Naše hledání a naše -ismy

Ve svém textu „Jak poznávat pravdu?“ jsem uvedl příklad několika českých umělců, kteří ve svém exilu v Paříži odmítli podřídit se tomu či onomu právě platnému či módnímu uměleckému kánonu, tedy tomu či onomu -ismu, a svou cestu k uměleckému vyjádření hledali na základě vlastní zkušenosti. Na základě vlastního hledání, bezprostředního, důkladného a poctivého ohledávání, „ohmatávání“ věcí, až je poznali v jejich vlastním bytí, ze všech jejich stran. V uvedeném článku bylo také řečeno, že je to právě tento nezaujatý (to jest: žádné platné doktríně nepoplatný) poctivý přístup vlastního hledání, který je základem jakékoli cesty ke skutečné pravdě.

Jako jasný závěr z oněch úvah by se tedy musel jevit ten postoj, kdy se definitivně skoncuje se všemi těmi ideologickými a doktrinářskými -ismy, a na jejich místo se postaví toto nepředpojaté vlastní zkoumání pravdy věcí. Jenže – nedá se nic dělat, ale i tady je vlastní skutečnost složitější. Zůstaňme napřed u umění. V malířském umění byl zřejmě tím úplně prvním vyhraněným -ismem impresionismus; pod jehož praporem tvůrci kteří se mu upsali opustili dosavadní, klasický způsob malířství, kdy okolní svět byl zachycován a reprodukován víceméně přesně tak, jak ho spatřovaly lidské oči. Tedy oči víceméně každého člověka, ať už umělecky nadaného či nenadaného.

Ti první impresionisté ale náhle začali svět vidět zcela jinak. Začali v něm objevovat jeho skryté dimenze, které oči běžných lidí spatřit nedokázaly. My se asi stěží dozvíme, co se to tehdy vlastně pohnulo v myslích, v nevědomí, v intuici těch prvních tvůrců, kteří odmítli dosavadní konvenční vidění světa, a začali na něj hledět zcela novým způsobem. Dost možná by to zcela přesně nedokázali vysvětlit ani oni sami. Oni jenom věděli: poté co tento nový svět už jednou spatřili, tak už nemohou jinak. Už nemohou malovat postaru, ten starý klasický svět – protože z jejich hlediska by tím setrváváním na zděděných konvencích zrazovali pravdu. Uměleckou pravdu. Oni pociťovali naprostou vnitřní jistotu, že je to právě to jejich nové vidění skutečnosti, které je mnohem pravdivější, které jde mnohem blíže k podstatě věcí, nežli klasická předmětná malba, pasivně setrvávající na vnější podobě viděného. Tato jejich vnitřní jistota nové, vyšší pravdy byla natolik silná, že se pro toto své přesvědčení vydali do boje prakticky proti celému tehdejšímu uměleckému světu. Namísto obdivu a slávy sklízeli dlouhá léta jenom posměch a pohrdání. Van Gogh – jeden z největších malířských géniů všech dob – za celý svůj život dokázal prodat jenom jeden jediný svůj obraz.

A později expresionismus, kubismus, konstruktivismus, dadaismus, a tak dále a tak dále: ano, všech těch různých -ismů se časem vynořila celá plejáda, a nemálo z nich jsou bezpochyby už jenom projevy laciného a svévolného uměleckého exhibicionismu; ale přes to všechno to byly právě tyto -ismy, které znovu a znovu svým specifickým pohledem odkrývaly nové, do té doby netušené a neviděné skryté vrstvy žité skutečnosti. Nebýt těchto smělých a inovativních -ismů, tak by snad dodnes existovaly jenom dvě sorty malířů: krajináři a portrétisté.

O uměleckém přínosu všech těchto -ismů nemůže být, alespoň v oblasti umění, dnes už sebemenší pochybnosti. Tato skutečnost teď ale před nás staví určitý problém v naší vlastní argumentaci. Na straně jedné jsme přece tvrdili, že rozhodujícím krokem k (umělecké) pravdě je právě nutnost oprostit se od všech těchto -ismů, od jejich kánonů, od jejich zavedených metod a tvůrčích stereotypů, a místo toho začít „ohmatávat“ předměty tohoto světa, znovu a znovu hledat jejich vlastní pravdu. A teď se nám najednou ukazuje pravý opak: totiž že to byly právě tyto -ismy, které byly naprosto nepostradatelným impulsem veškerého moderního uměleckého malířství. Kde, na které straně je teď tedy vlastně pravda? Nebo přinejmenším více pravdy?

Tak především: obě strany není možno stavět takto proti sobě. A daleko spíše naopak: jedna podmiňuje – nebo snad spíše koriguje – tu druhou. A i ti první impresionisté svůj revoluční počin podnikli právě proto, že důkladněji, že poctivěji nežli všichni ostatní zkoumali skutečnost kolem sebe. Že to byli právě oni, kdo tuto živoucí skutečnost ohmatali ze všech jejích stran; a proto právě oni jako první objevili ty stránky této skutečnosti, které těm kdo se drželi zavedených konvencí zůstaly skryté, nepoznané. A i ti naši pařížští umělci, kteří odmítli diktát všech možných -ismů a začali věci zkoumat z nich samých – tak ve skutečnosti i oni nakonec stavěli na tom, co už předtím tyto -ismy v oblasti umění vybudovaly a prosadily. Jenom na základě těchto smělých výbojů minulosti oni teď mohli sice s novou pokorou, ale v jejich tradici nadále zkoumat a odhalovat skrytá sdělení předmětů našeho světa.

Na straně druhé ovšem bylo řečeno i to, že postupem času se mnohé z oněch -ismů staly pouhou prázdnou exhibicionistickou pózou. Kde se rozhodujícím momentem stala křečovitá snaha o originalitu za každou cenu, ale to co zde chybělo to byla právě ta zcela primární umělecká poctivost. Ve svém souhrnu je tedy možno zopakovat: tvůrčí invenci uměleckých -ismů není možno stavět do protikladu s fundamentální uměleckou poctivostí nepředpojatého zkoumání, „ohmatávání“ předmětů našeho světa, našeho bytí a žití. Jenom na základě takto poctivého zkoumání je možno objevovat nové dimenze skutečnosti; ale toto smělé objevitelství na straně druhé musí mít jako svůj korektiv vždy přítomnu tuto fundamentální tvůrčí poctivost.

*********************************************************

K takovému výsledku jsme tedy dospěli na poli umění. Ale jak teď v našem vlastním světě, v našem vlastním životě, v našem vlastním hledání životních pravd? Je to teď dobře nebo špatně, když své životní přesvědčení spojíme s tím či oním výkladovým pojetím, tedy fakticky s tím či oním -ismem?… I tady asi nakonec bude platit něco velice podobného, jako v umění. Ano, ty -ismy bývají často zatracovány jako pouhé ideologie, tedy řečeno s Marxem jako „falešné vědomí“. Ale – nebýt těchto ideologií, pak bychom stále ještě žili v sice snad přirozeném, ale myšlenkově nijak nereflektovaném světě. Byly to – stejně jako v umění – tyto „-ismy“, které nám umožnily vůbec poznat nové, do té doby skryté dimenze (a zároveň možnosti) tohoto světa i našeho vlastního žití. Nebýt například právě marxismu, dodnes bychom neměli k dispozici vůbec žádný pojmový aparát k tomu, abychom popsali struktury a odcizený charakter kapitalismu.

Na druhé straně ale i v oblasti politických a ideových -ismů platí (a vlastně ještě mnohem více nežli v oblasti umění) to, že tyto -ismy vrhají na skutečnost vždy jenom velice jednostranné světlo. Sice světlo pronikavé; ale fixující pohled jenom z jedné jediné strany. A proto i tady zůstává v platnosti ona výchozí poučka: že pokud opravdu chceme poznat vlastní pravdu tohoto světa, tak že na něj musíme dokázat hledat bez předpojatosti ze všech jeho stran.

I v oblasti společenských, světonázorových teorií a idejí platí, že ke skutečné pravdě se můžeme přiblížit jenom prostřednictvím neustálé vzájemné souhry obou aspektů: na straně jedné inovativních, smělých a revolučních -ismů, ale na straně druhé uvážlivého, důkladného, poctivého a nepředpojatého zkoumání skutečnosti ze všech jejích různých stran a úhlů.

25 komentářů u „Naše hledání a naše -ismy“

  1. Jak vlastně nakonec naprosto nemožné je zbavit se oněch -ismů, se zcela zřetelně ukázalo na jednom textu V. Bělohradského. Který v něm ostře brojil proti všem ideologiím, tedy právě proti všem možným -ismům. Které podle jeho přesvědčení vždy deformují přirozenou skutečnost, vnucují jí jenom své omezené a zaujaté vidění světa.

    Čeho si ale V. Bělohradský při svém svatém tažení proti ideologickým -ismům vůbec nedokázal povšimnout, bylo to, že jeho vlastní pozici není možno definovat a charakterizovat žádným jiným způsobem, nežli jako – liberalismus! Tedy zase jeden -ismus.

    Zkrátka, zase jednou platí: vidíš třísku v oku bratra svém, ale břevno v oku vlastním nespatříš.

  2. Ano, s nápravou je vždy nejlepší začít sám u sebe.

    Ovšem – právě to je vždycky to nejobtížnější.

    Vlastně se dá říci: nic není snadnějšího, nežli napravovat všechny ostatní. 😉

    Ale to ve mně zase budí jednu vzpomínku:

    Před léty jsem jeden čas pročítal „Styl“, přílohu deníku Právo pro ženy. Tedy pročítal – přečetl jsem si vždy jednu jedinou rubriku, a to sice partnerskou poradnu. Protože ji vedla velice kompetentní, vnímavá a inteligentní psycholožka, a ze zde probíraných a projednávaných příběhů bylo vždy možno se velmi mnoho dozvědět o hlubinách lidské duše obecně.

    Ale co na tom bylo v naší souvislosti zajímavé: když této psycholožce lidé líčili jejich partnerské a životní problémy, pak z tohoto jejich vyprávění bylo v naprosté většině případů i pro naprostého laika už na první pohled zcela jasné, kde se tu děje chyba. Co dotyčný/dotyčná ve svém životě dělá špatně. A co by bylo zapotřebí zcela zásadně změnit.

    Bylo to tedy každému nezúčastněnému naprosto průzračně jasné; ten jediný komu to jasné nebylo, byla právě ta dotyčná, potrefená osoba. Někdy bylo možno jenom naprosto nechápavě kroutit hlavou nad tím, jak tato osoba ve svém životě stále znovu dokola dělá stále ty samé chyby (například se zamiluje znovu a znovu do naprosto dominantního, egoistického partnera). Aniž by dotyčnou konečně jednou napadlo, že právě v tomhle je chyba; a že by si svůj život mohla dramaticky usnadnit tím, kdyby se do budoucna vyhýbala právě těmto dominantním egoistickým mužským typům.

    Ale ne; jak řečeno lidé ve svých životech v podstatě stále dokola dělají ty samé chyby. A vidí to všichni okolo nich; jenom oni sami ne.

    A i když to třeba i uvidí; přesto nemají sílu z tohoto kolotoče vystoupit.

  3. Napravovat druhé není snazší než napravovat sebe. Ale kritizovat je a vidět jejich chyby, to jistě ano 🙂

  4. „Čeho si ale V. Bělohradský při svém svatém tažení proti ideologickým -ismům vůbec nedokázal povšimnout, bylo to, že jeho vlastní pozici není možno definovat a charakterizovat žádným jiným způsobem, nežli jako – liberalismus! Tedy zase jeden -ismus.“
    Snahu za každou cenu najít nějaký -ismus by bylo možné označit jako ismismus.

  5. Kritizovat a napravovat – tady máte ovšem plnou pravdu, paní Hájková, mezi obojím existuje velmi zásadní rozdíl, kritizovat je velice snadné, ale napravit druhého?… To je věc skoro nemožná.

    Dost mi to připomíná v Německu často citované dvojverší Wilhelma Busche:

    „Vater werden ist nicht schwer
    Vater sein dagegen sehr.“

    Čili:

    „Stát se otcem těžké není
    ale otcem být je těžké velmi.“

    A v této souvislosti si vzpomínám – zdá se, že to s mou pamětí přece jenom ještě není tak zcela zlé 😉 – na jednu moudrost afrických národů: „Na výchovu jednoho dítěte je zapotřebí celé vesnice“.

    To všechno ukazuje jedním směrem: působit na člověka, vychovat člověka, změnit člověka – to všechno vyžaduje obrovská kvanta energie.

    Pro změnu jedna čínská moudrost: „Je snazší přenést horu kamení, nežli změnit člověka.“

    Vlastně je škoda že se s touto čínskou moudrostí neseznámili komunisté, nežli začali se svým experimentem vychovat nového „socialistického člověka“. Mohli si pak ušetřit své naprosté ztroskotání na tomto poli.

    Ještě jeden poznatek z té partnerské poradny: například zcela pravidelně ztroskotá každé partnerství, kdy žena či spíše ještě dívka, naplněná mladickým entuziasmem, vejde do vztahu s alkoholikem, s nezlomnou představou, že ho z toho vyléčí čistě jenom svou horoucí láskou. Svým způsobem je to také experiment o převýchově, stejně jako ten komunistický; na konci těchto experimentů pravidelně zůstává nepolepšený alkoholik, jedna vystřízlivělá – ze svých iluzí – mladá žena; a celá hromada lidského neštěstí.

    ——————————

    To všechno sečteno a podtrženo: ano, měnit člověka je skutečně krajně obtížné. A je jedno zda se jedná o to, změnit a převychovat někoho jiného, anebo sebe samého.

    Jak už jsem naznačil minule: člověk se ve svém životě neustále točí v těch samých kruzích. A nedokáže – až na výjimky – z toho vlastního kruhu vykročit ven.

  6. Přičemž – ten kruh vlastního života je do značné míry dán už předem, ta stará víra našich předků v nezměnitelný úděl daný už při narození sudičkami má něco do sebe, někdy je tato předurčenost dána už čistě somaticky, jedna moje dřívější kolegyně – vybavená dost typickou podsaditější bavorskou postavou – si jednou rezignovaně povzdechla: „Člověk nemůže ze svého těla ven!“ Čímž zřejmě neměla na mysli jenom tuto čistě vnějškovou somatickou podobu, nýbrž i to, že tento somatický typ do značné míry predestinuje i další naše vlastnosti, schopnosti a možnosti.

  7. Pro zajímavost: právě před chvílí jsem z archivu České televize sledoval rozhovor s vrchní státní zástupkyní Bradáčovou, která se v jednu chvíli vyslovila na to samé téma, tedy téma predestinace. Na otázku moderátorky zda podle jejího (Bradáčové) názoru se lidé jako zločinci rodí, anebo se jimi stávají, Lenka Bradáčová odpověděla, že podle ní se nikdo jako zločinec nerodí. Ale že tito lidé za svého života upadnou do určitých okolností, v jejich důsledku pak ztratí schopnost zvládnout svůj život.

    Bradáčová pak ještě výslovně dodala, že podle jejího přesvědčení se lidé rodí dobří.

    Pro mou osobu musím přiznat, že já bych se v každém případě neodvážil natolik jednoznačně optimistického pohledu. Ale – v jakýchkoli dalších úvahách na dané téma by před námi samozřejmě jako zcela první stála velice obtížná otázka, jak od sebe odlišit, jaký člověk je vlastně doopravdy „dobrý“. (Shodou okolností to samé téma vlastně běží v paralelní diskusi.)

    Samozřejmě, z hlediska justice je to rozlišování snadné: „nedobrý“ je ten, kdo překračuje zákon, kdo páchá zločiny.

    Ale z širšího hlediska: můžeme opravdu každého – jenom proto že neporušuje zákony – označit za „dobrého“?…

    Ale vraťme se k samotné otázce predestinace. Opravdu se nenarodí nikdo, kdo by už v okamžiku svého zrození nebyl predestinován pro zločin?

    Filozoficky vzato – být zločincem, páchat zločin, to je stav negace. Pokud „dobro“ (respektive dodržování zákonů) pojmeme jako něco principiálně pozitivního, tedy pozici – pak zlo, zločinectví, zločinně vedený život je opakem tohoto dobra, jeho popřením, tedy jeho negací.

    A teď: odkud se bere tato negace? Bradáčová má samozřejmě pravdu v tom, že se tak může stát v důsledku nějaké životní kolize. Jenže: lidský život nevzniká rázem, jenom jediným aktem zrození. Nýbrž tento akt zrození je sám až dovršením dlouhého, tři čtvrtě roku trvajícího vývoje. V jehož průběhu vlastně kdykoli může dojít k nějaké „kolizi“. K nějaké chybě. Principiálně kdykoli může dojít k tomu převrácení pozitivního a negativního, tedy dobra a zla. Kdy tedy to, co je naprostou většinou lidí vnímáno jako „dobro“, jako pozitivní, je daným jedincem vnímáno opačně. Jak řečeno je to záležitost vnímání; a základy vnímání se vytváří už před narozením.

    Všeho všudy opakuji znovu: nechtěl bych tu činit nějaké apodiktické výroky na takto komplikované téma, ale v každém případě bych se – na rozdíl od Lenky Bradáčové – neodvážil tak optimisticky předpokládat, že „lidé se rodí dobří“.

  8. K samotné Lence Bradáčové připojím ještě jednu drobničku: na přímou otázku moderátorky nijak nepotvrdila, ale zároveň také nepopřela (!) kolující zvěsti, že by mohla mít ambice kandidovat na funkci hlavy státu.

    Kdyby k tomu snad jednou skutečně došlo, byl bych osobně v nemalém pokušení přece jenom revidovat mé životní rozhodnutí nezúčastnit se žádných dalších voleb (alespoň za současného politického uspořádání). Lenka Bradáčová je podle mého názoru jednou z velmi mála skutečně důvěryhodných (a přitom výrazných) osobností české veřejné scény; a kdyby někdo takový jako ona jednou měla alespoň po určitý čas vést český stát, snad bych dokonce začal mít i pocit že přece jenom není ještě všechno tak úplně ztraceno.

  9. Podle mého názoru se lidé nerodí ani jako dobří, ani jako zlí. Nejperspektivnější totiž je, když se narodí jako velmi flexibilní. Na určitou strategii vsázejí podle okolností. Někteří upřednostňují většinovou, jiní menšinovou, jedni dlouhodobější, jiní krátkodobou (to se pak za svými cíli častěji vydají zakázanými zkratkami). Tzv. vlčí děti, jak ukazuje celkem věrohodně Mauglí, si osvojují jen naprostý mravní základ, především citový vztah k těm, kteří jim, zvláště v raném věku, pomáhali. Výchova celou vesnicí, nebo aspoň rodinou své budoucí plnohodnotné členy socializuje. Je však nesnadné a stále nesnadnější jít proti individualismu (stejně jako proti vědomí rodové, stavovské, či národní výlučnosti), neboť odedávna přinášejí profit a úspěch. Někteří z nás, kteří jsme silně a nezištně spjati s dobrem a se slabšími, si tohle dovolujeme proto, že jsme na úspěch doopravdy rezignovali a zároveň proto nečelíme skutečné hrozbě.

  10. JE LIBERALISMUS -ISMUS?

    Paní Zemanová, tak přesně tuhle námitku jsem přesně z Vaší strany očekával. 😉

    Ale budiž; je to zajímavé a důležité téma; pusťme se do něj.

    Totiž: je to skutečně naprosto klíčovým znakem liberalismu, že o sobě – ať už explicitně či jenom implicitně – tvrdí, že o n sám přece žádnou ideologií, žádným -ismem není. Ty ošklivé ideologie, to jsou přece jenom všichni ostatní, ale on sám?!…

    Zkrátka: liberalismus sám sebe prezentuje jako to zcela „nejpřirozenější“ uspořádání ze všech možných. Že je to „prostě“ stav čiré svobody.

    Ale připomeňme si: zrovna v poslední době jsme zde vedli diskuse na téma kapitalismu; a to sice právě ohledně otázky jeho „přirozenosti“. Kapitalismus (respektive jeho eufemismus, tedy „svobodná tržní ekonomika“) o sobě se stejnou samozřejmostí jako liberalismus prohlašuje, že je tím nejpřirozenějším uspořádáním ekonomických vztahů ze všech možných. A my jsme v našich zkoumáních dokonce došli ke zjištění, že tomu tak skutečně je – že tedy kapitalismus to o sobě netvrdí zcela bezdůvodně. Ovšem – na straně druhé jsme také konstatovali, jak mnohoznačný je ve skutečnosti charakter této „přirozenosti“; a především, že „vzniknout přirozenou cestou“ ještě zdaleka nemusí znamenat totéž jako „být v souladu s lidskou přirozeností“. Pokud tedy za tuto „lidskou přirozenost“ budeme považovat cestu a vývoj člověka k plnému uplatnění všech jeho humánních potenciálů.

    Liberalismus – co to vlastně vůbec je? Už u kapitalismu se nám ukázalo, jak velmi složitý je to fenomén, jakmile ho začneme zkoumat blíže. A jak je to s liberalismem? Můžeme ho dostatečně definovat jenom tím, že ho ztotožníme s – politickou, občanskou – svobodou?

    Liberalismus se pyšní tím, že on lidem přece naprosto nic nepředepisuje; že právě on a jedině on je tím politickým uspořádáním, které je hodnotově naprosto neutrální.

    Vrátím se znovu k onomu interview s Lenkou Bradáčovou. To bylo totiž natáčeno v místě jejích právnických studií – tedy ve velké hale pražské právnické fakulty. Tam byl dříve – ještě za časů minulého režimu – na jedné stěně vyveden citát z Lenina: „Všechno je politika. A když se řekne, že něco není politika, tak je to zase politika!“

    Samozřejmě, dnes už by bylo velice snadné tento jeho výrok odbýt jako iracionální výlev bolševického ideologa a demagoga. Jenže – on i ten zatracený Lenin měl ve skutečnosti pravdu.

    My totiž vždycky nevyhnutelně stojíme uprostřed celého komplexu bytí a žití, mezilidských, společenských, politických, světonázorových a všech dalších vztahů a vazeb. A vždycky – naprosto principiálně vždycky když v této spleti vztahů zaujmeme nějaký postoj, tak v tomto neustálém zápolení různých životních a ideových konceptů některý z nich posílíme, a jiné z nich oslabíme. Není možno být přítomen v reálném světě bez důsledků. Tedy aby naše jednání, naše samotná přítomnost neměla ty či ony důsledky. Vždycky, každým svým činem – a tedy i ne-činem, tedy vzdáním se činu – v tomto světě zanecháváme nějakou stopu; a tím ovlivňujeme všechno další dění.

    Dejme si zcela neideologický příklad. Klasický střet: tchyně versus snacha. Obě se ve svém sporu obracejí na jednu osobu – syna v jednom vztahu, manžela v druhém. A on nyní prohlásí: „Ale co je mi do vašich sporů, mě to nezajímá, vyřiďte si to přece mezi sebou samy!“

    A teď: bude jeho prohlášení neutrality politikou, nebo to nebude politikou? Asi nebude sporu: on svým zdánlivým neutralismem ve skutečnosti zaujal zcela jednoznačnou pozici; a ve vztahu k oběma svářícím se stranám nakonec selhal v obou případech: pokrčil lhostejně nad problémy jak své matky, tak i své manželky.

    Tak přesně tohle měl na mysli Lenin, když napsal, že „žádná politika je taky politika“. Opakuji ještě jednou: v celém živoucím komplexu společenských vztahů a jejich ideových reflexí není možno být opravdu neutrální. Je jenom možno hrát si na neutrála.

    A přesně tohle je postoj liberalismu. Liberalismus prohlašuje přesně to samé co onen manžel-syn: „Dělejte si co chcete, mně do toho přece nic není!“ Liberalismus se programaticky stahuje ze všech reálných společenských problémů, ze všech společenských témat; ale tento jeho neutralismus, tato jeho negace účasti je sama zcela specifickým postojem. Je tedy onou leninovskou nepřiznanou, respektive skrývanou politikou.

    Liberalismus je z filozofického hlediska postoj čiré negace. Liberalismus neguje všechny konkrétní obsahy, všechny ideje, všechny koncepty – tím že je prohlásí za nepodstatné. Za to jediné co je skutečně podstatné totiž prohlašuje – sám sebe! Liberalismus zavádí pravidla pro střet názorů, pro střet idejí – ale v tom samém aktu všechny tyto ideje naprosto devalvuje, neboť za rozhodující proklamuje nikoli tyto ideje jako takové, jejich obsah – nýbrž právě jenom tato formální pravidla!

    A co více: nejenže liberalismus svým negativním charakterem devalvuje všechny skutečné ideje; on ve skutečnosti predestinuje i výsledek v samotné substanci. Bylo řečeno, že to co je „přirozeně vzniklé“, ještě naprosto nemusí znamenat, že je to skutečně dobré, pozitivní z hlediska humánního. Liberalismus ale svou negací všech konkrétních ideových obsahů ve skutečnosti předem zaručuje, že se nakonec vždy prosadí to „přirozené“ – tedy amorfní průměr, jakási beztvará esence všech různých idejí a politik.

    Otázka zněla, zda liberalismus sám je či není -ismem. Odpověď zní: nevěřme liberalismu jeho zdánlivou nadideologičnost. Ještě jednou: liberalismus je sám jedním zcela specifickým konceptem, jak se stavět ke společenským problémům a konfliktům; a jeho zdánlivý neutralismus je naprosto zřetelným ideovým i politickým postojem. Je to vlastně politika „strkání hlavy do písku“; s naivní nadějí, že všechny problémy se časem nějak vyřeší samy sebou. Aniž by bylo nutno je řešit v jejich vlastní podstatě.

  11. Pan Horák: co se toho rození lidí jako dobrých či zlých týče, tady musíme rozlišovat, zda mluvíme o člověku obecně, anebo ale o konkrétních jedincích.

    Co se člověka obecně – tady bych s Vámi souhlasil, že člověk se rodí velmi flexibilní. Já to obvykle nazývám tak, že člověk je „schopný všeho“. Tedy v dobrém i zlém. A že tedy záleží opravdu jenom na konkrétních (společenských) okolnostech, která tato stránka v něm bude posílena, a která potlačena.

    A – i tady máte naprostou pravdu – současný (industriálně-kapitalisticko-liberalistický) svět preferuje a podporuje vyhraněný individualismus daleko spíše, nežli pocit solidární pospolitosti.

    Ale když se na tutéž záležitost podíváme s pohledem na konkrétního jedince, pak se celá věc jeví dost jinak. Ten jedinec je totiž vlastně v ž d y c k y nějak predestinovaný; může to být směrem k oné – o sobě evolučně i společensky výhodné – flexibilitě; ale může to být i jiným směrem, buďto k (osobně vlastně nevýhodné) pospolitosti a solidárnosti, tedy k důslednému preferování dobra – ale může to být také směrem k oné negaci, preferování zla.

  12. Paní Bradáčová samozřejmě nemůže věřit, že člověk se rodí jako zločinec. Kdyby tomu tak bylo, nemohli by za zločiny nikoho trestat. Nikdo by vlastně nebyl za své činy odpovědný. Lidé by byli pouze identifikováni jakožto zločinci od narození a případně izolováni od společnosti.
    Možná že náchylnost ke zlu je částečně v genech, ale nemusí se projevit. Spousta genů je „spících“.
    Lepší je představit si, že zlo je (podobně jako dobro) duchovního původu, čili že je možné se s ním setkat a případně se jím „nakazit“.

  13. A k případné volbě Lenky Bradáčové za prezidentku.
    Nechtěl byste ji volit třeba proto, že se vám líbí? Je to hezká žena.

  14. Otázka nezní, pane Poláčku, jestli je liberalismus ideologií /v některých svých polohách a některých interpretacích bezesporu je/, ale jestli je ideologií úplně každý životní postoj, jestli je možné hledat ideologii úplně ve všem. Zřejmě to záleží na tom, jak ten pojem chápeme. Já v ideologii vidím filtr, který si člověk dobrovolně pořídí, aby nemusel nadále namáhavě hodnotit informace, ale aby se mu automaticky řadily podle předpřipravených rastrů. V případě Bělohradského se mi nezdá, že by nebyl ochoten přemýšlet a eventuálně přehodnocovat svůj pohled na svět.
    Ve vašich poznámkám jsem našla několik dalších momentů, na které jsem chtěla reagovat. Například na vaše slova o kapitalismu, který o sobě prohlašuje, že je tím nejpřirozenějším uspořádáním ekonomických vztahů ze všech možných. Pokud mluvíme o kapitalismu /přijímám pro tentokrát předpoklad, že něco takového existovalo nebo existuje/, vznik je jedna věc – u ekonomického systému panujícího v Marxově éře myslím nebylo pochyb o předchozím spontánním procesu vycházejícím z přirozených vztahů. Druhá věc je vývoj, který dospěl do stadia, ve kterém ekonomické vztahy nabyly podob jen těžko označitelných za přirozené. Systém sám o sobě neprohlašuje nic, to jen ideologové ho buďto adorují anebo zavrhují. Skutečná /neideologická/ analýza přítomných procesů se myslím bez slova kapitalismus obejde.
    Co se týče predestinace /otázky, zda je člověk v okamžiku narození předurčen k tomu stát se zločincem anebo dobrým člověkem/, mám zásadní problém uznat, že to jsou kategorie užitečné pro vážný rozhovor. Kdo je dobrý člověk? Definice, že ten, kdo se nedopouští zločinů či přestupků proti společenským pravidlům, mi připadá nedostatečná. Naopak člověk, kterého bych za dobrého označila já, tedy nesobecký jedinec snažící se zlepšit svět alespoň ve svém blízkém okolí, není podle mne nadosmrti uchráněn od nebezpečí, že se dopustí zločinu. Zlá chvilka, která vede do kategorie „zločinec“ může potkat i toho nejušlechtilejšího z ušlechtilých.

  15. Paní Hájková, existuje celá řada půvabných žen na tomto světě; ale zdaleka ne všechny z nich bych byl ochoten volit za svou prezidentku. 😉

    Například dřívější lídryně německé strany „Die Linke“ Sahra Wagenknechtová – svým zevnějškem zřejmě na mnoho lidí (a snad ani ne pouze mužů) působila atraktivně, ale já jsem k ní od samého počátku pociťoval značnou nedůvěru.

    Možná se ve mně přitom ovšem ozývaly i jisté osobní vzpomínky, v dobách mých studií na německé univerzitě v naší levicové studentské komunitě působila levičácky radikální „Marxistische Gruppe“, seskupení (pseudo)marxistických fundamentalistů, kterým dokonce i náš marxistický docent filozofie připadal ideově příliš vlažný. A mezi nimi byla jedna, která mi tu Sahru Wagenknechtovou docela hodně připomínala (respektive naopak): napohled dozajista úhledná mladá dáma, ale jinak pedantická vykladačka Marxova kánonu bez sebemenších známek ženskosti, ženského citu.

    Opačný příklad: současná lídryně (dost šeredné slovo, ale sotva je k dispozici příhodnější) německých Zelených Annalena Baerbocková je taktéž půvabná a atraktivní dáma v nejlepších letech; ale nadto působí vysloveně sympatickým dojmem. To je někdo, u koho má člověk pocit (ostatně stejně jako u Lenky Bradáčové), že by si s ním (s ní) mohl kdykoli sednout někde ke kávě a pohovořit si se zájmem o záležitostech a problémech tohoto světa.

    Jestli by mě ale Baerbocková mohla dostatečně motivovat k tomu abych se vydal někam do volební místnosti dát jí svůj hlas (na německou prezidentku ovšem kandidovat nemůže, tato funkce je v Německu volena nepřímo) – tím si zdaleka nejsem jistý, za prvé Bradáčová působí přece jenom ještě o něco rozhodněji a „pevněji“, takže je možno vycházet z toho že by se dokázala prosadit i prostředí české politiky, a za druhé a především: jak už jsem napsal, právě v českém prostředí je Bradáčová jedna z velice mála výrazných osobností, které mohou vzbuzovat důvěru. Opravdu nevím o nikom, kdo by mohl vykazovat obdobné kvality. Je tu sice pár takových kteří jsou stejně důvěryhodní (například Dienstbier); ale ti nemají právě tu sílu osobnosti Bradáčové. Drahoš? – To samé; osobně dozajista poctivý, ale nemá ani zlomek té energie kterou má Bradáčová. Právě proto to také Drahoš se Zemanem prohrál. Kdyby se Bradáčová jednou opravdu rozhodla vstoupit do politického ringu, mohlo by to být myslím opravdu zajímavé.

    Co mě během toho interview na ní spíše překvapilo: to že je rozhodná a energická žena, o tom není pochyb. Ale když se rozhovor stočil na nějaké více osobní či dokonce rodinné záležitosti, tak za tou její profesionální přísností se náhle objevil docela přirozený a sympatický úsměv.

    Já tady nechci Lenku Bradáčovou nijak glorifikovat (nakonec ji nijak osobně neznám); ale opakuji znovu, jmenovitě v prostředí českého veřejného života se mi opravdu jeví být bílou vránou.

  16. Ostatně, paní Hájková, není tomu tak že by mě Lenka Bradáčová čistě svým zjevem nějak mimořádně přitahovala. I ona na mě působí – alespoň ve svém veřejném vystupování – až poněkud příliš přísně a distancovaně. Ale – kdykoli ji vidím zaujmout stanovisko v nějaké trestní kauze, tak přitom vždy pociťuji velmi uspokojivý pocit, že tady je (konečně) někdo, kdo skutečně a s celou svou osobností stojí na straně práva. A něco takového je v českých poměrech – bohužel – stále ještě velice řídkým zjevem.

  17. „Systém sám o sobě neprohlašuje nic, to jen ideologové ho buďto adorují anebo zavrhují“ – paní Zemanová, Marx by Vám vysvětlil, že věci se mají tak že onen „systém“ si ty své ideology vždy sám vytvoří. V tom je celý vtip té věci.

    Někdy si onen „systém“ své ideology vytváří vědomě a okatě (jako tomu bylo za časů komunismu respektive pseudokomunismu); ale mnohem pravidelnější případ je ten, že ti ideologové daný systém adorují naprosto přirozeně. Pokud se totiž daný systém dokáže prezentovat alespoň v základní míře právě jakožto „přirozený“, pak je jako přirozený a samozřejmý prezentován už na všech vstupních vzdělávacího systému, základní školou počínaje. A jako takový je prezentován (respektive reprodukován) i v celém právním systému, v celé státní správě, v mainstreamových médiích, atd.atd.

    Vy jste to vlastně sama vystihla a popsala naprosto dokonale a přesně: „ideologie“ je ve vědomí daného jedince apriorně usazené myšlenkové schéma, které tohoto jedince „chrání“ před nutností myslet. Totiž: myslet doopravdy, to jest neustále problematizovat jsoucí svět. V němčině existuje takový krásný jazykový obrat: něco „hinterfragen“. Tedy doslovně „ptát se z a něco“. Nezůstávat u vnějšího zdání věcí (jakkoli zdánlivě samozřejmých), ale jít za ně, za tuto jejich zdánlivě samozřejmou existenci, svými otázkami jít jaksi „za jejich záda“. A ideologie je právě to, co toto „Hinterfragen“ má zamezit. Ideologie je to, co právě existující a hegemonistický systém (politický, ale třeba i náboženský či jakýkoli jiný) lidem předkládá jako naprostou samozřejmost, kterou žádný rozumný člověk za žádných okolností nebude zpochybňovat.

    Svou „Chválu bláznovství“ Havel sice přednesl až po převratu – ale to je přesně ono. Každý, kdo začne zpochybňovat právě panující, hegemonní systém, se napřed musí odvážit postavit se do role blázna. Do role, do postavení blázna, kterému nikdo nerozumí, kterému se všichni posmívají. Protože on nabourává to, co jim (naprosté většině) se jeví být nezpochybnitelnou samozřejmostí.

    „Galileo Galilei
    děti se tvým bludům smějí…“

    zpíval v oné době Jaroslav Hutka.

    Každý, kdo se chce dobrat nějaké nové, hlubší, obsažnější pravdy – každý takový se napřed musí postavit proti mínění všech, nebo přinejmenším proti mínění většiny. Proti jejich „samozřejmému světu“.

    ——————————-

    Co se pak V. Bělohradského týče – obávám se, paní Zemanová, že právě tomto ohledu se zcela zásadně mýlíte. Totiž ohledně míry jeho ochoty „přemýšlet a eventuálně přehodnocovat svůj pohled na svět“. Samozřejmě že V. Bělohradský je velice erudovaný a přemýšlivý člověk; který dokonce skutečně v minulosti přinejmenším jednou dosti zásadně přehodnotil svůj pohled na svět.

    Jenže: ten samý Václav Bělohradský má ohledně své schopnosti či ochoty revize svých světonázorových pozic jednu naprosto nepřekročitelnou hranici: a touto hranicí je právě princip liberalismu. Vzdát princip liberalismu (a to jak politického tak epistemologického) by pro Bělohradského bylo fakticky totéž, jako pro církevního inkvizitora někdy v patnáctém století uznat, že Země se otáčí kolem Slunce.

    Konkrétněji v současné situaci to znamená: vzdát princip liberalismu jde ruku v ruce s přiznáním toho, že zde existuje právě nějaký „systém“, který je naprosto svébytnou entitou, jednající za zády jednotlivých individuí. Něco takového liberalistický pohled nikdy nemůže uznat; protože on vychází jenom z čirého individua, a u tohoto individua zase končí. Tento individualismus liberalismu je – opakuji znovu – nikoli pouze politický a světonázorový, ale i čistě epistemologický. Jakmile se totiž přizná, že může existovat tento „systém“ jako svébytná entita – pak už například není možno zpochybňovat i reálnou existencí takových fenoménů jako je kapitalismus.

    V. Bělohradský sice kapitalismus – dnes už – nezpochybňuje (v tomto ohledu oproti svým dřívějším názorům skutečně provedl významnou revizi); jenže tento kapitalismus má u něj zásadně jiný charakter, nežli u Marxe. Přičemž oba se vlastně shodují v tom, že kapitalismus a jeho struktury vůči člověku vystupují jako jakási cizí moc, dehumanizující přirozený svět člověka.

    Zcela zásadní rozdíl ale existuje ohledně toho, jaký je (ontologický) základ kapitalismu; a jakým způsobem je možno/nutno proti této dehumanizaci postupovat.

    Zjednodušeně řečeno, Marx chápe kapitalismus jako c e l ý komplex společenského bytí a žití, ze kterého není úniku (kromě toho že celý tento komplex zrušíme a nahradíme jiným). Zatímco Bělohradský tu moc kapitálu respektive kapitalismu vnímá víceméně jenom jako moc koncernů. Bělohradský tedy konec konců s u b j e k t i v i z u j e to, co je pro Marxe naprosto objektivní dějinně-společenskou entitou.

    To má pak zásadní důsledky pro strategie, jak se dané dehumanizující moci kapitalismu postavit. Jak řečeno Marx vidí východisko důsledně v celkové systémové přeměně; zatímco Bělohradský spásu hledá zase jenom – u samotného individua! Tedy u subjektu. Podle Bělohradského se tedy sami lidé – to jest, tato o sobě autonomní individua – mají nějakým způsobem sdružovat, vytvářet autonomní, na kapitálu nezávislé aktivity; a tím prý vytvoří základnu pro rehumanizaci společnosti.

    Pro Marxe jsou takovéto představy holou naivitou; jsou pokusem Dona Quijota s kopím ruce a se svou Rosinantou porazit zvěcnělou moc větrných mlýnů průmyslové civilizace.

    Jenže: právě tohle pozitivističtí myslitelé typu Bělohradského nikdy neuznají, a nikdy nepochopí: že totiž lidská společnost je něco více nežli jenom volné sdružení individuí. Tito pozitivisté nikdy nedokáží spatřit, že přes všechen individuální pohyb se za jeho zády vytvořila, a nakonec všechno ovládá svébytná entita „systému“, tedy společensko-ekonomické formace (v daném případě kapitalismu).

  18. Toto velice úzce souvisí s Vaším dalším tvrzením, že totiž „skutečná /neideologická/ analýza přítomných procesů se myslím bez slova kapitalismus obejde“.

    To je opravdu naprosto klíčový moment; a zcela zásadní omyl. Takto se na skutečnost dívá čirý pozitivismus – a právě proto tento pozitivismus z oné skutečnosti nedokáže spatřit nic více, nežli jenom jednotlivá dílčí fakta, vytržená ze všech souvislostí.

    Tento zásadní gnozeologický protiklad se táhne už od dob antiky, kdy atomisté celý jsoucí svět rozčlenili na jednotlivé atomy, a domnívali se, že jenom jejich analýzou dokáží rozpoznat všechno jsoucí. Zatímco filozofové tradice metafyzické hledali struktury, vazby, souvislosti, které vytváří obecný ontologický metarámec, v jehož silovém poli a v jehož intencích se tyto jednotlivé atomy pohybují.

    Pro toho, kdo chce vidět jenom „holá fakta“, jenom ty atomy – pro toho je tento svět metastruktur ovšem nejen neviditelný; on je pro něj dokonce naprosto iracionální. Aby bylo možno tento skrytý svět přece jenom možno spatřit, k tomu je zapotřebí dlouhého cíleného studia; a také zřejmě určitý talent.

    Je to principiálně to samé, jako vztah newtonovské mechaniky k Einsteinově zprohýbanému časoprostoru: celé naše přirozené vnímání nás vede k přesvědčení, že jediným správným modelem je onen jednoduchý Newtonův trojrozměrný prostor. A přece dnes už víme, že je to právě tento „přirozený“ pohled, který je ne-li vůbec mylný, tak v každém případě omezený, protože nedokáže spatřit ony skryté dimenze skutečnosti.

    Ve vědách sociálních -opakuji ještě jednou – je to principiálně to samé. Pozitivističtí (tedy „neideologičtí“) ekonomové vidí jenom svá jednotlivá ekonomická fakta; ale nikdy nedokáží prorazit zeď tohoto holého pozitivismu, a spatřit a rozpoznat „neviditelné“ struktury a metastruktury za těmito dílčími fakty skryté.

  19. Co se pak toho „zrození ke zlu“ týče: já sám jsem napsal, že takto jednoduše se to může jevit právě jenom z hlediska justice. Pro kterou je „zlo“ zcela jednoznačně definovatelné jako porušení zákona.

    Já jsem napsal, že daleko spíše je možno hovořit o „negaci dobra“. A o tom, že člověk s touto negací skutečně už může být zrozen.

    Já bych dokonce s L. Bradáčovou souhlasil s tím, že člověk – to jest: člověk jako takový, člověk vůbec – v hloubkách svého nevědomí má opravdu zakódováno jakési základně vědomí dobra. Prostě proto, že toto „dobro“ je pozice, afirmace. Je to samotné bytí. Kdo sám žije, existuje, ten má v sobě nevyhnutelně zakódovánu tuto základní afirmaci bytí.

    Ale – na straně druhé se může v jednotlivých případech stát, že o daného jedince dojde k nějaké kolizi, k těžkému traumatu, či jiné poruše. A že se pak ten poměr převrátí; zcela nebo alespoň zčásti. A on pak k tomu, co je o sobě pozitivní, zaujme vztah negace, odporu. Kdy se pak poměr dobro – zlo relativizuje, anebo zcela převrátí.

  20. HAVEL O KAPITALISMU A LIBERÁLNÍ DEMOKRACII

    V souvislosti s projednávanými tématy jsem teď zcela náhodně padl na jeden text, který dokumentuje Havlovy názory jak na kapitalismus, tak na liberální demokracii západního typu. Nejsou to přímo Havlova slova, nýbrž je to reprodukce jeho názorů od spisovatelky Edy Kriseové. Ovšem – ta znala Havla důvěrně už z disidentských časů, a je tedy možno předpokládat že jsou zde zachyceny skutečné Havlovy názory na daná témata. A musím přiznat: v této jednoznačné a vyhraněné podobě jsou pro mě tyto názory opravdu nemálo překvapivé.

    Jedná se o jednu část z životopisu V. Havla od Edy Kriseové; bohužel není možné onu pasáž sem zkopírovat, nýbrž jenom link na onen celý životopis: https://books.google.de/books?id=idPfDwAAQBAJ&pg=PA283&lpg=PA283&dq=václav+havel+chvála+bláznovství&source=bl&ots=SfJys4jifB&sig=ACfU3U2qejIdTkb7N7yDKbRCH_itI7HEYA&hl=de&sa=X&ved=2ahUKEwj61euRsq7qAhUH8KQKHa92AOYQ6AEwD3oECAoQAQ#v=onepage&q=václav%20havel%20chvála%20bláznovství&f=false

    Ta rozhodující pasáž o kapitalismu a západní demokracii je na straně 291 dole.

  21. Musí se tím textem scrollovat trochu dolů. Sice se tam napřed objeví oznámení že není oprávnění číst dále – ale v každém případě mně je bez potíží možné listovat dále. Kdyby to ale ostatním opravdu nefungovalo, pak bych sem tu pasáž musel opsat ručně.

  22. To co je na těchto Havlových názorech natolik překvapivé není ani tak jeho kritický vztah ke kapitalismu, ale především jeho odmítnutí liberální demokracie západního typu. Já jsem sice věděl že on tento způsob demokracie pro její formálnost a manipulativnost kritizoval ještě ve svých disidentských časech; ale domníval jsem se že poté co se – a to sice právě v tomto systému liberální demokracie – sám dostal na výsluní moci, že na svou dřívější kritiku velice rychle zapomněl.

    Jestliže se tedy skutečně i po svém nástupu k moci stále ještě poctivě snažil o „třetí cestu“ jak mezi kapitalismem a mezi „zpackaným“ socialismem, tak i mezi individualistickou liberální demokracií a (nucenou) demokracií kolektivistickou, to by mu v každém případě sloužilo ke cti.

    Na straně druhé jeho snahy o realizaci této třetí cesty byly evidentně ještě mnohem naivnější, nežli ten samý pokus reformních komunistů roku osmašedesátého.

  23. HAVLOVA TŘETÍ CESTA

    Já se k těm Havlovým úvahám na téma „třetí cesty“, jak je v jeho životopisu zreprodukovala Eda Kriseová, ještě musím znovu vrátit. Připomeňme si napřed klíčovou pasáž:

    „Svět byl fascinován sametovou revolucí a Havel se zdál být mužem, který přijde s novou vizí uspořádání světa, s něčím, co nebude ani nepodařený socialismus, ani nespravedlivý a nesociální kapitalismus. Že konečně objeví něco lepšího, než je demokracie (!!), a lidé to budou chtít.“

    Je to zajímavá shoda okolností, ale zrovna teď (po dlouhých létech opětovně) pročítám sborník Havlových úvah „O lidskou identitu“. A právě dnes jsem narazil na jedno místo, které je konkretizací těchto obecných Havlových názorů na možnosti pozitivního a pravdivého uspořádání vztahu stát – občan. A tyto Havlovy myšlenky – nutno uznat – jdou opravdu velice hluboko k nejvlastnějšímu jádru věci. V každém případě vysoce převyšují obvyklá politologická klišé o „svobodném občanu v demokracii“. Jeví se tedy potřebným se těmto Havlovým myšlenkám věnovat blíže; ale vzhledem k závažnosti tématu bude zapotřebí ho zpracovat jako samostatný text.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *