Forum

Kulturní liberalism...
 
Notifications
Clear all

Kulturní liberalismus a konzervativní socialismus  

  RSS

Josef Poláček
(@admin)
Member Admin
Přidal se: před 6 měsíci
Příspěvky: 8
23 března 2020 15:29  

Josef PoláčekSprávce
(95.117.17.92)
Ediční poznámka: tato diskuse sem byla přesunuta z původního fóra, které bylo zrušeno.

 

Tímto tedy otevírám první konkrétní diskusní téma. Jak už jsem zmínil v „Exodu“, v dnešním Právu (Salon) vyšly hned tři opravdu zajímavé články na toto téma, a hned první z nich, od politologa Pavla Barši, se výslovně vztahuje na články které v této souvislosti vyšly na Deníku Referendum. Pak je tam ještě další text V. Bělohradského na toto téma; a potom ještě článek Petra Druláka, bezprostředně o ekologii, ale fakticky na stejné či velmi podobné téma. Jedná se tu především o to, jaký je vztah mezi „společností“ na straně jedné, a „společenstvím“ na straně druhé.

Podle Druláka (který se ovšem odvolává na jednoho sociologa) je „společnost“ univerzalistická, zatímco „společenství“ je partikulární. Přičemž ovšem to společenství je citově mnohem intenzivnější, hlubší (například rodina, sousedé).

Drulák sám podle všeho tenduje také ke „konzervativnímu socialismu“ – to jest on se (s pro mě docela překvapující jednoznačností) staví proti kapitalismu, chce ho nějakým způsobem překonat či alespoň spoutat; ale cestu k překonání kapitalismu zřejmě nevidí v (levicovém) liberalismu, nýbrž v obnovení (národní) pospolitosti.

Oproti tomu Pavel Barša staví velmi oprávněnou otázku, jestli nějaký populistický, konzervativní socialismus (který by se obracel prakticky na tu samou klientelu jako například populista Trump), mířící především na materiálně-nacionální zájmy této skupiny populace – jestli by tedy takovýto socialismus bylo ještě vůbec možno považovat za levicový.

Tolik po tuto chvíli všechno, pro otevření tématu. Já si ty články budu muset ještě znovu prostudovat, pro první chvíli jsem je pročetl spíše jenom zběžně, tlačil mě čas, právě abych mohl konečně zřídit toto fórum.

Téma bylo upraveno před 2 hours, 10 minutes uživatelem  Josef Poláček.
Téma bylo upraveno před 2 hours, 8 minutes uživatelem  Josef Poláček.
Téma bylo upraveno před 2 hours, 7 minutes uživatelem  Josef Poláček.
Téma bylo upraveno právě teď uživatelem  Josef Poláček.
19 března 2020 v 23:35#193UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří NushartÚčastník
(86.61.175.212)
V návaznosti na zmiňovaný článek Petra Druláka a na diskusi pod článkem Václava Bělohradského v DR (Vyluxovaný levicový diskurz, ne levicový liberalismus) bych podotkl, že „přírodu“ vlastně není vůbec možné „chránit“. Je pouze možné snažit se konzervovat její stav (ta snaha ale z podstaty toho, čím „příroda“ je, musí logicky být neúspěšná).
20 března 2020 v 10:19#194UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří NushartÚčastník
(86.61.175.212)
(Globální) rovnostářská společnost individualit?

Na pana Baršu (kdyby tu byl) bych měl stejnou otázku jakou jsem měl na pana Plevu (v DR pod článkem Václava Bělohradského „Vyluxovaný levicový diskurz…“):

Může být individualistická společnost rovnostářská?

Barša totiž tvrdí [článek „Dobývat se do otevřených dveří“, Salon Práva], že mezi ekonomickým a kulturním liberalismem nemusí jít o kauzální souvislost, ale pouze o korelaci.

Tvrdí, že „obhajoba příslušníků menšinových kategorií sama o sobě neimplikuje podporu systému založeného na sociálních nerovnostech, ale že prostě cílí na nerovnosti JINÉ“.

Zeptal bych se tedy, na JAKÉ JINÉ nerovnosti tato obhajoba cílí, když ne na ty sociální (a patrně ani na ty ekonomické).
20 března 2020 v 10:45#195UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Tak napřed k té přírodě: Ano, pane Nusharte, máte plnou pravdu, že s tou „přírodou“ je to velice zapeklité. Dneska se o přírodě samozřejmě hovoří neustále; ale fakt je ten, že my ve skutečnosti vůbec nevíme, co tato „příroda“ vlastně doopravdy je.

To jest: my nejsme schopni definovat ani samotný svět jako takový; natož pak samotnou přírodu. O přírodě by se dalo nanejvýš říci, že je to „živoucí tvář světa“ – ale jak řečeno samotnou podstatu tohoto světa nejsme schopni určit.

Trochu paradoxně by bylo možno říci: není nic méně přirozeného, nežli sama příroda.

Příroda, život – to samozřejmě velice úzce souvisí s evolucí. Četl jsem nedávno jednu – evidentně velmi fundovanou – knihu o evoluci. A její autoři zcela jednoznačně sdělili, že celá současná věda fakticky vůbec není schopna tuto „evoluci“ definovat. A že ta klasická darwinovská definice („přežije nejsilnější“) stojí vlastně zcela mimo reálného komplexu všech procesů probíhajících v procesu přírodní evoluce.

V tomto smyslu je ovšem nutno oponovat tvrzení pana Nusharta, že přírodu je možno „konzervovat, ale nikoli chránit“; daleko spíše je možno tvrdit pravý opak. Přírodu je možno chránit (to jest redukovat invazivní zásahy člověka do jí imanentních procesů) – ale nikdy ji nelze „konzervovat“, protože ona sama je velice dynamickým procesem, kdy my bychom vůbec nevěděli, co vlastně máme „konzervovat“.
20 března 2020 v 11:40#197UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Sociální a jiné nerovnosti

Ano, to mě v tom článku od Barši také (napřed) trochu zarazilo. Ale řešení této záležitosti není nakonec tak složité, jak se napohled může zdát.

P. Barša tu chce prostě říct, že tím že tato „kulturní levice“ klade důraz na boj dejme tomu proti nerovnosti (respektive diskriminaci) ohledně národnostního či jiného původu, že to ještě zdaleka neznamená (nemusí znamenat), že by se tato „kulturní levice“ smiřovala s nerovností sociální.

Zkrátka: když se zajímám o fotbal, nemusí to ještě znamenat, že bych se nemohl zajímat také o hokej. 😉

Ovšem – takto to platí jenom v obecné rovině. Ale v rovině faktické – tady to asi nebude tak zcela jednoduché. Nejsem si teď jistý který z těch tří autorů to byl, kdo napsal že to fokusování pozornosti na témata diskriminace (marginálních) menšin je kompenzací levice („kulturní“) za ztracené téma sociální. A jestli se opravdu jedná o kompenzaci, pak je v tom v každém případě něco nepravého.

Ale hlavní problém nebude nakonec asi v té alternativě „sociální“ – „jiné než sociální“. Ale problém je, že levice ztratila své základní téma: zásadním způsobem změnit, zhumanizovat společnost jako takovou. A proto se část radikální levice znovu a znovu doslova vrhá na každou jen trochu příhodnou diskriminaci, aby si bojem proti ní mohla kompenzovat tuto ztrátu.

Jinak řečeno: boj proti těmto dílčím diskriminacím či nerovnostem sám o sobě není ničím špatným. V každém případě udržuje povědomí o nutnosti dalšího procesu humanizace společnosti. Ale na straně druhé jak řečeno – ten moment zástupné kompenzace tu je opravdu často v pozadí hodně znát.
20 března 2020 v 12:49#198UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří NushartÚčastník
(86.61.175.212)
Ochrana nebo konzervace?

Myslím tím, pane Poláčku, „konzervovat určitý – z hlediska vývoje planety Země a celého vesmíru – jen velmi momentální stav přírody, lépe řečeno konzervovat stav člověkova životního prostředí, který je pro člověka výhodný“.

Snaha konzervovat [pochopitelně z dlouhodobého hlediska neúspěšná – jak i Vy sám podotýkáte] stav životního prostředí může mít ale různé důvody – tedy nejen ten důvod „druhově sobecký“ (přežití člověka jako druhu), ale i důvod kvazináboženský („omezit lidskou populaci, ať přežije Příroda“). „Příroda“ však přežije vždycky – jenom se ale prostě změní. Měli bychom si tedy podle mě přiznat, že nebojujeme za „přežití přírody“, ale za „konzervaci jejího určitého momentálního stavu“ (buď třeba z „kolektivně“ sobeckého důvodu přežití lidstva jako živočišného druhu, nebo třeba z důvodu zbožštění Přírody).
20 března 2020 v 13:07#199UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří NushartÚčastník
(86.61.175.212)
Z těch tří autorů to s tou „kompenzací“ byl Barša, pane Poláčku.

O kousek dál pak Barša píše o současné „strategii konzervativní pravice“, která podle něj spočívá [ta strategie] v „překladu třídních rozdílů do rozdílů kulturních“.

Tady se ale Barša podle mě mýlí. Mám pocit, že s tímhle nepřišla jako první konzervativní pravice, ale italský marxistický filozof a komunista Antonio Gramsci.
20 března 2020 v 13:18#200UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Lidská práva a jejich problém

Přečetl jsem si teď znovu onen Baršův článek. Ten obrat o „kompenzaci“ použil on sám – ovšem podle všeho spíše v pozitivním, nikoli v negativním smyslu. Tedy v tom smyslu, že když už levice ztratila své dřívější ústřední téma – tedy sociální otázku, že je tedy jenom přirozené a legitimní, když si našla náhradu v obecných (univerzálních) lidských právech. A že tento úhyb této levici nijak nebrání v tom, aby se vrátila zpět k vlastní problematice sociální.

Oproti tomu vidí Barša zásadní nebezpečí v tom, že kdyby se provedl příklon levice k tomu národovecky-partikularistickému a komunitárnímu pojetí jak ho navrhuje Michéa (a snad i Drulák), že tím „pozornost bude odvedena od zápasu s globálním politicko-ekonomickým systémem a promýšlení jeho socialistické alternativy ke kulturní válce obyčejných lidí proti odrodilým elitám ohrožujícím národ hájením práv migrantů a rozvracejícím patriarchální rodinu prosazováním práv LGBTI menšiny“.

V závěru svého článku se Barša odvolává na to, že v USA se v demokratických primárkách „až do finále“ dostal radikální socialista Sanders; a že „obnovený akcent Bernieho Sanderse na sociální otázku se přitom nevylučuje, ale naopak organicky doplňuje s tématy kulturní levice, jakými jsou rovnost žen a nediskriminace menšin.“

Tolik tedy P. Barša; co teď k tomu říci?

Jisté je jedno: Barša argumentuje velice promyšleně. A ve své centrální myšlence má dozajista pravdu (tedy že koketování levice s národovectvím skýtá jen velice temné perspektivy).

Jenže – ona je tady i druhá stránka věci. Jen tak mimochodem: jestliže Barša tvrdí, že radikální socialismus Sanderse se „nevylučuje, ale organicky doplňuje“ s rovností žen a nediskriminací menšin – pak reálným faktem je, že právě v těchto oblastech Sanders nikterak nevynikl; a naopak na adresu žen prý utrousil několik ne příliš gentlemanských výroků.

Mně osobně – nemohu si pomoci – Sanders svým zjevem nemálo připomíná svého času Zdeňka Nejedlého. Kterému se přezdívalo „Rudý dědek“. Zkrátka: jako by se opravdu znovu opakovala původní dichotomie, kterou sám Barša uvádí v úvodu svého článku: buďto práva sociální při obětování práv jednotlivce, anebo ale naopak, lidská práva při upozadění práv sociálních.

Nedá se nic dělat, ale celý ten koncept „lidských práv“ totiž opravdu nepasuje dohromady s programem radikálně socialistickým. Ta „lidská práva“ jsou totiž ve svém nejvlastnějším jádru konceptem liberalistickým – tedy individualistickým. Zatímco socialismus je zásadně konceptem kolektivním, tedy celospolečenským.

Ono může velice klamat, že ty diskriminované skupiny jsou přece t a k é kolektivy. Jenže: fakticky jsou tyto skupiny v tomto konceptu pojímány pouze jako množiny individuí. To jest: ten koncept je takový, že jsou porušována jejich v jádru i n d i v i d u á l n í lidská práva; jenomže jich je holt více, a tak se navenek jeví jako ty či ony skupiny. Ale – v tomto pojetí „lidských práv“ zcela principiálně není obsažena myšlenka zásadní změny celé společenské struktury.

Právě tohle si Barša nedokáže uvědomit: že koncept „lidských práv“ kulturní levice, a koncept radikálního socialismu stojí nakonec na zcela různých základech, které jsou spolu v zásadě nekompatibilní. Není možno provádět radikální socialistickou změnu na základě individualistických (byť i skupinových) nároků. Tyto dva koncepty sice mohou mít určité styčné body; ale nakonec vůči sobě budou vždy stát v zásadní opozici.

Přes všechnu přesvědčivost Baršovy argumentace je tedy nutno konstatovat, že jeho přesvědčení o principiální slučitelnosti radikální antikapitalistické přeměny a boje za práva menšin spočívá na iluzi.

Ne že by obojí nebylo možno/nutno spojit; ale nepůjde to na oněch zmíněných základech.
20 března 2020 v 13:22#201UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Ano, to „zbožštění Přírody“ se dozajista namnoze koná. Už jsem o tom něco psal ještě na DR: je to oscilace od jednoho extrému k druhému. Sice za daných okolností je toto „zbožštění Přírody“ pořád ještě mnohem lepší, nežli její další cynické znásilňování ve jménu boha Mamonu; ale jak řečeno, sám o sobě je to zase druhý extrém.
20 března 2020 v 13:30#202UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
„Překlad třídních rozdílů do rozdílů kulturních“ – jestli s něčím takovým přišel už Gramsci, opravdu nemohu potvrdit ani vyloučit.

Barša má samozřejmě plnou pravdu v tom, že toto byla (a je) strategie pravicových populistů. A má také plnou pravdu ve svém varování, aby se tuto reakční (byť i úspěšnou) strategii snažila napodobovat levice. Protože by se pak sama stala fakticky tou samou pravicí. V každém případě reakčním elementem.

Ty „kulturní rozdíly“ ovšem mohou být dost matoucím pojmem, Barša je v dané souvislosti používá pro označení strategie (americké) pravice postavit proti sobě sociálně frustrovaný „dolní lid“ a vzdělané, kulturní elity.

Ale v jiném kontextu se může jednat naopak o boj proti – zdánlivým – kulturním rozdílům, čili proti kulturní diskriminaci.
20 března 2020 v 14:22#203UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří NushartÚčastník
(86.61.175.212)
Vyhánění národovectví liberalismem

je nejspíše kontraproduktivní, neboť národovectví samo je důsledkem liberalismu!

Respektive je důsledkem atomizace společnosti – tedy nenaplnění základní lidské potřeby – potřeby společenství. Nástup fašismu a komunismu je tedy důsledkem předchozího útoku liberalismu na malá přirozená společenství, která tím byla nahrazena formou jakési kvazináboženské příslušnosti k národu.

Je to reakce na odcizení a izolaci jedince, kterou liberalismus nutně se svým zdůrazněním individuální svobody přináší.
20 března 2020 v 14:54#204UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Společnost a pospolitost

Teď tedy něco k – taktéž velice zajímavému a zásadnímu – článku V. Bělohradského k Michéově konceptu „Sousedi a (kyber)soudruzi“.

Velice zkráceně řečeno je ústřední myšlenka V. Bělohradského tato: tradičně (Tönnies, Michéa) se sociální entity „společnost“ a „pospolitost“ stavějí proti sobě. „Společnost“ je univerzalistická, ale abstraktní; je založena na f u n g o v á n í, nikoli na mezilidské vzájemnosti. Zatímco „pospolitost“ je pravý opak: je to hřejivý pocit vzájemné sounáležitosti, založený emocionálně na vzájemné personální blízkosti respektive příbuznosti. Důsledkem – či daní – za tuto hřejivou bratrskou (či soudružskou) pospolitost je ovšem ztráta onoho univerzalismu; na jeho místo nastupuje skupinová exkluzivita, ve vlastním slova smyslu; to jest z této pospolitosti je automaticky vyloučen každý, kdo není jejím členem.

V. Bělohradský oproti tomu tvrdí: tato dichotomie je nepravá. „Společnost“ a „pospolitost“ se v lidských dějinách vždy navzájem prolínaly. To znamená: podle Bělohradského není na místě zavrhovat univerzalismus (post)moderní společnosti; neboť podle něj i (nebo právě?) tato moderní společnost s jejími neomezenými komunikačními možnostmi má potenciál vytvářet dostatečně reálnou pospolitost.

Klíčový je zřejmě tento odstavec ze závěru článku: „(Post)modernost charakterizuje globální nárůst komunikace, která strhuje blízké i vzdálené do jednoho pomíchaného společenství lidí komunikujících přes všechny minulé hranice a zlomové linie. Jen pomalu se formuje nejisté vědomí zodpovědnosti a solidarity vůči novému lidu globálního kyberprostoru, ve kterém vládnou do sebe vpletená, těkavá, neverifikovatelná a žádnou autoritou nezaručená sdělení.“

Tolik tedy V. Bělohradský; a stejně jako u Barši si musíme položit otázku: Co k tomu říci?

Stejně jako u Barši můžeme v prvé řadě konstatovat, že argumentace Václava Bělohradského je velmi přesvědčivá, vnitřně konzistentní.

Nicméně: stejně jako v případě Barši nám nezbývá než konstatovat, že reálný svět bude asi přece jenom poněkud složitější, nežli tento konec konců velmi optimistický náhled.

Jako první bych především zpochybnil Bělohradského tézi, že „pospolitost“ a „společnost“ se v průběhu dějin navzájem proplétaly. Totiž: na jedné straně je tomu bezpochyby tak. Jenže: na straně druhé nelze odhlédnout od toho, že tyto dva koncepty spolu zároveň vždy znovu a znovu s o u p e ř i l y, a to sice i prostřednictvím velice nesmiřitelných (a leckdy i velmi krvavých) bojů. Není tedy v žádném případě možno tvrdit, že by zde mohla existovat nějaká bezrozporná harmonie mezi „společností“ a mezi „pospolitostí“. Pokud je vůbec možno tyto dva o sobě protikladné elementy opravdu uvést do souladu (jako že právě toto by mělo být konečným cílem veškerého snažení) – pak jedině formou autentické dialektické syntézy, tedy dynamického vztahu, který sice vytváří novou kvalitu, ale zároveň zůstává vždy latentně labilní, neboť oba jeho momenty si i nadále uchovávají svou principiální opozici.

Tolik obecně; a teď bych se zase jednou vrátil k velkým antickým myslitelům, k Platónovi a Aristotelovi. Zůstaňme u – bezpochyby střízlivějšího a civilnějšího – Aristotela. I tento racionalisticky a věcně uvažující myslitel vytyčuje základní tézi, že pro existenci opravdu dobré a kvalitní polis (která tu zastupuje v prvé řadě onu „společnost“) – tak že pro její existenci je konstitutivní, bezpodmínečně nutný stav vzájemného přátelství. Bez tohoto „přátelství“ není nic, kromě víceméně ryze komerčních či jinak utilitaristických vztahů.

To znamená: Aristoteles zásadně zavrhuje (Bělohradského) předpoklad, že by mohla existovat „dobrá“ společnost bez momentu pospolitosti.

Zkusme si teď ale prozkoumat, jestli by byl možný ten Bělohradského koncept či předpoklad, že moderní komunikační prostředky samy o sobě umožňují vznik jakési nové (kyber)pospolitosti. Která by už neměla partikulární, nýbrž univerzalistický charakter.

V prvé řadě: žádné technické možnosti nebudou mít potenciál přivodit nějaké substanciální změny v člověku samotném. Ten samotný fakt že lidé spolu komunikují, to ještě nijak neznamená že si budou skutečně blíže, ve vlastním slova smyslu. To by byl principiálně ten samý omyl, jako když se Marx domníval, že pouhou produkční kooperací se vytvoří univerzální všelidská pospolitost, ve smyslu těsného vzájemného sepětí společnosti prvobytně pospolné. Marx jedním jediným aktem ztotožnil (to jest: zaměnil) „společnost“ a „pospolitost“; a opravdu by nebylo záhodno tento jeho fatální omyl zopakovat ještě jednou.

Takže závěrem: ten zásadní konflikt mezi sociálními entitami „společnost“ a „pospolitost“ existuje i nadále. Jak už řečeno: tento konflikt je skutečně zapotřebí vyřešit; ale my ho nevyřešíme tím, že ho budeme ignorovat. A docela jistě ho na nás nevyřeší pouhá existence internetu, s jeho globální komunikativností.
20 března 2020 v 14:59#205UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Liberalismus a národovectví

Ano, pane Nusharte – naprosto přesně. Národovectví a liberalismus jsou protiklady – a zároveň dvě strany jedné a téže mince.

Je to v zásadě totéž, o čem jsem teď psal v souvislosti se „společností“ a „pospolitostí“. Liberalismus svým individualismem, svou nevázaností trhá na kusy (původní) pospolitost – a po čase se ovšem dostaví reakce, zpětný pohyb, kdy se hluboká touha člověka po intenzivní a emocionální pospolitosti začne hlásit o svá práva. A když se mu této pospolitosti nedostane v kultivované, vyzrálé podobě – pak si ji utrhne v podobě deformované, temné, reakční.
20 března 2020 v 15:59#206UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Drulákův mix – perspektiva do budoucna?

Nakonec tedy zbývá ještě se vypořádat s článkem P. Druláka „Poručíme větru, dešti?“

Musím přiznat – s jeho tézemi bych dokázal ještě tak nejspíše souznít. Především se samotným závěrem jeho úvah, kdy postuluje nutnost (zdravého) mixu mezi patriotismem a sociální spravedlností. Terminologií článku V. Bělohradského by se jednalo o mix mezi „pospolitostí“ a „společností“. Anebo jak píše sám Drulák, o mix mezi konzervatismem a sociální dimenzí. „Můžeme mluvit o konzervativních socialistech, sociálních konzervativcích, konzervativní levici, sociální pravici – v každém případě jde o prostor rozumu vzdorující expanzi práv Člověka, Přírody či Alláha.“

Jak řečeno, v dané rovině by bylo možno s Drulákovými tézemi vyslovit zásadní souhlas. Limit jeho úvah se zdá ale vězet v tom, že se jedná nakonec o – pohled politologa. Který chce tedy společenské záležitosti nějakým způsobem uspořádat, chce je uspořádat rozumně, ve smyslu „zlaté střední cesty“, s vyloučením excesů na jedné i druhé straně.

Jeho analýza ale nejde ke skutečným kořenům, ani lidského jednání ani společenského dění. Přestože vyslovuje mnohé pravdy, nakonec stejně jako u článku (a tézí) V. Bělohradského je nutno konstatovat, že Drulákovo úsilí sice míří do středu – ale bez schopnosti (a zřejmě vůbec ambice) provést skutečnou, dialektickou syntézu momentů, které jsou samy o sobě protikladné a neslučitelné. S Drulákem je tedy možno v mnohém souhlasit; ale skutečné řešení problémů současné doby u něj asi stěží nalezneme.
20 března 2020 v 16:31#207UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef PoláčekSprávce
(77.9.99.243)
Krásný přirozený svět konzervativců? – K článku paní Hájkové

Teď je tedy ještě možno vrátit se k článku paní Hájkové na webu „Křesťan dnes“:  https://www.krestandnes.cz/levicovi-antiliberalove/

Autorka tu znovu rekapituluje celou problematiku, spolu s autory a osobnostmi jako je Žižek, Peterson, Bělohradský a Michéa. Přičemž se sama zjevně přiklání ke konzervativnímu (křesťansky konzervativnímu) pojetí.

V prvé řadě mě zaujala zmínka o tom, že by stát se svým právem neměl příliš ingerovat do přirozených lidských vztahů. Jmenovitě se tam jednalo o výchovu dětí. To mě spontánně upomenulo na Platóna (který byl vlastně také velice konzervativní): podle něj by vlastně bylo nejlépe z – dobře vedeného – státu vyhnat všechny právníky a advokáty; neboť ti vším svým kličkováním kolem paragrafů nakonec jenom ještě vyostřují spory mezi lidmi; kteréžto spory by ve skutečnosti bylo možno vyřešit „po sousedsku“, mezi „já“ a „ty“.

Tož: není pochyb o tom, že na tomto konzervatismu něco je. Vlastně všude tam, kde se člověk začne (příliš) spoléhat na nějaké umělé pomůcky, tam začnou zakrňovat jeho přírodou dané schopnosti. Například když člověk začal jezdit autem, místo aby všude chodil pěšky, tak tím samozřejmě signifikantně ochabl jeho pohybový aparát.

Jenže: přinejmenším velká část těch umělých pomůcek měla také svůj velmi pozitivní smysl. Například brýle: kdo začne používat umělé čočky, tomu začne zrak ochabovat ještě více, nežli kdyby se ze všech sil snažil na svět hledět svým „přirozeným“ zrakem. Ale asi sotva i ten nejzarytější konzervativec bude popírat užitečnost brýlí pro slabozraké.

Výchova dětí: ano, vměšovat se příliš velkým množstvím paragrafů do výchovy dětí, to je dozajista patologický příznak. Jenže: naprostá většina těchto paragrafů, těchto zákonných norem byla ustanovena proto, aby zabránila brutálnímu, nebo jinak devastujícímu zacházení mnohých rodičů s jejich dětmi.

Konzervativci stále předstírají, že na počátku všeho stojí jakási zdravá, šťastná, přirozeně harmonická rodina; a že to jenom jakýsi uzurpátorský stát se pořád jakýmisi diletantskými zásahy vměšuje do této rodinné idyly. Ale přitom mnohý z těchto konzervativců své vlastní rodině vládne železnou pěstí mocného patriarchy. – Je pak jen pochopitelné, že tito samovládci cítí hluboký odpor proti tomu, aby jim stát koukal na prsty.

—————————

Ostatně, paní Hájková, když už argumentujete z křesťanských pozic: nebyl to snad náhodou právě Bůh Jahve, který jako první lidem přinesl Zákon?!… Který svými zákazy a nařízeními jako první omezil onu původní lidskou „přirozenost“ – protože sám nejlépe věděl, jak velmi rychle zdivočí lid, když bude ponechán sám sobě, bez železných norem zákona a práva.


Citace
Josef Poláček
(@admin)
Member Admin
Přidal se: před 6 měsíci
Příspěvky: 8
23 března 2020 15:31  
Josef Poláček

Správce
(77.9.99.243)

Ještě je nutno připojit: jestliže Michéa argumentuje tím, že ve středověku prý soukromé vlastnictví nehrálo rozhodující roli, nýbrž že vlastnictví bylo povětšině sdíleno, pak takovýto obraz už velice úzce hraničí s vyloženou lží. Nemám bližší vědomost o tom jaké byly zvyky ohledně pastvin ve středověké Francii; je docela dobře možné že ke k o n c i roku, když už pastviny byly posečené a jejich majitel pro ně neměl žádné další využití, že na nich trpěl i přítomnost zvířat svých sousedů. Nicméně – už z našich vlastních národních dějin bychom měli něco vědět o tom, jak nespočet bylo rozhořčených sporů mezi sedláky o nepatrný kousek pole, o tom jestli někdo posunul mez o šířku dlaně dále na úkor sousedova pole.

Nedělejme si iluze a nic (si) nenalhávejme: i ve středověku bylo soukromé vlastnictví naprosto primárním lidským motivem; zatímco společně sdílené vlastnictví bylo fundováno zcela jiným způsobem, především v oblasti charity a náboženského kultu.

#211UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří Nushart

Účastník
(86.61.175.212)

Pokud jde o tu dichotomii „společnost – pospolitost“,

univerzalismus přineslo – už dávno před (post)moderní společností – křesťanství.

Křesťanství samo je totiž pokus o propojení pospolitosti s univerzalismem; tento pokus o propojení však selhává na lidské přirozenosti.

#239UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef Poláček

Správce
(95.118.61.180)

Ano, takovýmto pokusem křesťanství dozajista bylo; ale právě že jenom pokusem.

Že tento pokus „ztroskotal na lidské přirozenosti“ – no ano, to je věčný problém, nejenom u křesťanství, vlastně každý pokus o radikální a všeobsahující přeměnu (nápravu) světa se nakonec rozbije na „lidské přirozenosti“. Právě na ní ztroskotal třeba i takový komunismus.

Otázka je, co je tu na vině: zda ta lidská přirozenost, anebo tyto koncepty, které počítají s nějakým uměle koncipovaným, ale právě ne s přirozeným člověkem.

#245UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Jiří Nushart

Účastník
(86.61.175.212)

Neřekl bych, že ztroskotal, řekl bych, že selhává (přičemž ale s tím selháváním je v tom „konceptu“ křesťanství počítáno).

#261UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef Poláček

Správce
(95.118.61.180)

To je – obávám se – prašť jako uhoď. 😉 Jestliže „selhávání“ nebo „ztroskotání“ – prostě to nefunguje tak, jak by mělo.

Problém je právě v té „lidské přirozenosti“. Jestliže křesťanský koncept měl zásadně změnit chování člověka (a tedy onu „společnost“ smířit či sjednotit s „pospolitostí“), pak by tento projekt musel být schopen zasáhnout právě do lidské přirozenosti.

Ono by se dalo říci, že lidská přirozenost je sama rozštěpená – právě na tu „pospolitost“ a na tu „společenskost“. Člověk musí žít nějakým způsobem v obou světech, v obou těchto sférách; ale jenom velice zřídka dokáže obojí zároveň. Vždycky je zakotven převážně jenom v jedné z těchto rovin existence; a přitom mu uniká ta druhá.

#262UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Eva Hájková

Účastník
(194.228.32.29)

Boží Zákon nebyl ovšem zákon v dnešním slova smyslu. Boží zákon (Desatero + další židovské zákony) – to byly v podstatě mravní normy, které si mělo tehdejší izraelské společenství vštípit. Zatímco dnešní zákony státu (psané zákony) jsou jenom lidské zákony. Přijímají je lidé, vymáhají je taky lidé.
Stát tehdy, v těch dávných dobách, vůbec nebyl. V roli státu byli zpočátku soudci, později král. Nikdo z nich by si nedovolit měnit Boží zákon.

#263UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef Poláček

Správce
(95.118.61.180)

Co je zákon?

Tohle nás ovšem nutí se trochu víc do hloubky zamyslet nad tím, co vlastně je zákon. Co to vůbec znamená, když se řekne „zákon“.

Nejstarší dochovaný kodifikovaná zákon je zákon Chamurappiho. Z 18. století před naším letopočtem. V jeho prologu se říká, že bylo zapotřebí zřídit zákon proto, aby silní přestali utiskovat slabé, aby zavládl řád, a aby se všem lidem vedlo dobře.

Ale jak řečeno, toto byl první (dochovaný) zákon kodifikovaný; ale samotný vývoj práva má v té době za sebou už dlouhou tradici. A asi se nedá nikdy určit, co je vlastně vůbec možno považovat za „první zákon“, respektive zákonnou normu.

Mě svého času nemálo překvapilo, když jsem se dozvěděl, jak naprosto striktní byla u přírodních národů (tedy těch které my považujeme za naprosto nedotčené civilizací a jejími normami) – tedy jak přísná byla a jsou u nich různá „tabu“. Nepřekročitelné, neporušitelné normy. A to i takové, které my považujeme za zcela iracionální, a právě – nepřirozené! Například cestovatel Alberto Vojtěch Frič v jedné ze svých knížek zmínil, že u indiánů jednoho amazonského kmene existovalo takové tabu, že žena se v loži za žádných okolností nesmí ke svému muži otočit zády. Důvod tohoto zákazu nijak blíže neosvětlil; a je otázka, zda vůbec nějaký důvod existoval. Zdá se, že už od samotných počátků lidstva nad lidmi vládly normy, zákazy a příkazy; a že samotná existence těchto norem byla důležitější, nežli jejich obsah.

Svým způsobem naprosto pregnantně to vyjádřil – ve zcela jiném myšlenkovém kontextu – Hegel, v jedné rukopisné poznámce ve své „Filozofii práva“: „Es muss befohlen werden, rein befohlen werden in dieser Welt!“ Čili, že „musí být přikázáno, čistě přikázáno v tomto světě“.

Ani Hegel tedy neměl příliš důvěry v lidi, že by se snad dokázali chovat řádně jen tak sami ze sebe – bez přítomnosti přísných a závazných norem.

Ale vraťme se k té otázce po tom, co vlastně je zákon. V daném kontextu se nám tu totiž pak staví otázka: je zákon něco přirozeného, anebo nepřirozeného? Je zákon opravdu něco, co je nařizováno jenom „shora“, jenom státní mocí, co je tedy lidem vnucováno, co narušuje a denaturuje jejich přirozený život – anebo byly závazné normy něčím, co doprovází – a kultivuje! – člověka po celou dobu jeho dějinné existence, už od toho prvního okamžiku kdy tento vykročil ze stavu ryze divošského?

Jak už jsem řekl: tady je skoro nemožné nalézt a určit nějakou zcela jednoznačnou odpověď.

Ale jisté je jedno: není možné (alespoň ne natrvalo) nařídit zákony, které by zcela příkře protiřečily přirozenému lidskému životu. Někdy mohou být zákony velmi tvrdé, až brutální – ale to jenom za okolností, kdy sám reálný život je stejně takový.

Takže tolik asi k tomu, jak spolu souvisejí zákonné normy a přirozený lidský život.

#264UPRAVIT | PŘESUNOUT | ROZDĚLIT | ODSTRANIT | SPAM | UNAPPROVE | REPLY
Josef Poláček

Správce
(95.118.61.180)

Což pak – musím ještě doplnit – což pak také odpovídá na to, jestli dnešní zákonodárce tvoří své zákony nějakým principiálně jiným způsobem, nežli jaký status měly ony „Boží zákony“: ano, ten současný zákonodárce je mnohdy svévolný, v tom smyslu že zákony jsou často jenom výsledkem právě momentálně panujících partajně-politických konstelací v parlamentu; ale na straně druhé stejně tyto zákony nakonec musejí nějak vycházet z přirozeného lidského žití. To jest: přinejmenším mu nemohou příkře protiřečit.

Zajímavé je v tomto ohledu, jakým způsobem se přijímaly zákony v řeckých obcích. Přes všechny lokální rozdíly (demokracie, království, tyranie…) je možno jako obecný rys určit, že byly v zásadě dva zdroje zákonných norem: na straně jedné ty zákony, které ustanovil místní hegemon (vládce, zákonodárné shromáždění) – ale vedle toho existovaly prastaré, základní zákonné normy či spíše tradice, o kterých už nikdo nevěděl kdo je vlastně přijal, a které byly připisovány přímo bohům.

A například v Aténách při zákonodárných shromážděních vždy zasedal i sbor starců, který všechny (lidské) návrhy zákonů porovnával s touto prastarou, nedotknutelnou, bohům připisovanou tradicí. A když tito starci dospěli k názoru, že navrhovaný zákon tomto „božímu zákonu“ protiřečí, tak měli právo onen zákon vetovat, respektive přímo ono zákonodárné shromáždění rozpustit. A když někdo třikrát podal nějaký takový zákon, který byl shledán být v rozporu s tímto zákonem božím, pak navždy ztratil právo podávat další zákonné návrhy.


OdpověďCitace
Share: