Texty

Ještě k pojmu „konzervativní socialismus“

Touto úvahou bych se ještě jednou vrátil k pojmu „konzervativní socialismus“, který byl v poslední době natolik intenzivně diskutovaný. A to sice především na základě tří textů které vyšly v deníku Právu, od autorů Pavla Barši, Petra Druláka a Václava Bělohradského. Ten posledně jmenovaný mi přislíbil, že zašle odpověď na otázky, které jsem mu v souvislosti s daným tématem položil pod jedním jeho článkem v Deníku Referendum; dodnes ale tato odpověď nedorazila, a nemělo by zřejmě smysl na ni dále čekat.

V zásadě jsem tyto tři články analyzoval už v rámci diskusí na fóru na tomto webu: https://humanisticke-dialogy.eu/community/obecne-diskuse-obecne-diskuse/kulturni-liberalismus-a-konzervativni-socialismus/#post-9 . Tady má být tedy podáno především celkové shrnutí, a celkové porovnání těchto tří pozic.

Připomeňme si napřed základní pozice jednotlivých autorů. Pavel Barša zastává ten názor, že boj za lidská práva (a to tedy znamená i za práva minorit ve smyslu „kulturní levice“) naprosto není v rozporu s radikálním socialismem, majícím za cíl zásadní přeměnu kapitalistického společenského řádu, ve smyslu jeho důsledné humanizace a socializace. Barša zásadně zpochybňuje možnost respektive vůbec legitimitu projektu „konzervativního socialismu“, neboť ten by svým národoveckým charakterem a partikularismem měl natolik konzervativní až přímo reakční charakter, že by ho už vůbec nebylo možno právem označovat jako levicový, ve smyslu všeobecné humanizace lidské společnosti.

Oproti tomu Petr Drulák se evidentně zásadně staví proti takovémuto pojetí. On sice také deklaruje intenzivní antikapitalistický impuls; ale podle jeho přesvědčení se boj za – jak on to nazývá – „práva Člověka“ nachází v zásadním rozporu s projektem socialismu. Neboť podle jeho názoru mají všechna tato údajná práva ve skutečnosti pouze partikulární a ideologický charakter. Drulák se jako jediný ze všech tří autorů plně přiklání k projektu „konzervativního socialismu“; on chce onen socialistický projet pěstovat zásadně v rámci národní pospolitosti, na základě národních tradic a národního ducha.

Třetí z autorů Václav Bělohradský volí svým způsobem originální taktiku; on sice výslovně kritizuje Drulákův nacionalismus, ale sám dané problémy víceméně obeplouvá, se svým předpokladem, že moderní občanská a komunikativní společnost sama o sobě překonává protiklad mezi „společností“ a „pospolitostí“. Že tedy autonomní občan, kterému žádná autorita nesmí předepisovat žádné závazné hodnoty či vzorce chování, se bude zcela spontánním způsobem, svou čistě osobní a občanskou angažovaností čím dál tím více integrovat do projektu kontinuálního vylepšování společenských poměrů, kdy „společnost“ (Bělohradský pod tímto pojmem míní komplex funkčních vztahů a procesů) a „pospolitost“ (ve smyslu mezilidské vzájemnosti) spolu budou vytvářet bezrozpornou jednotu.

Konzervativní socialismus P. Druláka

Zajímavé na celé věci je: když se čtenář pročítá jednotlivými články, projekty těchto tří autorů, pak se spontánně zdá, že s každým z nich je možno zcela bezvýhradně souhlasit. Každý z nich svou pozici předkládá argumentačně velmi propracovaně, a velice přesvědčivě. Na první pohled je sotva možno nalézt něco, co by proti jejich navrhovaným modelům společenské obrody bylo možno rozumně namítat. – Jenže jako obvykle, čertův dráp se skrývá v detailu. Když vystoupíme z vlastní výkladové a argumentační linie jednotlivých autorů a začneme klást kritické otázky, celá věc začne vypadat podstatně jinak.

Začněme P. Drulákem. Ve zmíněném fóru jsem uvedl, že s jeho konceptem bych se vlastně mohl ještě nejspíše ztotožnit. Plně s ním sdílím jeho zásadní kritiku celého pojetí takzvaných „lidských práv“; která předstírají univerzálně humanistický charakter, ale přitom jsou fakticky projektem občansko-liberalistickým, a tedy ve své podstatě individualistickým. Izolované individuum se dožaduje čím dál tím více osobních práv, aby se o to lépe mohlo vyvázat ze své přítomnosti ve společenském celku, a ze své primární odpovědnosti vůči celku.

V této zcela obecné rovině je tedy možno s vývody P. Druláka plně souhlasit; ovšem on nedlouho poté sám – dalším článkem v Právu – ukázal, že pod tímto napohled ušlechtilým povrchem se skrývá značně shnilé jádro. V tomto svém textu – který V. Bělohradský zcela právem podrobil zdrcující kritice – Drulák zcela iracionálně za současnou krizi spojenou s pandemií koronaviru obviňuje Itálii s jeho finanční nekompetencí, Německo s jeho údajným požadavkem nekontrolovaného otevření hranic pro migranty (přičemž politolog Drulák nemůže nevědět, že takto řečeno je to holá nepravda), a naposled celou Evropskou unii. A spásu z těchto všech neštěstí, krizí a kataklyzmat Drulák vidí v uzavření se českého národa do sebe, do své vlastní národní exkluzivity.

Tady se ukazuje pravá tvář Drulákova „konzervativního socialismu“: to co se napřed jeví být legitimním socialistickým projektem v rámci národních tradic, to se velice rychle ukazuje být zatuchlým národovectvím, opětovným ohříváním reakčních pocitů vlastní národní nadřazenosti nad všemi ostatními národy a etniky. Drulák sice po právu vypočítává určité negativní momenty spojené s procesem evropské integrace; ale ideové zázemí jeho kritiky je takového rázu, že je možno k ní poznamenat v zásadě totéž, co svého času Karel Marx napsal na adresu tzv. „hrubých“ či „vulgárních“ komunistů: „Chcete být za soukromým vlastnictvím a nad ním – ale ve skutečnosti jste ještě nedospěli ani k němu!“ Stejně tak je možno o Drulákovi konstatovat, že on chce překonat mnohdy skutečně pouze formální a abstraktní charakter evropského univerzalismu – ale ve skutečnosti nedospěl ještě ani k němu, k jeho pozitivním aspektům.

Přílišný optimismus P. Barši

Pavel Barša explicitně zavrhuje projekt „konzervativního socialismu“, právě pro toto jeho národovecky reakční vyústění; namísto toho Barša tvrdí, že naprosto nic nebrání tomu, aby projekt radikální socialistické transformace kapitalistické společnosti šel ruku v ruce s bojem za lidská práva, tedy v současné době jmenovitě za práva těch či oněch minorit.

Barša má v daném ohledu bezpochyby ty nejlepší úmysly; on naprosto jasně vidí, že není možno bojovat pouze za práva sociální, a přitom být slepým k obecným právům člověka jako takového. Není možno přesvědčivě bojovat za práva (vlastního, národního) proletariátu, a přitom být slepým vůči právům žen, právům genderových, etnických a jiných minorit.

Ovšem: Barša si ve svém všezahrnujícím humanismu nedokáže uvědomit to, co zase naprosto jasně vidí Drulák: totiž že socialismus na straně jedné, a lidská práva na druhé jsou dva zcela rozdílné koncepty, stojící na zcela různých, a dokonce protikladných základech. Že tu tedy existuje zcela zásadní rozpor, který není možno bez dalšího spojit v jeden homogenní celek. Projekt socialismu je principiálně projektem kolektivním, komplexním, pospolitým – zatímco ona „lidská práva“ mají ve svém jádru ryze individualistický charakter. Socialismus přináší lidem nejen práva, ale žádá od nich i povinnosti; zatímco ona „lidská práva“ přinášejí jenom oprávnění, ale jinak ten jimi obdařený jedinec nemá žádné další vazby na společnost, žádné – aktivní – povinnosti vůči ní.

Strategický obchvat V. Bělohradského

Koncept V. Bělohradského se vyznačuje jedním opravdu zajímavým rysem: on se základním – výše zmíněným – problémům většinou prostě vyhne tím, že je obepluje širokým obloukem. On vychází ze svého klasicky liberalistického přesvědčení, že pro člověka je ze všeho nejdůležitější jeho individuální autonomie, a sekundárně pak jeho občanskost. Bělohradský se vlastně vůbec nezdržuje takovými „zbytečnými“ otázkami, jako: co je člověk, jaké je jeho podstatné určení, kým je člověk v kontextu celé společnosti. On vůbec nezkoumá toto bytí člověka jako takové; jeho zajímá vlastně pouhé jednání člověka, jeho jednotlivé akty. Právě proto je pro něj rozhodující otázkou záležitost vzájemného sdružování; totiž volného sdružování o sobě zcela nezávislých individuí. Bělohradský si dozajista přeje řádného, slušného, vůči potřebám celku odpovědného občana; ale nikdy nedokáže (nebo nechce) jít dál nežli za tuto pouhou občanskost.

Zastánci radikálně levicového postoje V. Bělohradskému někdy předhazují asociální postoj; to ale není tak docela správné. I Václav Bělohradský si dozajista přeje společnost sociálně spravedlivou, to jest společnost zbavenou – příkré – chudoby. Jde ale o to, že pro Bělohradského sociální otázka v žádném případě není otázkou primární. Ještě jednou: Bělohradský zůstává stát u svého autonomního, nikým a ničím nepodmíněného individua; a nic dalšího není předmětem jeho zájmu. Tím se ovšem sám zbavuje možnosti čerpat z rezervoáru sociální dynamiky, reálného sociálního napětí; a celému jeho pojetí „svobodně sdružených individuí“ je pak možno právem předhazovat charakter abstraktního akademismu.

——————————————————————————

Máme zde tedy tři odpovědi, od tří velmi kompetentních autorů. Jak už řečeno, každá z těchto odpovědí, každý z těchto konceptů má svou vlastní pravdu, svou vlastní přesvědčivost. Ale – nakonec je každá z těchto odpovědí pohledem pouze partikulárním, a žádná z nich nepřináší skutečně komplexní řešení daného problému.

Konzervativní socialismus – tolik diskutované téma dnešních dnů – je sám o sobě vlastně ryzí contradictio in adiecto, protimluv v přívlastku. Socialismus – to bylo přece vždy principiálně hnutí progresivní, sociálně i dějinně; jak vůbec nyní může být uváděno do souvislosti s konzervatismem?

Vždyť právě toto bylo ostatně jedním ze základních příznaků deformace, degenerace a zahnívání socialismu v jeho „reálné“, to jest totalitní podobě – že přes všechnu rétoriku o údajné „pokrokovosti“ tohoto režimu on byl ve skutečnosti hluboce konzervativní, jakýkoli pokrok – myšlenkový, kulturní, ale nakonec i technický – mu byl hluboce suspektní, a zdroj svého existování hledal výlučně v konceptech z 19. století. Je tedy vůbec principiálně možné, aby se dnes legitimně vytvořilo spojení „konzervativní socialismus“, aniž by to nutně představovalo regres, pád zpět do onoho strnulého, reakčního pojetí socialismu z dob jeho totalitních dějinných forem?

Toto slovní – a především významové – spojení „konzervativní socialismus“ se skutečně jeví být naprosto nesourodým, nemožným, nepřijatelným. Ale přece – i tady se při bližším pohledu ukáže, že skutečnost může být mnohem složitější a mnohovrstevnatější, než se na první pohled zdá.

Vraťme se k oněm zmíněným časům „reálného socialismu“. Kdy tedy tehdejší zatuchlý, stagnující, konzervativní režim se neustále dokola oháněl svou údajnou progresivitou. „Pokrokový“ – to bylo jedno z nejfrekventovanějších hesel tehdejší ideologické propagandy, celý svět byl rozdělen, rozparcelován na státy „pokrokové“ (to jest státy sovětského bloku, a k tomu ještě země bojující proti své koloniální závislosti) a na státy nepokrokové či přímo reakční, mezi něž byl automaticky zařazován celý svět kapitalismu.

Už ten samotný pojem „pokrokový“ byl touto přebujelou režimní propagandou na dlouhou dobu vlastně zcela zdiskreditován; ale bez ohledu na to si položme otázku: je vlastně „pokrokovost“ opravdu za všech okolností pozitivním momentem? Pozitivním postojem? Anebo jinak: je to opravdu zdravý životní postoj, když se někdo za všech okolností prezentuje jako „pokrokář“?…

Zkusme si jenom představit, jaký by byl, jakými osobními vlastnostmi by se vykazoval takový člověk: neustále by jenom spěchal někam dopředu, s až umanutou posedlostí by stále hledal něco nového, něco neobvyklého, ještě nevyzkoušeného. Tento člověk by se vůbec nedokázal zastavit, spočinout na jednom místě, aby se rozhlédl kolem sebe, aby mohl zkoumavým a kritickým zrakem zhodnotit, co ze jsoucího světa je dobré, a co si žádá změny. Pro takovéhoto „progresivistu“ je automaticky špatné všechno, co je tradiční, co je věkovité; zatímco všechno nové je v jeho očích „progresivní“, bez ohledu na skutečnou vnitřní kvalitu dané věci.

Jako první krok tedy skutečně můžeme zamítnout tézi, že „pokrokovost“ by za všech okolností znamenala příchod vyšší kvality. A pokud bychom tedy i nadále chtěli socialismus principiálně považovat za pozitivní, humánní společenské uspořádání (není cílem této úvahy přezkoumávat tento předpoklad) – pak je skutečně možno přinejmenším s určitou mírou oprávnění uvažovat i tím směrem, zda by byl možný socialismus konzervativního zabarvení, aniž by tím nutně ztrácel svůj humanistický obsah.

V současné době probíhají intenzivní diskuse o takovémto „konzervativním socialismu“. Jejich tenorem je především jedno: převládající pocit u mnohých autorů, že socialismus pokrokářský (reprezentovaný především tzv. „kulturní levicí“) je ve své podstatě vykořeněný. Že se tento pokrokářský socialismus neustále snaží napravovat ty či ony – parciální – nerovnosti a diskriminace, ale že zcela ztratil svou schopnost nabízet člověku nový domov. Nové zakotvení, které by mu poskytovalo hlubší životní smysl, nežli jak mu ho může nabídnout hektický a „tekutý“ kapitalismus.

Připomeňme si: socialismus ve své původní podobě měl lidem přinést novou pospolitost. Pospolitost, která by je osvobodila z jejich polapení odcizenými mechanismy kapitalismu vláčejícími je neustále sem a tam, podle momentálních potřeb trhu. Takovou pospolitost, která by lid práce spojila v jednom společném díle za společnou věc. Ale tento progresivistický socialismus takovouto pospolitost nepřináší. On sice přináší solidaritu; ale solidarita sama ještě není pospolitost. On přináší solidaritu s diskriminovanými skupinami; ale toto fokusování vší pozornosti na problémy minorit je ze své podstaty daleko spíše partikularismem, nežli pospolitostí.

V každém případě není žádného divu, že k této konzervativní metamorfóze v pojetí socialismu dochází. Z obecného hlediska je to naprosto přirozený a zákonitý dialektický protipohyb – když jeden pól, jeden moment protikladu vyčerpal svůj potenciál, pak se automaticky dostává do popředí jeho protipól. Ovšem – tento protipól je stejně tak jednostranný, stejně tak neúplný jako onen pól první; a může tedy nabízet alternativu jenom pro tento okamžik, ale ne natrvalo.

K současné vlně konzervativního socialismu je tedy možno konstatovat toto: ano, tento konzervativně pojímaný socialismus má v každém případě své zcela objektivní příčiny; a má dokonce i svou určitou legitimitu. Ale na straně druhé v žádném případě není možno, není přípustné se s ním ztotožnit plně a bezvýhradně; neboť vedle jeho legitimní stránky je v něm zjevně obsaženo až příliš mnoho elementů, které jsou nejen konzervativní v relativně pozitivním smyslu, nýbrž i vysloveně reakční.

Pro ty, kdo pojem socialismu i nadále spojují s principem humanismu, tato konzervativní vlna pak znamená poučení, že skutečně nelze natrvalo pěstovat myšlenku socialismu jenom a pouze v jejím ryze progresivistickém pojetí. Socialismus, pravý socialismus musí člověku dokázat nabídnout něco více, nežli jenom neustálý, nikdy nekončící úprk vpřed. Nestačí pouze bojovat za práva menšin; je vždycky nutno se zároveň ptát, co jsme schopni přinést většině. Tedy samotné většinové populaci, v právě přítomném světě, se všemi jeho nepravostmi, bolestmi a zmatky.

Pro Václava Havla byl ještě za jeho časů strávených v disentu jedním hlavních témat zápas o lidskou identitu. Je to pochopitelné; v oněch dobách byla člověku panujícím režimem, jeho všudypřítomnou a všepohlcující ideologií fakticky odejmuta jeho vlastní identita, a místo toho mu byla násilně vnucena identita umělá, onou ideologií schematicky vyfabrikovaná. Člověk už nebyl svébytná, autentická, nezaměnitelná osobnost, se svým vlastním duševním, intelektuálním zázemím – nýbrž byl pouze víceméně pasivním nositelem formalizovaných rolí: „proletářem“, „uvědomělým budovatelem socialismu“, anebo zase naopak „třídním nepřítelem“.

Bylo za těchto okolností tedy zcela přirozeným a legitimním počinem, když Havel proti této umělé bytosti zformované dogmaty vládnoucí ideologie začal hledat a stavět člověka autentického, člověka jedinečného ve své vlastní osobní životní zkušenosti, člověka jednajícího ve své vlastní mravní odpovědnosti. Tedy člověka vycházejícího ze své vlastní, nezaměnitelné a nezadatelné identity.

Ano, o tom není žádných pochyb: člověk – v plném smyslu tohoto pojmu – je tím, co vytváří jeho identitu. Není ovšem nijak snadné tuto „identitu“ určit, vymezit nějak obsahově. Je to dozajista souhrn našich klíčových životních postojů, přesvědčení, našich životních zkušeností, našich tužeb i našich traumat.

Ovšem – tato „identita“ má ještě jeden aspekt, pro který je vlastně psána tato úvaha. Jak řečeno Havel sám tuto identitu pojímal jako něco veskrze pozitivního – jako záchranu pravého lidství před uzurpací ze strany zdogmatizované ideologie. Ale co si jenom málokdo dokáže uvědomit: druhá stránka věci je ta, že my jsme plně v moci této naší identity, jsme jí ovládáni až do nejposlednějších koutků našeho vědomí i našeho nevědomí. A není (téměř) žádná možnost se z její moci vymknout.

Bylo by ovšem možno namítnout: A proč bychom vlastně vůbec měli utíkat z dosahu své identity? Tato „identita“ – to jsme přece my sami; tak proč bychom měli utíkat sami před sebou?!…

Ten zásadní problém je v tomto: tato „identita“ nás ovládá; aniž my bychom měli možnost vládnout jí. Ona je nám víceméně dána; my jsme jí vystaveni takové jaká vznikla, jaká se vytvořila při našem zrození a v průběhu našeho žití; a my máme jenom krajně omezené možnosti ji alespoň trochu vědomě změnit.

Je to právě tato naše „identita“, která nám určuje, jaké máme mít názory, jaká máme mít přesvědčení, po čem máme toužit, co máme nesnášet, čemu máme věřit a co máme zavrhovat. Je to tato naše identita která nám říká co je dobré a co je špatné; a my jsme svým způsobem nakonec jenom pasivními vykonavateli jejích intencí.

My si tuto naši závislost na ní ovšem sami prakticky nikdy neuvědomujeme. My jsme s ní naprosto srostlí, ona je my a my jsme ona. My nikdy nemůžeme nahlédnout za její okraj, nemůžeme z ní vystoupit a podívat se na ni zvenčí, co ona vlastně je, a jestli to s námi myslí opravdu tak dobře, jak nám s železnou přesvědčivostí tvrdí.

Sama o sobě tato naše srostlost s naší identitou samozřejmě není nic negativního. Jak řečeno, tato „identita“ jsme nakonec my sami. Zásadní problém je ale v jednom: tato naše identita má principiálně partikulární charakter. Tato naše identita vytváří naši jedinečnou, nezaměnitelnou individualitu; ale zároveň nás zbavuje možnost být čímkoli jiným. Tato naše identita je koncentrátem našich životních postojů a prožitků; ale tím nám znemožňuje do svého životního okruhu začlenit všechny možnosti, prožitky a náhledy jiné. Tato naše identita je velice žárlivým strážcem; je žárlivou samovládkyní naprosto stejně jako starozákonní bůh Jahve, který vedle sebe nestrpěl žádné bohy jiné.

Právě proto my neustále znovu znovu prožíváme konfliktní situace, když jsme konfrontováni s názory jinými, cizími: naše vlastní identita nám naléhavě a neodbytně našeptává, ba přímo poroučí a přikazuje, že jedině správný názor je ten, který zastáváme my sami. A že tedy jakýkoli jiný, odlišný názor je nevyhnutelně nejenom mylný – nýbrž i naprosto nesmyslný, a navíc ještě přinejmenším latentně subverzivní, neboť staví v potaz právě naši vlastní identitu. Tedy existenční základ nás samých.

Naše identita tedy vytváří přirozený základ našeho individuálního života – ale zároveň nás nevyhnutelně vystavuje nepřetržitým konfliktům, zápasům a bojům proti identitám jiným. Těmto konfliktům není možno se vyhnout; neboť jak řečeno naše vlastní identita má principiálně partikulární charakter. Je omezená jenom na určitou výseč skutečnosti, jenom na jednu zcela určitou perspektivu. A všechno co se do této jediné perspektivy nevejde, to se nám jeví být cizím, a přinejmenším potenciálně nebezpečným. Právě proto naše názorové střety vedeme s takovým zápalem, s takovou neústupností; a namnoze i s tak silným rozhořčením. A není možné z tohoto boje vystoupit; neboť i když si třeba čistě myšlenkově uvědomíme tuto naši závislost na naší – partikularistické – identitě, stejně nemáme možnost se z její moci vymknout.

Říká se často, že tady je zapotřebí tolerance. Zásadní a všestranné tolerance vůči jiným názorům, a hlavně vůči těm, kteří zastávají jiné názory nežli jsou naše vlastní. Na této mravní výzvě samozřejmě něco je; jenže tato „tolerance“ není skutečným řešením. Takováto tolerance sama o sobě neznamená nic více, než že toho druhého necháme se vymluvit; že ho nebudeme atakovat pro jeho názory, ale že si i nadále budeme myslet své. A že jeho názory budeme i nadále považovat za nepravdivé, nebo přinejmenším mylné.

Pravé řešení je někde jinde; totiž v tom, když bychom si skutečně v plné míře uvědomili, a hlavně vnitřně přiznali a připustili tu fundamentální omezenost našeho vlastního já, naší vlastní identity. Kdybychom si dokázali uvědomit a přiznat, že tato – nám tak posvátná a nedotknutelná – vlastní identita je zcela principiálně partikulární. A že nás v tomto ohledu vlastně vždycky klame. Ne jenom tu či onde; ale vždycky. Kdybychom si toto dokázali uvědomit – pak bychom snad získali přece jenom alespoň základní pochopení pro to, že ten Druhý – ten který hlásá nám tolik se příčící názory – že nám možná přece jenom přináší něco, co my sami nemáme. Co nám samotným chybí. A co by nás nakonec v našem vlastním bytí mohlo obohatit – kdybychom to dokázali přijmout do okruhu své vlastní identity.

——————————————————————

My jsme v těchto dnech zřídili novou platformu pro výměnu, pro konfrontaci našich názorů, našich myšlenek, našich přesvědčení. Z místa, odkud jsme přešli sem, si neseme zkušenost o tom, s jak velkým množstvím negativních emocí tyto názorové konfrontace mohou být spojeny. Z předešlých úvah vyplývá, že v této chvíli nemá být v prvé řadě vyslovena výzva ke vzájemné toleranci. To dozajista také; ale především je rozhodující, zda dokážeme získat skutečný vhled do zásadní limitovanosti, partikulárního charakteru našeho vlastního já, naší vlastní identity, našeho vlastního světonázoru. Protože jedině takto se nám ten druhý nebude nadále jevit jako provokatér zlovolně popírající evidentní pravdy – nýbrž jako někdo, kdo v sobě reprezentuje, ztělesňuje jinou část, jinou dimenzi skutečnosti. Takové skutečnosti, která se nám třeba vzpírá a my se vzpíráme jí; ale která proto nepřestane být reálnou.