Eva Hájková
VELKOPÁTEČNÍ
Slunce se skrylo do smutku
Velkého pátku
Nebe svlažuje slzami deště
těhotnou jarní zem
Stromy a keře s pučící zelení
už zažívají svoje vzkříšení
Nemusí čekat na nedělní jitro
To jenom člověk
musí čekat
na to své
ŠŤASTNÝ MOTÝL
Příroda už pije rozkvetlé jaro
plnými doušky
Jen lidé jsou letos rozpačití
Vždyť kdesi daleko
cení své zuby válka
jako kostlivec ve skříni
Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska
Na pár okamžiků
upoutal můj pohled
jak létal z byliny na bylinu
v probuzeném lese
Třepetavě a bezstarostně
Jako když není žádná smrt
co umí nemilosrdně
přeseknout radost z bytí
Škoda že mi tak rychle
zmizel z očí
Přidám sem ještě jednu báseň (z dnešního dne). Nějak se do té poezie propadám.
SLOVO PRO SVĚT
Světe!
Ženeš se za přeludy
Za oslnivými neony blikajících reklam
Za světly manhattanských monitorů
Za ohňostrojem válek
Za všemi těmi klamavými světélky
bahenních bludiček
které slibují bohatství
štěstí
slávu
velkolepost
a konečné vítězství
A když jim uvěříš
uvízneš v močálu
z něhož už nebude návratu
Nepouštěj se tam!
Přidrž se raději pevné půdy
Mohla by být blízko tvého srdce
kdybys ho našel
A ještě jedna dnešní:
PACIENT PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNY
Pacient psychiatrické léčebny
na rušné ulici
dostal vycházku
A skočil rovnou pod auto
Nechtěl žít
Už nemohl vydržet život
během nějž do člověka nepřetržitě buší
milióny pichlavých atomů
našeho umírajícího světa
Dorážejí na nás a nedají pokoj
ve dne ani v noci
Vypnout je nelze
když to neumíš
Možná zabloudil ve své duši
v tom bezedném labyrintu
plném záhad a nástrah
A my jsme mu neuměli podat ruku
a vytáhnout ho do naší loďky
která se zatím nepotopila
A my jsme mu neuměli říct
Počkej neskákej
Vždyť všechno strašné jednou pomine
a zase bude dobře
Protože tomu sami nevěříme
Tenhle svět je přece normální
a on byl blázen
když to nepochopil
Tady se ty verše množí tak rychle, že na ně ani nestačím reagovat. 😉 Pro dnešek si tedy vyberu onoho „šťastného motýla“; ten mě oslovil už tím, jak ukazuje propastný rozdíl mezi naším mládím a dneškem, za mého dětství byly louky plné motýlů, obyčejní bělásci a žluťásci, ale i vyložení krasavci jako třeba babočka admirál nebyli nijakou extrémní vzácností. Zatímco dnes je vzácností i ten docela obyčejný žluťásek.
I když ta básnička sama je ovšem o něčem zcela jiném, je o válce a o zabíjení; a s jakýmsi „rozdvojeným koncem“, kdy spolu s motýlem nám mizí i pocit, iluze bezstarostnosti, iluze světa bez smrti a bez zabíjení.
K tomu „Pacientovi z psychiatrické léčebny“: to mi připomnělo jednu písničku Hany Hegerové, s velmi silným textem Jiřího Suchého: https://www.youtube.com/watch?v=99Ab24dCgTE
Omlouvám se, tahle píseň už by se měla jen nechat tiše znít, v co nejhlubších prostorech.
Snad je jen možné zaznamenat pocit, že ona sama už svým mrazivým zněním svět pro nás dělá znovu obyvatelný, aniž by musela tvrdit jakoukoli iluzi.
Ten obraz o vytažení do loďky má svou téměř stejnou ale v domýšlení důsledků rozdílnou paralelu v obrazu podané ruky za chůze po jezeře. Jde o to, zda Ježíšova církev může být loďkou do které se vytahuje, anebo rukami které se vztahují – aby bylo možné žít.
Ona možná ani ta loď není sama o sobě bezpečným místem na moři.
Viz Mt 8, 24-26
„Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.“
A když Ježíš vztahuje k Petrovi ruku, aby mu pomohl z vody, tak při tom sám nestojí v lodi, nýbrž přímo na hladině jezera. Byl to Petr, který předtím vystoupil z lodi a chtěl se pustit za Ježíšem po vodě:
Mt 14, 26-31 „Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Ano, pane Nusharte, je tomu skutečně tak, že tato Suchého písnička „už svým mrazivým zněním svět pro nás dělá znovu obyvatelný“; svou nekonečně tragickou notou otřásá naším (s)vědomím, a má přinejmenším latentní potenciál vybudit onu Patočkovu „solidaritu otřesených“.
Když jsem tuto písničku slyšel poprvé, hluboce se mě dotkla, a od té doby jsem ji už nikdy nedokázal zapomenout. Přitom ona je vlastně dost neznámá, i v době svého vzniku se myslím v rádiu moc nehrála; ale to je nakonec jedině dobře, alespoň se její hluboký apel nemohl zbanalizovat tím, že by se stala „hitem“. Ale pro mě zůstává natrvalo jednou z těch nejhodnotnějších, které vůbec kdy vznikly na české hudební respektive písňové scéně.