tom: dokud lidé žijí v podmínkách, které je – tak či onak – existenčně ohrožují, pak stále zůstanou v zajetí onoho původního schématu „boj – útěk“. Dokud člověk musí tak či onak bojovat o svou existenci, dotud je pro něj krajně obtížné, ne-li nemožné otevřít se nějakým jemnějším nuancím života.

    Takže problém, který se napře jevil jenom problémem evolučně-mentálním, se ukazuje být přinejmenším ve stejné míře i problémem ryze materiálním, respektive materiálně-sociálním.

  29. V Bibli se Bůh někdy přirovnává k hrnčíři, který hněte nádobu (člověka) z hlíny, mluví se buď o prázdné nádobě nebo také prázdném měchu na víno (Ježíš – nové víno se nedává do starých měchů). Ježíš mluví o člověku, z něhož byl vyhnán démon jako o prázdném domu (když dům zůstane prázdný, démon se vrátí a vezme s sebou několik dalších – nepodobají se množící se démoni té Žižekově replikaci virů?)
    Apoštol Pavel říká ve 2. listu Korintským: „Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ To znamená, že křesťan nemá oslavovat sám sebe (má být jen nádobou z hlíny), ale Boha. To proto, aby se nikdo nepovyšoval.
    Ale máte pravdu, že něco mohlo být vloženo do člověka předem. Některá nádoba může být kvalitnější než jiná. Přesto to nemusí znamenat žádnou predestinaci. I když proroci nebo Pavel prohlašovali, že byli k svému úkolu vyvoleni už v těle matky. Někteří byli velcí, jiní malí, ale nakonec je každému odpuštěno. A ještě je v křesťanství zajímavé to, že ti, kteří by chtěli být velcí, mají sloužit těm, kteří jsou malí. S chápáním služby druhým jako něčeho vznešeného přišlo prý až křesťanství. Předtím se služba chápala jako něco podřadného.

  30. Já ještě něco připojím k tomu odcizení.

    Jak už jsem napsal, v prvé řadě je nutno rozlišovat mezi pocitem odcizení, který je víceméně „přirozený“ a mezi odcizením ve vlastním, společenskokritickém smyslu.

    Náš marxistický docent filozofie v této souvislosti vždy žertem pronášel větu, že „auch im Kommunismus läuft einem die Freundin davon“. Tedy že i v komunismu „jednomu uteče jeho přítelkyně“. A že tedy i v komunismu – kde už má definitivně zmizet veškeré sociálněekonomicky podmíněné odcizení – nepoběží zdaleka všechno podle vlastních představ lidí, že i tady budou prožívat osobní frustrace.

    Mně se totiž velice zdá, že jak u Žižeka, tak ale i u (radikální) levice se obojí značně pomíchalo. Že se jako „odcizení“ za kapitalismu respektive v postmoderní společnosti deklaruje všechno, co člověka nějakým způsobem zatěžuje. Tedy profesně. A přitom se vůbec nehledí na to, že mnohé z toho vyplývá ze samotné organizace práce, bez ohledu na to jestli je organizovaná kapitalisticky či „socialisticky“.

    Jinak řečeno: z pohledu této kritické levice se to často jeví tak, že jakmile je – za podmínek kapitalismu – od zaměstnance něco požadováno, nějaký výkon, že je to bez dalšího doklad útlaku, vykořisťování a odcizení.

    Tímto zjednodušujícím pohledem se pak znemožňuje jakékoli hlubší přemýšlení o tom, co vlastně skutečně toto „odcizení“ je, a co by proti němu bylo možno reálně dělat.

  31. Ono se rozlišuje (jak říká rozcestník na Wikipedii) odcizení materiální (krádež), odcizení filosofické (Marxovo a Hegelovo)
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Odcizen%C3%AD_(filosofie)
    a odcizení psychologické (psychický stav, jehož projevy jsou osamocení i vzdalování od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou (alienation, estrangement))

  32. Já začnu napřed tou „službou“, paní Hájková. Přijde na to, co tím myslíme. Například kněží v antických chrámech samozřejmě také byli pevně přesvědčeni, že „slouží bohům“. V tomto smyslu tedy křesťanství nepřineslo něco zásadně nového.

    Co ale bylo opravdu novum, bylo to, že p r á c e šlechtí člověka. Tedy obyčejná práce vlastních rukou. To tady předtím opravdu nebylo; fyzická práce platila jako přízemní činnost, která člověka pouze odvádí od ušlechtilejších činností (ducha).

    Zatímco s křesťanstvím přichází opravdu ten historický zlom, že práce není už pojímána jako něco negativního respektive přízemního, ale jako bohulibá činnost. Tento přelom ve smýšlení měl ovšem své reálné historické kořeny – za prvé křesťanství jak známo bylo v prvé řadě hnutím „zdola“, prostého, tedy pracujícího lidu.

    A za druhé: v prvních stoletích své existence nebylo křesťanství státním náboženstvím; to znamená, že kláštery a jiná křesťanská zařízení si na sebe musely samy vydělat. A tedy – svou vlastní prací.

    Já jsem dokonce kdysi četl jeden článek, jehož autor tvrdí, že právě tento přelomový vztah křesťanských klášterů k étosu práce byl – nejvlastnějším počátkem kapitalismu!!

    Já jsem na toto téma dokonce chtěl napsat na DR článek; ale pak jsem tam ztratil možnost publikování, takže z toho nic nebylo. Ale jestli se mi podaří ten výstřižek znovu objevit, pak to dohoním tady. Je to v každém případě velmi zajímavá téze.

  33. Co se toho Ježíšova výroku o „prázdném domu“ (a démonech) týče, pak tady to snad myslel spíš jenom z čistě terapeutického hlediska.

    To mi teď připomnělo něco co jsem svého času četl o psychoanalýze. Byl to nějaký psycholog, který v novinovém článku na dané téma vzpomněl případ jednoho pacienta, který prošel psychoanalytickou terapií, a na jejím konci prohlásil: „Tak teď už vím, proč chlastám. Jenomže pořád nevím, jak dokázat přestat chlastat!“

    Tento psycholog k tomu poznamenal, že toto je klasický případ psychoanalýzy, která nebyla dovedena do konce. Která zůstala stát jenom u odhalení příčin (traumatu) které vedly k alkoholismu u daného pacienta; ale bylo tu zmeškáno tohoto okamžiku jeho otřesu využít k tomu, aby se obrátil k jiným, pozitivnějším životním činnostem.

    To jest: jeho „dům byl prázdný“. Onen psychoanalytik zmeškal potřebu ten prázdný dům naplnit pozitivním obsahem; a proto se ten „démon“ (v daném případě démon alkoholu) vrátil znovu, a dost možná ještě silnější.

  34. Co se pak toho příměru s „hliněnými nádobami“ a „nesmírnou Boží mocí“ týče – to je zase stále to samé téma, na jedné straně je tu ten velice správný náhled, že je tu přítomno něco co člověka (jako jednotlivce) vysoce přesahuje; ale na straně druhé je tu hodnota člověka až příliš devalvována, je tu zcela opomíjeno to historické dílo, které on na své vlastní sebekultivaci vykonal on sám.

  35. Ptáte se, pane Poláčku, zda lidstvo potřebuje ideologii. Před chvílí jsme se tu bavili o tom, že člověk nemůže bez ideologie být, a proto každý nějakou má, ať už ji odněkud přebírá nebo si ji vytváří třeba v podobě nějaké konspirační teorie.
    Asi jste si chtěl položit spíš otázku, zda lidstvo potřebuje nějakou univerzální ideologii. V tom já jsem skeptická. Myslím si, že by to nebylo dobré. Každý univerzalismus na jedné straně spojuje, na druhé rozděluje na ty, kteří ho přijali a ty, kteří ho nepřijali. Takže univerzalismus vlastně zároveň kope příkopy.
    Pokud by měl nějaký nový univerzalismus vzniknout, měl by být schopen nějakým způsobem do sebe pojmout dřívější tradice.
    Jako když vznikalo křesťanství a svatý Pavel věděl, že lidé se dělí na Řeky a Židy, přičemž nelze jedněmi ty druhé předělávat. Proto napsal, že v Kristu na tom nezáleží, zda člověk je Žid nebo Řek. Každý si může žít podle svého svědomí a mají se navzájem chápat.
    Já jsem zcela určitě proti univerzálnímu náboženství. I když nějaký takový civilní univerzalismus, jako byl třeba komunismus, by mi asi nevadil. Jen by už neměl lidem nic zakazovat, jako se o to komunisté pokoušeli.

  36. K POJMU ODCIZENÍ

    No ano, paní Hájková, ta česká Wikipedie v daném případě celkem korektně popisuje stav věcí, jmenovitě vzhledem k Hegelovi a Marxovi. Ovšem, jako obvykle je (česká Wikipedie) až příliš stručná, omezuje se jenom na nejzákladnější momenty.

    Faktem je: ten pojem „odcizení“ sahá mnohem hlouběji do minulosti. Podle některých názorů všechno počalo apoštolem Pavlem, kdy se podle jeho tvrzení člověk vzdálil, odcizil Bohu (a tím i sám sobě, své vlastní pravé podstatě). Podle jiných názorů je ale prvopočátek, kořen odcizení nutno hledat ještě dále, až u Aristotela – s jeho rozlišení lidské činnosti na činnost duchovní (kde lidská duše vykonává činnost která jí přísluší, je při ní v souladu sama se sebou) – a na hrubou práci fyzickou, kde naopak člověk musí konat činnost která je v rozporu s jeho nejvlastnější podstatou, tedy zabýváním se duchovními (filozofickými) záležitostmi.

    V dalším chodu dějin bylo toto „odcizení“ chápáno převážně v tom paulinském smyslu, tedy jako vzdálení se člověka od Boha, odcizení se Bohu. A až v renesanci začalo být odcizení chápáno jinak, totiž jako odcizení se sobě samému.

    V dalších dějinách tento pojem doznal ještě mnoha dalších výkladů a užití. Za zmínku stojí pojetí Humboldtovo, podle kterého moderní člověk svou praktickou činností vkládá sám sebe do předmětů své činnosti, své práce; ale že jde o to aby se člověk v tomto ryze předmětném světě neztratil, tedy neodcizil se sobě samotnému. – Takovéto pojetí vztahující se k předmětné činnosti se pak už ovšem dost blíží pojetí Marxově.

    ——————————-

    Za zmínku ovšem stojí ovšem i kritika celého toho konceptu „odcizení“; například Karl-Heinz Ott píše, že „in dem Moment, wo wir einen Entfremdungsbegriff etablieren, nähren wir den Glauben, es gebe auf der einen Seite das Echte, Gute und Gesunde, auf der andern das Falsche, Kranke und Dekadente. Man baut sich ein Idealbild, an dem gemessen auch recht angenehme Verhältnisse verrottet aussehen. Was passiert, wenn man das Idealbild mit Gewalt verwirklichen will, wissen wir spätestens seit dem 20. Jahrhundert“. Čili že tím jakmile zavedeme onen pojem „odcizení“, že tím uměle konstruujeme představu, fikci nějakého ideálního (respektive idealizovaného) stavu. A že když se pak pokusíme živou skutečnost přizpůsobit násilně tomuto ideálu, že to pak pravidelně končí velmi špatně, jak víme nejpozději z dějin 20. století. – A nedá se nic dělat, na této kritice opravdu něco je.

  37. K té ideologii: paní Hájková, víceméně vyjadřujete dost podobný názor, který jsem prezentoval i já. Asi jsem se nevyjádřil dost srozumitelně.

    Takže znovu: ano, člověk – jako jednotlivec – není a nikdy nebude schopen obsáhnout celou skutečnost, tedy celou pravdu. A každý člověk bude tedy vždy preferovat určitý světonázor. Tedy ideologii.

    Tuto jeho „ideologii“ je možno nahlížet dvojím způsobem: negativně, ale i pozitivně. To negativní na ní je ta zmíněná omezenost, partikularita. To pozitivní na tom je, že tato ideologie respektive světonázor je jaksi „specializace“ dotyčného člověka. Když dáme neutrální příklad třeba z vědy: je samozřejmě dobře když jeden vědec se věnuje výzkumu mravenců, ponoří se plně do daného tématu, ví o nich všechno co jenom je možno vědět. A když jiný zase zkoumá dejme tomu křepelky. Nemělo by smysl aby všichni byli specializováni na to samé.

    Ale věda jako celek může smysluplně fungovat jenom tehdy, když i ten specialista na mravence ví, chápe a uznává, že vedle jeho mravenců existují i ty křepelky. A naopak. A když navíc oba tito vědci nakonec dokáží obě tyto své specializace spojit v jeden provázaný celek (vědu o přírodě), neboť až tehdy vzniká skutečně univerzální vědění.

    Proto jsem napsal, že každý člověk i do budoucna zůstane vždy vyznavačem či nositelem nějaké, jím preferované ideologie. Ale že jde právě o to aby v e d l e této své „specializace“ dokázal také ještě i překročit její hranice, a pohlédnout opačným směrem. Jenom tak dokáže z toho, co bylo na počátku – omezeným – partikularismem, udělat skutečně pouze specializaci v pozitivním smyslu, v rámci jednoho univerzalistického celoplanetárního ducha. (Nenacházím teď jiný, civilnější, střízlivější termín.)

    V oblasti lidských světonázorů je toto překračování vlastního pohledu, vlastní perspektivy ovšem mnohem náročnější a obtížnější, nežli na poli exaktních věd. (I když i tam mnohdy planou stejně tak ideologické boje.)

  38. Mně se zdá, že na té větě něco je, pane Poláčku. Tedy, že „jakmile zavedeme onen pojem „odcizení“, že tím uměle konstruujeme představu, fikci nějakého ideálního (respektive idealizovaného) stavu“.
    Možná je normální, že je člověk někdy smutný, ba depresivní. Nebo že se nudí, má pocit prázdnoty atd. Možná by se měl pak o to víc radovat, když se dostaví nějaká radost. A počítat s tím, že časem zase bude smutný, a pak zase veselý, protože se to tak nějak střídá. Já mám v posledních letech daleko více „mánií“ než depresí.
    Já myslím, že i v minulosti to lidé tak měli. Jenom třeba měli na sebe daleko méně času, protože museli pracovat, tak to své „odcizení“ tolik neprožívali.

  39. Evě Hájkové: Univerzální ideologie neexistuje. Jako bývalá marxistka, nota bene školená Hellerem, jistě velice dobře víte, že každou ideologii koneckonců buď přímo vytváří nebo nějakou převzatou ve svůj prospěch mění vládnoucí třída… A není na tom nic divného, jestli přijmeme, že ideologie je jeden z nástrojů, které mají sloužit tomu, aby společnost držela pohromadě. (Bývaly časy, kdy sám pojem ideologie ještě nebýval považován za sprosté slovo. U některých současných autorů se toto neutrální pojetí znovu prosazuje.) Ještě historicky vcelku nedávno jedna taková údajně univerzální ideologie obsahovala soudržnost rodiny a kmene nebo obce včetně patriarchální autority jejich otců, náčelníků nebo jiných předáků, poslušnost vůči panstvu a panovníkovi a vyznávání správné víry. Nikomu to nepřipadalo divné – ještě moje babička (*1905) se těmito zásadami řídila zcela bezvýhradně.

  40. Josefu Poláčkovi: Ideologie ≠ světový názor; jestli to rovnítko myslíte vážně,. zase nemístně zjednodušujete. Ideologie má navíc propagandistickou funkci, je uzavřená a agresivní vůči jiným ideologiím a její argumentace často postrádá racionalitu.

  41. Josefu Poláčkovi: Pokud jde o těch chybějících 30 000 let evoluce, tak jste mě úplně nepochopil. Neměl jsem na mysli „digitální“ charakter rozhodování člověka, ale skutečnost, že vývoj rozumu se opozdil za vývojem jiných nástrojů, kterými lidský organismus pro zajištění své existence disponuje. Jejich používání tak zcela podléhá vývojově starým systémům (limbický systém apod.) zděděným zčásti ještě po dinosaurech a zčásti po lidoopech a rozum je často používán pro vytváření iluzí, že se rozhodujeme zcela svobodně, a pro omlouvání neblahých důsledků, které tato skutečnost způsobuje. Zkuste dát tlupě paviánů kalašnikovy a uvidíte, co jsem měl na mysli.

    Mezi šedou kůrou mozkovou a limbickým systémem, případně i neurovegetativním systémem, je určitá konstrukční nedotaženost, která jim brání v klidu spolupracovat. Ty chybějící šrouby, když už je tam Velký Konstruktér zapomněl nakreslit, mohla poskytnout právě delší evoluce. On kromě toho odflákl i zápornou zpětnou vazbu mezi nimi, takže neokortex se mohl urvat z řetězu; důsledky vidíme dnes a denně.

  42. A mimochodem, někteří psychiatři tvrdí, že právě do této konstrukční mezery se vklínila údajně přirozená potřeba náboženství (nebo jiných forem spirituality), která tu nedokonalou spolupráci neokortexu se staršími subsystémy do jisté míry dokáže „odsuplovat“; aspoň natolik, aby se většina lidstva ze své existenční nejistoty nezbláznila dřív, než zajistí potomstvo a aspoň základní stabilitu společnosti.

  43. J. Kalousovi.
    Pojem ideologie se používá v různých významech. Může to být i falešné vědomí, ale může to být i světový názor. Sám Heller to taky takhle chápal. Tedy i marxismus, včetně té své vlastní varianty, chápal jako ideologii. Domníval se, že rozumný člověk sám sebe zařadí mezi pracující třídu, a proto si rozumně vybere ideologii, která je pro něho samého výhodná, což znamená, že je jeho vlastní, a že to udělá proto, aby se mu do (prázdného) mozku nevnutila ideologie cizí.
    Když o mně zjistil, že jsem se (jako bývalá marxistka) dala na křesťanství, řekl, že se na mě kvůli tomu nezlobí, nýbrž že mě chápe, protože teď je takové problematické mezidobí a každý na ten vědecký světový názor svým vědomím nestačí. Aspoň prý, že jsem přijala (jak sám usoudil) variantu křesťanství, která není na straně vládnoucí třídy, nýbrž na straně pracujících, respektive na té levicové straně.
    Pak jsme si ještě vyměnili pár mailů ohledně Boha. Přičemž on napsal, že on jeho existenci nemůže vyloučit.
    Rok na to (nebo o něco víc než rok) zemřel.

  44. ODCIZENÍ DŘÍVE A DNES

    Paní Hájková, o tom něco napsal už Marx, nejsem si teď zcela jistý jestli tady hovořil výslovně o odcizení nebo o nějakém podobném fenoménu (myslím že to bylo v souvislosti s trhem a jeho nadvládou nad člověkem), ale on psal o tom, že v dřívějších dobách ta nadvláda anonymních (peněžních, tržních) sil nad člověkem (pracovníkem) vystupovala v bezprostředně naturální respektive osobní rovině, která skrývala ten jejich pravý anonymní (a tedy odcizující) charakter. Například takový středověký tovaryš měl nad sebou svého mistra, který mohl být třeba panovačný a mohl ho utiskovat, ale byl to právě bezprostředně čistě osobní stav a vztah. Takže ten tovaryš si nanejvýš mohl přát nějakého lepšího a spravedlivějšího mistra, ale vůbec nepřišel na myšlenku hledat za tím vším anonymní moc peněz.

    Musela tedy přijít opravdu až moderní masová průmyslová produkce, aby dělník zakusil (a prohlédl) své reálné postavení anonymního kolečka v celém tom neosobním soustrojí produkce zaměřené jenom na neustálou maximalizaci zisku.

    Takže jak už jsem napsal, po dobu středověku se pojem „odcizení“ užíval prakticky jenom v teologických respektive filozoficko-teologických spisech, jako vyjádření vzdálení se (odpadnutí) člověka od Boha. Teprve v renesanci došlo k tomu posunu, že „odcizení“ bylo teď charakterizováno jako odcizení se člověka ne od Boha, ale od sebe samého.

    Právě toto byl prakticky předstupeň k tomu novodobému pojetí, tedy odcizení za kapitalismu: i to je chápáno především jako odcizení člověka od sebe samého, od jeho vlastní podstaty. Ovšem toto odcizení už není chápáno primárně existenciálně, nýbrž společensko-kriticky, jako stav způsobený kapitalistickou, respektive obecně masovou průmyslovou produkcí.

  45. UNIVERZÁLNÍ IDEOLOGIE A VLÁDNOUCÍ TŘÍDA

    Tak nějak si sám protiřečíte, pane Kalousi: na jedné straně tvrdíte, že náboženství (tedy ve zcela obecném smyslu také „ideologie“) je potřebou vzniklou z určité evoluční disproporce různých částí mozku; a na straně druhé ji – v klasickém marxistickém výkladu – deklarujete jako nástroj vládnoucí třídy. Totiž: jestli tedy tuto potřebu mají všichni lidé (v důsledku napětí uvnitř jejich mozku), pak je v daném čase a místě dominantní ideologie něčím, s čím se ztotožňuje celý lid; a ne něčím, co by nějak cíleně a zlovolně zavedla „vládnoucí třída“, za účelem udržení třídní nadvlády. Vládnoucí třída může této ideologie nanejvýš druhotně využít/zneužít pro daný účel.

    Ale ona to vždy může být obojetná zbraň: například pomocí křesťanské věrouky je stejně tak dobře možno cementovat třídní strukturu (feudální) společnosti, jako proti této třídní struktuře brojit, ve jménu ježíšovské lásky a rovnosti všech lidí před Bohem. (Zrovna nedávno tu paní Hájková umístila link na nějakého křesťansky fundovaného anarchistu.)

    Ale vraťme se k otázce univerzality ideologie: to zajímavé na tom je, že se vlastně vždycky objeví nějací heretici. Tedy takoví, kteří i zdánlivě zcela obecně přijímanou ideologii odvrhnou. Někdy jsou to jenom vyslovení kverulanti, kteří už z principu jsou vždy proti. Proti všemu. A někdy zase mají pro své odmítnutí dobré důvody. My nemůžeme vědět, jestli v dávných dobách kmenových společenství s kmenovými bohy se už taky našel někdo, kdo tyto kmenové bohy nějak zpochybňoval – buďto jejich existenci, nebo alespoň jejich účinnost, jejich působnost. – Ale bylo by docela dobře možné, že už tehdy si někdo začal lámat hlavu nad tím, jak je možné, že náš vlastní kmen má svého boha, který vznáší nárok na to být stvořitelem vesmíru – a vedlejší kmen má boha naprosto jiného, který ale vznáší ten samý nárok! Jak to obojí může pasovat dohromady?…

    Ale v každém případě: nějaká míra hereze, odmítání, negace je tady zřejmě vždycky. A z jedné strany je to naprosto pozitivní fenomén: to co nemá žádnou opozici, to nevyhnutelně stagnuje, ustrne, a nakonec zahnívá. Takže jak už jsem napsal, nějaká opravdu „univerzální ideologie“ by byla daleko spíše jenom společně sdíleným směřováním; ale nikoli jedním jediným, jednou provždy fixovaným cílem, obsahem.

  46. Ještě k té evoluční disproporci mezi šedou kůrou mozkovou a limbickým systémem: pane Kalousi, z toho co jste na toto téma napsal by se spíš naopak muselo soudit, že je to ten limbický systém, který se opozdil za vývojem šedé kůry mozkové. Že je to on, který se ještě nedokázal přizpůsobit revolučně novému, totiž logickému způsobu myšlení.

    Ale: pokud byste chtěl potřebu náboženství vysvětlovat napětím mezi těmito dvěma subsystémy lidského mozku, pak v prvé řadě je k tomu nutno připojit, že tak komplexní fenomén jako je religiozita nikdy není možno plně vysvětlit jenom působením jednoho jediného faktoru. A především: znovu a znovu musím připomínat, že fenomén vyšší úrovně komplexity nikdy není možno bezezbytku převést na působení faktorů z nižší úrovně. To znamená: kulturně-duchovně-teologicko-filozofický fenomén víry a náboženství nikdy nemůžete adekvátně postihnout výrazovým aparátem z oblasti neurologie. Je to to samé, jako kdybyste chtěl dejme tomu funkce operačního systému Linux vysvětlovat jenom prostřednictvím hardware, na kterém tento operační systém běží.

    ————————–

    A ostatně, jedna zajímavost: kultické projevy doprovázejí lidstvo snad po celou dobu jeho (vědomé) existence; a v poslední době byly určité kultické projevy pozorovány dokonce i u opic (!!) – kde tedy o nějakém evolučním konfliktu mezi kognitivními schopnostmi a limbickým systémem sotva asi bude řeč. 😉

  47. Bůh versus věda: paní Hájková, mám pocit že link na toho Lennoxe jste už jednou umístila na DR; mohu tedy jenom opakovat, že jeho způsob argumentace je značně povrchní, ne-li přímo naivní.

    Nejzajímavější na tom je vlastně ten Váš vlastní komentář, s tou Sofií – jakožto aspektu Boha.

    Jenže – aniž byste si to sama uvědomila, tady se vydáváte na dost tenký led. Protože tady jsme rázem zase zpátky u Hegela. A u jeho základní téze, že „sofia“ (tedy: logika) není jenom a pouze a s p e k t e m Boha, nýbrž že Bůh JE sám touto logikou. „Logika je to čím byl Bůh, nežli stvořil jsoucí svět.“

    To velice problematické pro křesťany na tom je to, že jestliže přistoupíme na to, že logika (sofia) není pouze jedním z aspektů Boží jsoucnosti, nýbrž je s ní(m) jedno a totéž – pak se nevyhnutelně staví otázka, k čemu je tady pak zapotřebí ještě i Bůh sám. Když se veškerý svět rozvíjí podle zákonů, norem a pravidel (logické) Moudrosti, pak k čemu je tady pak ještě zapotřebí nějaký další aktér (Bůh)?…

    Ani sám velký Hegel si ale nedokázal (či spíše: nechtěl) uvědomit a přiznat tento důsledek.

  48. Když jsme u těch programů, pane Poláčku, tak připomenu, že jsem už na Referendu psala do diskuse o Tresmontantovi, který byl přesvědčen, že to byl právě Ježíš Kristus, kdo přinesl lidem nový „program“ namísto starého (kmenového) programu uloženého v paleokortexu. Stačí zbavit se toho starého programu a přijmout nový. Většinou se to nepodaří najednou. On ten starý program se zprvu opakovaně bude vracet, ale časem se ve větší míře prosadí ten nový. Není to tak, jak si myslí pan Kalous, že je nám třeba víc rozumu. Naopak, změna musí jít víc do hloubky. Musí odejít nenávist a přijít láska.

  49. Josefu Poláčkovi: Můžete mít pravdu. Chyba možná není ani v neokortexu ani v limbickém systému, ale v té chybějící nebo nedokonalé zpětné vazbě. Nicméně ve prospěch mé formulace hovoří skutečnost, že buňky šedé kůry jsou zcela nespecializované, pokud jde o jejich funkce, což bývá obvyklé u vývojově mladých systémů. Má to výhodu, že různé oblasti mozku mohou zaskakovat za jiné v případě poškození některých, a nevýhodu, že neurovědci zatím někdy tápou, protože často neumějí ukázat, že ten nebo onen proces se odehrává v konkrétní oblasti mozku, která za něj zodpovídá.

  50. Josefu Poláčkovi: Myslím, že nejsem v rozporu sám se sebou. Náboženství se stává ideologií, teprve až se stane nástrojem moci. Jeho ideologické využití jenom šikovně navazuje na tu vnitřní potřebu – tedy pokud taková existuje. Názor o vrozeném původu té potřeby zdaleka není jednotný, dokonce možná ani většinový.

  51. To byste mohl, pane Poláčku, rovnou říct, že když už je Bůh-Otec, pak je zbytečné, aby byl ještě Bůh – Syn a k tomu Duch svatý, když je to přece jeden a ten samý.
    Mimochodem, i Židé už kdysi dávno mluvili nejen o Boží Moudrosti, Spravedlnosti, Slávě, ale vůbec o Boží přítomnosti na zemi. Ta přítomnost (Šechina) byla vlastně také samotným Bohem. Bůh je transcendentní, zatímco jeho přítomnost na zemi je imanentní.
    To byste to chtěl mít moc jednoduché, kdybyste tvrdil, že Bůh je prostě jeden, což vylučuje různé Boží osoby, aspekty atd.

  52. ZMĚNA VĚDOMÍ

    Já se ještě jednou vrátím k té změně (společenského) vědomí, o které jsme tu také hovořili ve spojitosti s Žižekem.

    My si znovu a znovu stěžujeme na to, jak je současná konzumní společnost naprosto neschopná či neochotná změnit zásadně způsob své existence, a to i tváří v tvář hrozícímu ekologickému kolapsu.

    A přece – tu a tam se objeví náznaky toho, že přece jenom k určitým změnám vědomí dochází.

    Před několika dny jsem četl v německých novinách, že 94 (!) procent zaměstnanců očekává od svých firem, že podniknou nějaká opatření pro ochranu životního prostředí. 94 procent – to už je opravdu velká síla.

    A v dnešní německé „Süddeutsche Zeitung“ je dokonce možno si přečíst výrok německého ministra pro vývoj za CSU Gerda Müllera: „Der Immer-Weiter-Schneller-Kapitalismus der letzten 30 Jahre muss aufhören!“ Čili že „ten stále-dále-rychleji-Kapitalismus posledních 30 let musí přestat!“

    Zopakujme a připomeňme si: tento kritický výrok na adresu turbokapitalismu nepronesl nějaký angažovaný aktivista německých Zelených – nýbrž spolkový ministr za ultrakonzervativní bavorskou CSU!!

    Přitom to byla právě tato bavorská CSU, která před těmi třiceti lety neměla pro tehdy teprve vznikající Zelené s jejich radikálním ekologickým programem nic jiného nežli slova posměchu a pohrdání! Tehdy by bylo naprosto nemyslitelné, aby některý z představitelů CSU pronesl takovouto větu; a kdyby ji i pronesl, byl by nejspíše ze strany okamžitě vyhnán.

    A dnes – opakuji ještě jednou, takovýto výrok náhle pronese státní (spolkový) ministr za tuto stranu!

    Zdá se tedy opravdu: něco se děje. Vědomí lidí, vědomí společnosti se přece jenom nějakým způsobem začíná měnit. Sice pomalu (příliš pomalu vzhledem k míře hrozícího nebezpečí) – ale přece jenom.

    Zdá se tedy, že je skutečně možno konstatovat, že v zásadě i v dnešních dobách se lidské vědomí stále ještě může vyvíjet. Že člověk dokáže měnit, nebo přinejmenším významně modifikovat své životní hodnoty. A to by byla velmi nadějná zpráva do budoucnosti – a to zdaleka ne jenom na poli ekologie.

  53. Josefu Poláčkovi:
    „Je to to samé, jako kdybyste chtěl dejme tomu funkce operačního systému Linux vysvětlovat jenom prostřednictvím hardware, na kterém tento operační systém běží.“

    😀

    Není. Zpětná vazba se dá zajistit nejrůznějšími způsoby, softwarovými i hardwarovými. Jak kdy, jak kde, jak na co. Inženýři mají na výběr celou řadu možností. Je ale pravda, že často při navrhování obvodů i programů namísto vymýšlení optimálního návrhu pro ten který proces postupují cestou nejmenšího odporu – tedy nejmenší námahy pro sebe, ať už jde o návrhy HW nebo programování. Ta cesta spočívá v použití nejdostupnějších a/nebo nejlevnějších součástek/obvodů nebo použitelných, kdysi pro jiný účel napsaných podprogramů. Možná že Velký Konstruktér byl taky jenom línej a udělal to podobně jako někteří pozemští inženýři… Nebylo by to poprvé. Slepé střevo už nepotřebujeme vůbec, brzlík se po zániku jeho funkcí neztrácí a bez sleziny se taky obejdeme.

  54. Jak vidím, máme tu teď diskusi naživo. – Takže paní Hájková, s tou „změnou programu“ – to je vlastně právě to o čem jsem zrovna teď psal. Že i v současné době probíhá v lidstvu určité „přeprogramování“, přinejmenším na poli ekologie.

    Ovšem – tady dost dobře není možno od sebe odtrhávat libický systém a šedou kůru mozkovou. Tedy emoce na straně jedné, a rozum na straně druhé. Protože v současné době toto – doufejme že opravdu probíhající – „ekologické přeprogramování“ napřed začalo na úrovni myšlení. Na úrovni faktů. A byl to právě ten limbicko-emoční systém, který tato fakta dlouho popíral.

    A s tím Ježíšem – já opakuji vždy znovu a znovu, ono to opravdu nebylo tak, že by se tu najednou vynořil nějaký Ježíš, a rázem změnil svět. Nýbrž i Ježíš musel mít ke svému působení připravenou půdu. Kdyby ten samý Ježíš přišel dejme tomu o nějakých tři sta let dřív – buď by o něm dneska vůbec nikdo nic nevěděl, anebo by nanejvýš platil jako jeden z dalších židovských proroků. Protože by ještě nebyly dány objektivní podmínky pro to „přeprogramování“. To znamená: toto „přeprogramování“ je vždycky nejen subjektivní, ale i zároveň objektivní společenský proces. Napřed musely proběhnout zcela konkrétní, reálné změny v životě společnosti – a až teprve poté se mohla prosadit myšlenka nového univerzalismu.

  55. Josefu Poláčkovi: Změna vědomí nakonec do českého dolíku dorazí jako vždy se zpožděním a z ciziny, nicht wahr?

  56. A jestli byl – z hlediska kosmického vědomí či kosmické moudrosti – vůbec nutný příchod Ježíše? – No, jak se to vezme.

    Hegel to v každém případě viděl tak, že ten – objektivně jsoucí – Absolutní duch si své historické postavy vyvolává sám. Z tohoto hlediska byl příchod Ježíše – jakožto Syna – nutný a nevyhnutelný, protože tím byl (podle Hegela) dovršen sebevývoj Absolutní ideje. Prostřednictvím Ježíše byla dovršena syntéza mezi momenty univerzálního (Bůh) a jednotlivého (člověk). Ježíš byl tedy tím konkrétním aktérem kterému se dostalo historické úlohy tuto syntézu (na této zemi) uskutečnit; ale tato samotná syntéza byla apriori uložena, dána už na počátku věků.

    Je to asi tak něco podobného jako v matematice: nějaký přelomový objev v matematice vždy musí udělat nějaký zcela konkrétní matematik, svým osobním jedinečným přínosem; ale na straně druhé tato matematická věta měla svou objektivní platnost vždycky, bez ohledu na běh času a dějin.

  57. Pan Kalous: no, vždycky tomu tak skutečně být nemusí. Například hnutí církevní reformace jako takové vzniklo jak známo napřed v Čechách; a až o sto let později pak jakýsi Luther s úžasem zjistil, že „všechno o co my (tedy němečtí protestanti) usilujeme dnes, všechno to bylo formulováno už před sto lety u husitů!“

    Ono – snad – nejde v daném případě (tedy ekologie) ani tak o český provincialismus (který bezpochyby existuje), jako spíš ještě pořád o dědictví totality. Když západní společnost byla už přesycená svým expanzivním konzumentstvím, tak v té době se česká společnost teprve začala vrhat do blaženého užívání tohoto konzumu. Z tohoto hlediska je tedy to zpoždění ekologického uvědomění v české kotlině objektivně vzato celkem logickým jevem.

  58. Operační systém a hardware: to je o něčem jiném, pane Kalousi. Opakuji znovu: to o co se – v dané souvislosti – jedná je to, že fenomén vyššího stupně komplexity (náboženství jakožto kulturní fenomén) není možno bezezbytku vysvětlit pojmovým instrumentáriem nižšího stupně obecnosti (tedy prostředky neurologie).

    Co se pak té (chybějící) zpětné vazby týče, tak i to nakonec může mít své docela racionální důvody. Uvedu konkrétní příklad, zdánlivě ze zcela jiné oblasti.

    Viděl jsem kdysi jakousi dokumentaci o životě v africké savaně. A byla tam také scéna, jak smečka lvů uspořádá lov ve stádě antilop napájejících se u (zřejmě v daném místě jediného) jezera.

    A co na tom bylo zajímavé: jakmile lvi ulovili svou jednu antilopu – v tom samém okamžiku se předtím plašící se stádo uklidnilo, a ty přeživší antilopy se zase zcela nerušeně začaly pást a pít! A to v bezprostřední blízkosti lvů! O kterých teď už ale intuitivně věděly, že dnes už od nich nehrozí žádné nebezpečí.

    Proč o této scéně vyprávím? – Protože komentář k jejímu vysvětlení zněl tak, že toto napohled nepochopitelně stoické jednání antilop má svůj velice dobrý důvod: že totiž „kdyby se neustále hrozily všech možných nebezpečí, pak by každá z nich neustále potřebovala svého psychiatra“.

    Zkrátka: ignorování nebezpečí, které není právě zcela aktuální, je vlastně velice zdravým postojem či nastavením organismu. Jinak by opravdu všichni byli permanentně zralí na svěrací kazajky.

    Tento stoický postoj, toto ignorování bezprostředně nepřítomného nebezpečí je „životní moudrostí“, která je hluboce zakódována do (ne)vědomí každého živého tvora. Jedině takovýmto způsobem, s takovýmto nastavením bylo vůbec možno přežít, přetrvat věky.

    Je ovšem fakt, že v současné době tento mechanismus narazil na své meze. A mohl by se lidstvu (a spolu s ním celé přírodě) šeredně vymstít. Ale přesto – je nutno vidět i to, že je to sám o sobě mechanismus naprosto potřebný a zdravý. A právě proto je tak krajně obtížné jeho působnost v daném případě zlomit, vyšachovat.

  59. Ten Luther ani ti husité nakonec vůbec nic nového nepřinesli. Jenom upozornili na to, že se dějí nepravosti. Ty se pak do jisté míry odstranily. Ale jen částečně. Mezitím zase vznikly jiné.

  60. Upozorňování na nepravosti je sice správné a potřebné, ale k jejich napravení to nestačí.

  61. Evě Hájkové: „Mezitím zase vznikly jiné.“

    Bingo. Kalvínova Ženeva po r. 1541 bývá považována za první totalitní režim v Evropě.

  62. Josefu Poláčkovi: S těmi lvy a antilopami je to vcelku známá věc a s použitím Ockhamovy břitvy i snadno vysvětlitelná. Ony prostě ze zkušenosti vědí, že lev se nažral a teď jim dá nejmíň 24 hodin pokoj.

  63. Josefu Poláčkovi: No vidíte to. A přesně o to se neurověda snaží. A kdybyste někomu z jejích představitelů řekl, že předmět jejího zkoumání je nižšího stupně obecnosti než předmět zkoumání disciplín kulturologických, asi by s Vámi pěkně zostra vyběhl. Centrální nervovou soustavu mají všichni obratlovci, zatímco kulturu asi těžko… Přinejmenším existence toho prvního je nutnou podmínkou vzniku toho druhého. Bez CNS by kultura pravděpodobně neexistovala. A jestli máte v tomto ohledu námitky, tak si přečtěte (nebo i zkuste, mohlo by to jít i doma…), jak se učí žížaly, které – jak by mělo býti známo každému evropskému středoškolákovi – CNS nemají.

  64. Josefu Poláčkovi: „Například hnutí církevní reformace jako takové vzniklo jak známo napřed v Čechách…“
    Hus vycházel z Viklefa, koneckonců za jeho života byli jeho příznivci zváni viklefovci (zatímco v samotné Anglii se jim říkalo lollardi). Takže úplně originální Hus taky nebyl. Klíčovou osobou v tomto vztahu byl lollard Peter Payne, který z Anglie přinesl podrobnosti o Viklefově učení do Prahy v r. 1408.

  65. „Centrální nervovou soustavu mají všichni obratlovci, zatímco kulturu asi těžko… Bez CNS by kultura pravděpodobně neexistovala.“

    —————————

    Já nechápu „kulturu“ v takto úzkém slova smyslu jako něco, co je tvořeno pouze – dejme tomu třeba – „vědomě“.

    Kultura je podle mě „souhrnný projev celého toho společenství“ (někdy označovaného třeba jako místní populace), prostě souhrnný projev společenství jedinců. Ten „souhrnný projev společenství“ tedy nemůže být určen CNS nějakého osamoceného jedince, ale jde spíše o jakési nadindividuální vědomí onoho celku, jehož je ten jedinec součástí. Kulturu v tomto smyslu mají třeba i jednobuněčné organismy.

  66. Kulturní dekonstrukce (a z ní odvozený liberální přístup k člověku a k ochraně přírody) je tedy pak možná plodem záměny širšího a užšího chápání pojmu „kultura“.

  67. Pane Kalousi, už za mě odpověděl pan Nushart. Když mi ukážete žížalu, která věří v bohy, pak Vám snad uvěřím, vyšší produkty lidské mysli a lidské kultury je možno v míře dostatečné vysvětlit pojmovým aparátem neurologie.

    Samozřejmě že neurologové by to sami rádi viděli jinak; každý (vědec) se domnívá že právě jeho obor je ten ze všech nejdůležitějších. Ale to nemění naprosto nic na tom, že takovýto přístup je hrubým redukcionismem. Zkuste se alespoň ve wikipedii podívat na pojem „emergence“, aby se Vám ujasnilo, že skutečně není možno v hierarchii komplexity jen tak podle libosti skákat sem a tam.

  68. KULTURA A JEJÍ PODMÍNĚNOST

    Paní Hájková, v té wikipedii na kterou poukazujete jsem žádnou zmínku o kultuře jako „software společnosti“ nenašel. Ale to nevadí; v zásadě je to přesně to co jsem já měl na mysli.

    Ovšem v té české wikipedii je jedna – dosti symptomatická – nepřesnost ohledně marxismu. Marxistický model kultury je tu prezentován ve své zvulgarizované podobě, totiž že prý celé sféra kultury (tedy: „společenské nadstavby“) je pouze odrazem materiálních procesů v dané společnosti, tedy „materiální základny“.

    Něco takového ale klasikové marxismu nikdy netvrdili; oni vždy uznávali, že kultura má svou „relativní autonomii“. Ale že se nakonec, tedy doslova „konec konců“ přizpůsobuje charakteru té „materiální základny“.

    Pro ně bylo toto určení závislosti oné „společenské nadstavby“ od reálných materiálních (ekonomických) procesů v dané společnosti naprosto esenciální z toho důvodu, aby mohli skoncovat s iluzí, že pro dostatečné zhumanizování, zcivilizování společnosti postačí jenom změny čistě politické. Což právě je trvalá iluze, udržující se tvrdošíjně až do dnešních časů. Stále se ještě věří tomu, že už jenom tím že se zavede politická demokracie, že tím jsou k dispozici všechny potřebné páky a nástroje k cílené změně, úpravě společenských poměrů.

    Marx a Engels proto neustále poukazovali na skutečnost, že celá tato zdánlivě autonomní politická (a právní atd.) sféra ve skutečnosti není autonomní, nýbrž že se ve skutečnosti přizpůsobuje panujícím poměrům v oné „materiální základně“. Marx v této souvislosti – a to plným právem – vždy znovu a znovu mluvil o „stavění věcí na hlavu“. Tedy v souvislosti s vírou, že společnost je možno měnit „shora“, jenom vydáváním zákonů.

    Ono to všechno navíc souviselo ještě s Hegelem, jehož idealistická filozofie byla tehdy v Německu naprosto dominantní. Kterýžto Hegel věřil, že veškerou potřebnou práci na zcivilizování lidské společnosti provede „Absolutní duch“, a že i materiální vývoj společnosti nakonec probíhá pod vedením tohoto Ducha, a v jeho intencích.

    Hegel tady ale ještě za svého života narazil se svým idealistickým pojetím na realitu. Ještě rok před svým životem si v nějakém svém dopise trpce stěžoval na to, že bouřící se francouzští dělníci nemají dostatečné pochopení pro to, že přece žijí v „rozumném“ státě, uspořádaném podle intencí onoho Absolutního ducha. On vůbec nechápal, že jim je po čertech lhostejná nějaká metafyzická „rozumnost“, když mají hlad.

    A právě do toho pak vstoupil Marx, s tím že rozhodujícím faktorem není ani nějaký metafyzický „Rozum“, ani stát respektive parlamenty – nýbrž reálný pohyb v materiální základně společnosti, tedy především ve sféře produkce.

    Ovšem – i toto Marxovo pojetí (i když bezprostředně dozajista mnohem realističtější) se nakonec ukázalo být pouze jednostranným. A tak se dnes zase musíme vracet zpět k otázce, jestli i ten Hegel neměl svou část pravdy. A jestli za veškerým dějinným pohybem přece jenom nestojí určité faktory a struktury, které mají nadmateriální, metafyzický charakter.

  69. Ještě k samotnému pojmu „kultura“: ten samozřejmě může být používán v různých souvislostech, bezprostředně je to otázka konvence či definice, jestli pojem „kultura“ budeme používat ve specifickém, anebo ale obecném smyslu.

  70. Ano, pane Poláčku, je to tam, najdete to v kapitole Kultura v širším významu. Podle Gerta Hofstede prý je to „kolektivní software“ společnosti.
    Všimla jsem si i toho vyjádření k marxistickému pojetí. Máte pravdu, je to zvulgarizovaně pojato. Já jsem se ráno pokoušela vyložit to manželovi. Tedy rozdíl mezi tím, jak oni to podávají a jak to ve skutečnosti myslel Marx. On se mnou souhlasil, ale myslím, že mi vůbec nerozuměl, jak jsem zpětně pochopila z jeho vyjádření. I když, je docela možné, že ani já jsem dobře nepochopila jeho vyjádření.
    Trochu mě pak přemohla lítost nad nemožností nás lidí se domluvit. Ale tak to prostě je a já to nezměním.

  71. NUCENÁ KREATIVITA

    Pročetl jsem si ještě jednou výchozí článek paní Hájkové. Znovu se mi potvrdil (a osvěžil) původní dojem, že tady byla otevřena celá řada zcela klíčových otázek, které je bezpodmínečně zapotřebí prodiskutovat do hloubky. Jak už jsem napsal, samotný pojem „odcizení“ patří k té řadě klasických témat levice, které je zapotřebí znovu promyslet. Případně redefinovat.

    „Nucená kreativita“ – toto slovní spojení vlastně nepochází přímo od samotného Žižeka, nýbrž ho použila paní Hájková, když mi poslala můj text. Ale – je to výraz opravdu velice výmluvný.

    Připomeňme si: Žižek jako patologický označuje stav, kdy lidé musejí v současné době vykazovat kreativitu víceméně na příkaz. (Či být jinak „pozitivní“, například chovat se – jako vychovatel – neustále mile k dětem ve školkách. I když třeba dotyčný zrovna nemá náladu.)

    Tady se nám skutečně dostávají do zásadního střetu dva klíčové momenty. Na straně jedné: kreativita jako taková je ovšem bezpodmínečně pozitivní záležitost; a stejně tak i to „být milý“ k jiným lidem.

    Ovšem: velmi problematickou se tato o sobě pozitivní záležitost stává opravdu tehdy, když se začne dít na povel. Když se z ní – z ryze komerčních zájmů – stane naučené, mechanické, strojové jednání. Které pak vyhasíná v tom samém okamžiku, kdy skončila pracovní doba.

    Bezprostředně vzato sotva bude sporu o tom, že takto mechanická, nucená kreativita respektive přátelskost je stavem nepravým, denaturovaným, falešným.

    Ovšem na straně druhé je možno (a nutno) si položit i otázku: a proč by dejme tomu pro provozovatele dětské školky mělo být nepřípustným či zavrženíhodným jednáním, když své vychovatele/ky vyzývá k tomu, aby se k dětem chovali/y přátelsky a mile?. Tím spíše že tento provozovatel mnohdy vůbec není komerční, nýbrž státní subjekt?…

    A ptejme se dále: jestliže je naprosto legitimní, když ředitel (či majitel) divadla od svých umělců vyžaduje kreativitu – proč by mělo být náhle zavrženíhodným počinem pro majitele softwarové firmy, když požaduje kreativitu od svých programátorů?…

    „Nucená kreativita“ je dozajista velmi ošklivé slovo; ale je na straně druhé poctivé si připomenout, že mnohá velká umělecká díla minulosti vznikla – jenom díky tomu že jejich tvůrce potřeboval peníze, na čistě materiální zajištění sebe a své rodiny! Ten umělec měl samozřejmě už předtím v sobě své umělecké pnutí, své umělecké vidění; ale to že tyto své umělecké vize pak skutečně realizoval dejme tomu na konkrétním plátně, v konkrétním obraze – to bylo nezřídka právě proto že buďto už přímo měl zákazníka-odběratele pro své dílo, anebo alespoň doufal někoho takového najít, aby své dílo mohl prodat.

    Co se pak toho „milého chování“ týče, tak to jsem zažil jednu zcela charakteristickou příhodu nedávno poté, co jsem z tehdejšího socialistického Československa odešel na Západ. Byl jsem na krátké návštěvě v Rakousku, u svých příbuzných. Můj bratranec někde u pekaře kupoval nějaké pečivo; a prodavačka se přitom na nás přátelsky usmála. Já – ještě z dob šedivého socialismu uvyklý nerudným a nevšímavým prodavačům – jsem tento fakt poté před svým bratrancem obdivně zmínil. On však – jakožto typický ke všemu kritický levičák – jenom přezíravě mávl rukou: „To byl jen komerční úsměv!“ Já jsem ale nebyl ochoten uvěřit, že ten přátelský úsměv prodavačky by byl pouze naučený a strojový, a oponoval jsem: „Ne jen to!“ Tedy že i za tím – bezpochyby povinným či přinejmenším naučeným – úsměvem oné prodavačky bylo i něco z jejích pravých, nefalšovaných pocitů.

    Poté co jsem delší dobu žil na Západě, vypěstoval jsem si už sám cit pro to, jak mnoho z oněch „milých úsměvů“ především v komerčním sektoru je opravdu pouze naučených a předstíraných. A že se za touto předstíranou přátelskostí může velice snadno skrývat nemilosrdná tvrdost, jakmile dojde na finanční zájmy.

    Ale – i přes to všechno jsem si uchoval i své původní přesvědčení spontánně vyjádřené vůči mému levičáckému bratranci: že totiž ve společnosti, která je alespoň v zásadní míře svobodná, se k sobě lidé chovají v zásadě mnohem přátelštěji, nežli ve společnosti drcené totalitním útlakem.

    ————————

    Takže po těchto všech výkladech, rozborech a vzpomínáních nám tu zůstávají tyto otázky:

    – je špatné, když (komerční) zaměstnavatel od svých zaměstnanců vyžaduje kreativitu a přátelské chování?

    – není to naopak pozitivním momentem v životě společnosti, když je někdo, kdo je sám o sobě nerudný, alespoň ve svém zaměstnání donucen chovat se slušně a zdvořile?

    – kde je hranice mezi „pozitivní vynucenou kreativitou“ a „negativní nucenou kreativitou“?

  72. Ano, paní Hájková, už jsem tam to „software“ našel. 😉 Nějak jsem to napoprvé přehlédl.

    Co se toho vzájemného neporozumění týče – tady je nutno si uvědomit, že ona je to opravdu krajně náročná záležitost. Tedy správně pochopit ten marxistický model vtahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“. A já musím přiznat, že mně samému to trvalo celou řadu let, než jsem si tento marxistický pohled dokázal opravdu „zvnitřnit“, že jsem se dokázal podívat na svět touto optikou.

    Ona to totiž není vůbec žádná náhoda, že běžně lidé tento stav vnímají opačně: v celém našem přirozeném žití se nám věci opravdu jeví tak, že prvotní je „kultura“, tedy naše vlastní myšlenky, představy, plány, záměry. A že naše materiální-produkční činnost (tedy ta marxistická „materiální základna“) je jenom j e d e n ze sektorů, z částí našeho života. Sice sektorem velmi důležitým; ale jenom jedním z mnoha. A že my jsme ve svém ostatním žití (a především v naších myslích) od tohoto materiálního sektoru principiálně nezávislí.

    Je to víceméně ten samý problém jako s geocentrickým a heliocentrickým světovým názorem: po celé věky lidé se vší samozřejmostí věřili, že slunce se otáčí kolem země. Říkala jim to jejich naprosto přirozená zkušenost. A proto na takový odpor (a nepochopení) naráželi ti, kteří jim chtěli dokázat, že ve skutečnosti je ten poměr zcela opačný.

    A v případě té „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ je to nakonec to samé: veškerá naše přirozená životní zkušenost nám říká (respektive namlouvá), že my jsme v našem myšlení, chtění, jednání nezávislí, autonomní, nepodmínění. A je to obrovsky obtížné si připustit, dokázat si představit, že ve skutečnosti je to naopak: že i v tak osobně intimních záležitostech jako je naše myšlení a naše touhy jsme determinováni něčím jiným; a navíc natolik profánním, jako je ryze komerční sektor.

    Já opakuji vždy znovu: tento marxistický model je opravdu doslova „koperníkovským obratem“, naprosto srovnatelným s tím když Koperník tehdy platný model vesmíru „postavil na hlavu“. Nebo spíš naopak – jak alespoň Marx pro sebe a svůj model nárokoval, ve skutečnosti se naopak jednalo to, postavit svět „z hlavy zpátky na nohy“. Tedy z iluze o tom, že všechno podstatné vychází z vědomí, k uvědomění si toho, že prvotní je (materiální) bytí.

  73. Ještě k tomu husitství: ale ano, pane Kalousi, právě na Viklefa jsem také sám myslel. Právě proto jsem naprosto záměrně použil formulaci „hnutí církevní reformace jako takové“. Viklef sice přišel s (reformační) myšlenkou; ale reálné hnutí se z toho stalo až v Království českém.

  74. Josefu Poláčkovi: Jestli se sám nechcete dopouštět hříchu redukcionismu, je nutno nejdříve definovat, který redukcionismus máte na mysli, protože toho pojmu se obvykle používá nejméně ve čtyřech významech…

    A pokud jde o tu emergenci, tak někdy jsou vlastnosti systémů nebo množin součtem nebo jinou méně či více složitou funkcí vlastností jejich subsystémů/prvků, jindy zase nikoli. Jak kdy, jak kde. Záleží na definičních oborech těch funkcí – lidsky řečeno na rámci, v němž ty systémy pozorujeme a měříme/jsme schopni pozorovat a měřit. Když vezmeme do hry i stochastické funkce, pak snad lze zobecnit, že vlastnosti složitějších systémů jsou nějakou funkcí jednodušších subsystémů, z nichž se skládají, vždy – jenom to pokaždé jako lidi se svými omezenými schopnostmi a nástroji pozorování neumíme v potřebném rozsahu odhalit. Myšlení „in terms of“ pojmů a funkcí teorie pravděpodobnosti lidem vrozeno ani dáno od pánaboha zkrátka není… A náhodné události mají zrovna na evoluci a její důsledky vliv vždycky. Nemluvě o tom, že když v neurovědách nebo genetice sestupujeme na submolekulární úroveň, čemuž se vyhnout nelze, tak tam se už stochastickým procesům a jejich často dalekosáhlým následkům nevyhneme nikdy.

    Fakt je, že zrovna neurovědy (prosím nezaměňovat s neurologií!!!), kromě toho, že se samy vyvíjejí takovým tempem, že se to z pozice mírně poučeného laika zkrátka nedá on-line ani sledovat, natož v potřebném rozsahu chápat, je taky bitevním polem právě ve sporech o to, co a kdy a jak se dá směrem zdola nahoru z těch vlastností prvků a/nebo subsystémů pro nadřazené systémy vyvodit.

  75. Josefu Poláčkovi: No jo, kdo má větší zásluhu o realizaci díla? Konstruktér/projektant/architekt, který ho vymyslel/spočítal/nakreslil, nebo manažer, který řídil jeho budování? Tím manažerem pak tedy nebyl ani Jan Hus, i když se stal jeho symbolem… Komunikační a manažerskou roli výše zmíněného Petera Payna pak tedy historie těžce podceňuje, i když bez ní by asi k intenzivnímu propojení lollardismu a husitství a známým historickým důsledkům nedošlo, nebo aspoň nikoli v té podobě, jak proběhly…

  76. Josefu Poláčkovi: Jak vypadá nucená kreativita, o tom svědčí zápisky některých sovětských leteckých a raketových konstruktérů, kteří pracovali za Stalina… Nuceně kreativní člověk, i sebeschopnější a sebegeniálnější, svého tvůrčího potenciálu zdaleka nevyužije.

  77. LIBERALISMUS A OCHRANA PŘÍRODY

    Kultura není „sociálním konstruktem“, ale „prodloužením“ přírody do společnosti.

    Podobně jako bakteriální kultura na Petriho misce, ani lidská kultura na planetě Zemi není „konstruktem“ ve smyslu kulturního liberalismu, není konstruktem ale kontextem, kontextem všech vztahů, jimiž je člověk zapojen do celku, do celku společnosti, přírody a celé planety – tedy vlastně ekologií člověka.

    Není možné osvobodit člověka z těchto vztahů (což právě kulturní – čili levicový – liberalismus chce) a současně prosazovat ekologický přístup (tedy prosazovat uznání významu vztahů, jimiž je člověk do celku zapojen).

    Levicový liberalismus chce tedy člověka od vztahů osvobodit (chce mu dát možnost tyto vztahy si dle vlastního uvážení volit) a současně chce význam těchto přirozených vztahů (jimiž je člověk do celku zapojen) uznávat jako důležitý.

    Rozpor je evidentní.

  78. … Pokud jsou tedy Zelení současně i liberální, ocitají se ve vnitřním rozporu.

  79. Pane Kalousi, už jsem jednou napsal, že kdybychom se na život dívali takovým pohledem který tu propagujete Vy, tak bychom se ocitli někdy v době na přechodu mezi středověkem a novověkem, kdy se tehdejší mechanici pokoušeli vytvořit umělého člověka, protože ho chápali jenom jako souhrn mechanických procesů. Jak známo, nijak moc s tímto paradigmatem neuspěli.

    Samozřejmě, že v člověku (jako ve všech živých organismech) je obsažena a uložena celá předcházející evoluce hmoty – tedy všechny stupně fyzikálních, chemických, biologických a neurologických procesů. To je samozřejmé. Ale to všechno ještě nijak neznamená, že bychom každý z těchto přechodů neměli považovat za kvalitativní změnu, kdy na následné úrovni dochází k novému, komplexnějšímu stupni interakcí, které nelze adekvátně vyjádřit prostřednictvím pohybu nižšího. Shakespearova Hamleta nepochopíme tím, když budeme analyzovat jednotlivá písmena z kterých se jeho zápis skládá.

    Samozřejmě můžeme dejme tomu rostlinu chápat jako komplex chemických procesů v ní probíhajících; ale to ještě nijak nevyvrací fakt, že rostlina jako taková představuje kvalitativně vyšší a komplexnější způsob existence, nežli je ten čistě chemický.

    Opravu mi není tak docela jasné, co tím vším vlastně chcete dokázat. Jestli si také myslíte, že člověk je konec konců jenom mechanická hračka – pak byste to měl alespoň deklarovat rovnou, aby bylo jasné o co běží.

  80. Pan Nushart – v podstatě to samé. To že „příroda prorůstá do lidské kultury“ ještě v žádném případě nevyvrací, že tato kultura má svůj relativně samostatný status. Pokud byste železně trval na tom že lidská kultura je j e n o m přírodním úkazem, pak byste tím padal dokonce ještě hluboko pod úroveň Marxe a Engelse, kteří sice – jak jsem vyložil minule – sice zásadně tvrdili závislost kultury od materiálních procesů ve společnosti, nicméně jí přece jenom přiznávali relativní autonomii.

    Ten Vámi tvrzený rozpor u liberálních Zelených – opravdu nevím v čem ho vidíte. A to i kdybyste měl se svou tézí o „prorůstání“ pravdu. Tito liberální Zelení netvrdí nic jiného, než že všechny kultury mají stejné právo na svou existenci; a že naše „bílá“ kultura není nijak principiálně nadřazená třeba kultuře „černé“. A že by tato rovnost kultur (a jejich nositelů) měla být tedy plně respektována i v politicko-právní oblasti.

  81. KDE SE BERE KULTURA?

    Ale budiž; podívejme se trochu blíže na celou záležitost kultury. Dosavadní diskuse totiž běžely podle standardního, a tedy standardně špatného modelu: že se pohazovalo argumenty sem a tam, aniž by se napřed jasně určil, vymezil a definoval samotný předmět.

    Jistě: právě co se fenoménu „kultura“ týče, tady je nějaké jasné vymezení velice obtížné. V následujícím se pokusím určit alespoň některé její základní funkce a charakteristiky. A učiním tak pokud možno neutrálně-objektivistickým způsobem; tedy takovým, který je ve vztahu ke specifičnosti tohoto fenoménu vlastně zcela neadekvátní.

    Jaké jsou tedy tyto základní rysy kultury? Ona je v prvé řadě

    – reflexí

    -reflexí života

    – reflexí prožívaného života

    – specifickou reflexí, kterou není možno redukovat na žádný způsob lineárně-mechanické reflexe.

    Ten pojem „reflexe“ respektive „reflexe života“ znamená v zásadě dvojí: za prvé, je zde nějakým způsobem odrážen, zachycován, zrcadlen, zobrazován svět. Tedy sám o sobě objektivně jsoucí svět. V tomto smyslu je skutečně možno říci, že tento objektivně jsoucí svět „prorůstá“ do kultury, jako její předmět a obsah.

    Jenže na straně druhé: tato reflexe není nikdy „zrcadlením“ v pouhém mechanickém smyslu. Tato „reflexe“ zároveň znamená oddělení se reflektujícího subjektu od jím pozorovaného objektu. To jest: to „zrcadlo“ zároveň žije svým vlastním životem. Není tedy pouze pasivním odrazem vnějšího objektu; nýbrž je zároveň autonomním t v ů r c e m. (Jak ostatně jednoznačně potvrzují výsledky panem Kalousem tak preferovaných neurověd: už jenom při samotném zpracování čistě smyslových počitků náš mozek pouze mechanicky „neodráží“ vnější svět, nýbrž ho sám aktivně konstruuje.)

    Dochází tedy v každém případě k zásadnímu předělu respektive oddělení: ačkoli je „kultura“ svým východiskem reflexí objektivního světa a reakcí na něj, přesto se od něj zároveň odděluje, a vytváří svou vlastní, autonomní kvalitu.

    Je nutno si uvědomit jedno: bylo řečeno, že kultura je „reflexe“. Jenže – ona je ve skutečnosti také (a to dokonce podstatně) „reflexe reflexe“. Tedy dvojí reflexe.

    Kultura tedy nejen odráží vnější skutečnost – ale ona zároveň reflektuje toto své vlastní prožívání objektivní skutečnosti. Právě touto svou dvojí reflexí láme své pouto, svou odvislost od (pouze) objektivního světa. Kultura pak už není pouhou reflexí, pouhým odrazem – nýbrž stává se svým vlastním samopohybem. Který už není závislý pouze na objektivně jsoucím světě, nýbrž vytváří si své vlastní, zcela specifické obsahy. Svou vlastní skutečnost.

    Takže takové je zásadní vymezení toho, odkud se kultura vlastně bere, co je její funkcí, a v čem záleží její specifičnost.

  82. „Pan Nushart – v podstatě to samé [co pan Kalous].“

    Pane Poláčku, já a pan Kalous zastáváme protichůdná stanoviska.

  83. Ještě dodatek: bylo řečeno, že kultura je „reflexe reflexe“. Dvojí reflexe.

    Jenže: takto je tomu jenom v čistě základní, ryzí formě. Ve skutečnosti všechny ty navzájem se proplétající procesy ve sféře kultury, to je o sobě nekonečný proud reflexí třetího a každého dalšího řádu. My tedy v kultuře nejenom reflektujeme (objektivní) svět, a nejenom reflektujeme tuto naši reflexi, tedy naše vlastní prožívání té primární reflexe; ale my můžeme stejně tak reflektovat i tu druhou reflexi, tedy naše prožívání prvotní reflexe.

    A tak dále a tak dále: jak řečeno ve svém souhrnu tu probíhá principiálně nekonečný řetězec reflexí, respektive nekonečné síťoví všech možných reflexí, kdy už vlastně jenom ve zcela výjimečných případech je možno detekovat tu zcela prvotní reflexi vnějšího světa. Pokud vůbec.

  84. Tím jsem chtěl říci, pane Nusharte, že ty samé argumenty které jsem použil proti panu Kalousovi, v daném případě platí beze změny i ve vztahu k Vašim tézím a tvrzením. Protože v daném případě oba vykazujete snahu objektivizovat kulturní fenomény.

  85. DVA DRUHY ODCIZENÍ

    Vraťme se ale ještě jednou k té záležitosti s odcizením. V prvé řadě – jak se nám ukázalo z předešlých výkladů – je nutno od tohoto fenoménu v jeho specifickém významu odlišit a oddělit jeden fenomén, který je podobný, a přesto podstatně jiný.

    Krátce řečeno: ne všechno co neběží podle našich vlastních představ je možno charakterizovat jako stav „odcizení“. Ještě jednou připomínám žertovný výrok naše marxistického docenta filozofie: „I v komunismu jednomu uteče přítelkyně.“ Být tedy pouze něčím frustrován, to ještě samo o sobě nepostačí k zařazení do kategorie „odcizení“.

    Aby bylo možno hovořit o „odcizení“ ve vlastním smyslu, musí k tomu přijít ještě druhý základní znak: totiž m e c h a n i c k ý charakter zdroje naší frustrace. Teprve tehdy začínáme mít pocit, že nejsme sami pány svého osudu, že s námi vláčejí nějaké vnější, odosobněné, anonymní, nám nesrozumitelné a námi nekontrolovatelné síly.

    Přičemž ovšem i toto mechanické odcizení je nutno ještě dále rozdělit na dvě kategorie:

    – odcizení vznikající z objektivních mechanismů, ze zvěcnělého charakteru moderní produkce

    – odcizení vznikající ze specifických produkčních podmínek kapitalistické, tržně-ziskové produkce.

    Já už jsem zmínil von Humboldta, který zřejmě jako první v novém čase spatřil to nebezpečí, že novodobý člověk sice na jedné straně získává doposud nevídané možnosti a síly ohledně svého ovládání, opracovávání přírody; ale že všechno záleží na tom aby se člověk „neztratil“ v tomto předmětném světě.

    Stejným způsobem to viděl německý filozof „Frankfurtské školy“ Adorno: ačkoli celý tento myšlenkový směr „Frankfurtské školy“ víceméně navazoval na společenskou kritiku ze strany Marxe, tak v tomto ohledu se Adorno od Marxe distancoval. S tím že v éře masové průmyslové produkce není principiálně možno tento stav odcizení překonat; právě proto že člověk sám se tu nevyhnutelně „zvěcněl“.

    Oproti tomu Marx naopak ze zásadní možnosti překonat stav odcizení udělal úhelný kámen celé své teorie sociální revoluce (a nastolení komunistické společnosti). Podle Marxe totiž hlavním zdrojem odcizení nebylo toto objektivní zvěcnění moderní průmyslové produkce (i když ve svých pozdějších letech i jeho existenci uznal), nýbrž právě ty specifické podmínky tržně-kapitalistické produkce. Které je podle něj možno překonat sociální (komunistickou) revolucí.

    Současný stav je tedy ten: my jsme vystaveni dvojímu zdroji odcizení. Na jedné straně ono objektivní zvěcnění, denaturalizování produkčních procesů v moderní masové produkci; a na druhé straně odcizení rezultující ze specifických podmínek a vlivů kapitalismu.

    Je toho tedy docela dost, co nás v současné době drtí, co deformuje naši snahu po přirozeném způsobu života. Z tohoto pohledu není vlastně nijak divu, že současný svět jedná často natolik „potrhle“. Je vlastně opravdu zralý na psychiatra. Nebo na revoluci.

  86. Pane Poláčku,

    umění je reflexí, kultura není reflexí. Prosil bych nezaměňovat kulturu s uměním.

  87. Definujte tedy kulturu, pane Nusharte.

    Už tady byla řeč o tom, že tohoto pojmu je možno používat v různých významech. Určete tedy ten význam, ve kterém tady chcete o kultuře diskutovat.

    Nicméně v tom smyslu, ve kterém jsem o tom psal já, není zapotřebí rozlišovat mezi „kulturou“ a „uměním“. V daném smyslu je umění prostě jedna součást kultury.

    Například: když si lid vypráví lidové pohádky (což asi sotva budeme definovat jako „umění“), pak je v tom dozajista obsažen onen moment reflexe. V každé definici těchto lidových pohádek nutně stojí, že v nich prostý lid v jejich specifické formě zobrazoval, vyjadřoval, a tedy „reflektoval“ své životy, své životní prožitky, své radosti i starosti.

  88. Nemám, pane Poláčku, na mysli umění ani folklór, mám na mysli tu kulturu, která by „existovala i bez CNS“, podobně jako třeba kultura bakteriální.

  89. Čili vlastně vztahy mezi jedinci – jazyk, morálku a zvyky. Něco podobného mají, koneckonců, i mravenci.

  90. Ano, tak jsem to myslel, paní Hájková. A zařadil bych do té kultury nejen ty předávané vzorce vztahů mezi jedinci, ale i mezi jedinci a prostředím. V podstatě tedy jde o ten „kolektivní software“ společnosti.

  91. Otázka, zda různé softwary jsou „rovnoprávné“, je z hlediska funkce kultury irelevantní. Takto položená otázka je otázkou ideologickou, zatímco pro určitý (místně příslušný) „software“ je důležitá nikoli jeho „rovnoprávnost“, ale to, aby byl v daných podmínkách (pro které je koneckonců právě v interakcích místního člověka a místní přírody vytvořen) dobře funkční, takže ta otázka zda je rovnoprávný s jinými softwary prostě nedává žádný smysl.

  92. To je zajímavý pohled paní Hájková, líbí se mi ten čtvrtý odstavec od konce.

    Pana Žižka a jemu podobné bych poslal alespoň na pár měsíců do výroby, ony by ho ty myšlenky, že nucená kreativita může člověka vyčerpávat mnohem více než ubíjející rutina na montážní lince, možná přešly.

  93. Jestli nucená kreativita je něco jako nucená svoboda, tak bych raději pracoval na té výrobní lince (s prací na výrobní lince i s nucenou svobodou zkušenost mám, pane Krupičko).

  94. Pane Krupičko, je vidět, že jste žádnou duševní práci nevykonával. Je to vskutku mnohdy náročnější, než manuální rutina. Člověka to psychicky vyčerpává.
    Myslím, že za všech režimů existovali lidé, kteří, jak píše pan Nushart, dali přednost práci u pásu před nucenou kreativitou nebo před nuceným zapojováním se do kolektivní duševní práce, která se jim třeba nijak zvlášť nelíbila. Ono je někdy dobré oddělat si svých osm hodin a potom mít pokoj. I některým intelektuálům to vyhovuje, protože se zbaví kolektivní odpovědnosti a ve zbývajícím volném čase se mohou zabývat, čím chtějí.
    Tedy za předpokladu, že ta osmihodinová pracovní doba je zaručena a výdělek stačí aspoň na skromné živobytí.

  95. Pane Krupičko, mohu jenom potvrdit co k dané věci napsali paní Hájková a pan Nushart. Práci u pásu jsem osobně vykonával dlouhou řadu let – velice těžkou, namáhavou, bezduchou práci, která mě nakonec i čistě fyzicky zruinovala.

    A přesto: bylo to pro mě pořád mnohem přijatelnější řešení, než kdybych musel pracovat někde v kanceláři a vykonávat tam činnosti které bych považoval za naprosto nesmyslné. Anebo stát za pultem a muset (!) se usmívat na zákazníky.

    Jak napsala paní Hájková: u pásu jsem si odkroutil svou pracovní dobu (ovšem: naštěstí jenom na zkrácený úvazek!), a pak jsem mohl jít domů s čistou hlavou, intelektuálně nezatížený, a ve svém volnu jsem se pak mohl věnovat záležitostem mého vlastního zájmu.

    Je ovšem fakt: tuto výhodu jsem měl jenom díky tomu že jsem mohl pracovat opravdu jenom na zkrácený úvazek. Když jsem jednou o prázdninách jako student pracoval v jedné fabrice na plný úvazek (a to ani ne u pásu), uvědomil jsem si jak je prakticky nemožné pracovat celý den, a pak se ještě zabývat nějakou náročnější intelektuální činností. Když člověk musí vstávat někdy v půl šesté ráno, pak po příchodu z práce opravu zbývá prakticky jenom navečeřet se, chvíli se dívat na televizi, a pak už jít zase spát. Den za dnem, od pondělí do pátku…

  96. No dobře, pane Nusharte; vysvětlil jste tedy, co máte na mysli když používáte slovo „kultura“. Jenom mi teď stále není jasné, proč o takovéto „kultuře“ vlastně vůbec mluvíte, a co tím vlastně chcete dokázat či prokázat.

  97. DOMINANTNÍ A ALTERNATIVNÍ KULTURA

    Poté co jsem si znovu přečetl Váš příspěvek z 18:52, zřejmě Vám jde o to, aby příslušný „software“ byl v daném místě a v dané komunitě „funkční“.

    To je sice hezké přání; jenomže o tom co je a co není „funkční“ se zcela pravidelně definitivně dozvíme vždycky až potom.

    Co je a co není „funkční“ v normální biologické evoluci?… Na to dají vždycky odpověď až generace příští – jestli pro ně bylo výhodnější jet stále dále podle uchovaného genetického vzorce, anebo naopak zkoušet možné alternativy.

    Z obecné teorie systémů je ale možno soudit, že nejperspektivnější, nejefektivnější, nejstabilnější je vždy model kombinovaný: tedy konstantní, stabilní „jádro“ systému; kdy ale toto konstantní jádro či centrum si na své periférii udržuje alternativní modely. Které jsou sice jak řečeno za standardních okolností vytlačovány na periférii; ale za změněných rámcových podmínek se může ukázat, že jsou to právě tyto – vskrytu udržované – alternativy, které mohou v krizové situaci zachránit další přežití celého systému.

    Co se tedy té Vaší „kultury“ týče, pak to znamená toto: ano, nejvýhodnější a nejefektivnější je udržovat jednu centrální, zavedenou kulturu; ale tuto centrální dominantní kulturu znovu a znovu obohacovat o kultury jiné. Které sice zůstanou na okraji, ale přesto mohou pro kulturu hegemonní dodávat pozitivní impulsy pro její vlastní další progresivní vývoj. Jinak řečeno: tyto externí impulsy chrání dominantní kulturu před stagnací, před zahníváním.

  98. Tak já jsem vám chtěl paní Hájková pochválit článek a vy na mne, že prý „jsem duševně nikdy nepracoval“. Jsem dotčen a odcházím se sklopenou hlavou… někam, kde jsou k mání nejnovější názory pana Druláka 🙂

  99. Já jsem to nemyslela nijak špatně, pane Krupičko. Nikam neodcházejte.
    Osobně mám raději manuální práci. Tedy, pokud, jak říká pan Poláček, není nadmíru únavná.
    Pokud mám dělat nějakou duševní práci, dávám přednost takové, kterou sama vymyslím, která se mi líbí, kterou dělám ráda, kterou vlastně dělat nemusím (protože mě žádný člověk k tomu nenutí).

  100. Výtka všem: Neznám vaše profese, ale pokud jde o vaše představy o fyzické a duševní práci a kreativitě v dělnických profesích, zdá se, že máte všichni dost omezenou představivost. Jako by byl výběr jenom mezi fyzicky ubíjející prací někde u pásu a nějakou bezduchou pakárnou v kanceláři u počítače. (Ony se ani ty kancelářské počítače ve fabrikách ještě nepoužívají déle než nějakých 30 let, takže naše generace ještě část pracovní kariéry strávila bez nich…)

    Kam patří třeba práce údržbáře-mechanika měření a regulace v papírně vybavené programovatelnými automaty? Kam patří práce obsluhy rektifikační kolony v ropné rafinérii? Kam patří práce operátora číslicově řízeného obráběcího centra ve strojírně? Kam patří práce šéfmontéra dodavatele složité chemické výrobní aparatury? A takových profesí na pomezí duševní a fyzické práce jsou v moderním průmyslu stovky. Některé dělnické práce tohoto druhu jsem si jako mladý inženýr vyzkoušel a rozhodně nesouhlasím s tím, že by byly nějak ubíjející. Většina lidí, které jsem znal, se v takových profesích dostatečně seberealizovala a přitom mimo pracoviště ještě dokázali dálkově studovat nebo se zabývat nejrůznějšími i dost vzdálenými dobrovolnými aktivitami, od práce pro obec nebo s dětmi přes masový výkonnostní sport ve všelijakých pralesních přeborech až po ochotnické divadlo nebo muzicírování na tancovačkách.

    Samozřejmě můžeme marxisticky diskutovat o pocitu odcizení nevlastníků výrobních prostředků, které může postihnout i ty nejkvalifikovanější profese, a to v obou systémech, které jsme zažili. Vzpomínáte si ještě na hlasování o důvěře ředitelům a náměstkům ve fabrikách po listopadovém převratu? Načež následovalo usazení nových šéfíků v ředitelnách; jednou z prvních věcí, kterou všichni do jednoho proklamovali, bylo známé klišé, že demokracie cestou do práce končí průchodem kolem vrátnice. Nicméně pokud jde o technické a vysoce kvalifikované dělnické profese, moje zkušenost je taková, že je v obou režimech zastávali lidi, u nichž nehrozilo ani odcizení ani to, čemu se dnes říká vyhoření. Někteří převrat ani moc neřešili – aspoň dokud jim noví majitelé nezrušili pracoviště nebo rovnou nezavřeli fabriku. Ale to už je zase jiný příběh…

  101. Já se vrátím paní Hájková a se mnou se vrátí marxismus – drulákismus 🙂

    Jdu číst životopis Gustava Husáka od mladého historika Macháčka, Husák tam např. o své poněkud stereotypní práci u vězeňského obráběcího stroje nemluví úplně špatně, ale po svém propuštění už na ní nikdy nenavázal 🙂

  102. Já bych nezaměňoval potřebu seberealizace s potřebou dobrého sebehodnocení. Ta bohužel někdy vede až k přetvářce, takže legendární fialové podnikatelské sako pak vyjde prakticky nastejno jako humanistické sako levicového intelektuála.

  103. Sebehodnocení je také důležité. Nedávno jsem v jedné diskusi na otázku, kdy se člověk stává dospělým uvedla, že dřív to prakticky bývalo, teprve až si na sebe vydělal. Vydělávat peníze, byť ne moc, zvyšovalo sebevědomí. Pochopitelně i u žen.
    Někteří dnešní mladí lidé, kteří jsou nezaměstnaní, mají velmi nízké sebehodnocení, i když se jinak mají u rodičů dobře. Ale zase každý nemůže pracovat manuálně, protože na to třeba fyzicky nestačí.

  104. Sebehodnocení může být nástrojem na podřízení jedince kulturnímu tlaku. Je přitom zajímavé, že kulturní liberalismus chce sice jedince od kultury (od jejího tlaku) osvobodit, ale přitom prosazuje tzv. právo na uznání – právo jedince na potvrzení vlastního sebehodnocení jeho okolím.

  105. No, ale není to tak, pane Nusharte, že to podřízení jedince kulturnímu tlaku je oslabováno samotným faktem existence různých kultur vedle sebe? Jedinec zkrátka vidí, že ta jeho kultura nemá nad ním veškerou moc, že jsou i jiné kultury. Tak třeba muslimské ženy mohou vidět, že evropské ženy jsou na tom v mnohém lépe, než ony. Že jsou třeba víc emancipované. Záleží pak na nich, z které kultury své sebehodnocení čerpají.
    Ovšem, může se jim také zdát, že jsou na tom lépe než Evropanky. Co my o tom vlastně můžeme vědět?
    To právo na uznání toho, jak někdo sám sebe chápe, beru samozřejmě jako nesmysl. Nutí to druhé, aby zjišťovali a pamatovali si o druhých spoustu věcí. Ledaže by každý takový člověk nosil na krku tabulku, jak se mu má správně genderově říkat.
    Už Jan Hus byl přesvědčen, že jsme schopni pravdu vnímat sami a že k tomu nepotřebujeme cizí autoritu (v jeho případě autoritu koncilu).

  106. On ten kulturní tlak na konformitu jedince není špatný nebo dobrý. Konformita jedince v rozumné míře je jeho socializací bez níž by se vlastně jednalo jen o jakousi „společnost“ psychopatů, konformita v nadměrné míře (například v případě sekty) je zase nebezpečná a o sociální chování pak již vlastně také nejde.

  107. Pavlu Krupičkovi: Ano. Např. britská královna Alžběta ještě coby princezna za války sloužila v uniformě u Pomocných ženských sborů jako armádní řidič-mechanik a je to asi jediná královna na světě, která uměla řídit náklaďák nebo na něm vyměnit pneumatiku…

  108. Panu Nushartovi.
    Máte pravdu, že konformita i socializace v rozumné míře jsou dobré. I ten konzum je nakonec dobrý, pokud se udržuje v rozumné míře. Západ se na tom, myslím, poměrně dlouhou dobu držel. Problém je, že se to v té rozumné míře nemůže udržet na věky.
    Nedávno jsem četla názor jednoho křesťana (který na svět pohlížel velmi kriticky), že se vlastně neděje nic, s čím by Bůh nepočítal. Však víte kde – na tom webu Křesťan dnes. Ale vím, že různí křesťané si Boha představují různě. Někteří věří v brzký konec světa.

  109. Tak tedy ještě k té (kreativní) práci a k odcizení. Pan Kalous: nevím jak ostatní diskutující, ale já jsem v žádném případě netvrdil že práce za kapitalismu by musela být vždy a jenom odcizená.

    Přesně naopak: svého času jsem se dost zásadně nepohodl s filozofem Hauserem, když jsem se ho snažil přesvědčit o tom, že dokonce i podle klasické marxistické teorie práce ani v podmínkách kapitalismu nemůže být nikdy naprosto a bezezbytku odcizená.

    Má argumentace byla založena na výchozím marxistickém modelu tzv. „konkrétní práce“ a „abstraktní práce“. Dokazoval jsem Hauserovi, že ta „konkrétní práce“ (tedy práce vyrábějící užitné, smysluplné hodnoty) – že ta nevyhnutelně přetrvává i za kapitalismu. (Nakonec, kapitalista zboží musí prodat; a on ho může prodat jenom tehdy když to má pro kupujícího nějaký užitek, smysl.)

    A z toho jsem pak vyvozoval, že i za podmínek kapitalismu vždy zůstává ještě zachován nějaký nezrušitelný základ pro humanismus, respektive pro jeho restauraci. Právě tohle ale Hauser nechtěl připustit; podle jeho tvrzení je kapitalismus dehumanizovaný (odcizený) skrz naskrz. Já mám ale tak trochu podezření že Hauser tu nezrušitelnost neodcizené práce, a tedy primárního humanismu v kapitalismu popírá prostě proto, protože by to kolidovalo s jeho vlastním konceptem. Kdy on se snaží (nebo alespoň tehdy snažil, nevím jak dnes) nějakou možnost překonání kapitalismu vyždímat z jakési „dialektiky smrti“, respektive přímo sebevražedných sklonů. Zkrátka: namísto důsledné materialistické analýzy kapitalismu se Hauser vrátil zpět k idealismu; k víře že jakýsi pohyb v říši idejí může zapříčinit reálné společenské změny.

    Nechci tím zcela zavrhovat tento Hauserův filozofický koncept, sám o sobě zajímavý a dobře odůvodněný. Ale nedá se nic dělat: kapitalismus je ve své nejhlubší podstatě stále ještě v prvé řadě materiální fenomén – a je tedy nutno se mu postavit právě na tomto kolbišti. Tedy ve sféře materiálních procesů a vztahů.

  110. Takže ještě jednou, pane Kalousi: naprosto Vám uznám a připustím, že jak za podmínek (byrokratického) socialismu, tak i za podmínek kapitalismu může existovat o sobě kreativní, užitečná pracovní činnost, z níž dotyčný pracovník může pociťovat osobní uspokojení.

    Nejedná se tedy o to že by takováto užitečná kreativní práce vůbec neexistovala; jde ale daleko spíše o to, že ona je neustále k o n t a m i n o v á n a deformovanými poměry ať už kapitalismu anebo reálného socialismu. Tato míra kontaminace je ovšem různá, za prvé objektivně, v různých pracovních profesích; a také je vnímána velice rozdílně, jsou například vyslovení workoholici kteří budou pracovat s plným nasazením za všech okolností, a nebudou se nijak ohlížet na rámcové politické podmínky. Například takovým workoholikem byl dozajista i Hitlerův vrchní architekt a později ministr německé válečné výroby Albert Speer; a ten pak dokonce i ve špandavském vězení (!!) musel pořád dokola něco tvořit, vymýšlet, vylepšovat, aby si udržel pocit smysluplnosti vlastní existence!

    Já už jsem napsal, že jsou dva druhy respektive zdroje odcizení:

    – za prvé mechanická práce v moderní masové produkci jako taková

    – a za druhé mechanický, odosobněný charakter kapitalistických zbožně-peněžních vztahů.

    K tomu prvnímu bodu: samozřejmě že ne každá práce má tento mechanický, otupující charakter. Například i za podmínek kapitalismu je možno být dejme tomu výkonným umělcem. A to i umělcem opravdu kvalitním. (Ovšem: není bez zajímavosti že například ve filmovém umění je naprostá většina velkých a slavných režisérů právě vůči kapitalistické společnosti krajně kritická.)

    Ale znovu: není tomu tedy tak, že by práce za kapitalismu byla všude stejným způsobem odcizená. A jak řečeno to odcizení bývá vnímáno různě intenzivně.

    A na straně druhé stejně tak i za podmínek komunismu (pokud by nějaký vznikl) by stále mohla existovat odcizená práce – podle toho prvního kritéria! Tedy jakožto práce o sobě mechanická, bezduchá. Toho si byl ostatně vědom i sám Marx, alespoň ve svých pozdních létech. Tady totiž napsal, že skutečně svobodná práce nastane i v samotném komunismu až tehdy, až veškerou hrubou práci budou za člověka dělat stroje, a člověk sám se bude věnovat už jenom práci čistě kreativní.

  111. KULTURA NÁRODNÍ, KULTURA CIZÍ

    Vraťme se ještě jednou k té záležitosti s kulturou. Pane Nusharte, kdyby opravdu „kultura“ nebyla ničím jiným než jak ji definujete Vy, tedy jenom jakýmsi „software“ či „společenským biotopem“ – pak by to ovšem znamenalo, že takováto „kultura“ pozbývá jakékoli vlastní hodnoty! Nebyla by ničím více nežli jenom jakýmsi víceméně nahodilým shlukem příkazních řádek příslušného počítačového programu, respektive biotopem nějakých baktérií v louži, který je možno prostě rozšlápnout botou. Na tomto základě tedy nikdy nemůžete odůvodnit, proč by bylo zapotřebí či záhodno nějakým způsobem ochraňovat nějakou konkrétní kulturu, například českou. Protože takováto „kultura“ by pak nebyla ničím jiným nežli pouhou e x i s t e n c í, zcela zaměnitelnou s jakoukoli existencí jinou.

    Jenže ve skutečnosti pojem „kultura“ v jejím obecném užívání znamená něco mnohem více, a to sice v prvé řadě nástroj h u m a n i z a c e člověka. Jenom a jedině v tomto smyslu a v této funkci může mít kultura takovou hodnotu, aby stálo za to ji chránit a pěstovat.

    Jediná otázka v daném kontextu která opravdu může stát za hlubší diskusi je ta, jestli je potřebné a účelné konkrétní národní kulturu (například českou) chránit před její „kontaminací“ ze stran kultur jiných (respektive: cizích).

    Odpověď na takto položenou otázku ovšem opravdu není nijak jednoduchá. A nějaký plochý liberalismus ve smyslu „každá kultura je přece dobrá“ a „všechny kultury jsou přece rovnoprávné“ nám tu žádnou skutečnou odpověď neposkytne.

    Jakmile totiž zaujmeme uvedené stanovisko, že základní smysl a účel kultury je být nástrojem cesty člověka k vyšším stupňům civilizace a humanismu, pak tím ovšem nevyhnutelně padá téze, že „každá kultura je dobrá“. A tedy i druhá téze, že „všechny kultury jsou rovnoprávné“.

    Přesněji řečeno: celá věc je ještě komplikovanější. A ta poslední věta vlastně musí znít jinak. Totiž že není platný výrok, že „všechny kultury jsou rovnocenné„.

    „Rovnoprávné“ všechny různé kultury jsou; právě proto že všechny vykazují ten zcela základní rys být cestou člověka k vyšším stupňům a formám jeho existence. Ale: právě ze stejného důvodu nejsou rovnocenné:protože tento úkol nesplňují (a ani nemohou splňovat) všechny stejně dobře.

    Položme tedy znovu konkrétní otázku: stojí česká kultura za to aby byla chráněna před všemi cizími vlivy? Když jsou tu i kultury jiné; a to i dozajista mnohem větší, a přinejmenším v určitých částech i vyspělejší?…

    Obraťme se pro odpověď zase jednou k Exupéryho „Malému princi“. Který se staral o svou vlastní růži. Ne proto že by nevěděl a neuznával že vedle ní existují i růže jiné; které mohou být stejně tak krásné a stejně tak krásně vonět. Třeba i lépe. Ale proto, že právě tohle byla j e h o růže, a on byl tím jediným kdo se o ni mohl postarat.

    Toto by tedy zcela jednoznačně hovořilo pro ten postoj, že českou kulturu je opravdu zapotřebí bránit proti všem cizím vlivům, proti cizím kontaminacím.

    Jenže: nesmí se přehlédnout, že tady ve hře není jenom ten aspekt „má vlastní“ (růže) – nýbrž zároveň se jedná právě i o tu růži jako takovou. A tohle není naprosto vůbec samozřejmé. Protože aby růže zůstala růží (a nestala se zakrslíkem), pak je nutno o ni neustále pečovat. A to nejenom ji zalévat a chránit – ale neustále ji pěstovat, v neustálém kreativním procesu. A aby vyrostla (v trvající rodové linii) opravdu kvalitní růže, je zapotřebí i ohlédnout se u jiných zahradníků, u jiných pěstitelů, a do péče o vlastní růži přejímat všechno dobré a pozitivní, čím o své růže pečují oni.

    Takže odpověď na tu otázku, zda chránit či nechránit českou kulturu před cizími vlivy, pak zní: Ano, ale…

    Ano, chránit českou kulturu, její jedinečnost a nezaměnitelnost právě proto, že je to „naše růže“. Jediná. Ale – na straně druhé stejně tak platí, že jestliže chceme tuto naši vlastní růži opečovávat opravdu dobře, pak nikdy nesmíme zůstat stát jenom u toho triviálního „co je české, to je dobré!“ Nýbrž musíme vždycky znovu a znovu kriticky přezkoumávat, co je opravdu ještě růží, a co je už plevelem. A musíme tu naši růži znovu a znovu konfrontovat s jinými kulturami, s jinými růžemi, pokud z ní chceme vypěstovat něco, co má svou skutečnou kvalitu, a co není jenom a pouze „něčím naším“.

  112. Josefu Poláčkovi: Co to je „vyšší forma existence“, „vyšší stupeň civilizace“?

  113. „ODCIZENÍ“

    předpokládá, že existuje nějaký pravý účel existence člověka.

    Pokud pak „je člověk používán“ [někým jiným nebo sám sebou] v rozporu s tímto pravým účelem (k účelům jiným a nepravým), je tomuto pravému účelu své existence odcizen.

    Abychom mohli mluvit o odcizení, bylo by tedy třeba dospět ke konsenzu o tomto pravém účelu existence člověka, od kterého jsme se odchýlili. K takovému skutečně „konsenzuálnímu konsenzu“ ovšem není možno dospět prostřednictvím teorie – nešlo by totiž už o „konsensus“ ale o „nařízení“ uznat právě tuto určitou teorii všemi lidmi za teorii pravdivou. K takovémuto konsenzu je tedy podle mě možné dospět pouze kulturně – kulturní shodou na příslušných „hodnotách“ (z praktických důvodů je možná lepší používat slovo „ctnosti“, neboť na rozdíl od „hodnot“ neevokuje hodnotu v penězích).

    Vytváření tohoto konsenzu bývala právě ta funkce (místně příslušné) kultury (kultury jako „společenského softwaru“, nikoli kultury jako „umění a folklóru“), ale jen do té doby, než liberalismus začal člověka od kultury osvobozovat a slovo „kultura“ se začalo používat v tom užším významu umělecké činnosti.

  114. VYŠŠÍ A NIŽŠÍ

    Pane Kalousi, tady se ptáte typologicky asi dost stejným způsobem, jako svého času sofisté útočili na Sokrata.

    Sofisté totiž byli hodnotoví nihilisté, pro ně také neexistovalo nic hodnotově vyššího a nižšího. Jediným platným kritériem pro ně byl holý utilitarismus. Oni učili své (platící) žáky v umění vést konfrontační dialog; s cílem prosadit své vlastní zájmy. On to byl původně dokonce progresivní počin, poté co tehdejší lidé byli vydání víceméně napospas slepým tradicím a hierarchiím, tak to byl vlastně akt demokratismu a instalace moderní občanské společnosti, že každý nyní měl mít možnost svými vlastními argumenty posilovat a prosazovat svou věc.

    Jenže odvrácená stránka této sofistické výuky byl jak řečeno hodnotový relativismus a nihilismus. Kde tedy neplatily žádné „vyšší“ a „nižší“ hodnoty, jenom ryze praktický prospěch.

    A právě s tímto sofistickým nihilismem sváděl trvalé boje Sokrates; který byl pevně přesvědčen, že ve světě přece jenom existuje nějaké objektivní „Dobro“. Které je nakonec nejvyšší vůdčí ideou pro člověka; a že nejvyšší blaženosti může dosáhnout člověk jenom a pouze tehdy, když se vnitřně ztotožní s tímto „Dobrem“, a bude ve svém životě jednat v jeho intencích.

    Jenže: ten dobrý Sokrates samozřejmě toto své přesvědčení nemohl prokázat s definitivní platností. On (respektive v jeho stopách jdoucí Platón) udělal velmi mnoho pro to, aby jsoucnost, platnost a potřebnost tohoto „Dobra“ uzřejmil a podložil; nicméně je jasné, že něco natolik subtilního není možno „dokázat“ ve smyslu dejme tomu fyzikálního či matematického důkazu.

    A tak od té doby neustále trvá střet mezi „sofisty“ a „sokratisty“; ti druzí trvají na tom, že v (lidském) světě přece jenom existují nějaké platné a nezadatelné hodnoty; zatímco ti první na tyto vysoké ideje a hodnoty hledí s úsměškem jako na pouhé tlachání intelektuálů a snílků, kteří nemají ponětí o realitě života.

  115. Pane Nusharte, především bych soudil, že „kulturní liberalismus“ nehovoří o „kulturách“ ve smyslu umělecké činnosti, nýbrž ve smyslu životního způsobu. Tedy víceméně naprosto stejně redukcionisticky, jako Vy sám.

    Co se toho „odcizení“ týče: ano, v zásadě máte pravdu. Tento pojem předpokládá, že člověk má nějakou prapůvodní podstatu, která teprve ho dělá (skutečným) člověkem.

    Toto „odcizení“ je možno určitým způsobem definovat (jako odpadnutí od Boha, nebo jako ztrátu prapůvodní lidské svobodné kreativity); tyto definice ovšem mají vždy tu vadu, že je možno je zpochybnit. Označit za pouze svévolně vymezené.

    Ale – také je možno ponechat stranou veškeré definice, a vycházet z víceméně přirozeného citu: totiž že zde existuje něco jako lidská přirozenost, a že tato přirozenost je za určitých podmínek denaturována. A že člověk který nemá možnost žít nadále přirozeným způsobem života, je odcizen sám sobě, své vlastní podstatě.

  116. Otázka, zda je třeba chránit nějakou místní či národní kulturu, pro mě není podstatná, pane Poláčku.

    Vzájemné interakce různých kultur jsou totiž zcela přirozeným jevem.

    Podstatnou je pro mě otázka ochrany člověka před „osvobozením od kultury“ (osvobozením od kultury jakožto „společenského softwaru“). Je to totiž analogicky něco jako „osvobodit člověka od CNS“.

  117. Prvotní křesťané byli svým způsobem také osvobozeni od své původní kultury. Teprve později se křesťanství stalo kulturou.

  118. A ano, je to bolestné, když člověk ztrácí svět, na který věřil.
    Ještě že je Bůh, který je na tom světě zcela nezávislý.

  119. Josefu Poláčkovi: Děkuji za objasnění, já na Vás neútočím a zatím to ani nezpochybňuju, ale pořád mi tam ta definice nějak chybí…

    Jak sám píšete, existuje přinejmenším dvojí koncept morálky,
    deontologická a utilitární, takže to „objektivní“ Dobro může být pro každého něco jiného. Nemluvě o nejrůznějších druzích násilím vnucených Sofiiných voleb…

    Ale jistě i mezi sofisty a sokratiky existuje řada mezitypů. Co třeba neurovědci, kteří hledají původ morálky v evoluci a činnosti mozku?

  120. Nevím, jestli dobře rozumím těm Vašim dvěma posledním příspěvkům, paní Hájková.

    Skutečně pro mě není nějak podstatná otázka ochrany místní či národní kultury. Takovou ochranou se z té žijící a fungující kultury totiž stává jakýsi mrtvý nabalzamovaný folklór, proti němuž samozřejmě nic nemám. Jen to už není ta původní kultura – živě fungující ve vztazích, ale jen připomínka té původní (již minulé) kultury.

    Vzájemné interakce různých kultur jsou zcela přirozeným jevem, proti tomu nejsem (je to něco jiného než multikulturalismus).

    Mezi „osvobozením prvotních křesťanů od jejich původních kultur“ a „osvobozením současného člověka od kultury“ vidím velmi podstatný rozdíl. Myslím dokonce, že tyto dva uvedené případy osvobození jsou zcela protichůdné. Shodují se ovšem v tom, že liberalismus je také jakýmsi (byť nepřiznaným) náboženstvím.

  121. Já chápu osvobození od kultury v tomto smyslu podobně jako apoštol Pavel chápal osvobození od Zákona, pane Nusharte.
    Rozdíl je v tom, že zatímco ty křesťany osvobodil Ježíš (Jehošua = ten, který osvobozuje), dnešní lidé se osvobozují tak nějak sami. A rozdíl je ještě v tom, že Ježíš ten Zákon vlastně nezrušil, i když člověka od něj osvobodil.

  122. OSVOBOZENÍ OD KULTURY

    V jednom případě bych, paní Hájková, řekl, že jde o osvobození k autentickému vztahu k bližnímu, zatímco ve druhém případě je to osvobození k narcistnímu vztahu.

    Jde o dvě různé svobody, v jedné je Bůh podobný člověku, ve druhé je člověk podobný Bohu.

  123. A někteří lidé jsou osvobozováni i proti své vůli. Tím, že ta kultura nefunguje nebo se rozpadá.

  124. Panu Poláčkovi.
    Ještě k té Hauserově „dialektice smrti“.
    Ono na tom něco je, i když to samo o sobě to nevede k překonání kapitalismu. Dokonce ta „smrt“ trochu souvisí s tou „smrtí“ křesťanskou.

  125. Pane Nusharte, triviální otázka: A kdo Vás vlastně chce „osvobodit od kultury“?…

  126. METAFYZIKA A REALITA

    „Dialektika smrti“ – ano, paní Hájková, ovšemže na tom něco je, sám jsem napsal že nechci ten Hauserův koncept zavrhovat paušálně, ono je to docela inspirativní, dobře promyšlené; jenže to všechno je konec konců jenom čistě akademická filozofie.

    Já jsem kdysi měl Marxovi dost za zlé jeho paušální zavržení veškeré filozofie; ale jsou momenty kdy pro tento jeho negativistický postoj mám naprosté pochopení, to je opravdu jmenovitě u filozofů vysloveně nemoc z povolání, oni jsou doslova vydrezúrovaní na to aby celý svět chápali jenom prizmatem svých filozofických pojmů, svých idejí. Takže nakonec opravdu plně propadnou té fikci, že když nějaký problém vyřeší nějakou elegantní myšlenkovou konstrukcí, tak že tím už pro reálný svět udělali dost. A když pak zjistí, že reálný svět se koulí dál bez ohledu na jejich velkolepé ideje, pak odseknou spolu s Hegelem: „Tím hůře pro realitu!“

    Aristoteles svého času napsal, že „mladý muž“ by měl studovat (napřed) aritmetiku nebo geometrii, ale že by neměl studovat filozofii, protože ještě nemá dost životních zkušeností, aby dokázal „spojit obecné s jednotlivým“. Přičemž – u Řeků za „mladého“ platil člověk do věku svých 30, ale i 40 let!

    To je přesně to, o čem je tady řeč. Když mladý člověk rovnou z gymnázia přejde na filozofickou fakultu, nemá ještě žádné hlubší ponětí o tom co je to svět. Tedy – řečeno s Aristotelem – ještě nemá zkušenost s „jednotlivým“. A teď mu tam jeho profesoři začnou do hlavy hustit své abstraktní filozofické poučky – a on vůbec nemá schopnost rozlišit, co z toho je čirá (abstraktní) teorie, pouhé myšlenkové konstrukty, a co z toho je skutečně realita. A tak nakonec sám uvěří tomu, že „co je rozumné, to je skutečné“ (Hegel). A když už si jednou navykne na tento způsob uvažování, tento pohled na skutečnost – pak už prakticky není cesty zpátky. Fikce mu už navždy splyne vjedno s realitou.

    Marx tedy – i když jeho paušální zavržení filozofie bylo ovšem zase až příliš přehnané – tak přes to všechno měl opravdu zcela zásadní pravdu v tom, že cech filozofů jako takový má opravdu masivní potíže s tím, odlišit své myšlenkové konstrukty od holé reality. A naopak.

    Takže k té „dialektice smrti“ u Hausera: ano, jak už jsem napsal on to má filozoficky velice dobře odůvodněné, ale nakonec to vede k pouhému psychologizování materiální reality. Jeho závěr – pokud si ještě dobře vzpomínám na jeho „Cesty z postmodernismu“ – je ten, že člověk v postmoderním kapitalismu prožije pocit naprostého odcizení, které je totální negací jeho touhy po (pravém) žití. A absolutní negace života, to je smrt. Hauser to pak vidí tak, že tento člověk nakonec propadne touze po smrti (protože ve vezdejším odcizeném světě nenajde nic pozitivního); ale tuto sebevraždu nakonec nespáchá, protože v tomto okamžiku dotyku se smrtí se v něm uvolní všechny dosavadní zábrany, on se od této absolutní negace jaksi „odrazí“ – a provede kulturní, ale spolu s ní i sociální revoluci.

    Jak řečeno – čistě v oblasti spekulativní filozofie je to zajímavý model, který sám o sobě působí v každém případě logicky konzistentním dojmem.

    Jenže: při pohledu na reálný svět, reálného člověka – jak může někdo závažně uvěřit tomu, že současný v zásadě zcela pragmatický člověk začne provádět přelomovou dějinnou revoluci jenom na základě jakýchsi extrémních metafyzických spekulací?… To je opravdu naprosto ireálná představa.

  127. KDO CHCE ČLOVĚKA OSVOBODIT OD KULTURY

    To je jednoduché, pane Poláčku, je to cílem liberalismu.

    Kromě kultury (jako „utlačujícího společenského softwaru“) chce liberalismus člověka osvobodit i od závislosti na přírodě („podřízenosti přírodě“), na autoritách, závislosti na místě (na místě jeho života)…

    Například osvobození od závislosti na přírodě pak logicky vede k jejímu vykořisťování a destrukci přírodního prostředí, tedy k odcizení člověka přírodě…

  128. „… Fikce splyne s realitou“, takže je nutno ten myšlenkový konstrukt dekonstruovat … bych si přisadil.

  129. Pane Kalousi, svou zmínkou „deontologické morálky“ a „funkční morálky“ jste vysloveně otevřel celou Pandořinu skříňku. 😉 To je totiž natolik obsáhlé a propletené téma, že opravdu dost dobře nevím jak by bylo možno ho zodpovědět jednou jedinou odpovědí, v rámci diskuse. A tak se docela začínám přiklánět k myšlence toto téma zpracovat jako samostatný text. Sice jsem jako příští měl v plánu jiné téma; ale to nic nedělá, času i místa tady máme dost.

    Takže v tuto chvíli jenom k té neurovědě: samozřejmě že i výsledky jejího zkoumání je nutno respektovat. Respektive naopak: nemělo by smysl tato objektivní zjištění ignorovat. Ale – vždycky je tu přítomen ten moment „něčeho navíc“.

    Já jsem svého času tento rozdíl mohl sledovat přímo vizuálně. Byla to jakási televizní dokumentace o strategiích flirtování. Tedy mezipohlavních námluv. A to nejen u lidí, ale v celé živočišné říši. Byla to dost rozsáhlá dokumentace, myslím že vícedílná, vědecky fundovaná. Byl to opravdu zajímavý vhled do toho, jaké všemožné strategie námluv dokázala během časů vytvořit evoluce.

    A v samotném závěru této televizní dokumentace byl záběr na nějakou mladou, atraktivní, živě gestikulující a celou svou ženskost prožívající ženu kdesi na ulici. Komentář k tomuto výjevu zněl: „Kolik z těch namlouvacích strategií vzniklých v průběhu evoluce používá i ona?“ A odpověď na tuto položenou otázku pak zněla: „Pravděpodobně všechny.“

    Potud tedy dobře; takovouto odpověď přinejmenším není možno vyvrátit. Je opravdu docela dobře možné (respektive velice pravděpodobné), že i v našem vlastním jednání (a to i natolik osobním a intimním jako jsou partnerské vztahy) se tak či onak projevuje dědictví celé dosavadní evoluce, její procesy, strategie, i její mechanismy.

    Jenže: při pohledu na tuto mladou ženu, na její gestiku a mimiku byla jedna věc naprosto jasná: jak málo je možno její jedinečnou, neuchopitelnou ženskost vměstnat jenom do jakýchsi evolučních mechanismů a forem. Lidská osobnost (a tím spíše mnohotvárná osobnost ženská) je přesně tím, co přerůstá tato všechna evolučně-mechanická dědictví, a co vytváří zcela nový svět.

    Ještě jednou: ano, i v naší lidské psychice je možno nalézt a odhalit všechny mechanismy pocházející z předešlých fází evoluce. (A práce s touto mechanickou stránkou naší psychiky je vlastně oborem psychoterapeutů a neurologů.) Ale přes to všechno je tu ještě „něco navíc“; něco co tuto čistě mechanickou stránku přerůstá, a co se na ni nikdy nedá plně redukovat.

  130. Jak můžete vědět, pane Poláčku, zda Hauser takovou „smrt“ sám nezažil?

  131. „Kultura bez kultury“ – paní Hájková, ten Váš tehdejší článek sám ukazuje na to, jak je termín „kultura“ používán v různých významech. To spojení „kultura bez kultury“ je samo o sobě paradoxní, respektive nesmyslné; ale přesto je věcně správné, a to proto že slovo „kultura“ má v obou případech jiný význam.

    V prvém případě ten význam v jakém ho zřejmě používá pan Nushart – tedy jako charakteristika způsobu existence. A v druhém případě ve smyslu „kulturnosti“, tedy kultury v užším, specifickém slova smyslu.

  132. Ano, o pravdivosti marxismu lze právem pochybovat. Ale řekněme, že minulý režim nebyl jen myšlenkovým konstruktem, ale reálně existoval. Někteří lidé se s ním zcela ztotožňovali a věřili mu, protože někteří lidé se zkrátka se státem identifikují. Po jeho konci (čili po jeho dekonstrukci) pak takříkajíc neměli, čeho se „chytit“. Někteří, jak jednou napsal pan Vyleťal se prostě „vrhli do kapitalismu“ a snažili se mu přizpůsobit. Například podnikali. Nebo se snažili zapomenout, věnovali se nějakým svým koníčkům, pokud jim to jejich situace umožňovala. Mnozí setrvali ve straně, která ovšem ztratila jakoukoliv koncepci a oni pak hledali jinou inspiraci (Čína, Putin atd.) Asi odtamtud čekali nějakého „spasitele“.
    Já jsem byla z těch, kteří se snažili zapomenout (vykašlat se na politiku) a věnovat se rodině, práci a koníčkům. Jenže časem se ukázalo, že to není tak snadné a že se jen tak zapomenout nedá.

  133. Paní Hájková, každý z nás měl v životě takové či onaké zážitky, případně traumata. To ale opravdu ještě neznamená, že bychom mohli tyto čistě osobní prožitky bez dalšího přenášet jako normu na celou společnost jako takovou.

    To je přesně to o čem jsem mluvil: záměna jednotlivého s obecným. Takže to jestli Hauser měl či neměl nějaký prožitek „dotyku se smrtí“, to ho ještě nijak neopravňuje vykládat to jako klíčový faktor pro možnost zásadní změny způsobu existence celé společnosti.

    Obdobným způsobem argumentoval například i Patočka, ve svých „Kacířských esejích“. Patočka věřil tomu, že ten kataklyzmatický otřes který lidstvo prožilo v souvislosti s druhou světovou válku bude mít katarzní účinek. Že se v důsledku tohoto traumatu může vytvořit jakási „solidarita otřesených“. Tedy „otřesených“ v čistě existenciálním smyslu, obdobně jako ten Hauserův „dotyk se smrtí“.

    Ale jak známo, Patočka se s tímto svým optimismem ocitl velmi daleko od reálného vývoje: i po druhé světové válce se lidé zabíjejí a vraždí stejně tak „vesele“ jako předtím. Jedinou opravdovou zábranou toho proč nevypukla světová válka další je docela profánní fakt existence atomové bomby. A vědomí že takovou válku nemůže nakonec vyhrát (přežít) nikdo.

    Vůbec, celé ty Patočkovy „Kacířské eseje“ jsou vlastně dokonalým odrazem idealistického filozofického myšlení. Tedy víry, že chod dějin je podstatně formován těmi či oněmi idejemi. (Podrobněji k tomu pod Vaším článkem o „sociálních inženýrech“.) Patočka ale zcela viditelně nikdy nedokázal opravdu pochopit Marxův materialismus; ve svých „Kacířských esejích“ ho přechází jenom několika málo větami. Patočka je vlastně dokonalým dokladem toho o čem jsem psal: realita se nevnímá v její vlastní substancialitě respektive materialitě, nýbrž jenom v jejím ideálním, filozofickém odrazu. Tedy – jak psal Marx – v převráceném odrazu.

  134. Evě Hájkové: „Ano, o pravdivosti marxismu lze právem pochybovat.“

    Na každou i sebesložitější otázku existuje jediná, snadno pochopitelná a zcela nesprávná odpověď. Právě se Vám jedna taková podařila.

    Bohužel teď kvůli práci nemám čas na podrobnější reakci. Třeba se toho někdo ujme.

  135. Tím životem v socialismu (a po něm respektive mimo něj) se chci blíže zabývat, až budu psát o Pražském jaru, paní Hájková. (Chystám na toto téma do budoucna celou řadu příspěvků a úvah.)

    Takže tady jenom tolik: to jak píšete že po skončení socialismu („dekonstrukce“ je opravdu zajímavý pojem, ještě jsem ho v této souvislosti neslyšel) někteří lidé zapomněli, respektive se od něj odstřihli, a začali „prostě žít“, respektive se vrhli do kapitalismu; zatímco jiní jen tak snadno zapomenout nemohou – to všechno souvisí vlastně s tím, co jsem zmínil v souvislosti s Komenského „Labyrintem“. On sám tam píše o tom že většina lidí se věnuje jenom profánnímu pachtění; ale že přesto je určitá skupina lidí, kterým tohle nestačí. Kteří v tom nikdy nedokáží najít konečné uspokojení, konečné naplnění. A právě tohle zůstane zřejmě už provždy jedním ze základním zdrojů vzájemného neporozumění mezi lidmi.

    Ovšem: otázka je, jestli ti kteří se věnují jenom té běžné činnosti, jestli v tom skutečně nacházejí své naplnění; anebo jestli ve skutečnosti i jim nakonec něco nechybí. Jenomže si to nedokáží přiznat; respektive ani uvědomit.

    I tohle jsem zmínil v souvislosti s „Labyrintem“: že ti lidé kteří se napohled spokojí jenom s tím „obyčejným žitím“, tak nakonec většinou hledají neustále a křečovitě nějaké zábavy a exotické (mnohdy i vyloženě extrémní) zážitky všeho druhu, jenom aby si něčím vyplnili pocit prázdnoty svých všedních dní. Takže pak je oprávněná nemalá skepse ohledně jejich tvrzení, že oni si se svým „normálním“ životem vystačí, a že prý nemají zapotřebí žádných nehmotných a nepotřebných ideálů.

  136. Společnost jakožto celek skutečně nemůže v tomto smyslu „umřít“. Ale vlastně se jako celek nemůže ani „obrátit“ nebo provést sebereflexi. Protože to spolu souvisí.
    Hauser myslím předpokládal, že ta „smrt“ se děje u jedinců. Kteří potom ten svůj život, který po této „smrti“ jakoby nově získali, věnují nějakému hnutí za lepší svět nebo něčemu podobnému.
    Ovšem, to je velmi sporné. Věšet se na nějaké hnutí, které tady dnes je a zítra se rozpadne, se nevyplácí. To už je lepší „pověsit“ se na Boha (jak se vyjádřil Masaryk, který se fenoménem sebevraždy rovněž zabýval).

  137. Josefu Poláčkovi: Ještě jsem zapomněl na morálku ctnosti, tu klasickou antickou. Ale až si udělám trochu času, zkusím se k tomu tématu taky vrátit. Teď zase přitlačil na termínovou pilu můj zákazník ze Schwarzwaldu, tak ho nechci zklamat…

  138. LIBERALISMUS A „OSVOBOZENÍ“

    Tedy, pane Nusharte, kdybyste takto jasnou definici své pozice podal hned na začátku, mohli jsme si uspořit celou řadu střetů. 🙁

    Ano, tuto funkci vykořenění člověka klasický liberalismus bezpochyby obsahuje.

    Ovšem: nikdy se nesmí zapomínat na jednu věc. Já jsem si to teď připomněl když jsem znovu pročítal poslední článek M. Plevy na téma „konzervativní socialismus“ (včera ho na DR nějak znovu vystavili do popředí).

    Jak už jsem tehdy panu Plevovi napsal v odpověď, je vždy nutno hledět na to, že princip liberalismu má zásadně a m b i v a l e n t n í, podvojný charakter. Krátce řečeno: má jak svá negativa, tak svá pozitiva. A kdykoli budeme hledět jenom na jednu jedinou z těchto stránek (a potlačíme respektive popřeme tu druhou), pak jsme vždycky nějakým způsobem vedle. Stejně jako pan Pleva v onom článku: on tam pořád vyzdvihoval jenom pozitivní stránky liberalismu, a nechtěl uznat že liberalismus má stejně tak i své stránky negativní. On byl nanejvýš ochoten uznat, že ten ušlechtilý princip liberalismu byl deformován, zfalšován za podmínek kapitalismu respektive neoliberalismu; ale nebyl vůbec ochoten přiznat si, že toto „deformování“ jenom proto mohlo proběhnout tak snadno, protože liberalismus sám ve svém jádru má pro tuto „deformaci“ predispozice.

    – V této souvislosti stojí zvlášť za zmínku jedna věta z toho textu M. Plevy. On tam píše, že liberalismus historicky zavedl „rovnost pro všechny“ – ale že za podmínek kapitalismu se z toho stala jenom „rovnost pro některé“. Čili faktická (materiální) nerovnost.

    Pleva má sice dozajista pravdu v tom, že liberalismus znamená opravdu „rovnost pro všechny“. Jenže – tato údajná „rovnost“ v klasickém liberalismu nikdy neznamenala nic jiného, než jenom rovnosti čistě f o r m á l n í. Rovnost občanskou, rovnost politickou. Tato liberalistická rovnost se nikdy neptala na r e á l n é lidské životy.

    Jenže právě tento reálný život a reálný svět, pokud je ponechán jenom sám sobě, svému vlastnímu samopohybu, vždy nevyhnutelně produkuje nerovnost. Takže ten liberalismus, který se omezí jenom na svůj vlastní princip formální občanské rovnosti, tak ten nevyhnutelně vede k materiální, a tedy reálné nerovnosti. A je pak jenom roněním krokodýlích slz, když si pak tento liberalismus stěžuje na vzniklé nerovnosti.

  139. MARXISMUS JAKO MYŠLENKOVÝ KONSTRUKT

    Zajímavá poznámka, pane Nusharte.

    Zajímavá proto, protože marxisté vždy s železným přesvědčením (a s až fundamentalistickou neústupností) tvrdili, že historická výjimečnost marxistické teorie spočívá právě v tom, že na rozdíl od všech dřívějších (filozofických či jiných) konceptů společnosti ona sama nic nekonstruuje uměle, svévolně – nýbrž že jenom bezprostředně odráží zcela reálné, materiální procesy ve společnosti.

    Jenže: takto naprosto „bezprostřední“ odraz reality člověku, lidskému vědomí zcela principiálně není možný. I ta „nejmaterialističtější“ teorie stále zůstává teorií; tedy specifickým konstruktem lidského ducha, lidské mysli. S tím se nedá nic dělat; tuto principiální propast mezi lidskou myslí a realitou není nikdy možno definitivně překonat.

    A časem se pak i v samotné materiální realitě ukázalo, jak velká je vzdálenost mezi „materialistickým“ myšlenkovým konstruktem Marxe, a mezi samotnou realitou.

    Mimochodem: už samotný termín „materialismus“ je deformováním, zfalšováním reality, respektive jejím pouze myšlenkovým odrazem. Protože „materialismus“ a „realita“ jsou dva zásadně odlišné pojmy. A nikdy je není možno beztrestně ztotožnit. Ale přesně tohle udělal marxismus: tvrdil že obojí je totéž. A tím ztratil přístup k realitě, ve vší její vlastní, imanentní komplexnosti a mnohovrstevnatosti.

  140. Pan Kalous: ale jistě, tu antickou „ctnost“ budu se vší samozřejmostí projednávat v tom avizovaném článku na dané téma.

    Ale jestli chcete, samozřejmě k tomu můžete ještě předtím sám něco připojit.

  141. JEDINEC, SPOLEČNOST A DOTYK SMRTI

    Upřímně řečeno, paní Hájková, tady si sám nejsem zcela jistý, jak to Hauser vlastně myslel. Na jednu stranu – samozřejmě, touto katarzí by musel projít vlastně každý jedinec (přinejmenším většina jedinců v dané společnosti). Ale – na straně druhé je opravdu krajně obtížné si nějak reálně představit, jak naprostá většina jednotlivých členů nějaké současné společnosti prochází vnitřním prožitkem dotyku se smrtí, a z toho rezultující katarzí. Když ani poslední světová válka k tomu nestačila; jak se něco takového má podařit za relativně stabilního stavu současné postmoderní společnosti?…

    Takže se opravdu spíše zdá, že Hauser to koncipoval jako nějakou „kolektivní katarzi“. Jako nějaký svým způsobem metafyzický faktor, který svým působením zasáhne celou společnost jako takovou.

    Ovšem – to je pak zase právě přesně to o čem jsem psal, jednotlivé se zaměňuje s obecným, a metafyzické filozofické konstrukty se vydávají za bezprostřední realitu.

  142. Já už nevím, pane Poláčku, jak vám to mám vysvětlit. Třeba ten zážitek nemusí být objektivně tak strašlivý (světová válka a pod.). Nakonec, s mnoha lidmi nehne ani ta světová válka.
    Spíš byste měl uvažovat o tom, že ten vnější svět je s tím vnitřním světem člověka úzce propojen, jak naznačoval pan Nushart. Že ten svět existuje jak okolo nás, tak zároveň v našich hlavách.

  143. Paní Hájkové

    Minulý režim nebyl myšlenkovým konstruktem – já jsem v něm prožil hezkou část svého života, na kterou rád vzpomínám. Marxismus (marxismus-leninismus) byl vlastně jakousi součástí tehdejší kultury. Před začátkem té současné pandemie jsem občas mluvíval s jedním starým pánem (80+), který tu současnou převládající morálku charakterizoval slovem „novolidé“ (se kterými si on už nerozumí). Vzpomínal, jak byly kdysi děti vedeny ke sportu (on se na tom sám podílel) a v rámci toho i k určitým životním postojům.
    Vzpomínal, co všechno užitečné se pro to vybudovalo v akcích „Z“ (kde lidé pracovali zadarmo pro tu věc samotnou) a jak to, co bylo vybudováno prací zdarma (z přesvědčení o jejím společném užitku), bylo pak v „novolidském paradigmatu“ využito k zisku.

  144. Panu Kalousovi:
    Když řeknu, že o něčem lze právem pochybovat, neznamená to přece úplné zamítnutí, ale jen tolik, že to lidské pochybování je za okolností, k nimž došlo, naprosto pochopitelné. Prostě se to neodehrávalo podle představ, jaké o tom lidé měli.
    Panu Nushartovi:
    Díky vám za tohle vyjádření. A k tomu marxismu-leninismu – popravdě řečeno, byla jsem velmi překvapená tím, jak nedávno psal o Leninovi na tom svém webu Václav Umlauf.
    https://e-republika.cz/article4296-Vyro%C4%8Di-150-let-narozeni-V-I-Lenina

  145. DEONTOLOGICKÁ A UTILITÁRNÍ MORÁLKA

    možná nejsou natolik protikladné, jak vypadají.

    V jednom případě tedy jednáme podle nějakého vyššího zákona a ve druhém případě zase podle předpokládaných důsledků jednání,

    ale v obou případech je to vždy sám ČLOVĚK – respektive jeho ROZUM, který v tom prvním případě je zákonodárcem [dává zákon, v jehož rámci je třeba jednat, aby jednání bylo morálně správné] a v tom druhém případě je zase soudcem [soudí „užitek“, který je předpokládaným důsledkem jednání].

    V žádném z těch dvou případů tedy nejde o morálku na člověku již (odvždycky) nezávisle existující, protože v prvním případě je morálka určována naší teorií (která může být v každém čase jiná – morálka zde tedy závisí na správnosti teorie) a ve druhém případě je morálka určována zase naším hodnocením praktických důsledků jednání (které je také v čase proměnlivé a navíc podléhá našim kritériím).

  146. VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ SVĚT

    Ale jistě, paní Hájková, že „vnitřní svět“ a „vnější svět“ jsou navzájem úzce propojeny. Tohle nakonec tvrdil i samotný Marx. Jenže: u něj to bylo tak, že vnitřní svět je víceméně determinován světem vnějším. Tedy objektivními (materiálními) podmínkami.

    Zatímco u Hausera je to fakticky přesně naopak. On se domnívá, že nějakým jenom čistě psychickým prožitkem je možno vysloveně revolučně převrátit celý jsoucí, reálný svět.

    Hauser sice zůstává kritický vůči kapitalismu; ale v tomto ohledu měl pravdu J. Heller, když konstatoval že Hauser je už někde zcela jinde, nežli kde pokračuje pravá marxistická tradice.

    Já bych proti samotnému spojení psychologie s marxismem v zásadě nic nenamítal; přesně naopak, už dávno jsem přesvědčen o tom že tyto „dva světy“ je nutno navzájem propojit. Jenže: v tom novodobém psychologizování a la Deleuze, Žižek apod. – tam se naprosto ztrácí zase ta objektivní, materiální stránka. A nakonec právě i u Hausera.

    A tak nakonec toto spojení subjektivního a objektivního světa najdu opět daleko zdařileji provedené u starých antických myslitelů, nežli u novodobých autorů.

  147. K té deontologické a utilitaristické morálce – pane Nusharte, máte samozřejmě v určitém smyslu pravdu; jenže tímhle způsobem byste mohl do jednoho hrnce hodit naprosto všechno bez rozdílu, neboť konec konců všechno co tvoří lidský svět tak či onak prochází člověkem a jeho myslí.

    Takže ta deontologická morálka: ano, její (zdánlivě zcela autonomní) platnost je samozřejmě závislá na správnosti naší teorie o ní; nicméně je přece jenom zcela zásadní rozdíl mezi tím, jestli já jednám určitým způsobem proto, protože se cítím zavázán vůči vyšším hodnotám (a to třeba i proti svým vlastním osobním zájmům!) – anebo zda pro mě jako jediná „morálka“ platí můj ryze osobní zájem, egoistický prospěch.

    Podle té první maximy jednal například takový Sokrates, který se dokonce nechal popravit, jenom aby svým útěkem před spravedlností (byť špatnou) nenarušil platnost zákona jako takovou, a tím nezpůsobil (mravní) škodu své obci.

  148. Kdyby žil Sokrates v obci kanibalů, tak by se v zájmu platnosti kanibalského zákona dal dobrovolně sežrat

  149. Panu Poláčkovi

    „… do jednoho hrnce hodit všechno, neboť všechno co tvoří lidský svět prochází člověkem a jeho myslí.“

    Člověk může být od „procházení“ osvobozen, a pak to, co tvoří svět skutečný (ne pouze ten lidský) může mířit do člověka přímo („přímo do srdce člověka“) – bez té okliky přes mysl. Uznávám ale, že je to nevědecké.

  150. Pane Nusharte, přesně takovýto názor zastává i mysticky založený pan Skočný. (Upřímně řečeno jsem přece jenom trochu překvapen že se v tomto náhledu natolik sjednotíte.)

    No ano, je to nevědecké; ale především je to naprosto nelogické. Ne v tom smyslu, že to narušuje lineární logiku (to byl ještě nemuselo být na závadu); ale proto že to narušuje zcela elementární logiku.

    Ono to tedy má být něco, co existuje samo o sobě, tedy vniká přímo do hloubky vlastní mysli – ale přitom to člověk nemůže vnímat jinak, nežli právě jenom prožitkem své vlastní mysli! Jak je možno si něco takového představit?!…

    Samozřejmě, mysl je tu vypnuta, ve smyslu logického uvažování; ale to naprosto neznamená (a znamenat nemůže), že by tu byla nepřítomna. Jinak by nebylo možno vnímat, prožívat a prociťovat naprosto nic.

    Ta mysl tu tedy je (ať si to dotyčný sám jakkoli popírá) – a když tu je, pak tu samozřejmě nevyhnutelně je přítomna jako celek, i s celým svým obsahem, se svými predispozicemi, se svým nastavením. A tedy i se svými vlastními výklady. Tohle se prostě nedá jen tak prostě vymazat.

  151. Jak je psáno v knize Vnitřní svoboda od Jacquese Philippa: „Víra je zdarma daný Boží dar, který člověk získá pod vlivem Ducha svatého. Ale víra je zároveň rozhodnutí člověka, úkon volního přilnutí k pravdě, kterou předkládá Písmo a tradice církve. Tento aspekt vůle je samozřejmě výraznější ve chvílích pokušení a pochyb: „Zpívám o tom, co chci věřit,“ řekla svatá Terezie od Dítěte Ježíše ve zkoušce, kterou procházela na konci svého života, a na prsou nosila Krédo, jež napsala vlastní krví. Jsou chvíle, kdy víra přichází sama od sebe, ale nesmíme zapomínat, že víra je úkon vůle, jímž naše svoboda přilne k Božímu slovu, a že tento úkon vyžaduje čas od času velké úsilí. Věřit někdy nejde spontánně: vyžaduje to, aby člověk sebral odvahu a skoncoval s váháním nebo pochybami. Musí však mít zároveň na paměti, že je to možné jen proto, že Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti“(Řím 8,26).

  152. Jenom jednu poznámku. Skutečnost je jedna. Tudíž nemůže být žádný nezávislý pozorovatel, který by skutečnost vnímal tak, jak sama o sobě je. Žádný oddělený pozorovatel nemůže vnímat skutečnost v jejím jádře. Ovšem pozorovatel, je-li ponechán v klidu, se mění v bytí. Bytí tedy vnímá samo sebe a v člověku se to vzdáleně odráží. Proto se tedy strukturovanost mění v jednolitost: osobní pozornost pramení v nadosobním bytí. A bytí, to je přeci jenom mocnější a zjevnější, než ta lidská mysl. (Takové malé jógické okénko.)

  153. Josefu Poláčkovi: Logika je vlastnost jazyka. V oblastech, o nichž je řeč, ji nehledejte.

    Jak to napsal Luther? Logika je děvka ďáblova… Přičemž ďáblem v tomto pojetí je pro (některé) věřící veškerý materiální svět.

  154. Prvním krokem moudrosti je všechno napadnout. Posledním všechno snášet.
    (G. Ch. Lichtenberg)

  155. Ad V. Skočný: pro nás (für uns) neexistuje žádné bytí o sobě (an sich), s kterým bychom mohli splynout jinak, nežli skrze nás (durch uns).

    To jediné co může – bez distance, to jest bez tohoto zprostředkování – existovat, je náš p o c i t bezprostředního splynutí.

    Jinak řečeno: my nemůžeme bytí vnímat nijak jinak, než jak m y ho vnímáme. To jest, ještě jinak: nemůžeme objektivní bytí (tedy jako objekt) vnímat jinak, nežli prostřednictvím naší subjektivity. Všechna tvrzení o naprostém splynutí subjektu a objektu jsou pouhá iluze; klam (a sebeklam) mysli. Sen sněný za dne, nic jiného.

  156. Pan Kalous: s tou logikou bych se neodvážil soudit tak zcela apodikticky. Je fakt, že už starým Řekům se velice zle dohromady pomotala objektivní skutečnost s vlastní strukturou logu. Tedy: pomotala se ontologická logika a logika sémantická.

    Ovšem: my z tohoto omylu nemůžeme vinit ontologickou logiku jako takovou.

    Ontologická logika: tím mám na mysli vlastní strukturovanost respektive uspořádanost samotného bytí. Tato imanentní strukturovanost bytí (vulgo: fyzikálních procesů) nemůže být libovolná; protože jinak by nemohlo existovat uspořádané bytí. (A možná že by nemohlo existovat vůbec nic.)

  157. „Všechno napadnout“ a „všechno snášet“ – jsou oba extrémní, a proto sice zčásti správné, ale zčásti falešné postoje k pravdě.

    „Všechno napadnout“ (to jest: všechno podrobit kritickému přezkoumání) je první předpoklad pravého, tedy filozofického myšlení; ale velice rychle se z toho může stát jenom prázdná póza, jako se tak stalo u řeckých sofistů.

    „Všechno snášet“ – to by byl vlastně extrémní výklad už sama o sobě svého času velmi sporného výroku Hegela, totiž že „co je skutečné, to je rozumné“. Sám Hegel to totiž naprosto nemyslel tak, že všechno co by reálně existovalo mělo být uznáno za rozumné (tedy to „všechno snášet“); nýbrž i on diferencoval důsledně mezi tím, co je „skutečné“ doopravdy, tedy co je výrazem, produktem, ztělesněním „absolutní ideje“ – a mezi tím, co je pouze nahodilými jevy bez trvalé, hluboké podstaty.

    – Je ovšem fakt že v tomto ohledu se Hegel lišil od Platónova Sokrata, který byl skutečně zcela důsledný; a v jednom ze svých dialogů říká, že „neexistuje nic tak nízkého, nic tak přízemního, aby to nemělo svou vlastní ideu“.

  158. „Moudrost není totéž co logika“ – to je sice pravda, paní Hájková; ale o kvalitě takové moudrosti, která je permanentně na štíru s elementární logikou, lze opravdu úspěšně pochybovat. 😉

  159. Evě Hájkové:
    „Křesťan by řekl, že především je třeba smířit se s Bohem. A taky se sebou samým.“
    Někteří k tomu smíření se sebou žádného Boha ani boha ani bohy nepotřebují. A nejsou to jen buddhisté, kdo to zvládají…

  160. Logika je vlastnost jazyka? Wittgenstein nesouhlasí – zajděte k němu na Oběd.

  161. Je Vám, pane Poláčku, znám princip podprahové reklamy?

    „… nemůže vnímat jinak, nežli jenom prožitkem své vlastní mysli!“

    Tu reklamu neprožijete myslí, vnímáte ji podprahově.

  162. „Mysl tu tedy je i s celým svým obsahem, se svým nastavením.“

    „Pozorovatel, je-li ponechán v klidu, se mění v bytí … osobní pozornost pramení v nadosobním bytí. (Jógické okénko.)“

  163. Jindřich Kalous 10. května 2020 (20:36):
    Někteří k tomu smíření se sebou žádného Boha ani boha ani bohy nepotřebují. A nejsou to jen buddhisté, kdo to zvládají…
    Vaše konkluzium pane Kalousi vyvolává pocit přání naplnění snu o stavu kulturní symbiózy.
    Jenže zvládnut takový stav vyžaduje schopnost procesu sebepoznávání, tedy schopnost dialogu se sebou samým. (Sokrates: primární předpoklad schopnosti myšlení).
    A druhé Jenže „pravda začíná ve dvou“(Nietzsche), a tak i člověk, který je schopen předpokladu schopnosti myšlení a tím i částečné znalosti toho co je mu osobně dobré, se nachází tváří v tvář ideologickému viváriu pluralitní společnosti většinou vždy ve směšné situaci.
    A někteří kreativní se cítí/chápou znetvoření – T. Bernhard, F.Kafka und…..
    …….. bych dodal.

  164. Milanu Petrasekovi: Děkuji. Proto navrhuji (uznávám, že pro někoho možná poněkud eklektický technokraticko-biocentrický) přístup, a to co nejvíce využívat poznatků neurověd. Ty jsou navíc jednou z disciplín, které se rozvíjejí nejbouřlivěji, takže jistě ještě neřekly poslední slovo ani pokud jde o jejich vliv na společenské vědy.

    Až dodělám tu zakázku století, co mám zrovna na stole, zkusím se k tomu vrátit podrobněji. Pro začátek navrhuji například odkaz na Lanzu a Bermana na české Wkipedii a Koukolíkovu knihu populárně vědeckých esejů „Proč se Dostojevskij mýlil?“.

  165. Paní Hájková, především by mě zajímalo, kde autor toho článku na který poukazujete získal přesvědčení, že jádrem Ježíšova poselství je „smíření s Bohem“ a „smíření se sebou samým“. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by Ježíš kázal nějaké „smíření“.

    Ježíš požadoval, aby lidé žili v souladu s Božím dobrem, s boží mravností. Ale – spíš než nějaké „smíření“ zde vždy v pozadí stojí „hněv Otce nebeského“, když lidé tuto svou povinnost poruší.

    A stejně tak místo „smíření se sebou samým“ v centru všeho stojí naopak neustálý boj se sebou samým, tedy proti vlastního nitra.

    Toho útěšného Boha, s kterým je možno docílit „smíření“ – toho si vytvořilo až pozdější křesťanství, ale s Ježíšem samotným to má jen máloco společného.

  166. Pane Nusharte, četl jste mě – zase jednou – nepozorně.

    Za prvé: naprosto jsem netvrdil, že „logika je vlastnost jazyka“. Já jsem pouze napsal, že už starým Řekům se pomíchala logika ontologická (tedy logika samotného bytí) a logika sémantická, tedy logika jazyka. Respektive logika (našich) pojmů. Tato záměna pojmu a skutečnosti pak měla fatální důsledky pro evropské myšlení (přinejmenším jednu jeho větev) až po Hegela.

    A k té „mysli“ a „podprahovému vnímání“: pojem „mysl“ jsem tu neužil ve zúženém smyslu, tedy jako mysl vědomá, nýbrž ve smyslu „mysl vůbec“, tedy včetně podprahového vnímání.

  167. Pane Kalousi, pokud máme na Vaše objevná sdělení čekat až doděláte „zakázku století“ – tak pro ten případ Vás musím upozornit, že jsme zde většinou věkově pokročilejší ročníky, a čekání na příští století by – i přes nejlepší vůli z naší strany – mohlo přesáhnout hranice našich reálných možností… 😉

  168. SOKRATOVSKÝ DIALOG A POSTMODERNÍ PLURALISMUS

    Pane Petrasku, řešení daného dilematu spočívá v tom, že sokratovský dialog je konfrontací různých názorů pouze svou f o r m o u; zatímco svým o b s a h e m (tedy tím co je nakonec to nejdůležitější) je cestou k (definitivnímu) precizování pojmů, a tedy cestou k (objektivní) pravdě. Která je – právě jakožto objektivně jsoucí – jenom jedna jediná. Bylo by tedy možno říci, že pluralitní formou dialogu Sokrates dospívá (nebo přinejmenším ukazuje) k unitární pravdě.

    Zatímco (post)moderní pluralismus se jeví být spíše naprostým opakem: sám obsah je pluralitní, totiž konfuzní a rozptýlený; zatímco forma je ve skutečnosti nikoli pluralitní, nýbrž unilaterální, totiž individualistická.

    To jest: navenek se hlásá (respektive předstírá) pluralismus myšlenek a idejí; ale v praxi nakonec stejně každý jednotlivec fundamentalisticky prosazuje svou vlastní Jedině správnou pravdu.

  169. Z těchže důvodů se zamítá i návrh pana Kalouse, abychom hledali spásu v neurovědách: ty nám mohou sdělovat pravdy pouze formální, ale nikoli obsahové.

    To jest: ty nám mohou nanejvýš popsat mechanismy, j a k funguje lidská mysl; ale v žádném případě nám nemohou být nijak nápomocné při hledání samotné pravdy tohoto světa.

  170. Vaše představa je mylná, pane Poláčku. Toto jsou úryvky z Pavlových listů, které o smíření s Bohem vypovídají:
    „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“
    „Chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.“
    „To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.“
    „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“
    „Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“
    „Aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“
    Pokud se vám nelíbí Pavel, mohu uvést příklady, které mluví o odpuštění, přímo z evangelií:
    „Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“
    „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“
    „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
    „V jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“
    To o smíření se sebou, respektive fakt, že člověk má přijmout sám sebe, protože takového ho přijímá i Bůh, to vím z různých křesťanských přednášek a cvičení, jichž jsem se účastnila.

  171. Pane Nusharte, je potěšující, že některé skutečnosti platí bez ohledu na to, po jaké osobní cestě se ubíráme. 🙂

    1  Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. 2  Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. 3  Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. 4  Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. 5  Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. 6  Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ 7  Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. 8  Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ 9  Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ 10  Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. 11  Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ 12  Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ 13  Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

  172. Četla jsem, že naše oko vidí velmi nedokonale, v tom smyslu, že mezi malými“útržky“ reality, které skutečně vidíme, jsou jakoby mezery, kde nevidíme vůbec nic. Teprve náš mozek tam jakoby něco dosazuje, takže jakýmsi způsobem „dokresluje“ tu viděnou realitu.
    My vlastně vidíme to, co očekáváme, že budeme vidět.

  173. Evě Hájkové: Totéž platí i pro víru. František Koukolík to při sumarizaci jednoho souvisejícího neurovědeckého výzkumu napsal takto: Lidé věří tomu, čemu si myslí, že věří. Čtěte to tak, že ve skutečnosti lidi „v hloubi duše“ věří něčemu jinému, než co explicitně formulují jako odpovědi na přímé dotazy, čemu věří. (Dokonce to ti výzkumníci i vyčíslili -shoda je asi 40%, tj. většina toho, čemu lidi ve skutečnosti věří, neodpovídá jejich vyslovovanému údajnému přesvědčení.) Kognitivní disonance evidentně funguje i ve věcech víry… Což je i reakce na názor Josefa Poláčka, že neurověda je schopna zkoumat jen mechanismy. Jí zkoumané mechanismy totiž i ty nejvznešenější cíle lidského pinožení přímo vytvářejí. Tzn. nejsou nám dány od pánaboha ani nějakými jinými „nadlidskými“ mechanismy, ale jedině funkcemi nervové soustavy a ji podporujících systémů. A jestli se dá hledat něco „nad tím“ (nebo“pod tím“, jako třeba Jungovo nevědomí), tak to jsou interakce velkého množství takových systémů vytvářející z lidských jedinců společnost. Nic lepšího jako lidi ani jako lidstvo k dispozici nemáme.

  174. Přece jen je asi rozdíl, jestli si člověk tu realitu doplňuje na nevědomé nebo na vědomé úrovni.

  175. Kdyby k lidskému oku nebyla příslušná lidská nervová soustava, svět bychom ovšem neviděli. Doplňování informace na základě dílčího poznání je ovšem pro život nezbytnou nutností, jíž je už nějakou dobu schopná i technika. Existuje taková hra na počítači, při níž odkrýváte (střídavě s protihráčem) malá políčka „vrstvy“ zakrývající fotografii někoho (nebo něčeho) známého. Jde v ní o to poznat jako první, kdo (či co) je na obrázku. Pokud nehádáme, skoro nikdy se nespleteme, nýbrž pouze tápeme do chvíle, než odhalíme místo, kde jsme hledali a skutečně nalezli znak dostatečně charakteristický, resp. vybavitelný v naší paměti.

    Paměť a zkušenosti jsou naším pokladem. Při sledování volebního studia je mi po letech úplně jasno po sečtení méně než 10% okrsků, přestože nejde o reprezentativní jejich desetinu. Výsledky se budou dále měnit, ale z minulosti mi již dobře známým způsobem.

    Nemůžeme a nepotřebujeme znát všechno. Mozek realitu v první řadě poctivě kompletuje, jen v menší míře nás, potřebujeme-li to, či smlouváme-li s ním, našem domnělém zájmu zavádí.

  176. Pane Skočný přiměl jste mě po dlouhé době opět k zamyšlení:-)

    ale někdy ani zamyšlení nepomůže, a tak – abych nebyl svévolníkem (kterému svítilna hasne) a nevykládal si poněkud nejasné podobenství jen podle své-vůle (zjistil jsem že mám málo oleje) – šel jsem žádat olej od druhých. Bylo mi však řečeno že olej od nikoho z lidí dostati nemohu, abych šel ke kupcům, a to raději dříve než se dostaví ospalost (všichni totiž nakonec usneme). Šel jsem tedy (v textu) dál a dostal jsem se k těm, jimž byl svěřen cizí majetek, aby ho rozmnožili (ne aby ho ukryly pod zem) a dali najíst a napít hladovému a žíznivému pocestnému.

    Možná je tedy lepší postarat se s láskou o pocestného, než rýsovat plány na chudobinec, do kterého pocestné zavřeme.

  177. Omlouvám se, pane Poláčku, s tím Wittgensteinem jsem reagoval na pana Kalouse [10 května 2020, 16:37]. Je to má chyba, že jsem to neuvedl.

  178. „Lidé věří tomu, čemu si myslí, že věří … ve skutečnosti lidé ‚v hloubi duše‘ věří něčemu jinému…“

    —————————-

    Aby toto (vědecké) tvrzení bylo pravdivé, musí samozřejmě zahrnovat i tu samotnou vědu.

    Pro případ, kdy předmětem tohoto tvrzení bude samotná věda, tedy toto tvrzení bude znít takto:

    „Lidé, kteří si myslí, že věří vědě, ve skutečnosti věří něčemu jinému.“ Pokud toto tvrzení (s předmětem „věda“) ale za pravdivé neuznáme, neměli bychom pak logicky považovat za pravdivé ani to zobecněné tvrzení výchozí. Takže si asi musíme vybrat, pane Kalousi.

  179. Paní Hájková, nejde o to že by se mi „nelíbil Pavel“ – ale já sám jsem naprosto jednoznačně napsal, že toto údajné „smíření s Bohem“ je až produktem pozdějšího (tedy postježíšovského) křesťanství. Ale že to není samotný Ježíš.

    Takže to všechno co citujete z Pavla je naopak jasným dotvrzením této mé téze. Ten Váš další citát je z Janova evangelia; tedy ještě pozdější provenience.

    A všechna další místa z evangelií která uvádíte – tam je řeč pouze o odpuštění; ale nikoli o smíření. A to jsou opravdu dvě velmi různé záležitosti. Bůh tady odpouští z výšin své nadřazenosti, toto odpuštění je jeho privilegium; ale stále tu zůstává právě tou nadřazenou a soudící instancí. Která někdy sice odpouští; ale spíše trestá. Odpuštění je tak jako tak jenom upuštěním od – zamýšleného či hrozícího – trestu.

    Takže ještě jednou: všechna ta křesťanská tvrzení o „smíření s Bohem“ jsou až modifikace pozdějšího křesťanství, u Ježíše samotného něco takového nenajdeme.

  180. LIDÉ, BDĚTE! 😉

    Ad V. Skočný. No ano, to je známé místo z evangelií. – Ale zajímavé je, že na jiných místech Ježíš říká vlastně naprostý opak. V daném případě jsou z „návštěvy ženicha“, tedy dejme tomu z osvícení novou myšlenkou vyloučeni všichni, kdo nebyli v pravou chvíli (duchovně) připraveni.

    Jenže: například v přirovnání o marnotratném synu je sdělován pravý opak: i ten (a vlastně právě ten), kdo se celou dobu potuloval po falešných stezkách, je po svém návratu (prohlédnutí) přivítán stejně vřele a fakticky ještě mnohem vřeleji, než ten který po celou tu dobu poctivě obdělával pole.

    Takže – něco nám tady nějak nesouhlasí.

  181. To, že někteří lidé, kteří si myslí, že věří v Boha, věří ve skutečnosti něčemu jinému, věděl už Ježíš. Oni věří třeba tomu, že jsou schopni naučit se tomu, jak mají žít, z nějakých vědeckých příruček. Nebo ze Zákona.
    Věřit v Boha znamená žít s Bohem, obracet se k němu, svěřovat mu své starosti, ptát se na jeho vůli, věřit mu, že to s námi myslí dobře…

  182. V tom kázání o deseti družičkách se říká, že Ježíš přijde k těm, kteří po něm touží a očekávají ho.
    Přirovnává je k nevěstě, která očekává ženicha, a proto dá do okna světlo.

  183. DUCHOVNÍ SPLYNUTÍ A ENTROPIE

    Ještě něco k názoru vyznavačů duchovna, že konečným cílem všeho lidského snažení má být naprosté, všech rozdílů, vší distance zbavené splynutí s Duchovnem; ať už pojímaného jako Bůh, či jako nějakou univerzální kosmickou inteligenci.

    Subjekt (člověk) má tedy naprosto splynout s Bohem, respektive se vysloveně rozplynout v onom moři duchovna.

    Jenže: takovéto „dokonalé splynutí“ by ve skutečnosti neznamenalo nic jiného, nežli vznik totální entropie!!

    Entropie totiž není – na rozdíl od vžitých představ – „tepelná smrt“, nýbrž pouze vyrovnání energetických (tepelných) rozdílů. Tam kde naprosto zmizí rozdíly v energetických hladinách, tam ustane veškerý pohyb – neboť nebude už žádné napětí, který by mohlo nějaký pohyb generovat. To jest: všechno ustrne v naprosté nehybnosti; tedy nebytí.

    A ten samý princip platí i v duchovní oblasti: pokud by opravdu člověk jako subjekt naprosto splynul s Bohem/Duchem, pak by i tady vznikl stav naprosté entropie. Nebylo by už žádného napětí mezi „já“ a „Bůh“ – a jak řečeno kde není napětí, tam není ani pohyb. A kde není žádný pohyb, tak tam je smrt.

    Je to tedy opravdu svým způsobem až komické, když vyznavači těchto směrů touží po tomto absolutním splynutí – a nevidí že tím by ve skutečnosti přivodili pro sebe samé definitivní (duchovní) zánik.

    Všechno živé – a tedy i samotná t o u h a po splynutí – může existovat jenom a pouze právě tehdy, když tady existuje rozdíl. Diference, napětí mezi subjektem a objektem, mezi člověkem a Absolutnem. Jakmile by tento rozdíl byl bezezbytku smazán – v tom samém okamžiku zmizí všechno, včetně touhy, ale i včetně schopnosti toto „blažené splynutí“ vůbec vnímat. Neboť i vnímání blaženosti je zase jenom pohyb. A ten jak řečeno může vznikat jenom z napětí, z rozdílu, z opozice.

  184. Tak tohle byla opravdu trefa, pane Nusharte! 😀 Tedy to s tou Vaší replikou na propagaci neurovědy od pana Kalouse. Tomu se říká „vrácený míč“.

    Pane Kalousi: s tím údajným 40-procentním rozdílem mezi našimi skutečnými, a mezi námi vyslovovanými názory by v prvé řadě bylo nutno precizovat, o jaké názory se jedná. Tedy – o jakou jejich kategorii.

    Ano, lidskou mysl je skutečně možno velice účinně manipulovat; sám jsem svého času referoval o jednom experimentu, kde se výzkumníkům cílenou manipulací dosáhnout toho, že velká část probandů na konci sezení vyjadřovala zcela opačné názory, než na jejím počátku. A – přitom oni sami si tuto svou změnu postoje vůbec nedokázali uvědomit! Oni sami se domnívali, že jejich názorový postoj zůstal konzistentní. (Nevím jestli tento efekt nastal u 40 procent probandů; ale mám takový pocit že toto číslo bylo dokonce ještě mnohem větší, že takto byla úspěšně zmanipulována jejich naprostá většina.)

    Ano, takovýchto výsledků je možno dosáhnout v cílených experimentech, v laboratorních podmínkách. A samozřejmě je možno jich dosahovat i v praxi, kdy nadaný demagog a manipulátor natolik zfanatizuje davy, že mnozí pak opravdu začnou s ohnivým zápalem vykřikovat hesla, která vůbec neodpovídají jejich vlastnímu charakterovému a osobnostnímu založení.

    Ovšem: takovéto diskrepance mezi vlastním založením a mezi artikulovanými názory je možno dosáhnout jenom za mimořádných okolností, externím působením. A čím více se tyto názory liší od vlastního světonázoru dotyčné osoby, o to větší musí být výdaj (respektive přísun) externí energie, aby k tomuto posunu došlo. A u zcela zásadních životních názorů je to praktiky nemožné (až na vysloveně extrémní případy).

    Například, takového pana Skočného byste nejen nijakým psychologickým působením, ale ani lámáním v kole nepřiměl k tomu, aby se stal vyznavačem Sparty. 😉

    Zkrátka: opakuji ještě jednou, že celá ta Vaše neurověda nedokáže vposledku nic jiného, nežli jenom popisovat mechanismy lidské psychiky. Ale nikdy nedokáže určovat samotné obsahy. Vy máte sice pravdu v tom že tyto obsahy jsou zprostředkovávány společensky (což je už ovšem zcela jiná oblast než ta kterou se zabývá neurověda) – jenže ani toto společenské zprostředkování samo nám ještě naprosto nic nevypovídá právě o těch obsazích, a o jejich kvalitě. Protože i to společenské zprostředkování samo teprve o d r á ž í něco, reaguje na nějakou skutečnost, která je svým původem mimo něj.

    Já už jsem několikrát zmínil svůj někdejší rozhovor s německým profesorem filozofie o Marxovi; totiž o tom, že Marx jako prapůvodní počátek všeho dění určil prostě a jednoduše „přírodní zákony“. A já jsem k tomu dodal, že Marx už ovšem bohužel nevysvětlil, CO je samotná příroda jako taková. Čili: z čeho vlastně vůbec tyto údajné „přírodní zákony“ vznikají, co stojí ještě za přírodou (respektive před ní).

    A co platí pro přírodu, tak to samé i pro společnost respektive společenské zprostředkování: to všechno ještě nijak nezodpovídá otázku, co je na samotném počátku všeho. Z čeho to všechno pochází a vychází, co je vlastní substancí, náplní, a směřování celého toho pohybu. Na něco takového nějaká „neurověda“ opravdu nestačí.

  185. Splynutí nebo spojení, to je v daném smyslu jedno a totéž, paní Hájková. Vždy se jedné o to odstranit, rozpustit jakoukoli zásadní distanci mezi člověkem a duchovním principem (Bohem). Celý projekt „Božího království“ je fakticky právě o tom. Žít v blažené, ničím nenarušované jednotě s přítomností Boží. Jakákoli lidská subjektivita by tu byla jenom čistě formální (respektive jenom ryze tělesná, fyzická) – ale obsahově by se jednalo o naprosté splynutí.

  186. Ještě dodatek k té neurovědě: jak napsal pan Horák, náš mozek je konec konců evolučně kondicionovaný na to, aby nám poskytoval fakticky správné, reálné informace o našem okolí.

    Ovšem: ve vysoce komplexním (lidském) světě jsou tyto informace (a tedy i jejich vyhodnocení) nevyhnutelně ambivalentní, protikladné. Je tedy možno dospět k závěrům takovým, i onakým. To ale není doklad libovolné manipulovatelnosti našich mozků a myslí; nýbrž jenom důsledkem oné (objektivní) ambivalentnosti.

    Jinak řečeno: ta manipulovatelnost se pohybuje v určitém rámci; v mezích možností, které jsou dány objektivně. Rozhodující je tedy postihnout tu samotnou (primární) skutečnost, která stojí za tím vším.

  187. Odpuštění stavěné do protikladu ke smíření je vlastně problém s autoritou.

  188. Josefu Poláčkovi: „…to všechno ještě nijak nezodpovídá otázku, co je na samotném počátku všeho. Z čeho to všechno pochází a vychází, co je vlastní substancí, náplní, a směřování celého toho pohybu.“
    😀
    Odněkud z jiného časoprostoru na Vás kouká Zbyněk Fišer aka Egon Bondy, královsky se přitom baví a vzkazuje Vám, ať nahlédnete do jeho Útěchy z ontologie…

  189. Jiřímu Nushartovi: „Lidé, kteří si myslí, že věří vědě, ve skutečnosti věří něčemu jinému.“
    To je přece úplná kravina. Základní vlastností každé vědy je falzifikovatelnost, tj. schopnost zpochybňovat svá vlastní tvrzení. Věda je proto věda, že stojí mimo kategorie víry. A jestli se s něčím zachází tak, že se tomu má/musí věřit, pak to není věda. Takže např. religionistika je věda, teologie nikoli.

  190. Pokusím se vás poopravit, pane Kalousi. Souhlasím s tím, co jste chtěl říct. Je to jen otázka formulace, ne obsahu sdělení.
    Člověk může věřit kdečemu, tedy i vědě. Ale tím opouští vědecké myšlení a vydává se úplně jinam.

  191. Panu Poláčkovi.
    Je v tom rozdíl. Muž a žena se také spojují (uzavírají manželství), aniž by spolu splynuli a ztratili svou osobnost.

    Boží království nevzniká tam, kde je člověk blažený (to může být při lecčem), nýbrž tam, kde je králem Bůh – tedy, kde Bůh vládne a lidé ho poslouchají.

    O splynutí s duchovnem mluví někdo úplně jiný než křesťané. Třeba dnes mi přišlo toto video:
    https://www.youtube.com/watch?v=o1b98dBsqis&t=2634s
    Toto ve skutečnosti není křesťanské.

  192. Pane Kalousi, Egon Bondy… to je (byl) bezpochyby kompetentní znalec, jenže – to se nedá nic dělat – pro sféry metafyzické (tedy: nad-fyzické, fyzikální svět přesahující) prostě neměl buňky. Neměl receptory. A proto se snažil například buddhismus vposledku vysvětlovat materialisticky; což byl projekt předem určený ke ztroskotání. (Bez ohledu na dílčí správnost mnohých jeho postřehů a závěrů.)

    A co se té „kritičnosti vědy“ týče: v souvislosti s úmrtím filozofa Hejdánka televize vysílala jeden pořad s ním (Gen); a Hejdánek tady naprosto jednoznačně říká, že je to filozofie a jedině filozofie, která je jediným skutečně kritickým způsobem myšlení respektive poznávání.

    Proč? – Protože filozofie je jediná, která neustále kriticky přezkoumává své vlastní předpoklady. A tohle je právě to, co běžná věda nedělá. Fyzika nezkoumá principy, předpoklady svého vlastního zkoumání. Fyzika tu narazila na určité fenomény, tyto fenomény změřila, zvážila, prozkoumala – ale nijak se nezabývá otázkou, jestli ona sama je dostatečně kompetentní k tomu tyto fenomény zkoumat. Respektive kompetentní dost, aby je mohla dokázat poznat v jejich skutečné podstatě. S takovýmto „zbytečnými“ otázkami si fyzika hlavu vůbec neláme.

    Její „sebekritičnost“ má tedy své meze a hranice přesně tam, kde končí její vlastní předmět, a její vlastní metoda. Ale ona není schopna metakritiky; což je právě to, co je doménou filozofie, respektive metafyziky.

  193. KRIZE DŮVĚRY?

    Pane Kalousi, kdyby ten článek na DR měl komentovat pan Profant, pak by s největší pravděpodobností znovu opakoval citát, že „každý národ má svých 10 procent idiotů“.

    A ono by to docela souhlasilo, podle nejnovějších výzkumů v Německu (právě v souvislosti se zmiňovanými demonstracemi) osm procent Němců věří, že celá koronovirová krize je uměle zmanipulovaná. A devět procent věří tomu, že jejím účelem je to, aby vláda mohla prosadit nucené očkování, kromě jiného i proti AIDS.

    A jen tak pro zajímavost: tyto šílenosti nepocházejí jenom od vyslovených primitivů: teprve minulý týden se dokonce kardinál (!!) německé kurie „proslavil“ tím, že veřejně vyhlásil, že koronovirová krize byla zmanipulována za účelem ostrakizování církve!! (Zřejmě tím měl na mysli to, že byl přechodně omezen přístup veřejnosti k církevním obřadům a mším.) Jestliže takovou šílenost dokáže veřejně vyslovit i katolický kardinál, pak je sotva možno se divit tomu že jim věří i „dolní lid“, zvlášť ta jeho část která je systematicky krmena bulvárem.

    Podívejme se teď ale na tézi Kateřiny Smejkalové, že za tímto zatemnělým vědomím části lidu stojí „krize důvěry“.

    To je tvrzení sice zajímavé, má dozajista mnoho do sebe; ale jak z uvedeného vyplývá, asi je stěží možno (respektive oprávněno) ji vyslovit takto apodikticky. – Anebo že by pan kardinál také trpěl „krizí důvěry“ ke státním institucím? Že i on by měl pocit prekérnosti svého sociálního postavení?…

    Stále tu totiž stojí ten výrok, že „každý národ má svých deset procent idiotů“. Jinak řečeno, že určitá míra pomateného vědomí je v každé populaci víceméně konstantní, bez ohledu na všechny další faktory.

    Na straně druhé ale i tato téze o sociální podmíněnosti zmateného vědomí má svou přesvědčivost. Dá se opravdu právem předpokládat, že deformované poměry s vysokou mírou existenční nejistoty signifikantně zvyšují sklon populace věřit různým mystifikovaným výkladům.

    Takže celá pravda bude asi někde uprostřed: s určitou kvótou fantasmagorie asi budeme muset žít (a ji snášet) natrvalo; ale na straně druhé skutečně platí i to, že sociálně uspořádané poměry její míru zřejmě výrazně snižují.

  194. Paní Hájková, to video ukazuje něco o Nepodmíněném základním příjmu, nikoli o „splynutí s Bohem“… 😉

    Ten Váš příklad s manželstvím ale nesedí; jedině pro takový typ manželství, kde jeden z partnerů je absolutně dominantní, a druhý naprosto submisivní.

    Neexistuje totiž žádný rovnocenný vztah mezi člověkem a Bohem; to už byste snad měla vědět. Člověk sice může mít „důvěru k Bohu“; ale Bůh nemůže mít – principiálně – „důvěru v člověka“. Prostě proto, že Bůh je vším; a člověk je tu jenom jakýsi vnějškový artefakt. Stvořenec. Bůh nemůže mít nikdy (plnou) důvěru v člověka, protože člověk může – z hlediska Boha – kdykoli selhat. Bůh tedy musí natrvalo zůstat v dominantním postavení; a vždycky musí být nakonec nejvyšším soudcem. Který jako takový si nemůže dovolit chovat nějakou apriorní „důvěru“ v potenciálního delikventa.

  195. Chesterton prý napsal: Pokud nevěříte v Boha, budete brzy věřit čemukoliv, včetně těch největších nesmyslů.

  196. Ohledně toho videa – já jsem si ho ani nepustila celé, protože je dlouhé. O základním příjmu tam samozřejmě je, ale kromě toho je tam prezentována jakási náboženská idea právě o tom splynutí všech v nekonečné lásce, nebo tak nějak. Která není křesťanská, jak jsem podotkla.

  197. Vztah s Bohem není tak asymetrický, jak to prezentujete vy, pane Poláčku. Bůh je jistě pro věřícího autoritou, ovšem poslouchat ho se člověku vždycky vyplatí. A nemusíme mít nutně na mysli to slibované křesťanské nebe.

  198. Josefu Poláčkovi: Pan kardinál je nepochybně stejný oportunista jako řada (nejen německých) politiků.

  199. Ten článek z Deníku Referendum ukazuje, že ani kapitalismus nemůže fungovat bez důvěry. A důvěra se od víry zas tolik neliší. Když někomu důvěřuji, tak zkrátka věřím, že mě neoklame. Společnost, v níž by lidé byli trvale klamáni až tak, že by jim to velmi znesnadňovalo život, by se dlouho neudržela.

  200. Josefu Poláčkovi: Takhle jednoduše Bondyho na smetiště dějin filosofie nevymetete. Co konkrétního máte proti nesubstanční ontologii?

    A když si vzpomenu na takového Heideggera, tak se musím ohradit proti Vašemu tvrzení, že filosofie je jediná, která „kriticky přezkoumává své vlastní předpoklady“… Stejně tak jako je nemístné zjednodušení tvrdit, že to fyzika nedělá. Fyzika totiž na rozdíl od filosofie pracuje s experimentem a rámce toho experimentu (definiční, hodnotový…) jsou právě ty předpoklady. Když některý experiment nějakou teorii zpochybní co do jejích rámců, tak jejich změna je právě takové přezkoumání předpokladů. Což se přinejmenším v kosmologii dotýká i filosofie. Filosofie si osobuje právo žádné takové rámce nemít a chovat se, jako kdyby její tvrzení platila absolutně, takže když nějaké filosofické tvrzení narazí na hranici těch předpokladů, filosofie to často ani nevnímá.

  201. Včera jsem si náhodou vzpomněla, že v době svého distančního studia knihovnictví , jsme se učili o endocepci a endoceptu. Zatímco percepce je vnímání reality, endocepce je vnitřní vnímání prožitků světa člověkem. Endocept znamená vnitřní myšlenkový model světa, který je u každého člověka jiný, originální. Hrají v něm roli minulé zkušenosti, představy, plány, očekávání, hodnotové žebříčky apod. Je to těžko vyjádřitelné slovy.
    Endocept, čili osobnostní fond člověka není pouhý fond znalostí, prý je to spíše míra schopnosti být člověkem, živena rodovými tradicemi a kulturou, fylogeneticky i ontogeneticky podmíněna. Endocept rozhoduje o tom, které informace budou v mozku zpracovány na poznatky a které budou prostě „vyhozeny do koše“.
    Proto se mýlili ti (jak stojí v článku K. Smejkalové), kteří se domnívali, že ty „šílence“ prostě vezmou k těm odborníkům, aby jim to vysvětlili. Tak to prostě není. Svět musí člověku dávat smysl, přičemž ten smysl musí být do značné míry kompatibilní s tím endoceptem. Člověk tedy daleko spíš uvěří tomu, co s tím jeho endoceptem kompatibilní je, byť se to někomu může jevit jako bizarní.

  202. Ještě jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla Ericha Fromma, který napsal (už nevím jak to přesně bylo) něco v tom smyslu, že chceme li nový svět, musí ten svět být takový, aby si každý člověk myslel, že je to jeho svět – právě takový, jaký si představoval a k jakému ho rodiče doma vychovali.

  203. Josefe, v tom podobenství se přeci říká pouze to, že království nebeské bude tehdy, až družičky vejdou s ženichem na svatbu, čili tehdy, až se lidé spojí s Bohem, to je ta svatba… Jakým způsobem? Čekáním, trpělivostí, udržováním lampy vlastní bdělosti. Kdo nedokáže tuto bdělost udržovat, kdo nemá dostatek klidu, kdo odběhne hledat někam jinam, ten může přijít pozdě, promeškat ten správný okamžik. Nemáme v rukou chvíli, kdy přijde Bůh, tak tedy bděme, udržujme svoji lampu v pořádku. Nevím jak křesťanům, ale buddhistům a jogínům by se tento výklad zamlouval. Říká se v něm pouze tolik, že při udržování bdělosti přichází k člověku Bůh. 🙂

  204. ČLOVĚK JAKO POTENCIÁLNÍ DELIKVENT

    „Neexistuje žádný rovnocenný vztah mezi člověkem a Bohem. Člověk může mít ‚důvěru k Bohu‘, ale Bůh nemůže mít – principiálně – ‚důvěru v člověka‘. Bůh nemůže mít nikdy (plnou) důvěru v člověka, protože člověk může – z hlediska Boha – kdykoli selhat.
    Nejvyšší soudce si nemůže dovolit chovat nějakou apriorní ‚důvěru‘ v potenciálního delikventa.“

    —————————-

    Pane Poláčku, zůstaňme u lidské představy o tom, jaký Bůh je, či jaký by být mohl (nikoli u „vědecké představy o Bohu“).

    Podle té lidské představy Bůh každého člověka dokonale zná, vidí mu do srdce a zná jeho pohnutky lépe než člověk sám (člověk totiž odmítá mnohé věci sám sobě přiznat, někdy třeba i proto, že by to neunesl). Z tohoto důvodu (že vidí až do samotného srdce člověka) může být Bůh také spravedlivým soudcem člověka; kdyby do jeho srdce totiž neviděl, spravedlivě by soudit nemohl.

    Pojem „důvěra“ či „nedůvěra“ však naopak předpokládá faktickou nemožnost přesvědčit se o objektivním stavu věcí, důvěra zobecňuje (bez objektivní znalosti) na základě principiálně omezené zkušenosti a promítá toto zobecnění do kvality vztahu.

    Je tedy zřejmé, že Bůh, který by odpovídal této naší představě (představě vševědoucího Boha), nemůže mít v člověka důvěru (ale ani nedůvěru), protože člověka objektivně zná.

    Člověk tedy pro tohoto Boha (vševědoucího Boha, který vidí do lidských srdcí) není delikventem potenciálním, nýbrž delikventem milovaným; delikventem, který dostal svobodu, aby se sám mohl rozhodnout Boží lásku opětovat, neboť není možné milovat nesvobodně.

  205. Panu Skočnému
    Jednou jsem poslouchala nějaký výklad evangelia, jehož ústřední větou bylo: Ježíš je stále v pohybu (čili na cestě). Tak nevím, jestli být v klidu, sedět a meditovat je to pravé.
    Uvedu úryvek z knihy Tak věříme od Anselma Grüna a Davida Steindla-Rasta, kde se také mluví o pohybu:
    „Věta „Já jsem cesta, pravda a život“ pochází z Janova evangelia. Cesta, o kterou tady jde, je cesta k Bohu, cesta do velkého tajemství. Ten, kdo je na této cestě, uskutečňuje tím Kristovo bytostné Já. Když Ježíš Kristus u Jana říká: „Já jsem cesta, “ neznamená to: Mezi všemi cestami jsem jediná, jež vede k cíli. „Spíš to musí znamenat:“ Kdo se vydá na cestu, ten je na cestě k uskutečnění Kristova bytostného Já „.
    Ale abych byl na cestě, musím se na ni vypravit. Ten pohyb je důležitý. Posedávat líně u pouliční cedule neznamená být na cestě, i když mohu jméno na tabuli považovat za jediné správné. Na názvu ulice nezáleží. Kdokoliv se otevře a jde, je na cestě. Kdokoliv hledá pravdu, najde mě – to znamená Kristovu skutečnost v jeho nejvnitřnějším bytí, a kdokoliv ji najde, najde plnost života.“

  206. Klid možná není pasivitou, ale klidem od toho všeho, co odvádí pozornost od bytí (Bytí). I cíl někdy odvádí pozornost od Bytí – třeba když se tím cílem stane pro křesťana nebe. Proto možná svatý Xaver říká, že ho nebe ani peklo nezajímá. „Cesta je pro něj cílem“, a proto ho nebe ani peklo nezajímá, proto má rád Krista.

  207. Někdy se stává, že hledáme Boha kdoví kde a nenalézáme ho, protože on je tady. Zatímco my nejsme tady.

  208. Bůh byl i s námořníkem v majáku (Wolkerova balada). Zřejmě byl i s pochybujícím Descartesem ve „věži ze slonoviny“ (viz můj článek), a určitě byl i s Komenským na „agoře světa“.

  209. A ještě k slovům pana Poláčka:“Celý projekt „Božího království“ je fakticky právě o tom. Žít v blažené, ničím nenarušované jednotě s přítomností Boží. Jakákoli lidská subjektivita by tu byla jenom čistě formální“.
    V evangeliu je takové podobenství o hostině. Hostina je totiž jedním z obrazů Božího království. Jeden pán ji pořádá a zve na ni všechny, koho potkají jeho služebníci. Ale spousta lidí se vymlouvá, že nemá čas. Nakonec jsou na tu hostinu pozváni hluší, slepí a chromí, prostě nějací ubožáci. Ti se do Božího království těšili. Zatímco ti „normální lidi“ se netěšili, ba snažili se hostině-Božímu království vyhnout, protože tušili, že se budou muset starat o ty ubožáky.
    Ve skutečnosti by se ti zdraví a schopní nemuseli zbavit své subjektivity. Ale svého ega ano. Ego a subjektivita totiž není jedno a totéž.

  210. Víra je vždycky „věřením v nesmysly“, paní Hájková. Proto je to víra.

    Víra je opuštění teritoria jednoznačně prokazatelných věcí, a je vstupem do říše fantazie. Tedy do říše fantaskních obrazů a představ. Jakmile se začne věřit, pak se může věřit v cokoli. Je fakt že v této říši fantasmat je víra v (personálního) Boha ještě relativně nejblíže pravdě, protože je v ní (totiž alespoň na vyšších stupních vyspělosti jako je židovsko-křesťanský Bůh) obsaženo opravdu dost vyzrálé povědomí o základních určeních bytí, a o vztahu člověka k tomuto bytí, jakož i o základním mravním kánonu, který reguluje vztah člověka ke světu. V tomto ohledu tedy může mít Chesterton pravdu, že ti kteří jsou nakloněni věřit fantasmatům, by měli raději věřit v tohoto (osvědčeného) Boha, protože jinak je vysoká pravděpodobnost že budou věřit naprostým fantasmagoriím.

    To ale nic nemění na tom, že i tento křesťanský Bůh patří principiálně do oblasti víry, tedy fantasmat.

  211. To že se „vyplatí poslouchat Boha“, paní Hájková, to ještě nijak nevyvrací principiálně asymetrický vztah mezi člověkem a Bohem. Bůh tu vždy zůstane naprosto dominantní autoritou. Člověk musí poslouchat Boha; ale opačným směrem mohou putovat nanejvýš prosby či modlitby, ale Bůh člověka poslouchat nemusí, a ani vůbec nesmí. Může nanejvýš naslouchat jeho prosbám, ale nic víc.

  212. Co se toho Frommova „nového světa“ týče: svým způsobem má dozajista pravdu, aby se s ním lidé ztotožnili (tedy alespoň rozhodující většina populace), musel by svým základním uspořádáním skutečně být v souladu s jejich „endoceptem“.

    Což je ovšem – na jedné straně bezpochyby nemožné, ale na straně druhé přece jenom v určitém smyslu možné.

    Na straně jedné jsou rozdíly v životním a světonázorovém nastavení jednotlivých individuí natolik mnohačetné a zásadní (vždyť se nedokážeme spolu shodnout ani v této minimalistické komunitě), že se opravdu nedá očekávat že by tento „endocept“ byl někdy u všech lidí shodný. (Nanejvýš prostřednictvím nějaké genetické, ale i další manipulace.)

    Ale na straně druhé – vždycky si musíme uvědomovat, že nakonec všichni lidé mají společný nějaký naprosto univerzální základ. Už proto že jsou to lidé. A pokud nejsou vysloveně nějak patologicky deformovaní, tento základ tady je.

    Čistě teoreticky tedy není vyloučené, že by se mohlo podařit (v tom „novém světě“) oslovit u všech lidí tento jejich univerzální společný humánní základ.

    Je tu ovšem několik otázek:

    1. jak velký svým rozsahem je tento základ. To znamená: i kdyby se podařilo tento univerzální základ oslovit u všech lidí, zda by ty ostatní rozdíly mezi individui nebyly ve svém souhrnu mnohem větší, tedy převažující

    2. pokud měli pravdu staří antičtí myslitelé (a mnoho hovoří pro to že ji měli), pak je sám svět respektive samotné bytí ve svém vlastní základu vždy duální. Vždy tu stojí (přinejmenším) dva protichůdné principy proti sobě. Oheň a voda, suché a vlhké, vzduch a země. Pokud je tedy ale samotný základ bytí duální, protikladný – pak takto protikladným bude i ten lidský „endocept“. Protože lidské vědomí vposledku kopíruje bytí. Pak by tedy bylo nemožné tuto protikladnost lidských vědomí a lidských názorů sjednotit v jednom jediném konceptu „nového světa“ – ledaže by tento koncept sám byl pojat důsledně jako duální.

    3. je otázka, jestli by taková naprostá „shoda názorů“ byla opravdu žádoucí. Každý otevřený dynamický systém (jakým je i lidská společnost) si může uchovat svou životnost (tedy schopnost reagovat na změněné podmínky) do značné míry právě jenom díky přítomnosti alternativních, disidentských názorů, které ho neustále nutí k vlastní sebeoptimalizaci.

  213. DESET PANEN

    Vítku, nečetl jsi náhodou Eckharta Tolleho? – Ten totiž tento příměr o „chytrých a pošetilých pannách“ vykládá dost podobným způsobem jako ty. Tedy že se jedná o otázku připravenosti, pozornosti, vnímavosti k pochopení nového způsobu duchovní existence.

    Je tedy v zásadě možno to vykládat takovýmto způsobem. Je ovšem otázka, jestli to takto opravdu odpovídá originálu.

    Přičemž: už tady není nijak jasné, co je tu vlastně „originál“. Tento příměr se svatbou a s „chytrými a pošetilými“ (pannami respektive hosty) byl opakovaně používán už dávno před Ježíšem v tradici rabínských vyprávění. Přičemž „chytrý“ tu bylo symbolem pro spravedlivého, zatímco „pošetilý“ pro špatného člověka.

    V každém případě je tu nesporné, že člověk (věřící) má být vždy připraven. Protože když náhle nastane Událost (například vlastní smrt) a on nebyl připraven, pak může zmeškat všechno. Ale jaký je konkrétně bližší smysl tohoto příměru uváděného (také) v křesťanských evangeliích, tam o tom v průběhu křesťanství existovala celá řada značně odlišných výkladů.

  214. Pane Nusharte, i starozákonní bůh Jahve dozajista „viděl do srdcí“ svých oveček; a přesto celé jeho působení je profilováno jeho hlubokou nedůvěrou vůči nim, vůči jejich schopnosti či ochoty chovat se mravně správně. A tuto apriorní nedůvěru po něm „zdědil“ nevyhnutelně i křesťanský Bůh. – Vždyť to byl nakonec až tento křesťanský Bůh, který člověka zatížil „dědičným hříchem“; tedy trvalým sklonem páchat zlo.

    To že Bůh „zná srdce člověka“ tedy naprosto žádným způsobem nevyvrací či neruší jeho principiální skepsi, nedůvěru vůči lidskému plemeni jako takovému.

    To že jednotlivý věřící si pak začne svůj prožitek víry vykládat jako „vztah důvěry“ – jak už jsem napsal, toto je až produkt pozdějšího křesťanství, zase tu na počátku stojí Pavel, se svou zřejmě až panickou hrůzou z přísného, trestajícího, nemilosrdného Boha. A Pavel tedy pro sebe (i pro další) našel to východisko, že tohoto přísného a trestajícího Boha přeměnil na boha odpouštějícího a láskyplného.

    Samozřejmě že takto pojímaný vztah k Bohu je (převažující) skutečností současného křesťanství; ale já opakuji znovu, o takovémto Bohu nic nevěděl ani Starý zákon ani samotný Ježíš.

  215. Bůh by měl, podle vás, pane Poláčku, poslouchat člověka?
    A kterého, prosím vás? Ledaže by měl každý člověk svého vlastního boha a ti bohové by ovšem nebyli zajedno.
    Zatímco Bůh, kterého lidé poslouchají, je může dávat dohromady.

  216. „Víra je opuštění teritoria jednoznačně prokazatelných věcí. Víra v (personálního) Boha je ještě relativně nejblíže pravdě…“

    Zde jste, pane Poláčku, v rozporu sám se sebou. Když je něco „opuštěním teritoria jednoznačně prokazatelných věcí“, nemůžete v tomto teritoriu vůbec vědět, zda jste od pravdy blízko či daleko.

  217. EGO A SUBJEKTIVITA

    Paní Hájková, ti „hluší, slepí a chromí“ se skutečně žádného svého ega zbavovat nemuseli – prostě proto že ve svém postavení vůbec nedostali žádnou příležitost nějaké vyvinout. Oni byli opravdu jenom ti „ubožáci“, vláčení osudem, kteří v daném smyslu nebyli subjektem, nýbrž pouze objektem. A protože nebyli subjektem (v pravém slova smyslu), pak neměli ani žádné ego.

    Bez určité přítomnosti „ega“ totiž neexistuje žádná subjektivita. O tom už jsem jednou psal. Dejme tomu, že současný svět opravdu vznikl ze stavu chaosu. V tomto stavu totálního chaosu (či totální fluktuace částic) je všechno bez rozdílu, vše je jedna jediná nerozlišená „prapolévka“. Z které se teprve „zahuštěním“, tedy vytvořením trvalých struktur, vytvoří jsoucí svět.

    Jenže: každá z těchto nově vzniklých struktur je sama subjektem; má svou vlastní, individuální existenci, která ho odlišuje od všech existencí ostatních. Ale nejen to: tato vzniklá subjektivita musí nutně vykazovat i své vlastní „ego“: musí se vymezit vůči všem ostatním entitám, musí jim dát na vědomí: „Tady jsem přítomna já a jenom já, a sem nepustím nikoho jiného!“ Protože kdyby to udělala (ta subjektivita), kdyby vpustila cizí elementy do svého výsostného teritoria – pak by přestala být sama sebou, byla by tím druhým pohlcena.

    Ukazuje se tedy: jakákoli subjektivita není bez určité základní míry přinejmenším latentně přítomného egoismu možná. Tento latentní egoismus je sice možno pozitivním způsobem překonat (mravní zralostí vlastní osobnosti) – ale i pak je to právě pozitivně překonaný egoismus, ale nikoli jeho principiální absence.

    Protože jeho naprostá absence – opakuji znovu – by znamenala zánik vlastní subjektivity, a rozpuštění se v něčem zcela jiném. Buďto v jiném subjektu který se mě zmocní, mě pohltí – anebo v moři nekonečné nicoty bez jakékoli subjektivity.

  218. No právě, paní Hájková. Bůh nemůže poslouchat člověka – a proto vztah mezi Bohem a člověkem vždy zůstane asymetrický, mezi dominantním Bohem a submisivním člověkem.

    Kdyby tento vztah byl alespoň v určité míře symetrický, rovnoprávný, pak by se Bůh musel k člověku vztahovat tímto způsobem: „Ano, já Bůh jsem stvořil základy vesmíru a základy života – ale jsi to ty, člověk, který jako jediný má schopnost na těchto základech postavit budovu. A postavit ji je tvým právem a je to v tvé vlastní kompetenci a odpovědnosti. Já, Bůh, žádné budovy stavět nemohu; nemám na to vlastní ruce. V tomto smyslu jsem já odvislý od tebe, člověka; a mohu ti tedy pouze radit a napovídat co je dobré a co je špatné, ale konec konců si svůj svět musíš uspořádat ty sám. A to sice včetně toho, jakým způsobem na Mou existenci chceš věřit; a i včetně toho, jestli na ni vůbec chceš věřit.“

    Jenže takovýto svébytný význam žádný bůh člověku přiznat nemůže; a proto jeho vztah k člověku vždy zůstane dominantním, a člověk tu provždy zůstane jenom podřízeným momentem.

  219. Pane Nusharte, to že něco „nemohu naprosto jednoznačně prokázat“ (ve smyslu důkazu pozitivních věd) ještě naprosto nemusí znamenat, že o dané věci nevím naprosto nic. Za prvé, konec konců jsou všechny naše výroky o objektivně jsoucím světě vždy principiálně jenom pravděpodobnostní. A za druhé: existují ještě i důkazy v oblasti metafyzického uvažování, které sice nemohou „dokázat“ určité fenomény v onom zmíněném přírodovědném smyslu, ale mohou ozřejmit vysoký stupeň jejich pravděpodobnosti.

  220. Pane Kalousi, není mi zcela jasné co jste v dané souvislosti mínil zmínkou o Heideggerovi. Bondyho v žádném případě nechci „vymetat z filozofie“; ale do těch nejvyšších pater filozofického (metafyzického) uvažování se zřejmě nikdy nedostal on sám, a není tedy nijak zapotřebí ho odsud vyhánět.

    Co se pak fyziky týče: ta může samozřejmě přezkušovat své d í l č í závěry, a tedy i své dílčí metody; ale nikdy není schopna přezkoumat své vlastní výchozí předpoklady, premisy.

    A pokud tak snad někteří fyzikové činí – pak jedině tím, že opustí sféru pouhé fyziky, a otevřou se vůči pojmovému a myšlenkovému aparátu filozofie. (Jak to ostatně zmiňujete Vy sám.)

  221. Vezměme, pane Poláčku, ten evangelní příběh v současné křesťanské interpretaci:

    Domníváte se, že Bůh by mohl mít DŮVĚRU V JIDÁŠE? Já myslím, že v něj důvěru (ani nedůvěru) mít nemohl, ale mohl ho mít i jako „delikventa“ rád.

    —————————-

    [Ostatně, podle některých výkladů prý nebyla Jidášovou pohnutkou zrada ze zlé vůle, ale „zrada z dobré vůle“ – tedy snaha přimět Ježíše, aby otevřeně vystoupil proti Římanům a ukázal tak svoji skutečnou pozemskou moc. Čili vlastně manipulace druhou osobou, ale z „dobré vůle“…]

  222. „… Jenže takovýto svébytný význam žádný bůh člověku přiznat nemůže…“

    Proč nemůže, pane Poláčku???

    (Podle mě to totiž Bůh přesně tak, jak jste to výše popsal, také dělá: Já tedy věřím na Boha, který to tak dělá, zatímco Vy věříte/nevěříte na Boha, který to tak nedělá.)

  223. Panu Poláčkovi
    Tak třeba Žižek to s tím subjektem vidí úplně jinak. Jeho subjekt je právě ten člověk, který ve světě trpí, protože je marginalizován, nikdo ho nebere na vědomí,nikdo s ním nepočítá. On může být objektem pohrdání druhých lidí, ale o to víc si uvědomuje svou situaci a tedy o to víc se stává subjektem. On si to ego opravdu nevytvořil, to máte pravdu, ale subjektem se stává. Právě proto, že cítí své odcizení světu. Člověk, který se má dobře, je všemi akceptován a nemusí se starat o to, zda se uživí, může mít velké ego, ale není subjektem, protože on se světu dovede přizpůsobit a většinou přejímá názory, které světu vládnou.
    Jinak má pravdu pan Nushart. V Boha nevěříte, ale přesně víte, jaký není. To je velmi zvláštní postoj.

  224. Ještě k tomu partnerství Boha a člověka (či asymetrickému vztahu, jak to nazval pan Poláček). Papež František zrovna dnes o tom kázal a přirovnal Boha spolu s námi věřícími k vinnému kmeni s ratolestmi. Řekl: „Bez Ježíše nemůžeme dělat nic, jako ratolesti bez kmene. A On, jak se zdá – kéž mi to Pán dovolí vyslovit – nemůže dělat nic bez nás, protože ovoce vydávají ratolesti, nikoli vinný kmen. V tomto společenství, v tomto důvěrném, plodném spočinutí, zůstávají Otec a Ježíš ve mně a já v Nich.“
    Našim úkolem je vydávat svědectví o Bohu a o jeho působení v našich životech.

  225. Jestli jsem nečetl Tolleho? Hmm, vrána k vráně sedá, dokonce mají i obdobné názory. 🙂 Četl, i když tohle zrovna ne. 😉

  226. Pro paní Hájkovou:

    Lukáš 4:
    1  Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti 2  čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl.

    Matouš 25:
    31  Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32  a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33  ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34  Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35  Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36  byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ 37  Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38  Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39  Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ 40  Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ 41  Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42  Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43  byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ 44  Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ 45  On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ 46  A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

    40 dní na poušti bez jídla a teprve potom začal Ježíš veřejně působit. Jaký by to mělo smysl? Ty dva citáty se opravdu nevylučují.

    Já se ještě vrátím k té meditaci, trochu víc zeširoka. V buddhizmu je uctíván strom, pod kterým údajně Buddha seděl a dosáhnul osvícení (není to ten původní, ale je to strom ze semínka toho stromu). Buddha je nejčastěji zobrazován v meditačním sedu… to jsou všechno jen zevní atributy. Buddha prý si dokonce nepřál, aby mu někdo udělal nějakou sochu, nechtěl být uctíván. Dneska má nejvíc soch na světě právě Buddha. Spousta lidí si sedne do meditační pozice a čeká, že se něco stane… někteří učitelé do nich pak ryjí, jestli chtějí toho Buddhu vysedět. 🙂

    Meditace není nečinnost, meditace je práce… Jestliže se chce člověk ponořit do sebe sama, velice rychle může zjistit, že se mu to moc nedaří. Překáží tomu nejrůznější touhy, strachy, nadbytečné uvažování atd. Tak si prostě sedne, soustředí se na to, proč se v mysli odehrává to, co se mu tam odehrává, odkud se mu to tam bere. A pokaždé, když na něco přijde, tak se zase kousek vyčistí a uklidní. A jestliže převládne v mysli klidné porozumění, k čemu potom někde sedět a „nic nedělat“? Pak to funguje i bez toho, že by člověk musel sedět a lelkovat, začátečníka ale činnost mysli mate, proto vyhledává fyzický klid.

    Ještě doplním jednu věc: nejsem ani buddhista, mě to nebaví něčím definovaným být, je to pro mě svazující. Vlastně jsem buddhisty zpočátku zrovna moc nemiloval, považoval jsem je za nihilisty, ale člověk se holt může splést.

  227. No jo, pane Skočný, vy říkáte, že meditace je práce, zřejmě proto, že to není nic jednoduchého. Ale jaký užitek plyne z této „práce“ pro druhé lidi? Myslím, že žádný. Kdežto křesťan by měl mít péči o bližní, měl by žít pro Boha a pro své bližní. Křesťan by se měl vydávat pro druhé, ne se zdokonalovat v meditaci. Ježíš řekl „toto je mé tělo, které se za vás vydává“. Já se domnívám, že právě v takovém těle, které trpí tím, že se vydává za druhé, žije duch Boží. Tím se křesťanství od buddhismu zřejmě liší.
    Anselm Grün píše v knize, kterou jsem uvedla výše, toto: „Z buddhismu se lze mnoho naučit, zejména vnitřní osvobození od světa. Ale Buddha umírá s úsměvem, zatímco Ježíš křičí na kříži. Ježíš je také nadějí pro ubožáka, který ani nejde spirituální cestou, ale uvízne v utrpení. Oproti buddhismu je tu jeden rozdíl: nebránit se utrpení, ale projít jím a proměnit ho. To, že Buddha umírá s úsměvem je sympatické, ale také trochu elitářské. Je to cesta pro každého člověka, i pro toho, kdo uvázne uprostřed utrpení?
    Paměť utrpení je velmi důležitým příspěvkem k citlivosti vůči utrpení v našem světě. Když přestaneme být citliví vůči utrpení, náš život se stane brutálním.“
    Taky jsem v té knize četla, že Dalajláma, když se nějaký buddhista pohrdavě zmínil o tom, že křesťané se neumějí zbavit utrpení, připomenul, že v buddhismu existuje ideál bodhisattvy – člověka, který už si svými minulými životy zasloužil nirvánu, ale dobrovolně se vtěluje, aby trpěl s druhými lidmi a za druhé, čímž je vysvobozuje. Ježíš Kristus byl prý takovým bodhisattvou.
    Anselm Grün kromě toho píše, že i hinduisté mívají mezi svými bohy sochu Ježíše Krista. Je prý to u nich „trpící bůh“ a je pro ně důležitý.

  228. Možná, když pomyslíme s vděčností na těch 40 dní v poušti, bychom mohli Onu Meditaci nazvat modlitbou(protože byla vyzvána u Jordánu, obrácena k…), a modlitbu Na Cestě pak prací…A Boží Účast s utrpením v Getsemanské zahradě (přestože Bůh je vševědoucí) Důvěrou (v Syna člověka;-)/v Otce..). A odtud pak ten „meta-klid“ i v utrpení, a účasti s těmi, kdo uvázli a budou váznout v utrpení…

    Buddha myslím „jen“ pochopil (totéž co třeba Komenský) – že žití života je od utrpení neoddělitelné, ať by měl člověk jakkoli “šťastnou“ karmu. Že je třeba hledat Cosi Jiného než „dobrou a ještě lepší karmu“. A odtud možná ten úsměv.

  229. Já myslím, že Komenský tím utrpením prošel. Jinak by nenapsal o moři, kde je plnost a sytost dobra:
    „Vzdávám díky Bohu svému, jenž chtěl, abych po celý život byl mužem touhy a třebas mne při tom nechal upadnout do rozličných labyrintů, přece mně již dopřál většinou z nich vyváznout nebo mne již vlastní rukou přivádí k očekávání blaženého pokoje. Neboť touha po dobru, ať jakkoli nebo kdykoli vznikne v srdci člověka, je vždy potůčkem prýštícím ze zřídla dobra, Boha; a v sobě vždy je dobrý a cíl má dobrý, jen kdybychom ho dovedli užít. Ale na nás je vina, že nedovedem jít podle potoků a najít zřídlo, nebo svádějíce potoky v řeky, přijít k moři, kde je plnost a sytost dobra. Božské dobrotě musíme děkovat, že nás takovými oklikami našich labyrintů po skrytých nitích své moudrosti, nití Ariadniny, konečně přece vyvádí k sobě, k vlastnímu zřídlu i oceánu všeho dobra.“
    Ale je pravda, že někteří lidé možná tu plnost a sytost dobra najdou i bez toho dlouhého hledání, chození oklikou a bloudění labyrintem.

  230. Meditace podle mě může být modlidbou (v níž se vztahuji k někomu jinému než k sobě), ale také jen snahou o samoúčelné sebezdokonalení vlastní silou, kdy nás vidina cíle svede z cesty.

    Cílem není vlastní dokonalost, která by nás (v našich očích) snad k něčemu opravňovala (třeba ke vstupu do nebe), cesta je cílem.

  231. Ten příklad s Jidášem, pane Nusharte, je už proto značně problematický, protože bychom se napřed museli dohodnout na tom, jakého Jidáše teď máme na mysli: zda toho klasického „zrádce“ křesťanské tradice, anebo nějakého jiného (realističtějšího). Sám píšete že jsou výklady podle kterých Jidáš svou „zradu“ učinil v dobrém úmyslu; a podle některých výkladů tím dokonce vysloveně (byť i nevědomky) plnil plán Boží. – Ve skutečnosti je ale celá ta scéna s údajnou „zradou“ od samotného svého počátku naprosto nesmyslná, odporuje naprosto elementárnímu smyslu pro realitu. (Už jsem to v minulosti rozbíral dopodrobna, nebudu to teď tedy opakovat.) Takže ten „zrádce Jidáš“ existuje opravdu jenom v křesťanské mytologii.

    Ale budiž: vezměme toho mytologického Jidáše, tedy Jidáše-zrádce. A otázka je: může zde existovat vztah „důvěry“ mezi Jidášem a Bohem? (Ne tedy pouze „důvěra“ ze strany Boha k Jidášovi, jak jste to podal Vy.)

    Podle všech běžných měřítek: opravdu nevím, na základě čeho by se tu mohl vytvořit nějaký stav vzájemné „důvěry“ mezi Jidášem a Bohem. Bůh může mít nanejvýš důvěru v to, že Jidáš provede svůj hanebný čin; ale jinak není možno nalézt nic, kde by mohl Bůh mít nějakou důvěru v Jidášovy lidské, respektive duchovní kvality. Jidáš zde vystupuje naopak jako ztělesněný Antikrist. A – jak má mít Bůh vztah „důvěry“ k Antikristovi?…

    A – jaký vztah „důvěry“ by mohl či měl mít Jidáš k Bohu?…

  232. Co se pak Vašeho výroku týče, že Vy sám věříte v Boha „který to tak dělá“ (tedy přiznává člověku jeho svébytnost) – nejde o to na co Vy věříte, ale co je možné tvrdit, aniž by tím došlo k naprostému logickému či věcnému rozporu.

    Vy samozřejmě můžete začít věřit na Boha, který je zároveň bohem i ďáblem; ale takovýto Bůh by byl zcela evidentně interně rozporuplný; natolik rozporuplný že by popíral sám sebe.

    To je stále ta iluze které se drží tradicionalističtí křesťané: že si mohou prostě věřit všechno co se jim zlíbí. Respektive co jim předkládají církevní dogmata. Samozřejmě, věřit si to mohou – sami pro sebe. Ale jakmile s tím vyjdou na veřejnost, pak se musí smířit s tím, že jim tyto interní protimluvy nebudou bez dalšího přehlíženy a promíjeny.

    Co se toho příměru o „vinné ratolesti“ od papeže Františka týče – tento výrok je sice sám o sobě dozajista sympatický; ale nemálo zarazit by měla už ta okolnost, že František cítí potřebu a nutnost se za takto „heretický“ výrok vzápětí hluboce omluvit.

    On totiž sám samozřejmě naprosto jasně vidí a cítí, že vztah mezi Bohem a člověkem je principiálně asymetrický; že jenom a jedině Bůh je originálním tvůrcem; člověk jenom pomocníkem.

    Ano, samozřejmě že J e ž í š sám k provedení své mise tady na zemi potřebuje pomoc člověka; ale opakuji znovu, že i tady vystupuje člověk jenom v roli a postavení pomocníka, ale nikdy ne v postavení svébytného tvůrce. Člověk může vposledku jenom napodobovat dílo Boží, může pracovat v jeho intencích; ale není naprosto a absolutně nic, co by k němu mohl přidat svého vlastního.

    Ostatně, i tu záležitost s kreativitou (boží a lidskou) jsem už v minulosti rozebral dopodrobna. Jak to vypadá, marně.

  233. Paní Hájková, jestliže se ten – naprosto utlačený – člověk nakonec přece jenom stává subjektem, tak to právě jenom díky tomu (nebo v souvislosti s tím), že se i u něj začne prosazovat, respektive vytvářet jeho ego. Pak už není někým kdo se nenechá jenom pasivně vláčet okolnostmi, nýbrž kdo (vůči svému pánu) sebevědomě řekne: já jsem tady, tady je výsostný okruh mého já – a ty, pane, nemáš právo mi do tohoto vnitřního okruhu mého ega zasahovat!

  234. Pane Poláčku, ten papežův výrok o vinném kmeni a ratolestech je tedy z hlediska křesťanské víry v pořádku, nebo v nepořádku? :-):-):-)

  235. BUDDHISMUS A UTRPENÍ

    Paní Hájková, ono se opravdu dost dobře nedá říci, že by buddhismus (respektive buddhista) „neprošel utrpením“. A spíše se dá říci, že je tomu přesně naopak: pro skutečného buddhistu je nejvyšším utrpením – už jeho samotná pozemská existence!! V každém případě tomu tak zjevně bylo u Buddhy-Siddharthy samotného; právě proto on hledal – z této nesnesitelné trýzně bytí – únik napřed do extrémního asketismu, a poté co nahlédl jeho nepoužitelnost respektive nesmyslnost, únik do čistě spirituálních sfér, zbavených oné trýzně vezdejšího bytí.

    Pro buddhistu nemá – striktně vzato – smysl nějak zmírňovat utrpení tohoto světa (tj. v prvé řadě utrpení čistě fyzické), když je tento svět (a život) tak jako tak utrpení samo. Bylo by to jenom vytváření iluze, že je principiálně možné ve zdejším světě utrpení odstranit.

    Přesně takhle to také viděl původně samotný Buddha; a teprve v pozdějších letech sám své učení v tomto bodě revidoval, s tím že je přece jenom zapotřebí i ve jsoucím světě utrpení mírnit, neboť tím se „vylepšuje karma“. Je ovšem otázka, jestli tuto revizi provedl ze svého vlastního přesvědčení, anebo z potřebnosti své extrémně stoické respektive až nihilistické postoje k reálnému světu přece jenom nějak zpřístupnit obecnému smýšlení.

    Rozdíl mezi buddhismem a křesťanstvím je tedy především v tom, že křesťanství chápe utrpení daleko spíše v jeho bezprostřední, naturální, fyzické podobě: utrpení Ježíše na kříži, utrpení chudého a nuzného člověka. Zatímco v buddhismu má jak řečeno „utrpení“ bezprostředně existenciální charakter, zcela bez ohledu na to jak dobře se (materiálně, osobně) zrovna vede tomu či onomu jednotlivci.

  236. Pane Poláčku, jestliže Bůh neexistuje, asi nemá smysl hádat se o tom, jak „vypadá“ (jaké má vlastnosti).

  237. Pane Nusharte, to papežovo přirovnání o vinné révě je stejně tak v pořádku, jako je v nepořádku.

    Čistě z hlediska křesťanské víry by mohlo být naprosto v pořádku; to ovšem jenom do té míry, do které je křesťanská víra jenom a jedině vírou. Pokud tedy – jakožto víra – odmítá připustit jakékoli kritické přezkoumání svých tézí a článků víry.

    Z hlediska křesťanské víry je toto přirovnání v pořádku, protože na jedné straně člověka vřazuje do pořádku, do řádu světa ztělesněném, řízeném a kontrolovaném Bohem; a zároveň člověku v rámci tohoto apriorně designovaného řádu člověku přece jenom přiznává určitou míru vlastní aktivity, vlastní odpovědnosti.

    Křesťanství tedy – o tom není sporu – neupírá člověku j a k o u k o l i svébytnost, jakoukoli svobodu vůle, jakoukoli kreativitu.

    Jde ale o to, že je tady jedna určitá hranice; a za touto hranicí platí už něco naprosto jiného. Je to svým způsobem přesně ten samý případ, proč Marx vždycky používal formulaci „konec konců“, když prezentoval svůj model určujícího vlivu materiální sféry na sféru vědomí. I Marx tedy člověku samozřejmě přiznával určitou individuální samostatnost, volnost, svobodu jednání. Jde ale o to, že „konec konců“ rozhodujícím činitelem není tato individuálně svobodná vůle člověka, nýbrž určující síla materiálních procesů.

    A v křesťanství je ten model jak řečeno sám o sobě naprosto stejný: člověku je sice přiznána určitá míra samostatnosti a svobodné vůle; ale k o n e c k o n c ů je to Bůh a jedině Bůh, který jednou provždy určil, v jakých kolejích se bude pohybovat tento svět. Jaký bude mít charakter, jaký bude jeho účel, jeho směřování. A jak tento svět nakonec skončí. A jsou to právě tato naprosto základní určení, do kterých člověk jako takový nemá (respektive: nesmí) mluvit, není mu v tomto ohledu přiznána žádná primární kompetence.

    A stejně jako se marxismu právem vytýkalo, že jeho model autonomní svobodu člověka sice verbálně přiznává, ale fakticky pro ni neposkytuje žádný reálný základ, tak to samé platí i o křesťanství: určitá míra lidské autonomie je tu sice verbálně tvrzena, ale faktický stav je takový, že tato „svoboda“ je pouze volností dejme tomu koně, který se pohybuje jenom v rámci výběhu a dělá jen tu práci, kterou mu určil jeho hospodář.

  238. Pane Nusharte, Bůh (křesťanský) je vyjádřením zcela specifického stupně vývoje, ke kterému dospěl vývoj vědomí lidské civilizace, na určitém teritoriu respektive u určité části světové populace. V tomto smyslu Bůh samozřejmě „existuje“; a proto naprosto není beze smyslu zabývat se jeho vlastnostmi, jeho charakteristikami. Protože tyto zcela konkrétní vlastnosti – opakuji ještě jednou – reflektují ten stupeň vývoje, ke kterému se dobralo vědomí ve svém dějinném vývoji. Rozbor těchto božských atributů nám tedy může ukázat, co je na tomto dosavadním vývoji planetárního vědomí progresivního, a co je naopak plné rozporů, které je teprve zapotřebí překlenout, pozitivně vyřešit.

  239. BŮH „EXISTUJE“?

    Pane Poláčku, jednoduché věci (v tomto případě Vaše stanovisko k existenci Boha) není nutno zakrývat složitými formulacemi. Zkusím tedy to Vaše stanovisko formulovat jednoduše a pokud to nebude sedět, tak mne prosím opravte.

    (Křesťanský) Bůh podle Vás tedy existuje jen v lidské představě.

    Souhlasíte s touto formulací?

  240. Je mi líto, pane Nusharte, ale ani na takto jednoznačně položenou otázku není možno dát jednoznačnou odpověď.

    Jakákoli představa nějakého personálního boha je samozřejmě jenom produktem lidské fantazie, lidské představivosti. V tomto ohledu tedy odpověď na Vaši otázku zní: ano.

    Jenže: zároveň stejně tak platí, že – nejen křesťanský Bůh, ale vůbec jakýkoli projev spirituality (a tedy i víry) odráží nějaké zcela objektivně jsoucí skutečnosti.

    A to sice dokonce (přinejmenším) dvojího druhu:

    – za prvé odráží samotnou skutečnost lidské existence, lidské přítomnosti na tomto světě; to je ten „vývoj světového vědomí“, o kterém jsem mluvil

    – a za druhé tyto spirituální představy (více či méně nevědomě) reflektují, zrcadlí tušené základní struktury samotného Bytí. Které samozřejmě také existují objektivně. V daném smyslu se tedy nejedná o (pouhou) představu. Respektive představa je to jenom svou formou, ale nikoli svým obsahem; ten je reálný.

    Takže v dané souvislosti odpověď zní: ne.

  241. Takže, pane Poláčku, „představy zrcadlí tušené objektivní struktury, takže se o představy nejedná (označujeme tak jen tu formu), neboť jejich obsah je reálný“?

  242. V této souvislosti připomínám, že „logika je [ale jen podle některých] vlastností jazyka“.

  243. Obsah a forma: tady jde o to, pane Nusharte, co budeme označovat za „obsah“. To samé může být jednom ohledu formou, a v jiném ohledu obsahem.

    Dám příklad: když aztéčtí kněží prováděli své krvavé rituály, byli pevně přesvědčeni že tak musí činit pro to, aby vyrovnali energetický výdaj bohů udržujících v chodu svět. Jinak řečeno: kdyby jim (bohům) tato energie v podobě těchto rituálů nebyla vrácena, zastavil a zhroutil by se celý svět.

    Bezprostředně byly tyto jejich představy samozřejmě (falešným) o b s a h e m jejich víry, jejich rituálů.

    Pokud ale tedy vyjdeme z toho, že – ve vztahu těchto představ a samotného bytí – se jedná o vztah mezi formou a obsahem, pak se situace zásadně mění: je to samotné bytí a jeho základní struktury, které jsou vlastním obsahem; zatímco jsou to tyto zcela specifické náboženské a rituální představy, které jsou pouze formou, ve kterých se onen obsah ukazuje, zrcadlí.

    Tím pravdivým jádrem (obsahem) těchto aztéckých rituálů bylo základní (metafyzické) tušení či povědomí o zásadní symetrii energetických procesů. (Tedy o tom, co znovu objevila až moderní fyzika a kosmologie.) Je zde vlastně anticipována druhá věta termodynamiky: tam kde se do uzavřeného koloběhu energie nedodává stále nový impuls, tam nevyhnutelně dojde k entropii.

    Takže tolik ke vztahu formy a obsahu v religiózních obrazech a představách.

  244. CO JE LOGIKA?

    To je opravdu po čertech složitá otázka, pane Nusharte.

    Samozřejmě že můžeme věc nazírat tak, že logika jenom kopíruje logos, v původním smyslu „rozumné řeči“. Kdy tedy za „pravdivé“ platí to, co můžeme vyslovit, aniž by tím vznikl zcela evidentní interní rozpor; rozpor ve dvou částech té samé věty.

    Ovšem: my se na věc můžeme podívat také zcela opačně. Totiž že člověk svou řečí, svými výroky nakonec jenom odráží objektivně jsoucí obsahy. Primárním zdrojem zde pak není lidská řeč (tedy sám o sobě subjektivní moment) – nýbrž samotné objektivně jsoucí bytí.

    Faktem je, že – alespoň podle mého přesvědčení – už u Řeků (a především u Platóna) došlo k fatálnímu smísení obou těchto o sobě různých sfér. Řekové ještě nerozlišovali mezi logem ve smyslu mluvené (rozumné) řeči a mezi objektivně jsoucím světem. Co bylo logicky bezrozporně vyřčené, to pro ně bylo bez dalšího samotnou objektivní realitou. Ty zmíněné fatální důsledky byly v tom, že se pak už leckdy nezkoumala samotná objektivní realita, nýbrž se jenom žonglovalo s pojmy. „Co je rozumné, je skutečné“ – tento pověstný výrok Hegelův stojí plně v této tradici antického myšlení.

  245. „Dám příklad: když aztéčtí kněží prováděli své krvavé rituály, byli pevně přesvědčeni že tak musí činit proto, aby vyrovnali energetický výdaj bohů udržujících v chodu svět. Jinak řečeno: kdyby jim (bohům) tato energie v podobě těchto rituálů nebyla vrácena, zastavil a zhroutil by se celý svět.“

    —————————

    Dnes je to, pane Poláčku, vlastně úplně podobné:

    Dnešní „kněží“ jsou také pevně přesvědčeni, že je nutno provádět jisté „rituály“, aby se tím vyrovnal energetický výdaj planety a tím aby se udržel v chodu svět. Jinak řečeno: kdyby vesmíru (tedy „bohům“) nebyla tato energie planetou vrácena, zastavil a zhroutil by se celý svět.

    Aby tedy bohům – vesmíru mohla být tato energie vrácena, je prý nutno konat jisté „rituály“.

    Není ovšem zcela vyloučeno, že jednou se té naší naivitě budou lidé smát.

  246. Josefu Poláčkovi: Jazyk je i matematika. Jestliže zjistíte, že našemu pozorování dostupný vesmír je uspořádán podle několika málo fyzikálních zákonů vyjádřitelných matematicky a že v něm platí několik málo číselných konstant, které spolu logicky souvisejí, nutně zjistíte, že logika funguje i v objektivně jsoucím světě a že ti Řekové- sice spekulací a intuicí – vlastně došli ke správnému závěru.

  247. Záleží na tom, pane Nusharte, koho máte konkrétně na mysli těmi „kněžími dneška“.

    Ale především: opravdu v současném světě nevidím nikoho (snad s výjimkou přívrženců novopohanstsví), kdo by prováděl rituály proto, aby byla „vrácena energie vesmíru“.

    Rituály se konají především proto, aby udržovaly, a zároveň znovu nově reprodukovaly určité zažité normy a formy chování. A aby přitom zároveň do našeho všedního dne vnesly prvek jakéhosi vyššího smyslu.

    Mimochodem: zrovna teď česká televize začíná vysílat nějakou dokumentaci o rituálech, zapomněl jsem ovšem na kterém programu, myslím že to je druhý program. Mohl by to být docela zajímavý pořad, který by mohl být dost hlubokou sondou do našeho vlastního nitra.

  248. No ano, pane Kalousi, to je přesně ten závěr ke kterému jsem směřoval: že je to objektivní realita (respektive objektivní bytí) samotná, která si dává respektive vytváří svou vlastní logiku.

    Jenže: celá věc je zase složitější.

    Za prvé, jestliže říkáte že „jazyk je i matematika“, pak na straně druhé nelze přehlížet, že jazyk není p o u z e matematika. Totiž pokud mluvíme o jazyku živém, jako nositeli významů, a ne pouze o jeho víceméně formálně syntaktické stránce.

    A stejně tak ten poukaz na fyzikální zákony a konstanty nám nakonec také příliš mnoho neřeší.

    Za prvé – ačkoli laik na poli fyziky – bych si dovolil vznést zásadní pochybnosti o tom, zda na postižení jsoucí skutečnosti (a to dokonce i v její pouze fyzikální stránce) postačí několik málo matematických formulek a algoritmů. Možná to stačí pro popsání vesmírných procesů poté, kdy vesmír už vznikl a ustálil své formy; ale pro popis a výklad oněch procesů které probíhaly právě b ě h e m procesu jeho vzniku – tak na to nejenže zdaleka nestačí nějaké „jednoduché“ rovnice a konstanty, ale na to nestačí dokonce ani ty nejsložitější matematicko-fyzikální modely, které má současná věda vůbec k dispozici!

    Je tomu několik let zpátky, kdy jeden vědátor vyslovil tvrzení, že nejen pro popis fyzikálního světa, ale dokonce i pro popis veškeré evoluce, veškerého života postačí jenom několik málo základních algoritmů, které se vejdou na dvě příkazní řádky počítačového programu! Toto jeho sebevědomé prohlášení tehdy vzbudilo velký rozruch ve vědeckém světě; ale od té doby o něm – pokud vím – nebylo už příliš mnoho slyšet.

    Tady je totiž zase zcela zásadní rozdíl mezi „něco namodelovat“ a „něco vysvětlit“. Samozřejmě že když on si do počítače zadá ten svůj algoritmus, tak se mu to tam všechno začne krásně rozrůstat a množit. A on pak může velice snadno propadnout velikášskému pocitu demiurga, který právě stvořil svět.

    Jenže – reálný život je vždy o mnoho složitější, nežli takové simplifikované modely. Vraťme se například k té lingvistice: kdyby tu všechno běželo podle nějakého jednoduchého schématu, pak by všechny jazyky tohoto světa musely mít víceméně stejnou syntax. A přece je skutečností, že se jednotlivé jazykové skupiny v tomto ohledu od sebe mohou i velice dramaticky lišit.

  249. Energie, která je naší planetou vrácena zpět vesmíru, je, pane Poláčku, energie, která je vyzářena zpět do vesmíru a není zachycena skleníkovými plyny. Smyslem našich rituálů je omezit množství CO2 v atmosféře a navrátit tím vesmíru jeho energii. To udržuje v chodu celý náš svět a zabraňuje to jeho zhroucení. Mezi námi a Aztéky tedy není až tak velký rozdíl.

  250. Jak jsem slíbil, vracím se k neurovědě a k tomu, co může říci ke zdejším tématům.

    Nedávno se zde probíraly tři druhy morálky – antická, deontologická a utilitární. Podstatu těch dvou posledně řečených „moderních“ vyjadřují morální dilemata typu Sofiiny volby, která na první pohled nemají dobrá řešení. Z neurovědců se tím zabývali a v odborných i populárně vědeckých časopisech (jako např. Science) své výsledky publikovali na přelomu století např. Joshua Green, Jonathan Haidt, Rebecca Saxe, u nás zřejmě nejvíce neúnavný popularizátor (nejen) neurověd František Koukolík, v jehož knize Proč se Dostojevskij mýlil? (vydal Galén 2007, ISBN 978-80-7262-482-9) je podán i pro laika celkem stravitelný souhrn problematiky. Ten se vám tu teď pokusím přeříkat. Jenom k tomu dodám, že popsané experimenty a měření byly od té doby mnohokrát zopakovány a jejich výsledky potvrzeny. A kdo nemá rád papírové knížky, může nakouknout třeba sem: www(dot)osel(dot)cz(slash)5437-kde-sidli-moralka(dot)html. (Znaky v internetové adrese jsem nahradil, aby nedošlo ke schvalování postu; dot je tečka, slash lomítko.)

    Dilema zvané Drezína – anglicky Trolley dillema (drezína je v tomto případě malý traťový vozík bez vlastního pohonu používaný při pracích na železnici). Na kolejích pracuje pět dělníků, kteří nevidí, že se k nim řítí neovladatelný traťový vozík s nákladem pražců, který od kus výš ujel jiné partě. Mezi vozíkem a tou partou je výhybka směřující na kusou kolej (na dráze se neřekne jinak než „šturc“), na které pracuje jeden dělník. Stojíte u té výhybky a máte dvě možnosti: Bud neudělat nic a ohrozit tak životy pěti lidi, nebo tu výhybku přehodit, vozík poslat do šturcu a tak zranit nebo zabít toho nešťastníka, který tam pracuje sám. Co uděláte?

    Dalším dilematem z této kategorie je Můstek – anglicky Footbridge dillema. Nad tou výhybkou a místem, kde se pracuje, je zářez a přes něj vede můstek. Jste první, kdo ujetou drezínu vidí. S vámi stojí na můstku ještě jeden nic netušící člověk. Jediný způsob, jak se pokusit ty dělníky na koleji zachránit, je shodit toho nic netušícího člověka z můstku dolů do cesty tomu vozíku. Co uděláte?

    Předběžná úvaha byla tato: Dilema Drezína je neosobní a jeho řešení bude více záviset na poznávacích procesech než na procesech sociálně-emočních, zatímco u dilematu Můstek je tomu právě naopak. Bylo mnohokrát pozorováno, že sociální život vedou i primáti, u nichž se přitom neprojevuje nic, co by se dalo nazvat morálkou, tj. procesem, který do sociálně-emočního rozhodování vnáší rozum. Člověk tedy disponuje zděděnou schopností rozhodování sociálně emotivního a kromě toho schopností abstraktního uvažování a rozhodování. Jestliže je tomu tak, mělo by se to projevit i na způsobech a rychlosti řešení obou dilemat a především na tom, která mozková centra se při nich budou zapojovat do činnosti a nejvíce namáhat.

    Byly tedy provedeny příslušné experimenty, a to s pomocí metody funkční magnetické rezonance. Většina účastníků se při řešení dilematu Drezína rozhodla výhybku přehodit, zatímco nic netušícího člověka by na koleje neshodili. Předpoklad vědců o zapojení jednotlivých mozkových center byl opakovaně dokázán: Při řešení osobního dilematu Můstek se nejvíce namáhala mozková centra řešící sociálně emoční problémy, zatímco při řešení neosobního dilematu Drezína centra řešící poznávací a rozhodovací problémy.

    Řešení osobních dilemat typu Můstek se považují za správná nebo nesprávná. Jestliže účastníci popsaných pokusů považovali za správné porušení morálních pravidel v osobním dilematu, dospět k tomuto rozhodnutí jim trvalo až čtyřikrát déle, než když považovali rozhodnutí za nesprávné. Ergo: Prodloužená reakční doba je ta doba, kterou rozumové, čistě lidské rozhodnutí vyžaduje k „přebití“ bleskové, intuitivní reakce při odpovědi emočně sociální, zděděné po našich opičích předcích.

    Už je to dlouhé, budu pokračovat v dalším postu.

  251. Pokračování mého minulého postu (17. 05. 2020 15:08).

    Další úrovní těchto experimentů bylo dilema Plačící dítě. (Pokud někdo považujete dilemata Drezína a Můstek za akademicky poněkud vykonstruovaná, tak si můžete být jisti, že dále popsané dilema Plačící dítě řešilo v dějinách mnoho matek a nepochybně k takovým situacím v různých koutech světa dochází i dnes.)

    Jste matka s dítětem na klíně a skrýváte se spolu s lidmi ze své vesnice ve sklepě domu, k němuž se blíží nepřátelští vojáci. Víte, že každého, koho najdou, zabijí. Dítě nabírá na pláč. Co uděláte? Zabijete ho, abyste zachránila sebe i zbytek vesnice, nebo neuděláte nic a zahynete všichni?

    Někteří lidé se domnívají, že zabít plačící dítě je správné, protože se tím zachrání větší počet lidí. Jiní se domnívají, že to je nesprávné, protože nikdo nemá právo obětovat dítě za životy většího počtu lidí. V tomto rozporu je vyjádřen rozpor mezi utilitaristickou etikou podle Benthama a Milla (zabít – neosobní rozumové řešení) a Kantovou etikou deontologickou (nezabít – osobní emočně-sociální řešení). A skutečně, opět bylo experimentálně potvrzeno, že při rozhodování se zapojují do činnosti příslušná mozková centra, jak bylo popsáno při řešení dilemat Drezína a Můstek.

    Zatím na úrovni hypotézy, kterou bude ještě nutno potvrdit, z toho lze vyvodit následující předběžný závěr:

    Je pravděpodobné, že spor mezi deontologickou Kantovou etikou a etikou utilitaristickou podle Benthama a Milla je spor dvou funkčních úrovní architektury lidského mozku. První úroveň, zděděná po našich vývojových předcích, říká automaticky, bez přemýšlení a velmi rychle, co je a co není správné. Ta druhá, zapojující do hry přemýšlení a rozum, je dědictvím kulturního a civilizačního vývoje lidstva.

    Koukolík k tomu připojil následující komentář, který si dovolím ocitovat doslova (str. 116 knihy citované v minulém postu):

    „Potvrdí-li se tyto závěry, budou vůči Immanuelu Kantovi ironické. Jeho etika v tomto případě není výtvorem autonomního rozumu opírajícího se o kategorický imperativ. Etický autonomní rozum by v tomto případě byl vývojovým dědictvím přesně a bez jakékoli úvahy říkající: Za žádných okolností nesmíš zabít vlastní mládě.

    Mozek našich vývojových předků pravděpodobně neměl výpočetní kapacitu, která by zvládla tak kruté, nicméně tak účinné utilitaristické řešení problému přežití celé skupiny.“

  252. Případ můstek – vůbec to není jediný způsob, jak zachránit pět lidí. Ještě tam taky můžete skočit sám, místo abyste shodil vedle sebe stojícího člověka před vozík. Chápu, že to udělá málokdo, i když lidé někdy nasazují životy pro druhé. Většinou ale věří nebo doufají, že to i sami přežijí. Zatímco tohle by byla čistá sebevražda.
    Shodit člověka by byla rozhodně vražda. Za smrt pěti lidí nemůžete být v tomto případě ani z právního hlediska odpovědný, pokud za ni nejste odpovědný jiným způsobem. Odpovědný by byl ten, kdo pustil vozík (špatně zorganizoval práci atd.) To by se muselo vyšetřit. Pokud za tohle nemohl nikdo, pak je možné se na to dívat asi jako na smrt následkem neštěstí, živelní pohromy atd. Takové věci se dějí, ať chceme nebo nechceme.
    S tou výhybkou je to horší, ale já osobně bych nic nepřehazovala, pokud bych tedy nebyla výhybkářem. Pokud bych byla, v tom případě bych za to asi právní odpovědnost nesla.
    Zabít dítě by byl vrchol nelidskosti. Vždyť jistota záchrany vesnice by to tak jako tak nebyla. Už zítra by mohl přijít jiný nepřítel a všecky je vystřílet. Nebo by se jim mohlo stát něco jiného (spadnout na ně bomba a pod.). Teoreticky vzato, nikdo z nás nemá úplnou jistotu, že se dožije druhého dne. Z tohoto hlediska na to musíme nahlížet.
    Zabití nevinného člověka prostě nelze ospravedlnit ničím. Zatímco, když nezabráníte smrti několika lidí, vždycky si můžete říct: Nemohl jsem pro jejich záchranu nic udělat. Pokud jste tomu opravdu nemohl zabránit nějakým jiným způsobem než obětováním člověka).
    Neexistuje žádná omluva pro obětování byť jediného člověka za druhé. Ale sebeobětování možné je, pokud je ho někdo schopen.

  253. Evě Hájkové: Zatím Vás nebudu komentovat, jenom podotknu, že o řešení dilematu plačícího dítěte svědčilo mnoho veteránů vietnamské války. Ty matky to dítě většinou zabily; a když ne, udělal to někdo jiný.

    Ale na Východě mají k podobným řešením skon jaksi z podstaty. Jeden známý zen-buddhistický paradox se ptá: Co je lepší, vařit v kotli sele a myslet si, že vaříte dítě nebo vařit dítě a myslet si, že vaříte sele? Má to vést k poznání, že důležitý není úmysl ani důvod, ale výsledek.

  254. Naopak. Důležitý je úmysl. Pokud si někdo myslí, že vaří sele a vaří ve skutečnosti nemluvně, znamenalo by to nejspíš (pokud sám není nepříčetný), že nemluvně mu někdo záměrně podstrčil. Člověk, jehož záměrem je vařit nemluvňata – ať už se o to pokouší sám, nebo je k vaření podstrkuje někomu jinému – to je přece něco hrozného, ne? Takoví lidé by vůbec neměli být.

  255. 😀
    Vy jste ideální občan pro politiky typu bývalého ruského premiéra Černomyrdina (z doby vlády presidenta Jelcina), který svého času prohlásil: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako obvykle.“

  256. Proč vlastně psát hned o takových drastických a (téměř) nereálných dilematech. Třeba v šachu, či tenisu se hráči rozhodují každou chvilku. Asi jsme většinou slyšeli o kohosi „procentuálním tenisu“ i o „tajemství“ šachisty „Bobbyho“ Fischera, spočívajícím v převaze standardních dobrých tahů, nikoli v riskování. A taková je i morálka.

    Vzpomínám si na případ, kdy se sovětský pilot v domnění, že letadlo je ztraceno, nad Polskem katapultoval, ale stroj manévr „vybral“ a pokračoval nízkým letem na západ. Při jeho cestě jej nad Spolkovou republikou sledovala letadla Bundeswehru, ale nesestřelila jej, neboť prý letěl stále nad obydlenými oblastmi. Už to vypadalo, že letadlo skončí až v moři, když se pro nedostatek paliva zřítilo v Nizozemí a zabilo tuším dva lidi. Takhle vypadá řešení dilematu typu „Drezína“ v reálu.

    Dilema „Můstek“ by mělo ještě jedno nezmíněné řešení. Nahoře v pravou chvíli přítomný a se situací obeznámený člověk by mohl pod kola vozíku skočit sám (navíc koordinovaněji). Právě takové rozhodnutí by ovšem bylo postaveno na nejreálnějším vyhodnocením šance, že drezínu lze takto opravdu zastavit, a obsahovalo by navrch i jakousi bilanci hodnoty vlastního života (a vin). Obdobné řešení dilemat „typu Kolbe“ je velmi vzácné, ale nehrozí tam aspoň stíhání pro zabití, nýbrž je cestou k nesmrtelnosti sui generis.

    V jisté filmové indiánce jsem viděl kdysi „dilema plačícího dítěte“. Indiánské ženy s dětmi „zkameněly“ co nové stalagmity v prostorné jeskyni (asi dalmatská Manita Peč), takže procházející renegáti početnou skupinu neodhalili, tedy dokud právě nezaplakalo zavčas neudušené dítě. Ve filmu dopadlo vše dobře. Také ve skutečnosti se však již nejednou stalo, že se (zdánlivě) beznadějná situace obrátila a velitel komanda třeba zavelel: „Jedeme!“

    Kromě jistých, nikoli častých případů v praktické medicíně bylo nejčastější rozhodování dilematu „Drezína“ ve válce a byli před ně stavěni např. velitelé. Nevyhnuli se mnoha zbytečným masakrům, přece je však pravda, že pak jednou, slovy W. Churchilla, „snad ještě nikdy tak mnozí neděkovali za své životy tak nemnohým“. (Pročež možná jistá trvající benevolence vůči tvrdým a rozhodným velitelům.)

    Lidská morálka, dlouhodobě obhájená, požehnaná, tradovatelná, dostatečně jasná a závazná bude asi vždy tak trochu „strategickou“, a ne zcela „taktickou“ odpovědí na logiku někdy stále i vůči lidem nemilosrdné „decimace“ v podání přírodního výběru.

  257. A proč bych vlastně někomu měla věřit, že to myslel dobře? Jenom proto, že to říká?

  258. U těch voleb jsou samozřejmě důležité dva faktory. Jedna věc je volební program a druhá věc je, zda budu věřit v možnost jeho realizace, respektive jeho realizace právě těmi politiky, kteří si ho dávají za cíl.

  259. Evě Hájkové: „A proč bych vlastně někomu měla věřit, že to myslel dobře?“

    Vždyť jste to byla Vy, kdo tu napsal, že úmysl je důležitější než výsledek. Takže teď jste v rozporu sama se sebou. A vůbec – proč by to vlastně měl někdo věřit Vám? Jenže jestli nikdo nebude nikomu nic věřit, bude to příznak konečného stupně kolapsu civilizace – kolapsu kulturního. Homo homini lupus. Viz tento můj starší článek z r. 2009: https://legacy.blisty.cz/art/44974.html

    Ale takhle vedená diskuse se nikam nedostane. Já jsem sem ta dilemata nedal proto, abychom se přeli o správnost jejich řešení, ale abych poukázal na to, kde se berou. A že obvyklým způsobem vedené diskuse o etice jsou většinou úplně vedle, protože skoro každý diskutující ignoruje její evoluci a skoro nikdo nebere v úvahu spor těch dvou různě starých a různým účelům sloužících subsystémů, které máme všichni v hlavách. Myslím, že už jsem to někde v jiné diskusi napsal: Velký Konstruktér nás sice obdařil rozumem, ale zapomněl ho přifázovat k emocionálnímu dědictví po lidoopech. A dokud se tyto dva subsystémy nepodaří dostat do souladu, spory o to, která etika je „lepší“, nebudou mít řešení.

  260. Ivo Horákovi: Totéž, co Evě Hájkové. To, že z hlediska praktického řešení jsou ta „železniční“ dilemata přitažená za vlasy, je jasné nejenom Vám. Ale tím spíš ukázala výzkumníkům, které oblasti mozku se při jejich řešení namáhají, a o to jim šlo.

  261. Já to myslím takhle. Každý musí být před světem odpovědný za to, co udělal, i když nechtěl. Soudci samozřejmě přihlížejí k úmyslu. Jiná sazba je za neúmyslně zabití a jiná za úkladnou vraždu. I když výsledek je stejný.
    Soudci také nevěří automaticky, od toho se všechno prověřuje při vyšetřování.
    Mně samozřejmě věřit nemusíte. Já také nevěřím každému všechno.

  262. J. Kalousovi.
    A když už věříte v nějakého Velkého Konstruktéra, proč zároveň nevěříte, že to uvede do souladu?

  263. Evě Hájkové: Jak už jsem také napsal dřív, tak k tomu „přifázování“ pochopitelně dojde (tedy jestli lidstvo mezitím vlastní zásluhou nevyhyne) a bude to trvat po dobu obvyklou pro evoluční procesy. Odhad potřebné doby (nikoli můj) je asi 30 000 let. Navíc přesně nevíme, od kdy se začala počítat, takže není ani známo, kolik času ten proces ještě spotřebuje.

  264. Proč tak věříte svému nebo něčímu odhadu? Proč raději nevěříte, že každý člověk-jedinec může rozvinout své nejlepší schopnosti a možnosti, a třeba i mírnit své zkratkovité reakce, když bude spolupracovat s Původcem života, který to s námi myslí dobře?

  265. Panu Kalousovi

    Z Vašeho diskusního příspěvku (17. května 2020, 19:09) v této diskusi usuzuji, že jste zde spíše zastáncem morálky utilitarismu (kterou považujete za „rozumné řešení“), nežli té morálky deontologické (tedy té Kantovy). Zároveň jste i zastáncem levicového liberalismu). Utilitarismus ovšem samozřejmě vede ke kolektivismu („co nejvíce dobra pro co největší počet lidí“), zatímco kategorická morálka přirozeně vede k individualismu, liberalismu a posléze tedy i k ochraně práv menšin (definuje co je „správné“, nikoli co je „dobré pro nejvíce lidí“). Možná jste tedy sám se sebou v rozumovém rozporu.

    Jestliže totiž odvrhneme moralistické zákonodárství a definování mravních hodnot společnosti (jako celku), nelze pak to utilitaristické pojetí morálky brát za základ k ochraně individuálních práv nebo k ochraně práv menšin.

    Jak se z tohoto rozporu dostanete „rozumem“, pane Kalousi?

  266. Jiřímu Nushartovi: Jako obvykle jste se dopustil hned několika argumentačních faulů.

    1. To, že zde reprodukuji něčí názory, ještě nemusí znamenat, že se s nimi ztotožňuji.
    2. To, co popisuje Koukolík, ovšem nejsou jeho názory nebo postoje, ale tvrdá a kdykoli reprodukovatelná fakta. Ta se dají vyvrátit jedině stejným, tj. vědeckým způsobem; jestli jim někdo věří nebo zda se s nimi ztotožňuje, to vůbec není pro jejich platnost rozhodující.
    3. Nevím, na základě čeho jste usoudil, že jsem zastáncem levicového liberalismu.
    4. Neurovědci přece netvrdí, že utilitaristická řešení jsou rozumná pro celou společnost. Jak jsem napsal a mohl jste si přečíst, oni „pouze“ dokázali, že při utilitaristickém řešení popsaných dilemat se zapojují do hry mozková centra jednotlivce, kde – jak bylo vcelku bezesporně dokázáno už dříve a i jinak – sídlí jeho rozumové funkce.
    5. „Rozum“ společnosti není prostým součtem „rozumů“ jednotlivců.
    6. Napsal jste: „Utilitarismus ovšem samozřejmě vede ke kolektivismu („co nejvíce dobra pro co největší počet lidí“), zatímco kategorická morálka přirozeně vede k individualismu, liberalismu a posléze tedy i k ochraně práv menšin (definuje co je „správné“, nikoli co je „dobré pro nejvíce lidí“). Jestliže totiž odvrhneme moralistické zákonodárství a definování mravních hodnot společnosti (jako celku), nelze pak to utilitaristické pojetí morálky brát za základ k ochraně individuálních práv nebo k ochraně práv menšin.“

    Tohle je přece zcela umělý rozpor. Přinejmenším v tom smyslu, že praxe ukazuje, nakolik je z hlediska fungování společnosti jako celku nefunkční vykašlat se na ochranu jakkoli definovaných menšin nebo přehlížet majetkové, třídní i jiné protiklady vedoucí k nesouměřitelnému postavení jednotlivých částí společnosti. (Tady v Evropě to možná není tak vidět, ale zkuste vyrazit třeba do Indie…) Správné je nepochybně to, co je dobré pro co nejvíce lidí, protože pak společnost jako celek funguje nejlépe a zároveň na úkor co nejmenšího počtu lidí. I nejzarytější kantovec jistě na základě vlastní životní praxe uzná, že bez fungující společnosti není jedinec ničím. A navíc: Zkuste si aspoň hypoteticky představit „rozum“ společnosti a „emoce“ nebo „intuici“ společnosti. Když už tedy pominu, že společnost se skládá ze skupin (vrstev, tříd…), jejichž kolektivní „rozum“ a/nebo „intuice“ mohou být zcela protikladné, tak domyšleno do konce, ponechat volný průchod emocím společnosti vede spolehlivě ke stádnímu nebo davovému chování, které lze jistě těžko pokládat za rozumné z hlediska jejího fungování.

    A sugestivní otázky typu „jak se z toho dostanu rozumem“ jsou jako vždy od Vás leda tak provokace. Když si člověk uvědomí existenci dvou rozhodovacích center v mozku, způsoby jejich fungování a podmínky/potřeby, které vedly k jejich vytvoření, jistě si lépe poradí i s tím, kdy dát kterému přednost, aby ho ten rozpor občas nedostával do neřešitelných situací. Legitimní by jistě byl požadavek, aby se to na „stravitelné“ úrovni učilo na všech stupních škol (od výchovy v rodinách se to z pochopitelných důvodů dá očekávat jen těžko), včetně nějakého základního praktického výcviku. A součástí toho výcviku by mělo být, kdy dát bleskovým reakcím toho staršího centra volný průchod a kdy se je naopak snažit regulovat. Některé profese se to učí, ale ve všeobecné výchově a všeobecném vzdělání to chybí.

    Ale beru to tak, že k folklóru každé internetové diskuse patří i přítomnost nejméně jednoho trolla; jenom by se to nemělo přehánět s jeho krmením…

  267. „Jako obvykle jste se dopustil hned několika argumentačních faulů.“

    Generalizace je argumentační faul.

  268. Pane Kalousi, chtěl jsem s Vámi rozumně (a pokud možno bez emocí diskutovat). Vy však nejste schopen odpustit si ty své obvyklé invektivy, takže rozumná diskuse (= diskuse, ve které mají diskutující různé a ne vždy vzájemně vyhovující názory, ale přesto na sebe reagují bez urážek) je tím znemožněna.

  269. Nedávno jsem četla tento text, který zpochybňuje naši možnost předvídat či přímo programovat svou budoucnost. A možná souvisí i s tématem článku Proč jsme stále unavení:
    „Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku, všechno naše znovuprožívání minulých událostí, jichž litujeme a považujeme je za nezdar (měl jsem udělat to, měl jsem říct ono…) je jen honbou za větrnými mlýny – obrátit tok času nelze. Jediným možným úkonem svobody ve vztahu k minulosti je přijmout ji takovou, jaká je, a s důvěrou ji odevzdat Bohu.
    Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali. Svůj život skutečně nemůžeme naprogramovat, lze ho jen okamžik po okamžiku přijímat.
    Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
    Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává…Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost – jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí.“
    (Jacques Philippe: Vnitřní svoboda)

  270. Takovéto „vracení energií do vesmíru“ ovšem nejsou rituály, pane Nusharte, nýbrž technická řešení. Která sice případně mohou být označována za pseudořešení (protože neodstraňují příčinu, nýbrž jenom důsledek); ale rituál jako takový je opravdu něco zcela jiného.

  271. Vzhledem k tomu že pan Kalous požádal o přeložení jeho dvou komentářů k deontologické a utilitární etice pod můj nový text týkající se právě toho tématu, budu na tyto jeho vstupy reagovat až tam. Tady tedy jenom spíše technická poznámka: ten případ se zastavením vlaku shozením nějakého člověka se týká jenom toho případu, kdy by dotyčný jedinec (oběť) měl dostatečně masivní tělo, aby se o něj ten vlak zastavil. Takže tím odpadá alternativa, skočit (a obětovat se) sám.

  272. Pokud bude člověk sám dostatečně obézní, tak ta alternativa obětovat se sám (jakožto tlouštík) samozřejmě vůbec neodpadá.

    Odpadá naopak ta alternativa druhá: Chtěl bych totiž vidět nějaké „tintítko“ jak shazuje tlouštíka na koleje:

    Pohybový stav tlouštíka („hybnost tělesa“) totiž podle Newtona závisí na jeho hmotnosti a rychlosti (je jejich součinem). Síla potřebná k uvedení tlouštíka do pohybu by tedy mohla vypadat nějak takto:
    F = mv/t.

    Je tam pochopitelně ve jmenovateli ještě ten čas „t“, respektive ∆t, což je právě ta doba, po kterou do tlouštíka tlačíme, abychom ho uvedli do pohybu – tedy do pádu na koleje. Čím větší hmotnost tlouštík má (a musí mít hmotnost právě takovou, aby jeho tělo bylo schopno zastavit pohybující se drezínu), tím je (při naší konstantní síle, kterou jsme jakožto tintítko schopni vyvinout) ta doba k jeho uvedení do pohybu delší. Jenže drezína se řítí poměrně rychle a času není vůbec nazbyt, takže budeme patrně muset požádat o pomoc nějaké kolemjdoucí. Když pak zatlačíme do tlouštíka všichni společně, čas potřebný k jeho uvedení do pohybu se zkrátí a životy těch ohrožených dělníků na kolejích budou solidárně a společnými silami zachráněny.

  273. Pane Poláčku, místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip nedávno pro ruský armádní deník Krasnaja zvezda uvedl, že v české společnosti zase sílí „fašistické tendence“. Trochu to vypadá, jako by nás Rusové zase jednou chtěli osvobodit od fašismu. Osvoboditelé od fašismu dnes ale stojí ve frontách ze všech stran, aby každého, kdo o to NEpožádá, mohli osvobodit od toho hnusného fašismu. Osvobodit se dá různě, ale důležitou roli pořád hraje třeba i ta kulturní hegemonie, jednou hegemonie nacionální, jindy německá, ruská, pak zase globální hegemonie volitelného výběru jednotné pestrosti … a tak pořád dokola. Vždycky je ale kolem toho spousta řečí o úloze člověka, na kterou obyčejný člověk nestačí, a proto je třeba vytvořit člověka nového. Upřímně řečeno: převýchova se nikdy moc neosvědčila (ani vynález doktorky Maddaleny Marini z neurovědeckého pracovistě Italského státního institutu technologií na tom asi nic moc nezmění), takže je lepší začít z gruntu a těch, co už opravit a předělat nejdou, se prostě nějak zbavit – samozřejmě humánně, ale s tím už také nějaké zkušenosti jsou a to je právě úloha pro ty mravně a rozumově vyspělejší a lepší lidi, jako jsme třeba my – kteří o věcech racionálně přemýšlíme a víme, že zachraňovat životy není jen tak, protože třeba prostě není úplně jisté, jestli to tlouštíkovo tělo tu drezínu zastaví. Té záchraně (jak jsem naznačil ve svém minulém příspěvku) tedy musí předcházet řádná teoretická příprava. Když nám výpočty naznačují, že obětování tlouštíka pro blaho celku nebude úplně bezproblémové, nebojme se jít cestou solidarity a požádat slušné lidi pomoc. Ty zachráněné životy za to přece stojí!

  274. Do těch situací typu „drezína“, které nemají „správné řešení“, nás staví náš „božský rozum“. On nás vyzdvihuje z pozice člověka, který skromně miluje svého bližního, na trůn (posléze už bezcitného) „řešitele všech situací“. Je těžké přiznat si, že touto mocí prostě jako lidé nedisponujeme. Rozum to neuzná. Je těžké přiznat si, že by nás rozum mohl manipulovat k chybnému vidění sebe sama; z trůnu „řešitele každé situace a koneckonců tedy i světa“ nás náš rozum nikdy sám od sebe nesesadí. Budeme tedy raději vynášet rozum do nebes, než abychom si uvědomili, že prostě nemáme moc nad tím, koho „řítící se drezína naší civilizace“ usmrtí a koho nechá naživu. Naším úkolem není „najít řešení“, ale „projevit se ve vztahu k tlouštíkovi“ (k tomu tlouštíkovi, co právě stojí nad tratí, ne ke všem tlouštíkům světa).

  275. … Každé ráno totiž toho tlouštíka potkávám u McDonalda. Vlastně ho znám a stojí mi za to, abych jeho shození pod kola drezíny naší civilizace těm okolostojícím humanistům rozmluvil. Nevím, jestli to Barša se Slačálkem (v Salonu) pochopí, oni budou možná chtít zachránit ty černé dělníky v dálce na kolejích (za které se modlím, aby si z uší sundali ta sluchátka a podívali se nahoru na koleje). Možná mi budou ještě taky vyčítat, že drezína není vynálem černých dělníků na kolejích, ale vynálezem naším. Pro ně je totiž každý člověk prostě stejně hodnotný exemplář, bez ohledu na to, jestli je černý nebo bílý, jestli vynalezl či nevynalezl drezínu a jestli ho potkávají u McDonalda jak se cpe hamburgerem. Tlouštík nebo hubeňour – to prostě v tuhle chvíli nehraje žádnou roli, všichni jsme si rovni…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *