Existuje ještě vůbec naděje?

Josef Poláček




Je to bezpochyby troufalost, či spíše projev autorské nezodpovědnosti referovat o knize, z které bylo autorem této recenze přečteno všeho všudy několik prvních desítek stránek. Nicméně – samotné téma je zrovna v tuto chvíli aktuální, a jsou přece jenom určité důvody pro předpoklad, že i tato úvodní část oné knihy v dostatečné míře odráží její celkové zaměření.

Napřed několik slov na vysvětlení, z čeho vlastně vzešel popud k sepsání těchto úvah. V poslední době se mě zesílenou měrou začal zmocňovat pocit, že už vlastně vůbec není v co doufat, co očekávat. Že už není žádná reálná naděje na nějakou pozitivní změnu společenských poměrů. Velké, převratné levicové programy komplexní reorganizace společenského uspořádání se definitivně vyčerpaly; a není vidět naprosto a vůbec nic, co by mohlo mít reálný potenciál je nahradit nějakými novými vizemi.

Bezprostřední příčinou těchto mých neradostných úvah bylo mé seznámení se s komunitou české strany Levice. Tedy právě té strany, která má stále ještě takovouto radikální společenskou přeměnu ve svém programu. A navíc se cíleně odvolává na ideové dědictví reformního „Pražského jara“; které i pro mě nadále zůstává centrální základnou pro veškeré úvahy ohledně možné (a žádoucí) změny.

Zdálo (by) se tedy, že je to právě strana Levice, která by měla být poslední zbývající baštou levicových nadějí. Jenže – jak už to tak často bývá, když člověk předmět svých nadějí uvidí a pozná zblízka, většinou následuje rychlé vystřízlivění ze všech snů. Ne že bych s Levicí jako takovou i nadále nepociťoval určitou ideovou spřízněnost; v každém případě jejími přednostmi zůstává principiálně kritický vztah vůči světu kapitálu, a za druhé – a to snad především – intenzivní touha po autenticky lidském charakteru mezilidských, společenských vztahů. V tomto ohledu Levice stále hájí snad ty poslední pozice ideového dědictví (pravého) socialismu.

Ovšem: jak dalece je možno s členy a sympatizanty Levice splynout v této oblasti obecně ideové, tak málo je možno od nich očekávat v oblasti reálné činnosti. Ne snad že by nevyvíjeli (alespoň ta angažovanější část z nich) určitou činnost; ale jejich konkrétní představy o tom, jak změnit svět, jsou krajně zjednodušené, nereálné, a ideologicky zdogmatizované. Jejich chápání komplexní společenské reality je velice zúžené, oni stále věří tomu že kapitalismus je možno porazit víceméně jenom jakýmsi úderem beranidla, čelním útokem. Sice i oni (většinou) chápou, že to dnes už není možné cestou klasické revoluce; ale svou náhražku k této revoluci si našli v projektu družstevnictví. V představě že celý ten obrovský komplex materiálních, společenských, ideových i mezilidských vztahů je možno z kořenů vyvrátit a v naprostý opak obrátit prostě tím, že se soukromovlastnické formy produkčních prostředků přemění na vlastnické formy družstevní. Plus ještě určité samosprávné momenty ve sféře politické. „Sověty a elektrifikace!“ – takto si svého času Lenin představoval, že bude možno v zaostalém, polofeudálním Rusku vybudovat komunismus; naši dnešní radikální levičáci mají zase své podvojné heslo „družstevnictví a samospráva“. Je to – budiž to řečeno ještě jednou – naprosto simplifikovaná představa, která nikdy nemůže obstát v konfrontaci s nesmírně složitými strukturami a vazbami lidského světa; a navíc tato levicová samospráva nese zřetelně anarchistické rysy. Což nakonec nijak nepřekvapuje; neboť i anarchismus se vyznačoval tím samým společným rysem, totiž naprosto zjednodušenými, až vysloveně naivními představami o možnostech pozitivní přestavby společenského uspořádání.

Do radikální levice dnes už tedy není možno vkládat žádné naděje; a levice umírněná? – I pokud odhlédneme od skutečnosti, že i ta se v současné době co se týče její společenské i politické relevance nachází na pokračujícím (mnohdy až vysloveně dramatickém) ústupu, pak cíle této umírněné (klasicky sociálně demokratické) levice nikdy nešly dále, nežli jenom k určité regulaci systému kapitalismu, především ke zmírnění jeho sociálních dopadů. Něco více se od této umírněné levice očekávat nedá.

Navíc: dnes už je vůbec jen stěží možné od sebe odlišit umírněnou, respektive liberální levici od politického středu. V dnešní době už tyto liberálně levicové strany (například v Německu tamější Zelení, u nás Piráti) mohou uzavírat volební koalice se stranami nejen politického středu, ale dokonce i se stranami umírněně pravicovými, aniž by mezi nimi docházelo k nějakým zásadním ideovým rozporům, jmenovitě v sociální oblasti.

Téměř by bylo nutno konstatovat, že Fukuyama měl přece jenom v určitém smyslu pravdu: nejen politický tábor, ale samotná idea socialismu je dnes naprosto mrtvá; a definitivně se prosadil systém umírněného, liberálního kapitalismu. A ten, kdo by přece jenom chtěl ještě setrvávat na starých idejích nejen sociálně spravedlivého, ale především autenticky humanisticky orientovaného uspořádání společenských poměrů, ten dnes už nemá k dispozici naprosto nic, na co by ještě mohl upírat své naděje. Nejen že nejsou k dispozici žádné reálné programy takovéto komplexní společenské proměny; ale navíc se zdá, že po ní – s výjimkou určitých okrajových skupin – prakticky ani nikdo skutečně netouží. Pro tyto „socialistické staromilce“ by dnes muselo platit prakticky to samé, co stálo na prahu Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!“ Už není v co doufat.

V tomto osobním rozpoložení mizících nadějí jsem se rozpomněl, že ve své knihovně mám už od svých studentských let rozsáhlé dílo marxistického teoretika Ernsta Blocha „Das Prinzip Hoffnung“. Princip naděje. Ten byl v oné době mezi levicovou mládeží hodně populární; i já jsem si tehdy pořídil tuto jeho knihu. Ovšem – přečetl jsem z ní jenom asi prvních sedmdesát stran; pak jsem ji odložil, protože nesplňovala mé vlastní představy o tom, jak a na jakém základě provádět antikapitalistickou akci. Ovšem nyní jsem po ní přece jenom znovu sáhl; spíše jenom ze zájmu nežli se skutečným očekáváním, že by zde bylo možno objevit nějaký nový spásný impuls pro současnou bezprizorní skutečnost.


Blochovy kreativní naděje

Jedno je nutno konstatovat – a uznat – hned z počátku: Bloch byl skutečně kreativní levicový intelektuál, jeho centrální myšlenka je velmi dobře odůvodněná, a ještě i dnes může čtenáře strhnout svou přesvědčivostí.

Bloch staví svůj koncept naděje na těchto základních premisách:

– 1. Stav naděje, toužení je pro člověka konstitutivní. Člověk se nemůže spokojit s málem, s „mísou čočovice“; stále musí doufat ve splnění svých skrytých, ryze lidských nadějí.

– 2. K dosažení tohoto účelu je nutno neustále opouštět, za sebou zanechávat už dosažené; je nutno neustále překonávat hranice, jít stále dál. „Myslet znamená překračovat.“

– 3. Současná občanská (buržoazní) společnost Západu je principiálně neschopná člověku umožnit toto uskutečnění jeho bytostných lidských tužeb a nadějí.

K tomuto třetímu bodu si ocitujme Blochovy vývody doslova: „V časech upadající staré společnosti, jaká je ta dnešního Západu, klesá určitá parciální a temporální intence pouze dolů. (…) Bezvýchodnost měšťáckého bytí se rozšiřuje na lidskou situaci vůbec, na bytí vůbec. Natrvalo ovšem marně; tato měšťácká vyprázdněnost je stejně tak efemérní jako třída, která se v tom ještě jako jediná artikuluje, a tak neudržitelná jako zdánlivé bytí vlastní špatné bezprostřednosti, kterému se zapřisáhla. Tato beznaděj je sama, v časovém i věcném smyslu, to nejnesnesitelnější, to nejméně slučitelné s lidskými potřebami.“

Vidíme tedy, že Bloch zde současnou společnost Západu jako zcela bezperspektivní neklasifikuje primárně proto, že je kapitalistická; nýbrž proto, že ve svých důsledcích zcela rozbíjí smysl lidského žití, jakož i samotného bytí. Tento rozpad smyslu však bude časem pro člověka natolik nesnesitelný, že ten proti němu postaví svou nezrušitelnou a nezničitelnou naději na obnovení svého vlastního autentického lidství.


Podstata člověka – v minulosti, nebo v budoucnosti?

Bloch se ovšem nespokojuje s tímto obecným odůvodněním svého konceptu naděje; nýbrž on se ho snaží postavit ještě na propracovanější filozofický fundament. Bloch kritizuje všechny dosavadní koncepty člověka a uspořádání lidské společnosti proto, že jsou zaměřené nikoli do budoucnosti, nýbrž do minulosti; že staví tedy pouze na tom, co už tady bylo, co je už prošlé, ale že neotvírají žádné nové perspektivy. Bloch přitom využívá určité slovní hříčky, kterou mu umožňuje němčina: on tvrdí, že podstata (Wesen) musí být něco jiného nežli pouhá minulost (das Ge-wesene).

Bloch kritizuje dosavadní koncepty založené na – fixní – podstatě takto: „Bohové dokonalosti (Vollkommenheitsgötter) zde, ideje nebo ideály tam jsou v jejich iluzorním bytí stejně tak res finitae jako takzvané skutečnosti přítomnosti v jejich empirickém bytí.“ To znamená: podle Blocha jsou fixní podstaty dřívějších myslitelů stejně tak iluzorní, v pasivitě setrvávající, jako (zdánlivě) dokonalí (řečtí) bohové, jako nehybné platónské či hegeliánské ideje – ale stejně tak iluzorní a pasivní je i pouze materiální empirie současné měšťácké společnosti.

Nicméně: Bloch uznává, že už u těchto dřívějších konceptů se objevily určité elementy poukazující za tuto hranici fixních podstat, budící naděje k novému: platónský Eros, široce pojatý Aristotelův pojem hmoty jakožto možnosti stát se podstatou, Kantův postulát morálního vědomí, Leibnizův pojem „tendence“; nejvíce pak u Hegelovy dialektiky. Ovšem – i tato dialektika nakonec končí jenom v systému v sobě uzavřených kruhů; skutečná otevřenost vůči budoucnosti, skutečná naděje na nalezení něčeho nového není dána ani zde.

(Mimochodem: v této souvislosti Bloch používá až téměř poetický příměr, když píše, že to byl nakonec vždycky „strop platónské anamnesis nad dialekticky otevřeným Erotem“, který u těchto minulých konceptů vytvářel ony fixní, nepřekročitelné hranice; všechna tato dřívější vymezení „podstaty“ vyplývala jenom ze vzpomínek na minulé, na to co už tu bylo dříve.)

Bloch oproti tomu ten jediný koncept, který je skutečně otevřen do budoucnosti, k novým horizontům lidského bytí, spatřuje u Marxe, a v jeho konceptu socialismu. Jenom u Marxe Bloch vidí a uznává přítomnost skutečné, ničím neomezené a neomezované kreativity lidského ducha, který takto překonává vše staré, vše minulé, vše statické a do sebe uzavřené. Jedině v této volně kreativní činnosti Bloch spatřuje skutečnou naději pro člověka, pro lidstvo. Anebo jak Bloch v závěru úvodní části svého díla píše: „Wesen ist nicht Ge-wesenheit, konträr: das Wesen der Welt liegt selber an der Front.“ – Podstata není minulost, naopak: podstata světa leží sama na (přední) frontě.


Kritika Blochova konceptu

Nutno přiznat: tento Blochův koncept nové naděje pro společnost, pro člověka je velmi dobře odůvodněn, a není možno se divit, že svého času nalezl tak silnou rezonanci v levicovém prostředí. Je snadno možné podlehnout fascinaci jeho zdánlivě nevývratných argumentů, a uvěřit tomu, že zde byla předložena zcela nová naděje pro lidstvo.

Bohužel je ale nutno konstatovat: jak je Bloch kritický vůči dřívějším myslitelům „podstaty“ člověka a světa, tak naprosto nekritický je vůči Marxovi a jeho myšlenkám. Jako naprosto první je nutno zásadně zpochybnit centrální Blochovu tézi, že výjimečnost marxismu/socialismu spočívá v tom, že by byl plně a bezvýhradně otevřený do budoucnosti. Ve skutečnosti je totiž i Marxův koncept komunistické společnosti nakonec stejně tak zahleděný do minulosti, stejně tak jenom restaurací a recyklací toho, co zde už bylo – totiž pradávné „prvobytně pospolné“ společnosti! Marxův koncept je stejně tak založen na představě jakéhosi fixně „dokonalého stavu“ jako Platónovy ideje nebo dokonalí řečtí či jiní bohové; tohoto dokonalého stavu má být dosaženo ve společnosti komunismu.

Ano, je fakt že Marx intenzivně operoval s myšlenkou kreativity, která jako taková je ovšem neustále běžícím, do budoucnosti otevřeným procesem. Ale – pokud k této samotné ideji „kreativity“ nepřistoupí nic jiného, žádné její další určení, pak i ona sama se stává „res finita“, uzavřená do sebe samé. Nekonečná, nijak neohraničená kreativita se nakonec utápí v sobě samé. – Jak by asi bylo, kdyby každý člověk byl Picassem? Jak by všichni tito kreativní „Picassové“ mohli prožívat fascinaci své vlastní tvorby, kdyby kolem nich byli jenom samí jim rovní?

To co Bloch ve své glorifikaci lidské kreativity zcela opomněl, to byl ten fakt, že toto nekonečně kreativní „překračování hranic“ má jenom tehdy smysl a význam – když tady nějaké hranice jsou! Když zde tedy existuje něco ohraničeného, něco trvajícího, něco fixního – tedy právě to co Bloch paušálně zavrhuje jako příznak stagnace!

Bloch chce – na půdě marxistického vzývání lidské kreativity – vší podstatu člověka vložit jenom do toho, co se neustále mění, obnovuje, směřuje vpřed; ale při tomto naprostém rozpuštění všeho trvajícího, stálého, nadčasového ztrácí sám veškerá měřítka, na kterých by tuto kreativitu bylo možno změřit, či vůbec realizovat. Blochův počin, jeho vzývání kreativity, je jak na jedné straně strhující a otvírající nové naděje, nové perspektivy, tak je na straně druhé typickým projevem jednání „ode zdi ke zdi“. Při svém až přímo zbožštění lidské kreativity Bloch zcela opomíjí a ztrácí tu část podstaty, která je nadčasová, trvající, transcendentální.

Závěrem je tedy možno konstatovat: Bloch svým plamenným apelem na volnou lidskou kreativitu skutečně poskytuje nový impuls; ale aby se z něj mohla zrodit nějaká nová, reálná naděje pro současnou stagnující (západní) společnost, na to je tento jeho koncept příliš úzce, příliš jednostranně pojatý.

Nicméně: v této současné mizérii buďme vděčni alespoň za to.

8 komentářů u „Existuje ještě vůbec naděje?“

  1. K celé věci je nutno připojit ještě toto: Bloch se svým projektem kreativity vychází z předpokladu, že každý člověk je ze své nejvlastnější přirozenosti kreativní, respektive touží být kreativní. Ve skutečnosti ale jenom velice omezený okruh lidí v sobě skutečně má tuto snahu, tuto touhu. Být opravdově a pravdivě kreativním – to totiž vyžaduje velkou námahu, a tu si naprostá většina lidí chce ušetřit. Je vždy daleko výhodnější nechat za sebe být kreativními ty ostatní; a pak si jenom zapnout televizi.

  2. Naděje by mohla být také nadějí v to, že v budoucnu může být to, co dnes není. A taky v to, že nezáleží jenom na nás samotných a našich schopnostech. Že totiž je tady nějaká síla, která působí mimo nás a za nás.
    V Izajášovi je taková věta, která. mě nedávno zaujala. Chválí Boha slovy: „den ze dne za nás nese břímě.“

  3. Jenže paní Hájková to o čem hovoří Izajáš to je přesně to, co Bloch zavrhuje jako „das Gewesene“; jako to co je (už) minulé, co nepřináší nic principiálně nového. Bůh je věčný a neměnný, nemůže tedy přinést nic (zásadně) nového.

  4. To souvisí s tím Blochovým výrokem o sokratovském erosu a o „stropu anamnéze“: na jedné straně ten (platónsko-sokratovský) éros je skutečně volným stoupáním vzhůru, jeho toužení, jeho kreativita není ničím omezená; ale na straně druhé je zde onen strop platónských „idejí“, těchto věčných, neměnných podstat, kterým se člověk může na této pouti vzhůru jenom přibližovat, ale nemůže je žádným způsobem překonat, nemůže jít nikam dále za ně, neboť ony samy jsou už absolutní, absolutně dokonalé.

    Tento model je tedy skutečně vnitřně rozporuplný, na straně jedné zde stojí volná tvůrčí činnost člověka, ale na straně druhé právě onen „strop“, který není možno prorazit.

    Ovšem jak jsem konstatoval, i ta Blochova alternativa naprosto volné kreativity zaměřené výlučně do budoucnosti, jenom ke stále novému, ani tato alternativa nepřináší řešení, tato totální kreativita bez hranic, bez kontur nakonec daleko spíše vede ke stavu chaosu, nežli k novým horizontům.

    Tento problém tedy i nadále zůstává otevřený, a je krajně obtížné nalézt cestu jak ho vyřešit.

  5. Nakonec to není z Izajáše, ale jde o Žalm 68, 20. A překlad není tak úplně jednoznačný. V ekumenickém je, že Bůh nese za nás břímě, v B21 je, že nese nás (jako břímě). To druhé bude asi přesnější. Ale to, že Hospodin za nás nese břímě, se dá vyčíst z jiných veršů:
    „Své břímě uval na Hospodina, on se o tebe postará; on přece nikdy nenechá poctivé padnout do bláta.“ (Ž 55,23)
    Můžeme přemýšlet o tom, co je tím břemenem, které bychom měli nést my a nese je za nás Bůh.

  6. Jestli tímto „břemenem které bychom měli nést“ nejsme nakonec my sami?…

    Podle Platóna by to musela být „spodní část duše“, tedy ta která je ovládána především tělesnými potřebami a vášněmi, která je pro nás tímto břemenem. Respektive je břemenem pro horní část duše, která je ze své podstaty zaměřena na hodnoty duchovní, ušlechtilé.

    Otázkou ovšem je, jestli je opravdu možné celek lidské duše takto jednoduše roztřídit na – všeho všudy tři – víceméně separované části.

    Nebo jinak řečeno: i kdyby lidé měli jenom tu „horní duši“, tu duchovní – nehádali by se spolu i tak a nebojovali by spolu neustále o to, kdo z nich má v této duchovní oblasti větší pravdu? Kdo z nich je lepší, přednější než ti ostatní?…

    Tady se opět projevuje základní znak celé platónovské filozofie, totiž přesvědčení že je tu někde nahoře dáno jakési fixní, naprosto jasné a nezpochybnitelné „dobro“; a že naprosto postačí když každý člověk bude k tomuto dobru poctivě směřovat.

    To je pak právě ta statická představa, kterou kritizuje Bloch, protože neumožňuje skutečnou svobodnou tvůrčí lidskou kreativitu.

  7. Já si myslím, že tím břemenem jsou naše starosti. Zvlášť takové, se kterými si nevíme rady. Píše se to i v komentáři ke Starému zákonu. A v komentáři k Novému zákonu se vysvětluje Mt 23, 4, kde se píše o farizejích a zákonících: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“
    Vysvětlení v komentáři: Zákoníci a farizeové kladli na lidi obrovské nároky (pravděpodobně v důsledku extrémních výkladů litery Zákona), ale nikomu nepomohli toto neúnosné břemeno nést.
    Takže zde jsou oním“ břemenem“ extrémní požadavky Zákona, který prostým lidem vykládali zákoníci a farizeové.
    Bůh samozřejmě neklade na nikoho více nároků než je ten či onen konkrétní člověk schopen unést. Naopak bere neúnosné lidské starosti na sebe. Ale zato žádá pro sebe celé lidské srdce. Které mu ovšem farizeové a zákoníci (ani se všemi těmi detailně dodržovanými předpisy) nedávali.

    Ano, Bůh vyžaduje celé srdce člověka a celou jeho duši (ať horní nebo dolní). Lidé, kteří mu to dají, se navzájem nemohou hádat.
    Jenomže, jak napsal pan Nushart, my se dáváme (jak Bohu tak i svým blízkým) nedokonale. A proto se spolu hádáme dál.

  8. Možná to tak úplně nesouvisí s daným tématem; ale možná přece jenom ano. V německé spolkové zemi Severní Porýní-Westfálsko se včera konaly zemské volby; a znovu se potvrdila tendence trvajícího propadu levicových stran. Radikálně levicová Die Linke ztratila oproti minule polovinu hlasů, má teď už jenom dvě procenta. Čili je už jenom zcela marginální politickou silou. Sociální demokracie ztratila nějakých pět procent. Jediným – pouze relativním, ale zato velkým – vítězem těchto voleb na levici jsou němečtí Zelení; sice ještě poněkud zaostávají za sociálními demokraty, ale svůj volební výsledek téměř ztrojnásobili. A trendy jasně hovoří pro ně: svou voličskou základnu mají především u mladé generace, zatímco SPD (obdobně jako křesťanští demokraté) především u vyšších věkových kategorií.

    Zdá se tedy skutečně, že na levici jde trend k progresivní, liberální a ekologické levici. Zatímco tradiční levice – ať umírněná či radikální – odchází ze scény.

    Přičemž je ovšem otázka, do jaké míry je či není možné Zelené považovat za radikální levici. Na straně jedné v oblasti ekologie stále ještě vystupují z relativně radikálních pozic; na straně druhé to ovšem nelze nijak srovnat s tím radikalismem respektive ekologickým fundamentalismem, jakým se vyznačovali ve svých počátcích.

    Někdy to tak trochu může budit dojem, že Zelní jsou radikální – ale především jenom verbálně, zatímco v reálné praxi si ani oni nijak nechtějí nechat vzít víceméně luxusní život německé střední třídy.

    Ovšem – takovéto hodnocení by vůči nim mohlo být také dost nespravedlivé; oni prostě pochopili že se svým ekologickým fundamentalismem neprojdou, a tak teď dělají alespoň tolik kolik jim reálné společenské poměry a nálady dovolí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.