Texty

Zvýrazněno

O co jde?

Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.

Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.

Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.

Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:

– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.

V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.

Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)

Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.

A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.

Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.

Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.



Zázraky a kouzla


Eva Hájková



Všichni si pamatujeme ten příběh z knihy Exodus, jak Mojžíš hodil před faraonem na zem hůl a ona se proměnila v hada. Pamatujeme si, že to tenkrát egyptští mágové udělali po něm. Mimoto zvládli také proměnit nilskou vodu v krev a vyvést z Nilu žáby. Další kouzla už nesvedli. Na rozdíl od mágů, u kterých kouzla byla známkou jejich umění, to však Mojžíš udělal z moci Hospodinovy. Lidé se rodili a rodí s různými schopnostmi a nadáními, které lze ještě dále zdokonalovat. Během dějin se nashromáždilo mnoho vědění a moudrosti, kterým se lze naučit. (Vlastně i dnešní věda se vyvinula z někdejší magie.) Ale něco jiného je vzdát se úsilí o dosažení moudrosti a přenechat sebe sama Bohu, aby on mohl skrze nás konat své dílo. A to právě udělal Mojžíš.

Ani Ježíš u nikoho nestudoval magii nebo léčitelské umění. Veškeré zázraky, které konal, konal z Boží moci. Přemýšlela jsem, jak by to měl Ježíš těžké v dnešní době. Kdybychom spatřili Ježíše kráčet po vodě, mysleli bychom si, že jde o nějaký „fígl“ a nevěřili bychom tomu. Možná by ho v některých zázracích napodobil nějaký šikovný iluzionista, podobně jako egyptští mágové napodobili Mojžíše. Alespoň virtuální realita se „zázraky“ jen hemží. Podívaná, kterou nabízí, poutá pozornost miliónů lidí. Ani jim nevadí, že nejde o skutečnost.

A co teprve moderní věda! Tam už o skutečnost jde. O „zázracích“, které předvádí současná věda a technika, se dřívějším lidem ani nesnilo. Díky umění lékařů-chirurgů se lidé uzdravují po úrazech, jež byly dříve neslučitelné s životem. Jsou léčeny nemoci kdysi považované za nevyléčitelné. Transfúze krve, která zachraňuje životy, se stala běžnou záležitostí. Existují pomůcky pro navrácení nebo alespoň vylepšení zraku a sluchu. Lidem jsou nahrazovány zničené orgány a klouby. Ti, kteří už prošli klinickou smrtí, jsou navraceni do života. Naopak věci, které dřív byly považovány za samozřejmost, se dnes začínají jevit jako něco mimořádného. Například člověka s bezvadným chrupem (bez jediného zásahu zubního lékaře), aby dnes v moderním světě pohledal.

Úspěchy medicíny mají i svou odvrácenou tvář. Kam asi povedou pokusy o klonování, o manipulaci s DNA? Kam povede „výroba“ novorozenců podle přání rodičů, kteří je nemohou zplodit přirozenou cestou? U čeho se vědecký pokrok vlastně zastaví? Existuje nějaká nepřekročitelná hranice, nějaké tabu? Bude nakonec vše regulovat jenom trh? Bude bohatým umožněno, aby si kupovali náhradní části těla, geneticky upravené děti, aby za peníze získali lepší zdraví, delší život?

S nakrmením zástupů by Ježíš dnes ještě snad uspěl v nějaké chudé africké zemi, ale zcela jistě ne v přesycené Evropě. Cizoložnici by dnes nikdo neodsoudil ke kamenování, takže by ji Ježíš nemohl ani zachránit. Tedy – ne že by dnes nebyli různí „farizeové“, že by se nikomu nedělo bezpráví, že by nebylo koho se zastat. Jistě by se našlo dost příkladů nespravedlnosti. Ale proč bychom měli čekat, až to Ježíš začne řešit? Když umíme téměř zázračně léčit, měli bychom si při troše dobré vůle poradit i s udržením spravedlnosti, byť nebude nikdy dokonalá. Jen bychom se předtím museli umět mezi sebou domluvit.

Čím by tedy Ježíš dnes upoutal lidskou pozornost, kdyby se znovu objevil, třeba tady u nás? Jak by lidé poznali, že jde o mimořádného člověka, ba o syna živého Boha, když dnes v Boha málokdo věří? Čím by dnes lidi oslovil? Potřebujeme ho vůbec ještě, když máme tak skvělou civilizaci? To, že je skvělá, si o sobě myslela každá civilizace. Mysleli si to Egypťané, mysleli si to Peršané, myslel si to Babylón, myslela si to starověká Čína, myslela si to římská říše.

Všechny ty říše svým věhlasem, nádherou a přepychem vábily obyvatelstvo sousedních i dalekých, méně vyspělých, méně úspěšných a méně bohatých zemí. Všechny uchvacovaly cizí území, vzbuzovaly pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Mnohé národy přijaly jejich porážku či rozklad se zadostiučiněním. Prorok Nahum líčí ve svých záznamech zkázu asyrské říše a jejího pyšného města Ninive, které v proroctví nazývá „mistryní kouzel“ (Nahum 3, 4). Města bývala často připodobňována k ženám či pannám, nenáviděná města k nevěstkám. Izajáš líčí zánik pyšného Babylónu: „Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ (Iz 47, 10). I zde je řeč o kouzlech a čarách, které však nebyly babylónské říši nic platné. Neuchránily ji před zánikem.

„Tvá kouzla sváděla všechny národy“ – je psáno ve Zjevení 18, 23 – jmenovitě sice o Babylónu, ale historicky možná spíš o Římu. Kdo by nechtěl získat pro sebe aspoň kousíček toho bohatství, pohodlí a přepychu, jímž tyto říše přitahovaly a lákaly?

Občas mě napadne, zda se dnešní Evropa, tento domov naší západní (kdysi křesťanské) civilizace, v něčem trochu nepodobá těm někdejším pyšným říším. Třeba starověkému Římu. Vždyť i Evropa kdysi uchvacovala cizí území, vzbuzovala a dosud vzbuzuje pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Lidé z různých národů se do ní hrnuli a hrnou proudem, aby v ní hledali své štěstí. Kvůli vábení jejích „kouzel“ jsou ochotni riskovat bezdomovectví v táborech, utopení v moři nebo udušení v uzavřených kamionech. Jen aby získali naději, že ochutnají alespoň zlomek toho evropského blahobytu. Je-li na nějakém území vyšší životní úroveň než jinde, není divu, že se stane takovým lákadlem pro jiné. Obdiv chodí ruku v ruce se závistí. Možná i v dnešní době existují národy, které čekají na to, až ta pyšná Evropa, která tak svádí svými kouzly, padne, až se položí, až se ta úžasná civilizace blahobytu zhroutí.

Možná už svět Evropu nepotřebuje. Evropa kdysi rozesela símě civilizace po celé planetě, takže dnes už lze mluvit o planetární civilizaci. V Evropě se zrodil zárodek dnešního vědecko-technického pokroku. Co by se vlastně stalo, kdyby se ten pokrok zhroutil? Co se stane, až dojdou surovinové a energetické zdroje nebo až přestanou fungovat antibiotika – někdejší zázrak medicíny, protože bakterie budou vůči nim rezistentní? Nahradí je nové zázračné léky? Co bude, jestliže se zázračná medicína časem stane – vzhledem k finančním nákladům – pro širší vrstvy nedostupnou? A to ani nemluvím o válce, které nám stále hrozí!

Neuvědomujeme si ani, jak je ta naše civilizace křehká. Dál bereme ty její zázraky a kouzla jako samozřejmost. Jen málo lidí dnes hledá Ježíše, málo lidí na něj čeká. Čím by vlastně Ježíš dnešního moderního západního člověka oslovil, když ne zázraky, jimiž by ukázal svou moc? Co by dnes rozdával přesyceným zástupům, když o chleba by tu málokdo stál? S čím by uspěl? Možná je to ode mne hloupá spekulace. My, kteří čteme Bibli, přece víme, jak se věci mají…

Čím by tedy Ježíš získal dnešní lidi? Čím by se dotknul jejich srdcí? Existuje něco, co je i dnes vzácné a srovnatelné se zázraky. Co je to? Myslím, že je to láska, která se nedá koupit za peníze. Skutečná láska, jak o ní mluví apoštol Pavel v 1 Kor 13. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, touží po lásce, která je tady na zemi vzácná, možná čím dál tím vzácnější. Citelně nám tu schází. Mnohem více než zázraky. A možná právě láska je tím největším Božím zázrakem.

(Původně napsáno pro „Křesťan dnes“.)

Memy V. Bělohradského a liberální demokracie


Josef Poláček



V deníku Právo z 16. června tohoto roku byla pod názvem „Názory, memy, násilí“ otištěna jedna další z rozsáhlých úvah a analýz filozofa V. Bělohradského, pro tentokrát na téma tzv. „memů“. Obecněji vzato jednalo se o to, jak soudobý způsob především internetové komunikace vede k prosazování se zúžených, ideologických, fundamentalistických, heslovitých názorů a tvrzení na úkor odpovědně argumentačně vedeného veřejného diskurzu.

Jak vyplývá už z nadpisu článku, Bělohradský k vyjádření tohoto – o sobě nijak obzvlášť nového či překvapivého – náhledu používá faktum tzv. „memů“. Které jsou jakousi obdobou genů, ovšem na poli společenské komunikace. Stejně jako geny i tyto „memy“ mají tendenci šířit se, řetězovitě se reprodukovat, a především podřizovat sobě samým, tedy svému „genetickému kódu“, vše co se ocitne v dosahu jejich vlivu.

Bělohradský tedy toto šíření a působení memů pokládá za fenomén veskrze negativní; podle jeho soudu jsou memy „vzpourou proti komplexitě světa“. Bezprostředně vzato by bylo možno namítnout, že jestli memy jsou opravdu komunikativní obdobou genů, proč by pak zrovna ony měly být něčím veskrze negativním, když na genech je založená celá naše lidská existence, bez působnosti genů bychom vůbec nemohli existovat. Ale budiž; berme jako fakt že Bělohradský se tu zaměřil na – o sobě naprosto oprávněnou – kritiku reduktivního způsobu uvažování které je v současné internetové komunikaci skutečně velice rozšířené (pravděpodobně dokonce dominantní), a ponechme stranou případnou určitou nelogičnost jím zvoleného nástroje kritiky. Co je ale opravdu zajímavé – a jmenovitě u V. Bělohradského nemálo překvapivé – je jeho odůvodnění, jaké reálné společenské příčiny a konstelace podle jeho názoru stojí na touto explozí (negativních, destruktivních, až přímo násilnických) memů. Bělohradský píše:

„Memy… šíří se coby výraz vzpoury proti pokrytectví západní kultury, která je přetížena stále viditelnějším rozporem mezi normou rovnosti a realitou třídní společnosti.“ (!!)

Musím přiznat, že ačkoli se Bělohradský v minulosti už opakovaně kriticky vyjádřil na adresu kapitalistického společenského uspořádání, je to naprosto poprvé – a pro mě téměř neuvěřitelné – kdy se setkávám s tím že se v minulosti natolik konzervativní až přímo pravicový autor propracoval k tak zásadnímu posunu k opačnému pólu ideového spektra, že nyní současné západní společnosti dokonce atestuje vysloveně třídní charakter!

Pro vysvětlení je ovšem nutno připojit, že on jako původce těchto destruktivních memů považuje především takové sociální vrstvy, které jsou víceméně identické s masou amerických podporovatelů Donalda Trumpa. Tedy takové vrstvy, které jsou sociálně frustrované mizením pracovních míst v jejich oboru, tedy v sektoru především manuální (dělnické) práce; a vinu za tento stav spatřují u liberálních společenských elit, které se nijak nezajímají o jejich (dělnické třídy) osud. V této souvislosti Bělohradský píše:

„Extrémní formou vzpoury proti liberálně demokratickým oligarchiím (!!) je regresivní kultura nadvlády bílé rasy.“

Je skutečně nemálo zajímavé sledovat, jak liberál (!) Bělohradský zde náhle používá formulace o „liberálně demokratických oligarchiích“! Musím přiznat, že názorová variabilita, neuchopitelnost tohoto prominentního autora je pro mě někdy nemalou hádankou.

Bělohradský tedy stanoví určitou diagnózu současné společnosti liberální demokracie. V závěru své úvahy ale předkládá i svou představu příslušné terapie: prý jedinou možností, jak překonat tuto hrozbu nadvlády redukcionistických, reakcionářských memů, je podle jeho názoru „humanities“, soubor humanitních oborů a činností, které ve svém souhrnu vytvářejí schopnost dané společnosti komunikovat na základě odpovědné úvahy, svobodné volby. „Nakažlivá a osvobozující kritika tradic (hermeneutická kompetence), kterou šíří ve společnosti humanities, je hlavním zdrojem jedinečné západní soft power. (…) V civilizacích, které se tímto uměním nakazí, budoucnost přestane být jen opakováním minulosti, stane se výsledkem svobodné volby politické obce.“

Tolik tedy V. Bělohradský. Ovšem: jestliže jsme mu úvodem prominuli určitou logickou nedůslednost ve vytváření umělého protikladu mezi reproduktivní funkcí genů a memů, na tomto místě je nutno v jeho argumentaci zaznamenat nedůslednost, ne-li přímo rozporuplnost zcela zásadní.

Bělohradský totiž na straně jedné – ohledně příčin vzniku „memů“ – argumentuje ryze materialisticky, tedy reálným působením sociálních a třídních disproporcí; ale když pak přejde k možnostem překonat tento stav, pak náhle argumentuje čistě idealisticky!

Jednou větou řečeno: působení reálných sociálních konfliktů má být překonáno – výchovou k humanitě!! Karel Marx – na kterého se sám Bělohradský při svých kritikách kapitalistického společenského zřízení nezřídka odvolává – se v tuto chvíli musí obracet v hrobě. Neboť to co zde Bělohradský provozuje, to je naprosto přesně to, co Marx nazýval „stavěním věcí na hlavu“. Kdy se reálné společenské problémy nemají řešit v té sféře, ve které vznikají – tedy ve sféře materiálně sociální, nýbrž čistě jenom ve sféře myšlenek! Nikoli ve sféře (reálného) bytí, nýbrž pouze ve sféře vědomí! Nakonec tu fakticky vše zase jednou skončí u Habermase, u jeho akademické fikce „nikdy nekončícího nenásilného dialogu“.

Co k tomu dodat závěrem? Upřímně řečeno, je jen obtížně možné nějak nezaujatě komentovat takovýto argumentační kotrmelec, kterého se tu Bělohradský dopouští. Ono Marxovo „stavění věcí na hlavu“ evidentně zůstává i dnes oblíbenou zábavou akademicky preformovaných intelektuálů, pro které i nadále primární realitou zůstává to, co oni mají ve svých vlastních hlavách. Téměř by se chtělo říci, že ze všech možných „memů“ ten nejfatálnější je právě toto železné přesvědčení intelektuálů, že svět je možno v kvetoucí krajinu transformovat prostě tím, že všude zavedeme akademický diskurs, kde každá ze stran bude nezaujatě a vstřícně naslouchat argumentům strany náprotivné.

Vlčí máky

Eva Hájková

VLČÍ MÁKY


Zas je tu pomíjivý čas

rozechvělých vlčích máků

v tenoučkých rudých košilkách

vlajících ve větru

lehce zmačkaných

jak surové hedvábí

Jsou pořád stejné

ale už nejsou co bývaly

Už nejsou tak rudé

Trochu vybledly

Jako když někdo

plivne do moře obilí

krvavou slinu



DÉŠŤ ZA SVÍTÁNÍ


Prší

Zem pije vodu

pro příští časy

Vydá nám úrodu

v potu naší tváře



SNĚNÍ O BUDOUCÍM VĚKU


Tání ledovců

vylidňování spálených zemí

stěhování národů

zatahují oponu

za starým světem

Za naším starým světem

co už se nikdy nevrátí

Stanem se poutníky

s hlavou v oblacích

kterým ujel

poslední vlak Mléčné dráhy

Za noci u ohně

budem se hřát

schoulení v přikrývkách

Dívat se na nebe

a počítat hvězdy

jako Abraham

Počítat hvězdy

a tiše snít

o příštím životě



ČERVNOVÁ NEDĚLE


Drobné vlnky běží

po cihlové zdi

To na ni slunce promítá

světelný obraz vodní hladiny

Vítr zachvívá rákosem

dutými varhánkami z bambusu

a temným listím

na odvrácené straně domu

kde ještě leží ranní stín

Z dálky je slyšet zvony

Za plotem zahradní idyly

postává svět a bolí

Bolestí o sobě dává vědět

protože rána k ráně sedá

jedna u druhé pomoc hledá

jako by rána ránu

mohla zahojit

Petr Chelčický: anarchismus nebo christocentrismus?


Eva Hájková



Petr Chelčický (asi 1379-1460) je výraznou postavou našich duchovních dějin. Ideově na něj navazovaly významné osobnosti moderní doby (Masaryk, Tolstoj a jiní). Chelčického řadíme k české reformaci, která byla jakousi „předreformací“, protože předcházela evropskou reformaci zhruba o sto nebo i o více let. V rámci této české reformace je Chelčický snad nejoriginálnějším myslitelem. Je autorem takových prací jako je Síť víry pravé, O trojím lidu, O boji duchovním, Postilla a řady jiných. O jeho životě se toho ví celkem málo. Jedni ho považovali za nižšího šlechtice, jiní za neurozeného svobodného venkovana, což by jistě vyvolalo otázku, jak mohl skloubit práci v zemědělství s tak rozsáhlou literární činností. Jeho nábožensko-sociálně-kritická díla vypovídají o pozoruhodném myšlenkovém světě autora, o jeho způsobu uvažování, které je vyhraněně biblické, s důrazem na novozákonní učení, tak jak mu Chelčický sám rozuměl.

Nebyl teologem. Spíš reformátorem, který se především zabýval otázkou, jakým způsobem lze dostát zákonu Božímu. Šokující bylo, že tento muž, ač zřejmě neměl univerzitní vzdělání, byl tak sečtělý, že si svými traktáty troufal ve věcech víry poučovat i univerzitní mistry. Ti mu někdy vytýkali nedostatek logického řádu v textech a jistou chaotičnost v myšlení. Ale na druhé straně žasli nad originálností jeho nápadů.

Pokud nazveme Chelčického reformátorem, můžeme říct, že mu nešlo o reformu celé společnosti, o její nápravu. Šlo mu o praktický život křesťana, který touží žít dobrý život a dosáhnout spásy. Křesťana, který od církve nemůže čekat vůbec nic, protože ta je skrz naskrz zkažená. Křesťanstvo podle Chelčického zcela odpadlo od Boha a většina světa stojí ve zlém, čili je pod nadvládou ďábla.

Proto křesťan nesmí bezvýhradně poslouchat autority. Má se jim sice podrobovat, ale jen v případě, že to, co požadují, neodporuje Božímu zákonu. Křesťan má milovat každého člověka, ale nic nedat na vrchnost, ani světskou ani církevní. Má spoléhat výhradně na sebe a poslouchat výhradně samotného Boha. Chelčický zpochybňoval posvátnost společenských vazeb, včetně lenních vztahů.

„Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu. Jde o zvláštní druh individualismu – individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy“, napsal jeden z jeho následovníků, Přemysl Pitter.

Zhruba před deseti lety vyšly dvě různé publikace o Petru Chelčickém. Jedna pochází z pera historika Jaroslava Boubína, druhou napsal teolog a husitský farář Jan Rokyta.

Rokyta spatřuje u Chelčického prvky humanismu. Píše: „Pojetí člověka u Petra Chelčického se všemi jeho předpoklady a východisky je v některých bodech možné označit jako humanistické:

1. Pro Chelčického je člověk svobodná bytost se svobodnou vůlí, darovanou mu od Boha. Možnost volby je mu vlastní.

2. Člověk má své vlastní svědomí a člověku byla dána znalost Božího zákona, který je obsažen v Písmu. Není bytostí elementárně nevědomou, o tom, co je dobro a zlo.

3. Vnitřní mravnost člověka je naučitelná a každý člověk se může napravit.

4. Spása člověka není jistotou. Lidský život je neustávající snahou dostát závazku zákona Božího.

5. Každý člověk je zodpovědný za své vlastní spravování se zde na světě – pojetí očistce je Chelčickému cizí.

6. Chelčický se zamýšlí nad tím, jak dostát zákonu Kristovu v reálném světě. Útěk ze světa není pro křesťana nikdy řešením.

7. Člověk musí kvůli vlastní spáse ovládnout žádosti vlastního těla. Ovládne je ovšem nikoli pouhým umrtvením vlastního těla, ale ukázněním své mysli. Chelčický nemá apriorně negativní postoj k tělu a tělesnosti.“

Pokud ale můžeme věřit druhému z autorů, Jaroslavu Boubínovi, Chelčický měl na člověka spíš středověký než humanistický náhled: „Člověk jest mdlá věc, nemocná a hlúpá.“ Boubín poznamenává, že Chelčický ke konci života vítal blížící se smrt jako vysvobození. Tyhle věci neznějí příliš humanisticky. Patří spíš k typickým znakům středověku. S naší obvyklou představou humanismu se neslučuje ani Chelčického asketismus, který plynul z odmítání bezbožného života vyšších vrstev, vůči nimž především směřovala jeho sociální kritika. Slučuje se snad s bratrskou láskou, když se páni, kteří v parném létě sedí pohodlně v chládku, vysmívají sedlákům, lopotícím se celý den v potu tváře na poli? A když v zimě, sedíce v teple u kamen, posílají sedláky v krutém mrazu chytat zajíce? Jeho nemilosrdná kritika (např. v pojednání O trojím lidu) zbavuje stavovskou společnost jakékoli aury posvátnosti. Rovnost a bratrství se Chelčickému jevily jako fundamentální základ křesťanství. Feudalismus nic z toho neměl.

Petr Chelčický kladl mimořádný důraz na svobodu člověka. Poukazoval na to, že původně (jak je psáno v knize Soudců) i Izraelci žili bez krále. Odsuzoval každou formu podrobení člověka člověkem, jako něco, co se příčí Božímu zákonu. To bylo v jeho době velmi neobvyklé. Nechtěl však moc svrhnout, ač je někdy pokládán za předchůdce anarchismu. Moc ustavil na zemi Bůh, i když to udělal jen z nutnosti, aby mezi národy, které neznají Boha, panoval aspoň nějaký řád. Čili není to ani tak řád z Boží vůle, jako spíš z Božího dopuštění, protože vzhledem k úrovni člověka to nešlo jinak.

Světská vláda je vláda nad lidmi, kteří se nechtějí řídit Kristovým zákonem. Světská moc je založena na strachu. Beze strachu z moci by lidé nepodřízení Kristu kradli, loupili a zabíjeli se pro majetky. Proto tuto úlohu (zajistit základní pořádek) mohou plnit i vlády pohanské. Avšak neodpustitelnou chybou bylo zavést světskou moc, spočívající na nadvládě jedněch nad druhými, do církve Boží. K čemuž došlo za císaře Konstantina a tím počinem (smísením moci duchovní s mocí světskou) byla církev nadobro zkažena. Chelčický odmítá potřebnost chránit víru mečem.

Chelčického svoboda je především svobodou vnitřní. Člověk se má oprostit od přemrštěných ohledů k pozemským autoritám a od ulpívání na čemkoliv v tomto světě. Má se plně odevzdat Bohu. Podle Chelčického nejlépe naplňuje Boží zákon společenství svobodných lidí, kteří žijí ve vzájemné rovnosti a lásce. To je zcela dostačující k dobrému a poctivému křesťanskému životu, aniž by bylo zapotřebí užívat donucovací moci. Za stav společnosti, která se bez donucovací vlády neobejde, se Chelčický necítil odpovědný. Byl skeptický k myšlence, že celý svět přijme Krista a nechá se jím vést. Předpokládal, že vždycky půjde jen o hrstku následovníků. Chelčický hlásal život podle evangelia uprostřed světa ovládaného Antikristem. Jeho představy možná nejsou ani tak anarchismem jako spíš christocentrismem.

Za socialismu se v dějepise učilo, že Petr Chelčický (a po něm Jednota bratrská) upustili od radikálního husitství, které bylo režimem kladně hodnoceno, a smířili se s utiskujícím systémem. Tehdy jsem to brala jako fakt. Ale dnes to vidím trochu jinak. Nepřizpůsobování se systému je účinnější než ozbrojený boj – pokud jde ovšem o odpor duchovní, který není jen prázdnou negací. Chelčického kritika směřuje k delegitimizaci základů moci, což může být nebezpečnější než pokusy moc přímo svrhnout.

Přestože byl Chelčický radikál, srovnatelný s radikály táborskými, a trval na svém emancipačním ideálu (lidské svobodě, rovnosti a bratrství), odmítal k jeho dosažení použít násilí. Zatímco táboři tu svou radikální utopickou vizi společnosti rovných utopili v krvi. Chelčický si s tábority zprvu psal, ale později se rozešli. Vytýkal jim, že užívají „meče“.

Chelčický byl pacifista – můžeme-li použít to slovo pro středověkého člověka. Neschvaloval války a neschvaloval ani trest smrti. Měl ho za ukrutný. Někdo si možná řekne: Jak jinak, když byl křesťan! Jenomže evropský středověk byl skrz naskrz křesťanský, a přitom války, stejně jako hrůzné popravy, byly naprostou samozřejmostí. Drtivá většina tehdejších křesťanů popravování zločinců schvalovala. Zdály se jim spravedlivé. Někteří prý dokonce věřili, že duším zločince to prospěje ku spáse. Chelčický soudil opak. Poprava člověku znemožní, aby dospěl k pokání a nějakým způsobem mohl napravit to, co spáchal. To, že člověk má napravit, co spáchal, se Chelčickému jevilo jako důležité.

Odpor vůči násilí Chelčický převzal snad od valdenských, kteří v tom navazovali na ranou církev. Ten odpor si církev uchovávala ještě nějakou dobu poté, co bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím, ale později od něj, až na výjimky, ustoupila. Ale i husité, vzhledem k tomu, že Tábor chtěl být Boží obcí, svého času uvažovali o zrušení poprav, kterých středověk užíval nadmíru (dokonce i za krádež) a které byly v rozporu s Biblí. Odpor vůči popravám za krádež měl zřetelný sociální podtext.

Už bylo výše řečeno, že Chelčický odmítal sakralizaci společenských vazeb. To se týkalo i manželství. Na manželství není podle Chelčického nic posvátného, vždyť ho uzavírají i pohané. Neznamenalo to ovšem, že by Chelčický manželství zcela odmítal, nebo že by dokonce byl propagátorem sexu bez manželství, jako některé středověké sekty. Manželství bylo pro něj jen jakýmsi kompromisním řešením pro tento svět.

Chelčický soudil, že názory učenců a církevních autorit vůbec nejsou pro křesťana závazné. Vždyť už sama skutečnost, že se mezi sebou neshodnou, svědčí proti tomu, že mají pravdu. Jedinou autoritou pro křesťana je Písmo. Má je bedlivě studovat a učit se mu porozumět.

Velmi odmítavý vztah měl Chelčický k materiálnímu bohatství. Zatímco Lutherova a Kalvínova reformace spatřovala v bohatství požehnání od Boha, Chelčický soudil, že přílišné bohatství je od ďábla, protože logicky nemůže vzniknout poctivým způsobem, který by byl slučitelný s životem křesťana. Velké bohatství je buď nakradené nebo získané klamáním bližních. Věřil, že na konci věků Bůh potrestá zejména pýchu bohatých a mocných.

Tento text nevystihuje plně všechno, co Chelčický učil. Jde jen o pár „záchytných“ bodů. Některé části Chelčického učení (i když ne všechno) převzala od něj Jednota bratrská. Zejména ideu svobodného společenství lidí, žijících ve vzájemné rovnosti a lásce.

Někteří lidé v reformátorovi vidí spojení humanismu a komunismu, což je zvlášť pozoruhodné. (https://www.jstor.org/stable/43322151)

Možná i dnes by Chelčický mohl být v některém směru inspirující.

Obrazy Boha a Boží obraz


Eva Hájková



Jedno z přikázání, které Bůh na Sinaji předal Mojžíšovi, znělo – nezobrazovat si Boha: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí (Ex 20, 4). Tím přikázáním se Hebrejci ostře odlišovali od pohanů, pro něž bylo nepředstavitelné, že by si vůbec nesměli vytvářet obrazy či sochy svých božstev.

Neviditelný Bůh velmi dobře věděl, proč to požadoval. Vždyť lidská mysl tak snadno sklouzne od hledání Boží tváře k soše nebo k obrazu a začne se upínat namísto k Bohu ke hmotné věci. Udělá si modlu z figurky nebo z ikony a začne od ní očekávat to nebo ono.

Zmínila jsem se o Boží tváři. Proč vlastně Starý zákon mluví o Hospodinově tváři, o jeho očích, rukou, pravici, o jeho srdci, o přilbě jeho hlavy, o střevíci, který hodí na Edóm? Proč Bůh říká Mojžíšovi, který touží spatřit nebezpečnou věc – Boží slávu, „zakryji tě svou dlaní“ (Ex 33,22)? Má Bůh tvář? Má nějakou dlaň? Nejsou i toto částečné obrazy Boha, i když nehmotné? Proč ten antropomorfismus?

Ottův slovník naučný praví, že „antropomorfismus jest způsob myšlení, kterým si Boha a božské působení po lidsku představujeme, Bohu lidské tělo, ústrojí a počínání připisujíce. Tak činí Písmo sv. a všichni lidé, ačkoli dobře víme, že nic z toho není v Bohu jako pouhém duchu. Ale člověk nemůže si jinak počínati; jest bytostí tělesnou a duchovou spolu, a nemůže bytosti i jenom duchovní jinak chápati, leč když oděje duchovní pojmy v tělesné formy; vždyť všechna slova, která věci nadsmyslné a nadzemské vyjadřují, jsou obraznými výrazy.“

Člověk si tedy od počátku „musel“ o Bohu vytvářet představy, chtěl-li o něm uvažovat. Protože to jinak neumí. Zároveň musel a musí dávat pozor, aby neztrácel ze zřetele, že jeho představy jsou nedokonalé, že tedy nejsou totožné se skutečností, že nejsou Bůh.

Někdo si možná pomyslí – jestliže Bůh nemá žádnou viditelnou podobu, proč je potom psáno: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27)? To, že je člověk Božím obrazem, že má Boží podobu, se netýká lidského těla, ale spíš lidské duše, lidských vlastností – jeho rozumu, jeho citů, jeho vůle, jeho schopnosti mluvit, plánovat a tvořit, jeho schopnosti fantazie – vytváření si představ o něčem, čili obrazů. V tom se člověk Bohu skutečně podobá. V tom je nad zvířaty.

V průběhu času, kdy se člověk snažil Boha poznávat, si ve své mysli vytvářel obrazy Boha – představy o Bohu. Bůh člověka zná dokonale, takže on si nemusí představovat, jak člověk vypadá, ani jaký je uvnitř. Ví to naprosto přesně. Na rozdíl od člověka, který Boha poznává jen nedokonale, částečně. (1 K 13, 12) Člověk víceméně jen tuší, kým Bůh je, a své nedokonalé poznání Boha nahrazuje představami.

Ještě dříve než byl člověk stvořen, měl svou představu o něm také Bůh. Měl představu, kým by člověk měl být; měl s ním svůj úmysl. Chtěl, aby byl vrcholem celého stvoření. Bůh měl svou představu o celém stvoření ještě před vznikem hmotného světa a člověka. Viděl ho jako svůj obraz ve hmotném světě.

Od věčnosti byl s Bohem také jeho vlastní duchovní obraz a tím obrazem byl Boží syn. Bůh není sám. Je s ním jeho obraz a mezi oběma, mezi Otcem a Synem je naprostá jednota a vzájemná láska. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Pavel to potvrzuje, když o Kristu říká: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Koloským 1, 15-16)

Vše tedy bylo stvořeno skrze Božího syna, který je obrazem neviditelného Boha a zároveň slovem, jímž Bůh sděluje sám sebe. O stvoření skrze Slovo, které bylo na počátku u Boha a samo bylo Bohem, se můžeme dočíst v Janově evangeliu. Víme také, že Slovo se stalo tělem, a víme, o koho se jedná. Boží syn, Ježíš Kristus je Božím obrazem a zároveň Božím slovem.

Jakkoli se nám zdají pojmy „slovo“ a „obraz“ těžko slučitelné, protože to první se nám v mysli spojuje se sluchem, zatímco to druhé se zrakem, nemusí to tak být. Vždyť víme, že i my můžeme slovy něco popsat, něco vykreslit, vyložit představu. Víme, že i Ježíš v době svého pozemského života „mluvil v obrazech“, tedy v podobenstvích, která byla moudrá („To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.“ – Jan 16, 25)

V Bibli se vyskytují též personifikace, čili zosobnění Božích vlastností a jevů, které jsou s ním spojeny. Vezměme si Žalm 85, 10-14:

„Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země. Před ním půjde spravedlnost a on bude kráčet její cestou.“ Boží sláva, popřípadě Boží spravedlnost shlížející z nebe, kráčející před Bohem a dávající si políbení s pokojem jsou takovými personifikacemi.

Starý i Nový zákon svědčí o tom, že Bůh je moudrý. V knize Přísloví, kterou podobně jako Žalmy řadíme k poetickým biblickým knihám, se o Boží moudrosti píše jako by byla samostatnou bytostí. O personifikované Moudrosti pojednávají kapitoly1 (20-23) a 8 (1-36) Je tato Moudrost zosobněním Boží vlastnosti, konkrétně jeho moudrosti, s níž vytvořil své moudré dílo? Nebo je něčím víc? Východní křesťané svého času postavili v Cařihradu chrám Svaté Sofie – personifikované Boží moudrosti. Východní křesťanství je mystičtější než západní, více si potrpí na symboly, alegorie, obrazy. Někdy se mluví o gnostických vlivech, o záhadné Sofii. (Postava Sofie je oblíbená také ve feministické teologii a různých ezoterických naukách, které ji chápou jako bohyni). Východní křesťané prý Sofii – Boží moudrost často ztotožňují s Bohorodičkou, někdy se samotným Kristem. Pozoruhodné je, že tato personifikace je ženského rodu. Ale to je vlastně i Duch svatý. V hebrejštině je totiž duch – ruach – ženského rodu.

Nemusíme ani zmiňovat východní teologii. I v McDonaldově Biblickém komentáři ke Starému zákonu je psáno, že v knize Přísloví promlouvá jakožto personifikovaná moudrost samotný Ježíš Kristus. Znamená to, že lidé už v době Starého zákona tušili něco o Kristu? Apoštol Pavel předpokládal, že řečtí filosofové vědí o Bohu jakožto původci rozumného řádu světa, že k vědomí Boha lze dospět pouhým přemýšlením (Sk 17, 28, Ř 1, 20). Ale že by věděli přímo o Kristu?

V knížce O Novém zákonu, jejímž autorem je americký teolog Merrill C. Tenney je k výkladu první kapitoly Janova evangelia napsáno: „Slovo“ „logos“ je výraz čistě filosofický. Jan tímto výrazem učinil předmětem svého uvažování a vyprávění universální bytost, inkarnaci „Věčného rozumu“, bytost, která je Bohem, přichází od Boha a Boha zjevuje jako syn zjevuje otce.“

Pohanští filosofové také znali pojem logos. Jejich logos měl více významů – slovo, rozum, smysl, důkaz, záměr, rozumový princip, společný řád celého vesmíru. Nakolik v tomto svém logu spatřovali Boží obraz, je dnes těžké soudit. O inkarnaci logu v člověku Ježíši, který byl vrcholem Božího sebezjevení, však nevěděli. Ani o důvodech, pro něž Ježíš Kristus sestoupil na zem, vydal své svědectví, zemřel a vstal z mrtvých.

Bůh nás stvořil, abychom se podobali jeho duchovnímu obrazu – Kristu, kterého miluje, a je jím milován. My však přicházíme na svět nedokonalí. V důsledku jednání našich lidských předků jsme se vzdálili od Boha, stali jsme se jeho pokřiveným obrazem. O opilém člověku se někdy říká, že je „pod obraz“. Možná někteří z nás, když poznali Krista, pocítili lítost nad tím, jak jsme hluboko pod tímto našim vzorem, pod obrazem, jemuž bychom se měli podobat. Jak daleko jsme od něj, který představuje plné božství i plné lidství. Protože se lidé Božímu obrazu přestali podobat, byl duchovní Boží obraz – Ježíš Kristus – k jejich záchraně poslán na zem, aby tam přijal tělo. Abychom se znovu mohli stát Božím obrazem, který Bůh přijme jako vlastní. Obrazem, který Bůh miluje a přijímá tak, jako miluje a přijímá svého vlastního syna.

Jarní ráno

Eva Hájková



JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN


Jaro proudí do domu

oknem dokořán

Ranní slunce pohladí

oprýskaný rám

Ruku na něj položí

dívka v košili

Její srdce zašeptá

Sbohem můj milý



JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN II.


Vidím sluneční paprsky

jemně prosvítat mladou zelení listí

Slyším zvony z dálky

a hlasy ptáků když pak zvony utichnou

Cítím směs vůní

z keřů kvetoucích v okolních zahradách

Vnímám chuť

jogurtu a džemu od snídaně

Cítím na kolenou

chlad proudící z otevřeného okna

Existuje ještě vůbec naděje?

Josef Poláček




Je to bezpochyby troufalost, či spíše projev autorské nezodpovědnosti referovat o knize, z které bylo autorem této recenze přečteno všeho všudy několik prvních desítek stránek. Nicméně – samotné téma je zrovna v tuto chvíli aktuální, a jsou přece jenom určité důvody pro předpoklad, že i tato úvodní část oné knihy v dostatečné míře odráží její celkové zaměření.

Napřed několik slov na vysvětlení, z čeho vlastně vzešel popud k sepsání těchto úvah. V poslední době se mě zesílenou měrou začal zmocňovat pocit, že už vlastně vůbec není v co doufat, co očekávat. Že už není žádná reálná naděje na nějakou pozitivní změnu společenských poměrů. Velké, převratné levicové programy komplexní reorganizace společenského uspořádání se definitivně vyčerpaly; a není vidět naprosto a vůbec nic, co by mohlo mít reálný potenciál je nahradit nějakými novými vizemi.

Bezprostřední příčinou těchto mých neradostných úvah bylo mé seznámení se s komunitou české strany Levice. Tedy právě té strany, která má stále ještě takovouto radikální společenskou přeměnu ve svém programu. A navíc se cíleně odvolává na ideové dědictví reformního „Pražského jara“; které i pro mě nadále zůstává centrální základnou pro veškeré úvahy ohledně možné (a žádoucí) změny.

Zdálo (by) se tedy, že je to právě strana Levice, která by měla být poslední zbývající baštou levicových nadějí. Jenže – jak už to tak často bývá, když člověk předmět svých nadějí uvidí a pozná zblízka, většinou následuje rychlé vystřízlivění ze všech snů. Ne že bych s Levicí jako takovou i nadále nepociťoval určitou ideovou spřízněnost; v každém případě jejími přednostmi zůstává principiálně kritický vztah vůči světu kapitálu, a za druhé – a to snad především – intenzivní touha po autenticky lidském charakteru mezilidských, společenských vztahů. V tomto ohledu Levice stále hájí snad ty poslední pozice ideového dědictví (pravého) socialismu.

Ovšem: jak dalece je možno s členy a sympatizanty Levice splynout v této oblasti obecně ideové, tak málo je možno od nich očekávat v oblasti reálné činnosti. Ne snad že by nevyvíjeli (alespoň ta angažovanější část z nich) určitou činnost; ale jejich konkrétní představy o tom, jak změnit svět, jsou krajně zjednodušené, nereálné, a ideologicky zdogmatizované. Jejich chápání komplexní společenské reality je velice zúžené, oni stále věří tomu že kapitalismus je možno porazit víceméně jenom jakýmsi úderem beranidla, čelním útokem. Sice i oni (většinou) chápou, že to dnes už není možné cestou klasické revoluce; ale svou náhražku k této revoluci si našli v projektu družstevnictví. V představě že celý ten obrovský komplex materiálních, společenských, ideových i mezilidských vztahů je možno z kořenů vyvrátit a v naprostý opak obrátit prostě tím, že se soukromovlastnické formy produkčních prostředků přemění na vlastnické formy družstevní. Plus ještě určité samosprávné momenty ve sféře politické. „Sověty a elektrifikace!“ – takto si svého času Lenin představoval, že bude možno v zaostalém, polofeudálním Rusku vybudovat komunismus; naši dnešní radikální levičáci mají zase své podvojné heslo „družstevnictví a samospráva“. Je to – budiž to řečeno ještě jednou – naprosto simplifikovaná představa, která nikdy nemůže obstát v konfrontaci s nesmírně složitými strukturami a vazbami lidského světa; a navíc tato levicová samospráva nese zřetelně anarchistické rysy. Což nakonec nijak nepřekvapuje; neboť i anarchismus se vyznačoval tím samým společným rysem, totiž naprosto zjednodušenými, až vysloveně naivními představami o možnostech pozitivní přestavby společenského uspořádání.

Do radikální levice dnes už tedy není možno vkládat žádné naděje; a levice umírněná? – I pokud odhlédneme od skutečnosti, že i ta se v současné době co se týče její společenské i politické relevance nachází na pokračujícím (mnohdy až vysloveně dramatickém) ústupu, pak cíle této umírněné (klasicky sociálně demokratické) levice nikdy nešly dále, nežli jenom k určité regulaci systému kapitalismu, především ke zmírnění jeho sociálních dopadů. Něco více se od této umírněné levice očekávat nedá.

Navíc: dnes už je vůbec jen stěží možné od sebe odlišit umírněnou, respektive liberální levici od politického středu. V dnešní době už tyto liberálně levicové strany (například v Německu tamější Zelení, u nás Piráti) mohou uzavírat volební koalice se stranami nejen politického středu, ale dokonce i se stranami umírněně pravicovými, aniž by mezi nimi docházelo k nějakým zásadním ideovým rozporům, jmenovitě v sociální oblasti.

Téměř by bylo nutno konstatovat, že Fukuyama měl přece jenom v určitém smyslu pravdu: nejen politický tábor, ale samotná idea socialismu je dnes naprosto mrtvá; a definitivně se prosadil systém umírněného, liberálního kapitalismu. A ten, kdo by přece jenom chtěl ještě setrvávat na starých idejích nejen sociálně spravedlivého, ale především autenticky humanisticky orientovaného uspořádání společenských poměrů, ten dnes už nemá k dispozici naprosto nic, na co by ještě mohl upírat své naděje. Nejen že nejsou k dispozici žádné reálné programy takovéto komplexní společenské proměny; ale navíc se zdá, že po ní – s výjimkou určitých okrajových skupin – prakticky ani nikdo skutečně netouží. Pro tyto „socialistické staromilce“ by dnes muselo platit prakticky to samé, co stálo na prahu Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!“ Už není v co doufat.

V tomto osobním rozpoložení mizících nadějí jsem se rozpomněl, že ve své knihovně mám už od svých studentských let rozsáhlé dílo marxistického teoretika Ernsta Blocha „Das Prinzip Hoffnung“. Princip naděje. Ten byl v oné době mezi levicovou mládeží hodně populární; i já jsem si tehdy pořídil tuto jeho knihu. Ovšem – přečetl jsem z ní jenom asi prvních sedmdesát stran; pak jsem ji odložil, protože nesplňovala mé vlastní představy o tom, jak a na jakém základě provádět antikapitalistickou akci. Ovšem nyní jsem po ní přece jenom znovu sáhl; spíše jenom ze zájmu nežli se skutečným očekáváním, že by zde bylo možno objevit nějaký nový spásný impuls pro současnou bezprizorní skutečnost.


Blochovy kreativní naděje

Jedno je nutno konstatovat – a uznat – hned z počátku: Bloch byl skutečně kreativní levicový intelektuál, jeho centrální myšlenka je velmi dobře odůvodněná, a ještě i dnes může čtenáře strhnout svou přesvědčivostí.

Bloch staví svůj koncept naděje na těchto základních premisách:

– 1. Stav naděje, toužení je pro člověka konstitutivní. Člověk se nemůže spokojit s málem, s „mísou čočovice“; stále musí doufat ve splnění svých skrytých, ryze lidských nadějí.

– 2. K dosažení tohoto účelu je nutno neustále opouštět, za sebou zanechávat už dosažené; je nutno neustále překonávat hranice, jít stále dál. „Myslet znamená překračovat.“

– 3. Současná občanská (buržoazní) společnost Západu je principiálně neschopná člověku umožnit toto uskutečnění jeho bytostných lidských tužeb a nadějí.

K tomuto třetímu bodu si ocitujme Blochovy vývody doslova: „V časech upadající staré společnosti, jaká je ta dnešního Západu, klesá určitá parciální a temporální intence pouze dolů. (…) Bezvýchodnost měšťáckého bytí se rozšiřuje na lidskou situaci vůbec, na bytí vůbec. Natrvalo ovšem marně; tato měšťácká vyprázdněnost je stejně tak efemérní jako třída, která se v tom ještě jako jediná artikuluje, a tak neudržitelná jako zdánlivé bytí vlastní špatné bezprostřednosti, kterému se zapřisáhla. Tato beznaděj je sama, v časovém i věcném smyslu, to nejnesnesitelnější, to nejméně slučitelné s lidskými potřebami.“

Vidíme tedy, že Bloch zde současnou společnost Západu jako zcela bezperspektivní neklasifikuje primárně proto, že je kapitalistická; nýbrž proto, že ve svých důsledcích zcela rozbíjí smysl lidského žití, jakož i samotného bytí. Tento rozpad smyslu však bude časem pro člověka natolik nesnesitelný, že ten proti němu postaví svou nezrušitelnou a nezničitelnou naději na obnovení svého vlastního autentického lidství.


Podstata člověka – v minulosti, nebo v budoucnosti?

Bloch se ovšem nespokojuje s tímto obecným odůvodněním svého konceptu naděje; nýbrž on se ho snaží postavit ještě na propracovanější filozofický fundament. Bloch kritizuje všechny dosavadní koncepty člověka a uspořádání lidské společnosti proto, že jsou zaměřené nikoli do budoucnosti, nýbrž do minulosti; že staví tedy pouze na tom, co už tady bylo, co je už prošlé, ale že neotvírají žádné nové perspektivy. Bloch přitom využívá určité slovní hříčky, kterou mu umožňuje němčina: on tvrdí, že podstata (Wesen) musí být něco jiného nežli pouhá minulost (das Ge-wesene).

Bloch kritizuje dosavadní koncepty založené na – fixní – podstatě takto: „Bohové dokonalosti (Vollkommenheitsgötter) zde, ideje nebo ideály tam jsou v jejich iluzorním bytí stejně tak res finitae jako takzvané skutečnosti přítomnosti v jejich empirickém bytí.“ To znamená: podle Blocha jsou fixní podstaty dřívějších myslitelů stejně tak iluzorní, v pasivitě setrvávající, jako (zdánlivě) dokonalí (řečtí) bohové, jako nehybné platónské či hegeliánské ideje – ale stejně tak iluzorní a pasivní je i pouze materiální empirie současné měšťácké společnosti.

Nicméně: Bloch uznává, že už u těchto dřívějších konceptů se objevily určité elementy poukazující za tuto hranici fixních podstat, budící naděje k novému: platónský Eros, široce pojatý Aristotelův pojem hmoty jakožto možnosti stát se podstatou, Kantův postulát morálního vědomí, Leibnizův pojem „tendence“; nejvíce pak u Hegelovy dialektiky. Ovšem – i tato dialektika nakonec končí jenom v systému v sobě uzavřených kruhů; skutečná otevřenost vůči budoucnosti, skutečná naděje na nalezení něčeho nového není dána ani zde.

(Mimochodem: v této souvislosti Bloch používá až téměř poetický příměr, když píše, že to byl nakonec vždycky „strop platónské anamnesis nad dialekticky otevřeným Erotem“, který u těchto minulých konceptů vytvářel ony fixní, nepřekročitelné hranice; všechna tato dřívější vymezení „podstaty“ vyplývala jenom ze vzpomínek na minulé, na to co už tu bylo dříve.)

Bloch oproti tomu ten jediný koncept, který je skutečně otevřen do budoucnosti, k novým horizontům lidského bytí, spatřuje u Marxe, a v jeho konceptu socialismu. Jenom u Marxe Bloch vidí a uznává přítomnost skutečné, ničím neomezené a neomezované kreativity lidského ducha, který takto překonává vše staré, vše minulé, vše statické a do sebe uzavřené. Jedině v této volně kreativní činnosti Bloch spatřuje skutečnou naději pro člověka, pro lidstvo. Anebo jak Bloch v závěru úvodní části svého díla píše: „Wesen ist nicht Ge-wesenheit, konträr: das Wesen der Welt liegt selber an der Front.“ – Podstata není minulost, naopak: podstata světa leží sama na (přední) frontě.


Kritika Blochova konceptu

Nutno přiznat: tento Blochův koncept nové naděje pro společnost, pro člověka je velmi dobře odůvodněn, a není možno se divit, že svého času nalezl tak silnou rezonanci v levicovém prostředí. Je snadno možné podlehnout fascinaci jeho zdánlivě nevývratných argumentů, a uvěřit tomu, že zde byla předložena zcela nová naděje pro lidstvo.

Bohužel je ale nutno konstatovat: jak je Bloch kritický vůči dřívějším myslitelům „podstaty“ člověka a světa, tak naprosto nekritický je vůči Marxovi a jeho myšlenkám. Jako naprosto první je nutno zásadně zpochybnit centrální Blochovu tézi, že výjimečnost marxismu/socialismu spočívá v tom, že by byl plně a bezvýhradně otevřený do budoucnosti. Ve skutečnosti je totiž i Marxův koncept komunistické společnosti nakonec stejně tak zahleděný do minulosti, stejně tak jenom restaurací a recyklací toho, co zde už bylo – totiž pradávné „prvobytně pospolné“ společnosti! Marxův koncept je stejně tak založen na představě jakéhosi fixně „dokonalého stavu“ jako Platónovy ideje nebo dokonalí řečtí či jiní bohové; tohoto dokonalého stavu má být dosaženo ve společnosti komunismu.

Ano, je fakt že Marx intenzivně operoval s myšlenkou kreativity, která jako taková je ovšem neustále běžícím, do budoucnosti otevřeným procesem. Ale – pokud k této samotné ideji „kreativity“ nepřistoupí nic jiného, žádné její další určení, pak i ona sama se stává „res finita“, uzavřená do sebe samé. Nekonečná, nijak neohraničená kreativita se nakonec utápí v sobě samé. – Jak by asi bylo, kdyby každý člověk byl Picassem? Jak by všichni tito kreativní „Picassové“ mohli prožívat fascinaci své vlastní tvorby, kdyby kolem nich byli jenom samí jim rovní?

To co Bloch ve své glorifikaci lidské kreativity zcela opomněl, to byl ten fakt, že toto nekonečně kreativní „překračování hranic“ má jenom tehdy smysl a význam – když tady nějaké hranice jsou! Když zde tedy existuje něco ohraničeného, něco trvajícího, něco fixního – tedy právě to co Bloch paušálně zavrhuje jako příznak stagnace!

Bloch chce – na půdě marxistického vzývání lidské kreativity – vší podstatu člověka vložit jenom do toho, co se neustále mění, obnovuje, směřuje vpřed; ale při tomto naprostém rozpuštění všeho trvajícího, stálého, nadčasového ztrácí sám veškerá měřítka, na kterých by tuto kreativitu bylo možno změřit, či vůbec realizovat. Blochův počin, jeho vzývání kreativity, je jak na jedné straně strhující a otvírající nové naděje, nové perspektivy, tak je na straně druhé typickým projevem jednání „ode zdi ke zdi“. Při svém až přímo zbožštění lidské kreativity Bloch zcela opomíjí a ztrácí tu část podstaty, která je nadčasová, trvající, transcendentální.

Závěrem je tedy možno konstatovat: Bloch svým plamenným apelem na volnou lidskou kreativitu skutečně poskytuje nový impuls; ale aby se z něj mohla zrodit nějaká nová, reálná naděje pro současnou stagnující (západní) společnost, na to je tento jeho koncept příliš úzce, příliš jednostranně pojatý.

Nicméně: v této současné mizérii buďme vděčni alespoň za to.

Květinová přemítání

Eva Hájková



ODKVETLÁ PAMPELIŠKA


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.



POMNĚNKA V PAMÁTNÍKU


Pomněnko modrá, myslím na památník,

který jsem kdysi měla.

Kde asi skončil? Prohledávám šatník.

Zavzpomínat bych chtěla.

Už je to dávno, co jsme malovali

barvami nebo tuší,

na bílé listy přání lásky psali

svým spřáteleným duším.

Pomněnko křehká, trochu starodávná,

ty pro mne nejsi veteš.

Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.

V mém srdci stále kveteš.



SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA


Sedmikrásko, podle jména

měla bys jak krásná žena

okouzlovat okolí.

Ale tys jak Popelka –

– nenápadná, nevelká,

nenáročná, obyčejná,

v létě, v zimě stále stejná,

k nalezení kdekoli.

Chudobkou tě nazvali,

kdo se v tobě zklamali.

Kde je těch tvých sedm krás?

Sedmikrásko, klameš nás!



ŠEŘÍK


Melancholické jaro

když přihořívá k létu

zahrady přetékají

záplavou vonných květů

A cestou do polí

až hlava zabolí

z šeříků fialových

bílých či purpurových

Celý kraj se jim koří

krasavcům z Černomoří



BABIČČINY MUŠKÁTY


Čím v létě okna rozkvétají

červeně růžově i bíle?

S kým babičky si povídají

když ráno dveře otvírají

a nikdo nejde okolo?

S kým tráví dlouhé chvíle?

Za okny sluní se peřiny

na oprýskaných rámech

A taky květináče

V nich kvetou krásné květiny

Laská je ruka od hlíny

a rosa na ně pláče

Až stanu se starou babičkou

(a to už bude brzy)

taky si zasadím muškáty

abych si měla s kým povídat

Budu stát u okna s konvičkou

a neudržím slzy



TULIPÁN


Tulipáne, prý nevoníš

Patrně je to vada

(aspoň se to dřív říkalo)

Mně to tak nepřipadá

Od dětství tě mám ráda

O to víc barev a odstínů

dali ti šlechtitelé

Jaro by mohlo být bez tebe

však nebylo by celé

Vím, nerad rosteš ve stínu

tvá blizna v pestré korunce

dívá se ráda do slunce

a navečer se schová

V zimě si pospíš v cibulce

Na jaře vykveteš znova



PŘED BEZEM KLEKNI


Tajemný keř

v zeleném lese

bílý květ nese

A hořce vonící

v čajové konvici

nemoci léčí

Šetrnou péčí

navrací zdraví

Něco ti schází?

Bylinám věř!

Kašle tě zbaví

Horečku srazí



KAŠTAN


Kaštan je stromem podzimu

Když kraj se chystá na zimu

pichlavé plody pukají

a kaštany z nich padají

Spí mezi listím v chladném ránu

hlaďounké jako z porcelánu

V květnu se celý rozzáří

až princeznu nám připomíná

se závojíčkem na tváři

Z krajek je bílá krinolína

rudě a zlatě tečkovaná

paprsky slunce protkávaná



BŘÍZA


Břízo v kabátku z bílé kůry

tmavými stíny žíhaném

pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu

z kořenů životadárně proudící

Jsi jako zebra mezi stromy

Ty dcero lesů smíšených

sestřičko dubů borovic a smrků

Kde vlastně nerosteš?

Vzpažené větve k nebi vztahuješ

když ve větrném tanci pozvedáš

svůj jemně zelenavý závoj listí

Lehounkou sítí svého stínu

dopřáváš trávě slunce



VRBA


Za vesnicí u potoka

co se k lesu stáčí

stojí vrba křivoboká

ve vodě se smáčí

Hrbí se jak stařenka

co zná staré časy

Pohazuje ve větru

zelenými vlasy

Za měsíčných nocí

vábí nás svou mocí

Když někoho tajemství

na jazyku svrbí

pošeptá ho do nitra

vykotlané vrby



VÍTR A STROMY


Tančily stromy

vítr jim hrál

zeleným listím

zachvíval

Tleskaly stromy

vítr se smál

píšťalky jara

rozfoukal

Šeptaly stromy

a vítr vál

když dveře létu

otvíral

Mlčely stromy

když vítr spal

nad tichým lesem

měsíc stál

Odcizení – pojem marxistický či náboženský?

Eva Hájková



Člověk se nerodí k tomu, aby žil sám („homo non sibi natus est“, jak říkávali staří Římané), ale k tomu, aby sdílel svůj život se společenstvím jiných lidí. Nejpřirozenějším společenstvím mu od počátku byla rodina, rod, kmen, později národ, ke kterému náležel. Teprve v průběhu času se člověk učil žít i s „cizími“ lidmi – s lidmi, kteří ani nebyli jeho příbuzní ani nepatřili k širšímu přirozenému společenství. Nebylo to jednoduché a není to jednoduché dodnes. V současné době mezi lidmi ubývá schopnosti vycházet dokonce i s osobami blízkými, což bývalo dříve samozřejmostí. Jak se potom mohou snést s širším okruhem lidí?

Moderní doba člověka individualizovala. Paradoxem je, že čím je společnost složitější a čím více vyžaduje mezilidské spolupráce, tím jsou lidé individualističtější a více uzavření do sebe. Přibývá osaměle žijících „singlů“, ale přibývá i bublin na sociálních sítích, jejichž členové nejsou schopni komunikovat s lidmi odlišných názorů. Bublina sice může být člověku jakousi zdánlivou oporou, ale dlouhodobé setrvávání v přílišné uzavřenosti ho může přenést mimo reálný svět. Není to skutečný život ve skutečném živém společenství. Tím byla od pradávna především rodina. Ta samotná však v moderní době člověku nestačí, a, bohužel, stále častěji přestává fungovat. Určité společenství, i když ne tak blízké, by měli tvořit také lidé, kteří žijí ve stejné obci (v místě bydliště). Aspoň do té míry, aby byli schopni řešit společné záležitosti týkající se onoho místa a tedy života jich všech. A také lidé na společném pracovišti.

Možná tak nějak si to představovali Marx a Engels. Komunismus – pojem, který tito „klasikové“ vnesli do světa – je odvozen od slova komuna = obec nebo od communis = obecný, společný. Komuny měly být základem nového společenského řádu. Měli je společně vytvářet lidé, kteří mají cosi společného. Marx a Engels kladli důraz na společné vlastnictví výrobních prostředků, protože se domnívali, že důležitá je především materiální základna. Avšak vlastnictví neznamenalo podle nich vztah lidí k věcem. To by byl poněkud primitivní materialismus. Vlastnictví podle nich tvořily vztahy mezi lidmi. Protože podle učení klasiků je nejvlastnější činností člověka přetváření světa, k čemuž ho vedou přirozené (a stále rostoucí) materiální potřeby, vyplynulo jim z toho, že stav společnosti je určován především charakterem vzájemných vztahů lidí ve výrobě. K rozdělení na ty, kteří rozhodují a ty, kteří jsou ovládáni.

Marx (a Engels) opomíjeli, že mezilidskými vztahy se po tisíciletí zabývaly duchovní nauky. Nazvěme je třeba náboženstvím. Pro klasiky bylo náboženství „opiem lidstva“, protože podle nich sloužilo vládnoucí třídě k ospravedlnění daného stavu společenských vztahů, k ospravedlnění nadvlády jedněch nad druhými. Bohužel, do značné míry to byla pravda. Ale přece jen nebylo správné opomíjet náboženstvím nashromážděné duchovní bohatství, tu hlubokou studnici moudrosti.

Marx nebyl první, kdo do svého učení vnesl pojem odcizení člověka. Tento pojem se objevuje například už v Novém zákoně, v listech apoštola Pavla. Tam se jedná o odcizení člověka Bohu nebo o odcizení pravému, pravdivému a plnému (tedy věčnému) životu. Což je v podstatě totéž. Marx se během svého života písemně zmiňoval o různých formách odcizení – o odcizení člověka vlastní podstatě, odcizení druhému člověku, odcizení člověka přírodě. Později, když se zabýval převážně už jen politickou ekonomií kapitalismu, znamenalo pro něj odcizení především zvěcnění člověka ve výrobním procesu. Ztráta jeho subjektivity. Dělník se podle marxistické teorie stává v kapitalistické výrobě jakýmsi „přívěskem stroje“, protože nemá vůbec žádnou možnost rozhodovat o výsledku své práce – o produktu, na jehož výrobě se podílí. Podle Marxe ovšem ani kapitalista není v tomto směru úplně svobodný, protože, pokud jde o výrobu, podléhá diktátu trhu. Tento stav měl být překonán teprve nastolením nových, nekapitalistických výrobních vztahů.

Pokusy o takové překonání se děly a my se samozřejmě můžeme donekonečna zabývat otázkou, kde se stala chyba, a proč to nevyšlo. Ale odcizení člověka (nejen to ve výrobě) stále trvá. A možná se ještě prohlubuje. Může nabývat různých forem. Například z pohledu psychologa může jít o psychický stav, jehož projevy jsou osamocení, vzdalování se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nuda, zoufalství a bezmocnost, pocit ztráty kontroly nad realitou. Co s tím máme a můžeme dělat?

Křesťanství často užívá pojmu „hřích“. Tento pojem se ze života moderního člověka už vytratil a většině lidí je jaksi protivný, protože o něm mají nesprávnou představu. Jako hřích se v křesťanství na jedné straně označuje vina, ale hřích zároveň znamená oddělení od Boha. Čili jedná se také o určitou formu odcizení. V Pavlově listu Efezským je věta: „Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ (Ef 4,18) David Steindl-Rast, jeden z duchovních učitelů – vykladačů křesťanství – píše v knize Tak věříme o hříchu jako o oddělení od Boha, od Bytostného já a od druhých lidí. Oddělení od jednoho z těchto tří prvků znamená v jeho pojetí zároveň oddělení od obou zbývajících.

Lidé, kteří rádi zdůrazňují potřebu kolektivismu, participativního hospodaření, přímé demokracie a sdílení statků si možná řeknou: „V Boha nevěřím a o Bytostném já nic nevím. Důležité pro mě tedy bude nebýt oddělen od lidí, čili být členem nějakého samosprávného pracovního kolektivu.“ Jenže to není tak jednoduché. My musíme řešit, jak být členem kolektivu a zároveň přitom být sám sebou – tedy být individualitou. Jenom tak se můžeme stát v kolektivu (třeba v tom pracovním) platným členem, který nebude bezmyšlenkovitě přejímat názor většiny, aniž by přemýšlel, co je správné a co ne. Svobodný kolektiv musí být složen ze svobodných jedinců. Z jedinců, které to ale bude táhnout ke společenství s druhými.

K překonávání odcizení potřebuje jedinec hledat, kým vlastně je on sám, co by měl dělat, jak by měl nejlépe využít svých schopností. Kolektiv – ať pracovní nebo jiný – s sebou obvykle nese problémy. Vztahy mezi lidmi často neklapou, jak by měly, přicházejí spory, hádky. To všechno je zapotřebí překonávat, pokud má společenství vydržet delší dobu. Víra, která nám pomáhá překonávat vlastní ego, vlastní sklony prosazovat sebe sama proti ostatním, může být proto velmi přínosná.

Víra také pomáhá překonávat strach z jiných lidí (nejen členů našeho kolektivu), pomáhá překonávat strach z (odcizeného) světa. Může přispět k tomu, že se nezhroutíme, když se naše společenství rozpadne, což se někdy, bohužel, stává. Člověk musí umět být také někdy sám a musí umět sám se sebou vydržet. I když byl zrozen proto, aby žil ve společenství. Cesta k překonávání odcizení není jednoduchá. Nevyřeší se pouhou revolucí, reformou, zákonem, změnou vlastnictví či administrativním úkonem. Je to spíš dlouhodobý program vyžadující naši účast, naši vůli. Svou účastí se možná budeme podílet na vytvoření nové budoucnosti pro všechny.

Křesťané často mluví o tom, že Ježíš nám přináší spásu a věčný život. Většina lidí dnes už nechápe, co to znamená. O jakou spásu jde? O jaký věčný život, když nakonec stejně zemřeme? Věčný život ale jinými slovy znamená život v plnosti a můžeme ho žít už zde na tomto světě. Naplněný život, naplněné lidství. Zmíněný David Steindl-Rast napsal o spáse, že vlastně znamená osvobození od naší úzkosti a malého ega, osvobození ze zapouzdření v hříchu. Čili že jde vlastně o osvobození od života v oddělení, v odcizení.

Člověk nepřišel na svět proto, aby žil v odcizení, ale aby žil ve společenství. V malém, větším i v tom největším – ve společenství celého lidstva, ba i ve společenství všeho živého, celého vesmíru; a zároveň proto, aby naplnil svůj vlastní život.

Velkopáteční. Šťastný motýl.

Eva Hájková



VELKOPÁTEČNÍ


Slunce se skrylo do smutku

Velkého pátku

Nebe svlažuje slzami deště

těhotnou jarní zem

Stromy a keře s pučící zelení

už zažívají svoje vzkříšení

Nemusí čekat na nedělní jitro

To jenom člověk

musí čekat

na to své



ŠŤASTNÝ MOTÝL


Příroda už pije rozkvetlé jaro

plnými doušky

Jen lidé jsou letos rozpačití

Vždyť kdesi daleko

cení své zuby válka

jako kostlivec ve skříni

Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska

Na pár okamžiků

upoutal můj pohled

jak létal z byliny na bylinu

v probuzeném lese

Třepetavě a bezstarostně

Jako když není žádná smrt

co umí nemilosrdně

přeseknout radost z bytí

Škoda že mi tak rychle

zmizel z očí