Tvář z Harare

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Harare-025-1024x768.jpg.

Tímto obrázkem tedy otvírám a zahajuji rubriku „Umění“. Jak už to však v životě bývá, všechno mělo být vlastně úplně jinak. Můj původní záměr byl vložit sem na úvod obrazy jednoho kdysi velmi talentovaného malíře; ale ty se mi teď nepodařilo v mém počítači najít, ale místo toho jsem objevil fotografie, o kterých jsem už vlastně dávno zapomněl že je mám. Takže tedy čest prvního zobrazení zde náleží této africké skulptuře, pořízené svého času na výstavě sochařů z afrického Harare v německém Mnichově.

Jedinečnost těchto afrických skulptur (to jest, určitého jejich typu) spočívá v jejich bytostném sepětí s tradicí afrických rituálních masek; které – jak svého času ocenil i sám Picasso – objevily respektive ztělesnily specifické možnosti kubistického náhledu, který umožňuje pohled pozorovatele osvobodit od všech nepodstatných, vedlejších detailů, a soustředit jeho zrak jenom na zcela nejpodstatnější rysy zobrazovaného objektu. Přičemž – na rozdíl od kubistické tradice evropské – tato originálně africká tvorba si uchovává právě ještě schopnost magického vnímání skutečnosti; v daném případě je to jakási hluboká ponořenost sama do sebe, do niterného světa zobrazujícího daleko spíše sféru duchů a zemřelých předků, nežli předmětného světa.

4 komentáře u „Tvář z Harare“

  1. Právě jsem se seznámil o esenciálním přístupu/recepci Alexe Roose k múzickému umění . V knize Die Welt nach Wagner píše: That troubl ed music, ever-darkening, ever-brightening……., což vlastně platí pro jakékoliv pokusy o umění, které vnímá jako zvětšovací sklo lidského nitra/duše. Umělecké dílo které se nám líbí, je tak tím co se nám líbí na nás, a to které se nám nelíbí, je tím co se nám ……. Ve skrytu se semtam navíc objeví letmý záblesk vize ušlechtilosti – extáze pocitu poznání a soucitu, formou vize stínu na pozadí, či echa z roklin. To když pomine zbývá vždy jen svět takový jakým.
    Popř víceméně ušlechtilá snaha o sdílení letmého zážitku….bych dodal.

  2. Vztah k umění je v daném smyslu stejný jako vztah k Bohu, pane Petrasku. To jest: i vztah k Bohu (ačkoli si to jen málokteří věřící jsou ochotni přiznat) je v prvé řadě vztah k vlastnímu nitru. K tomu, co je uložené v hlubinách našeho nevědomí.

    Klíčová otázka ale zní: je to, co je takto uloženo v hlubinách našeho nevědomí – je toto poslední skutečností? Anebo je to jenom náš subjektivní reflex něčeho, co objektivně existuje mimo nás?

    Zůstaňme u hudby: pro staré Řeky bylo fascinujícím zjištění, že jednotlivé noty (a tedy i harmonie) je možno vyjádřit matematicky. V tom okamžiku hudba přestala být čímsi pouze subjektivním, pouhým emocionálním prožitkem – nýbrž stala se hudbou sfér, pro harmonii celého kosmu platily ty samé zákonitosti jako pro harmonii hudební.

    Hudba jasná, hudba temná – ano, to jsou bezpochyby napřed jenom naše vlastní, subjektivní, a navíc i individuálně rozdílné počitky, dojmy, emoce. Jenže, tento podvojný, protichůdný pár, temné a světlé – není to snad nakonec přece jenom objektivní charakter samotného bytí? Prvotní řečtí myslitelé svět nepojímali jinak, nežli prostřednictvím párových protikladů: oheň – voda, země – vzduch. Studené proti horkému, éterické proti hutnému. A moderní fyzika nakonec alespoň mikrosvět nevidí také jinak: vždy zde existuje nějaké „párové přiřazení“, pozitron proti elektronu, negativní proti pozitivnímu. A celý náš svět má jako svůj protějšek antisvět, celou masu antičástic.

    Co se pak toho „záblesku vize ušlechtilosti“ týče – tady se nám právě klade otázka, kde leží prvotní kořen této „ušlechtilosti“. Je to emoce, respektive postoj ryze a výlučně lidský, tedy (pouze) subjektivní? Něco, co být může, anebo také nemusí?

    Co je to vlastně vůbec „ušlechtilost“? Antický myslitel by nejspíše odpověděl, že je to ochota a připravenost dodržovat systém „ctností“, a to sice za všech okolností, bez ohledu na vlastní osobní výhody či nevýhody. „Ušlechtilost“ je tedy sice na straně jedné postojem (habitus) ryze osobním; ale na straně druhé ten systém ctností naprosto není jenom a pouze subjektivní záležitostí, on má i svou objektivní stránku, a to sice hned ve dvou ohledech.

    Za prvé: zachováváním (či naopak porušování) kodexu ctností každý jedinec zároveň rozhoduje o mravním stavu, o morálním profilu celé polis. A tedy i o (budoucím) charakteru jednání celé polis.

    Ale za druhé, u Řeků tyto ctnosti nakonec svazovaly, nebo přesněji řečeno spojovaly jedince s celým řádem kosmu. Ušlechtilý člověk je tedy ten, kdo jedná v souladu s řádem kosmu, s jeho harmonií, s jeho dobrem.

    Jistě: dnes už nemůžeme pracovat s tak bezprostředním předpokladem univerzální, prestabilizované kosmické harmonie, jak s ní pracovali staří Řekové (a ještě relativně novodobý matematik Leibniz). Jenže: právě moderní fyzika (respektive mnozí ze současných fyziků) dospívá/dospívají k názoru, že on ten Leibniz možná přece jenom nebyl tak zcela mimo. Že existenci našeho vesmíru není možno vysvětlit jinak, než že zde je přítomno – vedle jednotlivých ryze fyzikálních zákonitostí – ještě „něco navíc“. Něco co všechny ty jednotlivé fyzikální entity drží pohromadě, v jednom jediném uceleném komplexu.

    Nevím, jako laik se nemohu odpovědně pouštět do těchto hlubin moderní fyziky. Ale: v každém případě má člověk určitý smysl pro vnímání nějakého „kosmického řádu“, jakožto základní ontologické, ale i hodnotové struktury či páteře našeho veškerého bytí. „Ušlechtilost“ bych tu tedy nazval připravenost jedince splynout osobně s tímto – ovšemže hypotetickým – kosmickým řádem; a jednat v souladu s ním, a to i tehdy když pro to neexistují vlastně vůbec žádné pragmatické důvody. Respektive když je nám toto jednání v souladu s „řádem“ vlastně k nevýhodě.

    A hudba (respektive umění vůbec) v nás může probouzet, a podporovat toto vědomí našeho sepětí s řádem bytí; a tedy i míru naší ochoty jednat v souladu s postulátem ušlechtilosti.

  3. Postulát ušlechtilosti je dostupný jedinci pouze ve formě záblesku uprostřed světa který je jaký je.
    Postulát ušlechtilosti se snoubí s morálním profilem jednajícím v souladu s hypotetickým kosmickým řádem dobra a je rezonancí vlastního nitra……….čímž se stává – a nejen pro mne skeptika – ve společenské rovině ošemetnou subjektivní záležitostí.
    Umění se tak nabízí jako indikátor/doklad širokého pojetí „ušlechtilosti“.
    Jsem se dočetl ve zmíněné zdařilé knize Alexe Roose Die Welt nach Wagner………a kterou v rámci stupňování naší ochoty jednat v souladu s postulátem ušlechtilosti vřele doporučuji.

  4. „Záblesky ušlechtilosti“ – pane Petrasku, já jsem zrovna včera v rubrice „Forum“ referoval o výzkumech právě toho, jak takovéto krátké a nečekané „záblesky ušlechtilosti“ nicméně signifikantně ovlivňují (a tedy umravňují) jednání jiných lidí.

    Samozřejmě, při pohledu na současné lidstvo je možno být krajně skeptickým, co se jeho způsobů jednání, jeho interních motivací týče. A já sám jsem byl v tomto ohledu vždy krajně skeptickým.

    Nicméně, zase tu máme klasickou otázku ohledně sklenice s vodou: poloprázdná, anebo poloplná?

    Pokud si za kritérium vezmeme dejme tomu takového Ježíše (s jeho maximalistickým nárokem na eticky bezvadné jednání každého jednotlivce), pak se tato sklenice obecné mravnosti samozřejmě jeví velice, ale opravdu velice nenaplněná.

    Ale – když se na věc podíváme ze strany opačné, totiž právě ze strany absolutní skepse, tedy v tom pojetí že člověk je vlastně pořád ještě jenom z v í ř e, jenom jakýsi víceméně nahodilý produkt slepé evoluce, jenom nadaný nadprůměrnou mírou kognitivních schopností – pak by přece jenom bylo možno dospět i k názoru, že stav věcí přece jenom není zase až tak úplně špatný.

    A především my, v našem relativně civilizovaném prvním světě, máme to privilegium že žijeme v celkem uspořádaných, zabezpečených poměrech. Většinou se nás nikdo nesnaží zabít (pokud zrovna nejedeme automobilem), jen málokdy se nás někdo pokusí vysloveně okrást, nebo přímo oloupit s použitím násilí. Na ulicích, u sousedů, v zaměstnání je možno většinou potkávat zdvořilé, slušně vychované, a mnohdy i ochotné a nápomocné lidi.

    Já si dost často vzpomínám na jednu písničku z roku osmašedesátého, která byla už reakcí na vpád „spřátelených“ vojsk, kterou zpíval Karel Černoch:

    „Jsem jenom jeden z těch
    kdo chtěli klidně žít
    Někdy slzy někdy smích
    sem tam dobro sem tam hřích…“

    Ano, byla to tehdy specifická reakce na utrpěné trauma, v důsledku absolutních nároků na ideovou čistotu „socialistického člověka“. Proti této uměle maximalizované ideologii tu stojí nárok obyčejného člověka na svůj obyčejný, přirozený lidský život, ve kterém je občas dokonce i nějaký ten „hřích“. Kdy ale i toto „klidné žití“ má samo o sobě svou hodnotu, protože je to stále ještě žití autenticky lidské.

    Ostatně, že těch „záblesků ušlechtilosti“ je tak málo: ono to může být také tím, že skutečně ušlechtilý člověk se svými činy nikdy nechlubí. Takže my se o nich nedozvíme. My se dozvídáme většinou jenom o činech „neušlechtilých“; neboť jak už Karel Čapek konstatoval, „dobrá zpráva není žádná zpráva“. A to „že pan Novák je slušný člověk, nikoho nezajímá“.

    Možná že to samo o sobě přece jenom nebylo tak docela marné, když se za socialismu v novinách neustále psalo i o příkladech pozitivních. Kdyby to tehdy jenom nebylo všechno zalité tou ideologickou omáčkou. Ale přece jenom: nějak se tím budil pocit vzájemné pospolitosti. Přece jenom se tím nějak udržoval (či alespoň se měl udržovat) obecný pocit, že člověk má jednat správně a ušlechtile. A že když tak opravdu jedná, tak je to nakonec dobře i pro všechny ostatní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.