Velkopáteční. Šťastný motýl.

Eva Hájková



VELKOPÁTEČNÍ


Slunce se skrylo do smutku

Velkého pátku

Nebe svlažuje slzami deště

těhotnou jarní zem

Stromy a keře s pučící zelení

už zažívají svoje vzkříšení

Nemusí čekat na nedělní jitro

To jenom člověk

musí čekat

na to své



ŠŤASTNÝ MOTÝL


Příroda už pije rozkvetlé jaro

plnými doušky

Jen lidé jsou letos rozpačití

Vždyť kdesi daleko

cení své zuby válka

jako kostlivec ve skříni

Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska

Na pár okamžiků

upoutal můj pohled

jak létal z byliny na bylinu

v probuzeném lese

Třepetavě a bezstarostně

Jako když není žádná smrt

co umí nemilosrdně

přeseknout radost z bytí

Škoda že mi tak rychle

zmizel z očí

7 komentářů u „Velkopáteční. Šťastný motýl.“

  1. Přidám sem ještě jednu báseň (z dnešního dne). Nějak se do té poezie propadám.

    SLOVO PRO SVĚT

    Světe!
    Ženeš se za přeludy
    Za oslnivými neony blikajících reklam
    Za světly manhattanských monitorů
    Za ohňostrojem válek
    Za všemi těmi klamavými světélky
    bahenních bludiček
    které slibují bohatství
    štěstí
    slávu
    velkolepost
    a konečné vítězství
    A když jim uvěříš
    uvízneš v močálu
    z něhož už nebude návratu
    Nepouštěj se tam!
    Přidrž se raději pevné půdy
    Mohla by být blízko tvého srdce
    kdybys ho našel

  2. A ještě jedna dnešní:

    PACIENT PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNY

    Pacient psychiatrické léčebny
    na rušné ulici
    dostal vycházku
    A skočil rovnou pod auto
    Nechtěl žít
    Už nemohl vydržet život
    během nějž do člověka nepřetržitě buší
    milióny pichlavých atomů
    našeho umírajícího světa
    Dorážejí na nás a nedají pokoj
    ve dne ani v noci
    Vypnout je nelze
    když to neumíš
    Možná zabloudil ve své duši
    v tom bezedném labyrintu
    plném záhad a nástrah
    A my jsme mu neuměli podat ruku
    a vytáhnout ho do naší loďky
    která se zatím nepotopila
    A my jsme mu neuměli říct
    Počkej neskákej
    Vždyť všechno strašné jednou pomine
    a zase bude dobře
    Protože tomu sami nevěříme
    Tenhle svět je přece normální
    a on byl blázen
    když to nepochopil

  3. Tady se ty verše množí tak rychle, že na ně ani nestačím reagovat. 😉 Pro dnešek si tedy vyberu onoho „šťastného motýla“; ten mě oslovil už tím, jak ukazuje propastný rozdíl mezi naším mládím a dneškem, za mého dětství byly louky plné motýlů, obyčejní bělásci a žluťásci, ale i vyložení krasavci jako třeba babočka admirál nebyli nijakou extrémní vzácností. Zatímco dnes je vzácností i ten docela obyčejný žluťásek.

    I když ta básnička sama je ovšem o něčem zcela jiném, je o válce a o zabíjení; a s jakýmsi „rozdvojeným koncem“, kdy spolu s motýlem nám mizí i pocit, iluze bezstarostnosti, iluze světa bez smrti a bez zabíjení.

  4. Omlouvám se, tahle píseň už by se měla jen nechat tiše znít, v co nejhlubších prostorech.

    Snad je jen možné zaznamenat pocit, že ona sama už svým mrazivým zněním svět pro nás dělá znovu obyvatelný, aniž by musela tvrdit jakoukoli iluzi.

    Ten obraz o vytažení do loďky má svou téměř stejnou ale v domýšlení důsledků rozdílnou paralelu v obrazu podané ruky za chůze po jezeře. Jde o to, zda Ježíšova církev může být loďkou do které se vytahuje, anebo rukami které se vztahují – aby bylo možné žít.

  5. Ona možná ani ta loď není sama o sobě bezpečným místem na moři.
    Viz Mt 8, 24-26 
    „Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.“

    A když Ježíš vztahuje k Petrovi ruku, aby mu pomohl z vody, tak při tom sám nestojí v lodi, nýbrž přímo na hladině jezera. Byl to Petr, který předtím vystoupil z lodi a chtěl se pustit za Ježíšem po vodě:
    Mt 14, 26-31 „Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

  6. Ano, pane Nusharte, je tomu skutečně tak, že tato Suchého písnička „už svým mrazivým zněním svět pro nás dělá znovu obyvatelný“; svou nekonečně tragickou notou otřásá naším (s)vědomím, a má přinejmenším latentní potenciál vybudit onu Patočkovu „solidaritu otřesených“.

    Když jsem tuto písničku slyšel poprvé, hluboce se mě dotkla, a od té doby jsem ji už nikdy nedokázal zapomenout. Přitom ona je vlastně dost neznámá, i v době svého vzniku se myslím v rádiu moc nehrála; ale to je nakonec jedině dobře, alespoň se její hluboký apel nemohl zbanalizovat tím, že by se stala „hitem“. Ale pro mě zůstává natrvalo jednou z těch nejhodnotnějších, které vůbec kdy vznikly na české hudební respektive písňové scéně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.