Tři příliš snadné odpovědi

Ještě k pojmu „konzervativní socialismus“

Touto úvahou bych se ještě jednou vrátil k pojmu „konzervativní socialismus“, který byl v poslední době natolik intenzivně diskutovaný. A to sice především na základě tří textů které vyšly v deníku Právu, od autorů Pavla Barši, Petra Druláka a Václava Bělohradského. Ten posledně jmenovaný mi přislíbil, že zašle odpověď na otázky, které jsem mu v souvislosti s daným tématem položil pod jedním jeho článkem v Deníku Referendum; dodnes ale tato odpověď nedorazila, a nemělo by zřejmě smysl na ni dále čekat.

V zásadě jsem tyto tři články analyzoval už v rámci diskusí na fóru na tomto webu: https://humanisticke-dialogy.eu/community/obecne-diskuse-obecne-diskuse/kulturni-liberalismus-a-konzervativni-socialismus/#post-9 . Tady má být tedy podáno především celkové shrnutí, a celkové porovnání těchto tří pozic.

Připomeňme si napřed základní pozice jednotlivých autorů. Pavel Barša zastává ten názor, že boj za lidská práva (a to tedy znamená i za práva minorit ve smyslu „kulturní levice“) naprosto není v rozporu s radikálním socialismem, majícím za cíl zásadní přeměnu kapitalistického společenského řádu, ve smyslu jeho důsledné humanizace a socializace. Barša zásadně zpochybňuje možnost respektive vůbec legitimitu projektu „konzervativního socialismu“, neboť ten by svým národoveckým charakterem a partikularismem měl natolik konzervativní až přímo reakční charakter, že by ho už vůbec nebylo možno právem označovat jako levicový, ve smyslu všeobecné humanizace lidské společnosti.

Oproti tomu Petr Drulák se evidentně zásadně staví proti takovémuto pojetí. On sice také deklaruje intenzivní antikapitalistický impuls; ale podle jeho přesvědčení se boj za – jak on to nazývá – „práva Člověka“ nachází v zásadním rozporu s projektem socialismu. Neboť podle jeho názoru mají všechna tato údajná práva ve skutečnosti pouze partikulární a ideologický charakter. Drulák se jako jediný ze všech tří autorů plně přiklání k projektu „konzervativního socialismu“; on chce onen socialistický projet pěstovat zásadně v rámci národní pospolitosti, na základě národních tradic a národního ducha.

Třetí z autorů Václav Bělohradský volí svým způsobem originální taktiku; on sice výslovně kritizuje Drulákův nacionalismus, ale sám dané problémy víceméně obeplouvá, se svým předpokladem, že moderní občanská a komunikativní společnost sama o sobě překonává protiklad mezi „společností“ a „pospolitostí“. Že tedy autonomní občan, kterému žádná autorita nesmí předepisovat žádné závazné hodnoty či vzorce chování, se bude zcela spontánním způsobem, svou čistě osobní a občanskou angažovaností čím dál tím více integrovat do projektu kontinuálního vylepšování společenských poměrů, kdy „společnost“ (Bělohradský pod tímto pojmem míní komplex funkčních vztahů a procesů) a „pospolitost“ (ve smyslu mezilidské vzájemnosti) spolu budou vytvářet bezrozpornou jednotu.

Konzervativní socialismus P. Druláka

Zajímavé na celé věci je: když se čtenář pročítá jednotlivými články, projekty těchto tří autorů, pak se spontánně zdá, že s každým z nich je možno zcela bezvýhradně souhlasit. Každý z nich svou pozici předkládá argumentačně velmi propracovaně, a velice přesvědčivě. Na první pohled je sotva možno nalézt něco, co by proti jejich navrhovaným modelům společenské obrody bylo možno rozumně namítat. – Jenže jako obvykle, čertův dráp se skrývá v detailu. Když vystoupíme z vlastní výkladové a argumentační linie jednotlivých autorů a začneme klást kritické otázky, celá věc začne vypadat podstatně jinak.

Začněme P. Drulákem. Ve zmíněném fóru jsem uvedl, že s jeho konceptem bych se vlastně mohl ještě nejspíše ztotožnit. Plně s ním sdílím jeho zásadní kritiku celého pojetí takzvaných „lidských práv“; která předstírají univerzálně humanistický charakter, ale přitom jsou fakticky projektem občansko-liberalistickým, a tedy ve své podstatě individualistickým. Izolované individuum se dožaduje čím dál tím více osobních práv, aby se o to lépe mohlo vyvázat ze své přítomnosti ve společenském celku, a ze své primární odpovědnosti vůči celku.

V této zcela obecné rovině je tedy možno s vývody P. Druláka plně souhlasit; ovšem on nedlouho poté sám – dalším článkem v Právu – ukázal, že pod tímto napohled ušlechtilým povrchem se skrývá značně shnilé jádro. V tomto svém textu – který V. Bělohradský zcela právem podrobil zdrcující kritice – Drulák zcela iracionálně za současnou krizi spojenou s pandemií koronaviru obviňuje Itálii s jeho finanční nekompetencí, Německo s jeho údajným požadavkem nekontrolovaného otevření hranic pro migranty (přičemž politolog Drulák nemůže nevědět, že takto řečeno je to holá nepravda), a naposled celou Evropskou unii. A spásu z těchto všech neštěstí, krizí a kataklyzmat Drulák vidí v uzavření se českého národa do sebe, do své vlastní národní exkluzivity.

Tady se ukazuje pravá tvář Drulákova „konzervativního socialismu“: to co se napřed jeví být legitimním socialistickým projektem v rámci národních tradic, to se velice rychle ukazuje být zatuchlým národovectvím, opětovným ohříváním reakčních pocitů vlastní národní nadřazenosti nad všemi ostatními národy a etniky. Drulák sice po právu vypočítává určité negativní momenty spojené s procesem evropské integrace; ale ideové zázemí jeho kritiky je takového rázu, že je možno k ní poznamenat v zásadě totéž, co svého času Karel Marx napsal na adresu tzv. „hrubých“ či „vulgárních“ komunistů: „Chcete být za soukromým vlastnictvím a nad ním – ale ve skutečnosti jste ještě nedospěli ani k němu!“ Stejně tak je možno o Drulákovi konstatovat, že on chce překonat mnohdy skutečně pouze formální a abstraktní charakter evropského univerzalismu – ale ve skutečnosti nedospěl ještě ani k němu, k jeho pozitivním aspektům.

Přílišný optimismus P. Barši

Pavel Barša explicitně zavrhuje projekt „konzervativního socialismu“, právě pro toto jeho národovecky reakční vyústění; namísto toho Barša tvrdí, že naprosto nic nebrání tomu, aby projekt radikální socialistické transformace kapitalistické společnosti šel ruku v ruce s bojem za lidská práva, tedy v současné době jmenovitě za práva těch či oněch minorit.

Barša má v daném ohledu bezpochyby ty nejlepší úmysly; on naprosto jasně vidí, že není možno bojovat pouze za práva sociální, a přitom být slepým k obecným právům člověka jako takového. Není možno přesvědčivě bojovat za práva (vlastního, národního) proletariátu, a přitom být slepým vůči právům žen, právům genderových, etnických a jiných minorit.

Ovšem: Barša si ve svém všezahrnujícím humanismu nedokáže uvědomit to, co zase naprosto jasně vidí Drulák: totiž že socialismus na straně jedné, a lidská práva na druhé jsou dva zcela rozdílné koncepty, stojící na zcela různých, a dokonce protikladných základech. Že tu tedy existuje zcela zásadní rozpor, který není možno bez dalšího spojit v jeden homogenní celek. Projekt socialismu je principiálně projektem kolektivním, komplexním, pospolitým – zatímco ona „lidská práva“ mají ve svém jádru ryze individualistický charakter. Socialismus přináší lidem nejen práva, ale žádá od nich i povinnosti; zatímco ona „lidská práva“ přinášejí jenom oprávnění, ale jinak ten jimi obdařený jedinec nemá žádné další vazby na společnost, žádné – aktivní – povinnosti vůči ní.

Strategický obchvat V. Bělohradského

Koncept V. Bělohradského se vyznačuje jedním opravdu zajímavým rysem: on se základním – výše zmíněným – problémům většinou prostě vyhne tím, že je obepluje širokým obloukem. On vychází ze svého klasicky liberalistického přesvědčení, že pro člověka je ze všeho nejdůležitější jeho individuální autonomie, a sekundárně pak jeho občanskost. Bělohradský se vlastně vůbec nezdržuje takovými „zbytečnými“ otázkami, jako: co je člověk, jaké je jeho podstatné určení, kým je člověk v kontextu celé společnosti. On vůbec nezkoumá toto bytí člověka jako takové; jeho zajímá vlastně pouhé jednání člověka, jeho jednotlivé akty. Právě proto je pro něj rozhodující otázkou záležitost vzájemného sdružování; totiž volného sdružování o sobě zcela nezávislých individuí. Bělohradský si dozajista přeje řádného, slušného, vůči potřebám celku odpovědného občana; ale nikdy nedokáže (nebo nechce) jít dál nežli za tuto pouhou občanskost.

Zastánci radikálně levicového postoje V. Bělohradskému někdy předhazují asociální postoj; to ale není tak docela správné. I Václav Bělohradský si dozajista přeje společnost sociálně spravedlivou, to jest společnost zbavenou – příkré – chudoby. Jde ale o to, že pro Bělohradského sociální otázka v žádném případě není otázkou primární. Ještě jednou: Bělohradský zůstává stát u svého autonomního, nikým a ničím nepodmíněného individua; a nic dalšího není předmětem jeho zájmu. Tím se ovšem sám zbavuje možnosti čerpat z rezervoáru sociální dynamiky, reálného sociálního napětí; a celému jeho pojetí „svobodně sdružených individuí“ je pak možno právem předhazovat charakter abstraktního akademismu.

——————————————————————————

Máme zde tedy tři odpovědi, od tří velmi kompetentních autorů. Jak už řečeno, každá z těchto odpovědí, každý z těchto konceptů má svou vlastní pravdu, svou vlastní přesvědčivost. Ale – nakonec je každá z těchto odpovědí pohledem pouze partikulárním, a žádná z nich nepřináší skutečně komplexní řešení daného problému.

6 komentářů u „Tři příliš snadné odpovědi“

  1. Dobrý den pane Poláčku,
    gratulují k zahájení stránek:). Dost často, v nedávné době to spíš nešlo, jsem Vás sledoval na DR, tedy Vaše příspěvky aby nedošlo k nedorozumění. Pocházím také z doby totality a tam to mělo jiný nádech („sledování“).
    Znamená to, že na DR se už neobjevíte? Trochu to tam překombinovali. Dřív šlo vyhledávat diskusní příspěvky zajímavých diskutérů. Teď, buď to ještě neumím, a/nebo je to důsledkem porodních bolestí.
    Mějte se a ať se daří. Já jsem spíš čtenář:(
    S pozdravem,
    Jiří Kosmel

  2. Tak tedy, pane Kosmele, tímto Vás za prvé vítám mezi námi 🙂 ; ale za druhé musím konstatovat, že jste mě tím uvedl poněkud do zmatků, protože jste se tu vynořil naprosto atypickým způsobem. Takže jsem napřed začal pátrat v nastavení přístupu ke zdejším komentářům – abych vzápětí pochopil, že Vy jste se zcela prostě řídil podle předložených instrukcí. 😉

    Jde o to, že v původní šabloně kterou jsem pro tuto webovou stránku použil, bylo k napsání každého komentáře zapotřebí zadat své jméno a svou mailovou adresu. Zatímco v té současně používané stojí opravdu „(zadejte) Název“. Takže původní účastníci zdejších diskusí tam zadali svá jména, a zřejmě i aktivovali funkci „Zapamatovat si mě zde“, takže se pak pod jejich dalšími komentáři objevovala jejich jména. A proto jsem byl opravdu nemálo překvapen, když jsem jako autora dalšího komentáře najednou viděl „Gratulace“…

    Čímž tedy zároveň musím korigovat mé tvrzení, které jsem zrovna dnes učinil vůči panu Horákovi – že totiž v této šabloně není možné zadávat názvy komentářů. – Vstoupil jste sem tedy právě včas, abyste mě na můj omyl upozornil.

    Tady ovšem pak vzniká určitý problém, zdali se máme dohodnout na tom, jestli tedy komentáře účastníků máme označovat názvem, anebo našimi jmény. Tohle je ale záležitost obecné dohody, proto tuto otázku vyvěsím pro obecné posouzení na „Nástěnce“, kam tematicky patří.

  3. Co se mé další účasti na DR týče: ano, pane Kosmele, tam už se asi sotva objevím. Sice podle posledních zpráv se tam v těch přehledech diskutujících přece jenom něco upraví; ale za druhé pro mě je zásadní rozdíl že tam nemám možnost publikovat vlastní texty, a za druhé mám pocit že v poslední době se tam objevuje už jenom velice málo inspirativního. A že je tedy na čase vytvořit něco vlastního.

    V každém případě dík za to že jste mě tam „sledoval“ 😉 ; člověk přece jenom nikdy neví, zda jeho myšlenky mají nějakou rezonanci, nebo se jen tak rozplynou v éteru.

    Díky za ten link na ty další autory, podívám se na to. (I když je možné že už jsem něco z toho viděl.)

    P.S. I když píšete že jste spíše jenom čtenář, i tak jsem Vás zanesl do systému jako „Uživatele“, tedy s právem přispívat i do případných diskusí na zdejších fórech. Dostanete v tomto smyslu zprávu mailem.

  4. BOJ O POJETÍ LIBERALISMU

    Tak dobře, pane Kosmele, přečetl jsem si ten článek od Slačálka; opravdu jsem ho už četl dříve (a napsal jsem k němu ještě na DR komentář, s nadpisem „Ambivalence liberalismu“); nicméně stálo za to si jeho úvahy přečíst znovu. (I ten článek od Škabrahy jsem ostatně už četl.)

    Tedy za prvé: Ondřej Slačálek je v zásadě můj oblíbený autor, v naprosté většině případů s ním sdílím jeho názory a téze. A tak je tomu víceméně i v daném případě; i tady Slačálek s neomylnou jistotou proplouvá všemi úskalími této velmi složité problematiky, a vždycky znovu dokáže nalézt cestu, kterou je možno při střízlivém a odpovědném úsudku pokládat za po všech stranách vyváženou, a tedy správnou.

    Ale přece: v daném případě přece jenom mám pocit, že i on si nakonec problém liberalismu poněkud zjednodušuje. A právě proto jsem napsal tu „Ambivalenci liberalismu“; protože Slačálek sice uznává určité problematické momenty liberalismu, ale nakonec podle všeho tyto problematické rysy chápe spíše jenom jako určité vady na kráse jinak sama o sobě správného principu. Právě proto jsem pak sám použil termínu „ambivalence“, aby bylo už na první pohled znát, že sám liberalismus je ve své nejvlastnější podstatě rozpolcený a obojaký. A že tedy i jeho zásadní odpůrce Michéa má v jeho fundamentální kritice opravdu velkou část pravdy.

    ——————————————

    Z toho Slačálkova textu je ale zajímavá jedna pasáž: když se zabývá centrálním bodem sporu, totiž vztahu antikapitalistické levice ke „kulturní“, tedy liberalistické levici. „Ve jménu čeho se může levice nepostavit na stranu hnutí za emancipaci žen, LGBT+ nebo etnických menšin? Může je odsunout jako „druhořadé“, když se týkají realizace její klíčové hodnoty – rovnosti?“

    To je opravdu velice silná věta; ale k tomu podrobněji zase až někdy příště.

  5. K tomu Slačálkově článku je zapotřebí připojit ještě jedno konstatování: jak řečeno jeho analýza současného stavu liberální, kulturní levice je velice přesná, charakterizuje velmi výstižně všechny relevantní aspekty dané záležitosti.

    Ale – přes všechnu tuto přesnost a výstižnost tato analýza nakonec zůstává stát jenom u víceméně politologického pohledu. To znamená: věci se popisují a rozebírají jenom tak, jak se jeví napohled, jak se ukazují v bezprostřední rovině. Ale není to rozbor fundovaný filozoficky, v plném slova smyslu. Slačálek tedy popisuje věci, jak je může vidět a charakterizovat víceméně každý bystrý a informovaný pozorovatel (levicové) politické scény, který má dostatečné akademické vzděláni pro to, aby tyto procesy mohl popsat a charakterizovat pojmovým aparátem politologie. Ale není tu žádný hlubší vhled, který by mohl odhalit, proč věci jsou právě tak jak jsou, a ne zcela jinak.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *