Texty

Zvýrazněno

O co jde?

Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.

Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.

Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.

Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:

– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.

V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.

Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)

Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.

A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.

Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.

Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.



Poslední květy. Kruh roku.

Eva Hájková



POSLEDNÍ KVĚTY


Plakaly květy ztěžklé deštěm

poslední květy chryzantém

barvami sytě zářivými

když loučily se s podzimem

Barvami sytě zářivými 

a hořce slaměnkovou vůní

Byly to děti listopadu

a nehřály se na výsluní

Už listí k zemi lepí mráz

a zima sněhem nešetří

Namísto květin křehkou krásou

rozkvetou vločky v povětří



KRUH ROKU SE UZAVÍRÁ


Ondřej dal sbohem listopadu

Barborka řeže proutky v sadu

Stromy jsou holé Mráz už zebe

a Mikuláš se spouští z nebe

na dlouhatánské zlaté niti

Lucie lucernou už svítí

Upíjí noci v zimním čase

za bílou maskou ukrývá se

Nenajde u nás kolovrat

snad proto můžem klidně spát

To všechno dávno odnes čas

Adventní svíci vítr zhas

Kolem je černočerná noc

a krůček zbývá do Vánoc

Slunce je drahé kamení

Eva Hájková


Jsou věci, bez nichž by na zemi nebyl možný život, a slunce je jednou z nich. Je tak důležité, že ho rády kreslí už velmi malé děti. Na dětských kresbách se slunce s paprsky vyskytuje mezi prvními zobrazovanými objekty.

Co říká o slunci Bible? Pro Kazatele je pozemský život životem „pod sluncem“. Bezmála třicetkrát se v jeho knize objevuje spojení „pod sluncem“. Všechno, co se na světě děje, se děje pod sluncem. A děje se tu dobré i zlé. A Bůh nechává slunce svítit, na dobré i zlé, jak praví Ježíš (Mt 5, 45).

Pro mnohé pohanské národy bylo slunce božstvem, neboť si uvědomovaly svou závislost na jeho světle a teple, na ročních dobách, které se odvíjely od pohybu tohoto nebeského tělesa. Pro Hebrejce bylo slunce jen Hospodinovým stvořením, ale mocným. Vždyť Bůh je na počátku světa stvořil a umístil na nebeskou klenbu, aby „vládlo nade dnem“, jak je psáno v 1. kapitole knihy Genesis. Slunce tedy patří k „nebeským mocnostem“, jimž je však zapovězeno se klanět. Bědující Job se brání mimo jiné ujišťováním, že se ke slunci, měsíci a hvězdám nikdy nechoval jako k božstvům („jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.“- Jb 31, 26-28) a že si tedy nezaslouží trest.

Touhu po slunečním světle i po přítomnosti Boha, který ho lidem poskytuje, vyjadřuje věta z proroka Izajáše: „Světlo měsíce bude jako světlo sluneční a světlo slunce bude sedmkrát jasnější – jako světlo sedmi dní – v onen den, kdy Hospodin ováže zranění svého lidu a uzdraví rány, jež jim zasadil.“ (Iz 30, 26)

Slunce svítí živým tvorům a vychází ráno – proto rčením, že někomu „vzešlo slunce“, se v biblických textech vyjadřuje nová naděje, začátek nového života. O Jákobovi je psáno: „Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gen 32, 32) Penúel neboli Tvář Boží bylo místo, kde Jákob zápasil s Bohem. Vzešel mu tedy nový den, když minul Tvář Boží a zůstal naživu, přestože setkat se tváří v tvář s Bohem mohlo pro člověka znamenat smrt. I když zchroml, radoval se, jako by mu „vzešlo slunce“.

Naopak, když se v Bibli o někom říká, že mu „slunce zapadlo“, znamená to trápení, bolest nebo dokonce úplný konec. Bůh slibuje Izajášovými ústy Jeruzalému: „Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily.“ (Iz 60,20) Zajímavé je, že podle psychologů velmi často sledují západy slunce právě depresívní osoby. Prý je to prokázáno.

I Bůh je někdy přirovnáván ke slunci, aby se touto metaforou vyjádřil oslňující jas, který z něho vychází a který poráží temnotu: „Hospodin přišel ze Sinaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ (Dt 33, 2)

Když jsem poznala, kdo je Ježíš, mívala jsem úžasné zážitky z krásy, kterou jsem kolem sebe vnímala. I ze slunce. Brzy ráno jsem chodila na zastávku autobusu, který mě vozil do práce. V létě slunce vycházelo zrovna proti mně a oslňovalo mě svými paprsky. A já jsem s přivřenýma očima potichu vyslovovala slova chvály, jak mi přicházela na mysl: „Děkuji Ti, Bože, za to, že jsi stvořil toto nádherné slunce!“

Zvlášť v zimě si člověk uvědomuje, jakým je pro nás slunce vzácným darem. V tu dobu je ho vidět méně často a mnohem méně také hřeje. Možná o to více si ho všímáme. Do svislých ploch, jako jsou třeba okna a zdi domů, se slunce v době, kdy je níž nad obzorem, opírá víc než když stojí v zenitu. Když se někdy na takové sluncem ozářené zdi dívám, nebo když vidím, jak paprsky svítí do oken, cítím takovou zvláštní radost. Mně ty šikmé sluneční paprsky připomínají zážitek z raného dětství. Pozorování paprsků nízkého zimního slunce pronikajícího dovnitř domu oknem v době před Vánocemi.

Z dětství si vzpomínám i na tříkrálovou koledu „My tři králové jdeme k vám“, kde se o slunci zpívá: „Slunce je drahé kamení od Kristova narození…“ Jistě, je to lidová písnička a možná se ta slova prostě jen hodí do rýmu, a proto tam jsou. Ale ona, kupodivu, dobře vyjadřují tu změnu, která se se světem udála Ježíšovým příchodem. Všechno, co bylo zšedlé, nemocné a unavené, jakoby dostalo novou, krásnější tvář. Nový smysl. Všechno se rozzářilo. Totéž se opakuje u každého člověka, který nově uvěří v Ježíše. Všechno se stane krásným. Vždyť Bůh stvořil krásu a chce, abychom ji vnímali. I proto poslal svého Syna. Škoda, že po nějakém čase to okouzlení trochu pomine a člověk má zase sklon vidět negativa. A začne přemýšlet – například takhle: „Bůh mi nedal to, co jsem očekával, neproměnil mne tak jak jsem očekával. Nezbavil mne zlozvyků. Pořád jsem ten starý člověk plný negativních emocí. Nezbavil mne ani mých trápení.“

Život – ani ten křesťanský – není nepřetržitý růst, nepřetržitý vzestup nahoru. Někdy přijdou pády. Přijde temnota, Boží odmlčení. „Možná, že to, co jsem zažil na začátku, byl nějaký přelud“ – začne pak jeden pochybovat. „Zkušenost Boží přítomnosti mě přiměla dělat věci, které jsem předtím neměl v úmyslu a pak se ten pocit jeho přítomnosti kamsi vytratil.“

Také mívám občas všelijaké pocity. Ještě že člověk ví, že svými pocity se nemá řídit. Alespoň toto poznání ve mně zůstalo.

Karel Čapek napsal v roce 1938, krátce před svou smrtí fejeton Podzimní dny

Mně se ten fejeton moc líbí. Popisuje v něm narůstání podzimní temnoty spolu s depresí, která z ní plyne, která je však mírněna jasným vědomím blízkosti slunovratu. Návratu světla. Zároveň Čapek ten koloběh ročních období přirovnává k dějinám, které střídavě přinášejí lepší i horší časy. Všechno má smysl. Všechno je moudře zařízeno. Všechno negativní jednou pomine. Okolní temnota nás vede k návratu domů a k rozsvěcení světel. K poznávání toho, co je naše, a zároveň k čekání na slunovrat.

Jistě to platí pro roční období. Možná i pro dějiny (kdo ví?). Ale zcela určitě to platí pro náš osobní lidský život. Nezávisle na ročních obdobích i na dějinách zažíváme ve svém životě lepší a horší časy, světlo i temnotu, radost i utrpení. A ti, kdo poznali Ježíše a nechali se jím vést, věří tomu, že na konci toho všeho je čeká návrat domů. Věříme, že neskončíme v marnosti, že se nepropadneme do temnoty kolem nás, do smutku a bolesti a neutopíme se v tom. Ale i kdybychom tím procházeli, zůstává v nás naděje, že se za tím vším zase objeví světlo. Možná už brzy. A možná nás jednou, až tam na samém konci naší pozemské pouti a na prahu věčnosti, bude čekat otevřená náruč.

Možnosti volby


Josef Poláček



Tento text byl původně napsán pod jedním článkem v Deníku Referendum https://denikreferendum.cz/clanek/34631-lze-slavit-17-listopad-bez-kyce-kdo-jsou-dnesni-mladi-nositele-jeho-idealu, především jakožto odpověď na komentář I. Štampacha k úvodnímu textu. Je sice možná trochu nevhodné opakovat své vlastní myšlenky na jiném místě ještě jednou; nicméně při dané příležitosti jsem v celkem kompaktní a souhrnné formě vyjádřil víceméně všechny zásadní body mé kritiky na systému liberální/buržoazní demokracie, jak je v různých souvislostech vyslovuji už celé roky. Snad tedy nebude zcela na škodu je zde ještě jednou předestřít v koncentrované a přehledné podobě.


„Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry,“ míní Ivan Štampach. Zkusme si poněkud podrobněji rozebrat tuto klíčovou tézi.

Bylo to ještě za časů hluboké totality, když protestní písničkář Jaroslav Hutka s geniální předvídavostí v jednom ze svých songů vyjádřil hlubokou touhu národa „mít možnost volby a mít volbu možností“.

Jistě, v demokracii občanského/buržoazního typu bezpochyby možnost volby – tedy možnost svobodného hlasování – existuje. A dozajista je možno tímto hlasováním určité procesy a tendence do určité míry ovlivnit.

Ale – je tím bez dalšího skutečně dána možnost člověka svobodně a uvědoměle formovat, určovat svou lepší, svou progresivnější, svou humánnější budoucnost?…

Jinak řečeno: je tato „možnost volby“ skutečně doprovázena odpovídající „volbou možností“? Je zde skutečně přítomna, k volbě předložena dostatečně široká škála možností, projektů, vizí jak v progresivním smyslu přetvořit současný stav společenského, politického a ekonomického uspořádání? Anebo se všechny tyto „možnosti“ které jsou standardním předmětem voleb nakonec ukazují být jenom pseudoalternativami, které nijakým způsobem nepřekračují omezený systémový rámec kapitalistické ekonomiky a s ní spojeného konzumního způsobu existence, s faktickým vytěsněním jakýchkoli vyšších, hodnotnějších životních horizontů?

Je skutečně možno tento omezený rámec lidské existence překročit pouhou „možností volby“ v rámci tohoto systému; anebo je nutno si opravdové alternativy k němu vyvzdorovat, vybojovat, vyprotestovat, jak se o to zrovna v současné době pokouší (alespoň v náznacích) část především mladé, ekologicky (a snad i sociálně) uvědomělé generace?…

Ústředním klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o „otevřený systém“. Že je tu tedy člověku poskytnuta plná svoboda podle svého vlastního uvážení formovat svůj svět, vytvářet svou budoucnost. Ve skutečnosti jsou zde pouze zaměněny pojmy „smíš“ a „můžeš“.

Ano, v tomto politickém uspořádání člověk/volič smí svůj hlas dávat (téměř) čemukoli a komukoli. (A podle toho to pak také velice často vypadá a dopadá.) Ale toto „ty smíš“ ještě zdaleka s sebou nepřináší automaticky reálnou možnost změnit základní nastavení daného systému. A to včetně toho, jak tento panující systém svým faktickým ideovým/ideologickým monopolem formuje, ovládá, manipuluje mysli lidí – takže nakonec rozhodující většina z nich „svobodně“ hlasuje v souladu s potřebami panujícího systému.

Aby někdo totiž dokázal – intelektuálně a ideově – překročit hranice stávajícího systému, k tomu je zapotřebí nemálo vysoká míra schopnosti kritické reflexe a sebereflexe; natolik vysoká, že za standardních okolností ji vykazuje jenom nepatrné procento populace. – Právě tento fakt byl vždy základní oporou všech společenských a politických uspořádání, ať jakéhokoli druhu: většinový člověk právě přítomné státní uspořádání časem přijme jako faktické, neměnné, „přirozené“, aranžuje se s ním; a neplýtvá energií na hledání – progresivnějších – alternativ.

Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně kapitalistické zbožní produkce reálně poskytoval k volbě více možností, nežli jaké jsou kompatibilní právě s jeho vlastní existenční formou. „Svobodné volby“ zde nemají jinou funkci, nežli být prostředkem autoreprodukce (včetně určité autoregulace) právě přítomného panujícího systému.

Jakékoli skutečné alternativy k tomuto uspořádání – které právě v současné době už z ryze environmentálních důvodů nepřehlédnutelně ukazuje limity svých možností – bude nutno nalézat, formulovat a zřejmě i prosazovat podstatně jinými cestami, nežli pouze vhazováním hlasovacích lístků do volebních uren.

Jeřabiny


Eva Hájková



POLNÍ CESTA


Zase jdu polní cestou

za novým hřbitovem

a odpolední slunce

zahřívá chladnou zem

Listí zlátne a rudne

pole je zorané

kolem je měkké ticho

vítr už nevane

V podzimním stesku země

nechybí naděje

Pokorná tichá hlína

přijímá šlépěje

Ten kraj mi býval cizí

a teď mi srdce svírá

až jihne jak ta hlína

a už se nezavírá

A pláču že jsem neplakala

když byl čas na slzy

že srdce bylo jako skála

v bláhové iluzi

Ty moje cesto křivolaká

až smrt mě přebolí

má duše steče po kamení

a vsákne do polí



JEŘABINY

Když vlákna pavoučí

přistanou na tváři

podzimní jeřáby

krajinu rozzáří

Drobounké kuličky

šarlatem svítí

Falešné korálky

na režné niti

Víno z vás nebude

vy hrozny nevinné

Mnoho vás uvízne

v sněhové peřině

Skončíte ve sněhu

a v ptačím žaludku

až krása opadá

v podzimním zármutku

LISTOPADOVÉ SVÍTÁNÍ


Je listopad

Za oknem se pomalu rodí

deštivé ráno

Nebe je jednolitě šedé

Ptáci nezpívají

A já už nejsem mladá

Ale přesto

vstávám radostně z lůžka

a přistupuji k oknu

za nímž se probouzí svět

Proč?

Protože JSEM

Je mi dán nový den

a smím ho naplnit

Říše smrti


Eva Hájková



Léto minulo, úroda je sklizena, listí začíná opadávat, slunečního svitu ubývá, dny se krátí a noci dlouží. Naši pohanští předkové vnímali zimu jako nadvládu chladu a temnoty. A protože na podzim příroda před jejich zraky jakoby „umírala“, vláda chladu a temnoty byla pro ně zároveň vládou smrti, které se báli. Báli se pochopitelně i skutečné smrti, nejen zimního spánku, do něhož se každoročně hrouží část přírody.

Vzpomínám si na svůj dětský strach ze smrti, o níž jsem však v podstatě nic nevěděla. Hlavně jsem se bála o maminku a o tatínka, protože oni tehdy byli v mém životě tím nejdůležitějším. Rodiče měli doma knížku Věnec národních písní ilustrovanou kresbami Mikoláše Alše. V knížce byl mimo jiné otištěn text známé lidové písně Osiřelo dítě. Bála jsem se, abych také neosiřela. Nebo nezemřela. Kvůli té písničce se mi knížka tak zprotivila, že jsem ji zahrabala hluboko do málo používané skříně a na ni navršila spoustu knih, které nikdy nikdo nečetl. Když jsem tam pak něco hledala, bála jsem se, aby na mě přitom nevykoukl nemilý Alšův zpěvník s obrázkem mrtvé holčičky v rakvi, protože jsem věděla, že tam ta knížka někde je. Měla jsem však velké štěstí, které všechny děti nemají. Rodiče sice zemřeli, jako všichni ostatní lidé, ale až v době, když už jsem byla dospělá.

Smrt odjakživa byla a dosud je pro všechny lidi strašidelná. Říše smrti je říší strachu. Patří k ní různé přízraky a monstra. Slovo monstrum prý pochází z latinského „monstrare“ (=ukazovat). Monstrum se ukazuje (zjevuje) v temnotě, v šeru či příšeří. Proto se mu říká příšera. Protože strach má velké oči, jeví se nám monstrum monstrózně – zveličeně. Vypadá hrozivější než je ve skutečnosti. Co je zveličené, je nepřirozené, tak trochu umělé. Do kategorie monster bychom tak vlastně mohli zařadit i modly, které si člověk zhotovoval vlastníma rukama, aby se jich pak bál, jako by to ani nebyly neživé věci.

Doménou smrti bývalo podsvětí – vše, co se nachází pod povrchem země. Hebrejci mluvili o šeolu, Řekové o Hádu. Ne, že by Hospodin neměl nad podsvětím moc, že by tam vůbec nebyl přítomen. Jak je patrné z Žalmu 139, 7-8, není místa, kde by úplně chyběla přítomnost Božího ducha: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ Hospodinova tvář tedy mohla nahlížet i do podsvětí, přesto to místo pod zemí bylo vyhrazeno vládě smrti. Hospodin je všudypřítomný, jenže mrtví už ho nevidí a nechválí („Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ – Ž 115,17). Překlad B 21 mluví o říši mlčení. Bůh přeje člověku život, aby ho člověk mohl chválit. Pomáhá mu. aby mohl chodit před jeho tváří v „zemi živých“. „Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.“ (Ž 94,17)

Podsvětí bylo říší (šeré) smrti, říší mlčení, říší ticha, říší stínů, říší zkázy, říší záhuby, říší tmy, zemí mrtvých, zemí zapomnění, záhrobím, temnotou, nejhlubší jámou. V biblických textech se všechny tyto výrazy vyskytují. Šlo o místo, kam sestupují mrtví. Nebo jsou tam sraženi. Rozhněvaný Bůh říká bohatému a pyšnému městu Týru: „Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy.“ (Ez 26,20)

Zmizení člověka do podsvětí se někdy přirovnává k jeho pohlcení, jako když někoho pohltí divá zvěř či nějaká obluda. Podsvětí (nebo též země) má chřtán, má spáry, má útroby, v nichž končí mrtví. („Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme!“ – Ž 49,16) Ano, Bůh může člověka vykoupit z moci smrti. Prorok Abakuk přirovnává troufalého člověka k podsvětí, zmiňuje se o jeho chřtánu a nenasytnosti: „Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.“ (Abk 2,5) Jindy se píše ne o chřtánu, ale o branách podsvětí, jako by šlo o nějakou pevnost. V Mt 16, 18 sděluje Ježíš Petrovi, že brány pekel nepřemohou jeho církev.

V biblickém pojetí je smrt zlem, protože má souvislost s hříchem. Ale křesťanský mystik František z Assisi ve svém Chvalozpěvu stvoření mluví celkem přívětivě o „sestře smrti těla“, jíž žádný živý člověk nemůže uniknout. Tato první smrt je tedy, podle Františkova chvalozpěvu, součástí dobrého stvoření až do konce věků.

Jestliže Ježíš říká: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20), totéž by vlastně mohla říci také smrt. I ona je nedílnou součástí našeho života. Svým způsobem patří k mystériu života. Jenže smrt, která je zde na zemi s námi a které podléhá veškeré živé tělo, zároveň nemá nad námi vládnout. Vládnout nad člověkem má Ježíš, který nad smrtí zvítězil. Když smrt nemá nad námi vládnout, neznamená to, že si jí nemáme všímat, že s ní nemusíme bojovat, že pro nás neexistuje. Naopak. Musíme se jí a její říši bránit po celý svůj život. Je to mocnost, která má být poražena až jako poslední (“Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ – 1 Kor 15, 26).

Řekneme-li „smrt“, neznamená to vždycky totéž, tedy biologický zánik. Smrtí může být nazváno i něco, co brání životu. Každý člověk dostává do vínku určitý potenciál – nějaké schopnosti, dovednosti, vlohy a nadání – nějaké ty „hřivny“. A mimoto může dostat i různá omezení – menší či větší neschopnosti, postižení fyzická či psychická, která mohou hrát roli „koule na noze“, a proto patří do rezortu „smrti“. Každý člověk je tím vším nějak determinován. Říká se: Osud rozdává karty, my hrajeme. Někdo může hrát i s nepříznivě rozdanými kartami velmi dobře, takže nakonec vyhraje, jiný i s počátečními trumfy dopadne nakonec špatně.

Křesťané by možná nemluvili o osudu, ale řekli by, že „karty“, s nimiž hrajeme, rozdává Bůh. Z evangelií známe podobenství o hřivnách, s nimiž se vlastně také „hraje“. Jde o to nezakopat hřivnu, ale vytěžit z ní maximální užitek pro pána. Naopak všechna lidská omezení, nedostatky a postižení jsou tím, co brání „hře“ neboli životu. Něco, čím bychom se neměli nechat odradit od skutečného a plného života, od maximálního využití našeho potenciálu.

Když apoštol Pavel říká „zemřeli jste s Kristem“, myslí tím bezpochyby něco jiného než konec pozemského žití. Někdy ve svých listech skutečně mluví o smrti těla, jindy o smrti něčeho, co bychom mohli nazvat částí duše, popřípadě egem. Tedy té části člověka, která je zároveň součástí tohoto světa a podléhá mu (tomuto světu, který se vzdálil od Boha i od pravdy). Proto člověk, který se dívá očima světa žijícího v iluzi, nevnímá skutečnost pravdivě. Nevidí ji takovou, jaká opravdu je. Ani sám sebe nevidí pravdivě, protože žije v temnotě, jako by byl v podsvětí. Už ve Starém zákoně Bůh slibuje vysvobození z temnoty i z podsvětí. („Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ – Iz 9, 1) A my dnes víme, kdo byl myšlen oním světlem, které svítí lidem na cestu jejich životem (J 1, 4-9). Víme, kdo je vítězem nad smrtí všeho druhu i nad celou její říší. Je to Ježíš Kristus, který otevřel lidem cestu k věčnému životu v Bohu.

Bělohradského „pléthokracie“


Josef Poláček



V dnešní (13.10.) příloze deníku Právo „Salon“ byl otištěn článek úzce související s tématem které i my na tomto webu intenzivně projednáváme, v současné době jmenovitě pod článkem „Ale pravdu mám přece já!“. Jedná se o recenzi nové knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“ od Ondřeje Slačálka. „Pléthokracie v podání Bělohradského znamená přesunutí společenských procesů a rozhodování na spontánní aktivity iniciativ „zdola“, jako protiklad etatismu, a to i toho „demokratického“. (Spinoza podobné pojetí nazýval pojmem „multituda“.) Slačálek tento model charakterizuje takto: „Moc neukotvených a vždy znovu skládaných většin nabízí podle něj naději na spravedlivější řešení různých planetárních problémů než soupeření oligarchických peněz v periodickém marketingovém festivalu zvaném volby.“

Ale všechno popořadě. Na počátku své recenze Slačálek referuje o tom, že Bělohradský se ve své knize zcela zásadně staví proti konceptu tzv. „lidských práv“ – neboť ho pokládá za nástroj především amerického hegemonismu, či dokonce přímo rasismu!

Pro mě osobně má tento názorový obrat Bělohradského obzvláštní význam. Já už celou řadu let zcela zásadně zpochybňuji tento model „lidských práv“, jakožto ve skutečnosti ideologický produkt západní společnosti maskující tím svou vlastní ideovou a lidskou prázdnotu. S touto mou kritikou jsem také neustále znovu a znovu narážel; automatickou reakcí mých oponentů bylo: „Vy odmítáte lidská práva? Vy tedy chcete obnovit diktaturu?!…“ A nyní – se zpožděním několika desetiletí – ta samá kritika tohoto konceptu „lidských práv“ přichází i od nejprominentnějšího českého politického filozofa současnosti.

Ovšem – nutno hned připojit – je otázka jestli já a Bělohradský tento model odmítáme z těch samých důvodů a motivů. Nečetl jsem sám tuto Bělohradského knihu; ale vše hovoří pro to že on si zde především vyrovnává účty s americkým unilateralismem. Že mu tedy ze všeho nejvíce vadí samotný fakt, že Spojené státy své pojetí demokracie používají jako nástroj své světové hegemonie. (Shodou okolností zrovna v těchto dnech americký prezident Biden deklaroval zásadní obrat v této oblasti americké zahraniční politiky: Spojené státy už příště nemají ani usilovat o změnu politických režimů, ani o výstavbu nových – demokratičtějších – politických a státních uspořádání. Zkrátka – Američané pochopili že jejich „vývoz demokracie“ do mnohdy kulturně velmi zaostalých regionů třetího světa naráží na prakticky nepřekonatelné překážky. Především zkušenosti z Iráku a Afghánistánu zde zřejmě hrály rozhodující roli.)

Slačálek k tomuto negativnímu postoji Bělohradského vůči lidským právům poznamenává, že ještě tak před 15 – 20 lety by mu v tomto ohledu sám plně přisvědčil, ale nyní vidí mnohé věci jinak; že jsou to právě lidská práva která jsou pro mnoho lidí ve světě plném útlaku jejich poslední nadějí. – Musím přiznat, že bych v daném ohledu mohl napsat přesně to samé jako Slačálek. Jak řečeno onen koncept „lidských práv“ jsem vždy odmítal pro jejich formalismus a skrytý ideologický charakter; ale v posledních letech si uvědomuji, že ve střetu (západní) civilizace s vyloženým barbarstvím i tento o sobě formalistický koncept lidských práv má stále ještě mnohdy svou nezastupitelnou hodnotu.

Ale zpět k Bělohradskému: on tedy koncept „lidských práv“ zavrhuje zřejmě především z tohoto důvodu amerického unilateralismu a eurocentrismu. Ale staví se otázka do jaké míry sám prohlédl jeho ideologický, formalistický charakter. Nemohu to tvrdit s jistotou, ale v každém případě se zdá že u něj jeho antiamerikanismus stojí na prvním místě. (Podle Slačálka Bělohradský dokonce žádá, aby se Evropa začala chovat tolerantně vůči čínskému režimu, tedy rezignovat na otázku porušování lidských práv; a to jenom proto aby se nechovala „hegemonisticky“!)

——————————-

Vraťme se teď k samotnému tématu „pléthokracie“. Jak řečeno jedná se o preferování spontánních iniciativ zdola. Bělohradský zde vidí naději na „spravedlivější řešení planetárních problémů“ nežli v odcizeném mechanismu formalizovaného aktu periodických voleb. K tomu ovšem Slačálek připojuje velmi zajímavý (a s naším vlastním zmíněným tématem úzce související) komentář. Napřed reprodukce základní myšlenky Bělohradského:

„Tato naděje přitom není jenom politická, ale také filosofická. Je opřena nejen o představu, že ‚části jsou víc než celek‘ (jakýkoli pokus o reprezentaci celku musí skončit redukováním bohatství částí). Její optimismus je založen i na tom, že představy o reprezentaci celku definitivně selhaly a staly se filosofickou veteší. Hegela jako filosofa celku a Historie, autora obdivujícího se imperiální velikosti, nahradil Spinoza, filosof imanence a tvořivosti různých multitud.“

Na to pak ovšem Slačálek navazuje svou vlastní kritikou myšlenek a tézí Bělohradského. První bod kritiky se vztahuje na to, že Bělohradský sice veškeré naděje do budoucna vidí v onom konceptu „pléthokracie“ – ale přitom nijak konkrétně neuvádí, jak by tento vlastně měl probíhat a fungovat. (Což je víceméně ta samá kritika kterou vůči tomuto Bělohradského konceptu vyjadřujeme zde už celá léta.) A pak přichází druhý bod Slačálkovy kritiky:

„Druhou překážkou je úvaha nad celkem. Ten s jistě rozpadl do mnoha fragmentů a většina pokusů jej reprezentovat působí absurdně a domýšlivě; nevolá ale věk antropocénu po uchopení celku ještě víc a palčivěji než jiné doby?

Že potřebujeme společnou správu světa jasně píše i Bělohradský. Lze ale myslet takovou správu bez nějaké reprezentace celku?“

Právě tato část Slačálkovy recenze se úzce dotýká našeho vlastního tématu – totiž vztahu jednotlivce a celku, respektive partikulárních názorů a univerzálně platných pravd.

Už celá léta zde tento Bělohradského koncept kritizujeme z toho samého důvodu jako Slačálek: že se zde veškeré těžiště společenských aktivit zcela jednostranně přesouvá směrem k jednotlivci, respektive k volně se sdružujícím skupinám jednotlivců. Prostě řečeno, je to klasický pohyb „ode zdi ke zdi“. Bělohradský paušálně zavrhuje klíčový Aristotelův nález, že „celek je víc nežli pouhá suma jeho částí“; apodikticky tvrdí že „představy o reprezentaci celku se staly filosofickou veteší“ – a místo toho nekriticky a jednostranně vynáší a glorifikuje spontánní aktivitu volných sdružení občanských aktivistů.

Přitom Bělohradský nijak hlouběji nepřezkoumává míru pravdivosti, míru kvality činnosti těchto občanských iniciativ; pro něj jsou zřejmě už jenom proto dobré a progresivní, že jsou spontánní, nevázané, antietatistické.

Závěrem je tedy možno říci: jakkoli je pozitivním zjištěním že Bělohradský se definitivně emancipoval od ideologických klišé západní společnosti liberálně-demokratického typu, pak jeho vlastní řešení je stejně tak jednostranné, a stejně tak povrchní. Bělohradský neřeší, a vůbec se ani nepokouší řešit velmi komplikovaný dialektický vztah mezi částí a celkem; nýbrž svým způsobem nakonec svůj koncept „pléthokracie“ ideologizuje stejně tak, jako je ideologií současně vládnoucí model konvenční volební demokracie.

Krajina duše


Eva Hájková



POHÁDKOVÝ ŘÍJEN


Začíná říjen

a zeleň kvapem žloutne

Na trávě pod stromy

přibylo něžných zlaťáků

Pastýřka Bětuška

počítá svoji odměnu

za tanec s lesní žínkou

Obloha má sukni z blankytu

královské dcery Lady

Spodničku podšitou

bílými krajkami obláčků

Přes zlatou hvězdu na čele

si přehodí kapuci

tmavého pláště

Mračí se

když prchá před králem

A černá vrána

nese živou vodu

kuchaři Jiříkovi

co mluví řečí zvířat

Vzkřísí jí po zimě

všechno živé



KRAJINOU DUŠE


Úzkou pěšinkou vzhůru

po oblých bílých kamenech

Pozor klouže to!

Hledíš jen pod nohy

žádné vpravo a vlevo

Soustřeď se

jinak hrozí pád!

Ale oko

přesto hledá pastvu

Tak aspoň na okamžik

ulpí na kvítí

co tady roste mezi kamením

Cesta se kroutí jak had

pořád tě vede vzhůru

Dolů se nedíváš

jímá z toho až závrať

Blíží se vrchol

chvílemi ruce pomáhají nohám

A pak si vydechneš

Konečně u cíle!

Okolo bílého kostela s křížem

co dělí Svatý kopeček

na světlo a stín

pase se v zelené trávě

pár bílých balvanů

Po velkém modrém nebi plují

bílé obláčky plné jasu

Stíníš si oči dlaní

vysoko nad krajinou duše

zalitou sluncem

Jaká nádhera!

Nejhorší na tom je

že musíš po stejných kamenech

sestoupit zase dolů do údolí

Přece tam žijí lidé!

Ve stínu Tvých křídel


Eva Hájková



Ve svém článku Obrazy Boha a Boží obraz jsem psala o biblickém antropomorfismu, tedy o způsobu myšlení, který o Bohu pojednává, jako by tento měl lidské tělo, a vysvětlila jsem, proč to tak je. Mezi různými částmi těla, pomocí kterých se v Bibli obrazně vyjadřuje Boží jednání (Boží pravice, dlaň, tvář, ústa, noha), ačkoli ve skutečnosti Bůh nic takového nemá, se nachází ještě jedno ústrojí, které však nemá ani člověk, ač ho mají někteří z živočichů. Jedná se o křídla.

„Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ (Rút 2, 12)

„Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.“ (Ž 91, 4)

O Hospodinových křídlech se Písmo zmiňuje i na dalších místech. Inspirací pro takové představy o Bohu není ani tak podoba člověka, ale spíš podoba anděla. Nejde tedy o antropomorfismus, ale spíš o něco jako „angelomorfismus“(?). Není na tom nic tak nepochopitelného, vždyť víme, že Bůh na sebe někdy brával podobu anděla, pokud se chtěl učinit viditelným. Andělé mají křídla, aby mohli být spojnicí mezi nebem a zemí – Božími posly.

Na vrcholku jeruzalémského chrámu pokouší ďábel Ježíše odkazem na žalm 91, 11-12 („On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil“). Byla to taková provokace: „No, pokud věříš Bohu a tomu, co je o něm psáno, tak přece můžeš naprosto cokoliv. Jistě přiletí okřídlení andělé a zachrání tě.“ Ježíš na to ďáblovi, jak víme, nenaletěl.

Člověk od nepaměti toužil po křídlech. Pozoroval ptáky při letu a občas jim záviděl. Jak krásné by bylo uletět z nepříjemných situací. „Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde“, zpívá se v Žalmu 55. Touha po křídlech, s jejichž pomocí je možné uniknout nebezpečí, byla vlastní lidem různých národů. Řecké báje vypravují o tom, jak Daidalos a Ikaros chtěli pomocí křídel zhotovených z ptačího peří a z vosku uprchnout z krétského labyrintu, v jehož útrobách se skrýval Minotauros – obluda vyžadující lidské oběti.

Uletět na křídlech směrem k nebi – tato představa vždy vyjadřovala touhu po svobodě. Vždyť nad nebem nemá moc nikdo jiný než sám Bůh. V žalmu 115 se píše: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ Lidé si tu zemi, kterou jim dal Bůh, rozparcelovali. Vytyčili a nastavěli na ní různé hranice a ploty, aby rozlišili mé a tvé, naše a vaše. Ale na nebi, na tom bylo odjakživa patrné, že lidem nepatří. Tam žádné hranice není vidět. Ačkoliv, dlužno říct, že už ani to neplatí docela. V dnešní době má každý stát svůj nenarušitelný „vzdušný prostor“ a jednou jsem se dočetla, že prý se prodávají už i parcely na Měsíci. Lidská touha vlastnit je patrně bezmezná.

V současné době mají lidé, na rozdíl od minulých dob, kdy o křídlech jen snili, k dispozici skutečné létající stroje. Přestože letadla dovedou létat ohromnou rychlostí, jejich křídla nejsou zárukou svobody.

Křídla rozprostřená nad někým symbolizují jeho ochranu. Lidové pořekadlo „vzít někoho pod křídla“ vzniklo nejspíš z pozorování, jak se ptačí mláďata ukrývají pod křídly své matky. I Ježíš používá tuto metaforu – vzít pod křídla: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23, 37, Lk 13, 34) I když Ježíšova slova mají možná trochu jiný význam. Ukrýt se pod jeho křídla znamená přijmout jeho lásku a blízkost všech, kteří se u něj takto shromáždili. Zcela jistě zde nejde o fyzickou záchranu před smrtí nebo před jinou zlou událostí. Jistotu, že nebudeme trpět, nelze od Boha očekávat.

Úkryt pod „křídly“ hledali lidé též u jiných lidí. Například Rút u svého příbuzného Bóaze: „Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“ (Rút 3, 9) Ženy v biblických dobách (i později) takovou mužskou ochranu nutně potřebovaly.

Představa Božích křídel je nádherným obrazem. „Ve stínu tvých křídel“ zní ještě o něco poetičtěji než jenom „pod křídly“. Stín zde jakoby umocňuje význam křídel. I on ve fyzické realitě plní jakousi ochrannou funkci, zvlášť pochopitelnou lidem, kteří poznali nesnesitelný žár slunce na pouštích. Proto byla tato metafora použita ve starozákonních textech.

„Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel“ (Ž 17, 8)

„Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.“ (Ž 36, 8)

„Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.“ (Ž 57, 2)

„Když si tě na lůžku připomínám, o tobě rozjímám za nočních hlídek, že jsi mou pomocí býval, ve stínu křídel tvých plesám.“ (Ž 63, 7-8)

Stín může znamenat nejen ochranu, ale zároveň moc nad někým: „Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35) Bůh žádá náš souhlas, že mu chceme patřit, proto Marie odpovídá: Ať se stane, jak si přeje Bůh.

Hospodin vytýká Izraelitům: „Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě.“ (Iz 30, 2-3)

Stručně vyjádřeno: Patřit Hospodinovi je sláva, protože to znamená svobodu, patřit faraónovi je hanba, protože to znamená otroctví.

Fyzická (i politická) moc, kterou disponují různí mocní světa (a nabízejí či vnucují s její pomocí lidem ochranu), je jen iluzorní mocí. Vždyť naše tělo na konci života tak jako tak propadne zkáze. Stejně tak propadnou zkáze i říše, jako byla ta faraónova.

Avšak „utíkat se do stínu Egypta“ by (čistě teoreticky) mohlo v přeneseném smyslu slova znamenat i něco jiného. Například schovat se v davu, zapadnout mezi ostatní, neprojevovat se, abychom na sebe neupozorňovali. Představme si, že v divadle sedí v hledišti diváci, jakoby skrytí ve stínu, zatímco na toho, kdo se postaví na scénu, se okamžitě zaměří všechna světla a zraky všech přítomných. Bůh nikdy nemohl chtít, aby jeho děti byly trvale neviditelné, čili aby žily v anonymitě davu. Spíše měl v úmyslu ukázat na nich svou vlastní moc. Ale – pochopitelně – ne kdy a jak budou chtít ony, ale kdy a jak bude chtít on.

Ale pravdu mám přece já!


O názorech, nezvratných přesvědčeních a vlastní pravdě světa



Josef Poláček



Motto: Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ Harley Baldwin.

Dá se asi právem předpokládat, že není jediného člověka, který by alespoň čas od času neprožil pocit zásadního, naprostého nesouhlasu s někým jiným, kterýžto nesouhlas je obsažen už v názvu tohoto článku: „Ale pravdu mám přece já!“ Tento pocit má charakter až jakéhosi návalu krve do hlavy, pocit nejintenzivnějšího odporu vůči tvrzení ideového protivníka, nejhlubšího přesvědčení: „Tohle přece nemůže být pravda!!“

Tento principiální a nepodmíněný nesouhlas se projevuje čistě intuitivně, vychází ze samotného nitra vlastního já, ještě než by vůbec vstoupilo do hry nějaké racionální uvažování s logickými argumenty, ještě dávno předtím se přihlásí toto niterné vzedmutí citů, toto absolutní přesvědčení: „To co říká můj odpůrce je naprostý nesmysl, ať už z jeho nevědomosti nebo ze zlého úmyslu; pravdu v této věci mám přece já, tato pravda je natolik jasná a jistá, že žádný rozumný člověk o ní přece vůbec nemůže ani v nejmenším pochybovat!!“

Toto niterné, intuitivní přesvědčení o naší vlastní pravdě není pouze jakýmsi názorovým střetem, soubojem takových či onakých argumentů; nýbrž zde se na svou obranu staví naše vlastní nejhlubší, bytostné já, my zde bojujeme o samotnou vlastní identitu. Kdybychom v dané věci přiznali, že pravdu nemáme my nýbrž náš odpůrce, pak bychom tím přiznali že celý náš základní světonázor je mylný, ztratili bychom tím půdu pod nohama pro naši samotnou existenci.

Takto důležité, takto existenciálně významné a nepostradatelné je pro nás zachování, udržení si vlastní pravdy, alespoň v určitých zásadních, světonázorových střetech. A potom ale přijde někdo takový jako Harley Baldwin, a cynicky prohlásí že všechno toto, tato naše vlastní existenciální jistota naší pravdy, že to všechno je jenom „výsledek náhody a temperamentu“!… A přitom, kdybychom tuto větu sledovali ještě o kousek dál, pak je sotva možno vyhnout se nálezu, že i onen „temperament“ je vlastně také věcí čiré náhody: náhody kombinace těch či oněch genů, nahodilosti rodinných, společenských a dobových podmínek, do kterých jsme byli zrozeni a kterými jsme byli formováni.

A to vše přijde ještě hůře. Totiž tehdy, když začneme zkoumat ty nejpůvodnější, evoluční kořeny tohoto našeho nezlomného přesvědčení o vlastní pravdě. Před několika lety věda učinila jeden nový objev ohledně chování těch nejjednodušších, jednobuněčných organismů, prvoků-bičíkovců. Zjistilo se totiž, že oni jsou rozděleni do dvou základních druhů podle toho, jestli je pro ně životně příznivější zásadité, anebo ale kyselé prostředí. A jestliže se dostanou do prostředí které je jim nepříznivé, pak se pohyby svého bičíku usilovně snaží z tohoto prostředí uniknout, a dostat se do prostředí jim příznivého. Tento objev byl proto nový a překvapivý, protože se do té doby soudilo, že prvoci jsou v daném ohledu indiferentní, neteční ke svému okolí. Že nejsou schopni vlastní volby. A náhle se ukázalo že oni jsou „vybíraví“, že jistý druh prostředí je jim existenčně souhlasný, a druhý negativní, závadný.

Jak tento čistě biologický poznatek souvisí s našimi úvahami o hledání pravdy, o lidském přesvědčení vlastní neomylnosti? – Právě tady by totiž bylo snad možno nalézt nejvlastnější, evolučně podmíněné prvopočátky toho, proč my jsme natolik žárliví na naši vlastní pravdu, a natolik nedůtkliví, podráždění když je nám vnucována pravda jiná, nám bytostně cizí. Protože tyto navzájem si konkurující „pravdy“, to je také něco co pro nás vytváří zcela určité prostředí pro náš život, pro naši existenci. A i tady je tomu tak, že určité pravdy jsou souhlasné s naším vnitřním nastavením, s naším vnitřním uspořádáním – a jiné jsou s ním v konfliktu, v protikladu. V samotném prapočátku našeho rozlišování toho co je „pravda“ a co je „nepravda“ stojí nakonec to samé jako u těch prvoků-bičíkovců: my sami jsme nastaveni buďto „zásaditě“ anebo „kysele“. A právě proto se v nás všechno tak okamžitě, tak intuitivně a tak intenzivně bouří proti tomu, co odporuje naší vlastní pravdě: je to pro nás prostě „kyselé“, ohrožuje to samotný základ naší existence, a proto se toho musíme za každou cenu zbavit. Buďto tím, že se z toho „kyselého“ prostředí vzdálíme (to jest, našeho odpůrce prostě přestaneme poslouchat); anebo se ho ze všech sil pokusíme přesvědčit, že on se přece hluboce mýlí, že jediným zdravým, pravým a životu příznivým prostředím je to zásadité; a nikoli kyselé, jak – ovšem naprosto omylně – tvrdí on.

Snad by se mohlo zdát, že takovýto pohled na člověka, na jeho duševní život, na jeho životní přesvědčení a hodnoty je až příliš degradující: člověk, tento vrchol evoluce, náhle nemá být ničím více nežli jenom trochu vyspělejším prvokem? – Na druhé straně je to ale právě jenom takto objektivizující náhled, který nám umožní nejen racionálně pochopit, ale i vytvořit si určité porozumění pro lidské jednání, které se nám jinak jeví naprosto nesmyslným, deformovaným až zlovolným. Jestliže se například v aktuální vojensko-politické situaci najde stále ještě celá řada lidí (a to ne pouze v samotném Rusku, ale i v jiných zemích), kteří vyjadřují podporu pro agresi Putina proti Ukrajině, pak je to z ryze morálních hledisek samozřejmě počin naprosto nepochopitelný a zavrženíhodný. Tak se to tedy jeví z hlediska čistě mravního; ale když se na celou věc podíváme z onoho hlediska objektivně-evolučního, pak se naprosto může ukázat, že dotyčná osoba ze svého hlediska jedná naprosto racionálně, v souladu se svými vitálními zájmy. Takovéto vnitřní souznění s akty zjevné agrese totiž mohou pociťovat pouze takoví, kteří jsou sami vnitřně rozpolcení, kteří v sobě samém ukrývají latentní agresivitu, kterou nakonec obracejí proti sobě. Z tohoto hlediska tedy toto jejich vzývání zla, agrese může být nevědomou snahou o zmírnění své vlastní autoagrese, tím že ji zacílí navenek, na jiný objekt.

Připomeňme si ještě jednou základní myšlenku: pokud my naše názorové střety s nám cizími názory a míněními budeme pokládat za čistě subjektivní záležitost, pak se nevymaníme z věčného koloběhu ideových konfliktů, střetů a bojů. Pokud budeme vycházet výlučně z té pozice, že náš názorový protivník své postoje a hodnocení vytváří čistě na základě vlastního úsudku, pak nám nebude jinak možné nežli znovu a znovu prožívat onen uvedený pocit, že on naprosto iracionálně a svévolně popírá objektivně jsoucí realitu.

Pokud si ale uvědomíme, že tato subjektivní stránka tvorby vlastního názoru sice samozřejmě je také vždy přítomna, ale že za ní stojí ještě něco jiného, totiž právě sama objektivně jsoucí realita, která se tu určitým způsobem manifestuje – pak se nám zcela podstatně změní jak charakter celého sporu, tak i pohled na našeho názorového odpůrce. V tu chvíli se nám totiž vyjeví, že my v onom ideovém sporu popíráme nejen názor – principiálně omylného – člověka, nýbrž i samotnou realitu! A to už pak pro nás, pro naše přesvědčení o naší vlastní neomylnosti (a zároveň omylnosti našeho protivníka) znamená značně závažný problém. Najednou se ukáže, že ne pouze náš názorový odpůrce, nýbrž i my sami se nacházíme v rozporu s realitou; přinejmenším s jednou její částí.

A právě zde leží vlastní jádro problému. Vraťme se k našemu příkladu s bičíkovci: jedni upřednostňují kyselé, a jiní zásadité prostředí. Každý z nich má svou vlastní, zcela objektivní pravdu; ale kdyby se někdy dostali do vzájemného hovoru o tom, které z těchto prostředí, která z těchto pravd jsou ty „jedině správné“ – nikdy by se nemohli navzájem dohodnout. A přesně tohle je ale osud, a svým způsobem prokletí nás lidí. Člověk je totiž – a snad je to jeho nejvlastnější charakteristika – velice komunikativní tvor. Ani práce – kterou ještě Marx považoval za vlastní člověkotvorný faktor, ani sociální vztahy, ani kultura by nebyly možné, kdyby mezi lidmi neprobíhal nepřetržitý proces vzájemné komunikace. Kterážto komunikace není pouze sdělováním samotných informací; nýbrž je zároveň neustálým hodnocením, srovnáváním, poměřováním toho, co je z hlediska člověka a společnosti dobré, prospěšné, progresivní. A co je naopak špatné, škodlivé, negativní.

Kámen úrazu je v tom: bičíkovci nejen že spolu navzájem nekomunikují, ale oni by ani vůbec neměli zapotřebí si navzájem upírat jejich – ač protichůdné – pravdy. Každý z nich si prostě žije ve své vlastní ekologické nice. Zatímco člověk je oproti tomu principiálně univerzální tvor, usilující o univerzálně platné pravdy. Člověk tedy nemůže – alespoň co se principiálních témat týče – tomu druhému prostě říci: „Tohle je tvoje pravda, a já mám zase svoji!“ Nýbrž člověk musí jít do onoho konfliktu, on musí stále znovu a znovu vybojovávat onen spor o to, co je z univerzálně lidského hlediska pravdou větší, vyšší, ušlechtilejší. Přesněji řečeno, základní problém je v tom, že člověk musí usilovat o univerzální pravdy – ale přitom je ve své individuální životní existenci stejně tak partikulární, jako oni bičíkovci. Ani člověk tedy není – jakožto individuum – schopen překonat onen protiklad „kyselý – zásaditý“; on sám je buďto jedno nebo druhé, ale přitom tuto svou partikulární pravdu musí hlásat a prosazovat jako pravdu univerzální, nezpochybnitelnou! Právě z toho pak nevyhnutelně vznikají všechny spory a střety.

Přičemž ovšem – vraťme se ještě jednou ke konstatování H. Baldwina – svým způsobem je to věcí čiré nahodilosti, zda zrovna my, v našem individuálním těle, se narodíme jako „kyselí“ či „zásadití“. Ale když už jednou srosteme s jednou z těchto alternativ, pak už se pro nás stane „jednou jedinou pravdou“, a my už nikdy nebudeme schopni či ochotni uznat alespoň dílčí platnost pravdy opačné.

Ještě jednou tedy, v čem je jádro problému: mezi naším partikularismem na straně jedné, a mezi naší potřebou univerzálních pravd na straně druhé. Každý z nás je – stejně jako onen bičíkovec – doslova naprogramován jenom na určitý specifický způsob existence, a tedy i na jeden jediný specifický výklad světa. Ovšem – my přitom cítíme neklamně životnost této své existence; to pak vede k našemu hlubokému přesvědčení, že když je tato forma existence (tedy tato pravda) dobrá pro nás, pak musí být nutně dobrá i pro život sám, a tedy i pro všechny ostatní. Proto se tedy neustále zmítáme v onom střetu našeho partikularismu s naším univerzalismem, a nenacházíme cesty jak z tohoto věčného konfliktu uniknout.

Samozřejmě, bylo by možno – právě na základě tohoto poznání – blahovolně říci: „Já tedy zůstanu u své vlastní pravdy a mému názorovému odpůrci ponechám pravdu jeho; ta je přece také platná, je tedy nesmyslné se navzájem přít!“ Jenže právě takovéto o sobě mírumilovné a vstřícné řešení není možné. Není možné u člověka; neboť jak řečeno ten vždy musí usilovat o to být univerzálním tvorem, usilovat o univerzální pravdy. Protože jinak bychom se sami degradovali na úroveň pouhých bičíkovců, kteří existují jenom nějakým lhostejným způsobem vedle sebe, ale nikoliv pospolu. Oni pouze – mechanicky a nevědomě – existují, zatímco člověk musí znovu a znovu hledat podstatu svého žití, která je jako taková vždy nutně univerzální.

Co tedy dělat? Neexistuje tedy definitivně žádný únik z tohoto zakletého kruhu neustálých vzájemných srážek a sporů? – Na základě řečeného by alespoň prvním krokem k řešení bylo zásadní a hluboké uvědomění a přiznání si vlastní osobní partikularity. Tedy – přinejmenším částečné individuální podmíněnosti, nahodilosti našich „posvátných“ názorů a přesvědčení. To neznamená, že bychom se těchto svých názorů měli zcela vzdát; jak bylo ukázáno, vždy (téměř) je v nich obsažena objektivní pravda, objektivní realita. Jde ale o to uznat a přiznat, že i náš ideový protivník má ve svém postoji (většinou) také alespoň určitou část pravdy. A to sice právě tu část, která nám samotným chybí. „Kyselé“ spojit se „zásaditým“ v jednu jedinou komplexní, všeobsáhlou pravdu – to je čin který nemůže provést bičíkovec, ale může ho provést jedině a pouze lidský duch. Lidský duch, pokud se dokáže osvobodit z partikulárního modu té existence, kterou vede jeho materiální nositel, jakožto to či ono individuum.

Zářijové hvězdy


Eva Hájková



ČERVENÁ JABLKA


Červená jablka

visí mezi listím

Vítr se opírá do větví

houpá je sem a tam

Slunce se skrývá

pod oblačnou přikrývkou

a skoro nehřeje

Šedivá mračna

chvílemi pustí spršku na zem

Ještě ne podzim

a už nevlídno

Kulatá hladká jablka

chvějí se na stromě

jako mé srdce v hrudi

Ještě ne nemoc

a už slabost

Možná cítí tu podobnost

se zralými plody

co visí na tenkých stopkách

Vítr jimi cloumá

a každou chvíli hrozí pád



ZÁŘIJOVÉ HVĚZDY


Vzpomínám na léto

kdy za teplých nocí

kuňkaly pod hvězdami žáby

a všechno rostlo a stoupalo k nebi

Tma už si bere větší podíl dne

a noci začínají studit

jak voda v hluboké tůni

Když probudí mě stáří

dívám se oknem na hvězdy

tiché a zářící

Vidím oj Velkého vozu

visící nad nočními střechami

A včera brzy ráno

jsem cestou na nádraží

zahlédla Orion

to zimní souhvězdí svého dětství