Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.
Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.
Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.
Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:
– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.
V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.
Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)
Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.
A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.
Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.
Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.
Texty
Moc ducha v podání Martina Bubera
Eva Hájková
Jedna z přednášek Martina Bubera, židovského filosofa náboženství (1878-1965), přednesená ve třicátých letech 20. století ve Frankfurtu a. M. se nazývala Moc ducha. Buber se zde vyjadřuje k dobové repaganizaci, čili pokusům o obnovu pohanství, a polemizuje s jedním jejím představitelem (H. Keyserling). Souvisela zmíněná „repaganizace“ s nadcházejícím nástupem nacismu? O tom se přednáška nezmiňuje.
Někteří filosofové prý měli za to, že nový obdiv k pohanství byl způsoben dlouhodobým zanedbáváním „telurických sil“. Buber je nazývá živelnými silami. Filosofové vyzvedávající pohanství poukazovali na antiku jako na poslední kultivovanou epochu v Evropě, v níž člověk přijímal sám sebe v úplnosti své bytosti. Keyserling kladl otázku, proč by člověk nemohl vytvořit obdobnou epochu, nějakou novou kulturu, do níž by znovu začlenil ony telurické síly. Tato kultura by prý mohla překonat tu antickou, vzhledem k hlubšímu a úplnějšímu poznání, kterého člověk mezitím dosáhl.
Proti tomu Buber namítá, že žádná nová kultura dosud nebyla vytvořena záměrně a také, že reálně nelze provést syntézu z toho, co se nám v dějinách líbí a cosi nového tak vytvořit. Nelze se ani do nějaké minulé epochy vrátit a obnovit ji. Píše: „V historii skutečnosti neexistuje obnova na základě myšlení.“ Podceňujeme prý smysl vývoje ducha v dějinách, pokud tomu věříme.
Podle Bubera vždy v dějinách existovala i jiná síla než síla živelnosti. Je to síla ducha. Před pojem „duch“ Buber občas klade do závorky přívlastek „lidský“. Jedině duch byl v dějinách schopen dostat nespoutané živelné síly pod svoji moc, i když ne vždy a ne natrvalo. Duch není něco, co v člověku nějak dodatečně vzniklo. Naopak, duch stál u samého zrodu člověka. Duch dokonce zakládá člověka jako takového. Člověk totiž není bytostí, která by byla daná pouhou svou přirozeností. Buber zde vyslovuje myšlenku, že tím (lidským) duchem je jeho vědomí: „Člověka dělá člověkem jeho autentická úplnost, která se stala vědomím, úplnost, do níž jsou zahrnuty a začleněny všechny jeho schopnosti, síly, vlastnosti a pudy.“ Tento duch nesídlí v nějakém ohraničeném místě (např. v lidské hlavě), nýbrž má jím být prostoupeno celé bytí člověka („až do konečků prstů“).
Dnes (míněno v Buberově době) prý mnozí lidé chápou pod pojmem „duch“ něco jiného. Vidí ho jako pouhou jednu část člověka. To, co je takto chápáno, však podle autora vůbec není duch, nýbrž „podvázaný“ intelekt. Ten byl jakýmsi „přiškrcením“ odpojen od úplného člověka. Tento „podvázaný“ intelekt celistvost nenávidí a touží po moci nad člověkem. Chce ho řídit tím, že ho spoutá, aniž by byl schopen vlít do něj opravdovou živoucnost. Zatímco pravý duch dokáže (i když ne vždy a ne docela) ovládnout živočišné síly tím, že je schopen je tvarovat, jako když sochař ovládá hmotu tím, že z ní tvaruje sochu.
(Tady musím poznamenat, že jsem nedávno na Wikisofii náhodně objevila jméno Ludwig Klages, což byl současník M. Bubera, psycholog, který, zdá se, ducha definuje právě tím způsobem, jak se to podle Bubera nemá, čili jako cizorodou sílu působící proti duši, tedy vlastně proti životu https://wikisofia.cz/wiki/Psychologie_%C5%BEivota )
„Duch nepůsobí na svět jinak než skrze duši jednotlivce a projevuje se v něm jako věřící odvaha a věřící láska“ – tvrdí Buber. Někdy je duch na vzestupu, jindy bývá na čas vytlačen živelnými silami. Znamená to, že Buber vidí osobnost člověka jakožto bojiště duše a ducha, podobně jako ji vidí Klages? Ne, protože on ducha pojímá jinak.
Buber se dále zabývá vztahem ducha k živelným silám. V dějinách zaznamenává tři podoby jejich vzájemného vztahu. K té první patří doba, kdy živelné síly mají nad člověkem navrch a jsou jím oslavovány jakožto síly samy o sobě posvátné. To je pohanství národů. Nikdy se to však podle Bubera nedělo v čisté formě, tedy ne absolutně. Duch byl vždy nějakým způsobem přítomen.
Jinou podobu vztahu mezi nimi mělo křesťanství. Buber nezapomněl dodat, že pod křesťanstvím nemyslí Ježíšovo náboženství, nýbrž to, co po něm reálně vzniklo a rozšířilo se. Dlužno říct, že i někteří dnešní křesťané na to nahlížejí podobně – tedy tak, že mezi učením Ježíše a následným křesťanstvím je určitý rozdíl.
Epocha křesťanství se vyznačovala snahou o překonávání živelných sil, vedoucí až k jejich potlačování. Třetí podobou vztahu ducha a živelných sil, která nepatří ani k první ani k druhé formě, ač s nimi těmi či oněmi bývá někdy ztotožňována, je podle Bubera židovství. Jeho podstata spočívá nikoli v oslavě živelných sil ani v jejich potlačování či odsouvání, ale v začleňování těchto sil do spojení s posvátnem a tím i jejich proměňování.
Epocha, kdy převládaly živelné síly, nemohla trvat věčně, podotýká Buber, ač se ji prý helénismus pokoušel obnovit. Ale doba šla dál: „Pohanské bytí se nakonec nutně rozpadá na ducha cizího světu a duchu cizí svět. Klasická antika není nic jiného než nádherný sen nebo opojení přirozeně posvátnou existencí. Řecká tragédie znamená neustálé procitání z tohoto snu a řecká filosofie pak pokaždé neúspěšný pokus o znovuzískání toho, co mizí.“ Antika má v sobě podle Bubera neodstranitelný rozpor, který neúprosně naléhá a vyvolává v člověku zoufalství nad dobou.
Nebylo to tedy tak, že křesťanství zničilo helénismus v rozkvětu. Naopak, křesťanství povstalo kvůli samotným rozporům epochy, které byly neřešitelné, aby se pokusilo je svým způsobem vyřešit. Křesťanství, na rozdíl od pohanství, nepřisuzuje živelným silám žádnou svatost. A živelné lidské pudy ani nijak neposvěcuje, ale podrobuje je svatosti zcela odlišného rázu. Výsledkem je, že jakoby vedle sebe žijí duch a svět, přičemž každý z nich se řídí odlišným zákonem. Člověk se stává bezmocným, může se pouze pasivně odevzdat Bohu. Objevuje se asketický ideál. Vzniká jakýsi dualismus bytí. Život se rozpadá na „život, jaký se má žít“ a „život, jaký se žije“. V tom druhém opět vládne živelnost.
Potom nadchází doba, kdy proti těmto živelným silám povstává – nikoliv skutečný duch – ale už zmíněný „podvázaný intelekt“ a snaží se živelnost ovládnout. Buber má patrně na mysli epochu osvícenství. Podvázaný (přiškrcený) intelekt bývá někdy považován za ducha, jak už bylo řečeno výše. Živelné síly, které se intelekt snaží potlačit, však po čase znovu povstanou. Povstávají, dalo by se říci, bezhlavě. Živelné síly včetně lidských pudů totiž nemají žádnou schopnost samy sebe pochopit, natož pochopit ducha.
Pokud jde o třetí formu vztahu mezi duchem a živelnými silami – židovství – Buber velmi vyzvedává jeho význam pro duchovní dějiny světa. V židovském pojetí není duch nic jiného než ona síla, která posvěcuje svět, propojuje lidské společenství s jeho pramenem, vede k sounáležitosti člověka s Bohem. Není to nic pevného, jistého, jednou provždy vloženého do člověka. (Ostatně i z biblických textů se dovídáme, že duch si – jako vítr – vane, kudy chce.) Duch je neustále v pohybu, proudí a posvěcuje. A celý svět i veškerá tělesnost takové posvěcování potřebuje, protože duch vše stvořené stále znovu naplňuje smyslem vloženým do něj už při stvoření. Posvěcování se děje například skrze rituály.
K živelným silám řadil Buber kupodivu i národ: „Národ a země se v biblickém Izraeli jeví jako živelné síly, které přijímají své posvěcení z hlediska účelu Božího stvoření. Nejsou ani prohlašovány za svaté ani nejsou ze svatosti vylučovány, neboť posvátno je přijímá a do svatosti je začleňuje.“ Živelné síly jsou to proto, že po velmi dlouhou dobu budovaly chování, povahy a osudy lidí.
Podobně jsou posvěcovány i živelné pudy, z nichž autor jmenuje tři – hlad, sexualitu a touhu po moci. V pobiblické době prý k nim přistupuje ještě vášeň, zvaná po židovsku „zlý pud“ (která ovšem nemusí být nijak zlá). Člověk má možnost se při svém jednání rozhodovat.
Důležitou myšlenkou v přednášce je, že pudy jsou proměňováním postaveny do pozice odpovědnosti vůči posvátnu. (Například symbolem odpovědnosti pohlavního pudu u Židů je tradičně obřízka).
Buber míní, že dáme-li duchu ve svém životě prostor (obrací se patrně především k židovskému národu), obstojí i v těchto dobách, kdy živelné síly a pudy vládnou bez omezení. Dodávám, že tato přednáška byla vyslovena v roce 1934. I my dnes, na počátku třetího tisíciletí máme určité problémy s živelnými, čili nevědomými silami a pudy. A také s rozumem odpojeným od ducha. Má nám Buber co říci ještě i dnes? Dá se jeho filosofie nějak aplikovat také na nežidy? Měli bychom spíš hledat nějaké řešení navazující na křesťanství? Nebo bychom měli hledat něco úplně nového? Duch je patrně stále týž, i když se může projevovat různě. Potom by asi bylo nejlepší znovu s ním navázat spojení.
Mariánské léto
Eva Hájková
MARIÁNSKÉ LÉTO
Slunce počítá
kolík dní ještě zbývá
do konce léta
Třebaže září hýří teplem
všechno je odměřeno
a všechno má svůj čas
Zbývá pár slunných odpolední
aby dozrály šípky
Aby si motýli našli
zimní skrýše
Aby se ptáci připravili
na dlouhou cestu
Aby pavoučci odlétli
na babím létě
Všechno je spočítáno
Všechno je zváženo
Nikdo nepřijde zkrátka
Snad jenom ten
kdo touží po věčném létě
a věčném mládí
MYSTICKÝ ZÁŽITEK
Pátého září
zazářilo slunce
Den je jak modrý drahokam
Hřejivé léto se zatím nevzdalo
Vlaštovky ještě krouží vzduchem
Odpoledne se vracíme
vlakem domů
Okénkem
s roztrženou šedou záclonkou
sledují mé oči oblohu
s lehounkými
bílými šmouhami mraků
Nevím proč myslím
na Pannu Marii
na tu požehnanou mezi ženami
jež řekla své ano
životu těžkému jak olovo
s kapkou mateřských radostí
a hlubokým mořem slz
A nakonec se proměnila
v jemná bílá oblaka z páry
která teď vidím plout
po modrém nebi
Ach to je ona!
Vidím na obloze její bílý stín
A tichá radost
ze svaté přítomnosti
se zabydlí v mém srdci
Labyrint myšlenek
Eva Hájková
LABYRINT MYŠLENEK
Myšlenky se zbláznily
Zabloudily do lesa
plného jehličnatých výčitek
a strachů
a zapomněly za sebou trousit
oblázky návratu
V temnotě lesa ježibaba
vlezlá jak magnet
už přikládá do ohně
trápení
Až je chytí
budou marně lomcovat
dveřmi chýše
A přece
hořkým perníkem žalu
si prokoušou cestičku
k naději bez břehů
kde uslyší šumět
klidné vlny duše
SRPNOVÉ RÁNO
Obloha se zatáhla
na rozhraní noci a dne
Po úmorném vedru
včerejška
možná přijde déšť
V noci se zablýsklo
a zahřmělo
Vzduch se nehýbe
Vítr ještě spí
Za rozbřesku vylétnou vlaštovky
z hnízd pod střechou
Už jen pár dní zbývá
do loučení s létem
Sousedské setkání
Eva Hájková
SOUSEDSKÉ SETKÁNÍ
Má sousedka
je jako já
Taky musí vařit
a proto mi přinesla recept
na okurkové čatní
Má sousedka
je jako já
Taky ji něco bolí
až někdy v noci nemůže spát
a její okno svítí do tmy
jak lampa naděje
Vede k ní cestička
brankou v plotě
kudy nikdo cizí nechodí
Je tak blízko
Jenom pár kroků
přes zahradu
A já jí neumím pomoct
v té její bolesti
Jen občas v zahradě
vyslechnu
její slova
MYŠLENKY
Četly si spolu
o jednom léčiteli
který žil pro druhé
Úžasný člověk –
řekla první
a myslela si v duchu:
Proč tu dnes není
pro mne?
Vždyť já tolik trpím!
Úžasný člověk –
řekla si druhá v duchu
Proč nejsem jako on?
Ale nahlas neřekla nic
Čí myšlenka byla pravdivější
to ví jen Bůh
A jenom On
to může posoudit
PROCHÁZKA PO DEŠTI
Po krátkém dešti
lesknou se mokré chodníky
Slunce už zase oslňuje
K večeru si spolu vyjdeme ven
ty a já
ruku v ruce
V ulici před návsí
potkáme jiřičky
Je jich tu celé hejno
a živě spolu švitoří
O kousek dál
hejno povykujících vrabců
vylétlo k obloze
a zase svorně slétlo na zem
Schovávají se v loubinci
kterým až po střechu obrůstá
západní zeď staré stodoly
zalitá sluncem
Někde vysoko v oblacích
slyšíme hukot letadla
Psi štěkají za ploty
a večerní zvon hlaholí
z kostelní věže
Zmrzlina a Vlaštovky
Eva Hájková
ZMRZLINA
Když horko dýchne do ulic
potkáš ji na chodníku
Nese se v křupavém kornoutu
a studí na jazyku
Na tácku mince zacinknou
Kdo si ji odpustí?
Malá či velká – pospěš si
nežli se rozpustí
VLAŠTOVKY
Chtěla jsem vyfotit vlaštovky
ale na snímku jsem našla jen
prázdné dráty
Chtěla jsem si jejich fotku zarámovat
a pověsit na stěnu pokoje
místo obrazu
Ale ony nechtěly
a proto uletěly
A proč by měly chtít?
Jim patří celá hladina rybníka
Když nefouká vítr a voda se uklidní
vidí v ní za letu svůj obraz
jako v zrcadle
Druhý život
Eva Hájková
Snad každý z nás někdy zažil letní prázdninový čas – čas, kdy se nic nemusí. Ráno je jako vymalované – nebe modré se zlatou sluneční září, vzduch po noci ještě chladivě svěží. Člověk může zavřít dům a zamířit někam k lesu, cestou mezi lány zlatě okrového obilí. Někdy přichází chvíle, kdy nemáte chuť s nikým mluvit ani nikoho potkat (ač jindy vám to naopak může být milé). Jdete a jdete a les vás chce vtáhnout dovnitř, ale vy odoláte a posadíte se v otevřené krajině na odpočívadle pod dubem, které je hned vedle stezky vedoucí do vedlejší vsi. Lidé, co venčili psy, se s nimi už vrátili domů. Snad tu bude ticho.
Já to znám. Sednu si na dřevěnou lavici k dřevěnému stolu a dívám se kolem. Ten ošklivý modrý odpadkový koš by tu být nemusel, ale je to přece jenom lepší, než aby lidé odhazovali odpadky na zem. Kam nasměrovat svůj pohled? K lesu? K úvozu lemovanému stromy a křovinami? K poli s obilím? K nebi? Ucho rychle zachytí ptačí trylek, který se docela pravidelně opakuje. Chci to všechno vnímat, ponořit se do toho, ale myšlenky mě stále odvádějí pryč. Když se mi po chvíli podaří je na krátký okamžik vypustit a vrátit se do přítomné skutečnosti, zahlédnu krajinu zcela novým a zvláštním způsobem, který se podobá snu. A hned se mi zas vrátí neodbytné myšlenky. I když krásné myšlenky. Hlavou se mi, nevím proč, mihnou slova: Požehnané léto!
Stromy jsou živé – povívá jimi jemný větřík. Dívám se na dřevěný stůl před sebou a napadne mě: I on byl kdysi stromem. A teď je mrtvý. Mrtvý? Nežije stůl, spolu s lavicemi, jakýsi druhý život, který jim vtiskl člověk? A co ta pole s obilím? Brzy přijede kombajn, obilí sklidí, ze zrna bude mouka a z mouky chleba, který přijde na náš stůl.
Moje myšlenky nemizí a tak se vydávám nazpátek domů. Pěšina sloužící zároveň jako cyklostezka je z udusané hlíny, vespod zpevněná hrubým štěrkem i různým odpadovým materiálem – stavební sutí, která občas vylézá na povrch. Zahlédnu keramické střepy – snad ze starých kachlových kamen. Vida, i ta stará kamna nalezla svůj druhý život! Posloužila jako drť na zpevnění cesty.
Naslouchám bzučení včel a čmeláků na květech. Sbírají sladkou šťávu, aby z ní vyrobili med, který se stane jakýmsi druhým životem květin. Sbírají květinový nektar, ukládají ho v plástvi a proměňují v med, podobně jako my sbíráme přítomné okamžiky a proměňujeme je ve vzpomínky uložené v naší paměti. Jsou to naše zážitky, které žijí svůj druhý život. Med není totéž, co nektar. Ani naše vzpomínky nejsou totožné s tím, co jsme skutečně zažili a prožili. Není to už prvotní skutečnost. Je to naše zažitá, prožitá a v nové formě uchovaná skutečnost, která je jakousi naší vnitřní hodnotou, jakýmsi „medem života“. A jen Bůh ví, co se s nimi stane, až jednou zemřeme! Rozpadnou se? Přesunou se někam? Do nějakého jinobytí? V hlavě se mi odněkud vynoří myšlenka – vzpomínka – na slova z Čapkovy knížky Zahradníkův rok: „Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“
Ty věty plné naděje napsal Čapek v kapitole Zahradníkův listopad. Člověk by řekl, že listopad je čas neveselý, přesto se Čapkovi jevil jakýmsi záhadným způsobem nadějný. My tu teď ale máme radostný červenec. Ten ovšem v Čapkově „zahradnickém“ podání s sebou nese věty plné smutku:
„Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá. Zahradníkův podzim se začíná už v březnu – první odkvetlou sněženkou”.
A v tom je celá podivuhodnost našeho života. Střídá se v něm smutek ze ztrát a lítost z uplývání času s hlubokou nadějí v čas budoucí, v jakousi věčnou radost zahradníka, který trvá „z časů do časů“.
Červnový soumrak
Eva Hájková
ČERVNOVÝ SOUMRAK
Tajemný okamžik před západem slunce
které svým měkkým žlutým světlem
přes ornamenty záclon
rýsuje stíny na zdi pokoje
Otevřeným oknem
vplouvá do domu
ptačí švitoření
vůně jasmínu a sena
a svěží vlhkost blížícího se deště
Ach léto
léto před slunovratem
Tebe tak chytit
a zavřít do památníku
Jenže to nejde
Leda tak uložit
do paměti duše
Uletíš rychle
jak vlaštovky
od prázdných hnízd
PO SLUNOVRATU
Vrcholné léto je tu
Odkrytí až k nahotě
opájíme se jeho žárem
Horké střechy žízní po dešti
Města s rozpálenou dlažbou
pod chodidly
se pomalu vyprazdňují
Je čas odpočívat
Vytratit se někam
do stínu lesa
Přelom slunovratu je tichý
jak otočení listu
v kalendáři
Slunce stoupalo vzhůru
a teď změnilo kurs
Bude nenápadně ztrácet na síle
než léto dohoří
jak suchá tráva
To nač jsme čekali
to už je za zenitem
jak zralý lidský věk
Ještě se budeme těšit
z mnoha plodů léta
ale jahody
to už nebudou
Projekt Zarathustra
Thomas Assheuer
Úvodem: následující text jsem nedávno obdržel mailem od pana Petraska. Dané téma je bezpochyby velmi kontroverzní; nicméně právě proto mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodl ho přenést i do našich vlastních diskusí. Text zde reprodukuji beze změn tak, jak mi ho poslal pan Petrasek. Tedy v německém originálu; pro ty kdo nehovoří tímto jazykem je dnes už k dispozici dostatek docela schopných translatorů, a to i těch v bezplatné verzi. Pro překlady delších textů prý má být nejlepší DeepL. Jenom v jeho bezplatné verzi je delší texty nutno nechat přeložit po částech.
Das Zarathustra-Projekt
Der Philosoph Peter Sloterdijk entwickelt in einem Vortrag die Idee vom „Menschenpark“. Als Thomas Assheuer in der ZEIT interveniert und die gentechnischen „Züchtungsfantasien“ zerlegt, beginnt eine große Debatte.
Von Thomas Assheuer 02.09.1999
Philosophen, so lautet eine landläufige Beschwerde, wohnen hinterm Mond, von dem sie auch keine Ahnung haben. Sie spekulieren im Sonnenschatten der eigenen Weltdeutung, verstehen von der Naturwissenschaft nichts und von Gentechnologie noch weniger. Untereinander halten die Denker für gewöhnlich Frieden. Man liebt den Kreis der viel fliegenden Minds-&-More-Kongressphilosophen und wärmt sich am Kamin der Selbstvertrautheit: „Wir telefonieren.“
Während die nachmetaphysisch gestimmte Philosophie sich keine Weltdeutung im Ganzen mehr zutraut, bastelt die Naturwissenschaft munter am biokosmischen Menschenbild. Unterwürfig preist das Publikum die Evolutionsbiologie als Weltbildersatz. Die Gemeinde beugt das Knie bei astrophysikalischen Liturgien und nimmt die Einsegnungen der Affenforschung jauchzend entgegen.
Mit einem Paukenschlag möchte Sloterdijk die Feindseligkeiten zwischen Philosophie und Naturwissenschaften beenden, um Wissen und Geist, Philosophie und Naturwissenschaften zu versöhnen. Ihm schwebt eine demokratiefreie Arbeitsgemeinschaft aus echten Philosophen und einschlägigen Gentechnikern vor, die nicht länger moralische Fragen erörtern, sondern praktische Maßnahmen ergreifen. Diesem Elitenverbund fällt die Aufgabe zu, mithilfe von Selektion und Züchtung die genetische Revision der Gattungsgeschichte einzuleiten. So wird Nietzsches schönster Traum bald wahr: die Zarathustra-Fantasie vom Übermenschen.
Sloterdijk begründet sein Plädoyer für gentechnische Selektion mit einer düsteren Diagnose. In der eskalierenden Moderne, sagt er, wachse das barbarische Potenzial der Zivilisation. Die „alltägliche Bestialisierung der Menschen in den Medien der enthemmenden Unterhaltung“ nehme zu. „Die Ära des neuzeitlichen Humanismus ist abgelaufen, weil die Illusion nicht länger sich halten lässt, politische und ökonomische Großstrukturen könnten nach dem amiablen Modell der literarischen Gesellschaft organisiert werden.“ Die „Entwilderung“ des Menschen ist gescheitert und die „Zukunft von Humanität“ bei den alten „Humanisierungsmedien“ in schlechten Händen. Wenn das krumme Holz der Humanität nur noch für das Puppenmuseum der Aufklärung taugt, fragt sich, wie man der „aktuellen Verwilderungstendenzen Herr“ wird. Was „zähmt noch den Menschen, wenn der Humanismus als Schule der Menschenzähmung scheitert“? Wenn die „bisherigen Anstrengungen der Selbstzähmung in der Hauptsache doch nur zur Machtergreifung über alles Seiende geführt haben“?
Der Humanismus, sagt Sloterdijk, war Teil jenes Gewaltproblems, als dessen Lösung er sich immer noch ausgibt. Seine Lektionen richten den Menschen ab und richten ihn zu – bis aufs Zwergenformat. „Domestikation des Menschen (ist) das große Ungedachte, vor dem der Humanismus von der Antike bis in die Gegenwart die Augen abwandte.“ Die „Kleintierzüchtung“ der Zivilisation, so zitiert Sloterdijk den sozialdarwinistischen Nietzsche, zeugt harmlose Menschen, jämmerlich und verächtlich, mit einem Lüstchen für den Tag und einem für die Nacht. Da kriechen sie nun. „Mit Hilfe einer geschickten Verbindung aus Ethik und Genetik“ haben es die Menschen „fertiggebracht, sich selbst kleinzuzüchten“. Im harmlosen und doch verwilderten Menschen erreicht die „Verhaustierung“ der Gattung ihren planetarischen Letalzustand.
„Was zähmt noch den Menschen?“ Für einen Moment klammert sich Sloterdijk an seinen Hausgott Martin Heidegger – und wird bitter enttäuscht. Der bewunderte Heidegger, klagt er, habe sich in den „beispiellos düsteren Jahren nach (!) 1945“ in seine Hütte verkrochen und sei zum andächtigen „Hüter des Seins“ introvertiert. Was damals anachronistisch, aber verständlich war, ist heute gefährlich. Die Zeit ruft nicht nach Hirtenspielen, sondern nach Entscheidungen. Die Zeit drängt. Die Gewalt wächst. „Es genügt, sich klar zu machen, daß die nächsten langen Zeitspannen für die Menschheit Perioden der gattungspolitischen Entscheidung sein werden.“ Doch schon sieht Sloterdijk eine „Lichtung“. Darauf die Gentechnik mit ihren Instrumenten Selektion und Züchtung.
Platon liefert das Modell, um Gentechnik in Biopolitik zu überführen
Moralische Skrupel? Im Gegenteil. Keinesfalls dürften die geistigen Eliten auf die „Rolle des Selektors“ verzichten und ihre Hände in Unschuld waschen. „Da bloße Weigerungen oder Demissionen an ihrer Sterilität zu scheitern pflegen, wird es in Zukunft wohl darauf ankommen, das Spiel (!) aktiv aufzugreifen.“ Beiläufig erinnert Sloterdijk an Platons Dialog Politikos, um ihn scheinbar kommentarlos in die Zukunft zu sprechen. Tatsächlich liefert Platon ihm das Modell, um Gentechnik in Biopolitik zu überführen. Hat nicht der „platonische Zoo“ den Irrtum der egalitären Demokratie glücklich hinter sich gelassen? Spricht nicht schon Platon von der „züchterischen Steuerung der Reproduktion“?
In seiner Replik in der Frankfurter Rundschau verwahrt sich Sloterdijk gegen die „Schauerromantik“ seiner Kritiker, macht aus dem eigenen Fall einen Kasus des „ahnungslosen“ Feuilletons und behauptet, Heidegger nur paraphrasiert zu haben. Das ist im Unwesentlichen richtig, im Ganzen falsch. Schon 1991 wurde Sloterdijk von Züchtungsfantasien heimgesucht; schon damals spielte er mit dem Gedanken, den harmlosen „Altmenschen“ durch Selektion zur Strecke zu bringen. In den von ihm herausgegebenen Berichten zur Lage der Zukunft (edition Suhrkamp) empfahl er, das „alteuropäische weltanschauliche Erbe“ abzuräumen. Von diesem Ballast befreit, begeisterte sich Sloterdijk damals für einen „Biologismus“, der „auf eine intelligente Menschheit im ganzen zielt, nicht auf eine neurobiologische Apartheid oder eine Klassenherrschaft der Intelligenzmutanten über die Altmenschen heutigen Typs“. Einen Satz später verfliegt der Skrupel vor der Obszönität seiner Sätze, und der innere Großzüchter erhält das Wort. „Das Schlimmste ist möglich, aber auf jeden Fall nichts Schlimmeres als das, was geschieht, wenn es keine Selektion von intelligenten und generöseren Menschen gibt.“
In der Tat, schlimmer konnte es nicht kommen. Dennoch entspringt Sloterdijks skandalöse Rede nicht nur der Verirrung eines Weltanschauungsphilosophen, der in den Fußstapfen von Nietzsche und Heidegger versinkt und sich dabei einbildet, er könne im Stadtwald von Karlsruhe die Moderne begraben. In Sloterdijks Selektionsfantasien haust ein fürchterlicher Realismus, der das diabolische Potenzial der Genforschung nüchtern ins Auge fasst. Er weiß, dass die Büchse der Pandora geöffnet und gentechnische Menschenzüchtung keine Science-Fiction mehr ist.
Von der ersten Stunde an hat die Gentechnologie Menschenbilder transportiert, dunkle Bedrohungsszenarien entworfen und das Blaue vom Himmel versprochen. Die gentechnische Sonde des Wissens hat die letzten metaphysischen Reste beseitigt und den Glauben an einen zeitlosen und unveränderlichen Wesenskern des Menschen heillos entzaubert. Und doch produziert die absolute Freiheit den namenlosen Schrecken. Die gentechnische Transparenz erzeugt neue Dunkelheiten; sie setzt eine Dialektik der Aufklärung in Gang, die eine tief internalisierte Zone zu berühren scheint: das moralische Verhältnis der Menschen untereinander, die grundlegende Symmetrie zwischen Freien und Gleichen. Der amerikanische Rechtsphilosoph Ronald Dworkin erklärt die archaische Angst, die die Gentechnik auslöst, aus der tief sitzenden Furcht, wir könnten im doppelten Sinne des Wortes die „Haftung“, das Wissen von Gut und Böse verlieren – ganz so, als sei von der Genforschung der Latenzschutz des Daseins und das uralte Definitionsverbot des Lebens verletzt worden.
Sloterdijk nutzt die Gunst der Stunde und unterbreitet den angsterzeugenden Naturwissenschaften ein Friedensangebot. Er tritt als Bewährungshelfer auf und verspricht der Forschung die höheren metaphysischen Weihen, indem er gentechnischem Wissen philosophischen Geist einhaucht – und zugleich der Philosophie die Krone der Königswissenschaft aufsetzt. Das wäre die Erlösung von aller Kritik und das Ende des Verdachts gegen die faustische Wissenschaft, ein ewiger Frieden zwischen Wissen und Geist, Philosophie und Technik.
Nicht Freiheit und Verantwortung, sondern ethisch entkernter Konformismus lautet die Parole. Bizarr, dass diese Biopolitik vollmundig im Windschatten eines mit Nietzsche genmanipulierten Heidegger operiert. Ausgerechnet Heidegger. Schaudernd hätte er sich vor dem eugenischen Wahn des Zarathustra-Projekts abgewandt – vom Generalangriff auf das unaussprechliche Leben der „Altmenschen“.
Lidé dneška
Eva Hájková
LIDÉ DNEŠKA
Chceme žít své malé životy
Velký svět nám je drtí
Sázíme růže za ploty
a bojíme se smrti
Že nepustí nás přes čáru
co černou rukou vyměří
až ve svém černém taláru
neslyšně stane u dveří
Až přijde konec poznáme
jak krátký čas jsme žili
Komu jsme z bídy pomohli?
Koho jsme zachránili?
Chceme žít své malé životy
Velký svět nám je ruší
Růže nám kvetou za ploty
a tíseň roste v duši
KONVALINKA
Rolničky jak z porcelánu
obléká si konvalinka
Ani večer ani k ránu
nezazvoní nezacinká
Ukrývá se v stinném koutu
zavinutá do kornoutu
Nezacinká nezazvoní
ale zato krásně voní
CHVÁLA VĚTRU
Můj větře
který vaneš kudy chceš
Chladivý větře
jsi mírný i prudký
jak lidské srdce
Jsi bez tvarů
a bez barev
A přece je tě vidět
když pohupuješ větvemi stromů
a stébly trávy
Umíš pohladit tvář
Jemně nadnášíš motýly
a čechráš ptákům peří
Zvedáš ze země prach
Prudce se opíráš do plachet
i do praporů
Lomcuješ křídly oken
A převracíš prázdné popelnice
Můj živý větře
odnes na svých perutích
všechno zkažené a zatuchlé
A provoň zemi svěžím vzduchem
Klaunka
Dvojí tvář Jitky Molavcové
Josef Poláček
Klaunka – pod tímto nezvyklým, nicméně gramaticky korektním označením vysílala nedávno Česká televize dokument režisérky Olgy Sommerové o stálici divadla Semafor Jitce Molavcové: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13120371508-klaunka/
V diskusích na webu „Humanistické dialogy“ jsme už častěji hovořili o divadlu Semafor a o jeho protagonistech, především o jeho zpěvačkách, v prvé řadě v souvislosti s jeho „zlatou érou“ konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Na počátku let sedmdesátých divadlo Semafor nabylo popularity především díky televizí vysílaným „Návštěvním dnům divadla Semafor“, případně obdobným pořadům dvojice Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Kteří byli po většinu této doby doprovázeni trojicí zpěvaček Miluška Voborníková, Zuzana Burianová a Jitka Molavcová. Po úmrtí Jiřího Šlitra pak Jiří Suchý Jitku Molavcovou „přetáhl“ do svého vlastního programu, jako svou stálou partnerku. A přes všechny peripetie času, změny politických režimů, ekonomických podmínek a samotné divadelní scény tomu tak zůstalo doposud, dvojice Suchý – Molavcová stále vystupuje pospolu. Přičemž Jitka Molavcová časem nalezla své umělecké, respektive přesněji řečeno své komické vyjádření v postavě Žofie Melicharové – podivné hubaté ženštiny svou garderóbou připomínající ze všeho nejspíše proslulého strašáka do zelí, prakticky naprostého protikladu oné jemné, něžné, citové Jitky Molavcové známé z představení Šimka a Grossmanna.
Musím rovnou přiznat: s touto rolí Melicharové, s touto hereckou tváří Jitky Molavcové jsem se nikdy nemířil. A dokonce jsem toho přesvědčení, že ona se tím sama umělecky pohřbila. A přitom – bylo to její vlastní rozhodnutí, její vlastní volba. Já jsem původně choval podezření, že ji do této kašparské role „uvrtal“ její principál Jiří Suchý; ale později jsem se dozvěděl, že tomu bylo naopak, on tuto roli vytvořil jenom pro jedno jediné představení, a sám nijak nepočítal že tato postava bude mít nějaké pokračování. Byla to sama Jitka Molavcové, která v ní nalezla takové zalíbení, že si její jméno, její vizáž, i její manýry ponechala už natrvalo.
Ale – co vlastně na této její postavě shledávám natolik nepřijatelného, nestravitelného? Je to bezpochyby postava komická, čili v tomto ohledu ovšem souzní s těmi rolemi, které Molavcová na scéně divadla Semafor hraje. Pro vysvětlení se musíme podívat trochu blíže na širší záběr hereckého působení Jitky Molavcové. U ní mě totiž – pokud pomineme ony vzácné doby počátku sedmdesátých let – i v mnoha jiných případech nemálo rušil a vadil jeden rys jejího herectví: totiž přehrávání. Jako by se znovu a znovu před kamerou nutila do něčeho, co v ní vlastně vůbec není. Nebo co v ní třeba je; ale ona jako by se to snažila ze sebe „vyždímat“ až na maximum. Tento rys jejího herectví jsem u ní zaznamenával třeba i u pořadů pro děti. Nedokázala přitom být skutečně spontánní, nedokázala být „pouze“ svá, ale stále znovu jako by se nutila do své role.
A tento samý rys je pak profilujícím momentem postavy Melicharové. Molavcová se zde znovu a znovu snaží groteskním způsobem zveličit základní jevištní znaky této postavy, tedy její neohrabanost, její neomalenost vůči jejímu jevištnímu partnerovi, její „imidž“ školní uklízečky. Ovšem – toto nucení se do této obhroublé ženskosti podle mého přesvědčení nejen že vůbec nesluší oné půvabné, citlivé a kultivované Jitce Molavcové – ale navíc její herecký projev mění v neustálou křeč.
Tím se dostáváme ke klíčovému momentu celé záležitosti. Kterýžto moment je obsažen už v samotném názvu onoho televizního pořadu: Klaunka. Se vší samozřejmostí se v tomto portrétu Jitky Molavcové vychází z přesvědčení, že ona je rozený klaun v ženském vydání. Dokonce na jednom místě je provedeno přímé srovnání některých pohybových kreací Žofie Melicharové s Giuliettou Masinovou v proslulém Felliniho filmu „La Strada“. Kde Masinová provádí několik takovýchto ryze klaunských gest a pohybů. Molavcová – viditelně dojatá – sama zmiňuje, že po jednom představení divadla Semafor v Norsku tam její výkon někdo ocenil právě přirovnáním k Masinové.
Dovolím si prohlásit: takovéto tvrzení, takovéto srovnání je naprosto neudržitelné. Každý kdo má oči, ten musí vidět (a především když se provede takto bezprostřední srovnání hereckého projevu obou aktérek), že se jedná o něco naprosto jiného. U Masinové její klaunský projev a výraz vychází naprosto bezprostředně, spontánně z jejího nitra; zatímco Molavcová takto spontánní klaunkou není, ona své klaunství musí jenom a pouze hrát.
Nechci tím nijak dehonestovat talenty Jitky Molavcové; naopak jsem toho přesvědčení, že ona má vynikající herecký talent, a že je škoda že nedostala větší příležitost ho uplatnit, jmenovitě ve filmu. Ale – jestliže jsem toho názoru že ona má herectví v krvi, pak je stejně tak mým přesvědčením, že v krvi nemá klaunství. Neboť být hercem (byť třeba komickým)
a být klaunem, to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti. Klaun – budiž to řečeno ještě jednou – ten musí své klaunství prožívat a projevovat naprosto spontánně, bytostně, musí vyplývat z jeho přirozenosti. Zatímco herectví – tam se vždy nějakým způsobem zapojí hlava, která aktérovi sděluje, že má hrát takovou a takovou roli. Klaun – ten nehraje roli, on je. Klaunství jako takové je jeho nejpřirozenějším životním výrazem.
Zatímco u Molavcové – tam je naprosto jasně vidět a znát, že ona své klaunství hraje, že ho předstírá. Vždycky je zde patrná ona oklika přes hlavu; tedy přes vědomí: teď zahraju tohle a tohle. Já jsem už dříve poukazoval na zásadní rozdíl například mezi africkými tanečnicemi, a mezi Evropankami které se snaží jejich tance napodobit. A už tehdy jsem konstatoval, že tato snaha je marná. Právě z onoho uvedeného důvodu: u Evropanek jejich taneční kreace vždy nějak vycházejí z hlavy. Nikdy v jejich tanečních pohybech není dosaženo oné naprosto bezprostřední identity mezi pohybem a tělem. U Němců existuje jeden zajímavý slovní obrat: dělat něco „aus dem Bauch heraus“, tedy doslova: z břicha. Označuje to ty případy, když někdo nějakou činnost (například řízení automobilu) zvládl už natolik, že ji vykonává čistě intuitivně, aniž by musel přemýšlet o tom, co právě v daný moment koná a proč. A přesně tohle je onen rozdíl mezi klaunstvím na straně jedné, a mezi herectvím na straně druhé.
Zůstávám tedy u tvrzení, že Jitka Molavcová toto spontánní, zcela intuitivní klaunství v sobě nemá, a že tento deficit musí nahrazovat tím, že ho hraje, jako divadelní roli. A přitom nevyhnutelně znovu a znovu musí přehrávat, svůj herecký výraz „vyšponovat“ nad tu úroveň, která by jí byla přirozená. Co je ale na celé věci zajímavé: Molavcová takto nadsazeně vystupuje nejen ve svých rolích na divadle, ale stejně tak i v samotné televizní dokumentaci, když vypráví o svém životě! I zde – a právě zde – se ukazuje její dvojí tvář: v některých chvílích (když se „zapomene“, když přestane něco hrát a předstírat, a když je sama sebou) – tak dokáže působit velice sympaticky, příjemně, a přes svůj dozajista ne již mladý věk dokonce i vysloveně žensky okouzlujícím dojmem. Ale pak zase přijdou chvíle, kdy se její projev, dokonce i její barva hlasu změní, a ona začne hrát jakousi roli, to jest místo přirozeného spontánního osobního projevu začne přehrávat, nutit se do jakési stylizace.
Toto jsou tedy dvě tváře, dvě podoby herečky a zpěvačky Jitky Molavcové. Samozřejmě jí nelze upírat právo na profesní dráhu kterou se vydala, tedy včetně jejího jevištního vystupování. Ale pro mou osobu zůstávám u toho, že tato její druhá, stylizovaná a nadsazená podoba jí nesluší, a že dokonce překrývá a ničí ty skutečné talenty, které ve své přirozenosti něžná a citlivá Jitka Molavcová bezpochyby má.