Štítek: Arendtová

Odpovědnost člověka za podmínek diktatury podle Hannah Arendtové

Josef Poláček

Následující úvahy a komentáře se vztahují na text přednášek Hannah Arendtové, které měla v létech 1964-65 v Německu; a které později jako samostatnou publikaci (doplněnou o vlastní komentář) vydala Marie Luise Knottová, pod názvem „Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?“. Popudem pro vypořádání se s daným tématem byly pro Arendtovou samozřejmě v prvé řadě totalitní diktatury 20. století: jak německý nacismus, tak i stalinský teror. Ovšem – otázky osobní odpovědnosti jednotlivce za chování jeho vlastního státu či národa se i v následujících dobách bohužel musejí klást znovu a znovu; v současné chvíli v souvislosti s ruskou agresí vůči Ukrajině. A ostatně – a to je nutno u H. Arendtové nutno obzvláště vyzdvihnout – ona svůj pohled nezúžila pouze na ony dvě „prominentní“ totalitní diktatury, nýbrž naprosto viděla, že i moderní „demokratický“ stát stejně tak může projevovat tendence k totalitnímu chování, snahy podmanit si, zglajchšaltovat své občany v poslušná kolečka v soustrojí, bez vlastní vůle, bez vlastní osobnosti. Z tohoto hlediska – budiž to řečeno ještě jednou – jsou úvahy Hannah Arendtové na téma osobní odpovědnosti jak nadčasové, tak zároveň bezprostředně aktuální.

Předem je nutno ještě upozornit na jednu věc: Arendtová se daným tématem začala intenzivně zabývat rok poté co vydala svou zprávu o Eichmannově procesu v Jeruzalémě, po kterém byla vystavena mnoha útokům, především v souvislosti s jejím pojmem „banalita zla“. Za této situace tedy viděla nutnost svou pozici zcela precizně vysvětlit a odůvodnit. Jednotlivé argumenty rozpracovávala znovu a znovu ze všech možných aspektů, i na základě neustálého dialogu s vedoucími intelektuálními osobnostmi své doby. Výsledkem této její činnosti bylo, že dané téma nakonec zpracovala s jedinečnou důkladností, která její argumentační pozice skutečně činí prakticky „neprůstřelnými“; ovšem v důsledku této mnohočetnosti jejích pohledů bude zde nemožné je zde všechny zreprodukovat, a bude nutno se zde omezit jenom na několik zcela nejzákladnějších aspektů jejích úvah.

Kolektivní vina, nebo individuální odpovědnost?

Odpověď na otázku, jaký postoj zaujala Arendtová v této klíčové záležitosti, není tak jednoduchá, jak by se napohled zdálo. Je nicméně nepochybné, že jako zcela základní princip Arendtová zásadně odmítá princip kolektivní viny. Činí tak ovšem nejen z důvodů mravních, z důvodů spravedlivosti; nýbrž – a to možná ještě více – z důvodů praktických, ne-li přímo utilitaristických. Podle Arendtové totiž „tam kde jsou vinni všichni, tam není vinen nikdo“! Jinak řečeno, pokud by se přistoupilo na paušální přisouzení vinu všem Němcům za to že strpěli či podporovali nacistický, totalitní režim, pak by prakticky nebylo možné obvinit nikoho, individuální vina by se zcela rozplynula v této anonymní „vině všech“!

Pro Arendtovou je vina (jmenovitě vina trestněprávní) tedy záležitostí výhradně individuální, nikdy ne kolektivní. Toto své přesvědčení dokládá i filozofickými argumenty; především tím, že pokud bychom s člověka snímali tuto jeho schopnost individuální viny (například vzhledem k panujícím okolnostem), že bychom mu tím upírali základní schopnost jeho vlastní svobody! Pro Arendtovou se člověk naopak právě tehdy stává skutečně svobodným, když ze sebe dokázal setřít všechny tyto vnější aspekty, vnější vlivy, a když přejal plnou osobní odpovědnost za veškeré své činy (jakož stejně tak i za svou nečinnost, tam kde byl povinen konat).

Zdálo by se tedy, že pozice Arendtové ohledně kolektivní a osobní odpovědnosti je naprosto jasná a nesporná; ovšem jak řečeno ve skutečnosti to není tak zcela jednoznačné. Za prvé: ona s takovou důsledností, s takovým zaujetím odmítá Němcům za časů nacistické diktatury uznat jakékoli polehčující okolnosti, že nakonec skutečně nevinných jich zůstala jenom zcela nepatrná hrstka! Takže i když Arendtová odmítá kolektivní vinu v teorii, přece jenom by bylo možno mít určité podezření, že ji fakticky uplatňuje v praxi.

A za druhé: sama Arendtová hovoří (v jiné souvislosti) o tom, že každém národě existuje určité „dějinné kontinuum“; že tedy každý příslušník daného národa je tak či onak účasten všech činů, i všech zločinů svého národa, bez ohledu zda byl či nebyl jejich přímým účastníkem či pachatelem. Jistě; Arendtová zde činí tu zásadní výhradu, že takovýto způsob odpovědnosti se týká odpovědnosti pouze politické, nikoli trestněprávní. Ovšem – v takto obecně pojatých úvahách o odpovědnosti se jedná především o odpovědnost mravní; a v tomto ohledu nemá příliš velkého smyslu rozlišovat mezi činy toho či onoho druhu. Pokud Arendtová tedy uznává odpovědnost v uvedeném smyslu „politickém“, pak je sotva možno neučinit závěr, že zde přece jenom konstituuje určitou kolektivní odpovědnost (a tedy i vinu) mravní.

Osobní vina a tlak poměrů

Tento bod velmi úzce souvisí s tématem předcházejícím; nicméně pro jeho klíčový význam je nutno ho projednat ještě ve zvláštní kapitole. Právě toto je ta červená nit, která prolíná veškeré úvahy H. Arendtové o odpovědnosti a vině: jaký je vztah působení, tlaku poměrů, a osobní odpovědnosti jednotlivce.

Tady je možno konstatovat s naprostou jednoznačností: Arendtová zásadně odmítá uznat, že by poměry mohly mít nějaký principiální dopad na primární odpovědnost jednotlivce za jeho činy. Jak už bylo řečeno výše, podle Arendtové je člověk jenom tehdy skutečně svobodnou bytostí, když se vymanil z působnosti těchto poměrů. A kdyby se mu tento tlak poměrů uznal jako faktor exkulpující ho z jeho činů, pak by se mu tím fakticky upírala jeho svoboda.

Totiž: Arendtová ovšem vidí a uznává, že tento tlak poměrů tady je a působí. Ale ona výslovně říká, že tento vliv poměrů je dotyčnému možno uznat nanejvýš pouze jako polehčující okolnost (například jako u zločinu spáchaného z nouze, z chudoby) – ale nikdy tento vliv poměrů nemůže být uznán jako faktor, který by člověka mohl principiálně zbavit jeho viny.

Arendtová se ve své eseji dopodrobna zabývá všemi výmluvami, kterých Němci po prohrané válce užívali k relativizování, či dokonce popírání svých vin: „byl jsem jen malé kolečko v soukolí“; „plnil jsem jenom rozkazy“; „kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný“; „zabránili jsme ještě horšímu“. Arendtová jeden po druhém rozebírá tyto pseudoargumenty, a znovu a znovu je demaskuje jako to čím skutečně byly: jako pouhé výmluvy, jako snaha smýt ze sebe pocit viny.

Přitom Arendtová naprosto vidí, že právě totalitní režimy se vyznačovaly mimořádnou schopností manipulovat veřejným míněním; a nezákonný, zločinný stav lidem vsugerovat jako stav „normální“, zákonný. Pro Arendtovou je tu zřejmě klíčovým momentem samotný prvopočátek; ten samý prapůvodní moment, kdy se daný politický režim začne projevovat jako deformovaný, porušující základní normy mravnosti. (Fakticky je zde znát biblické přikázání: „Braňte počátkům!“)

Arendtová tady za základní selhání lidí zjevně pokládá to, že lidé přestali samostatně myslet. Tedy právě ten moment, kdy byli ochotni pasivně, bez odporu přijmout hesla propagandy, ačkoliv by museli být schopni rozpoznat, že tato propaganda je v rozporu s pravdou, s normami spravedlnosti a humanity.

Arendtová výslovně klade otázku, kdo byli ti málokteří, kdo se dokázali totalitě vzepřít; přinejmenším tím že odmítli se na jejích zločinech podílet, a stáhli se z veřejného prostoru (Arendtová tedy nevyžaduje od člověka aby šel přímo „čelem proti zdi“, aby byl aktivním bojovníkem proti totalitě, když by to pro něj bylo spojeno s akutním nebezpečím).

Arendtová tady spatřuje dva základní momenty či faktory. Především: podle jejího vyjádření ti kteří se odmítli zúčastnit systému totalitního výkonu moci, to byli „ti jediní kteří se odvážili sami myslet“ (selbst zu urteilen). Oproti pasivnímu přizpůsobení se většiny tedy oni postavili svou vlastní osobní svébytnost, svou vlastní nepodmíněnou soudnost. Kterou si ani pod tlakem svého okolí nenechali vzít.

A druhým faktorem který Arendtová vidí jako rozhodují pro odpor této minority proti totalitě a jejím zločinům bylo to, že oni „odmítli žít život s vrahem v sobě“. Protože kdyby se – třeba i jen pasivně – podíleli na těchto zločinech, pak by i oni sami byli vrahy; a pak by museli žít natrvalo onen „život s vrahem v sobě“. (Arendtová zde ovšem plně čerpá z mravní maximy Sokrata, který – v Platónově podání – přesně tímto způsobem odůvodnil primární přítomnost svědomí v duši člověka.)

Problematické momenty v argumentaci H. Arendtové

Jak už bylo řečeno úvodem, argumenty H. Arendtové ve prospěch osobní odpovědnosti jednotlivce jsou natolik důkladně odůvodněné, že jsou prakticky „neprůstřelné“. Pokud na danou záležitost hledíme výhradně z hlediska absolutní svobody, absolutní nepodmíněnosti lidského ducha, zakládající jeho metafyzickou svobodu, pak není možno dobrat se k jiným závěrům nežli k jakým dospěla Arendtová: člověk je v plném rozsahu odpovědný za své vlastní chování, a tuto principiální odpovědnost (a vinu) ze sebe nemůže shodit žádnými poukazy na „tlak okolností“ či na „plnění příkazů“.

Znamená to tedy, že tímto konstatováním bychom naši zprávu o pojetí odpovědnosti u Hannah Arendtové mohli definitivně ukončit? S tím že má ve všem naprostou, nijak nezpochybnitelnou pravdu? – Při bližším pohledu se přece jenom ukáže, že i zde zůstává několik problematických míst.

Vraťme se k oné centrální tézi Arendtové, že „tam kde jsou vinni všichni (respektive poměry), tam není vinen nikdo“. To pak ale může stejně tak znamenat i naopak: tam kde jsou vinni pouze jednotlivci, tam není na vině nikdo a nic jiného!

Připomeňme si zcela konkrétní historické okolnosti nástupu fašismu respektive nacismu v Německu: až do vypuknutí velké hospodářské krize celá Hitlerova NSDAP byla jenom naprosto okrajovým úkazem v německé politice, v žádných volbách nezískala ani tři procenta hlasů! A byla to až právě tato hluboká hospodářská krize – krize globálního kapitalismu! – která především Němce uvrhla do drastických životních poměrů, která zcela rozvrátila jejich existence; takže oni nakonec svou spásu začali hledat u Hitlera, který za prvé tuto krizi kapitalismu přesně předpověděl, a za druhé (byť i s velkým štěstím) z ní pro Německo nalezl východisko. Kdybychom tedy s H. Arendtovou setrvávali na absolutní tézi, že vinni jsou vždy jenom jednotlivci – pak by na tomto vývoji Německa k nacismu nemohl nést žádnou vinu sám kapitalismus! Ten kapitalismus, který ještě i dnes znovu a znovu celé segmenty společnosti uvrhuje do chudoby; a v části z nich i dnes vybuzuje touhy po radikálních řešeních.

Jednou větou řečeno: ano, z hlediska mravního jednotlivec vždy nese plnou odpovědnost za své činy; ale z hlediska celospolečenského tomu není tak, že by veškerou vinu za stav společnosti bylo možno svalit pouze a jenom na tohoto jednotlivce. Jsou i faktory, jsou i deformace, za které nese vinu společnost jako celek, samotný základní charakter jejího uspořádání.

A druhý aspekt kritiky na pozicích H. Arendtové: ona svůj konstrukt osobní odpovědnosti staví prakticky na ryze metafyzických principech: za prvé nepodmíněné schopnosti lidské mysli správně usuzovat, a za druhé na mravním odporu „žít život s vrahem“. Opět: z absolutních pozic je tento způsob argumentace naprosto správný; jenže realita lidského života nesestává pouze z myšlení. Člověk, lidská mysl se neustále pohybuje fakticky v „chaosu“: v neustálé změti nejrůznějších faktorů, vlivů, informací, kde bývá – pro běžného člověka – mnohdy krajně obtížné dokázat si zodpovědět, co je vlastně v dané chvíli to správné a pravdivé. A onen argument „nežít život s vrahem“ – ten sice pochází od nepochybné autority Sokrata, nicméně nedá se nic dělat, už u něj tato formulace působí spíše jenom jako východisko z argumentační nouze. Je to příliš přímočarý, příliš explicitní výrok, nežli aby mohl postihnout všechny životní situace, v jejich zmíněné komplikovanosti a „chaotičnosti“.

Jinak řečeno: nezdá se, že by Arendtová dokázala v konečném smyslu zodpovědět základní otázky po primárním zdroji lidské mravnosti, lidského svědomí, a tedy i lidské odpovědnosti. Její puristické konstrukce absolutní mravní odpovědnosti jedince se zdají být nakonec příliš jednoduchým, příliš snadným řešením problému, který ve své podstatě bude zřejmě ještě mnohem komplexnější, a mnohem rozporuplnější.

Sokratův pluralismus

podle Hannah Arendtové

Josef Poláček

Úvodní poznámka: tento text vzniká spontánně, víceméně jako poněkud systematičtější doplněk k běžícím diskusím na HD. Jeho autor si nečiní žádný nárok na plnou (vědeckou, teoretickou) správnost hodnocení na adresu Hannah Arendtové, které zde budou učiněny. Nicméně ukázala se natolik aktuální potřebnost vyrovnat se s tézí pluralismu, že i přes tyto okolnosti padlo rozhodnutí sepsat tento text.

Základní předlohou pro následující analýzy je spisek Hannah Arendtové s názvem „Sokrates. Apologie plurality.“ Zrekapitulujme si napřed, co zde jeho autorka na dané téma píše a tvrdí.

Celé jádro autorského konceptu H. Arendtové na dané téma je zřejmě možno shrnout do těchto tří klíčových bodů:

– za prvé se opírá o známý Sokratův výrok „vím, že nic nevím“. Z toho Arendtová vyvozuje, že Sokrates (na rozdíl od Platóna) netvrdil existenci nějakých konečných, absolutních pravd. „Žádnému smrtelníkovi není možno poznat celou pravdu.“

– za druhé Arendtová operuje se Sokratovým postojem „přátelství“, kdy společník v diskusi není chápán jako oponent, jako někdo koho je nutno ve střetu názorů vyvrátit, porazit – nýbrž jako přítel, jehož (byť i dílčí) pravdu je nutno bezpodmínečně respektovat, a právě v aktu vzájemného přátelství je možno (a nutno) si ji sám přisvojit. Z toho Arendtová vyvozuje, že Sokrates zaujímal principiálně pluralistický postoj k pravdě.

– a do třetice, jestliže tedy nikdy není (smrtelníkům) možno dobrat se konečné, absolutní pravdy, pak tedy konečným měřítkem a úběžníkem lidského hledání pravdy nemá (a nemůže) být pravda samotná; nýbrž místo toho má být tímto kritériem pravdivost, tedy poctivost, důkladnost, upřímnost, odpovědnost v tomto (věčném, nikdy nekončícím) přibližování se k pravdě.

Takový je tedy Hannah Arendtové výklad Sokrata. A teď: co s tím? Jak zhodnotit tento její náhled na Sokrata? Odsouhlasit, anebo zavrhnout? – Kdyby tak věci byly natolik jednoduché, aby právem bylo možno učinit pouze jedno, anebo druhé…

V každém případě není žádného sporu o tom, že Arendtová byla příliš důkladnou a erudovanou znalkyní Sokratových myšlenek, nežli aby bylo možno u ní hledat nějaké ryze věcné chyby. Její výklad Sokratových postojů, tak jak zde byl reprodukován, má samozřejmě svou velkou přesvědčivost, svou vnitřní logiku.

Proč se nicméně něco příčí proti tomu, tento její výklad Sokrata prostě bez dalšího akceptovat, uznat ho jako naprosto správný a bezpochybný?

Především je zde jeden aspekt obecného filozofického rázu. Ano, víceméně všechno co Arendtová jak o samotném Sokratovi, tak vůbec o tehdejším řeckém duchovním a intelektuálním prostředí píše, je věcně správné. Jenže: samotná věcná správnost, to ještě zdaleka není zárukou toho, že jsme skutečně pronikli k samotné hluboké podstatě dané záležitosti. A tady se začínají projevovat principiální limity způsobu myšlení Hannah Arendtové.

Zcela bezprostředně vzato, při bližším pohledu si čtenář uvědomí, že Arendtová sice cituje mnohé pasáže z originálních platónsko-sokratovských dialogů; ale že se zde ukazuje jenom velice málo ze samotných obsahů sokratovsko-platónské filozofické tradice. Krátce řečeno: Arendtová daleko spíše sděluje pouze „jak“, nežli samotné „co“. Ona zůstává stát pouze u – údajného – sokratovského pluralismu; ale nijak se nezabývá tím, co Sokrates vlastně obsažného sdělil. Ona jako by celou sokratovsko-platónskou myšlenkovou tradici zcela rozštěpila na „pluralitního“ Sokrata, a na doktrinářského Platóna. Vést takovýto jasný, chirurgický řez ale opravdu není možné; už proto ne, že Sokrata známe prakticky jenom prostřednictvím Platóna, jeho sokratovských dialogů.

Tato snaha Arendtové „pluralitního“ Sokrata naprosto separovat od „doktrinářského“ Platóna, a dokonce Sokrata postavit nad Platóna (!) úzce souvisí s jedním jejím vlastním zásadním deficitem: totiž se zjevně naprostým neporozuměním toho, v čem závisí a co v sobě skrývá metafyzika, metafyzické filozofické myšlení.

K tomu je nutno vysvětlit: filozofické myšlení jako takové sestává v zásadě ze dvou hlavních směrů, respektive přístupů: na straně jedné stojí víceméně přirozené filozofování, které vychází z přirozené lidské zkušenosti, a snaží se do lidského světa vnést nějaký pořádek, především ve smyslu mravních norem. Na straně druhé ovšem stojí filozofie pojmová, striktní, strukturální; filozofie která přesahuje veškerou přirozenou lidskou zkušenost, veškeré přirozené lidské nazírání. Tento druhý sektor filozofického myšlení nese tradičně označení „metafyzika“.

I ten první způsob „přirozeného filozofování“ (u nás byl jeho vyznavačem Masaryk, s jeho „přemyšlováním“) má samozřejmě svou hodnotu, svou nezastupitelnou úlohu. A Arendtová (a všichni ostatní z této skupiny) mají samozřejmě plnou pravdu v tom, že když se to doktrinální, metafyzické myšlení příliš daleko vzdálí od přirozeného světa (a navíc mu začne vnucovat svou vůli, svou „jedinou pravdu“), že je pak často doopravdy zle.

Ale – to všechno naprosto nic nemění na tom, že je to právě tato myšlenková tradice metafyzická, která vytvořila ústřední linii celého evropského filozofického myšlení. Tady a právě tady jsou samotné filozofické obsahy; ale Arendtová jmenovitě celý ten obrovský myšlenkový monument, který po sobě zanechal Platón, prakticky jediným pohybem ruky smetá se stolu, jako neživotnou doktrínu, jako hluboký omyl o možnosti dosáhnout jediné platné pravdy!

Jen tak pro ilustraci: Arendtová – plným právem – konstatuje, že tato linie platónského myšlení se udržela až do novější doby, a (definitivně) skončila Marxem. V doktrínách marxismu tedy Arendtová zřejmě vidí definitivní ztroskotání této filozofické tradice snažící se dosáhnout nějakého definitivního poznání podstaty našeho světa; a nyní podle ní nastává (pro všechny časy a nikdy jinak?!…) říše myšlenkového pluralismu. Co je na tom celém pikantní z pohledu autora těchto řádek: já sám zrovna v této době pracuji na tom, abych právě Marxův koncept znovu uchopil, a rozvinul ho dále; a Arendtová mi tady ale předem sděluje, že to všechno je naprosto marné namáhání, neboť s Marxem je toto hledání pravdy už definitivně pohřbeno, a je naprosto nesmyslným počinem pokoušet se ho znovu oživit…

Budiž řečeno ještě jednou: zásadní deficit Arendtové spočívá v tom, že nakonec sděluje jenom „jak“, ale vůbec nic nám neříká o tom „co“ vlastně je. Ona tedy říká, jak se má myslet, respektive jak se má diskutovat; ale naprosto nic se od ní nedozvíme o tom, k jakým výsledkům, k jakým pravdám se vlastně má dospět. Tento výsledek, tento samotný obsah je fakticky vystaven čiré náhodě, je dán plně k dispozici účastníkům „pluralitních“ diskusí. Tato faktická bezobsažnost konceptu Arendtové se může jenom proto tak dlouho skrývat svému odhalení, protože ona se odvolává na díla velkých antických myslitelů; jenže jejich myšlenky jsou právě naopak apodiktické, jednoznačné! Právě v tom spočívá základní paradox – a protimluv – argumentace Arendtové: ona popírá tuto obsažnou, metafyzickou tradici řeckého myšlení – ale přitom její samotné výklady o údajné „pluralitě“ myšlení mohou mít nějaký vlastní obsah právě jenom na pozadí těchto „doktrinářských“ velkých myšlenkových konceptů! Jinak řečeno: kdyby nebylo Platónovy „doktrinářské“ metafyziky, pak by i všechno Sokratovo filozofování nemělo větší smysl nežli nezávazný potlach několika filozofů u sklenky dobrého vína.

——————————————–

Tolik tedy obecně k tomu, kde se Arendtová zcela míjí se samotným obsahem řeckého (a to i sokratovského) filozofického myšlení. Ale my můžeme i přímo u Arendtové odhalit zásadní protimluvy v její argumentaci.

Arendtová tedy tvrdí, že Sokrates sám byl „pluralista“, že „věděl že nic neví“, že si nečinil nárok na dosažení absolutní pravdy. A že každému z ostatních účastníků jeho hovorů přiznával legitimní právo na jeho vlastní část pravdy. – Ovšem, ta samá Arendtová přiznává, že Sokrates v těchto dialozích zaujímal vůdčí, dominantní pozici. Ale Arendtová si už vůbec nelámala hlavu s tím, vysvětlit tento rozpor.

Faktickým stavem věcí je totiž toto: Sokrates (alespoň tak jak ho známe z Platónova podání) v žádném případě nebyl hlasatelem nějakého názorového pluralismu ve vztahu k pravdě. Ano, Sokrates se svými partnery v dialogu jedná s vybranou přátelskostí, vždy jim – verbálně – přizná jejich filozofické kvality (a sám snižuje své vlastní); ale fakticky je to nakonec vždy Sokrates a jedině Sokrates, který celý hovor, celé hledání pravdy vede k jednomu zcela určitému cíli! Jestliže jeho spoludiskutující vždy dokáží odhalit nanejvýš jeden určitý aspekt konečné pravdy, je to právě Sokrates, který ví, kde je nutno tuto konečnou pravdu hledat! V tomto ohledu Sokrates nepěstuje a neuznává žádný „pluralismus pravd“; naopak zásadním rysem sokratovských dialogů je to, že Sokrates svým partnerům v diskusi znovu a znovu ukazuje (a dokazuje) chyby v jejich argumentaci!

Ano, jistě: stává se i to, že Sokrates daný dialog končí konstatováním, že onen cíl nebyl (ještě) nalezen, a že tedy bude nutno ještě hledat dále; ale to je něco naprosto jiného, nežli projev jakéhosi nezávazného pluralismu, že prostě každý má svou část pravdy, a tím je celá záležitost vyřízena!

Nad jiné jasně se tato Sokratova výjimečnost ukazuje v dialogu „Symposion“ (Hostina), kdy (na rozdíl od většiny ostatních sokratovských dialogů) se Sokrates sám po velkou část večera vůbec nevměšuje do diskuse; a tuto tedy vedou ostatní. A až teprve v samotném závěru sám Sokrates počíná svou řeč. Připomeňme si: jedná se zde o (pravé) určení pojmu „láska“. Ano, Sokrates skutečně nechává platit i dílčí názory a náhledy jeho předřečníků (v tomto ohledu postupuje skutečně „pluralisticky“); ale vzápětí se jasně ukazuje, jak vysoko sám Sokrates převyšuje všechny ostatní účastníky diskuse. On tyto jejich dílčí názory spojí v jeden jediný, integrovaný celek – ale přitom je zároveň demaskuje právě jenom jako pouze pravdy dílčí, a sám neúhybně a s plným vědomím směřuje k pravdě finální. Kterou – a o tom nenechává sebemenších pochybností – pokládá za pravda jedinou, nezpochybnitelnou, absolutní! Není tedy v žádném ohledu pravdou to, co sugeruje Arendtová – tedy že Sokrates by byl jakýmsi „antickým Leibnizem“, který každé monádě přiznává její naprosto legitimní právo jejího vlastního subjektivního pohledu na svět! Takovýto subjektivní pluralismus u Sokrata prostě neexistuje; Sokrates jednoznačně vychází z existence jedné jediné konečné pravdy o světě, a povinností člověka (jakožto myslící bytosti) je tuto jedinou pravdu hledat, k ní směřovat.

Zopakujme si ještě jednou, v čem se skrývá klíčový omyl: veškerý názorový pluralismus si jenom tam může dodat zdání vlastní obsažnosti, když se může postavit proti zcela zjevnému, dogmatickému doktrinářství. (A to tím spíše, nabude-li toto doktrinářství politické podoby, jmenovitě totalitní diktatury.) V této přímé konfrontaci se samozřejmě názorový pluralismus (a osobní svoboda) jeví vždy být tou lepší alternativou.

Jenže – jakmile zmizí tato bezprostřední konfrontace s panující doktrínou, pak se vzápětí ukáže naprostá vnitřní, myšlenková bezobsažnost tohoto „pluralismu“. Vztahem vzájemného přátelství – na který se Arendtová natolik odvolává – nijak není možno nahradit naprostou ztrátu všech konkrétních myšlenkových budov, které doposud vytvořila evropská myšlenková tradice, a které jediné mohou vytyčovat cestu k hledání pravdy. Zmizelo pak dokonce i všechno, podle čeho by mohlo být změřeno, zda ona požadovaná pravdivost v přístupu skutečně směřuje k nacházení hlubších, obsažnějších pravd, anebo je jenom bezcílným blouděním v kruhu.

—————————————————

Závěrem ještě musí být dodáno tolik: v dosavadních výkladech byla podána zásadní kritika na konceptu Hannah Arendtové údajného sokratovského „pluralismu“. Tato kritika však v žádném případě neznamená zavržení, odmítnutí pluralismu vůbec. Budiž řečeno ještě jednou: samozřejmě že Arendtová má v určitém smyslu naprostou pravdu. Co je ale zásadně důležité je uvědomit si, že tento názorový pluralismus jenom tehdy může mít skutečný smysl, když jde zároveň ruku v ruce s bezpodmínečným hledáním konečné, a tedy jediné a absolutní pravdy o tomto světě. Tento svět sám je konec konců jenom jeden; a tedy i pravda o něm – i když se ovšem skládá z mnoha faset – je sama o sobě taktéž jenom jedna jediná. Jestli tento fakt někdy ztratíme z očí, pak se onen pluralismus stane jenom samoúčelem, jenom výmluvou pro vlastní intelektuální plytkost.