Květinová přemítání

9 komentářů u „Květinová přemítání“

1. Pro tentokrát nám naše kmenová autorka básní připravila hned celou sérii svých básniček. Na jednu stranu by se patřilo básně požívat jenom „v lékárnických dávkách“, aby bylo možno každou z nich jednotlivě prožít, procítit jak se patří; ale na straně druhé všechny tyto básničky jsou propojeny jednou společnou tématikou respektive motivem, takže jsem se nakonec přece jenom rozhodl pro alternativu jejich společného zveřejnění. Snad to nebude nijak na újmu jejich krásné – byť i místy poněkud melancholické – poetice. 🙂

2. Teď tedy něco k samotným básničkám. Spontánně mě nejvíce oslovily ta o památníku/pomněnkách, o šeříku a o tulipánech. To všechno jsou obrazy, z kterých na mě dýchly – dávno ztracené – dny mého dětství.

   Památníky: ano, také jsem svého času takový měl, byla to jeden čas velká móda, mám pocit že jsme si je dokonce sami vyráběli ve škole, v rámci ručních prací. A pak si tam každý dával od ostatních něco napsat. Ovšem jak ta móda rychle vznikla, tak rychle také zase odezněla. (Jak už to tak obvykle bývá.) Co ostatně také psát – znovu a znovu – do cizích památníků? Aby se stále neopakovalo to samé, aby to neznělo jako fráze?

   Šeříky – ano, těmi vždycky vonělo jaro, jejich opojná vůně je nezaměnitelná. A s nimi byl vždy spojen i 1. Máj, a také 5. Máj a 9. Máj; útěšné časy kdy bylo ještě možno plně splynout s těmito oslavami, ještě nemít žádnou povědomost o jejich namnoze pouze formálním charakteru, respektive – v případě 9. Máje – o jejich vyslovené klamavosti.

   Tulipány – ty byly na trávnících v našem sídlišti, ale ne přímo kolem našeho domu, tam vedlo hlavní teplovodní vedení, které bylo znovu a znovu porouchané, takže v pravidelných periodách přijížděly bagry, vyhloubily obrovské jámy, odkryly ty velkoprůměrové trouby, ty se pak třeba půl roku opravovaly, pak se to všechno zasypalo, aby se o pár let později začalo zase znovu. Ty tulipány byly u domů co stály o něco dále, tam bylo celé okolí upravenější, možná tam měli i svědomitější domovníky. Vlastně takto čistě upravené záhony u domů jsem viděl pak až o léta později v Německu.

3. „Šeříky – ano, těmi vždycky vonělo jaro, jejich opojná vůně je nezaměnitelná…. Tulipány, památníky… “
   Pane Poláčku, tak to jste mi trochu připomněl jednu píseň, kterou kdysi zpíval ten vámi odsouzený Karel Gott:
   „Když jsem já byl tenkrát kluk,
   to zněly písně líp a sladší měly zvuk.
   A hráli jsme je tak, co stačil dech a hlas,
   já tehdy ještě žák – v ten požehnanej čas.
   To ryby braly víc, byl veselejší smích
   a v létě větší hic a v zimě čistší sníh.
   I stromy rostly vejš – k těm bílejm kadeřím
   a v sen jsem věřil, v nějž kdy sotva uvěřím.
   Když jsem já byl tenkrát kluk,
   to žily písně dýl a sladší měly zvuk
   i řeky byly čistý, tak jak jsem je znal
   a zelenější listí, tráva a tak dál.
   A delší bejval den a závaznější slib
   a ruce krásných žen mě hladívaly líp.
   A kde je dneska asfalt, tam byl tehdy jíl.
   Škoda, že jsem, co jsem a kluk, že jsem už byl.
   Když jsem já byl tenkrát kluk,
   svět na dlani jsem měl a v očích hejno sluk,
   i k nebi měl jsem blíž, než hvězdář, nebo kněz,
   co dneska, co Ty víš, jak tehdy voněl bez!
   Když jsem já byl tenkrát kluk,
   to žily písně dýl a sladší měly zvuk.
   I řeky byly čistý, tak jak jsem je znal
   a zelenější listí, tráva a tak dál.
   A delší bejval den a závaznější slib
   a ruce krásných žen mě hladívaly líp.
   A kde je dneska asfalt, tam byl tehdy jíl
   Škoda, že jsem, co jsem a kluk, že jsem už byl!“

4. Ano, paní Hájková, tak trochu matně si na tuto písničku vzpomínám. Ale její text ve mně vybudil hned celou řadu dalších myšlenek.

   Ale napřed ještě k samotnému Gottovi, a jeho působení (a postojích) v čase normalizačního režimu: já ho neodsuzuji nijak paušálně. On to byl asi opravdu dost rozporuplný člověk. Je známo, že on tuším někdy na počátku sedmdesátých let hrozil, že zůstane v západním Německu – poté co ho režim začal nějak příliš omezovat. A vrátil se až poté co dostal záruky že bude mít tvůrčí svobodu (především volné výjezdy na Západ). A Marta Kubišová jednou vyprávěla, že když po porodu dítěte ležela v porodnici (a to bylo už poté co byla mluvčí Charty 77!), tak to byl právě Gott, kdo jí do porodnice přinesl bonboniéru. On byl tedy jeden z mála, kdo se nebál k ní přerušit všechny styky. – Na straně druhé ale právě proto není jinak možné nežli konstatovat, že nemohl nevědět že „Anticharta“ je lež; a přesto se propůjčil k tomu aby ji sám osobně předčítal.

   Ale zpět k samotné písni: „i řeky byly čistý, tak jak jsem je znal…“ Já si v takovýchto případech musím vždy vzpomenout na Kosmovu kroniku, kdy on v 11. století (!) nostalgicky vzpomínal na to, jak za našich dávných předků „byly naše vody čisté“ (!); a naříkal nad tím jak jsou dnes (tedy za jeho časů) špinavé a zaneřáděné.

   Takže ony ty „staré dobré časy“ asi opravdu nikdy neexistovaly. Je nutno si uvědomit: v té době už bylo asi docela dost železných či jiných hutí. Které samozřejmě potřebovaly vodu; a všechny ty odpadní jedy pak šly většinou zase zpátky do nejbližší řeky. A vůbec, jmenovitě v Praze, tam už tehdy každý veškerý neřád vyléval do Vltavy. Veškeré splašky, dobytčí hnůj, a tak dále a tak dále, to nakonec tak či onak končilo v řece. Takže o nějaké bájné „stříbropěnné Vltavě“ mohlo být asi sotva řeči.

   A co se našich dětských časů týče: já jsem je prožíval do značné míry u babičky v Krušných horách, čili v přírodě, v prvních létech tam snad skutečně ještě bývalo zdravé prostředí (kousek výše nad babiččiným domem stála ostatně dětská ozdravovna). Jenže – pak se v podkrkonošském pásu postavila řada dalších chemiček a především elektráren na mizerné hnědé uhlí ze severočeských dolů; a vzduch se rapidně zhoršil. Dodnes mám v paměti vždycky když jsme cestou z Prahy přejížděli přes Lovosice, tak už z dálky byl cítit jedový zápach zplodin tamějších chemiček.

   V každém případě: v Krušných horách samotných tento zápach sice nebyl cítit; ale ty záplavy borůvek, které jsme dříve vždy chodili sbírat, najednou zcela zmizely. Nerodily se prakticky vůbec žádné plody, vůbec se nevyplatilo jít je sbírat. A ta dětská ozdravovna? – Mám pocit že ji poté zcela zrušili, myslím že byla právě pro děti s nemocemi dýchacího ústrojí, za daných okolností by bylo naprosto nesmyslné je do takového ovzduší je posílat „ozdravovat“.

5. Tak ta slova o „čistších řekách“ (tedy o říční vodě s menším množstvím příměsí) možná budou trochu přehnaná.
   Ale jinak může být poměrně dost velký rozdíl mezi tím, jaký svět je, a tím, jak my ho vidíme. Tedy, pokud vůbec lze říct, že svět nějaký je, bez ohledu na to, jak my ho vidíme.
   Vnímání času je relativní, a tak mladý člověk může mít skutečně pocit, že čas plyne pomaleji (den je delší) a že má ještě spoustu času. Starému člověku čas letí jako voda a konec se blíží čím dál víc.
   Taky je docela možné, že v mládí je člověk vnímavější k tomu, jak voní bez. A taky je vysoce pravděpodobné, že věří v sen, v nějž později sotva kdy uvěří.

6. Mí rodiče rádi vzpomínali na dobu, kdy se seznámili na „tancovačce“, a za dva roky na to se vzali. Na to, s kým se přátelili, a jak v létě sedávali v jakési zahradní restauraci pod starými stromy atd.
   No, ale brali se v roce 1943. Příšerná doba.
   Oni sami pak často vzpomínali na válečnou dobu jako na strašlivé časy. A zároveň vzpomínali na mladá léta jako na krásné časy. Časově se to krásné v podstatě krylo s tím strašlivým.

7. Bratislavský disident Milan Šimečka svého času dost proslul se svým rozlišením „malých dějin“ a „velkých dějin“. Ty „velké dějiny“ byl jmenovitě pro disidentskou komunitu boj za občanské svobody, boj proti státní moci; jakož i všechno co s ním souvisí, tedy velká geopolitika, vztahy Východ – Západ, a tak dále.

   Ovšem – i tito disidenti byli na straně druhé také docela „obyčejní“ lidé, žili své soukromé životy, měli své lásky i své problémy. M. Šimečka konkrétně psal, že pro něj tyto jeho „malé dějiny“ představuje například jakási jihoamerická léčivá rostlina, která se ve formě příslušných léků dostává i do vzdáleného Československa, a jemu umožňuje léčit si jeho nemocné oči.

   Tyto dva světy, tyto dvojí dějiny tedy běží víceméně paralelně vedle sebe; mnohdy se navzájem dotýkají, často spolu kolidují, ale někdy i jako by spolu navzájem neměly (téměř) nic společného. Ty „velké“ dějiny jsou jenom jakýmsi vnějškovým rámcem pro „malé“ dějiny, pro lidské prožívání svých vlastních individuálních životů. A tak se skutečně může stát, že i v časech hrůzy lidé prožívají svá vlastní malá soukromá štěstí.

   Já jsem si zrovna v minulých dnech na tyto Šimečkovy „velké a malé dějiny“ vzpomněl; ono to má jednu docela úzkou souvislost se současným světem, mám pocit že na toto téma dokonce napíšu nový článek. Takže nebudu předem prozrazovat, o čem to bude. 😉

8. Ještě něco k těm „čistým řekám“: zrovna včera jsem viděl jednu televizní dokumentaci o říši Aztéků. A co zde o ní bylo řečeno a ukazováno, to je skutečně fascinující. V době kdy se evropská města topila ve špíně a hnoji měli Aztékové ve svém hlavním městě Tenochtitlánu velice propracovaný systém udržování čistoty ve městě, město se čistilo každý den.

   Vůbec Aztékové stáli ve srovnání se středověkou Evropou na mnohem vyšším civilizačním stupni, už v 16. století měli zavedenou povinnou školní docházku (!), a to pro chlapce i pro děvčata. (Pro chlapce ovšem o několik let delší. Což ovšem bylo spojeno i s tím, že oni se museli učit i bojovým uměním.) Aztékové měli také velice propracovaný právní systém; a přestože zde existovala stavovská společnost, před zákonem si byli všichni rovni! Za porušení zákona byli všichni trestáni stejně přísně.

   Ovšem: tato přísnost byla opravdu velká, druhá strana této mince je ta, že to byl stát s víceméně totalitním dozorem nad každým jednotlivcem. Napadlo mě přitom, že takovéto státní uspořádání by vlastně muselo docela odpovídat představám Platóna, nebo i Aristotela o „ideálním státu“.

9. Co se rozdílného způsobu vnímání světa v mladých létech a dospělém věku týče, o tom jsme před časem hovořili, já jsem zmínil báseň jednoho básníka ze staré Číny, značně melancholicky laděnou, kdy on vzpomínal na mladá léta svá a jeho druhů, na to jak ve svých básničkách opěvovali stromy, květiny a zpěvné ptáky; aby pak rezignovaně konstatoval, že sice i dnes mohou psát oslavné básně o stromech, květinách a ptácích, ale „to co jsme tehdy přitom cítili dnes už cítit nemůžeme“.