Josef Poláček
Je to bezpochyby troufalost, či spíše projev autorské nezodpovědnosti referovat o knize, z které bylo autorem této recenze přečteno všeho všudy několik prvních desítek stránek. Nicméně – samotné téma je zrovna v tuto chvíli aktuální, a jsou přece jenom určité důvody pro předpoklad, že i tato úvodní část oné knihy v dostatečné míře odráží její celkové zaměření.
Napřed několik slov na vysvětlení, z čeho vlastně vzešel popud k sepsání těchto úvah. V poslední době se mě zesílenou měrou začal zmocňovat pocit, že už vlastně vůbec není v co doufat, co očekávat. Že už není žádná reálná naděje na nějakou pozitivní změnu společenských poměrů. Velké, převratné levicové programy komplexní reorganizace společenského uspořádání se definitivně vyčerpaly; a není vidět naprosto a vůbec nic, co by mohlo mít reálný potenciál je nahradit nějakými novými vizemi.
Bezprostřední příčinou těchto mých neradostných úvah bylo mé seznámení se s komunitou české strany Levice. Tedy právě té strany, která má stále ještě takovouto radikální společenskou přeměnu ve svém programu. A navíc se cíleně odvolává na ideové dědictví reformního „Pražského jara“; které i pro mě nadále zůstává centrální základnou pro veškeré úvahy ohledně možné (a žádoucí) změny.
Zdálo (by) se tedy, že je to právě strana Levice, která by měla být poslední zbývající baštou levicových nadějí. Jenže – jak už to tak často bývá, když člověk předmět svých nadějí uvidí a pozná zblízka, většinou následuje rychlé vystřízlivění ze všech snů. Ne že bych s Levicí jako takovou i nadále nepociťoval určitou ideovou spřízněnost; v každém případě jejími přednostmi zůstává principiálně kritický vztah vůči světu kapitálu, a za druhé – a to snad především – intenzivní touha po autenticky lidském charakteru mezilidských, společenských vztahů. V tomto ohledu Levice stále hájí snad ty poslední pozice ideového dědictví (pravého) socialismu.
Ovšem: jak dalece je možno s členy a sympatizanty Levice splynout v této oblasti obecně ideové, tak málo je možno od nich očekávat v oblasti reálné činnosti. Ne snad že by nevyvíjeli (alespoň ta angažovanější část z nich) určitou činnost; ale jejich konkrétní představy o tom, jak změnit svět, jsou krajně zjednodušené, nereálné, a ideologicky zdogmatizované. Jejich chápání komplexní společenské reality je velice zúžené, oni stále věří tomu že kapitalismus je možno porazit víceméně jenom jakýmsi úderem beranidla, čelním útokem. Sice i oni (většinou) chápou, že to dnes už není možné cestou klasické revoluce; ale svou náhražku k této revoluci si našli v projektu družstevnictví. V představě že celý ten obrovský komplex materiálních, společenských, ideových i mezilidských vztahů je možno z kořenů vyvrátit a v naprostý opak obrátit prostě tím, že se soukromovlastnické formy produkčních prostředků přemění na vlastnické formy družstevní. Plus ještě určité samosprávné momenty ve sféře politické. „Sověty a elektrifikace!“ – takto si svého času Lenin představoval, že bude možno v zaostalém, polofeudálním Rusku vybudovat komunismus; naši dnešní radikální levičáci mají zase své podvojné heslo „družstevnictví a samospráva“. Je to – budiž to řečeno ještě jednou – naprosto simplifikovaná představa, která nikdy nemůže obstát v konfrontaci s nesmírně složitými strukturami a vazbami lidského světa; a navíc tato levicová samospráva nese zřetelně anarchistické rysy. Což nakonec nijak nepřekvapuje; neboť i anarchismus se vyznačoval tím samým společným rysem, totiž naprosto zjednodušenými, až vysloveně naivními představami o možnostech pozitivní přestavby společenského uspořádání.
Do radikální levice dnes už tedy není možno vkládat žádné naděje; a levice umírněná? – I pokud odhlédneme od skutečnosti, že i ta se v současné době co se týče její společenské i politické relevance nachází na pokračujícím (mnohdy až vysloveně dramatickém) ústupu, pak cíle této umírněné (klasicky sociálně demokratické) levice nikdy nešly dále, nežli jenom k určité regulaci systému kapitalismu, především ke zmírnění jeho sociálních dopadů. Něco více se od této umírněné levice očekávat nedá.
Navíc: dnes už je vůbec jen stěží možné od sebe odlišit umírněnou, respektive liberální levici od politického středu. V dnešní době už tyto liberálně levicové strany (například v Německu tamější Zelení, u nás Piráti) mohou uzavírat volební koalice se stranami nejen politického středu, ale dokonce i se stranami umírněně pravicovými, aniž by mezi nimi docházelo k nějakým zásadním ideovým rozporům, jmenovitě v sociální oblasti.
Téměř by bylo nutno konstatovat, že Fukuyama měl přece jenom v určitém smyslu pravdu: nejen politický tábor, ale samotná idea socialismu je dnes naprosto mrtvá; a definitivně se prosadil systém umírněného, liberálního kapitalismu. A ten, kdo by přece jenom chtěl ještě setrvávat na starých idejích nejen sociálně spravedlivého, ale především autenticky humanisticky orientovaného uspořádání společenských poměrů, ten dnes už nemá k dispozici naprosto nic, na co by ještě mohl upírat své naděje. Nejen že nejsou k dispozici žádné reálné programy takovéto komplexní společenské proměny; ale navíc se zdá, že po ní – s výjimkou určitých okrajových skupin – prakticky ani nikdo skutečně netouží. Pro tyto „socialistické staromilce“ by dnes muselo platit prakticky to samé, co stálo na prahu Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!“ Už není v co doufat.
V tomto osobním rozpoložení mizících nadějí jsem se rozpomněl, že ve své knihovně mám už od svých studentských let rozsáhlé dílo marxistického teoretika Ernsta Blocha „Das Prinzip Hoffnung“. Princip naděje. Ten byl v oné době mezi levicovou mládeží hodně populární; i já jsem si tehdy pořídil tuto jeho knihu. Ovšem – přečetl jsem z ní jenom asi prvních sedmdesát stran; pak jsem ji odložil, protože nesplňovala mé vlastní představy o tom, jak a na jakém základě provádět antikapitalistickou akci. Ovšem nyní jsem po ní přece jenom znovu sáhl; spíše jenom ze zájmu nežli se skutečným očekáváním, že by zde bylo možno objevit nějaký nový spásný impuls pro současnou bezprizorní skutečnost.
Blochovy kreativní naděje
Jedno je nutno konstatovat – a uznat – hned z počátku: Bloch byl skutečně kreativní levicový intelektuál, jeho centrální myšlenka je velmi dobře odůvodněná, a ještě i dnes může čtenáře strhnout svou přesvědčivostí.
Bloch staví svůj koncept naděje na těchto základních premisách:
– 1. Stav naděje, toužení je pro člověka konstitutivní. Člověk se nemůže spokojit s málem, s „mísou čočovice“; stále musí doufat ve splnění svých skrytých, ryze lidských nadějí.
– 2. K dosažení tohoto účelu je nutno neustále opouštět, za sebou zanechávat už dosažené; je nutno neustále překonávat hranice, jít stále dál. „Myslet znamená překračovat.“
– 3. Současná občanská (buržoazní) společnost Západu je principiálně neschopná člověku umožnit toto uskutečnění jeho bytostných lidských tužeb a nadějí.
K tomuto třetímu bodu si ocitujme Blochovy vývody doslova: „V časech upadající staré společnosti, jaká je ta dnešního Západu, klesá určitá parciální a temporální intence pouze dolů. (…) Bezvýchodnost měšťáckého bytí se rozšiřuje na lidskou situaci vůbec, na bytí vůbec. Natrvalo ovšem marně; tato měšťácká vyprázdněnost je stejně tak efemérní jako třída, která se v tom ještě jako jediná artikuluje, a tak neudržitelná jako zdánlivé bytí vlastní špatné bezprostřednosti, kterému se zapřisáhla. Tato beznaděj je sama, v časovém i věcném smyslu, to nejnesnesitelnější, to nejméně slučitelné s lidskými potřebami.“
Vidíme tedy, že Bloch zde současnou společnost Západu jako zcela bezperspektivní neklasifikuje primárně proto, že je kapitalistická; nýbrž proto, že ve svých důsledcích zcela rozbíjí smysl lidského žití, jakož i samotného bytí. Tento rozpad smyslu však bude časem pro člověka natolik nesnesitelný, že ten proti němu postaví svou nezrušitelnou a nezničitelnou naději na obnovení svého vlastního autentického lidství.
Podstata člověka – v minulosti, nebo v budoucnosti?
Bloch se ovšem nespokojuje s tímto obecným odůvodněním svého konceptu naděje; nýbrž on se ho snaží postavit ještě na propracovanější filozofický fundament. Bloch kritizuje všechny dosavadní koncepty člověka a uspořádání lidské společnosti proto, že jsou zaměřené nikoli do budoucnosti, nýbrž do minulosti; že staví tedy pouze na tom, co už tady bylo, co je už prošlé, ale že neotvírají žádné nové perspektivy. Bloch přitom využívá určité slovní hříčky, kterou mu umožňuje němčina: on tvrdí, že podstata (Wesen) musí být něco jiného nežli pouhá minulost (das Ge-wesene).
Bloch kritizuje dosavadní koncepty založené na – fixní – podstatě takto: „Bohové dokonalosti (Vollkommenheitsgötter) zde, ideje nebo ideály tam jsou v jejich iluzorním bytí stejně tak res finitae jako takzvané skutečnosti přítomnosti v jejich empirickém bytí.“ To znamená: podle Blocha jsou fixní podstaty dřívějších myslitelů stejně tak iluzorní, v pasivitě setrvávající, jako (zdánlivě) dokonalí (řečtí) bohové, jako nehybné platónské či hegeliánské ideje – ale stejně tak iluzorní a pasivní je i pouze materiální empirie současné měšťácké společnosti.
Nicméně: Bloch uznává, že už u těchto dřívějších konceptů se objevily určité elementy poukazující za tuto hranici fixních podstat, budící naděje k novému: platónský Eros, široce pojatý Aristotelův pojem hmoty jakožto možnosti stát se podstatou, Kantův postulát morálního vědomí, Leibnizův pojem „tendence“; nejvíce pak u Hegelovy dialektiky. Ovšem – i tato dialektika nakonec končí jenom v systému v sobě uzavřených kruhů; skutečná otevřenost vůči budoucnosti, skutečná naděje na nalezení něčeho nového není dána ani zde.
(Mimochodem: v této souvislosti Bloch používá až téměř poetický příměr, když píše, že to byl nakonec vždycky „strop platónské anamnesis nad dialekticky otevřeným Erotem“, který u těchto minulých konceptů vytvářel ony fixní, nepřekročitelné hranice; všechna tato dřívější vymezení „podstaty“ vyplývala jenom ze vzpomínek na minulé, na to co už tu bylo dříve.)
Bloch oproti tomu ten jediný koncept, který je skutečně otevřen do budoucnosti, k novým horizontům lidského bytí, spatřuje u Marxe, a v jeho konceptu socialismu. Jenom u Marxe Bloch vidí a uznává přítomnost skutečné, ničím neomezené a neomezované kreativity lidského ducha, který takto překonává vše staré, vše minulé, vše statické a do sebe uzavřené. Jedině v této volně kreativní činnosti Bloch spatřuje skutečnou naději pro člověka, pro lidstvo. Anebo jak Bloch v závěru úvodní části svého díla píše: „Wesen ist nicht Ge-wesenheit, konträr: das Wesen der Welt liegt selber an der Front.“ – Podstata není minulost, naopak: podstata světa leží sama na (přední) frontě.
Kritika Blochova konceptu
Nutno přiznat: tento Blochův koncept nové naděje pro společnost, pro člověka je velmi dobře odůvodněn, a není možno se divit, že svého času nalezl tak silnou rezonanci v levicovém prostředí. Je snadno možné podlehnout fascinaci jeho zdánlivě nevývratných argumentů, a uvěřit tomu, že zde byla předložena zcela nová naděje pro lidstvo.
Bohužel je ale nutno konstatovat: jak je Bloch kritický vůči dřívějším myslitelům „podstaty“ člověka a světa, tak naprosto nekritický je vůči Marxovi a jeho myšlenkám. Jako naprosto první je nutno zásadně zpochybnit centrální Blochovu tézi, že výjimečnost marxismu/socialismu spočívá v tom, že by byl plně a bezvýhradně otevřený do budoucnosti. Ve skutečnosti je totiž i Marxův koncept komunistické společnosti nakonec stejně tak zahleděný do minulosti, stejně tak jenom restaurací a recyklací toho, co zde už bylo – totiž pradávné „prvobytně pospolné“ společnosti! Marxův koncept je stejně tak založen na představě jakéhosi fixně „dokonalého stavu“ jako Platónovy ideje nebo dokonalí řečtí či jiní bohové; tohoto dokonalého stavu má být dosaženo ve společnosti komunismu.
Ano, je fakt že Marx intenzivně operoval s myšlenkou kreativity, která jako taková je ovšem neustále běžícím, do budoucnosti otevřeným procesem. Ale – pokud k této samotné ideji „kreativity“ nepřistoupí nic jiného, žádné její další určení, pak i ona sama se stává „res finita“, uzavřená do sebe samé. Nekonečná, nijak neohraničená kreativita se nakonec utápí v sobě samé. – Jak by asi bylo, kdyby každý člověk byl Picassem? Jak by všichni tito kreativní „Picassové“ mohli prožívat fascinaci své vlastní tvorby, kdyby kolem nich byli jenom samí jim rovní?
To co Bloch ve své glorifikaci lidské kreativity zcela opomněl, to byl ten fakt, že toto nekonečně kreativní „překračování hranic“ má jenom tehdy smysl a význam – když tady nějaké hranice jsou! Když zde tedy existuje něco ohraničeného, něco trvajícího, něco fixního – tedy právě to co Bloch paušálně zavrhuje jako příznak stagnace!
Bloch chce – na půdě marxistického vzývání lidské kreativity – vší podstatu člověka vložit jenom do toho, co se neustále mění, obnovuje, směřuje vpřed; ale při tomto naprostém rozpuštění všeho trvajícího, stálého, nadčasového ztrácí sám veškerá měřítka, na kterých by tuto kreativitu bylo možno změřit, či vůbec realizovat. Blochův počin, jeho vzývání kreativity, je jak na jedné straně strhující a otvírající nové naděje, nové perspektivy, tak je na straně druhé typickým projevem jednání „ode zdi ke zdi“. Při svém až přímo zbožštění lidské kreativity Bloch zcela opomíjí a ztrácí tu část podstaty, která je nadčasová, trvající, transcendentální.
Závěrem je tedy možno konstatovat: Bloch svým plamenným apelem na volnou lidskou kreativitu skutečně poskytuje nový impuls; ale aby se z něj mohla zrodit nějaká nová, reálná naděje pro současnou stagnující (západní) společnost, na to je tento jeho koncept příliš úzce, příliš jednostranně pojatý.
Nicméně: v této současné mizérii buďme vděčni alespoň za to.
Zájem o zálepší, spravedlivější, slušnější, humánnější společenské uspořádání vyžaduje zájem o demokratický režim.
V tradičně autoritativních společnostech trvale panuje nezájem o demokratický režim ve kterém si navzájem konkurují racionální návrhy a racionální hodnotové preference.
Příkladně v ruském prostředí tradičně opovrhuje vzdělané měšťanstvo politikou vůbec a zde slýchávám – co demokracie ta je a nebo neni, to hlavní je svoboda…..Arendt by jaksi nesouhlasila.
Svoboda pro ni nebyla důležitá? Měli by tedy lidé být otroky demokracie?
Oni vlastně už staří Římané říkali: Proto jsme otroky zákonů, abychom mohli být svobodní.
Na to by, paní Hájková, Arendtová nejspíše odpověděla, že když zákony napíše Hitler, pak svoboda člověka naopak závisí v tom těchto zákonů neposlouchat.
Ale nějak se nám tady zase plete příliš mnoho – nedefinovaných – pojmů, takže vzniká konfuze. Demokracie – demokratické smýšlení – svoboda – zákony.
Především: „demokracie“ a „demokratické smýšlení“ jsou hodně rozdílné pojmy. Demokracie může být (i velmi) špatná, a zákony také mohou být (velmi) špatné. Zatímco „demokratické smýšlení“ – to je sice v zásadě hodně mlhavé, „nevědecké“ určení, ale jeho předností je, že na rozdíl od obou výše jmenovaných institutů ze své samotné definice nemůže být špatné, destruktivní. Jeho podstatou je vstřícný vztah k druhému člověku; respekt k němu, k jeho důstojnosti, k jeho svobodě, i k jeho osobnosti.
Zákony – jak řečeno ty mohou všechno toto i velice drasticky potlačovat. Ale i demokracie samotná – připomeňme si ještě jednou Aristotela, u nějž „totální demokracie“ je fakticky totožná s vládou ulice respektive chátry.
A je nutno poznamenat – a také jsem to už dříve zmínil – že i sama Arendtová naprosto viděla a konstatovala, že i novodobé demokracie mnohdy obsahují prvky silné manipulace s člověkem.
Pokud bych se tedy směl odvážit formulovat základní ideové postoje Arendtové, pak jí se zřejmě jednalo v prvé řadě o ono „demokratické smýšlení“, založené na vnitřní svobodě lidské bytosti. Přičemž tato „vnitřní svoboda“ znamená nenechat sebou žádným způsobem manipulovat; to jest, nijakým způsobem se nenechat svést ke způsobu (byť i jen pasivnímu) jednání, které by znamenalo útlak, potlačování svobody druhých.
Ovšem, pane Poláčku, kdyby takoví byli všichni lidé (že by sebou nenechali žádným způsobem manipulovat; to jest, nijakým způsobem se nenechat svést ke způsobu (byť i jen pasivnímu) jednání, které by znamenalo útlak, potlačování svobody druhých), tak by byl patrně na zemi ráj.
Jenže, bohužel, lidé takoví nejsou.
„nezájem o demokratický režim ve kterém si navzájem konkurují racionální návrhy a racionální hodnotové preference“ – pane Petrasku, za prvé „hodnotové preference“ jen zřídka kdy bývají skutečně racionální. Jistě, lidé se jim – sekundárně – snaží dodat i nějaké racionální zdůvodnění, ale hodnoty jako takové, ty mají principiálně předracionální původ. To je něco v nás, co my pociťujeme jako dané, jako nezpochybnitelné; ale základem této naší jistoty je v posledku jenom náš vlastní pocit.
A že by si v demokracii (jakožto politickém systému) navzájem konkurovaly „racionální návrhy“?… Jistě; ve srovnání s tím jak se veřejné diskuse vedou například v současném Rusku, je politický diskurs v západních demokraciích skutečně veden nesrovnatelně racionálněji a odpovědněji.
Ovšem: i tady platí že v pozadí těchto svou formou racionálních návrhů a projektů často stojí motivace, které spočívají na zcela jiných základech. Pokud se jedná o takové či onaké hodnoty, to jest politická přesvědčení, pak viz výše – tyto motivace jsou svým původem emocionální, nikoli racionální. A v jiných oblastech – tady musíme být zase konkrétní, například v demokraciích za podmínek kapitalismu je velká část oněch „racionálních návrhů“ motivována především vlastním ryze materiálním (a nezřídka přímo třídním) zájmem. V určitém smyslu jsou tyto zájmy ovšem také „racionální“, to jest mají svůj věcný fundament; nicméně ne v tom smyslu že by se jednalo o nezaujatou, čistě racionální věcnou argumentaci. V tom smyslu jak si to představuje – a káže – třeba takový Habermas.
To je zase otázka, paní Hájková. To samotné „nenechat sebou manipulovat“ svým způsobem neznamená nic jiného, nežli třeba ono „být otrokem zákona“. Protože člověk dokáže ovšem být doslova otrokem i sebe samého, svých nevědomých popudů a pudů, žádostivostí a vášní. Takže když sebou nenechá manipulovat, pak tím může také jenom bránit svou vlastní deformovanou osobnost.
Proto zde musí být vždy přítomno i to „demokratické smýšlení“, respektive naprostým základem musí být celková zralost daného člověka, jeho osobnosti. Víceméně v původním antickém smyslu, jako dokonalá harmonie všech duševních a intelektuálních vlastností a schopností.
Jistě; kdyby všichni lidé byli takto osobně vyzrálí, pak bychom tu skutečně měli „ráj na zemi“. Bohužel – realita tohoto světa nám znovu a znovu ukazuje, jak až otřesně vysoký je podíl těch, kteří jsou v tomto ohledu osobnostně nevyzrálí, nekultivovaní, až přímo zaostalí. A je velká otázka, jak z toho ven.
Problém je, co je to za zákon, jehož otroky být znamená nenechat se sebou manipulovat. Zákon, který vymysleli lidé? Nebo nějaký jiný zákon? Například apoštol Pavel, který sebou manipulovat nenechal, řekl: Mým zákonem je Kristus.
Ovšem, paní Hájková, kdo pronese takovouto – Pavlovu – větu, ten sám ze sebe snímá odpovědnost za vlastní hledání toho, co je (v přítomný čas a na přítomném místě) ten pravý zákon; a tuto odpovědnost deleguje na někoho jiného.
V Aténách při zákonodárném shromáždění existoval sbor starců, který měl právo zrušit každý zákon, který podle jejich názoru odporoval prastarým tradicím zákona. (A kdo byl potřikrát postižen takovýmto zákazem jeho zákonného návrhu, byl do budoucna zbaven práva podávat návrhy další.) To znamená: konečnou zákonnou autoritou tu nebyla shromážděná obec, ani rozumný diskurs nad obsahem zákona; nýbrž konečnou autoritou zde byl jakýsi nedefinovatelný, dávno minulý duch starých časů. A stejně tak když se řekne „mým zákonem je Kristus“, pak se tím veškerá obsažnost zákona přesouvá, a provždy ukotvuje do – mystických či zmytizovaných – starých časů.
Já nevím, pane Poláčku, proč si myslíte, že Kristus patří do mystických či zmytizovaných starých časů a ne do dneška. Já to tak nevidím.
Já se ještě jednou vrátím k otázce kultivace obecných mravů, jakožto mravního základu civilizace. Shodou okolností teď pročítám knihu Thorsteina Veblena „Teorie lepších lidí“ (v němčině „Theorie der feinen Leute“). Podtitulek pak zní: „Ekonomická zkoumání institucí“.
V této knize jsem teprve dost na počátku; ale jisté je, že Veblen byl 1. neobyčejně bystrým pozorovatelem lidí a motivů jejich jednání; a 2. velmi skeptickým hodnotitelem, co se právě těchto motivů týče. A – ačkoliv nebyl marxistou, jeho analýzy čistě materialistických faktorů a motivů lidského jednání (a zřejmě i tvorby příslušných institucí) se s teoriemi Marxe zřejmě dost úzce stýkají.
Podle Veblena je hlavním motivem lidského jednání čistě materiální prospěch; a podle jeho tvrzení prvotní majetek vznikl – z loupeže! Vlastně jediný rozdíl oproti Marxovi je zde v tom, že podle Marxe se jednalo o „loupež“ interní, kdy si vládnoucí skupina respektive třída začala přivlastňovat nadprodukt vytvořený prací těch druhých, pak podle Veblena se jednalo o „klasickou“ loupež, tedy přivlastnění si majetku cizího kmene. Přičemž prvotním popudem tohoto vzniku majetku byla – docela obyčejná závist.
Ale vraťme se k našemu tématu. Veblen pak líčí další rozvoj lidské společnosti po prvotním vzniku majetku; především diferenciaci společnosti na ty, kteří pracují, a na ty, kteří nepracují. Tedy na dolní a horní vrstvy. Veblen píše, že tyto horní, majetné vrstvy nejen že nemusí pracovat; ale navíc ještě vytváří celý komplex symbolického jednání, kterým ukazují, že pracovat nemusí, a že osobně stojí nekonečně vysoko nad „sprostou“ prací.
K této symbolice „osvobození se“ od jakékoli skutečně produktivní činnosti pak podle Veblena patří celý onen složitý komplex norem a pravidel „dobrého chování“, kterými byla svázána především středověká (ale i novodobá) etiketa. Veblen tedy v těchto do nejmenšího detailu vycizelovaných pravidlech etikety vidí ne pouze jakési (zbytečné) panské manýry; nýbrž on jim připisuje zároveň (ať vědomou či nevědomou) funkci demonstrace vlastní třídní nadřazenosti, tedy oné zmíněné deklarace naprostého osobního „osvobození se“ od jakékoli produktivní činnosti.
Tím se dostáváme k našemu vlastnímu tématu. Skeptik – a sociální kritik – Veblen tedy v žádném případě neuznává, že by tyto zjemnělé normy společenského chování měly mít také nějakou kulturně, evolučně pozitivní funkci. Že by měly či mohly mít potenciál přispívat ke zjemnění, zkultivování obecných mravů, obecných způsobů chování.
K tomu mám zase jednu vzpomínku: sledoval jsem nedávno (reprízovanou) sérii dokumentů sledující vývoj české společnosti od války až po devadesátá léta. (Takoví jsme byli my, dobří rodáci.) V jednom pokračování, už z 90. let, byly ukázány životní osudy jedné ženy ze šlechtického rodu, která musela za komunistického režimu vykonávat manuální práce (napřed v kuchyni, pak jako servírka, nakonec směla dělat účetní). Po listopadovém převratu pak restituovala původní rodinné sídlo. A přišla zde řeč právě i na kultivaci mravů; a na to jak si v tomto ohledu stojí průměrný Čech. Tato – docela sympatická – paní, nyní opět šlechtična, řekla že její matka jí svého času sdělila, že „Čecha poznáš podle toho jak jí“. – Poté přiznala, že její matka použila vlastně hutnějšího výrazu. Tedy „jak žere“. Nakonec zde paní šlechtična ještě názorně pedagogicky demonstrovala, jak se má správně a kultivovaně zacházet s jídelním příborem.
Co k tomu říci? Přehnanou, do všech detailů svázanou etiketu stolování je ovšem možno – z hlediska přirozeného lidského života – považovat za umělou a zbytnou. Ale – na straně druhé nelze nijak popřít, že alespoň základní etiketa při stolování je neoddělitelnou součástí kultivace všeobecných norem společenského jednání. A stejně tak je historickým faktem, že tato etiketa stolování má svůj reálný historický původ právě ve zjemnělých mravech „lepších vrstev“; tedy těch kteří podle Veblena nevykonávají naprosto žádnou produktivní činnost.
Proto bych si dovolil setrvat u své téze, že tak zcela společensky zbytečné tyto zjemnělé mravy horních vrstev pro vývoj a vzestup civilizace přece jenom nebyly. Byly to totiž právě tyto aristokratické vrstvy, od nichž kulturnost jednání převzala nově se vytvořivší buržoazie; a od ní tyto kultivované mravy a normy „prosákly“ i do pracující třídy, poté co se osvobodila ze svého pauperismu.
Ačkoli tedy tyto „lepší vrstvy“ byly neproduktivní v materiálním slova smyslu, přesto tomu není tak, že by svou životní činností nevytvářely naprosto žádné (byť napohled neviditelné) společenské hodnoty. Ostatně: jestliže Veblen výslovně tvrdí, že pokud se někteří členové těchto nepracujících vrstev přece jenom věnovali nějaké činnosti (například vypracováním si dokonalých znalostí cizích jazyků či ortografie), že to z jejich strany byla jenom jakási osobní záliba, hobby, nakonec stejně jenom dokumentující jejich společenskou neužitečnost – pak oproti tomu stojí fakt, že to byli právě příslušníci těchto vyšších tříd, kteří do značné míry tvořili vědu, vědecké objevy v době od 17. do 19. století! Sám jsem byl svého času velmi překvapen když jsem zjistil, kolik členů české (českoněmecké) šlechty se věnovalo zcela seriózní vědě, a kolik z nich se v tomto oboru dokonce vypracovalo na samotný vrchol. Nejednalo se tedy v žádném případě jenom o jakési osobní zábavičky, nýbrž skutečně o seriózní a systematickou vědeckou práci.
Ještě jednou tedy: dozajista, v oné „nepracující třídě“ bylo také velmi mnoho skutečných společenských parazitů. Ale – na straně druhé je jako celek degradovat jenom do této pozice by bylo až příliš zjednodušující. Nakonec každá společnost, která dospěla do nějakého vyššího kulturně vývojového stadia, prošla touto fází existence vyšší, vládnoucí, ale zároveň zjemnělé a zduchovnělé třídy. Asi to přece jenom nebylo jen zcela náhodou.
Paní Hájková, já už jsem několikrát napsal že pokud bychom dnes chtěli mít „skutečně živého“ Ježíše, pak bychom se museli ptát, jaké by byly jeho názory, jeho náhledy, jeho poselství v časech moderny a postmoderny. Skutečně by dnes nesděloval, netvrdil nic jiného, nežli za časů z počátků prvního století našeho letopočtu?!… Že by skutečně nezaznamenal celý ten vývoj, celou tu dramatickou změnu, kterou prošlo lidstvo za poslední dvě tisíciletí?… Zrovna u tak velkého ducha jakým byl nesporně Ježíš Nazaretský by to bylo velice překvapivé.
Že by někdo takový i dnes neměl lidstvu nic více co sdělit, nežli v době starověku před dvěma tisíci lety? Skutečně by dnes nehledal nové odpovědi na otázky dnešní doby?… Tomu se nechce věřit.
Já nerada spekuluji o tom, co by dělal Ježíš dnes. Vždyť dnešní doba je (mimo jiné) i následkem toho, co se stalo v minulosti, takže i jeho někdejší existence na této zemi.
Mluvila jsem o Kristu, který byl už před počátkem světa.
Neboli o Logu, univerzální božské podstatě všeho, která všechno sjednocuje a všechno drží pohromadě.
Kdyby se ten božský Logos před dvěma tisíci lety nevtělil do člověka Ježíše, tak by asi dnešní svět vypadal jinak. Nebo by možná vůbec nebyl.
To je právě to, paní Hájková: ten „božský Logos“, ten je nadčasový – ale právě proto zároveň bezčasový, bezpřítomný; je to jenom jakási všeobecná kostra, která teprve musí být naplněna životem. A není nikoho jiného kromě člověka, který může do tohoto nadčasového Logu vnést samotný život. Ale – život nemůže existovat jinak nežli přítomný, nežli právě ve jsoucím okamžiku, a tedy musí se vypořádávat znovu a znovu s právě konkrétní situací, s právě přítomnou dobu. S jejími naprosto specifickými problémy. A jestli Ježíš platí jako spojnice mezi božským a lidským, mezi univerzálním a konkrétním, mezi nadčasovým a přítomným – pak by prostě nemohl jinak, nežli aby (v té části svého bytí v které byl člověkem) reagoval v dnešní situaci na konkrétní otázky právě jsoucí doby.
To je ostatně přesně to co jsem měl na mysli tím, že oproti božskému Logu musí stát autonomní logos člověka, lidské mysli, lidského ducha. Pokud se tedy dva logoí nesetkají a vzájemně neoplodní, vždy tu bude něco podstatného chybět.
V poněkud jiné rovině se jedná o vztah idealismu a materialismu, shodou okolností jsem v minulých dnech četl velmi zajímavou pasáž v Marcuseho knize „Rozum a revoluce“, on zde kritizuje německou idealistickou filozofii, která nabízela řešení pouze ve sféře idejí, ale nikoli ve sféře (materiální) skutečnosti. Vrcholem tohoto idealismu je pak ovšem Hegel, se svým pojetím svobody v „rozumném státu“; ovšem tato syntéza je možná nakonec jenom v říši myšlenek.
Marcuse pak v této souvislosti rozebírá i roli křesťanství v tomto (německém) idealismu; on sice píše (jenom) o německém protestantismu, ale v daném smyslu jeho analýzy platí pro křesťanskou víru vůbec:
„Už od německé reformace si lidové masy zvykly na skutečnost, že pro ně byla svoboda pouze „vnitřní hodnotou“, slučitelnou s jakoukoli formou znevolnění, že patřičná poslušnost vůči vládnoucí autoritě byl předpoklad pro věčnou spásu, a že tvrdá práce a chudoba v očích Pána znamenaly požehnání. (…) Jedna z rozhodujících funkcí protestantismu záležela v tom emancipovaná individua přivést k tomu, aby akceptovala nový společenský systém (míněn je kapitalismus), tím že jejich nároky a požadavky přesunul s vnějšího světa do vnitřního života.“
Tohle je přesně to, co křesťanství (respektive náboženství vůbec) vytýkal už Marx: že spásu člověka přesouvá do ideálních, nebeských výšin, zatímco v jeho reálném, materiálním životě ho zanechává spoutaného závislostmi a podřízenostmi všeho druhu.
A právě tady se nám rozevírá historický rozdíl mezi Ježíšem z počátku tisíciletí, a Ježíšem žijícím dnes. Jestliže onen „původní“ Ježíš ještě vůbec nemohl myslet na reálné osvobození lidské bytosti, a tedy toto osvobození musel přesouvat zčásti do ideální sféry víry, zčásti do ryze morální sféry sociální solidarity, pak „dnešní“ Ježíš by už nemohl ignorovat onen reálný historický posun společenského vývoje. Krátce řečeno: dnešní Ježíš by už nemohl být pouhým idealistou (a moralizátorem), nýbrž musel by (pokud by nechtěl zavírat oči před realitou současného světa) být zároveň i materialistou v rovině pohledu na svět, a revolucionářem ohledně možných řešení.
Jenže žádný druhý Ježíš není a nebude, pane Poláčku. Pravda, podle křesťanské teologie má existovat něco jako druhý příchod, jenže to znamená něco jiného.
Zdá se mi z evangelií zřejmé, že Ježíš přistupoval (a odkazem Večeře i trvale přistupuje) ke své revoluční misi – osvobozování člověka k autenticitě vztahu k Bohu a lidem – materiálně v nejvyšší možné míře.
Panu Poláčkovi ohledně dvou logů. Křesťanská teologie říká, že v Ježíšovi bylo jak plné (čili úplné) božství, tak plné lidství.
Panu Nushartovi
Možná měl pravdu Tresmontant ve své knížce o Rabbim Ješuovi, když píše: „Ješua je nejstrašlivější ze všech učitelů. Žádné učení není tak náročné a tak hrozivé jako křesťanství.“
A možná některého člověka osvobodit ani nelze. Je prostě úplně ztracený.
A možná některého člověka osvobodit ani nelze. Je prostě úplně ztracený.
Proč paní Hájková tolik skepse – dosud každá lidská civilizace nenabídla náboženský model, který by osvobodil člověka od toxicity antropocentrického postoje.
Mezi pojetím lidské existence jako nemoci přenášené pohlavním stykem končící smrtí a vyjímečným denně fascinujícím darem končící ultimativním poznáním je prostor svobodného hledání povahy a stavu vlastních limitů.
A možná u některého člověka může být velmi inspirativnít/tvůrčí poznání vlastní ztracenosti….bych dodal.
Věřím že tu poslední větu p. Petráska bychom dokázali upřímně podepsat každý 🙂
Možná by úplně ztracený člověk byl velmi blízko… kdyby si to dokázal připustit.
Ale raději se nerouhat osudu…
Já jsem skutečně skeptik. Ale tak nějak se pokládám za křesťanského skeptika.
Jak by vlastně mohl být člověk reálně osvobozen od antropocentrického vnímání? I kdyby si chtěl nechat pomoci algoritmy umělé inteligence, stejně by asi nemusel pochopit co mu to ona vlastně říká a hlavně proč mu to říká (a jestli vůbec má nějaké „proč“ sdílitelné s člověkem…: srv. Stopařův průvodce po Galaxii) .
Bohu, učí nás doufat Ježíš, je antropocentrovaný vztah nějak Podstatně vlastní…;-)
Vzhledem k objektivní ztracenosti člověka je tohle doufání asi tím, co křesťanskému skeptiku zbývá… 🙂
Vím, že křesťanství se antropocentrismus vytýká, ale já si také myslím, že je namístě. Ještě by bylo dobré, kdyby antropocentrismus měl souvislost s christocentrismem.
Napadá mě takové srovnání:
– Mírou všech věcí je člověk.
– Mírou všech věcí je Ježíš Kristus.
Na Wikipedii píšou, že se ta Protagorova věta obvykle chápe jako výraz svrchovanosti lidských soudů: Věci mají ty vlastnosti, které jim dává člověk…
Mimochodem, nedávno zde pan Poláček téměř obdivoval citový život slonů. Dnes ráno jsem četla následující zprávu (i když chápu, že nemusí být zcela pravdivá).
https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/slon-v-indii-zabil-zenu-pak-prisel-na-pohreb-a-poslapal-jeji-ostatky-40400196#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=abtest196_discussion_timeline_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
„Ježíš podruhé (dnes) nepřijde“ – no právě, paní Hájková, v tom spočívá právě limit možností jeho sdělnosti dnešnímu světu, dnešnímu člověku, on mohl v plné míře reflektovat a vyjadřovat životní pocity a touhy člověka z počátku tisíciletí, ale dnes už to takto v plné míře možné není, proto dochází k onomu rozštěpení lidské existence na dvě části, na část reálně-materiální a na sféru duševně-spirituální, a obě není možno (na dané úrovni) spojit dohromady.
Vrátím se ještě k Ježíšovi-revolucionáři; on je takto často (dost povrchním způsobem) interpretován respektive reinterpretován, ale rozhodující není toto revolucionářství samotné, nýbrž ona rovina materiální. Tedy rovina reálné, materiální lidské existence. Dokud zůstaneme vězet v onom zmíněném rozpolcení na tyto dvě – nespojené – roviny, dotud budeme vést deficitní existenci; vždy zde bude chybět jedna či druhá strana.
Křesťanství takovéto spojení nabídnout respektive realizovat nemůže; u něj je vše hmotné jenom emanací nehmotného božského principu. Klasický materialismus ovšem tuto syntézu také dokázat nemůže – u něj zase naopak vše duchovní respektive vůbec myšlenkové je jenom takovým či onakým projevem hmoty. Při tomto materialistickém pohledu naprosto chybí možnost (a schopnost) pojímat logos/Logos jakožto autonomní entitu.
Co se onoho zmíněného křesťanského teologického výkladu týče, které Ježíšovi připisuje jak plné božství, tak i plné lidství – v zásadě to není chybné pojetí, ale: za prvé se omezuje jenom na samotnou osobu Ježíše, není tedy tento model uznat jako řešení pro „obyčejného“ člověka. (Ona floskule „prostřednictvím Ježíše“ tady neřeší naprosto nic, neboť je zcela nekonkrétní.) Což pak úzce souvisí s druhým „ale“: už u samotné Ježíše je především jeho stránka „úplného lidství“ velice nejasná, a velice nekonkrétní.
Toto „úplné lidství“ by muselo znamenat, že Ježíš žil tím samým životem, jako kterýkoli druhý z jeho současníků; ale přinejmenším podle líčení evangelií je nutno vycházet z naprostého opaku, Ježíš je zde ukazován jako někdo, kdo od samotného počátku žije a působí jenom a jedině v perspektive svého božství. Jenom ten samotný fakt že se Ježíš narodil v „pozemské“ rodině (a že nějaký čas pracoval jako tesař), ten zakládá velmi nedostatečný fundament pro tézi o „úplném lidství“.
A tím méně pak toto „úplné lidství“ může platit dnes, kdy – jak výše zmíněno – současný člověk je ve své reálné, materiální existenci postaven do velice jiných vztahů, struktur, aktivit a povinností, nežli jak tomu bylo u malého rolníka z dob starověku.
„Mírou všech věcí je člověk.“
„Mírou všech věcí je Kristus“.
Ano, ona Protagorova věta bývá většinou chápána nesprávně, v mravním respektive humanistickém smyslu, jako by člověk měl být středobodem, mírou všech věcí, a podle této míry by se mělo řídit vše ostatní. Ve skutečnosti zde Progatoras nevyjádřil nic jiného nežli – typicky sofistický – naprostý názorový (a poznávací, epistemologický) skepticismus a relativismus. Neexistuje žádné objektivní poznání, každý – jednotlivý – člověk si sám vytváří své vlastní měřítko pravdivosti. (Víceméně to samé vyjadřuje i známé české úsloví: „Podle sebe soudím tebe.“)
Ona věta „Kristus je mírou všech věcí“ je tedy sama o sobě správná; ale právě že ve zcela opačném, nežli původně zamýšleném smyslu. Kristus je „mírou všech věcí“ – právě proto že ho touto mírou učinili křesťané. Kteří do něj projektují své vlastní vize, své vlastní pohledy na svět, své vlastní tužby.
To neznamená, že by v persóně (či spíše: symbolu) Krista nebylo něco univerzálně platného; ale opět se jedná o to že celá působnost Ježíše na tomto světě byla příliš koncentrovaná jenom do jedné velmi specifické dimenze, nežli aby mohla mít platnost pro „všechny věci“, pro všechny životní situace.
„A možná u některého člověka může být velmi inspirativní/tvůrčí poznání vlastní ztracenosti“ – už Aristoteles napsal, že počátkem veškeré filozofie je moment či zážitek „překvapení“. I když snad poněkud výstižnější by bylo říci, že prvopočátkem filozofického hledání je prožitek ZNEJISTĚNÍ. Tedy ten moment, když člověk zjistí, že jeho původně zdánlivě naprosté jistoty se hroutí, bortí, a že on tu stojí náhle sám, zcela ztracený ve světě plném nejistot a nových otázek.
Ovšem – Aristoteles zde fakticky navazuje na Sokrata; který své hledání vyšších pravd prakticky vždy zahajoval tím, že napřed vyvrátil, rozbil apodiktické „pravdy“ jeho (méně nadaných) partnerů v diskusi. (Odtud pak také pochází tradovaná věta současníků Sokrata, podle níž „než jsi přišel ty, mysleli jsme si že všechno je jasné a nepochybné; ale nyní vidíme, že všechno je nejisté a plné pochybností.“)
Ano, je tomu skutečně tak, že nakonec prvopočátkem vší lidské inspirace je zjištění, že věci nejsou tak, jak se zdají být napohled. Že je tu něco jinak, nežli jak jsme si mysleli, než jak jsme věřili.
Víra, náboženství – ty na jedné straně ovšem právě tento pohled na věci „které nejsou tak jak se napohled zdají“ mají ve svém základním instrumentáriu. Je to odvrácení pohledu od čistě pozitivistické předmětnosti věcí k jejich skrytým významům. Ovšem: jak na straně jedné víra vychází z onoho „překvapení“, pak ho na straně druhé vzápětí odstraňuje, neboť na jeho místo staví neměnný kánon svých fixních výkladů a dogmat.
Vladislav Vančura svou „Markétu Lazarovou“ zakončil větou, že onomu človíčkovi, který se teprve chystal vstoupit do života „už provždy bude souzeno zmítat se mezi jistotou a pochybnostmi“. Sotva je možno vyslovit pravdivější větu o člověku a jeho hledání jeho místa v jeho světě. Ano, on bude vždy toužit po jistotách, po nezpochybnitelných pravdách – ale stejně tak bude muset vždy procházet trýzní nejistoty o těchto zdánlivých pravdách. A každá jeho „jistota“ bude jenom mezistupněm, mezistanicí k dalším nejistotám.
Ještě se vrátím k dialektice „božského Logu“ a „lidského logu“. Svého času disident Milan Šimečka vystoupil se svou tézí o „velkých dějinách“ a „malých dějinách“. Přičemž „velké dějiny“ byl především jejich (disidentů) boj za svobodu, boj proti totalitní moci; zatímco „malé dějiny“ byly docela obyčejné lidské životy, které si žádaly své i za podmínek totality. Šimečka tímto svým modelem především varoval před tím, aby se disidenti neuzavřeli jenom do svého vlastního myšlenkového ghetta, kde jakékoli jednání těch ostatních je hodnoceno jenom podle tohoto jediného měřítka boje za svobodu, čili oněch „velkých dějin“. Šimečka poukazoval na to, že i ony „malé dějiny“ mají svá vlastní práva, neboť právě ony představují vlastní, přirozené lidské životy.
Zmíněná spojnice „božského Logu“ a „lidského logu“ pak není ničím jiným, nežli právě těmito „velkými a malými dějinami“. A i zde platí: nikdy nelze vše omezovat jenom na působnost „božského Logu“. Je to naopak onen „malý“ lidský logos, který je tou nejvlastnější základnou, který vytváří přirozené lidské žití. Onen „božský Logos“ je v daném smyslu jenom jeho doplňkem, jeho rozšířením o jednu další – byť i hierarchicky vyšší – dimenzi.
Já jsem nenapsala, že „Ježíš podruhé (dnes) nepřijde“, ale že „žádný druhý (myšleno jiný) Ježíš není a nebude. A zmínila jsem se o druhém příchodu téhož Ježíše (který je slíben). Čemuž samozřejmě každý věřit nemusí.
Jinak doufám, že už mě mě možná brzy Ježíš osvobodí od dalších nekonečných diskusí. Třeba pak s vámi bude diskutovat někdo jiný, pane Poláčku.
EXISTUJE JEŠTĚ VŮBEC NADĚJE?
Nedá mi to, ale musím se znovu vrátit k tomuto tématu. Respektive ještě jednou položit tu samou otázku. Už na počátku tohoto vlákna bylo konstatováno, že vyhlídky do budoucna vůbec nejsou růžové. Ale až v průběhu posledních diskusí, posledních dní se v mém vědomí vykrystalizoval pocit, že stav je skutečně takový, že je nutno si zcela otevřeně doznat, že „není naděje“.
Totiž: z levicového, respektive z obecně humánního hlediska není v danou chvíli, v dané historické konstelaci žádná reálná vyhlídka na nějakou zásadní změnu k lepšímu. Jak v Deníku Referendum právě konstatoval M. Profant, v současnou dobu nejsou k mání ani revolucionáři, ani nějaký řádný revoluční program. Jistě: rádobyrevolucionářů je celá řada, ale jejich radikální ataky na panující poměry – jakkoli mohou být ve věci samé oprávněné – jsou daleko spíše jenom čirým výrazem odporu, nežli jakkoli reálně použitelným programem či projektem zásadní systémové změny. Fakticky se v těchto případech daleko spíše jedná o revoltu, nikoli o revoluci.
Přitom: nejhorší, nejvíce beznadějná se ani tak nejeví ryze sociální nerovnost (toto klasické téma levice); dokonce ani současná pravice není už zdaleka tak fundamentalisticky asociální, jako tomu bylo v minulosti. A o určitý „drajv“ směrem k prosociální politice se mohou postarat i nové liberálně levicové strany jako jsou čeští Piráti. K těmto bezútěšným úvahám o chybějící naději mě – kromě jiného – přivedly reportáže Josepha Rotha, o kterých běží diskuse na jiném vlákně. Především tam uvedená formulace o „vše nivelizujícímu a rozkládajícímu industrialismu amerického střihu“ se dotýká vlastního jádra věci. Je to právě tato industriálně-kapitalistická – chtělo by se téměř říci: normalizace, která vyprazdňuje vše lidské, vše si podřazuje svým odosobněným, bezduchým normám a mechanismům. A právě z toho není čím se osvobodit.
Realisticky vzato není vidět nic, co by mohlo mít potenciál nás z tohoto stavu polapení cizí, odosobněnou mocí osvobodit. Tím spíše, že většina lidí si tento stav vůbec nedokáže uvědomit jako své vlastní odcizení, jako své vlastní dehumanizování. Většinou se spokojí s tím, že je jim ponechána bezprostřední osobní autonomie, a – v souladu s oficiální propagandou – tuto individuální autonomii považují za pravou lidskou svobodu.
Co tedy dělat? Rezignovat? – Za dané situace by to bylo vlastně jediné „rozumné“, tedy realistické řešení. Přestat se oddávat iluzím o nějaké zásadní, revoluční změně, a buďto se (jako to činí většina) stáhnout do svého soukromí, oddat se konzumním radovánkám které stále ještě poskytuje svět kapitalismu; anebo nanejvýš vytvářet nepatrné ostrůvky rezistence (jakým je ostatně právě tento náš web), kde se alespoň v malých kroužcích bude udržovat určité povědomí o tom, co by měl být a jakou kvalitu by měl vykazovat opravdu autentický lidský život.
A přece – možná že by bylo přece jenom trochu předčasné oddat se naprosté rezignaci. Za prvé je nutno si uvědomit: my v dějinách lidstva naprosto nejsme ti první, kterým se něco takového přihodilo. Vždy znovu a znovu lidé – především citliví a vnímaví jedinci – trpěli při pohledu na chladný, zkomercializovaný, bezduchý svět. (Například celý Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“, o kterém jsme tu svého času rozsáhle diskutovali, je právě o tom.)
Vždy znovu a znovu se tedy situace zdála být bezvýchodnou a beznadějnou; a přece se nakonec vždy svět pohnul někam dále. Jak konstatoval sám Masaryk: „Lidstvo se bude vyvíjet snad ještě sto tisíc let; a bude docházet ještě k dalším a dalším revolucím.“
Svět, náš svět se zřejmě už definitivně nemůže zastavit ve svém vývoji, ve svém pohybu; a je proto nevyhnutelné, že časem dojde k tomu, co nazýváme „systémovou změnou“. Otázkou vlastně vůbec není, ZDA k takovéto systémové (respektive revoluční) změně dojde; otázka je jenom, jestli se nám samým ještě poštěstí zahlédnout alespoň první jitřní paprsky této změny, tohoto nového světa. V tomto ohledu – bohužel – není možno mít žádnou záruku; ale ani to není možno stoprocentně vyloučit. Patří to k samotné podstatě revolucí, že většinou propukají – alespoň pro vládnoucí vrstvy – naprosto nečekaně.
Jednou větou je tedy možno v tuto chvíli říci: neoddávejme se falešným iluzím, že by nějaká revoluce/systémová změna byla na spadnutí; ale na straně druhé nepropadejme naprosté rezignaci, že by nebylo v co doufat, o co se snažit. Revoluce propuká tehdy, když se nádoba naplnila po okraj a voda překypěla proudem; a k tomuto dosažení kritického množství přispívá každá jednotlivá kapka. Každé – i napohled sebemenší – snažení (pokud je ovšem zaměřeno správným směrem) přispívá k přiblížení této zlomové systémové změny.