Eva Hájková
ODKVETLÁ PAMPELIŠKA
Pampeliško, tvé zlaté vlasy
v stříbro se přes noc změnily.
Nadešel konec tvojí krásy.
Už nezajímáš motýly.
Tvůj závoj z lehounkého chmýří
zítra ti vítr rozčepýří
a po lukách ho rozptýlí.
POMNĚNKA V PAMÁTNÍKU
Pomněnko modrá, myslím na památník,
který jsem kdysi měla.
Kde asi skončil? Prohledávám šatník.
Zavzpomínat bych chtěla.
Už je to dávno, co jsme malovali
barvami nebo tuší,
na bílé listy přání lásky psali
svým spřáteleným duším.
Pomněnko křehká, trochu starodávná,
ty pro mne nejsi veteš.
Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.
V mém srdci stále kveteš.
SEDMIKRÁSKA CHUDOBKA
Sedmikrásko, podle jména
měla bys jak krásná žena
okouzlovat okolí.
Ale tys jak Popelka –
– nenápadná, nevelká,
nenáročná, obyčejná,
v létě, v zimě stále stejná,
k nalezení kdekoli.
Chudobkou tě nazvali,
kdo se v tobě zklamali.
Kde je těch tvých sedm krás?
Sedmikrásko, klameš nás!
ŠEŘÍK
Melancholické jaro
když přihořívá k létu
zahrady přetékají
záplavou vonných květů
A cestou do polí
až hlava zabolí
z šeříků fialových
bílých či purpurových
Celý kraj se jim koří
krasavcům z Černomoří
BABIČČINY MUŠKÁTY
Čím v létě okna rozkvétají
červeně růžově i bíle?
S kým babičky si povídají
když ráno dveře otvírají
a nikdo nejde okolo?
S kým tráví dlouhé chvíle?
Za okny sluní se peřiny
na oprýskaných rámech
A taky květináče
V nich kvetou krásné květiny
Laská je ruka od hlíny
a rosa na ně pláče
Až stanu se starou babičkou
(a to už bude brzy)
taky si zasadím muškáty
abych si měla s kým povídat
Budu stát u okna s konvičkou
a neudržím slzy
TULIPÁN
Tulipáne, prý nevoníš
Patrně je to vada
(aspoň se to dřív říkalo)
Mně to tak nepřipadá
Od dětství tě mám ráda
O to víc barev a odstínů
dali ti šlechtitelé
Jaro by mohlo být bez tebe
však nebylo by celé
Vím, nerad rosteš ve stínu
tvá blizna v pestré korunce
dívá se ráda do slunce
a navečer se schová
V zimě si pospíš v cibulce
Na jaře vykveteš znova
PŘED BEZEM KLEKNI
Tajemný keř
v zeleném lese
bílý květ nese
A hořce vonící
v čajové konvici
nemoci léčí
Šetrnou péčí
navrací zdraví
Něco ti schází?
Bylinám věř!
Kašle tě zbaví
Horečku srazí
KAŠTAN
Kaštan je stromem podzimu
Když kraj se chystá na zimu
pichlavé plody pukají
a kaštany z nich padají
Spí mezi listím v chladném ránu
hlaďounké jako z porcelánu
V květnu se celý rozzáří
až princeznu nám připomíná
se závojíčkem na tváři
Z krajek je bílá krinolína
rudě a zlatě tečkovaná
paprsky slunce protkávaná
BŘÍZA
Břízo v kabátku z bílé kůry
tmavými stíny žíhaném
pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu
z kořenů životadárně proudící
Jsi jako zebra mezi stromy
Ty dcero lesů smíšených
sestřičko dubů borovic a smrků
Kde vlastně nerosteš?
Vzpažené větve k nebi vztahuješ
když ve větrném tanci pozvedáš
svůj jemně zelenavý závoj listí
Lehounkou sítí svého stínu
dopřáváš trávě slunce
VRBA
Za vesnicí u potoka
co se k lesu stáčí
stojí vrba křivoboká
ve vodě se smáčí
Hrbí se jak stařenka
co zná staré časy
Pohazuje ve větru
zelenými vlasy
Za měsíčných nocí
vábí nás svou mocí
Když někoho tajemství
na jazyku svrbí
pošeptá ho do nitra
vykotlané vrby
VÍTR A STROMY
Tančily stromy
vítr jim hrál
zeleným listím
zachvíval
Tleskaly stromy
vítr se smál
píšťalky jara
rozfoukal
Šeptaly stromy
a vítr vál
když dveře létu
otvíral
Mlčely stromy
když vítr spal
nad tichým lesem
měsíc stál
Pro tentokrát nám naše kmenová autorka básní připravila hned celou sérii svých básniček. Na jednu stranu by se patřilo básně požívat jenom „v lékárnických dávkách“, aby bylo možno každou z nich jednotlivě prožít, procítit jak se patří; ale na straně druhé všechny tyto básničky jsou propojeny jednou společnou tématikou respektive motivem, takže jsem se nakonec přece jenom rozhodl pro alternativu jejich společného zveřejnění. Snad to nebude nijak na újmu jejich krásné – byť i místy poněkud melancholické – poetice. 🙂
Teď tedy něco k samotným básničkám. Spontánně mě nejvíce oslovily ta o památníku/pomněnkách, o šeříku a o tulipánech. To všechno jsou obrazy, z kterých na mě dýchly – dávno ztracené – dny mého dětství.
Památníky: ano, také jsem svého času takový měl, byla to jeden čas velká móda, mám pocit že jsme si je dokonce sami vyráběli ve škole, v rámci ručních prací. A pak si tam každý dával od ostatních něco napsat. Ovšem jak ta móda rychle vznikla, tak rychle také zase odezněla. (Jak už to tak obvykle bývá.) Co ostatně také psát – znovu a znovu – do cizích památníků? Aby se stále neopakovalo to samé, aby to neznělo jako fráze?
Šeříky – ano, těmi vždycky vonělo jaro, jejich opojná vůně je nezaměnitelná. A s nimi byl vždy spojen i 1. Máj, a také 5. Máj a 9. Máj; útěšné časy kdy bylo ještě možno plně splynout s těmito oslavami, ještě nemít žádnou povědomost o jejich namnoze pouze formálním charakteru, respektive – v případě 9. Máje – o jejich vyslovené klamavosti.
Tulipány – ty byly na trávnících v našem sídlišti, ale ne přímo kolem našeho domu, tam vedlo hlavní teplovodní vedení, které bylo znovu a znovu porouchané, takže v pravidelných periodách přijížděly bagry, vyhloubily obrovské jámy, odkryly ty velkoprůměrové trouby, ty se pak třeba půl roku opravovaly, pak se to všechno zasypalo, aby se o pár let později začalo zase znovu. Ty tulipány byly u domů co stály o něco dále, tam bylo celé okolí upravenější, možná tam měli i svědomitější domovníky. Vlastně takto čistě upravené záhony u domů jsem viděl pak až o léta později v Německu.
„Šeříky – ano, těmi vždycky vonělo jaro, jejich opojná vůně je nezaměnitelná…. Tulipány, památníky… “
Pane Poláčku, tak to jste mi trochu připomněl jednu píseň, kterou kdysi zpíval ten vámi odsouzený Karel Gott:
„Když jsem já byl tenkrát kluk,
to zněly písně líp a sladší měly zvuk.
A hráli jsme je tak, co stačil dech a hlas,
já tehdy ještě žák – v ten požehnanej čas.
To ryby braly víc, byl veselejší smích
a v létě větší hic a v zimě čistší sníh.
I stromy rostly vejš – k těm bílejm kadeřím
a v sen jsem věřil, v nějž kdy sotva uvěřím.
Když jsem já byl tenkrát kluk,
to žily písně dýl a sladší měly zvuk
i řeky byly čistý, tak jak jsem je znal
a zelenější listí, tráva a tak dál.
A delší bejval den a závaznější slib
a ruce krásných žen mě hladívaly líp.
A kde je dneska asfalt, tam byl tehdy jíl.
Škoda, že jsem, co jsem a kluk, že jsem už byl.
Když jsem já byl tenkrát kluk,
svět na dlani jsem měl a v očích hejno sluk,
i k nebi měl jsem blíž, než hvězdář, nebo kněz,
co dneska, co Ty víš, jak tehdy voněl bez!
Když jsem já byl tenkrát kluk,
to žily písně dýl a sladší měly zvuk.
I řeky byly čistý, tak jak jsem je znal
a zelenější listí, tráva a tak dál.
A delší bejval den a závaznější slib
a ruce krásných žen mě hladívaly líp.
A kde je dneska asfalt, tam byl tehdy jíl
Škoda, že jsem, co jsem a kluk, že jsem už byl!“
Ano, paní Hájková, tak trochu matně si na tuto písničku vzpomínám. Ale její text ve mně vybudil hned celou řadu dalších myšlenek.
Ale napřed ještě k samotnému Gottovi, a jeho působení (a postojích) v čase normalizačního režimu: já ho neodsuzuji nijak paušálně. On to byl asi opravdu dost rozporuplný člověk. Je známo, že on tuším někdy na počátku sedmdesátých let hrozil, že zůstane v západním Německu – poté co ho režim začal nějak příliš omezovat. A vrátil se až poté co dostal záruky že bude mít tvůrčí svobodu (především volné výjezdy na Západ). A Marta Kubišová jednou vyprávěla, že když po porodu dítěte ležela v porodnici (a to bylo už poté co byla mluvčí Charty 77!), tak to byl právě Gott, kdo jí do porodnice přinesl bonboniéru. On byl tedy jeden z mála, kdo se nebál k ní přerušit všechny styky. – Na straně druhé ale právě proto není jinak možné nežli konstatovat, že nemohl nevědět že „Anticharta“ je lež; a přesto se propůjčil k tomu aby ji sám osobně předčítal.
Ale zpět k samotné písni: „i řeky byly čistý, tak jak jsem je znal…“ Já si v takovýchto případech musím vždy vzpomenout na Kosmovu kroniku, kdy on v 11. století (!) nostalgicky vzpomínal na to, jak za našich dávných předků „byly naše vody čisté“ (!); a naříkal nad tím jak jsou dnes (tedy za jeho časů) špinavé a zaneřáděné.
Takže ony ty „staré dobré časy“ asi opravdu nikdy neexistovaly. Je nutno si uvědomit: v té době už bylo asi docela dost železných či jiných hutí. Které samozřejmě potřebovaly vodu; a všechny ty odpadní jedy pak šly většinou zase zpátky do nejbližší řeky. A vůbec, jmenovitě v Praze, tam už tehdy každý veškerý neřád vyléval do Vltavy. Veškeré splašky, dobytčí hnůj, a tak dále a tak dále, to nakonec tak či onak končilo v řece. Takže o nějaké bájné „stříbropěnné Vltavě“ mohlo být asi sotva řeči.
A co se našich dětských časů týče: já jsem je prožíval do značné míry u babičky v Krušných horách, čili v přírodě, v prvních létech tam snad skutečně ještě bývalo zdravé prostředí (kousek výše nad babiččiným domem stála ostatně dětská ozdravovna). Jenže – pak se v podkrkonošském pásu postavila řada dalších chemiček a především elektráren na mizerné hnědé uhlí ze severočeských dolů; a vzduch se rapidně zhoršil. Dodnes mám v paměti vždycky když jsme cestou z Prahy přejížděli přes Lovosice, tak už z dálky byl cítit jedový zápach zplodin tamějších chemiček.
V každém případě: v Krušných horách samotných tento zápach sice nebyl cítit; ale ty záplavy borůvek, které jsme dříve vždy chodili sbírat, najednou zcela zmizely. Nerodily se prakticky vůbec žádné plody, vůbec se nevyplatilo jít je sbírat. A ta dětská ozdravovna? – Mám pocit že ji poté zcela zrušili, myslím že byla právě pro děti s nemocemi dýchacího ústrojí, za daných okolností by bylo naprosto nesmyslné je do takového ovzduší je posílat „ozdravovat“.
Tak ta slova o „čistších řekách“ (tedy o říční vodě s menším množstvím příměsí) možná budou trochu přehnaná.
Ale jinak může být poměrně dost velký rozdíl mezi tím, jaký svět je, a tím, jak my ho vidíme. Tedy, pokud vůbec lze říct, že svět nějaký je, bez ohledu na to, jak my ho vidíme.
Vnímání času je relativní, a tak mladý člověk může mít skutečně pocit, že čas plyne pomaleji (den je delší) a že má ještě spoustu času. Starému člověku čas letí jako voda a konec se blíží čím dál víc.
Taky je docela možné, že v mládí je člověk vnímavější k tomu, jak voní bez. A taky je vysoce pravděpodobné, že věří v sen, v nějž později sotva kdy uvěří.
Mí rodiče rádi vzpomínali na dobu, kdy se seznámili na „tancovačce“, a za dva roky na to se vzali. Na to, s kým se přátelili, a jak v létě sedávali v jakési zahradní restauraci pod starými stromy atd.
No, ale brali se v roce 1943. Příšerná doba.
Oni sami pak často vzpomínali na válečnou dobu jako na strašlivé časy. A zároveň vzpomínali na mladá léta jako na krásné časy. Časově se to krásné v podstatě krylo s tím strašlivým.
Bratislavský disident Milan Šimečka svého času dost proslul se svým rozlišením „malých dějin“ a „velkých dějin“. Ty „velké dějiny“ byl jmenovitě pro disidentskou komunitu boj za občanské svobody, boj proti státní moci; jakož i všechno co s ním souvisí, tedy velká geopolitika, vztahy Východ – Západ, a tak dále.
Ovšem – i tito disidenti byli na straně druhé také docela „obyčejní“ lidé, žili své soukromé životy, měli své lásky i své problémy. M. Šimečka konkrétně psal, že pro něj tyto jeho „malé dějiny“ představuje například jakási jihoamerická léčivá rostlina, která se ve formě příslušných léků dostává i do vzdáleného Československa, a jemu umožňuje léčit si jeho nemocné oči.
Tyto dva světy, tyto dvojí dějiny tedy běží víceméně paralelně vedle sebe; mnohdy se navzájem dotýkají, často spolu kolidují, ale někdy i jako by spolu navzájem neměly (téměř) nic společného. Ty „velké“ dějiny jsou jenom jakýmsi vnějškovým rámcem pro „malé“ dějiny, pro lidské prožívání svých vlastních individuálních životů. A tak se skutečně může stát, že i v časech hrůzy lidé prožívají svá vlastní malá soukromá štěstí.
Já jsem si zrovna v minulých dnech na tyto Šimečkovy „velké a malé dějiny“ vzpomněl; ono to má jednu docela úzkou souvislost se současným světem, mám pocit že na toto téma dokonce napíšu nový článek. Takže nebudu předem prozrazovat, o čem to bude. 😉
Ještě něco k těm „čistým řekám“: zrovna včera jsem viděl jednu televizní dokumentaci o říši Aztéků. A co zde o ní bylo řečeno a ukazováno, to je skutečně fascinující. V době kdy se evropská města topila ve špíně a hnoji měli Aztékové ve svém hlavním městě Tenochtitlánu velice propracovaný systém udržování čistoty ve městě, město se čistilo každý den.
Vůbec Aztékové stáli ve srovnání se středověkou Evropou na mnohem vyšším civilizačním stupni, už v 16. století měli zavedenou povinnou školní docházku (!), a to pro chlapce i pro děvčata. (Pro chlapce ovšem o několik let delší. Což ovšem bylo spojeno i s tím, že oni se museli učit i bojovým uměním.) Aztékové měli také velice propracovaný právní systém; a přestože zde existovala stavovská společnost, před zákonem si byli všichni rovni! Za porušení zákona byli všichni trestáni stejně přísně.
Ovšem: tato přísnost byla opravdu velká, druhá strana této mince je ta, že to byl stát s víceméně totalitním dozorem nad každým jednotlivcem. Napadlo mě přitom, že takovéto státní uspořádání by vlastně muselo docela odpovídat představám Platóna, nebo i Aristotela o „ideálním státu“.
Co se rozdílného způsobu vnímání světa v mladých létech a dospělém věku týče, o tom jsme před časem hovořili, já jsem zmínil báseň jednoho básníka ze staré Číny, značně melancholicky laděnou, kdy on vzpomínal na mladá léta svá a jeho druhů, na to jak ve svých básničkách opěvovali stromy, květiny a zpěvné ptáky; aby pak rezignovaně konstatoval, že sice i dnes mohou psát oslavné básně o stromech, květinách a ptácích, ale „to co jsme tehdy přitom cítili dnes už cítit nemůžeme“.